Kapitola 1

21. února 2012 v 19:20 | Alvrin
Tržiště bylo plné lidí. Drobná postava se obratně proplétala davem a pak se přikrčila za hromadou pytlů. Její bystré oči hbitě přejížděly po stáncích a zastavily se na obchodníkovi, na jehož pultu byly rozloženy knihy. V jeho okolí se nepohybovalo příliš zákazníků a ti, kdo si prohlíželi vystavené knihy, byli čarodějové. Lišili se od ostatních lidí svým šatem a někteří z nich i tím, že třímali vysoké hole. Ti by mohli působit problémy. Ale musí to zkusit. Tyhle trhy byly pouze jednou do měsíce a v normálních to prostě provést nešlo. Kromě toho, málo obchodníků má to, co ona potřebuje.
Počkala si na chvíli, kdy kolem vyhlídnutého stánku procházela skupinka lidí a tiše se vykradla z úkrytu. Splynula s davem a klidně došla až ke stánku. Byla napjatá až k prasknutí. Naposledy pociťovala takové napětí, když ukradla svůj první bochníček chleba.
Nikdy však dosud nic neukradla, když byl poblíž nějaký čaroděj a tady jich bylo hned několik. Bylo to nebezpečnější než kdy jindy.
Silou vůle zklidnila rozbouřenou mysl. Teď potřebovala veškeré soustředění. Přešla kolem stánku, jakoby ji vůbec nezajímal. Nastala ta pravá chvíle. Náhle se bleskově otočila, proklouzla mezerami mezi lidmi a vynořila se přímo mezi čaroději, stojícími u stánku. Než stačil někdo zareagovat, popadla jednu z knih a zmizela zpět do davů lidí. Kupodivu, nikdo se jí nepokusil zastavit. Zaslechla, jak jeden z čarodějů cosi zamumlal, a čekala, že ji něco srazí k zemi, promění se v žábu či něco podobného, ale nic takového se nestalo.
Dostala se mezi lidi bez jediné úhony a záhy za sebou uslyšela hlas obchodníka, jak křičí: " Chyťte ji, zlodějku.
Dále už se jím však nezabývala. Teď bylo její hlavní starostí dostat se pryč, aniž by ji chytili. Naštěstí už za ta léta věděla, jak se vyhnout strážím, i když byly na tržišti během Salvorských trhů jejich hlídky posílené.
Muži z městských stráží byli čarodějové, kteří zvládli pouze pár jednoduchých kouzel, a ty už dávno vyšpehovala. Strážní si nedávali zrovna pozor na to, aby kouzla nikdo nezjistil. Ji chytili jen jednou, ale když udělali tu chybu, že se nechali oklamat dětskou tváří a ji svázali obyčejným provazem místo kouzlem, přeřezala přes noc svá pouta malým nožíkem schovaným v rukávu a utekla. Po té příhodě už si dávala pozor.
Lin někdy sledovala, jak stráže chytli nějakého méně šťastného zlodějíčka a občas se dostala i tak blízko, že slyšela slova svazovacího i uvolňovacího kouzla. Zapamatovala si je.
A pak je jednou, když viděla, jak si jakýsi chlapec, podle vzhledu a toho čtení nejspíše kouzelnický učeň, čte nějakou knihu. Kluk mával při četbě rukama nad knihou a dívku napadlo, jaká by to byla švanda, kdyby se mu ruce najednou zasekly. A jen tak z legrace vyřkla slova svazovacího kouzla. Samozřejmě počítala s tím, že se nic nestane a tak bylo těžké určit, kdo byl překvapenější, zda hoch, kterému se náhle přitiskly ruce k sobě a nešly odtáhnout, ať se snažil sebevíc, nebo dívka, která se naštěstí rychle vzpamatovala a pronesla kouzlo na uvolnění. Pak rychle zmizela a doufala, že ji nikdo neviděl. Ale když se pak vracela domů a přemýšlela o tom, co se stalo, zmocnila se jí radost. Umí kouzlit! Čarodějové byly ve městě vládnoucí elitou a žádný čaroděj nebyl tak chudý, aby bydlel v Dolní čtvrti. Stane se mocnou kouzelnicí a už nikdy nebudou ona ani maminka mít hlad. Spěchala domů, aby mamince pověděla tu skvělou zprávu. Když tak ale učinila, matka se vůbec neradovala. Ba naopak, bylo na ní vidět zděšení. Řekla Lin, že se nikdo a hlavně žádný čaroděj nikdy nesmí dozvědět, co umí a dívka jí musela slíbit, že nebude nikdy své nově nalezené umění používat. Poté se matka trochu uklidnila, ale stále na ní byl vidět strach, a když se dívka zeptala, proč to nikdo nemá vědět, řekla jí pouze to, že by jí mohli chytit a ublížit jí.
Po té události si Lin, dobře ukrytá, tak, aby to nikdo na ní nikdo nemohl svést, vyzkoušela na pár lidech svá kouzla. Vždy si vybírala lidi nedůležité, takové, o kterých věděla, že jim nikdo nebude věřit povídačka o tom, jak se náhle nemohli ani hnout a trvalo to několik minut, než se jim to zase podařilo. U těchto lidí se taková věc svedla na stáří, nemoc či opilost a nikdo se tím déle nezabýval. Když dosáhla poměrné, alespoň podle ní, dokonalosti, přestala s kouzlením nadobro. Věděla, že tu moc má a chtěla dodržet slib daný matce. Ale vždy, když se naskytla nějaká příležitost k tomu, aby se naučila víc o kouzlení, využila ji.
Lin zahnula do úzké uličky a rozvázala šátek, který ji držel vlasy svázané dozadu. Byla to nejcennější věc, kterou doma měli. Když byl nový, musel být nádherný. Teď už moc hezky nevypadal, ale jeho hodnota nespočívala jen ve vzhledu. Tatínek ho mamince daroval, když se Lin narodila a maminka ho zase věnovala Lin k desátým narozeninám.
Děvče se vytrhlo ze vzpomínek, pokračovalo uličkou k jejímu druhému východu a během chůze zastrčilo knihu i s šátkem do brašny, kterou mělo u sebe.
Prohlédnutí knihy bude muset počkat na doma. Těsně před ústím uličky do široké ulice se zastavila, vyndala ze zdi domu uvolněný kámen a potom z otvoru zbylého po kameni vytáhla hadrem ovázaný balíček. Byl to její dnešní úlovek. Salám dlouhý jako její ruka a bochník chleba.
Přidala to do brašny, zavázala řemínky uzavírající brašnu a vyšla z přítmí uličky do jasného světla širší ulice.
Vydala se domů, ale dávala si dobrý pozor, aby na sebe nepoutala pozornost příliš rychlou nebo naopak příliš pomalou chůzí.
Dostala se z ulic nacpaných lidmi a kráčela uličkami čím dál špinavějšími a užšími, byla v Dolní čtvrti, sídle chudiny, zlodějíčků a žebráků. Tato čtvrť se nacházela u západní strany hradeb a Lin s maminkou bydleli až na jejím úplném okraji, v domku téměř u hradební zdi. No v domku, spíše v chajdě. Prostor uvnitř byl tři krát tři sáhy, během Limaaru dovnitř skrz nepříliš kvalitní střechu zatékalo a chladno tu bylo stejně jako venku. Málokdy sehnali něco, čím by mohli zatopit a tak jejich jedinou ochranou proti zimě bylo pár opelichaných houní.
Lin otevřela rozvrzané dveře a vešla dovnitř. U jediného malého okna seděla žena. Když zaslechla skřípot dveří, vzhlédla a odhalila tak svou znetvořenou tvář.
"Jsi to ty, Lin?"
"Ano maminko" a Lin matku objala.
"Přinesla jsem nám něco k obědu. Odkrojila nepříliš ostrým nožem krajíc chleba a kus salámu a vtiskla to matce do rukou. Pak podobně posloužily i sobě a pustily se do jídla. Přitom si povídaly a někdy matka své dceři vyprávěla nějaký příběh. Matka znala spoustu věcí, až se Lin někdy divila, odkud to může vědět. Protože maminka nejenže znala spoustu věcí z historie, legend i praktických věcí, což bylo už samo o sobě obdivuhodné, ale i věděla i věci, které se staly nedávno ve městě a o kterých si Lin byla jistá, že jí o nich neříkala. Došla k závěru, že to matka ví od někoho z Dolní čtvrti.
Během jídla si povídaly o všem možném, jen jednomu tématu se úzkostlivě vyhýbaly, a to vzpomínkám.
Bylo to už 5 let, co se to stalo a přece to bylo příliš citlivé téma. Matka otce velice milovala a ani teď o něm nedokázala mluvit bez toho, že by se jí začaly po tváři koulet slzy. Po jeho tragické smrti soustředila veškerou svou lásku na Lin a tím víc ji trápilo pomyšlení, že je na své dceři závislá.
Vinou požáru, při které jim shořel dům a kdy zemřel její manžel, totiž přišla o zrak i o svou krásu a tím i o možnost práce. Neboť i kdyby ji někdo zaměstnal, a to se nestalo, k čemu byla slepá a se zohyzděnou tváří. S povzdechem strčila do úst poslední sousto, utřela si mastné prsty do sukně, zvedla z klína pletací jehly a pustila se do pletení. Byla to jedna z mála věcí, kterou Linina matka zvládla. Potom co přišla o zrak, se jí ostatní smysly zlepšily, jakoby jí chtěli nahradit její ztrátu a tak dokázala po hmatu rozeznat jednotlivé uzlíky. Lin jí opatřovala materiál a pak hotové výrobky prodávala na trhu. Moc peněz tím nezískaly, ale byl to nějaký zisk a Linina matka byla ráda, že dělá alespoň něco pro jejich živobytí.
Když se matka pustila do pletení, Lin se zvedla a položila zbytek jídla na nakřivo přibytou poličku a vyšplhala po provaze až těsně pod střechu. Již dříve položila na podpěrné trámy několik prken a tím vytvořila jakousi podlahu. Zde bylo její útočiště. Měla tu uložené všechny věci, co měla ráda. Teď se však nezabývala tím, že by si je prohlížela. Z podlahy zvedla knihu a z brašny vytáhla tu, kterou si dnes přivlastnila. Ta byla o mnoho těžší a objemnější. Položila ji vedle sebe na podlahu, tam kam velkou dírou ve střeše dopadalo světlo. Původní kniha dřív patřila čarodějnickému učni. Ukradl mu ji Luki, nenechavý zlodějíček z vedlejší ulice, který ukradl, co mu přišlo pod ruku. Když šla okolo Lin, chtěl se jí pochlubit svým úlovkem, ale než stačil promluvit, vytrhla mu knihu z ruky a pravila: "Že se nestydíš, Luki, krást něco, co naprosto nevyužiješ. Ukrást knihu! To je vrchol! Vždyť ani neumíš číst!" podívala se na něj pohoršeně a odkráčela.
Teprve když zmizela za rohem, probral se z překvapení a s výkřikem: "Hej, počkej!" se za ní rozběhl. Ale dívka zmizela, jakoby se propadla do země.
Lin se při té vzpomínce musela usmát. Stála tenkrát na okenní římse pouhý metr nad Lukieho hlavou a měla co dělat, aby nevyprskla, když se marně rozhlížel na všechny strany. Přitom stačil pouhý pohled vzhůru.
Když odešel, slezla dolů a v klidu se vrátila domů. To se stalo před 2 týdny. Lin na rozdíl od Lukiho číst uměla, naučil jí to její otec a tak s úžasem zjistila, že kniha není jen tak obyčejná. Byla to učebnice. Nebo spíš slovníček. Byla zde zapsána podivná abeceda a pak seznam slov, napsaných písmem normálním i tím zvláštním. Bylo tu i vysvětleno pár jednoduchých kouzel. Lin už knihu Lukimu nevrátila, i když mu ji původně sebrala v žertu a vrátit ji chtěla. Ale konec konců, k čemu by mu byla. Lin se ty dvě tři kouzla z knihy naučila zpaměti a hned je i vyzkoušela. A celkem se jí dařilo. Během týdne došla k rozhodnutí. Musí získat další kouzelnickou knihu, No a co, že není urozeného původu. Naučí se kouzlit sama, bude mocnou kouzelnicí a i matka uzná, že je kouzlení k užitku. A svůj plán uskutečnila. Teď před ní obě knihy ležely a jejich desky se leskly v paprscích odpoledního slunce. Lin odložila tenčí knihu stranou. Nebude ji potřebovat, znala ji skoro nazpaměť. Pak se zadívala na svou kořist. Její povrch byl pokryt složitými obrazci. Lin nikdy nic tak krásného neviděla. Chvíli jen tak seděla a se zalíbením na to hleděla. Pak se však probrala a šáhla po uzavírací sponě, aby ji otevřela. V prstech jí zabrnělo a po vyleštěném povrchu se mihlo pár symbolů. Pak se spona s cvaknutím rozepnula a dívka otevřela knihu. Na první stránce bylo úhledným písmem tmavomodře vyvedeno jediné slovo. Mellercadon. Na další stránce bylo zapsáno: "Zvaž dobře volbu svou, než začneš číst, vždyť svést tě na cestu zlou může, tím buď si jist."
Lin chvíli trvalo, než přečetla celé varování, ale příliš dlouho nad ním nepřemýšlela. "Kdybych jí nechtěla číst, tak jsem ji ani neotevírala," řekla si a otočila stránku. Ale na chvilku jí přece jen po zádech přešel mráz. Nejdříve knihu jen rychle prohlédla, jenže když došla zhruba do čtvrtiny, text zde náhle končil a následovaly prázdné stránky. Dívka rychle listovala dál, ale nikde ani písmenka, ani obrázek. Ani jediný náznak, že by se v knize ještě něco vyskytovalo. Bylo to podivné. Přece by neprodávali nedokončenou knihu. Pak ji však od úvah zlákala popsaná část knihy. I když není kniha popsaná celá, může si Lin přečíst alespoň to, co tu napsané je. A hned se do toho pustila.
Zprvu jí dělalo potíže číst plynule, protože jí vtom bránila ta zvláštní abeceda, ale brzy si zvykla a četla rychleji. A že to byla zajímavá četba.
Lin četla a četla a nevnímala okolí. Něco nechápala, jako kdo nebo co je to Talroch, Eleetor, kde leží Mehardan nebo Sithor, ale i tak si mohla vychutnat různé pověsti, co zde byly zapsány a také nádherné ilustrace a zdobení stránek i jednotlivých písmen. Několik textů přeskočila, protože jim nerozuměla, ať už významově či tak, že neznala příliš mnoho použitých slov a nečetla příliš rychle, ale stejně toho bylo hodně, co přečetla a co jí z toho zůstalo v paměti.
Teprve když zjistila, že musí namáhat oči, aby dokázala rozeznat písmo, přestal se čtením a s údivem zjistila, že už se stmívá. Musela číst nejméně 5 hodin, ale z popsané části přečetla sotva čtvrtinu.
Zavřela knihu a uschovala ji do bedny, která jí sloužila místo skříně. Dnes už číst nebude. Z nezvyklé námahy ji bolely oči a stejně už bylo moc šero. Vyklonila se ze své skrýšky a pohlédla dolů. Její matka už se uložila na lůžko a spala.
"Dobrou noc, maminko," zašeptala tiše dívka a uložila se ke spánku. Teď, během Rialair, bylo teplo a tak mohla spát ve své skrýši, ale když se ochladilo, spaly s maminkou vedle sebe, aby získaly co nejvíce tepla.
Dlouho nemohla Lin usnout a přemýšlela o tom, co četla. Pak ji však přemohla únava, víčka se jí zavřela a usnula. Její spánek nebyl narušen ničím, pouze velmi zajímavými sny.
* * *
Almardon se zahleděl na stránky knihy, ale jeho mysl bloudila bůhví kde. Od té chvíle, co se u stánku vynořila ta drobná postavička a sebrala čaroději vyhlédnutou knihu přímo před nosem, to bylo s kupcem k nevydržení. Bernardo, jak se prý jmenoval, stále hořekoval nad ztrátou knihy a nešel umlčet. Ale poté, co mu Almardon nabídl dvojnásobek toho, o co si obchodník před krádeží řekl, rozzářily se Bernardovi oči, vzal peníze a zmlkl. Bylo zcela jasné, že vůbec netuší, jak hluboko pod cenou prodal. Kniha měla nejméně 5 násobnou cenu, než kolik muž dostal.
To zlodějka Almardonovi přidělala více starostí. Mohl ji klidně proměnit v něco zcela nepodobného člověku a knihu si vzít, ale chtěl vědět, zda ji někdo neposlal. Takové holce by ta kniha byla jinak nanic. A tak na ni seslal vyhledávací kouzlo.
Měl nutkání vyrazit okamžitě. Těšil se, až bude mít tu knihu znovu v rukou a pořádně ji prozkoumá, a ta touha ho skoro vyhnala z útulného domova do ulic, ale ovládl se. Pokud je kniha tím, co si myslí, pokud by se té zlodějce podařilo otevřít (a o tom silně pochyboval), uvidí jen prázdné stránky, a i kdyby ne, taková otrhankyně jako ona stejně neumí číst. A ten, kdo si ji najal (pokud někdo takový existoval), si taky moc nepočte. Musí to být nějaký břídil, jinak by si najal někoho šikovnějšího.
Ne, nemusí se ničeho obávat. Půjde teď klidně spát. Až ráno vstane, dobře se nasnídá a pak se vydá za zlodějkou a pěkně si to s ní vyřídí. Možná se přitom i pobaví. Kniha bude jeho, není kam spěchat. Může jít v klidu spát. A jak se rozhodl, tak taky udělal. Brzy již oddechoval v měkkých poduškách.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Borec Borec | E-mail | 15. března 2012 v 13:23 | Reagovat

Díky skvělá šetba ... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama