Díky vám, matko Anežko

21. února 2012 v 18:40 |  Povídky
Adrian poklekla vedle lůžka, pozvedla nemocné hlavu a dala jí napít. Matka byla již týden nemocná, a jak nemoc pokračovala, Adrianino zoufalství se stupňovalo. Jediné, co mohla mamince poskytnout, byla voda a starý chléb. Neměla peníze na to, aby mamince koupila něco, co by jí pomohlo. Adrian byla pasačkou koz a její výdělek byl ubohý. Otec už nežil a dívka žila se svou matkou v chalupě na kraji vesnice.
Nemocná těžce dýchala a na čele se jí perlil pot. Byla doba oběda a tak vesnice byla tišší než jindy. Náhle dívka uslyšela rozhovor a vykoukla z okna. Po cestě kráčel k jejich domku sedlák Tomáš a s ním žena v tmavém šatě. Když se víc přiblížili, Adrian s ohromením poznala, že to je sama Anežka Přemyslovna, matka představená z nedalekého kláštera. Tomáš se zastavil, cosi matce představené říkal, ukázal na jejich domek, otočil se a odešel. Abatyše se zadívala na domek a ve tváři se jí zračil smutek. Pak se však zatvářila rozhodně a rázně vykročila ke dveřím. Adrian sotva stihla vstát a už se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Dívka otevřela dveře a horečně přemýšlela, jak má matku představenou pozdravit. Nakonec provedla neohrabanou úklonu a vypravila ze sebe: " Pán Bůh s vámi, paní, co vás k nám přivádí?"
"Mohu dál?"zeptala se žena s milým úsměvem.
"Ano, odpusťte paní, posaďte se," vykoktala Adrian celá nervózní a nabídla abatyši rozviklanou židli. "Nemám vám však co nabídnout, paní," řekla, stydíce se za jejich chudobu a přemýšlejíce, co tu králova sestra vlastně chce.
Ach, kvůli tomu tu nejsem," pravila žena se smutným úsměvem a její srdce přitom plakalo nad tou bídou. Odhrnula šátek z košíku, který si přinesla a před užaslou dívkou vyložila na stůl hromádku jídla. "Najez se, děvče," řekla matka představená laskavě, pak se zvedla a poklekla u lůžka nemocné. Oči se jí zalily slzami, když viděla, jak se Adrian váhavě přiblížila k jídlu a pak se hltavě pustila do jídla. Počkala, až v dívce zmizela dobrá čtvrtina toho, co Anežka přinesla a pak promluvila: Tvá matka je vážně nemocná a potřebuje pořádnou péči. Musí být převezena do špitálu, který je nedaleko našeho kláštera. A ty pojedeš s námi, nenechám tě tu samotnou."
Dívka byla tak překvapená, že se nezmohla na odpor a kromě toho jí právě bylo nabídnuto, že bude pomoženo její mamince. A tak se stalo, jak abatyše řekla. Sedlák Tomáš na žádost matky představené zapřáhl svou starou kobylku a odvezl je až k vratům špitálu. Matka byla uložena mezi ostatní nemocné a Adrianě přidělili malý výklenek poblíž matčiny postele, aby ji měla na dohled. Řádové sestry se chovaly laskavě ke všem nemocným i k Adrian, která je zpočátku považovala za anděly. A nikdy dříve nebyla dívka tak dobře živená jako tady. Kdyby nebylo nemoci její maminky, připadala by si jako ve snu.
Po 5 dalších dní seděla Adrian u matčiny postele a pozorovala její těžkým životem a nemocí strhanou tvář. Když šestého dne přišla k matčině posteli, našla ji mrtvou. Další dva dny se dívce zdály, jako by byla za jakousi stěnou a vše plynulo kolem ní, aniž by to vnímala.
Poté se její žal utišil a zůstal skryt v nejzazším koutku jejího srdce. Ale již nebyla jako dřív. Smrtí své matky jaksi dospěla a zvážněla.
Když se probrala ze svého zármutku, její starostí bylo, co s ní teď bude. Ale zrovna když zvažovala své možnosti, přišla za ní jedna ze sester a sdělila jí, že s ní matka představená chce mluvit. Děvče ji tedy následovalo až do klášterní zahrady, kde na ni již čekala abatyše, která ji poté, co řádová sestra odešla, vyzvala k procházce po zahradě.
Když vykročily po upravené, pískem vysypané cestičce, abatyše chvíli šla mlčky, až Adrian znervózněla.
Pak žena vedle ní začala mluvit: "Víš, Adrian, vím, jaké bys to měla u vás ve vesnici, kdyby ses tam vrátila. A proto ti nabízím, i když to není obvyklé, že bys mohla zůstat u nás v klášteře. Dlouho jsem se za to modlila a myslím, že Pán chce, abych to učinila. Ale rozhodnutí je na tobě. Pokud by ses rozhodla zůstat, poskytly bychom ti stravu, oblečení i vzdělání. Časem by ses rozhodla, zda chceš vstoupit do řádu, či odejít."
Adrian se dlouho nerozmýšlela. Netušila, jak by se u nich na vesnici protloukla a nabídka byla lákavá.
"Děkuji vám, matko představená. Moc ráda tu zůstanu," odpověděla hlasem plným vděčnosti.
"Děkuj Ježíši Kristu," odpověděla abatyše, přivolala jednu ze sester, uložila jí, aby zavedla dívku do cely, která se stane v budoucnosti jejím domovem a pak sledovala s radostí v srdci, jak dívka šťastně po boku sestry Anny odchází.
"Díky, Pane, žes mi dal, abych mohla učinit to, co ti udělá radost. Žehnej té malé, vždyť nemá na světě nikoho kromě tebe. Svěřuji ti ji, neboť ač nevím proč, je mému srdci velmi blízká."
Bývalá princezna dokončila šeptem vyslovenou modlitbu a vydala se za svými denními povinnostmi.
Adrian byla v klášteře šťastná. Sestry se k ní chovaly přátelsky a podělily se s ní o všechny své znalosti. Naučila se číst, psát, počítat, vyšívat, hrát na různé hudební nástroje a matka Anežka ji naučila i tomu, jak se chovat u dvora. "Nevíš, kdy se ti to bude v životě hodit," říkávala. A Adrian na oplátku přinášela do života řádových sester radost tím, s jakým nadšením se učila všemu novému. Ale nikdy nezapomněla, co jí řekla abatyše tenkrát v zahradě a každodenně vkleče děkovala Bohu za to, co pro ni udělal.
Pak jednoho dne přijel posel a oznámil, že král se chystá navštívit svou sestru. Klášter byl důkladně připraven a v odděleném křídle kláštera byly nachystány komnaty pro krále a jeho doprovod. Za 3 dny král dorazil. Adrian se zrovna vracela z klášterní knihovny, kde pročítala knihu, kterou jí sestra Klára uložila a tak spatřila krále přijíždět i s celým jeho průvodem. Král, oděn v bohatý šat, jel na bělostném oři a za ním následovali jeho rytíři, dokreslující velkolepost a majestát vladařův. Adrian, která nikdy neviděla ani chudého šlechtice, natož krále, byla uchvácena a z úkrytu za sloupem sledovala, jak průvod zastavuje, král sesedá, vítá se se svou sestrou a zahýbá ke části domu, která mu byla vyhrazena.
Král pobýval v klášteře už třetí den, když mu Anežka Přemyslovna řekla o Adrian.
"Žije zde s námi 13letá dívka, Václave a já bych tě chtěla poprosit, zda bys ji nemohl, pokud bude souhlasit, vzít ke dvoru a udělat z ní společnici své nejmladší dcery, Jindřišky. Vždyť Jindřiška je jen asi o rok mladší a Adrian by byla nadšená. Nemusíš se bát, že by se Adrian chovala nějak nepřiměřeně. Dostalo se jí od nás dostatečného vzdělání."
Král si vzal čas na rozmyšlenou, ale pak svolil. Měl svou setru rád a věřil jejímu úsudku. Adrian souhlasila s nabídkou, i když se jí jen těžko loučilo s milovaným klášterem i jeho obyvatelkami.
A tak když král opustil klášter, odjela Adrian s ním. Pociťovala úzkost z toho, co ji čeká, ale i podivné vzrušení a k srdci si pevně tiskla křížek od matky Anežky.
Adrian se opravdu stala společnicí Jindřišky, nejmladší z princezen. Byly přítelkyněmi, a když Jindřiška po roce a půl zemřela, Adrian pro ni prolila mnohé slzy.
Poté byla zařazena mezi společnice jedné ze zbylých princezen a v 18 letech se provdala za muže z nižší šlechty.

(Postava chudé dívky Adrian je zcela smyšlená. Princezna Jindřiška opravdu existovala, ale její jméno nebylo zachováno. Zemřela někdy před rokem 1248 a historické prameny o ní více informací neuvádějí.)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama