Síla duše

21. února 2012 v 18:45 |  Povídky
Stojím na útesu a hledím dolů. Jaké to asi bude, umřít. Ale vše je příjemnější než tenhle život. Zavírám oči a udělám ten zbývající krok. Vítr mi zavane do tváří a rozevlaje mi prameny vlasů. Hlavou se mi mihne můj předchozí život.


Od malička jsem vyrůstala pouze ve společnosti rodičů. Nikdy mě nenechávali pod dozorem někoho jiného. Pokud jsme měli nějaké příbuzné, nestýkali jsme se s nimi. Až do svých 14 let jsem měla domácí školu. Často jsem z okna v kuchyni vídávala děti, jak si hrají, ale matka mne nikdy nepustila ven. Ale jezdili jsme na výlety. Otec vždy mne a maminku naložil do auta a vyrazili jsme někam do přírody. Přišlo mi však, jakoby se rodiče vyhýbali lidem, neboť na našich procházkách jsme jen málokdy někoho potkali. Tyto výlety pro mě byli tím, na co jsem se nejvíce ze všeho těšila.
Mým největším přáním však bylo smět se vydat mezi lidi. Normálně se procházet městem a mluvit s nimi. Věděla jsem, jak žijí ostatní lidé. Četla jsem hodně knih a rodiče mi vyprávěli, jak to na světě chodí, ačkoli mi nikdy neřekli, proč nesmím ven.
Čím starší jsem byla, víc jsem se s nimi hádala. Chtěla jsem jít mezi lidi. Nikdy jsem hádku nevyhrála. Rodiče jakoby věděli předem, co chci říct.
Jednou jsem však zaslechla rodiče, jak o čemsi tiše hovoří a dohadují se. A týden nato jsem se dozvěděla, že začnu chodit do normální školy. Jak já hlupák tehdy jásala. Skákala jsem radostí po celém bytě.
Těšila jsem se na to, jak si najdu kamarády.
Když jsem vkročila do třídy, oblečená v tmavé školní uniformě, oči všech se na mne upřely. Kdyby mne nedoprovázela učitelka, asi bych utekla. Ta však nejspíše vycítila mé zaječí úmysly, neboť mne pevně chytila za paži a představila mne spolužákům. Tím dnem začalo mé utrpení. Postupně jsem začínala tušit. Ze začátku se se mnou chtělo pár lidí skamarádit, ale něco na mně, o čem jsem nevěděla, je od toho odradilo. Někteří se mi vysmívali pro to, co jsem měla ukryto ve svém nejhlubším nitru a nikdy jsem to nikomu neřekla. A pak se jednou mé podezření potvrdilo. Pomyslela jsem si něco o tom, jak je ta učitelka protivná a tu se na mne zadívala a řekla, ať jdu k tabuli. Látku, kterou jsme probírali, jsem zrovna celkem uměla, ale ona mne zkoušela tak dlouho, až jsem příšerně znervózněla a došly mi znalosti. Pak mne posadila s pětkou. A další hodinu mne zkoušela zas. A příště znovu.
Pak už jsem si byla jistá. Tohle bylo tím posledním, co změnilo mé neblahé tušení v jistotu. A když jsem se zeptala rodičů, potvrdili mi to. Už mi to nemohli tajit. Lidé uměli číst mé myšlenky!
Pokud otec s matkou věděli, začalo se to projevovat v době, kdy mi byli kolem dvou let, ale je možné, že předtím jsem byla příliš málo vyspělá, abych měla nějaké smysluplné myšlenky.
Nejdříve si rodiče mysleli, že to je pouze jejich případ, ale časem zjistili, že mé myšlenky slyší každý, koho potkají a tak se rozhodli držet mne co nejdále od ostatních lidí.
Teď jsem věděla, co se mnou je, ale bylo mi to celkem k ničemu, neboť jsem nevěděla, jak se proti tomu bránit. Snažila jsem se v přítomnosti lidí myslet jen na to, čím mi nemohli uškodit, ale člověk nedokáže ovládat své myšlení. Nejhorší to bylo při návalu emocí. Normálně měli mé myšlenky dosah do dvou až pěti metrů podle situace, ale čím silnější byli mé pocity, tím dál se rozšířily mé myšlenky.
Život se mi stával noční můrou. Zpočátku jsem se zavírala u sebe v pokoji, ale když mi došlo, že rodiče slyší každou mou zoufalou myšlenku, začala jsem prchat na liduprázdná místa a tam jsem se, skrčená ve větvích husté koruny stromu či mezi balvany na pobřeží moře, otřásala křečovitým pláčem. Poté, co jsem se vyplakala, snila jsem o dalekých zemích a lidech, kteří zde žijí, a místech, kde žiji s někým, kdo mě neslyší mé myšlenky.
Časem však mé sny vyprchávaly a zůstával jen strach z příštích dnů. Pak přišel den, kdy se mi ve škole obzvláště nedařilo a pak jsem na pláži zjistila, že nedokážu snít. Dívala jsem se na rudý západ slunce, ale už jsem na něm nedokázala vidět žádnou krásu. Bylo to stejné, jako kdybych se dívala šedivé zdi. A v mém nitru už bylo jen černé prázdno. A tu mnou otřásl další hořký záchvat pláče.
Pak nastala chvíle, kdy mi došli slzy. A tu jsem zvedla a pomalým krokem jsem se vydala po pláži. Kráčela jsem dál a dál a bylo mi jedno kam. Koneckonců, nic v mém životě nemělo cenu. Vyšplhala jsem se na útes nad mořem. Vodní hladina se vzdouvala pod poryvy větru a moře jakoby zvalo.


Náraz. Dopadla jsem do vody a její hladina se nade mnou zavřela. Klesala jsem do jejích temných hlubin, avšak necítila jsem žádný strach. Jen klid.

(pokud se vám tento konec líbí, buďte spokojení, pokud ne, můžete najít pokračování v kategorii Příběhy. Tedy, zatím tam není, ale mělo by časem přijít, omlouvám se za předchozí špatné údaje)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama