Únor 2012

Kapitola 3

21. února 2012 v 19:26
Její první myšlenkou bylo, jak se odtud dostane. I kvůli sobě, neboť nevěděla, jaký strašný trest ji stihne za to, že se opovážila přivlastnit si něco, na čem musel mít ten čaroděj zájem, jinak by se neobtěžoval osobně, ale hlavně kvůli mamince. Kdo se o ni postará?
Lin vhrkly do očí slzy, když si představila matku, jak klečela v prachu a plakala.
Pak však slzy potlačila a ty, které se jí kutálely po tvářích, utřela do rukávu. Smutkem matce nepomůže. Přistoupila k úzkému okénku a vyhlédla ven. Pod ní se rozkládalo nádvoří, bylo však jiné než to, kudy se sem dostala. Tohle bylo menší, dláždění nebylo tak krásné a pohybovalo se tu pár prostých lidí. A za nádvořím, tam se tyčil kamenný plot. A za ním, volnost. Tudy uteče, ovšem bude muset počkat na dobu, kdy se nádvoří trochu vyprázdní. Mohlo by se to povést v době, až budou všichni obědvat, pokud ovšem obědvají ve stejný čas. Ale když by to nešlo, půjde to jindy. Přinejhorším v noci. Opatrně, aby si jí nikdo nevšimnul, znovu vyhlédla ven. Teď si povšimla malých vrátek ve zdi, porostlé jakousi popínavou rostlinou. Těmi může uniknout. Rukou v kapse stiskla drátky. Těmi už otevřela zámků dost a tenhle nebude výjimkou. Spokojeně se usmála. Udělali chybu, když ji nesvázali ani neprohledali a zavřeli ji do místnosti s tak velkým oknem. Jistě, dospělý by se jím neprotáhl a hlavně by k tomu neměl odvahu, ale copak ona je nějaký přihlouplý dospělý? Ne, ona je Linmaria, zlodějka s dlouholetou praxí a pevným odhodláním. Její nálada se prudce zlepšila. Do rána bude u matky a pak odsud odejdou. Půjdou někam, kde Lin ani maminku nikdo nezná. A Lin se postará, aby se matka měla dobře. Naplněná nadějí přitáhla židli k oknu a pozorovala ruch na nádvoří.
Viděla, jak děvečka nabrala vodu ze studny a jak k ní přiskočil vysoký mladík, aby jí pomohl. Viděla, jak několik dětí vyběhlo ven. Strkají do sebe a křičí. Lin při pohledu na ně pocítila slabý osten závisti. Jí nebylo dopřáno hrát si bezstarostně s kamarády.
Pak se tomu však vzepřela. No a co, ona si hrát nepotřebuje.
Konečně kdosi zavolal a děti se rozběhly na oběd. Nádvoří se vyprazdňuje. Zbývá poslední starý muž, který se vyhříval na slunci. A i ten ztěžka vstává a odchází. Lin ještě chvíli čeká a pak začne uskutečňovat svůj plán. Obhlédne z okna nejbližší výstupky a pomalu se souká ven. Zatímco se prsty ještě pevně drží okenního rámu, nohy již spouští a došlapuje na vyhlédnuté místo.
Lin šplhala poměrně rychle, se získanou praxí z téměř každodenní potřeby jí obratnost nechyběla. Stěna nebyla vysoká a brzy již stála dívka na zemi. Skrčila se za pár pytlů s kdovíčím a rozhlédla se. Nikde nikdo. I přeběhla přes dvůr a stanula u vrátek. Zámek vypadal jednoduše a Lin s radostí pomyslela na to, že za chvíli již bude venku. Ale zámek jaksi nepovolil. Dívka se s ním pachtila již hodnou chvíli a začínala mít strach, že ji někdo přistihne. Když se jí další pokus nezdařil, rozhodla se, že zeď raději přeleze.
Rostlina porůstající zeď vypadala pevná, a taková i byla. Dívka se zachytila jejích šlahounů a začala šplhat. Větve se jí zachytávaly kolem rukou. Nejdříve tomu nevěnovala pozornost. Pokládala za normální, že se jí větvičky pletou.
Ale když byla asi sáh nad zemí, pravá ruka se jí zapletla mezi šlahouny a poté co se jí snažila vymotat, větve rostliny se jí pomalu obtočily kolem nohou a jakkoli se snažila vyprostit, během chvilky se ocitla v zajetí zelených provazců. Čím víc se zmítala, tím víc se utahovaly, až téměř nebyla schopna pohybu
Teprve poté se zklidnila a začala horečně uvažovat. Naštěstí ji ta rostlina spoutala tak jak byla, s rukama u sebe. Tím pádem mohla z rukávu vytáhnout malý ostrý nožík, který zde měla schovaný pro případy nouze jako tenhle.
Jenže ouha. Nožík nejenže šlahoun nepřeťal, ale neudělal do něj dokonce ani malý škrábanec. Zelený provazec se pouze lehce prohnul a pak se znovu narovnal. A aby toho nebylo dost, nožík jí vyklouzl z prstů a dopadl na dláždění s hlasitým cinknutím. Alespoň Lin to tak v té chvíli připadalo.
A jak se podívala za nožíkem, svou poslední nadějí, spatřila, jak na dvůr vyšly dvě děti a zvědavě ji se na ni zadívaly. Pak se otočily, vběhly do domu a vrátily se s dalšími kamarády. Zastavily se asi sáh od ní a pozorovaly ji, šeptaly si a občas někdo z nich vyprskl smíchy.
Lin se na ně dívala a cítila se hrozně. A čím trapněji se cítila, tím více narůstal její hněv vůči té skupince před ní. Ve svém rozhořčení si ani nevšimla plavovlasého chlapce, který stál opodál, a který sice nezasáhl, ale ani se k ostatním nepřipojil.
Linina zloba narůstala. "Proč se jí posmívají, místo toho, aby jí pomohly?! Kdyby ji alespoň nechaly na pokoji. I kdyby zavolaly čaroděje, bylo by to lepší než tohle ponížení."
Lin byla hrdá dívka a byla by raději zemřela, než stát před posměváčky a nemoci s tím nic udělat, a přesně tak to teď bylo.
A jak v ní zlost kypěla, ucítila jakýsi příval energie. A již otevřela ústa a pronesla něco, čemu sama nerozuměla. Náhle jakoby do dětí někdo strčil, všechny se svalily na zem. Lin se na chvíli zatmělo před očima a tak neviděla, co se přesně stalo, ale viděla výsledek a to jí bohatě stačilo. Vidět posměváčky ležet na jedné hromadě a při pokusech vstát padající jeden přes druhého jí vyvolalo na tváři úsměv.
Pak však spatřila jakéhosi plavovlasého chlapce, jak se rozběhl pryč, a uvědomila si, v jaké je situaci. Alespoň, že ji děti nechaly na pokoji. Jak se postupně zvedaly, házely po ní znepokojené a zaražené pohledy, a pak pomalu odcházely, cosi si šeptajíce.
Poté se nějakou dobu nedělo nic, až na to, že občas odněkud vykoukla hlava, pohlédla na uvězněnou dívku a zmizela. Lin se již vzdala naděje, že se sama osvobodí, protože čím víc se kroutila, tím víc rostlina utahovala svá pouta, a tak ji ničilo, že nepřichází nikdo, kdo by ji z rostliny dostal, ať už potom udělá cokoli. Vše bude menší, než tato beznadějná situace.
Náhle ji však napadla hrozná myšlenka: "Co když ji tu nechají, aby umřela hladem a žízní?! Kdoví, co je ten čaroděj zač a jak se jí může pomstít za to, že ukradla tu knihu! A co když," přišel Lin na mysl ještě horší nápad, "co když to plánoval už od té chvíle, co ji chytil. Proto ji zavřel do místnosti s tak velkým oknem. Věděl, že vyleze a chytí se do rostliny. Každý přece ví, jak jsou čarodějové vychytralí a zlotřilí a že jim není radno věřit. Jak jen mohla být tak hloupá!"
Rozbouřená mysl jí promítala obrázky, jak se jí čaroděj z povzdálí směje, zatímco se snaží utéct a pomalu umírá připoutána ke zdi na horkém slunci. V hrůze jí panika zatemnila rozum a dívka se začala divoce zmítat. Ze všech sil se snažilas sebe strhnout ty dusivé šlahouny, které se jí v děsu proměnily v provazce smrti a které jí teď začaly znovu svírat, až téměř nemohla dýchat. Teď již dívka bojovala o pouhé nadechnutí, a jak ji zelené šlahouny tiskly stále víc, ztrácela dech. Již v částečné mdlobě uslyšela mocný hlas, jak pronáší slova, jež však nedokázala rozeznat a cítila, jak smrtící sevření povolilo.
* * *
Almardon opřel hůl o vyřezávaný držák, rozvalil se do svého oblíbeného křesla a položil před sebe knihu. Na chvíli se zamyslel, co si počne se svou zajatkyní, ale pak nad tím mávla rukou. To může vyřídit později. Teď má zpět svou knihu, cenný poklad.
Pohladil její desky a chvíli se jen tak díval a kochal se jejich zdobením. Pak ji otevřel. Varování na první stránce pouze přelétl pohledem, ale nějak zvlášť si jej nevšímal. V mnoha knihách, které četl, se vyskytovaly podobné větičky, ale většinou neměly větší význam. U této knihy tomu tak sice nebylo, ale čaroděj to věděl, věděl, že je výstraha pravdivá a co od knihy očekávat a tak bylo varování celkem zbytečné.
Prvních pár stránek přečetl rychle, byly zde většinou věci, které znal, ale poté již začal být text zajímavější a brzy už byl Almardon knihou zcela pohlcen. Chvílemi si mnul bradu, chvílemi si něco zamumlal či kreslil prsty do vzduchu podivné obrazce.
Vyrušilo ho až hlasité zaklepání. Chvíli ještě nechal narušitele čekat a dočetl stránku. Pak knihu založil a zvučným hlasem pravil: " Můžeš dál."
Věděl. Že to musí být někdo z jeho lidí a tak se neobtěžoval se zdvořilejší formou. A opravdu, dveře se pomalu otevřely a dovnitř ostýchavě vešel urostlý, plavovlasý, asi patnáctiletý chlapec. Almardon věděl, že se jmenuje Ishar a je synem jeho kuchařky, ale netušil, proč sem kluk přišel a tak se otázal: " Ishare, co se děje?"
"Můj pane, odpověděl hoch, "odpusťte, že vás vyrušuju, ale do té rostliny se chytila nějaká holka a…" chtěl ještě něco dodat, ale hlas se mu zadrhl rozčilením.
Víc však ani říkat nemusel.
" Měl jsem předpokládat, že bude v únicích zdatná, koneckonců je to zlodějka " pomyslel si Almardon a pospíchal s chlapcem chodbami. Prošli posledními dveřmi a čaroději se naskytl pohled na dvůr a zelení porostlou zeď, na níž se zmítala drobná postava. Její pohyby však ustávaly a čaroděj viděl, že dívka je již téměř celá obmotána pevnými šlahouny. Věděl, že pokud chce nechat to děvče žít, musí si pospíšit.
Rychlými kroky přešel od dveří ke zdi a chytil jeden za šlahounů, který se mu ihned začal ovíjet kolem ruky, a pronesl několik slov. Šlahoun ochabl a svezl se z jeho ruky. Celou rostlinou proběhlo zachvění a dívčino tělo spadlo na zem, kde zůstalo nehybně ležet. Almardon k ní přikročil, protože dívka byla v bezvědomí, nařídil Isharovi, aby ji nesl. Poté se vydal před chlapcem a pro jistotu zamumlal pár slov, aby chlapci ulehčil. Dívka sice, alespoň podle její postavy příliš nevážila, ale i tak mohla být pro chlapce dost velkou zátěží. Rozhodl se, že teď už dívku nezavře tam jako předtím. Zase by jen dělala problémy.
Vzal ji tam, kam obvykle zavíral ty, jež byli obdařeni nadvládou nad magií. Zde bylo dost bezpečnostních opatření, která by zabránily pokusu o útěk, ať už normálními či nadpřirozenými prostředky. Jen velice dobrý kouzelník by se odtamtud dostal.
Když došli ke správným dveřím, dívka se již začínala hýbat. Za to, že se dosud neprobrala, mohl hlídač, jak Almardon nazýval popínavou rostlinu, jehož šlahouny byly pokryty nepatrnými chloupky, majících při kontaktu s kůží omamné účinky.
Čaroděj položil dlaň na vyřezávaný květ vedle dveří a pronesl několik slov. Dobře postřehl, jak Ishar napíná uši, aby rozuměl, a s úsměvem zaznamenal zklamání, které se mihlo přes chlapcovu tvář, když se mu to nepodařilo.
Právě vyřčená slova však umožňovala přecházet přes magické zábrany a nebylo by dobré, kdyby je mladík znal. Kdo ví, co by ho mohlo napadnout.
Vešli dovnitř. Zde bylo jiné zařízení než v cele, kam zlodějku předtím zavřel. Podlaha byla z téhož kamene jako celý dům, ale na rozdíl od cely byla zde ohlazena tak, že na ní nebyl jediný hrbolek. Na stěnách byly vyryty jednoduché obrazce.
Almardon nařídil Isharovi, aby položil dívku na rohož táhnoucí se podél jedné stěny a odešel, a když tak chlapec učinil, čaroděj celé místo znovu zajistil kouzlem, ale udělal v něm malou změnu. Odteď neměla dívka šanci se odtud dostat a dovnitř mohli kromě něj pouze ti, kteří nevládli magií.
Almardon se spokojeně za svou prací, když ještě předtím poslal Ishara, aby sem dovedl některou z žen, aby se postarala o zajatkyni a nařídil mu, aby pak za ním přišel.
"Soudě podle jejího vzhledu se snad nikdy nemyla," pomyslel si čaroděj s nechutí a blesklo mu hlavou, že by s ní dlouho nevydržel v jedné místnosti.
"Ale když vezmeme v úvahu její poměry, je to celkem normální," řekl si Almardon a přesunul svou mysl někam jinam.


Kapitola 2

21. února 2012 v 19:23
Lin se probudila nepříliš časně. Sluneční paprsky jí hřály na víčkách a ona si ten pocit chvíli vychutnávala. Pak si vzpomněla na knihu a vstala. Dnes nepůjde na trh. Po včerejší akci by se tam raději ještě asi den nebo dva neměla ukazovat. Takže má celý den pro sebe. Maminka si sedne na výstupek hradeb vedle domku a bude si užívat sluníčka a Lin si vyzkouší to, co si včera přečetla v Mellercandon a přečte si něco nového. Nemusela se bát nějakých zvědavců, protože jejich domek stál na jakémsi malém dvorku, obklopeném ze z jedné strany hradbou a ze tří stran stěnami domů bez jediného okna a navíc téměř neobydlenými. Na dvorek se dalo dostat pouze jednou úzkou uličkou. Sjela po provaze dolů, kniha v brašně jí bila do těla. Popadla zbylý chléb a salám, stočila matčinu přikrývku, vzala maminku za ruku a vyšli ze dveří. Kousek od domku vyčníval z hradby nízký výstupek a na něj Lin rozprostřela přikrývku. Když se matka posadila, položila vedle ní jídlo a knihu. Pak zalovila v paměti.
Zřetelně jí tam uvízla dvě kouzla. Prvním bylo přivolání Eleetora, ale poněvadž nevěděla, co by to vlastně přivolala, raději se rozhodla pro kouzlo druhé. To bylo vyvolání ohně. Nedělala si velké naděje, že by to mohlo vyjít, v knize se psalo, že je zapotřebí velkého soustředění, ale chtěla to alespoň zkusit. Zavřela oči a zklidnila svou mysl. Něco podobného dělala, když cvičila svá první kouzla, ale cítila, že nyní je zapotřebí mnohem víc.
Pak pronesla několik slov a otevřela oči. Málem radostí vykřikla, nad dlaní se jí třepotal plamínek. Byl malý a vypadalo to, že každou chvíli zhasne, ale byl to oheň. V nadšení nevnímala nic okolo sebe a vyrušil j teprve zvuk těžkých kroků. Prudce se otočila, vlasy jí zavlály okolo hlavy a plamen v dlani zaplál silněji a bez toho, že by to chtěla, se odpoutal od její ruky a rozlétl se přímo proti příchozím. Pak už jen Lin zděšeně sledovala, jak míří přímo na hlavu čaroděje, který právě vykročil z uličky.
* * *
Almardon se probudil nezvykle brzy a pak zazvonil na sluhu a poručil si snídani. Pak usedl do pohovny, nohy si opřel o křeslo a začetl se do své oblíbené knihy, Pověsti o Randonovi a Eldoně. Četbu nepřerušil ani když mu sluha donesl snídani a potom s úklonou odešel. Pouze uchopil do ruky kousek pečiva a ke čtení si přikusoval. Když títmo způsobem vyprázdnil talíř i konvici, tak že nezbyla ani na mravencovu snídani, přestal konečně číst a vloživše záložku mezi stránky, knihu zavřel. Nechal ji ležet na stole a s povzdechem vstal.
Teď se bude muset vydat za tou zlodějkou.
Svůj oděv si vybral pečlivě. Ne moc všední, aby působil důstojně, ale ne zas moc hezký, kterého by byla pro obyčejné záležitosti škoda, a jen by se v Dolní čtvrti zašpinil bahnem.
Pak sešel dolů a zavolal na statného plavovlasého muže v lesklé zbroji mluvícího zrovna se skupinou podobně vyhlížejících vojáků. Muž k němu přišel a pravil: "Můj pane?"
"Belworfe, vezmi si ještě jednoho muže a doprovodíte mne." Bylo samozřejmé, že čaroděje vždy doprovázela ozbrojená stráž, pokud nedal opačný příkaz, ale Almardon chtěl, aby s ním šel přímo Belworf, velitel jeho mužů a nejlepší z nich.
"Ano, pane." Odpověděl Belworf. Přivolal si jednoho z mužů, se kterými se předtím bavil, a vyrazili.
Almardon věděl, že by Belworfa zajímalo, kam jdou, ale ponechal si to pro sebe. Voják, i když byl velitelem jeho stráží, nemusel vědět všechno a kromě toho se čaroděj musel soustředit, aby věděl, kam jej kouzlo vede.
Prošli obchodnickou čtvrtí, i čtvrtí, kde žili prostí lidé a dostali se do čtvrti chudinské. Malé děti na ně nepokrytě zíraly, dokud je matky nezahnaly a ty větší se před nimi ukrývali mezi rozpadajícími se kůlnami a v temných úzkých uličkách. Šlechta do této části města nechodila, a jestliže sem přesto někdo z nich přišel, bylo lepší se mu vyhnout. Mág jim však nevěnoval příliš pozornosti. Kouzlo teď působilo silněji, znamení toho, že se blíží ke svému cíli.
Zatočil za další roh do úzké uličky. Vyhledávadlo mu teď pulzovalo v hlavě jako tlukot nějakého cizího srdce. Pak se ulička před ním rozjasnila a vkročil do světla na malý, nepříliš čistý dvorek. Na kamenném výstupku hradeb zde seděla žena a vystavovala svou příšerně znetvořenou tvář slunci. Vedle ní ležel jakýsi ranec. Ale Almardon ženě ani jejímu ranečku nevěnoval pozornost, protože uprostřed dvorku, otočená zády k němu, stála ta malá zlodějka. Almardon zamumlal několik slov, aby ukončil vyhledávací kouzlo.
Jenže pak jej zlodějka nejspíš zaslechla, neboť se prudce otočila, až se jí prameny ucouraných vlasů prudce rozlétly a z dlaně jí vyšlehl plamen.
* * *
Ve chvíli, kdy Linino kouzlo vylétlo proti čaroději, věděla, že udělala chybu. Ale nemohla nic dělat. Mohla jen bezmocně sledovat, jak se oheň řítí na čaroděje a naprosto neposlouchá její přání, aby se zastavil. Již jen kousek zbýval a kouzlo by mága zasáhlo. Tu pozvedl svou hůl a pronesl několik slov. Hůl zazářila jasným světlem a koule, narazivše na světlo, náhle zmizela.
Najednou byla pryč. Jakoby nikdy neexistovala. Jakoby se nic nestalo.
Až na to, že proti Lin stál čaroděj, který nevypadal zrovna skvěle naložen a za ním se tyčili 2 nebezpečně vyhlížející vojáci. A neměla šanci prchnout. V jediném východu ze dvorku stáli oni.
V posledním zoufalém pokusu se rozběhla, vyskočila na hradební výstupek a z něj na úzkou římsu domu, který stál mezi ní a svobodou. Kdyby se dostala na jeho střechu, byla by v bezpečí.
Ale pak uslyšela čaroděje promluvit a věděla, že prohrála.
Jakási síla ji strhla dolů z římsy. Dopadla tvrdě na kamenitou zem, až jí vyhrkly slzy bolesti a zoufalství. Silné paže vojáků se jí chopily a táhly ji pryč, ač se zmítala a škrábala.
Její matka slyšela hluk bitky a rozběhla se za nimi, nedbajíce toho, že klopýtala na nerovném povrchu, divže neupadla.
"Budu v pořádku, maminko, brzy se vrátím," vykřikla Lin, ačkoli věděla, že lže. Šance, že by se mohla vrátit, byla téměř nulová. Pokoušela se vykroutit svým věznitelům, ale byli příliš silní.
Matka pochopila situaci nebo alespoň její část, neboť se pokusila zrychlit, avšak noha se jí zvrtla a padla na zem. Slyšela, jak se kroky neznámých vzdalují a v zoufalství vykřikla: "Prosím, ať jste, kdo jste, neberte mi mou holčičku."
Cítila, jak kolem ní kdosi prošel. A pak už jen klečela v prachu a po tvářích jí stékaly slzy. Byla sama.
* * *
Lin viděla, jak čaroděj zavřel knihu a vrací se. Viděla, jak matka klesla do prachu a slyšela její výkřik. A Lininu duši naplnila beznaděj. Co s ní teď bude. A kdo se v její nepřítomnosti postará o matku. Znovu se pokusila vytrhnout, vložila do toho všechnu svou sílu i um a skoro se jí to podařilo, ale drželi ji pevně. Čaroděj přikráčel, pod paží držel knihu. Zadíval se na ni a Lin jeho pohled opětovala. Kdysi měla kamaráda a s ním hrávala hru. Dívali se vzájemně do očí, a kdo první uhnul, prohrál. A Lin teď nehodlala prohrát. Upřeně hleděla do čarodějových očí a vkládala do toho pohledu své zoufalství.
Chvíli tak stáli zanoření do pohledu svého protivníka. Pak však čaroděj řekl několik slov a Lin pocítila podivnou únavu. Náhle ji přešla veškerá chuť bojovat. Bez odporu se podvolila, když ji jeden z vojáků postrčil kupředu. Poslušně kráčela za čarodějem, nevnímajíce nic okolí.
Připadala si, jakoby její mozek zpomalil svou činnost na minimum a cítila nechuť, avšak nezmohla se na to, aby se sebou něco udělala.
Šli a šli, až se došli do čtvrti, kde Lin nikdy nebyla a kterou vídávala ji jen zdálky. Zde sídlila šlechta, čarodějové. Některé domy jakoby vyrůstaly přímo ze skály, některé byly obklopeny vysokými zdmi. A každý z nich byl obrovský a bohatě zdobený. Lin, třebaže pod vlivem kouzla, v duchu žasla. Nikdy nic takového neviděla.
Stoupali ulicemi dlážděnými hnědavým kamenem, pak zabočili do jedné ze zdobených bran a vešli na nádvoří, uprostřed něhož stála fontána. Nádvoří samo bylo vytvořeno z rezavohnědého kamene, protkaného jemnými zlatavými žilkami.
Ale Lin neměla čas lépe si to tu prohlížet. Muži postrčili přes nádvoří a pak do bytelných dveří. Vyšli po schodech nahoru k dalším dveřím a brzy již seděla Lin osvobozená od kouzla, zato zavřená a dobře zamčená v pokoji. Jejími jedinými společníky byli stůl s židlí a slamník.


Kapitola 1

21. února 2012 v 19:20 | Alvrin
Tržiště bylo plné lidí. Drobná postava se obratně proplétala davem a pak se přikrčila za hromadou pytlů. Její bystré oči hbitě přejížděly po stáncích a zastavily se na obchodníkovi, na jehož pultu byly rozloženy knihy. V jeho okolí se nepohybovalo příliš zákazníků a ti, kdo si prohlíželi vystavené knihy, byli čarodějové. Lišili se od ostatních lidí svým šatem a někteří z nich i tím, že třímali vysoké hole. Ti by mohli působit problémy. Ale musí to zkusit. Tyhle trhy byly pouze jednou do měsíce a v normálních to prostě provést nešlo. Kromě toho, málo obchodníků má to, co ona potřebuje.
Počkala si na chvíli, kdy kolem vyhlídnutého stánku procházela skupinka lidí a tiše se vykradla z úkrytu. Splynula s davem a klidně došla až ke stánku. Byla napjatá až k prasknutí. Naposledy pociťovala takové napětí, když ukradla svůj první bochníček chleba.
Nikdy však dosud nic neukradla, když byl poblíž nějaký čaroděj a tady jich bylo hned několik. Bylo to nebezpečnější než kdy jindy.
Silou vůle zklidnila rozbouřenou mysl. Teď potřebovala veškeré soustředění. Přešla kolem stánku, jakoby ji vůbec nezajímal. Nastala ta pravá chvíle. Náhle se bleskově otočila, proklouzla mezerami mezi lidmi a vynořila se přímo mezi čaroději, stojícími u stánku. Než stačil někdo zareagovat, popadla jednu z knih a zmizela zpět do davů lidí. Kupodivu, nikdo se jí nepokusil zastavit. Zaslechla, jak jeden z čarodějů cosi zamumlal, a čekala, že ji něco srazí k zemi, promění se v žábu či něco podobného, ale nic takového se nestalo.
Dostala se mezi lidi bez jediné úhony a záhy za sebou uslyšela hlas obchodníka, jak křičí: " Chyťte ji, zlodějku.
Dále už se jím však nezabývala. Teď bylo její hlavní starostí dostat se pryč, aniž by ji chytili. Naštěstí už za ta léta věděla, jak se vyhnout strážím, i když byly na tržišti během Salvorských trhů jejich hlídky posílené.
Muži z městských stráží byli čarodějové, kteří zvládli pouze pár jednoduchých kouzel, a ty už dávno vyšpehovala. Strážní si nedávali zrovna pozor na to, aby kouzla nikdo nezjistil. Ji chytili jen jednou, ale když udělali tu chybu, že se nechali oklamat dětskou tváří a ji svázali obyčejným provazem místo kouzlem, přeřezala přes noc svá pouta malým nožíkem schovaným v rukávu a utekla. Po té příhodě už si dávala pozor.
Lin někdy sledovala, jak stráže chytli nějakého méně šťastného zlodějíčka a občas se dostala i tak blízko, že slyšela slova svazovacího i uvolňovacího kouzla. Zapamatovala si je.
A pak je jednou, když viděla, jak si jakýsi chlapec, podle vzhledu a toho čtení nejspíše kouzelnický učeň, čte nějakou knihu. Kluk mával při četbě rukama nad knihou a dívku napadlo, jaká by to byla švanda, kdyby se mu ruce najednou zasekly. A jen tak z legrace vyřkla slova svazovacího kouzla. Samozřejmě počítala s tím, že se nic nestane a tak bylo těžké určit, kdo byl překvapenější, zda hoch, kterému se náhle přitiskly ruce k sobě a nešly odtáhnout, ať se snažil sebevíc, nebo dívka, která se naštěstí rychle vzpamatovala a pronesla kouzlo na uvolnění. Pak rychle zmizela a doufala, že ji nikdo neviděl. Ale když se pak vracela domů a přemýšlela o tom, co se stalo, zmocnila se jí radost. Umí kouzlit! Čarodějové byly ve městě vládnoucí elitou a žádný čaroděj nebyl tak chudý, aby bydlel v Dolní čtvrti. Stane se mocnou kouzelnicí a už nikdy nebudou ona ani maminka mít hlad. Spěchala domů, aby mamince pověděla tu skvělou zprávu. Když tak ale učinila, matka se vůbec neradovala. Ba naopak, bylo na ní vidět zděšení. Řekla Lin, že se nikdo a hlavně žádný čaroděj nikdy nesmí dozvědět, co umí a dívka jí musela slíbit, že nebude nikdy své nově nalezené umění používat. Poté se matka trochu uklidnila, ale stále na ní byl vidět strach, a když se dívka zeptala, proč to nikdo nemá vědět, řekla jí pouze to, že by jí mohli chytit a ublížit jí.
Po té události si Lin, dobře ukrytá, tak, aby to nikdo na ní nikdo nemohl svést, vyzkoušela na pár lidech svá kouzla. Vždy si vybírala lidi nedůležité, takové, o kterých věděla, že jim nikdo nebude věřit povídačka o tom, jak se náhle nemohli ani hnout a trvalo to několik minut, než se jim to zase podařilo. U těchto lidí se taková věc svedla na stáří, nemoc či opilost a nikdo se tím déle nezabýval. Když dosáhla poměrné, alespoň podle ní, dokonalosti, přestala s kouzlením nadobro. Věděla, že tu moc má a chtěla dodržet slib daný matce. Ale vždy, když se naskytla nějaká příležitost k tomu, aby se naučila víc o kouzlení, využila ji.
Lin zahnula do úzké uličky a rozvázala šátek, který ji držel vlasy svázané dozadu. Byla to nejcennější věc, kterou doma měli. Když byl nový, musel být nádherný. Teď už moc hezky nevypadal, ale jeho hodnota nespočívala jen ve vzhledu. Tatínek ho mamince daroval, když se Lin narodila a maminka ho zase věnovala Lin k desátým narozeninám.
Děvče se vytrhlo ze vzpomínek, pokračovalo uličkou k jejímu druhému východu a během chůze zastrčilo knihu i s šátkem do brašny, kterou mělo u sebe.
Prohlédnutí knihy bude muset počkat na doma. Těsně před ústím uličky do široké ulice se zastavila, vyndala ze zdi domu uvolněný kámen a potom z otvoru zbylého po kameni vytáhla hadrem ovázaný balíček. Byl to její dnešní úlovek. Salám dlouhý jako její ruka a bochník chleba.
Přidala to do brašny, zavázala řemínky uzavírající brašnu a vyšla z přítmí uličky do jasného světla širší ulice.
Vydala se domů, ale dávala si dobrý pozor, aby na sebe nepoutala pozornost příliš rychlou nebo naopak příliš pomalou chůzí.
Dostala se z ulic nacpaných lidmi a kráčela uličkami čím dál špinavějšími a užšími, byla v Dolní čtvrti, sídle chudiny, zlodějíčků a žebráků. Tato čtvrť se nacházela u západní strany hradeb a Lin s maminkou bydleli až na jejím úplném okraji, v domku téměř u hradební zdi. No v domku, spíše v chajdě. Prostor uvnitř byl tři krát tři sáhy, během Limaaru dovnitř skrz nepříliš kvalitní střechu zatékalo a chladno tu bylo stejně jako venku. Málokdy sehnali něco, čím by mohli zatopit a tak jejich jedinou ochranou proti zimě bylo pár opelichaných houní.
Lin otevřela rozvrzané dveře a vešla dovnitř. U jediného malého okna seděla žena. Když zaslechla skřípot dveří, vzhlédla a odhalila tak svou znetvořenou tvář.
"Jsi to ty, Lin?"
"Ano maminko" a Lin matku objala.
"Přinesla jsem nám něco k obědu. Odkrojila nepříliš ostrým nožem krajíc chleba a kus salámu a vtiskla to matce do rukou. Pak podobně posloužily i sobě a pustily se do jídla. Přitom si povídaly a někdy matka své dceři vyprávěla nějaký příběh. Matka znala spoustu věcí, až se Lin někdy divila, odkud to může vědět. Protože maminka nejenže znala spoustu věcí z historie, legend i praktických věcí, což bylo už samo o sobě obdivuhodné, ale i věděla i věci, které se staly nedávno ve městě a o kterých si Lin byla jistá, že jí o nich neříkala. Došla k závěru, že to matka ví od někoho z Dolní čtvrti.
Během jídla si povídaly o všem možném, jen jednomu tématu se úzkostlivě vyhýbaly, a to vzpomínkám.
Bylo to už 5 let, co se to stalo a přece to bylo příliš citlivé téma. Matka otce velice milovala a ani teď o něm nedokázala mluvit bez toho, že by se jí začaly po tváři koulet slzy. Po jeho tragické smrti soustředila veškerou svou lásku na Lin a tím víc ji trápilo pomyšlení, že je na své dceři závislá.
Vinou požáru, při které jim shořel dům a kdy zemřel její manžel, totiž přišla o zrak i o svou krásu a tím i o možnost práce. Neboť i kdyby ji někdo zaměstnal, a to se nestalo, k čemu byla slepá a se zohyzděnou tváří. S povzdechem strčila do úst poslední sousto, utřela si mastné prsty do sukně, zvedla z klína pletací jehly a pustila se do pletení. Byla to jedna z mála věcí, kterou Linina matka zvládla. Potom co přišla o zrak, se jí ostatní smysly zlepšily, jakoby jí chtěli nahradit její ztrátu a tak dokázala po hmatu rozeznat jednotlivé uzlíky. Lin jí opatřovala materiál a pak hotové výrobky prodávala na trhu. Moc peněz tím nezískaly, ale byl to nějaký zisk a Linina matka byla ráda, že dělá alespoň něco pro jejich živobytí.
Když se matka pustila do pletení, Lin se zvedla a položila zbytek jídla na nakřivo přibytou poličku a vyšplhala po provaze až těsně pod střechu. Již dříve položila na podpěrné trámy několik prken a tím vytvořila jakousi podlahu. Zde bylo její útočiště. Měla tu uložené všechny věci, co měla ráda. Teď se však nezabývala tím, že by si je prohlížela. Z podlahy zvedla knihu a z brašny vytáhla tu, kterou si dnes přivlastnila. Ta byla o mnoho těžší a objemnější. Položila ji vedle sebe na podlahu, tam kam velkou dírou ve střeše dopadalo světlo. Původní kniha dřív patřila čarodějnickému učni. Ukradl mu ji Luki, nenechavý zlodějíček z vedlejší ulice, který ukradl, co mu přišlo pod ruku. Když šla okolo Lin, chtěl se jí pochlubit svým úlovkem, ale než stačil promluvit, vytrhla mu knihu z ruky a pravila: "Že se nestydíš, Luki, krást něco, co naprosto nevyužiješ. Ukrást knihu! To je vrchol! Vždyť ani neumíš číst!" podívala se na něj pohoršeně a odkráčela.
Teprve když zmizela za rohem, probral se z překvapení a s výkřikem: "Hej, počkej!" se za ní rozběhl. Ale dívka zmizela, jakoby se propadla do země.
Lin se při té vzpomínce musela usmát. Stála tenkrát na okenní římse pouhý metr nad Lukieho hlavou a měla co dělat, aby nevyprskla, když se marně rozhlížel na všechny strany. Přitom stačil pouhý pohled vzhůru.
Když odešel, slezla dolů a v klidu se vrátila domů. To se stalo před 2 týdny. Lin na rozdíl od Lukiho číst uměla, naučil jí to její otec a tak s úžasem zjistila, že kniha není jen tak obyčejná. Byla to učebnice. Nebo spíš slovníček. Byla zde zapsána podivná abeceda a pak seznam slov, napsaných písmem normálním i tím zvláštním. Bylo tu i vysvětleno pár jednoduchých kouzel. Lin už knihu Lukimu nevrátila, i když mu ji původně sebrala v žertu a vrátit ji chtěla. Ale konec konců, k čemu by mu byla. Lin se ty dvě tři kouzla z knihy naučila zpaměti a hned je i vyzkoušela. A celkem se jí dařilo. Během týdne došla k rozhodnutí. Musí získat další kouzelnickou knihu, No a co, že není urozeného původu. Naučí se kouzlit sama, bude mocnou kouzelnicí a i matka uzná, že je kouzlení k užitku. A svůj plán uskutečnila. Teď před ní obě knihy ležely a jejich desky se leskly v paprscích odpoledního slunce. Lin odložila tenčí knihu stranou. Nebude ji potřebovat, znala ji skoro nazpaměť. Pak se zadívala na svou kořist. Její povrch byl pokryt složitými obrazci. Lin nikdy nic tak krásného neviděla. Chvíli jen tak seděla a se zalíbením na to hleděla. Pak se však probrala a šáhla po uzavírací sponě, aby ji otevřela. V prstech jí zabrnělo a po vyleštěném povrchu se mihlo pár symbolů. Pak se spona s cvaknutím rozepnula a dívka otevřela knihu. Na první stránce bylo úhledným písmem tmavomodře vyvedeno jediné slovo. Mellercadon. Na další stránce bylo zapsáno: "Zvaž dobře volbu svou, než začneš číst, vždyť svést tě na cestu zlou může, tím buď si jist."
Lin chvíli trvalo, než přečetla celé varování, ale příliš dlouho nad ním nepřemýšlela. "Kdybych jí nechtěla číst, tak jsem ji ani neotevírala," řekla si a otočila stránku. Ale na chvilku jí přece jen po zádech přešel mráz. Nejdříve knihu jen rychle prohlédla, jenže když došla zhruba do čtvrtiny, text zde náhle končil a následovaly prázdné stránky. Dívka rychle listovala dál, ale nikde ani písmenka, ani obrázek. Ani jediný náznak, že by se v knize ještě něco vyskytovalo. Bylo to podivné. Přece by neprodávali nedokončenou knihu. Pak ji však od úvah zlákala popsaná část knihy. I když není kniha popsaná celá, může si Lin přečíst alespoň to, co tu napsané je. A hned se do toho pustila.
Zprvu jí dělalo potíže číst plynule, protože jí vtom bránila ta zvláštní abeceda, ale brzy si zvykla a četla rychleji. A že to byla zajímavá četba.
Lin četla a četla a nevnímala okolí. Něco nechápala, jako kdo nebo co je to Talroch, Eleetor, kde leží Mehardan nebo Sithor, ale i tak si mohla vychutnat různé pověsti, co zde byly zapsány a také nádherné ilustrace a zdobení stránek i jednotlivých písmen. Několik textů přeskočila, protože jim nerozuměla, ať už významově či tak, že neznala příliš mnoho použitých slov a nečetla příliš rychle, ale stejně toho bylo hodně, co přečetla a co jí z toho zůstalo v paměti.
Teprve když zjistila, že musí namáhat oči, aby dokázala rozeznat písmo, přestal se čtením a s údivem zjistila, že už se stmívá. Musela číst nejméně 5 hodin, ale z popsané části přečetla sotva čtvrtinu.
Zavřela knihu a uschovala ji do bedny, která jí sloužila místo skříně. Dnes už číst nebude. Z nezvyklé námahy ji bolely oči a stejně už bylo moc šero. Vyklonila se ze své skrýšky a pohlédla dolů. Její matka už se uložila na lůžko a spala.
"Dobrou noc, maminko," zašeptala tiše dívka a uložila se ke spánku. Teď, během Rialair, bylo teplo a tak mohla spát ve své skrýši, ale když se ochladilo, spaly s maminkou vedle sebe, aby získaly co nejvíce tepla.
Dlouho nemohla Lin usnout a přemýšlela o tom, co četla. Pak ji však přemohla únava, víčka se jí zavřela a usnula. Její spánek nebyl narušen ničím, pouze velmi zajímavými sny.
* * *
Almardon se zahleděl na stránky knihy, ale jeho mysl bloudila bůhví kde. Od té chvíle, co se u stánku vynořila ta drobná postavička a sebrala čaroději vyhlédnutou knihu přímo před nosem, to bylo s kupcem k nevydržení. Bernardo, jak se prý jmenoval, stále hořekoval nad ztrátou knihy a nešel umlčet. Ale poté, co mu Almardon nabídl dvojnásobek toho, o co si obchodník před krádeží řekl, rozzářily se Bernardovi oči, vzal peníze a zmlkl. Bylo zcela jasné, že vůbec netuší, jak hluboko pod cenou prodal. Kniha měla nejméně 5 násobnou cenu, než kolik muž dostal.
To zlodějka Almardonovi přidělala více starostí. Mohl ji klidně proměnit v něco zcela nepodobného člověku a knihu si vzít, ale chtěl vědět, zda ji někdo neposlal. Takové holce by ta kniha byla jinak nanic. A tak na ni seslal vyhledávací kouzlo.
Měl nutkání vyrazit okamžitě. Těšil se, až bude mít tu knihu znovu v rukou a pořádně ji prozkoumá, a ta touha ho skoro vyhnala z útulného domova do ulic, ale ovládl se. Pokud je kniha tím, co si myslí, pokud by se té zlodějce podařilo otevřít (a o tom silně pochyboval), uvidí jen prázdné stránky, a i kdyby ne, taková otrhankyně jako ona stejně neumí číst. A ten, kdo si ji najal (pokud někdo takový existoval), si taky moc nepočte. Musí to být nějaký břídil, jinak by si najal někoho šikovnějšího.
Ne, nemusí se ničeho obávat. Půjde teď klidně spát. Až ráno vstane, dobře se nasnídá a pak se vydá za zlodějkou a pěkně si to s ní vyřídí. Možná se přitom i pobaví. Kniha bude jeho, není kam spěchat. Může jít v klidu spát. A jak se rozhodl, tak taky udělal. Brzy již oddechoval v měkkých poduškách.


Prolog

21. února 2012 v 19:13 | Eriona Portraid


120 roku třetího věku za vlády L'itela Moudrého se stalo, že Elarien Togruxal se zamiloval do lidské dívky, dcery krále Arscheta. Byl očarován její krásou a dobrým srdcema i ona v něm nalezla zalíbení. Král však nebyl jejich lásce nakloněn, neboť již svou dceru zaslíbil jinému. Togruxal, zaslepen láskou, požádal dívku, aby s ním uprchla a ona souhlasila. V noci, když byla tma největší, vzal Togruxal svou milou a společně utekli do země elfů. Když to král Arschet zjistil, jeho hněv byl veliký. Pobral veškerou armádu a vytáhl pro svou dceru.
Elarien Togruxal prosil L'itela, aby jeho milou králi nevracel a L'itel pohnut slovy lásky slíbil, že s králem promluví, a ten jistě mírovou nabídku přijme, až uvidí, že je jeho dcera šťastná.
Toho dne, kdy lidské vojsko dorazilo k zemi elfů, vyslal L'itel svého syna a budoucího vládce, Tarana, vyjednávat s králem Arschetem. Taran nabídl lidskému panovníku mnoho darů na usmířenou. Ten však nedbal na jeho slova a i když vyslanci nabízeli zlato, šperky dokonce i kouzelné předměty, nenechal svůj hněv vyhasnout a ve zlosti zavelel k útoku. Když se Taran snažil lidského krále přesvědčit, aby útok odvolal, tu Arschet v hněvu tasil meč a neozbrojeného mladíka probodl. Ostatní elfové se mu v tom snažili zabránit, ale i oni brzy podlehli mečům lidí.
Když L'itel zjistil smrt svého syna, jeho pomsta byla strašná. Povolal nejmocnější zaklínadlo a proklel lidského krále. Zasadil do jeho těla a do těl jeho synů a dcer magické červy, kteří je zevnitř žrali a tak pomalu ubíjeli. Ostatní mágové ohradili elfská území štíty, přes které nemohli lidé proniknout a lučištníci zasypali Arschetovu armádu mračny šípů, které
lehce nacházeli cíle a brzy celou armádu rozprášily. Lidé umírali po desítkách a tento den se stal v jejich dějinách dnem, kdy vypukla nenávist k elfům. Pro ty se stalo nebezpečným zdržovat se v jejich blízkosti, a tak se stáhli na své území, obehnané kouzly, která byla ještě posílena tak, že není možné, aby člověk vstoupil na půdu, patřící elfům.
L'itel se odebral do svého domu, kde truchlil pro mrtvého syna. Než však stačil oplakat smrt syna, zasáhla ho další ztráta. Jeho dcera Miriam, krásná jako úsvit, o jejíž přízeň bojovalo nespočet urozených elfů, byla nalezena s proříznutým hrdlem. Tento krutý čin L'itela strašlivě rozzuřil. Tím spíš, že bylo jisté, že pachatelem je elf. Rozezlený L'itel nechal rozhlásit,
že ten, kdo přivede vraha, bude náležitě odměněn.
Třetího dne po smrti Miriam předstoupil před L'itela Elarien Togruxal. Tvář měl plnou smutku a nenávisti. Vyňal za záňadří pramen Miriaminých zlatých vlasů zašpiněných krví a hodil ho před strnulého vládce. "Ano. To já zabil tvou dceru." Znovu sáhl za košili a vyjmul další pramen. L'itel zalapal po dechu a prudce se vymrštil.
"Néé!" Ten výkřik se rozlehl po celém paláci.
"Ano, ani tvá žena již nežije." Hlas Togruxal byl tvrdý, chladný.
"Proč, proč tohle činíš, Togruxale? Proč jsi je zabil? Neudělali ti nic zlého."
"Víš, L'iteli, ta kletba, kterou jsi zasáhl krále Arscheta a všechny jeho potomky…"
"Cože? I ona? Ale to jsem nechtěl! Nezabil jsem ji úmyslně!"
"To na tom nic nemění. Nemění to nic na tom, že jsem musel sledovat, jak má milovaná pomalu umírá, svíjí se v bolestech a já jí nemohu pomoci! Ani jedno z mých kouzel nepomohlo a ona se nakonec probodla, aby již tu bolest nemusela snášet. Proto jsem zabil ty, které jsi měl rád. Proto, abys trpěl tak, jako trpím já."
Když tato slova byla řečena, pustili se oba do boje. Togruxal vyhrával, neboť síla Elarienova je strašná, ale L'itelovi přišli na pomoc mágové a společně zatlačili Togruxal do rohu. Zajali ho a odebrali mu dračí moc. Měl být za své skutky popraven, ale den před vykonáním rozsudku uprchl. Nikdo nevěděl kam a po mnoho let o něm nebyly žádné zprávy, ale po sto třiceti letech se vrátil. Byl naplněn temnou silou a po několika týdnech si podmanil celou říši lidí. Poslal na ně armády stvůr, nazývaných rakilové, které přivedl na svět z hlubin země, kde byli zavřeni po stovky let. Vystavěl si sídlo uprostřed země lidí, odkud kontroluje zemi a kde začal budovat armádu. Jeho cílem se stala země elfů, kam se však nemohl dostat, neboť kouzlo, chránící ji před zlem, mu tam nedovolovalo vstoupit. Nyní vyčkává. Sbírá moc, kterou čerpá z temných sil a až udeří, zkáza a chaos zavládnou v zemi lidí i elfů

Prolog

21. února 2012 v 18:58 | Alvrin
Kráčí po cestě. Její šat kdysi býval kdysi krásný, ale již se na něm projevily útrapy cesty. Jde pomalu. V náručí nese raneček. Náhle se zapotácí a divže se nezhroutí. Rychle, ale opatrně odloží raneček do trávy vedle cesty. Ten slabě zanaříká, ale jeho protest zůstává nepovšimnut. Žena se zhroutí do prachu v náhlé křeči. Chvíli si zmítá, pak bolest poleví a ona se zvedá. Zvedne raneček a něžně si jej přivine k hrudi. Vydá se dál. Cesta před ni se pozvolna zvedá a vine se po úbočí kopce až k bytelným, ale otevřeným branám. Její cíl je téměř na dosah. Zrychlí svůj krok. Stoupá vzhůru. Prochází spolu s několika dalšími branou. Budí mezi prostými lidmi pozornost, ale nevšímá si jí. Přejde přes protáhlé nádvoří a
zamíří k bráně šlechtického sídla.
Stráže jí zastoupí cestu: "Kdo jste a co chcete?"
"Musím mluvit s ormonskou paní," žádá žena.
Stráže se na sebe pochybovačně zadívají. Ale žena naléhá tak dlouho, až se jeden z nich vydává za šlechtičnou.
"Paní, je zde nějaká žebračka a tvrdí, že s vámi potřebuje mluvit."
"Přiveďte ji sem!" rozkazuje paní a tak se žena ocitá ve zdobeném pokoji.
"Co potřebuješ?" ptá se vlídně paní a zamyšleně hledí na ženu. Neznámá odváže z hlavy šátek a šlechtična si údivem zakryje rukou ústa.
"Umírám a potřebuji, aby ses postarala o mé dítě," praví mladá žena.

Síla duše

21. února 2012 v 18:45 Povídky
Stojím na útesu a hledím dolů. Jaké to asi bude, umřít. Ale vše je příjemnější než tenhle život. Zavírám oči a udělám ten zbývající krok. Vítr mi zavane do tváří a rozevlaje mi prameny vlasů. Hlavou se mi mihne můj předchozí život.


Od malička jsem vyrůstala pouze ve společnosti rodičů. Nikdy mě nenechávali pod dozorem někoho jiného. Pokud jsme měli nějaké příbuzné, nestýkali jsme se s nimi. Až do svých 14 let jsem měla domácí školu. Často jsem z okna v kuchyni vídávala děti, jak si hrají, ale matka mne nikdy nepustila ven. Ale jezdili jsme na výlety. Otec vždy mne a maminku naložil do auta a vyrazili jsme někam do přírody. Přišlo mi však, jakoby se rodiče vyhýbali lidem, neboť na našich procházkách jsme jen málokdy někoho potkali. Tyto výlety pro mě byli tím, na co jsem se nejvíce ze všeho těšila.
Mým největším přáním však bylo smět se vydat mezi lidi. Normálně se procházet městem a mluvit s nimi. Věděla jsem, jak žijí ostatní lidé. Četla jsem hodně knih a rodiče mi vyprávěli, jak to na světě chodí, ačkoli mi nikdy neřekli, proč nesmím ven.
Čím starší jsem byla, víc jsem se s nimi hádala. Chtěla jsem jít mezi lidi. Nikdy jsem hádku nevyhrála. Rodiče jakoby věděli předem, co chci říct.
Jednou jsem však zaslechla rodiče, jak o čemsi tiše hovoří a dohadují se. A týden nato jsem se dozvěděla, že začnu chodit do normální školy. Jak já hlupák tehdy jásala. Skákala jsem radostí po celém bytě.
Těšila jsem se na to, jak si najdu kamarády.
Když jsem vkročila do třídy, oblečená v tmavé školní uniformě, oči všech se na mne upřely. Kdyby mne nedoprovázela učitelka, asi bych utekla. Ta však nejspíše vycítila mé zaječí úmysly, neboť mne pevně chytila za paži a představila mne spolužákům. Tím dnem začalo mé utrpení. Postupně jsem začínala tušit. Ze začátku se se mnou chtělo pár lidí skamarádit, ale něco na mně, o čem jsem nevěděla, je od toho odradilo. Někteří se mi vysmívali pro to, co jsem měla ukryto ve svém nejhlubším nitru a nikdy jsem to nikomu neřekla. A pak se jednou mé podezření potvrdilo. Pomyslela jsem si něco o tom, jak je ta učitelka protivná a tu se na mne zadívala a řekla, ať jdu k tabuli. Látku, kterou jsme probírali, jsem zrovna celkem uměla, ale ona mne zkoušela tak dlouho, až jsem příšerně znervózněla a došly mi znalosti. Pak mne posadila s pětkou. A další hodinu mne zkoušela zas. A příště znovu.
Pak už jsem si byla jistá. Tohle bylo tím posledním, co změnilo mé neblahé tušení v jistotu. A když jsem se zeptala rodičů, potvrdili mi to. Už mi to nemohli tajit. Lidé uměli číst mé myšlenky!
Pokud otec s matkou věděli, začalo se to projevovat v době, kdy mi byli kolem dvou let, ale je možné, že předtím jsem byla příliš málo vyspělá, abych měla nějaké smysluplné myšlenky.
Nejdříve si rodiče mysleli, že to je pouze jejich případ, ale časem zjistili, že mé myšlenky slyší každý, koho potkají a tak se rozhodli držet mne co nejdále od ostatních lidí.
Teď jsem věděla, co se mnou je, ale bylo mi to celkem k ničemu, neboť jsem nevěděla, jak se proti tomu bránit. Snažila jsem se v přítomnosti lidí myslet jen na to, čím mi nemohli uškodit, ale člověk nedokáže ovládat své myšlení. Nejhorší to bylo při návalu emocí. Normálně měli mé myšlenky dosah do dvou až pěti metrů podle situace, ale čím silnější byli mé pocity, tím dál se rozšířily mé myšlenky.
Život se mi stával noční můrou. Zpočátku jsem se zavírala u sebe v pokoji, ale když mi došlo, že rodiče slyší každou mou zoufalou myšlenku, začala jsem prchat na liduprázdná místa a tam jsem se, skrčená ve větvích husté koruny stromu či mezi balvany na pobřeží moře, otřásala křečovitým pláčem. Poté, co jsem se vyplakala, snila jsem o dalekých zemích a lidech, kteří zde žijí, a místech, kde žiji s někým, kdo mě neslyší mé myšlenky.
Časem však mé sny vyprchávaly a zůstával jen strach z příštích dnů. Pak přišel den, kdy se mi ve škole obzvláště nedařilo a pak jsem na pláži zjistila, že nedokážu snít. Dívala jsem se na rudý západ slunce, ale už jsem na něm nedokázala vidět žádnou krásu. Bylo to stejné, jako kdybych se dívala šedivé zdi. A v mém nitru už bylo jen černé prázdno. A tu mnou otřásl další hořký záchvat pláče.
Pak nastala chvíle, kdy mi došli slzy. A tu jsem zvedla a pomalým krokem jsem se vydala po pláži. Kráčela jsem dál a dál a bylo mi jedno kam. Koneckonců, nic v mém životě nemělo cenu. Vyšplhala jsem se na útes nad mořem. Vodní hladina se vzdouvala pod poryvy větru a moře jakoby zvalo.


Náraz. Dopadla jsem do vody a její hladina se nade mnou zavřela. Klesala jsem do jejích temných hlubin, avšak necítila jsem žádný strach. Jen klid.

(pokud se vám tento konec líbí, buďte spokojení, pokud ne, můžete najít pokračování v kategorii Příběhy. Tedy, zatím tam není, ale mělo by časem přijít, omlouvám se za předchozí špatné údaje)

Renfi

21. února 2012 v 18:43 Povídky
Jsem malý černý voříšek a momentálně jsou mi asi 3 měsíce. Žiji u hodných lidí v městě Písku, kteří mě mají rádi. Ale moje vyprávění bude o tom, co bylo předtím
Narodil jsem se mé mamince ještě se sestřičkou, která však přišla na svět už mrtvá. Člověk, kterému patřila maminka, řekl, že se o mne už nemůže starat a pohodil mne venku. Naštěstí mne brzy našli nějací lidé a já se ocitl v budově, kde bydlela ještě spousta dalších pejsků, psů i pořádných hafanů. Některých jsem se zprvu i bál, ale pak jsem s nimi prohodil pár slov a zjistil, že jsou všichni hodní. Jeden pes jménem Morgan, který je tu už dlouho, mi vyprávěl o jeho životě a kolik už vystřídal majitelů. Brr, to já chtěl jen jednoho člověka, který by si mne vzal domů a měl by mně rád. Paní z toho domova pro opuštěné pejsky, kterému se říká útulek, byla hodná, ale páníčka nám nikomu nahradit nemohla. Jednoho dne přišly do útulku dvě holky. První, s modrýma očima blonďatými vlasy vzala na procházku mého kamaráda, štěně ridgebacka jménem Johny a ta druhá, s hnědými vlasy i očima vzala na procházku mne! Byla mi velice sympatická a tak jsem byl rád. Procházka byla prostě super.
Později jsem s ní byl ještě několikrát na procházce. Začínal jsem ji mít velice rád a věděl jsem, že ona mě také.
Ale když jsem jednou čekal ve svém kotci, jestli přijde a půjdeme na procházku, vešli do útulku nějací lidé a zamířili přímo ke mně. Tajně jsem doufal, že jdou pro někoho, kdo bydlí vedle mě. Protože já si přál, aby si mne vzala ta dívka, která mě chodila venčit. Avšak oni si vzali mne. Ani jsem se pořádně nestačil rozloučit s ostatními psy a už jsem byl v autě a vezli mne neznámo kam. To víte, že jsem se docela bál.
A čekalo mě nemilé překvapení. Ti lidé, si mne vzali jako dárek pro svou dceru. Byla příšerně rozmazlená a prohlásila, že jsem ošklivý, což mne docela dopálilo a tak jsem na ní zavrčel. Rodiče té holky řekli, že mne přece nebudou vracet, ale ona na ně tolik dotírala, že jsem se nakonec dalšího dne vrátil zpátky do útulku, za což jsem byl rád, protože jsem se těšil, že se uvidím s tou hodnou dívkou. Jenže než jsem se nadál, přišli si pro mne jiní lidé, ti, co u nich teď bydlím, a vzali si mne. Myslel jsem si, že se chci vrátit zpět, abych počkal, než si mne vezme moje kamarádka, ale teď jsem tu docela spokojený. Jen občas se mi zasteskne po té hodné dívce a vím, že se jí určitě také stýská. Možná víc než mně. Snad ji ještě někdy uvidím.

Dívka beze jména

21. února 2012 v 18:41 Povídky
Je to již dlouhá doba. Nikdo už si nepamatuje na dívku, která zažila pouze smutek a beznaděj.
Nikdo, jen stará lampa, omšelá zimními vánicemi, podzimními bouřemi i letním sluncem a ohlazená od stovek dětských rukou, tyčící se proti obloze. Slunce již brzy zapadne, nastane tma a ona se rozzáří jemným žlutým světlem. Zatím byl však ještě čas. Po ulici chodilo stále ještě mnoho lidí.
Ze dveří protějšího domu vyběhla tmavovlasá dívka a její tvář vyvolala v lampě vzpomínky na událost před padesáti lety. To byla lampa dosud mladá a osvěcovala zdi úplně jiného domu. Tehdy ještě neexistovala auta a jezdilo se kočáry, taženými nádhernými spřeženími.
Toho roku byla velice tuhá zima a nohy lidí i kola kočárů podklouzávala na zledovatělé dlažbě. Onen večer byla ulice prázdná a ve vzduchu se vznášel kouř z páleného dřeva. Tu se zpoza rohu vyřítil honosný kočár, tažený čtyřmi vraníky, kterým z rozšířených nozder stoupala pára. Na kozlíku seděl mužík zachumlaný v hnědém kožichu a práskal bičem.
Pak se vše odehrálo velmi rychle. Chudá dívenka právě vyběhla z postraní uličky a ocitla se přímo v cestě řítícího se kočáru. Kočí marně škubal za otěže. Koně se vzepjali, chvíli se kopyta míhala nad vyděšenou dívkou a pak už jen podivné ticho, přerušené pouze kletbami kočího, a nehybné tělo, tiše ležící na kamenné dlažbě.
Na jednom starém hřbitově stojí malý, nenápadný, břečtanem obrostlý náhrobek beze jména. Je mlha, z těžkých, ocelově šedých mraků se snášejí vločky a vše pomalu přikrývá bělostný příkrov. Náhrobek se pozvolna ztrácí pod sněhem a s ním mizí poslední připomínka toho, že kdysi žila nějaká dívka.
Stará lampa zabliká a rozsvítí se. Světlo se rozlévá houstnoucí temnotou a ulehčuje pozdním kolemjdoucím cestu. Všichni spěchají, už jen aby byli doma. Avšak kdyby se někdo zastavil a pozorně se podíval, mohl by spatřit tenký pramínek vody, stékající po sloupu lampy. Někdo by jej mohl svést na tající sníh z vršku lucerny, ale kdyby slyšel myšlenky staré lampy, dozvěděl by se příběh o dívce beze jména, která zemřela nikým nemilována a pro kterou stará lampa pláče.


Díky vám, matko Anežko

21. února 2012 v 18:40 Povídky
Adrian poklekla vedle lůžka, pozvedla nemocné hlavu a dala jí napít. Matka byla již týden nemocná, a jak nemoc pokračovala, Adrianino zoufalství se stupňovalo. Jediné, co mohla mamince poskytnout, byla voda a starý chléb. Neměla peníze na to, aby mamince koupila něco, co by jí pomohlo. Adrian byla pasačkou koz a její výdělek byl ubohý. Otec už nežil a dívka žila se svou matkou v chalupě na kraji vesnice.
Nemocná těžce dýchala a na čele se jí perlil pot. Byla doba oběda a tak vesnice byla tišší než jindy. Náhle dívka uslyšela rozhovor a vykoukla z okna. Po cestě kráčel k jejich domku sedlák Tomáš a s ním žena v tmavém šatě. Když se víc přiblížili, Adrian s ohromením poznala, že to je sama Anežka Přemyslovna, matka představená z nedalekého kláštera. Tomáš se zastavil, cosi matce představené říkal, ukázal na jejich domek, otočil se a odešel. Abatyše se zadívala na domek a ve tváři se jí zračil smutek. Pak se však zatvářila rozhodně a rázně vykročila ke dveřím. Adrian sotva stihla vstát a už se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Dívka otevřela dveře a horečně přemýšlela, jak má matku představenou pozdravit. Nakonec provedla neohrabanou úklonu a vypravila ze sebe: " Pán Bůh s vámi, paní, co vás k nám přivádí?"
"Mohu dál?"zeptala se žena s milým úsměvem.
"Ano, odpusťte paní, posaďte se," vykoktala Adrian celá nervózní a nabídla abatyši rozviklanou židli. "Nemám vám však co nabídnout, paní," řekla, stydíce se za jejich chudobu a přemýšlejíce, co tu králova sestra vlastně chce.
Ach, kvůli tomu tu nejsem," pravila žena se smutným úsměvem a její srdce přitom plakalo nad tou bídou. Odhrnula šátek z košíku, který si přinesla a před užaslou dívkou vyložila na stůl hromádku jídla. "Najez se, děvče," řekla matka představená laskavě, pak se zvedla a poklekla u lůžka nemocné. Oči se jí zalily slzami, když viděla, jak se Adrian váhavě přiblížila k jídlu a pak se hltavě pustila do jídla. Počkala, až v dívce zmizela dobrá čtvrtina toho, co Anežka přinesla a pak promluvila: Tvá matka je vážně nemocná a potřebuje pořádnou péči. Musí být převezena do špitálu, který je nedaleko našeho kláštera. A ty pojedeš s námi, nenechám tě tu samotnou."
Dívka byla tak překvapená, že se nezmohla na odpor a kromě toho jí právě bylo nabídnuto, že bude pomoženo její mamince. A tak se stalo, jak abatyše řekla. Sedlák Tomáš na žádost matky představené zapřáhl svou starou kobylku a odvezl je až k vratům špitálu. Matka byla uložena mezi ostatní nemocné a Adrianě přidělili malý výklenek poblíž matčiny postele, aby ji měla na dohled. Řádové sestry se chovaly laskavě ke všem nemocným i k Adrian, která je zpočátku považovala za anděly. A nikdy dříve nebyla dívka tak dobře živená jako tady. Kdyby nebylo nemoci její maminky, připadala by si jako ve snu.
Po 5 dalších dní seděla Adrian u matčiny postele a pozorovala její těžkým životem a nemocí strhanou tvář. Když šestého dne přišla k matčině posteli, našla ji mrtvou. Další dva dny se dívce zdály, jako by byla za jakousi stěnou a vše plynulo kolem ní, aniž by to vnímala.
Poté se její žal utišil a zůstal skryt v nejzazším koutku jejího srdce. Ale již nebyla jako dřív. Smrtí své matky jaksi dospěla a zvážněla.
Když se probrala ze svého zármutku, její starostí bylo, co s ní teď bude. Ale zrovna když zvažovala své možnosti, přišla za ní jedna ze sester a sdělila jí, že s ní matka představená chce mluvit. Děvče ji tedy následovalo až do klášterní zahrady, kde na ni již čekala abatyše, která ji poté, co řádová sestra odešla, vyzvala k procházce po zahradě.
Když vykročily po upravené, pískem vysypané cestičce, abatyše chvíli šla mlčky, až Adrian znervózněla.
Pak žena vedle ní začala mluvit: "Víš, Adrian, vím, jaké bys to měla u vás ve vesnici, kdyby ses tam vrátila. A proto ti nabízím, i když to není obvyklé, že bys mohla zůstat u nás v klášteře. Dlouho jsem se za to modlila a myslím, že Pán chce, abych to učinila. Ale rozhodnutí je na tobě. Pokud by ses rozhodla zůstat, poskytly bychom ti stravu, oblečení i vzdělání. Časem by ses rozhodla, zda chceš vstoupit do řádu, či odejít."
Adrian se dlouho nerozmýšlela. Netušila, jak by se u nich na vesnici protloukla a nabídka byla lákavá.
"Děkuji vám, matko představená. Moc ráda tu zůstanu," odpověděla hlasem plným vděčnosti.
"Děkuj Ježíši Kristu," odpověděla abatyše, přivolala jednu ze sester, uložila jí, aby zavedla dívku do cely, která se stane v budoucnosti jejím domovem a pak sledovala s radostí v srdci, jak dívka šťastně po boku sestry Anny odchází.
"Díky, Pane, žes mi dal, abych mohla učinit to, co ti udělá radost. Žehnej té malé, vždyť nemá na světě nikoho kromě tebe. Svěřuji ti ji, neboť ač nevím proč, je mému srdci velmi blízká."
Bývalá princezna dokončila šeptem vyslovenou modlitbu a vydala se za svými denními povinnostmi.
Adrian byla v klášteře šťastná. Sestry se k ní chovaly přátelsky a podělily se s ní o všechny své znalosti. Naučila se číst, psát, počítat, vyšívat, hrát na různé hudební nástroje a matka Anežka ji naučila i tomu, jak se chovat u dvora. "Nevíš, kdy se ti to bude v životě hodit," říkávala. A Adrian na oplátku přinášela do života řádových sester radost tím, s jakým nadšením se učila všemu novému. Ale nikdy nezapomněla, co jí řekla abatyše tenkrát v zahradě a každodenně vkleče děkovala Bohu za to, co pro ni udělal.
Pak jednoho dne přijel posel a oznámil, že král se chystá navštívit svou sestru. Klášter byl důkladně připraven a v odděleném křídle kláštera byly nachystány komnaty pro krále a jeho doprovod. Za 3 dny král dorazil. Adrian se zrovna vracela z klášterní knihovny, kde pročítala knihu, kterou jí sestra Klára uložila a tak spatřila krále přijíždět i s celým jeho průvodem. Král, oděn v bohatý šat, jel na bělostném oři a za ním následovali jeho rytíři, dokreslující velkolepost a majestát vladařův. Adrian, která nikdy neviděla ani chudého šlechtice, natož krále, byla uchvácena a z úkrytu za sloupem sledovala, jak průvod zastavuje, král sesedá, vítá se se svou sestrou a zahýbá ke části domu, která mu byla vyhrazena.
Král pobýval v klášteře už třetí den, když mu Anežka Přemyslovna řekla o Adrian.
"Žije zde s námi 13letá dívka, Václave a já bych tě chtěla poprosit, zda bys ji nemohl, pokud bude souhlasit, vzít ke dvoru a udělat z ní společnici své nejmladší dcery, Jindřišky. Vždyť Jindřiška je jen asi o rok mladší a Adrian by byla nadšená. Nemusíš se bát, že by se Adrian chovala nějak nepřiměřeně. Dostalo se jí od nás dostatečného vzdělání."
Král si vzal čas na rozmyšlenou, ale pak svolil. Měl svou setru rád a věřil jejímu úsudku. Adrian souhlasila s nabídkou, i když se jí jen těžko loučilo s milovaným klášterem i jeho obyvatelkami.
A tak když král opustil klášter, odjela Adrian s ním. Pociťovala úzkost z toho, co ji čeká, ale i podivné vzrušení a k srdci si pevně tiskla křížek od matky Anežky.
Adrian se opravdu stala společnicí Jindřišky, nejmladší z princezen. Byly přítelkyněmi, a když Jindřiška po roce a půl zemřela, Adrian pro ni prolila mnohé slzy.
Poté byla zařazena mezi společnice jedné ze zbylých princezen a v 18 letech se provdala za muže z nižší šlechty.

(Postava chudé dívky Adrian je zcela smyšlená. Princezna Jindřiška opravdu existovala, ale její jméno nebylo zachováno. Zemřela někdy před rokem 1248 a historické prameny o ní více informací neuvádějí.)

Koruna Elgarastu

21. února 2012 v 18:24 Legendy
Kdysi uctívali v Elgarastu Měsíční bohyni. Tato bohyně měla 4 podoby, labutě, černé vlčice s bílým srpkem, mladé ženy a bílé můry. Legenda vypráví, že bohyně v době, kdy se měla stát královnou Leferen, přenesla bohyně mladou dívku do paláce přímo uprostřed korunovace a přede všemi jí vsadila na hlavu korunu, posázenou perlami. Nikdo se neodvážil odporovat vůli bohyně. Dívka jménem Ilvjen se stala královnou Elgarastu a brzo se zjistilo, jak dobré bylo uposlechnutí bohyně, neboť dívka pocházela z urozeného rodu a vládla moudře. Koruna se stala posvátným klenotem Elgarastu a vypráví se, že kdykoli si ji nasadí právoplatná královna, koruna se rozzáří bílým světlem.