Kapitola 3

21. února 2012 v 19:26
Její první myšlenkou bylo, jak se odtud dostane. I kvůli sobě, neboť nevěděla, jaký strašný trest ji stihne za to, že se opovážila přivlastnit si něco, na čem musel mít ten čaroděj zájem, jinak by se neobtěžoval osobně, ale hlavně kvůli mamince. Kdo se o ni postará?
Lin vhrkly do očí slzy, když si představila matku, jak klečela v prachu a plakala.
Pak však slzy potlačila a ty, které se jí kutálely po tvářích, utřela do rukávu. Smutkem matce nepomůže. Přistoupila k úzkému okénku a vyhlédla ven. Pod ní se rozkládalo nádvoří, bylo však jiné než to, kudy se sem dostala. Tohle bylo menší, dláždění nebylo tak krásné a pohybovalo se tu pár prostých lidí. A za nádvořím, tam se tyčil kamenný plot. A za ním, volnost. Tudy uteče, ovšem bude muset počkat na dobu, kdy se nádvoří trochu vyprázdní. Mohlo by se to povést v době, až budou všichni obědvat, pokud ovšem obědvají ve stejný čas. Ale když by to nešlo, půjde to jindy. Přinejhorším v noci. Opatrně, aby si jí nikdo nevšimnul, znovu vyhlédla ven. Teď si povšimla malých vrátek ve zdi, porostlé jakousi popínavou rostlinou. Těmi může uniknout. Rukou v kapse stiskla drátky. Těmi už otevřela zámků dost a tenhle nebude výjimkou. Spokojeně se usmála. Udělali chybu, když ji nesvázali ani neprohledali a zavřeli ji do místnosti s tak velkým oknem. Jistě, dospělý by se jím neprotáhl a hlavně by k tomu neměl odvahu, ale copak ona je nějaký přihlouplý dospělý? Ne, ona je Linmaria, zlodějka s dlouholetou praxí a pevným odhodláním. Její nálada se prudce zlepšila. Do rána bude u matky a pak odsud odejdou. Půjdou někam, kde Lin ani maminku nikdo nezná. A Lin se postará, aby se matka měla dobře. Naplněná nadějí přitáhla židli k oknu a pozorovala ruch na nádvoří.
Viděla, jak děvečka nabrala vodu ze studny a jak k ní přiskočil vysoký mladík, aby jí pomohl. Viděla, jak několik dětí vyběhlo ven. Strkají do sebe a křičí. Lin při pohledu na ně pocítila slabý osten závisti. Jí nebylo dopřáno hrát si bezstarostně s kamarády.
Pak se tomu však vzepřela. No a co, ona si hrát nepotřebuje.
Konečně kdosi zavolal a děti se rozběhly na oběd. Nádvoří se vyprazdňuje. Zbývá poslední starý muž, který se vyhříval na slunci. A i ten ztěžka vstává a odchází. Lin ještě chvíli čeká a pak začne uskutečňovat svůj plán. Obhlédne z okna nejbližší výstupky a pomalu se souká ven. Zatímco se prsty ještě pevně drží okenního rámu, nohy již spouští a došlapuje na vyhlédnuté místo.
Lin šplhala poměrně rychle, se získanou praxí z téměř každodenní potřeby jí obratnost nechyběla. Stěna nebyla vysoká a brzy již stála dívka na zemi. Skrčila se za pár pytlů s kdovíčím a rozhlédla se. Nikde nikdo. I přeběhla přes dvůr a stanula u vrátek. Zámek vypadal jednoduše a Lin s radostí pomyslela na to, že za chvíli již bude venku. Ale zámek jaksi nepovolil. Dívka se s ním pachtila již hodnou chvíli a začínala mít strach, že ji někdo přistihne. Když se jí další pokus nezdařil, rozhodla se, že zeď raději přeleze.
Rostlina porůstající zeď vypadala pevná, a taková i byla. Dívka se zachytila jejích šlahounů a začala šplhat. Větve se jí zachytávaly kolem rukou. Nejdříve tomu nevěnovala pozornost. Pokládala za normální, že se jí větvičky pletou.
Ale když byla asi sáh nad zemí, pravá ruka se jí zapletla mezi šlahouny a poté co se jí snažila vymotat, větve rostliny se jí pomalu obtočily kolem nohou a jakkoli se snažila vyprostit, během chvilky se ocitla v zajetí zelených provazců. Čím víc se zmítala, tím víc se utahovaly, až téměř nebyla schopna pohybu
Teprve poté se zklidnila a začala horečně uvažovat. Naštěstí ji ta rostlina spoutala tak jak byla, s rukama u sebe. Tím pádem mohla z rukávu vytáhnout malý ostrý nožík, který zde měla schovaný pro případy nouze jako tenhle.
Jenže ouha. Nožík nejenže šlahoun nepřeťal, ale neudělal do něj dokonce ani malý škrábanec. Zelený provazec se pouze lehce prohnul a pak se znovu narovnal. A aby toho nebylo dost, nožík jí vyklouzl z prstů a dopadl na dláždění s hlasitým cinknutím. Alespoň Lin to tak v té chvíli připadalo.
A jak se podívala za nožíkem, svou poslední nadějí, spatřila, jak na dvůr vyšly dvě děti a zvědavě ji se na ni zadívaly. Pak se otočily, vběhly do domu a vrátily se s dalšími kamarády. Zastavily se asi sáh od ní a pozorovaly ji, šeptaly si a občas někdo z nich vyprskl smíchy.
Lin se na ně dívala a cítila se hrozně. A čím trapněji se cítila, tím více narůstal její hněv vůči té skupince před ní. Ve svém rozhořčení si ani nevšimla plavovlasého chlapce, který stál opodál, a který sice nezasáhl, ale ani se k ostatním nepřipojil.
Linina zloba narůstala. "Proč se jí posmívají, místo toho, aby jí pomohly?! Kdyby ji alespoň nechaly na pokoji. I kdyby zavolaly čaroděje, bylo by to lepší než tohle ponížení."
Lin byla hrdá dívka a byla by raději zemřela, než stát před posměváčky a nemoci s tím nic udělat, a přesně tak to teď bylo.
A jak v ní zlost kypěla, ucítila jakýsi příval energie. A již otevřela ústa a pronesla něco, čemu sama nerozuměla. Náhle jakoby do dětí někdo strčil, všechny se svalily na zem. Lin se na chvíli zatmělo před očima a tak neviděla, co se přesně stalo, ale viděla výsledek a to jí bohatě stačilo. Vidět posměváčky ležet na jedné hromadě a při pokusech vstát padající jeden přes druhého jí vyvolalo na tváři úsměv.
Pak však spatřila jakéhosi plavovlasého chlapce, jak se rozběhl pryč, a uvědomila si, v jaké je situaci. Alespoň, že ji děti nechaly na pokoji. Jak se postupně zvedaly, házely po ní znepokojené a zaražené pohledy, a pak pomalu odcházely, cosi si šeptajíce.
Poté se nějakou dobu nedělo nic, až na to, že občas odněkud vykoukla hlava, pohlédla na uvězněnou dívku a zmizela. Lin se již vzdala naděje, že se sama osvobodí, protože čím víc se kroutila, tím víc rostlina utahovala svá pouta, a tak ji ničilo, že nepřichází nikdo, kdo by ji z rostliny dostal, ať už potom udělá cokoli. Vše bude menší, než tato beznadějná situace.
Náhle ji však napadla hrozná myšlenka: "Co když ji tu nechají, aby umřela hladem a žízní?! Kdoví, co je ten čaroděj zač a jak se jí může pomstít za to, že ukradla tu knihu! A co když," přišel Lin na mysl ještě horší nápad, "co když to plánoval už od té chvíle, co ji chytil. Proto ji zavřel do místnosti s tak velkým oknem. Věděl, že vyleze a chytí se do rostliny. Každý přece ví, jak jsou čarodějové vychytralí a zlotřilí a že jim není radno věřit. Jak jen mohla být tak hloupá!"
Rozbouřená mysl jí promítala obrázky, jak se jí čaroděj z povzdálí směje, zatímco se snaží utéct a pomalu umírá připoutána ke zdi na horkém slunci. V hrůze jí panika zatemnila rozum a dívka se začala divoce zmítat. Ze všech sil se snažilas sebe strhnout ty dusivé šlahouny, které se jí v děsu proměnily v provazce smrti a které jí teď začaly znovu svírat, až téměř nemohla dýchat. Teď již dívka bojovala o pouhé nadechnutí, a jak ji zelené šlahouny tiskly stále víc, ztrácela dech. Již v částečné mdlobě uslyšela mocný hlas, jak pronáší slova, jež však nedokázala rozeznat a cítila, jak smrtící sevření povolilo.
* * *
Almardon opřel hůl o vyřezávaný držák, rozvalil se do svého oblíbeného křesla a položil před sebe knihu. Na chvíli se zamyslel, co si počne se svou zajatkyní, ale pak nad tím mávla rukou. To může vyřídit později. Teď má zpět svou knihu, cenný poklad.
Pohladil její desky a chvíli se jen tak díval a kochal se jejich zdobením. Pak ji otevřel. Varování na první stránce pouze přelétl pohledem, ale nějak zvlášť si jej nevšímal. V mnoha knihách, které četl, se vyskytovaly podobné větičky, ale většinou neměly větší význam. U této knihy tomu tak sice nebylo, ale čaroděj to věděl, věděl, že je výstraha pravdivá a co od knihy očekávat a tak bylo varování celkem zbytečné.
Prvních pár stránek přečetl rychle, byly zde většinou věci, které znal, ale poté již začal být text zajímavější a brzy už byl Almardon knihou zcela pohlcen. Chvílemi si mnul bradu, chvílemi si něco zamumlal či kreslil prsty do vzduchu podivné obrazce.
Vyrušilo ho až hlasité zaklepání. Chvíli ještě nechal narušitele čekat a dočetl stránku. Pak knihu založil a zvučným hlasem pravil: " Můžeš dál."
Věděl. Že to musí být někdo z jeho lidí a tak se neobtěžoval se zdvořilejší formou. A opravdu, dveře se pomalu otevřely a dovnitř ostýchavě vešel urostlý, plavovlasý, asi patnáctiletý chlapec. Almardon věděl, že se jmenuje Ishar a je synem jeho kuchařky, ale netušil, proč sem kluk přišel a tak se otázal: " Ishare, co se děje?"
"Můj pane, odpověděl hoch, "odpusťte, že vás vyrušuju, ale do té rostliny se chytila nějaká holka a…" chtěl ještě něco dodat, ale hlas se mu zadrhl rozčilením.
Víc však ani říkat nemusel.
" Měl jsem předpokládat, že bude v únicích zdatná, koneckonců je to zlodějka " pomyslel si Almardon a pospíchal s chlapcem chodbami. Prošli posledními dveřmi a čaroději se naskytl pohled na dvůr a zelení porostlou zeď, na níž se zmítala drobná postava. Její pohyby však ustávaly a čaroděj viděl, že dívka je již téměř celá obmotána pevnými šlahouny. Věděl, že pokud chce nechat to děvče žít, musí si pospíšit.
Rychlými kroky přešel od dveří ke zdi a chytil jeden za šlahounů, který se mu ihned začal ovíjet kolem ruky, a pronesl několik slov. Šlahoun ochabl a svezl se z jeho ruky. Celou rostlinou proběhlo zachvění a dívčino tělo spadlo na zem, kde zůstalo nehybně ležet. Almardon k ní přikročil, protože dívka byla v bezvědomí, nařídil Isharovi, aby ji nesl. Poté se vydal před chlapcem a pro jistotu zamumlal pár slov, aby chlapci ulehčil. Dívka sice, alespoň podle její postavy příliš nevážila, ale i tak mohla být pro chlapce dost velkou zátěží. Rozhodl se, že teď už dívku nezavře tam jako předtím. Zase by jen dělala problémy.
Vzal ji tam, kam obvykle zavíral ty, jež byli obdařeni nadvládou nad magií. Zde bylo dost bezpečnostních opatření, která by zabránily pokusu o útěk, ať už normálními či nadpřirozenými prostředky. Jen velice dobrý kouzelník by se odtamtud dostal.
Když došli ke správným dveřím, dívka se již začínala hýbat. Za to, že se dosud neprobrala, mohl hlídač, jak Almardon nazýval popínavou rostlinu, jehož šlahouny byly pokryty nepatrnými chloupky, majících při kontaktu s kůží omamné účinky.
Čaroděj položil dlaň na vyřezávaný květ vedle dveří a pronesl několik slov. Dobře postřehl, jak Ishar napíná uši, aby rozuměl, a s úsměvem zaznamenal zklamání, které se mihlo přes chlapcovu tvář, když se mu to nepodařilo.
Právě vyřčená slova však umožňovala přecházet přes magické zábrany a nebylo by dobré, kdyby je mladík znal. Kdo ví, co by ho mohlo napadnout.
Vešli dovnitř. Zde bylo jiné zařízení než v cele, kam zlodějku předtím zavřel. Podlaha byla z téhož kamene jako celý dům, ale na rozdíl od cely byla zde ohlazena tak, že na ní nebyl jediný hrbolek. Na stěnách byly vyryty jednoduché obrazce.
Almardon nařídil Isharovi, aby položil dívku na rohož táhnoucí se podél jedné stěny a odešel, a když tak chlapec učinil, čaroděj celé místo znovu zajistil kouzlem, ale udělal v něm malou změnu. Odteď neměla dívka šanci se odtud dostat a dovnitř mohli kromě něj pouze ti, kteří nevládli magií.
Almardon se spokojeně za svou prací, když ještě předtím poslal Ishara, aby sem dovedl některou z žen, aby se postarala o zajatkyni a nařídil mu, aby pak za ním přišel.
"Soudě podle jejího vzhledu se snad nikdy nemyla," pomyslel si čaroděj s nechutí a blesklo mu hlavou, že by s ní dlouho nevydržel v jedné místnosti.
"Ale když vezmeme v úvahu její poměry, je to celkem normální," řekl si Almardon a přesunul svou mysl někam jinam.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama