Březen 2012

Kapitola 4

30. března 2012 v 5:43
Probudila se tak časně ráno, že bylo všude ticho a všichni kolem spali. Ona však nemohla. Znovu tu byl ten sen a hlava jí rozbolela jako střep. Tiše se zvedla. Půjde se napít, snad se jí uleví. Nádržka s vodou stála před jejich ubytovnou. Po špičkách se vykradla z místnosti. Vzduch byl chladný a svěží, stále bylo ještě šero. Nabrala do dlaní vodu a opláchla si obličej. Posadila se na obrubu budovy a přemýšlela o tom, co by měla dělat. Nechtělo se jí vracet zpět do zatuchlé místnosti plné spáčů, zvláště když věděla, že už stejně neusne.
Pojednou jí bleskl hlavou nápad. Když všichni spí, proč by se nešla podívat na nádvoří ze svého snu? Rozum jí napovídal, že to není zrovna nejlepší nápad, ale přesto se zvedla a vydala se stejnou cestou, jakou šla včera s otrokyní. Nikdo se jí nepostavil do cesty. Nikoho nepotkala. A již zde bylo nádvoří. Vyšla naň. Bylo prázdné. Spatřila, že se obloha na východě začíná jasnit. Ale ona teď sledovala jiný cíl. Zamířila do levého rohu. Podle jejího snu zde měly být dveře, menší než zdobená vrata, hlavní přístup do paláce. Ano, byly tu. Otevřely se bez sebemenšího hluku. Kráčela důvěrně známými chodbami. Už tolikrát je viděla. Byly podivně prázdné. Dorazila k cíli, ke dveřím se zdobením z tmavého kovu. Za nimi na ni čeká rozuzlení, snad konečně zjistí, proč se jí zdají ty podivné sny, proč ji přivedly na toto místo.
Zjistila, že dveře jsou pootevřené. I přistoupila k nim a nahlédla škvírou dovnitř. Spatřila tři muže. Jednoho z nich neznala. Byl vysoký, oděn v honosný šat. Vedle něj stál ten mladík, kterého hlavní otrokyně nazvala korunním princem. Posledním byl muž, kterého viděla té noci před zajetím. Nevypadal nijak zvláštně, ale Vinae něčím, co sama nevěděla, naháněl strach. Kreslil na podlahu jakýsi kruh se složitými obrazci, v jehož středu ležel ten kámen. Dívce připadalo, že kámen pulzuje. Cítila z něj auru strachu. Zbylí dva muži stáli a pozorovali kreslícího muže, který pronášel dlouhé litanie v dívce neznámém jazyce. Věděla, že by měla rychle zmizet a pokusit se dostat zpět do ložnice otroků, ale rozhodně ne tu zůstat a sledovat, co se bude dít dál. Jestliže tu byl přítomen korunní princ a ten druhý muž, který také vypadal na někoho významného, rozhodně šlo o něco důležitého, nepochybně nic pro uši otrokyně. Jenže ona byla tak zvědavá a třeba jí to odhalí důvod jejích snů. A tak, třebaže se třásla strachy, zůstala a dále skulinou mezi dveřmi a rámem sledovala, co se bude dít. Náhle dopadl do místnosti první sluneční paprsek. A vzápětí se místnost rozsvětlila světlem vycházejícího slunce. Kruh kolem kamene se rudozlatě rozzářil. Muž ze snu, pronášel teď svou řeč důrazněji a rychle. Pak se kruh rozzářil oslnivým světlem, takže Vinae byla chvíli oslepena. Pak světlo pohaslo. Zamrkala. Ale opravdu to tam bylo. Male zlaté stvoření si prohlíželo svět zelenýma očkama. Muž, který předtím pronášel zaklínadlo, jak si Vinae domyslela, se teď pustil do něčeho dalšího. Tu se stvoření zvedlo na zadní a zatřepalo zlatými křídly. Dříve než stačil někdo z mužů něco udělat, vznesl se tvoreček do vzduchu a vylétl škvírou ve dveřích ven. Vinae užasla, když se jí zlaté tělíčko usadilo na rameni a zelená očka se na ni zadívala. Bez vlastního přičinění se rozběhla a prchala odsud, zlaté stvořeníčko stále na rameni.
Koutkem oka spatřila, jak ze dveří pokoje vyběhl korunní princ a rozběhl se za ní, a slyšela výkřiky. Pádila, jak nejrychleji dovedla. Nikdy předtím takhle neběžela. Vracela se tou samou cestou, kudy přišla. Teď už byli v chodbách lidé a udiveně ji pozorovali. Korunní princ ji doháněl. Vykřikl rozkaz na několik mužů a ti ji zahradili cestu. Zahnula do nejbližší odbočky. Vinuté schody. Dolů a dolů. Dívka myslela už jen na jedinou věc. Běž! Nesmí tě dostat! Za schodištěm pokoj. Za ním chodba, ale tudy přicházeli stráže. Nikde šance na únik. Vrátila se zpět do pokoje. Dupot na schodech. Kam teď? Okno, to je její záchrana. Vyhlédla z něj. Jakýsi dvůr. Ale asi tři metry pod ní. Co teď, má skočit? Zaváhala. Dveře ze schodiště se rozlétly a do pokoje vrazil princ. Na vteřinku se jejich pohledy setkaly. Pak skočila. Dopad byl bolestivý. Stvořeníčko těsně před dopadem vzlétlo, takže nebylo ohroženo. Vinae se neohrabaně zvedla. V levé ruce s otrockým znamením jí bolestivě škubalo. Tvoreček znovu dosedl na její rameno. Pravé, aby ji ušetřil větší bolesti, nebo to byla jen náhoda? Dívka vzhlédla. V okně spatřila překvapenou tvář princovu, pak zmizela, jak se kamsi rozběhl. Rozhlédla se, kde to vlastně je. Kolem byly stáje. Otroci, pečující o koně, na ni udiveně hleděli, ale ona jim věnovala jen tolik pozornosti, aby věděla, zda ji nechtějí polapit. Mimo jiné odtud vedle vysoký průjezd. Proběhla jím. Ocitla se znovu na hlavním nádvoří. Rozběhla se k hlavní bráně. Lidé jí uhýbali z cesty, jen pár se jí pokusilo chytit, ale unikla jim. Byla v půlce cesty k bráně, když se vrat paláce vyběhl princ, následován skupinou strážných. Pokusila se ještě zrychlit. Ta zbylá polovina cesty se jí zdála nekonečně dlouhá. Konečně byla tu. Před ní se však vynořila překážka. Stráže u brány proti ní pokročily s napřaženými kopími. Tu udělala Vinae něco, co sama nechápala, jak toho byla schopná. Odrazila se a v saltu přeskočila napřažená kopí. Stráže musely být dobře vycvičeny. I když je tohle muselo překvapit, v mžiku se za ní otočili, aby jí chytli. Vinae, stále ještě zmatená ze svého činu, prchala, co jí síly stačily, do ulic Selgeronu. Stráže jí kousek pronásledovaly, ale pak se zastavily a vrátily se zpět. Nejspíše nesměli opustit svá místa.
Viděla, že princ doběhl k bráně. Pak zaběhla za další roh. Prchala dál. Na konci ulice se znovu ohlédla. Neviděla žádného pronásledovatele. Oddychla si, ale nezpomalila. Běžela ulicemi, bylo to zde příliš bohaté a prostorné, aby se mohla schovat. První brána. Již byla téměř u ní, když za sebou zaslechla rychlý klapot kopyt. Byl to zase on, ale teď seděl na rudém hřebci. Volal něco na stráže, ale než pochytily, co chce, proklouzla už branou. Znovu prchala ulicemi. Tady už byl provoz hustší. Mohla se skrývat mezi stánky a lidmi. Přesto ji však snadno sledoval. Její vlasy i šupiny stvoření sedícího na jejím rameni zářily na slunci. Sebrala z jednoho stánku šátek, i když se za to zastyděla. Prodavačka, které patřil, byla naštěstí zaujata pohledem na projíždějícího prince, takže si jejího činu nevšimla. Vinae zaběhla za další stánek a rychle uvázala šátek kolem hlavy. Alespoň její vlasy teď nebudou poutat pozornost. I když, dokud se jí drží ten tvor, stejně bude asi tak nenápadná jako drahokam na smetišti.
Spatřila úzkou uličku a zaběhla do ní. Proběhla množstvím jejích sousedek a konečně si byla téměř jistá, že stráže s princem v čele ztratili její stopu. Pak se konečně uklidnila, zastavila se a rozhlédla. Byla kdesi na nároží. Domy zde byly chudší, ale stále dosti bohaté. Uvědomila si, že i kdyby chtěla, netrefí zpět na hlavní ulici. Ale co, proč by se tam vracela.
Jenže teď byla její situace dost bídná. Neměla peníze a navíc bude hledaná. Tam, kde byly stánky, by se jí možná naskytla nějaká příležitost, jak sehnat peníze, ale zase ji tam mohl kdokoliv udat. Snad by ji samotnou nechali být, ale určitě budou chtít získat to zlaté stvoření, které se jí přichytilo. Teď z ní seskočilo, protáhlo si tělíčko a zatřepalo zlatavými blanitými křídly. Vinae nikdy nic takového neviděla, ale už o tom slyšela. Taková stvoření existovala. Jenže v pohádkách.
Tam to nazývali drakem. Draci však byli popisováni jako ohromná stvoření a tohle bylo malé. Na délku to měřilo asi jako její předloktí. Ale stejně, vypadalo to jako drak, i když zmenšený a tak to drakem je.
Trochu hystericky se zasmála: " Co si asi počne s drakem, ještě k tomu takhle prťavým. Nedokáže se v tomhle obrovském městě postarat ani sama o sebe."
Kam jít? Bloudila bezcílně ulicemi. Malý dráček ťapkal za ní. Poutal na sebe pozornost. Co s tím, takhle ji lehko najdou.

Kapitola 3

26. března 2012 v 10:21
Žena si Vinae pozorně prohlédla: "Takže jsi tu nová. Pojď se mnou."
Dívka kráčela za ženou do jedné z místností podél dlouhé chodby a zde jí byla ukázána mělká nádrž s vodou: "Umyj se, pán nakázal, že máš vypadat pěkně."
Žena mluvila a mluvila a poučovala Vinae o všem, co otrokyně můžou a nesmějí, co jsou povinni dělat. Když pak dívka byla umytá a oblečena do jednoduchých bílých šatů, posadila ji žena na židli a pustila se do upravování jejích vlasů. Nejdříve je vysušila ručníkem a poté rozčesala. Teď, když byly umyté, rozzářily se v nich zlaté pramínky.
"Máš krásné vlasy. Jak si to dokázala?" zeptala se s nadšením žena.
"Už jsem se s nimi narodila," zalhala Vinae. Žena sice vypadala mile, ale znaly se ani ne den a nemůže každému hned na potkání vyprávět o svých snech.
"Opravdu? To máš štěstí. Mnoho žen by za takové vlasy daly nevím co. Bohaté si mohou vlasy nabarvit, ale mít něco takového od přírody. A navíc jsi hezká. Pán se s tebou bude jistě chlubit nebo tě možná daruje někomu z nadřízených, aby se vlichotil do jejich přízně.
Vinae se otřásla. Ke komu se dostane. Kam ji to ty vlasy přivedly. Ano, byly sice krásné, ale mnohem radši by byla jako ostatní. Takhle si jí hned každý všimne. Všichni v této zemi měli vlasy hnědé. Sice všelijakých odstínů, ale pořád to byla hnědá. Vinae kdysi zaslechla, že jim v jiných zemích přezdívají "Ořechoví lidé" a dívka si myslela, že je to i celkem vystihující, protože lidé z jejího národa měli hnědé nejenom vlasy, ale i oči a také světle hnědou pleť. I jejich obličeje byly povětšinou kulaté.
"Tak a je to," založila si žena ruce v bok. Po celou dobu rozhovoru jí splétala vlasy do účesu a teď jej dokončila.
"Koukni se na sebe," řekla žena s úsměvem a pokynula rukou směrem k bazénku. Vinae tak učinila. Z klidné vodní hladiny na ní hleděla štíhlá 18 - letá dívka s krásnou tváří. Zlaté pramínky byly obtočené kolem hlavy a vzadu uchycené v drdolu, zatímco původní tmavohnědé vlasy splývaly v hebkých pramenech.
"To jsem opravdu já?" zvolala.
"Jo," zasmála se žena, "jsi moc pěkná."
Zavedla ji za ostatními otrokyněmi, které zrovna nebyly potřeba v pánově domě. Z toho, jak žena jednala s ostatními, Vinae odvodila, že je něco jako jejich nadřízená.
Pak přišel otrok s rozkazem, že se dívka má okamžitě dostavit k pánovi. Tu ji žena objala: "Přeju ti, abys dostala nějakého hodného pána. Ať ti tvá krása pomůže a ne přivede do zkázy."
Vinae, rozpačitá z toho náhlého projevu laskavosti, jí poděkovala a popřála také ženě hodně štěstí.
Otrok ji dovedl do velitelova domu. Dům byl zařízen s mnohem větším luxusem, než pokoje otroků. Pán seděl v umně vyzdobeném pokoji. Propustil otroka mávnutím ruky a zadíval se na Vinae. Zálibně si jí prohlížel, až jí to bylo nepříjemné.
Pak řekl: "Tak vida, že jsem měl pravdu. Z vesnické holky se nám vyklubala krasavice. Jak se jmenuješ?"
"Vinae, pane," odpověděla tichým hlasem, ačkoli se její srdce proti tomu oslovení vzpíralo. Ten muž nad ní měl velkou moc a byl nemilosrdný. Viděla toho dost během cesty do Selgeronu, aby tohle poznala.
"Vinae," převaloval ten muž její jméno na jazyku a pak se náhle zvedl.
"Jdeme," nakázal jí. Následovala ho až na dvůr, kde jí byl kolem pasu připevněn jakýsi obojek. Od něj vedl provaz až k sedlu pánova koně. Velitel se vyhoupl do sedla a vyrazili z bran domu do ulic města.
Projeli několika dalšími městskými branami. Vrstvy opevnění z různých druhů kamene. Vinae žasla. Jak těžké by asi muselo být dobýt toto město. Připadala si ztracená. Pohlcená v moři domů a lidí.
"Ne, ty se tu neztratíš, i kdybys chtěla," připomněla si trpce, " jseš přivázaná k pánovu koni a jsi otrokyně."
Spatřila několik otroků v podobné situaci jako ona, ale většinou, pokud šli za koněm svého pána, přivázáni nebyli.
Projeli další branou. Ulice teď byly širší. Zahnuli na nádvoří velkého domu. Sluha ihned přiběhl a poté, co pán odepnul Vinae opasek, odvedl koně. Jiný sluha je odvedl do haly a odešel. Pán usedl do jednoho z křesel nastavených u zdi, ale Vinae se neodvážila a tak se postavila po pánově levici.
Z celé haly dýchal přepych.
Čekali, pán netrpělivě klepal prsty do bočnice křesla, zatímco Vinae přemáhala únava. Cesta do města i dnešní den na ní zanechaly svou daň. Zavíraly se jí oči a snažila se, aby se pod ní nepodlomily nohy. Toužebně hleděla na křeslo. Kéž by jí tak bylo dovoleno sednout si.
Pak spatřila přicházet muže. Jeden z nich byl už starší, další dva byli mladíci. Jeden se až nápadně podobal starému, musel to být jeho syn. Na druhém ulpěl její pohled mnohem déle.
Lišil se od běžných lidí. Jeho obličej byl delší, než bylo obvyklé a vlasy měl černé. Pak viděla, jak se pán tomu zvláštnímu mladíkovi hluboce uklání a zasyčel na ni, aby udělala totéž. Rychle se uklonila až téměř k zemi. Slyšela, jak mladík promlouvá k pánovi a ten s uctivostí odpovídá. Pak se ozvalo pár kroků a před ní stanuly dvě nohy ve vyšívaných nohavicích.
Kdosi ji chytil za bradu, takže musela zvednout hlavu a zjistila, že se dívá do temně modrých očí toho zvláštního mladíka.
"Kdo je tohle?" otázal se.
"Výsosti, tohle je otrokyně, kterou jsem získal při poslední výpravě. Přivedl jsem ji pro hraběte Oravdu," pánův hlas zněl poníženě.
"Pokud si přejete, Výsosti, vezměte si ji. Bude mi potěšením Vám ji přenechat a kapitán Freghe také jistě nebude proti," pravil hrabě Oravdu.
"Samozřejmě, bude mi ctí," odpověděl pán.
"Ano přeji," odvětil mladík a pustil dívčinu bradu. Ta s úžasem přemýšlela. Výsosti! To znamená, že tenhle mladý muž je jedním z královských synů, tedy princem. Ještě před nedávnem byla jen chudou dívkou, které si nikdo nevšímal, a teď potkala prince. Pak se jí však dotkla realita. Jo, sice jsi potkala prince a dokonce o tebe projevil zájem, ale jen jako o otrokyni. A podle toho, co se povídá o královské rodině, je lepší se od ní držet dál. Osud se však neptá, kdo si co přeje. A tak se Vinae ocitla mezi královskými otrokyněmi, ani pořádně nevěděla jak. Přivítala ji dříve
krásná, chladná žena, která to tu měla na povel. Ukázala jí, kde se může uložit ke spánku a místo
popřání dobré noci řekla: "Dnes je již pozdě, ale zítra dostaneš značku, aby všichni viděli, že jsi
královskou otrokyní."
Pak ji opustila a zanechala ji neklidnou. Vinae věděla, že otroci jsou označeni tetováním, ze kterého se dá vyčíst, komu otrok patří. Ale nechtěla ho, tím, že ho dostane, bude její otroctví dokonáno. Hleděla na další otrokyně, ukládající se ke spánku a únava jí přemohla.

I tu noc sen přišel a ráno se Vinae probudila s dalším zlatým pramínkem a se slabou bolestí hlavy. Posnídala společně s ostatními a pak ji žena zavedla chodbami k jakémusi muži. Dívka se připravila na to, že tetování bude bolestivé, ale muž ji chytil za ruku a promluvil jakýmsi neznámým jazykem. Vinae spatřila, že se jí na chvíli na ruce vynořil náznak jakési květiny, obtočené kolem její paže, ale pak zase zmizel. Muž se zatvářil udiveně a nespokojeně. Zadíval se na ni s podezřením. Zkusil to ještě jednou se stejným výsledkem.
"Vzdoruješ mi? " zeptal se ostře Vinae. Ale nepočkal na odpověď. Posypal její ruku jakýmsi modravým práškem a pak pronesl znovu ta slova. Vinae slabě vykřikla. Prášek na její ruce vzplanul a pálil jí do ruky. Pak to pohaslo.
Na dívčině ruce skvěl se květ, ale jeho barvy byly jaksi vybledlé. Obklopovaly jej zlaté čáry, připomínají zlaté plamínky.
Žena na to chvíli koukala s překvapením. Pak prohlásila rozzlobeně: "Co je to? Měl si udělat normální tetování!"
Muž však byl překvapený stejně jako žena: " Taky že jsem ho dělal. Tohle se vytvořilo samo!"
Podíval se na Vinae: "Co jsi zač?"
Přemýšlela, co by měla odpovědět, ale ani nemusela.
"Každopádně to budu muset ohlásit," řekl muž nerudně.
"Dej si pozor, tuhle holku si někde pořídil samotný korunní princ," varovala muže žena a pak kývla na Vinae, "jdeme!"
Zbytek dne strávila Vinae různými drobnými pracemi, které jí hlavní otrokyně přidělovala. Později se rozhodne, co bude dělat, ale zatím žena příliš nevěděla co s ní. Vinae cítila, že jí ostatní otrokyně pozorují. Zaslechla i pár vět. Klepy se o ni rychle rozšířily. Nepřišla jako normálně. Vybral si ji sám princ. Má zvláštní vlasy. A prý i divné tetování.
Pak odpoledne měla ještě s jednou otrokyní kamsi dojít. Prošli chodbou a zahnuly za roh, tu se před nimi rozprostřelo obrovské nádvoří a Vinae ztuhla leknutím. Tohle místo znala. Vídala jej každou noc. Asi by tu stála ještě dlouho, kdyby se náhle něco nepřihodilo. Postarší otrok přecházel přes dvůr, tu odkudsi vyrazil kůň s jezdcem na hřbetě a srazil se přímo s otrokem. Ten padl na zem, zatímco kůň klesl do kolen. Bylo úžasné, že se jezdec udržel v sedle. Zato však se jeho tvář zkroutila hněvem. Pokynul dvěma strážným a ti se chopili otroka. Vinae zaslechla, jak říká: "Padesát ran! Jen ať se naučí dobrému chování!" a naplnilo ji rozhořčení. Vina byla zcela jasně na straně jezdcově a teď ten starý muž měl platit za chybu jiného? Ruce se jí samy zaťaly v pěst.
Tu ji však druhá otrokyně popadla za ruku: " Pojď, nesmíš takhle koukat na členy královské rodiny. Prostě si toho nevšímej."
"Ale vždyť to není spravedlivé."
Otrokyně se hořce zasmála: "Jsi tak naivní! U nás neplatí spravedlnost, pouze přání a rozkaz pánů. A zdejší páni, vždyť si sama viděla. Královská rodina, jeden jako druhý."
Dál už šli mlčky. Vinae přemýšlela o tom, co viděla. Večer uléhala se smíšenými pocity. Snad tu najde nějakou spřízněnou duši. A proč se jí zdává o královském paláci?

Kapitola 7

16. března 2012 v 8:32
Lin se zhroutila na zem. Jejím tělem projel záchvěv. Ucítila, jak se v jejím nitru rozhořel plamen, studil a zároveň hřál. Byla šťastná a přála si, aby to nikdy neskončilo. Pak se však do jejího vědomí prodraly hlasy. Uvědomila si, že leží na kamenné podlaze sálu.
Náhle jí došlo, že ten hlas, mluvící s čarodějem patří její matce. Ale jak je to možné?!
Zvedla se do sedu a postavila se.
Tu na ni Nedaril a Almardon pohlédli a užasli, neboť dívka stála s vlajícími vlasy, šaty měla pokryté jinovatkou a kolem ní plápolaly plameny.
Pak pohasly a vše se vrátilo do normálního stavu. Ale Lin věděla, že to, co se vzbudilo v jejím nitru, tam stále je. Přála si to vyzkoušet, ale teď to nešlo. Byla tu její maminka.
Pokročila k ní a objala ji. Pak se však zarazila: "Mami, co tu děláš? A co ti všichni ptáci tady? Ty se znáš s tím čarodějem? Nerozumím tomu. Vždyť jsi mi vždy říkala..."
Matka se na ni smutně pousmála: " Odpusť Lin, že jsem ti to nikdy neřekla. Tvůj otec i já jsme byli čarodějové a žili jsme i s tebou v této čtvrti."
"Lžeš! Byla bych si pamatovala, že jsme žili mezi čaroději. A navíc, náš dům přece vyhořel, kdybyste byli čarodějové, mohli jste ho zachránit.
Dům nechytil sám od sebe. Někdo ten požár úmyslně založil. A tvé vzpomínky na vše, co souvisí s magií, jsem kouzlem skryla tak hluboko do tebe, že nejdou spatřit, ledaže bys vynaložila obrovské úsilí. Proto si nic z té doby nepamatuješ."
"Ale, ... " Lin se zadrhla. Bylo toho na ni moc. Najednou se dozvědět, že otcova tragická smrt nebyla nehoda, nýbrž že byla naplánována čaroději, a navíc, že matka je jednou z nich a že jí celé roky skrývala pravdu. Zatočila se jí hlava.
Náhle promluvil čaroděj: "I ty máš v sobě magii. Nejlepší by bylo, abys nastoupila do školy spolu s dalšími tvého věku. Můžeš se tam naučit mnohému o magii i dalších užitečných věcech."
Nabízí jí studium magie? Poté, co se o jeho druhu dozvěděla, že zavinili smrt jejího otce? Byla ohromena jeho opovážlivostí. Ale na druhou stranu, byl tu ten plamen v jejím nitru. Poznala magii a už se jí nedokáže vzdát. Pohlédla na matku. Nemohla by ji učit magii ona?
Ta však pomalu zavrtěla hlavou: "Mohla bych tě učit, ale jen nepatrné množství z toho, co se můžeš naučit zde. Ať si o nich myslím cokoli, jejich znalosti jsou úžasné. Mohly bychom společně odejít, ale musela by ses smířit s tím, že bys uměla jen drobná kouzla. Pokud je tvým přáním studovat magii, není jiná možnost, než zůstat zde, ale slib mi, že budeš dávat pozor na to, komu dáš svou důvěru."
Lin sevřela hlavu v dlaních. Ach, proč jen neuposlechla matku. Ale je pozdě naříkat. A navíc, když tu bude studovat, může zjistit, kdo přesně nese vinu za smrt otce a pomstít se.
Nevím, jací jsou čarodějové, ale nemůžou přece být všichni špatní. A já si opravdu přeji umět vládnout magii.
"Ano, chci to," vyřkla své rozhodnutí.
Matka na ni pohlédla se smutkem, ale i s pochopením: "Vím, proč ses tak rozhodla, i když s tím nesouhlasím."
Pak se otočila na Almardona: "V tom případě přijímám tvou nabídku, ran Almardone."
"Pak tedy pojďme."
Almardon zašeptal nad kamenem několik slov a Srdce moudrosti se vrátilo zpět do své podoby. U vrat sálu ujistil skupinku čarodějů a, jak Linmaria usoudila podle jejich mládí a zvědavých pohledů, učňů, že si už nemusí dělat starosti a že má vše pod kontrolou.
Jak Lin sledovala chování ostatních mágů vůči čaroději, došlo jí, že ran není Almardonovo druhé jméno, jak se domnívala, nýbrž že je to titul a to titul pro vysoce postavenou osobu.
Když vyšli ze Síně moudrosti, na chvíli se zastavily a Nedaril propustila ptáky. Pouze ten černý, co jí seděl na rameni, zůstal. Lin se naň matky otázala a dostalo se jí odpovědi, že "Tento pták se nazývá Riru. Jsou to vzácní ptáci, kteří žijí pouze na stromech jménem Alfera. Dřevo těchto stromů se používá pro předměty, jež se využívají ve spojení s magií.
Tenhle ptáček je mým přítelem dnes mi nabídl, že mi poslouží namísto očí." Poté jejich rozhovor umlkl.
Vraceli se do Almardonova domu. Nedaril a čaroděj spolu tiše hovořili, ale dívka, kousek za nimi, šla mlčky. Udělala dobře, že se takhle rozhodla?
Hlavou se jí mihly vzpomínky na tu noc. Otec, nesoucí ji v náručí, táhne za sebou matku, jež si rukama zakrývá obličej. Zanechal je venku a vběhl znovu do hořícího domu, aby zachránil cosi důležitého, ale už se nevrátil.
Přesunula myšlenky ještě hlouběji do minulosti. To jí bylo sotva pět. Seděli s otcem u stolu a on ji učil písmenka. Ukázal jí i jinou abecedu: "Tohle se budeš učit, až ti bude osm."
Jenže pak přišel požár a osmé narozeniny strávila Lin pouze s matkou v domku u hradební zdi.
Připomněla si otcovu usměvavou tvář, kolik si toho spolu užili a do očí jí vhrkly slzy. Zlostně zamrkala, aby je zahnala. Ne, nesmí se tomu podvolit. Tenkrát hodně plakala a ptala se maminky, kde je tatínek. Ale už to překonala. Uzamkla ten smutek hluboko v sobě. Už jej nenechá ji znovu ovládnout. Teď bude mít jiné starosti, než se utápět ve smutku a navíc to ničemu nepomůže. Jediné, co může pro otce ještě udělat, je pořádně zesílit a pak ztrestat ty, kteří zavinili jeho smrt a koneckonců i to, že je maminka slepá.
Ale rozhodla se opravdu správně? Jde přímo do jejich doupěte! Pak však vzpomněla na plamen, co teď uvnitř ní hoří. Ano, udělala dobře!
Vykročila rázněji. Půjde tam a bude se dokonale ovládat. Nepustí si nikoho k tělu a bude pilně studovat. A zjistí, kdo tak uškodil její rodině.


Kapitola 2

14. března 2012 v 12:21
Byli na cestě již třetí den. Vojáci s nimi zacházeli hrubě, ale dalo se to snést. Vinae si povzdechla. Více než chování vojáků jí vadil přístup ostatních vesničanů. Od vojáků to alespoň čekala. Ale vesničané, s kterými se znala odmalička, si mezi sebou šeptali v noci zprávy a pak na ni vrhaly divné pohledy. Protože s nimi byla spojená provazem, nemohla občas nezaslechnout, co si ostatní šeptají.
Čarodějnice, má divné zlaté vlasy, musela to udělat kouzlem a podobné průpovídky. Naštěstí, alespoň pokud Vinae věděla, si toho vojáci nevšimli. Její hadr na hlavě jí ponechali a tak její tajemství zatím nebylo vyzrazeno. Ale sny se jí zdály pořád. Stále ten stejný palác a stále ta samá místnost. Ten muž, který tu byl noc předtím, než Vinae padla do zajetí, se už neobjevil, ale bylo vidět následky jeho činnosti. Věci byly přesunuté na jiné místo a knihy otevřené na stole.
Jestli se jí objevily další pramínky, nevěděla, protože neměla, jak to zkontrolovat. Nevěděla, co by se stalo, kdyby to vojáci zjistili, ale nehodlala to zkoušet.
Bohužel, nebylo to na ní. Velitel si brzy povšiml, že zatímco se všichni snažili držet u sebe, jedné dívky si nikdo nevšímá a nemluví s ní. Zdálo se mu to divné, neboť mu nepřišlo, že by se nějak od ostatních lišila. I odposlechl několik rozhovorů, co vesničané mezi sebou šeptem vedli, přestože umlkli pokaždé, když zjistili, že je poslouchá a to, co slyšel, ho zaujalo. Usmál se, ale nebyl to příjemný úsměv.
Večer třetího dne, když zastavili na noc, odvázal jeden z vojáků Vinae od ostatních. Dívka se vyděsila. Proč ji odvazují? Po celou dobu cesty nechávali všechny svázané a nikdy nikoho neodvázali od ostatních. Co jí chtějí.
Voják ji dovedl až k jedinému stanu v táboře, patřícímu veliteli a strčil dovnitř hlavu: "Můj pane, přivedl jsem ji, jak jste chtěl."
Hlas zevnitř cosi odpověděl a voják postrčil dívku dovnitř. Zařízení stanu bylo prosté. V koutě lůžko z kožešin, uprostřed stojící, rozsvícená lampa, kolem níž byly rozprostřeny další kožešiny na sezení. To spatřila Vinae v okamžiku, kdy napůl vkročila, napůl spadla dovnitř. Naproti vchodovému závěsu seděl velitel a sledoval, jak se sbírá ze země.
"Posaď se!"
Dívka uposlechla a jí pohled sklouzl na ruce. Neovladatelně se jí třásly. Pevně je stiskla. Mlčky čekala. Snad muž promluví a sdělí jí, proč ji sem přivedli. Ten na ni však hleděl s nevyzpytatelným výrazem ve tváři. Ticho se prohlubovalo.
Pak promluvil, tak nečekaně, že sebou trhla: "Tví lidé o tobě říkají, že jsi čarodějnice. Rád bych věděl, co je na tom pravdy. Osobně bych tomu moc nevěřil, protože kdybys uměla kouzlit, už bys tu dávno nebyla, ale co když se mýlím."
Krátce se zasmál: "Tak co mi k tomu řekneš?"
"Já nejsem čarodějnice," vyhrkla Vinae. Nechtěla, aby ji někdo považoval za čarodějnici. Ve všech vyprávěních byly čarodějnice popisovány jako zlé a navíc být pokládána za čarodějnici mohlo být nebezpečné.
Tu se muž vztyčil a hrubě ji udeřil přes tvář: "Nejsem čarodějnice, PANE. Tohle oslovení si zapamatuj."
Dívčiny ruce automaticky vylétly vzhůru k místu úderu. Tvář ji pálila a na jazyku ucítila chuť krve z rozkousnutého rtu. Do očí jí vhrkly slzy bolesti. Pramínky vlasu jí zakryly obličej. Vlasy? S hrůzou si uvědomila, že jak ji udeřil, musel jí hadr sklouznout z hlavy. V panice se přejela pohledem po zemi, zda jej nespatří, ale věděla, že je pozdě.
" Takže vesničané zas tak nelhali," konstatoval s úšklebkem velitel, "hleďme, jaký jsme našli poklad. Jak si to udělala? Takové pěkné vlasy. A vlastně, jsi celá pěkná."
na chviličku se na ni zadíval s tak hladovým výrazem, že se přikrčila. Pak ji však popadl za paži a vyvlekl ze stanu. Jeden z vojáků ji pod velitelovým dohledem přivázal pevně zpět k ostatním a pečlivě zkontroloval uzly.
Vesničané na ni hleděli ještě podezřívavěji než předtím. Její zlaté prameny teď byly všem na očích a navíc, co dělala u velitele ve stanu? Vinae to do jisté míry chápala, ale stejně ji to mrzelo. Jak by teď potřebovala nějakou spřízněnou duši.
Tma houstla a ona pomalu usínala.

Putovali další 4 dny. Vinae cítila, že ji teď hlídají bedlivěji, zato vesničané se jí stranili úplně. Pátého dne po poledni před sebou spatřili město, obehnané hradbami, táhnoucí se po svahu kopce. V jeho středu svítily bílé věže královského paláce. Bylo to hlavní město Gertharie, Selgeron.
Zajatci se s úžasem zastavili. Málokdo z nich se podíval dál než den cesty od své vesnice a nikdy nespatřili tak obrovské a velkolepé město.
Pak je však vojáci popohnali a oni k němu vykročili. Vojáci je nutili do rychlejší chůze. Chtěli už být ve městě.
Zajatci, vyčerpaní po týdenním pochodu a špatné stravě, klopýtali kupředu. Pak náhle stanuli před branou. Tvořila ji obrovská dvoukřídlá vrata, pobitá pruhy železa a pokrytá neznámými symboly. Vinae pohlédla vzhůru. Připadalo jí, že se hradby nad ní výhružně tyčí do nesmírné výše. Pak je vojáci popohnali a tak prošli branou a kráčeli ulicemi plnými lidí. Dívka vše pozorovala s vykulenýma očima. Byli tu všelijací stánkaři, skupiny hlasitě hovořících lidí, dohadujících se o cenách zboží, domy všech druhů a velikostí, ten neustávající ruch. Ráda by se zastavila a prozkoumala to, ale byla uvázána na laně a ostatní ji táhli kupředu, jak jim vojáci nakazovali. Nejdříve se bála, jak na ně lidé z města budou hledět, ale nemusela si dělat starosti. Občas na ně někdo letmo pohlédl, ale většinou si jich nevšímali. Pouze párkrát na ni někdo ukázal a cosi řekl svým společníkům, ale nikdo neprojevil nějaký větší zájem.
Vojáci je dovedli ulicemi a pak vraty na velký dvůr. Zde spatřili sedící další skupinky nešťastníků.
Vůdce seskočil z koně a předal jeho uzdu jednomu z vojáků. Pak zašel do nízké budovy a chvilku tam pobyl. Zajatcům zatím bylo povoleno sednout si a tak se unaveně svezli na špinavou zem, zatímco vojáci odvedli své koně do stájí. Pouze ten velitelův tu zůstal.
Velitel vyšel a nakázavše jednomu ze svých mužů, aby odvázal Vinae, převzal otěže svého koně. Pak ji vysadil na koně a vyhoupl se do sedla. Dívka se nevzpírala, koneckonců, k čemu by to bylo, byla zcela v jeho moci.
Projeli dalšími dvěma úrovněmi hradeb a pak vjeli na nádvoří velkého domu. Možná, že v poměru k jiným domům ve městě nebyl tak velký, ale dívce, která byla zvyklá na jejich malou chalupu, to tak připadalo. K velitelovu koni ihned přiběhli dva sloužící. Jeden z nich převzal uzdu pánova koně, zatímco druhému bylo nakázáno, aby se postaral o dívku. Ten ji mlčky vyzval, aby ho následovala.
Zavedl ji do budovy, kde se to hemžilo lidmi, a předal ji do péče jedné postarší ženě, vyřizujíce pánovy rozkazy.

1. Kapitola

9. března 2012 v 21:15 | Eriona Portraid
Když vešel učitel, všichni žáci ve třídě povstali. Ticho přerušilo udivené zašumění,
neboť za ním vstoupila do místnosti cizí dívka. Všichni na ni v tu chvíli začali zírat. Vypadala
celkem normálně. Měla štíhlou pružnou postavy, vzrůstem nijak nevyčnívala, dokonce si
už pořídila i uniformu. Co však nebylo normální, byly její vlasy. Měla je dlouhé až do pasu
a byly čistě bílé. Na tmavé uniformě Kuronské střední neuvěřitelně vyčnívali. Když opadlo
první překvapení, oči všech se opět vrátily k učiteli, který netrpělivě pokašlával, snaže se
získat zpět ztracenou pozornost.
"Toto je nová žákyně Yae Kokimichi."
Napsal to jméno na tabuli a pokynul dívce. Ta se otočila na třídu a tichým hlasem řekla:
"Já jsem Yae, moc ráda vás poznávám."
"Dobrá, Yae. Sedni si támhle do druhé řady na to volné místo. Dnes se ještě nemusíš
zapojovat, ale od zítřka už měj všechny učebnice a sešity."
Učitel počkal, až si děvče sedne a potom začal vykládat. Měl svou třídu na dějepis
a byl velmi přísný, takže všichni dávali pozor. I tak se někdo co chvíli poohlédl po nové
spolužačce. Ta v tichosti seděla na svém místě, vyndala si sešit a tužku a dělala si poznámky.
Byla si vědoma cizích pohledů a vmáčkla se hlouběji do židle.
O přestávce se kolem ní sešla hromada holek a hned se začali vyptávat.
"Odkud jsi přišla, Yae?"
"Proč jsi přestoupila? A proč zrovna na Kuron?"
"Máš nějaké sourozence?"
"Odkud jsi?"
"Proč máš bílé vlasy? To sis je odbarvila?"
Po téhle otázce všechny zmlkly a zvědavě se zadívali na Yae.
"Ty vlasu mám bílé od přírody. Nevím proč to tak je. Přišla jsem na tuhle školu, protože
jsem měla soukromého učitele kvůli chatrnému zdraví . Ale povedlo se mi přemluvit rodiče,
že už můžu chodit do normální školy."
"Páni, soukromého učitele. To jsi nikdy, opravdu, nikdy nechodila do školy?"
"Ne, ve škole jsem poprvé, takže je tu pro mě všechno nové."
"Já ti se vším pomůžu, jestli chceš." Tuto nabídku pronesla menší dívka s krátkými,
černými vlasy a usmála se. "Jsem zástupkyně třídy, Jmenuji se Shizuka Kazeyama."
"Budu moc ráda, když mi pomůžeš, Shizuko."
"Dobře, tak deska po vyučování ti ukážu naší školu, aby ses tu vyznala. A taky si musíš
vybrat nějaký kroužek."
"Kroužek?"
Ostatní děvčata ožila.
"To je fakt. Už sis nějaký vybrala? Já jsem v astronomickém kroužku, vstoupíš k nám?
Je úžasný."
"Ani náhodou. Musí vstoupit k nám, do kroužku pití čaje."
"Kdepak, kroužek květin je lepší."
"Ne, nejlepší je kroužek tance."
"Co když neumí tancovat, ale pít čaj umí každý."
"Ehm…do kdy si musím vybrat?" Yae byla v rozpacích. Nechtěla se svou volbou
nikoho dotknout.
"No, to nevím, ale čím dřív, tím líp." Shizuka při řeči pokrčila rameny.
"A do jakého kroužku chodíš ty?"
"Já chodím do sportovního kroužku. Ale nemusíš tam vstupovat jen kvůli mně. Vyber si
to, co tě baví. Pojď se mnou, na nástěnce je celý seznam všech kroužků. Můžeš si ho opsat a
vybrat si, až o tom zapřemýšlíš."
"Děkuju, hned jdu, jen si vezmu papír." Yae se sklonila k tašce a vyndala z ní nový blok
a z lavice sebrala tužku. "Můžeme jít. Ale stihneme to o přestávce?"

"Neboj, nástěnka je kousek odtud, hned vedle schodů. Tak pojď."
Obě dívky vykročili ke dveřím. Ostatní chvíli přemýšleli jestli se mají vydat za nimi, ale
pak se shlukli do hloučku a začali si vyměňovat názory na novou studentku.
"Vypadá milá, nemyslíte?" Sakura byla drobná, nenápadná dívka jemných rysů, která si
o všech myslela vždy jen to nejlepší.
"Musí být bohatá, slyšeli jste? Až do teď měla soukromého učitele. Nechápu, proč
chtěla začít chodit do školy."
"Třeba už si nemohli dovolit ho nemohli platit."
"Nevypadá chudě."
"Pche, jak to můžeš říct? Vždyť má uniformu stejnou jako my všichni, tak podle čeho to
poznáš, Haruko?"
"Kdyby byla chudá, nechodila by na tuhle školu, Aoi."
"Mě by spíš zajímalo, proč má tak bílé vlasy."
"Vždyť to říkala, ne? Že se s nimi narodila."
"Jo říkala, že je má bílé od přírody, ale proč?"
"Třeba to je nedostatkem pigmentu. Jednou jsem četla o jednom klukovi s červenýma
očima, že…"
"Moc čteš, Sakuro. Co je v knížkách není pravda."
"Ale je. To že ty nevezmeš do ruky knížku, Aoi, ještě neznamená, že je čtení špatné."
"Hele, holky nepřipomíná vám to jméno něco? Yae Kokimichi . Já myslím, že už jsem
to někdy slyšela."
"Ale nesmysl, Mizuri. Ty všechno moc řešíš, kde bys ho mohla asi tak slyšet?"
"Asi máš pravdu. Hele, už se vrací, tak co, Yae, zaujal tě nějaký kroužek?"
"Ano, líbí se mi jich několik, ale nevím, který si mám vybrat."
"Tak nám řekni které, a my ti je okomentujeme. Jestli budeme znát ty lidi, kteří do nich
chodí, tak ti poradíme."
"Děkuju. Takže zaujal mě kroužek vaření, počítačů, sportu a pak ten s tím zvláštním
jménem Ikosan."
"Cože, Ikosan? Tam nechoď, Shizuko, tys ji nevarovala?
"Proč bych tam neměla chodit? Co se v tom kroužku vlastně děje? Mě zaujalo to
jméno."
"Je to kroužek, do kterého chodí nejbohatší lidé u nás na škole. Jsou to samí nafoukaní
blbci, kteří si myslí, že jsou víc než ostatní. Většina z nich je také ve studentské radě. A jejich
předseda je nejhorší. Je zároveň i předseda studentské rady a všechny nutí, aby dodržovali
všechna pravidla. Je strašně nafoukaný a nesnáší holky."
"Slyšela jsem, že se snažil ředitele přesvědčit, aby udělal z Kuronu chlapeckou školu."
"Jo, jeho otec je podnikatel a je strašně bohatý. Podporuje školu a Nowaki si myslí, že
mu jí díky tomu většina patří a je strašně nafoukaný."
"Dobře, tak tam tedy rozhodně nepůjdu. A ostatní kluby jsou v pořádku?" Yae škrtla
jméno Ikosan ze seznamu.
"Neboj, ostatní jsou v pohodě. Jen škoda, že neuvažuješ o klubu duchařských historek.
Je tam sranda. Vždycky zatemníme třídu a vyprávíme si strašidelné příběhy. To by se ti určitě
líbilo."
"Ne každý má tak strašný vkus jako ty, Aoi. Vůbec si jí nevšímej, Yae. Ona dokonce
věří, že duchové existují."
"Je to pravda, duchové jsou všude."
"Nejsou."
"Ale ano. Ty se jen zlobíš, protože je nevidíš, Haruko."
"A ty snad ano?"
"Jo, jeden zrovna teď stojí za tebou. Je to duch mladě dívku s dlouhými vlasy,

slepenými krví a natahuje po tobě ruce."
"Ááááá!" Haruce najednou někdo položil ruce na ramena. Ta zaječela, uskočila, vrazila
do Shizuky. Ta, ve snaze nespadnout zakopla o židli a ve chvíli už obě dvě ležely na zemi.
Ostatní děvčata se rozesmála.
"To se ti povedlo, Akiro. Aoi se svíjela smíchy a poplácávala po rameni tmavovlasého
chlapce, který Haruku tak vystrašil.
"Zaslechl jsem konec vašeho rozhovoru a vypadalo to jako sranda, tak jsem se přidal."
"Ty jeden!" Haruka se zvedala za země a nadávala. "No počkej, to ti nedaruju. Až se
jednou ráno vzbudíš holohlavý, tak budeš svého činu trpce litovat."
"Ale no tak, Haruko! To bys vlastnímu bratru neudělala. Vždyť bych pak vypadal jako
učitel Uchibara" Akira se v předstíraném děsu chytil za hlavu. Okolostojící dívky se znovu
rozesmály a tentokrát se k nim přidala i Haruka.
"Ahoj Yae. Já jsem Akira Kazeyama. Haruhino dvojče. Rád tě poznávám a doufám že
se ti u nás na škole bude líbit."
Yae se na něj usmála. Akira byl vysoký, tmavooký kluk s jemnými rysy. Spousta
děvčat po něm bláznila. Byl totiž nejen hezký, ale i hodný a zábavný.
Děvčata kolem Yae se znovu rozšuměla a před nekonečným přívalem otázek ji
vysvobodil až příchod učitele. Tak to šlo celý den. Všichni byli zvědaví na novou dívku a
toužili po nových drbech. Yae se snažila být se všem milá a odpovídat na všechny otázky,
kterými ji neúnavně zahrnovali a tak byla, když skončila poslední hodina, pořádně unavená.
"Výborně, takže to, co jsme právě opakovali, bude příští hodinu v testu." Třídou
proběhlo zasténání doprovázené zvukem zvonku ukončujícího poslední hodinu. Učitel
si sebral papíry a odešel. Lidé ve třídě si balili věci, povídali si, někteří se chystali jít do
kroužků, jiní na karaoke.
Yae si balila věci a přemýšlela o svém prvním školním dni.
"Tak jak se ti tu dnes líbilo?" Shizuka jakoby četla Yae myšlenky.
"Bylo to celkem fajn." Což nebyla tak úplně lež. "Jen je trochu zvláštní potkat najednou
tolik lidí. A taky jsem docela unavená."
"Jo, tak to chápu. Říkala jsi, že je divné potkat tolik lidí. Proč?"
"É…no…totiž... já moc často někam nechodila. Jak jsem říkala mám chatrné zdraví a
rodiče se o mě báli." Na konci Yae ztvrdly rysy a v očích měla zvláštní výraz. Shizuka, která
si toho všimla, už se radši dál neptala.
Obě dívky pomalu zamířili k východu ze školy.
"Kde bydlíš, Yae? Třeba máme společnou cestu."
"Totiž, Shizuko, pro mě právě přijeli. Promiň, snad jindy." Yae zamávala spolužačce
a rozběhla se pryč. Když u chodníku uviděla shluk lidí hlasitě komentujících zaparkovanou
černou limuzínu, svěsila ramena a opatrně se jimi začala prodírat.
"Páni, to je autíčko."
"Zajímalo by mě, komu asi patří."
"Mě spíš kolik stálo.A jak to asi vypadá uvnitř? Přes ty tmavé skla tam není vidět."
Yae si povzdechla. Nechtěla aby ji jezdili vyzvedávat přesně kvůli tomuhle. Konečně
se dostala až ke dveřím. Když nastupovala, sledovali ji všichni s udiveným mumláním a
mnohým z očí křičela závist.
Když za sebou zabouchla dveře, s dalším povzdechem se sesunula na sedačku.
"Vždyť jsem ti říkala, Johne, že nechci abys mě vyzvedával. Tohle auto je strašně
nápadný. Vždyť zjistí, kdo jsem a nikdy nezapadnu."
Řidič, kterému byla slova určena nastartoval, a opatrně vykličkoval z hloučku nadšenců,
obdivujících lesklé auto.
"Omlouvám se slečno, ale Mily mi nedala pokoj, dokud jsem nesouhlasil, že pro vás
zajedu. Říkala, že samotné by se vám mohlo něco stát a upřímně, já s ní naprosto souhlasím."

"Ale no tak. Už jsem velká a umím se o sebe postarat."
"To jistě ano, ale sama dobře víte, že vaši rodiče si nepřejí, aby jste chodila do školy a že
souhlasili jen proto, že jsme je ujistili, že na vás dohlédneme aby se vám nic nestalo. Navíc
od dívky vašeho postavení se očekává určitá úroveň dopravních prostředků. Je naprosto
nemyslitelné, aby jste jela autobusem, nebo metrem."
"Vždyť by mě to nezabilo. Já chci být normální. A nepřipomínej mi rodiče. Těm je
jedno co dělám, nebo jestli chodím do školy. Těm jde jen o jejich pověst. Nezajímá je, jak se
dostanu do, nebo ze školy."
"To není pravda. Vašim rodičům na vás jistě záleží, jen to nedávají tak najevo."
"Johne…"
"Omlouvám se. Vím, že tomu nevěříte. Tak co kdybychom to udělali takhle. Budu vás
vozit do školy i ze školy…"
"Ale.."
"Budu vás vozit a vy mi nebudete utíkat a já si budu brát svoje auto. To je naprosto
obyčejné a nebude vzbuzovat takovou pozornost. Souhlasíte?"
"Pokud mě budeš vysazovat o ulici dřív, aby to vypadalo, jako že jdu z autobusu a taky tam
na mě čekat, tak ano."
"Dobře, to jsem rád. Nechtěl bych,aby se vám něco stalo, ani aby jste kvůli mně měla
nějaké problémy."
"Děkuju, Johne."
"A jak bylo první den ve škole?"
"Docela zvláštní. Všude bylo tolik lidí a celý den se mě někdo na něco ptal, takže jsem
utahaná. A zítra píšeme test. To je zvláštní, já vlastně nikdy v životě žádný test nepsala.
Doufám, že se mi povede."
"Budeme vám s Mily držet palce." John se usmál do zpětného zrcátka.
"Zajímalo by mě, jak to vypadá. Mě pan Rather nikdy žádný test nedal. Vždycky mě jen
zkoušel ústně. Říkal, že je to tak lepší, protože když mluvím, tak si lépe srovnám myšlenky a
on může snáz odhalit, že mi něco není jasné, nebo to neumím."
"Pan Rather byl příjemný, ale myslím, že se ho trochu dotklo, když dostal výpověď.
"Já jsem ráda, že můžu chodit do školy. Třeba si teď najdu nějaké kamarádky."
"To určitě najdete."
Yae neodpověděla a zadívala se z okna. Právě projížděli centrem města a všude bylo
plno obchodů. Z výloh zářily barevné plakáty nabízející nové zboží a oznamující výhodné
slevy. Lidé obtěžkaní nákupy chvátali každý za svým cílem. Yae to všechno sledovala s
mírným zájmem někoho, kdo nechodí nakupovat.
Samozřejmě, byla už mockrát v obchodě, ale vždy jen pro drobnost k jídlu, když měla
hlad nebo nějakou věc, která ji upoutala ve výloze. Teď sledovala ženy obtěžkané několika
taškami a přemýšlela, za čím se asi honí.
"Ty, Johne, myslíš, že to zjistí?"
"Co myslíte?"
"To…co umím."
"Když si dáte pozor, tak ne."
"A to druhé?"
"Myslíte kdo jste? Řekl bych, že je jen otázkou času, než to zjistí."
"Jo, taky si myslím. Jen doufám, že se na mě kvůli tomu nebudou dívat jinak."
"Musíte si udělat dobré přátele dřív, než se to dovědí. Jestli to budou skuteční přátelé,
tak se pro ně nic nezmění."
"To se snadno řekne."
"Vy to zvládnete. Podívejte, Mily už na nás čeká."
Auto vjíždělo širokými vraty po příjezdové cestě vysypané pískem do zahrady, nebo

spíš parku s domem uprostřed. Honosnou vilu obklopovaly rozsáhlé pozemky pokryté
stromy, záhony a pečlivě pěstěným trávníkem. Auto zastavilo před hlavním vchodem, kde na
schodech stála postarší žena a vesele mávala. Yae vystoupila a zatímco John odvážel auto ke
garážím, vydala se směrem k Mily. Na prvním schodě se zastavila a zadívala na vilu. Snažila
se odhadnout, jak by se na ni asi dívali její spolužáci.
Dům byl starý, ale nově restaurovaný. Měl jedno poschodí a množství teras, výklenků
a dokonce několik věžiček. K původnímu Japonskému byl přidán východní styl a celé to
působilo nezvykle a trochu divně. Od hlavního domu se táhly dvě dlouhá křídla, takže dům
vytvářel písmeno U. K hlavnímu vchodu vedlo široké mramorové schodiště.
Celá vila působila vznešeným a honosným dojmem a na první pohled bylo patrné, že
stála opravdu hodně.
Yae ale neviděla bohatství, viděla smutek a opožděnost velkého, ale prázdného domu.
V celé vile bydlela jen ona a několik sloužících. Byl to dům, který její rodina koupila už před
dlouhou dobou a kde poté, co se před jedenácti lety odstěhovali, nikdo nebydlel.
"Tak jakpak bylo první den ve škole?" Mily Yae objala. Kuchařka měla tu bělovlasou
dívku se smutnýma očima moc ráda. Možná to bylo také proto, že sama děti neměla a o Yae
se starala už od doby kdy jí byly asi čtyři roky.
"Bylo to dobré. Potkala jsem hromadu nových lidí a všichni na mě byli moc hodní."
"Tak to jsem moc ráda, zlatíčko. Pojď, udělala jsem tvoje oblíbené palačinky se
šlehačkou. Po tak dlouhém dni ti něco dobrého určitě přijde k chuti."
Yae zamířila do jídelny. Ta byla jako všechny obytné místnosti v přízemí. V patru
byly jen pokoje, povětšinou prázdné. Ze vstupní haly do něj vedly dvě schodiště lemované
množstvím obrazů a tapisérií. V jídelně se dívka usadila k jídlu a mezi sousty vyprávěla Mily,
jak proběhl její první školní den.
Po večeři se vykoupala, udělala si úkoly a pak si sedla k počítači. Pustila si svou
oblíbenou hudbu a rychle rozklikla emailovou schránku. Ale čekalo ji jen zklamání. Žádný
nový email na ni nečekal.
"Ach jo! Jak jsem mohla být tak blbá a myslet si, že by mi napsali? Koneckonců jsem
byla jen poprvé ve škole. Nic zvláštního."
Yae prudce vypnula počítač. Hudba zmlkla a dívka zabořila hlavu do dlaní. "Proč? Proč
nemůžu být normální? Proč nemůžu mít normální život jako každý jiný?"
Zvedla se a otřela si oči. V duchu si znovu vynadala za marné naděje a podívala se na
hodiny. Disky digitálního budíku ukazoval 20:15. Dívka si povzdechla, zhasla světla a šla
spát, ale ještě dlouho se neklidně převalovala a nemohla usnout.

Kapitola 1

9. března 2012 v 19:02 | Alvrin
Znovu byla na nádvoří. Nad ní se tyčily bílé věže královského sídla. Nemá tu co dělat! Stráže ji chytí a bude ztrestána. Nikdo si jí však nevšímal. Bylo to jako obvykle. Vydala se přes nádvoří. Nohy ji samy nesly. Vešla do paláce. Kráčela po naleštěných dlaždicích a podél zdobených stěn. Jindy by žasla nad tou nádherou, ale dnes měla pocit, jakoby to vše bylo neskutečné. Začala stoupat po širokém schodišti. Věděla přesně, kam jde, už tu byla mnohokrát. Otevřela pevné dveře se zdobením z tmavého kovu a vstoupila dovnitř. Čekala, že uvidí to samé jako vždy. Místnost plnou jakýchsi předmětů a knih a v rohu na podstavci s měkkým polstrováním lesklý kámen. Kvůli němu sem přišla. Pokaždé, když se zde ocitla, obklopovalo jej silnější ovzduší strachu.
Dnes to však bylo jiné. Zarazila se. Dříve tu vždy byla sama. Dnes však jakýsi muž stál u kamene. Náhle pozvedl ruku a házejíce na kámen jakýsi prášek, vykřikl několik slov. Pak se mu ve tváři objevil vztek a zklamání, protože se nic nestalo.
Cítila však, jak kamenem projel silný záchvěv strachu a vyslal vlnu zoufalství. Tu se muž otočil a pohlédl přímo na ni.

Celá zpocená se probudila. Škvírou v okenici dopadaly dovnitř paprsky ranního slunce. Znovu ten sen. Chytila své vlasy do ruky a prohlížela je. Byl tu, přesně jak očekávala. Tam, kde ještě včera byly normálně hnědé vlasy, třpytil se tenký zlatý pramínek. Byl to již osmý. Již osmou noc se jí zdál ten samý sen a pokaždé, když se z něj probudila, přibyl jí ve vlasech zlatý pramínek. Zprvu si toho ani nevšimla, ale pak se jí na to matka ptala a ona to zjistila. Netušila, že to vzniká díky tomu snu, dokud se sen neopakoval a zlato nepřibylo. Teď své vlasy raději schovávala pod kus hadru, aby nepoutala pozornost.
Hrubý matčin hlas ji vrátil do reality: "Co se tu válíš. Už si dávno měla jít pro vodu!"
Vinae rychle obtočila vlasy okolo hlavy a převázala je hadrem. Pro teď to musí stačit. Bylo lepší matku nedráždit a tak rychle vyskočila, popadla vědro vedle dveří a vyběhla ze dveří. Chvatnými kroky spěchala na náves ke studni. Matka nesnášela, když Vinae zameškala svoje povinnosti a dívce se to většinou nestávalo, ale dnes prostě nějak zaspala. To kvůli tomu snu. Nešlo jí to z hlavy. Proč se jí pořád dokola zdá ten samý sen? A ještě k tomu tak divný. Copak kámen může mít pocity. A proč se ten sen dneska změnil? Co se to s ní děje. Tak se jí zdál sen několikrát za sebou. Proč by ne? Ale ať si opakovala, jak chtěla, že ten sen není nic zvláštního, nemohla se přesvědčit. Byly tu ty zlaté pramínky. Normální sen nezpůsobí, že vám zezlátnou vlasy.
Došla ke studni. Tísnil se tu už hlouček dětí, malých i velkých, aby nabraly vodu a donesly ji netrpělivým matkám. Vinae si povzdechla. Matka bude vážně naštvaná. Proto dívka vždycky ráno vstávala časně, aby byla u studny dřív než ostatní a měla vodu doma včas. Musí ještě podojit kozu a vyvést ji na pastvu, a tohle ji hodně zdrží. A navíc...
Ani nestihla domyslet a už to přišlo: "Hele, co má na hlavě za hadr?"
Jeden z nejstarších chlapců se před ní posměvačně uklonil: " Ó, má krásná paní, kde jste přišla k tak nádherné ozdobě?"
"Nechte mě na pokoji!" zasyčela na něj.
" Ó, paní je nějaká rozčilená," s hraným strachem ustoupil chlapec za smíchu okolních dětí.
"A jakpak by ne, když má za matku čarodějnici a za otce mrzáka. A hadr na hlavě, nejspíš jí vypadaly všechny vlasy," pronesl chlapec.
V dívce se zvedla vlna hněvu. Postoupila kupředu a ruka ji vyletěla prudce vzhůru. Rána však nedopadla. Hoch chytil její ruku a zkroutil ji tak, že musela klesnout na kolena. Do očí jí vhrkly slzy, ne však bolesti, i když to bolelo dost, ale vzteku. Zalitovala, že se nechala unést. Pokud si ji vybraly za cíl, obvykle to snesla s důstojným klidem. Dneska nějak nebyla ve své kůži. Ty sny ji rozhodily.
Hoch se výsměšně ušklíbl: "Tak panička si chtěla vyskakovat. Tak se podíváme, co je tak strašného, že to musela skrývat pod tím hadrem."
Za posměšných výkřiků a halasného smíchu publika chytil cíp látky a strhl ji dívce z hlavy. V tu chvíli všichni umlkli, neboť zlaté pramínky ve vlasech děvčete se na slunci oslnivě zatřpytily. Nikdo nebyl schopen slova a pak se náhle ozval výkřik: "Vojáci! Vojáci přijíždějí!"
V tom okamžiku se strhla panika. Nikdo už se nezajímal o Vinae, každý se staral jen o to, aby se co nejrychleji dostal pryč z návsi. Někteří popadli svá vědra, ale většina je prostě nechala ležet tam, kde byla a hnali se pryč, jakoby jim v patách byla smrt. A nebylo to zas tak vzdálené od pravdy.
Vinae, poté co ji chlapec pustil a dal se na útěk, zvedla rychle hadr a znovu jej uvázala kolem hlavy. Poté bleskově zdvihla vědro a dala se do běhu. Běžela rychle jako vítr. Musí se skrýt tak, aby ji nenašli. Chtěla se skrýt v trnitém houští za jejich domem, protože komu by se chtělo lézt do trní a ona znala cestičky, kudy mohl člověk prolézt, aby přišel co k nejmenší úhoně, ale ztratila čas sbíráním se ze země a vojáci měli koně. Zaslechla dusot kopyt a věděla, že to nestihne. Nebylo možné se nikam schovat. Náhle se před ní vynořila záchrana. Vozík s nějakými pytli na korbě a se zapřáhnutým starým koníkem, který patřil starému mlynáři. Asi se stavil za svou dcerou, která bydlela v tomto domku. Dívka věděla, že to není moc dobrý úkryt, ale lepší než nic. Byl to stav nouze. Ohlédla se, vojáci zrovna dojeli na náves. Rychle vyskočila na vozík a skryla se pod prázdné pytle. Skrčila se co nejpohodlněji a snažila se udělat co nejmenší. Teď se vojáci jistě vydají prohledat vesnici a až tak učiní, odvedou si ty méně šťastné pryč. Nesmí ji dostat. Čekala, začala ji brnět přeleželá ruka, ale věděla, že se nesmí pohnout. Pak ke svému údivu uslyšela mlynářův hlas, jak cosi říká své dceři a nasedá na kozlík. Jistě, mlynářova dcera byla těhotná a on zase starý, a vojáci staré lidi ani těhotné ženy neodváděli, ale stejně. Jak může být tak klidný?!
Mlynář těžce dosedl na kozlík a tu si Vinae ke své hrůze uvědomila, že se mlynář se chystá jet domů a že jeho cesta vede přes náves. Ne, prosím, copak nemáš rozum? Ale nahlas to neřekla a vozík se rozjel. Vyjeli na náves a dívka slyšela hlasy vojáků i pláč zajatců. Vojáci brali děti od 10 let i mladé ženy a muže. Ale jen ty, co vypadali zdravě. Mrzáky nechávali být.
Už už si myslela, že jí to opravdu projde a unikne zrakům vojáků, když tu náhle uslyšela kohosi zavolat: " Hej, stůj! Kam si myslíš, že jedeš?" povoz se zastavil a kdosi se k němu vydal. Slyšela, jak mlynář říká: "Ale pane, mám na voze jen pár starých pytlů."
Srdce jí divoce tlouklo a ruce se jí třásly. Pak náhle kdosi odhrnul pytel a oslepilo ji denní světlo.
"Opravdu? A koho to tady máme? To je taky pytel?"
Dívka spatřila tvář muže. Kdyby byla jeho tvář milejší, pomyslela by si, že to byl žert, ale on se při těch slovech ani trochu neusmál. Jeho tvář byla drsná a krutá, oči chladné. Pak ji popadl za paži a vytáhl ven.
"Tak jen pár starých pytlů? Chtěl jsi nás obelhat?"
"Já nevěděl, že tam je! Nikdy bych si nedovolil…"
"To bych ti taky doporučoval. A teď maž! Tuhle holčičku si ale rozhodně necháme," ušklíbl se. Dívce byl odporný a srdce měla sevřené strachy.
"Máme to ale pěkný úlovek," zasmál se jiný z vojáků. Pak ji svázali. Mezi nohama jí ponechali krátký provaz, takže mohla dělat malé kroky, ale ruce svázali pevně, takže neměla šanci na to, že by snad uzel povolila.
Postrčili ji k ostatním zajatcům. Stálo tu asi 15 lidí. Všechny je znala jménem. Přivázali je do řady.
"To stačí," zavelel vysoký, hřmotný muž, podle všeho velitel, "jedeme!"
Vojáci vyskočili do sedel a popohnali zajatce. Ti šli mlčky, jen pár nejmladších tiše poplakávalo. Vyšli z vesnice a zanechali za sebou smutek rodin, které přišli o syny, dcery, sestry a bratry.
Vinae šla tiše na konci řady. Nebyla tolik nešťastná, že přišla o svou rodinu, rodiče jí nijak svou lásku neprojevovali, často uvažovala, zda je vůbec jejich dcerou, ale obávala se toho, co bude v příštích dnech.

Kapitola 6

9. března 2012 v 14:55
Za nedlouho poté vyšli z domu a kráčeli ulicemi, pozvolna se zvedajícími až k vrcholku kopce, kde čněla k nebi mohutná věž. Lin znovu žasla nad nádhernou architekturou šlechtických domů. Čím výše byli, tím byli i domy luxusnější. Náhle si povšimla, že několik kolemjdoucích i čaroděj se zahledělo k nebi. Pohlédla vzhůru a spatřila, že nad městem se vznáší neobvyklé množství ptačích hejn. Čaroděj však rychle sklopil hlavu a znovu vykročil a dívce nezbylo nic jiného, než ho následovat.
Konečně stanuli před velkou budovou z černého lesklého kamene se stříbrnými a bílými žilkami. Po stranách stáli 2 okřídlení tvorové, jejichž jména Lin neznala. Za touto budovou se táhla vysoká zeď a za ní se tyčila už jen věž.
"Toto je Síň moudrosti, promluvil čaroděj a vytrhl ji tak ze zaujetí, se kterým si ty tvory prohlížela, "jsme na místě."
Vystoupali pár schodů a vstoupili do šera budovy. Chodby byly osvětleny jakýmisi hrozny stejného druhu, jako byla lampa v Linině vězení.
Jejich kroky se v tichu budovy hlasitě rozléhaly. Občas potkali jednoho či více čarodějů, ale nikde se neozval žádný hlasitý zvuk. Působilo to trochu strašidelně.
Čaroděj promluvil: "Síň moudrosti byla postavena za účelem studií, uchování vědění a konání porad. Já tě však vedu do hlavní síně, k Srdci moudrosti," a s těmi slovy rozevřel těžká zdobená vrata a odhalil tak obrovský sál kruhového tvaru. Kolem stěn byly stoupající řady sedadel. Uprostřed stál podstavec z tmavého kovu a v něm byl vsazen velký tmavomodrý kámen, který vypadal, jakoby se v něm zachytili hvězdy.
A když Lin vzhlédla, měla pocit, že se nad ní klene noční obloha, neboť strop byl ze stejného kamene jako ten na podstavci.
Tu už ji však čaroděj vedl dál ke kameni: "Toto je Srdce moudrosti, nebo také Srdce noci, kámen, který rozezná pravdu a lež, dokáže rozeznat magii a v němž je ohromná moc. Polož naň ruce!"
Lin tak učinila. Zjistila, že hvězdy jsou ve skutečnosti bublinky v kameni, ale kámen tak pro ni neztratil svou uchvacující krásu.
Jak na něj přiložila dlaně, hvězdy v něm se začaly pohybovat rychleji a rychleji. Pak se objevily dvě rozdílné části a ty spolu začaly bojovat. Jedna byla zbarvena od žluté přes rudou a fialovou až do modra, druhá byla světlounce modravá, bělavá a šedá.
Dívka vůbec netušila, co se to v kameni děje, ale čaroděj to vše se zájmem sledoval. Náhle však zaslechli jakýsi hluk. Mág překvapeně pohlédl ke dveřím. Slyšeli jakýsi šum a výkřiky, pak se náhle vrata sálu rozletěly dokořán.
Lin se prudce otočila, aby viděla, co se děje a ruce jí přitom sklouzly z kamene. Tu jakoby spustila nějakou sílu, cosi jí otřáslo celým tělem a ona upadla do bezvědomí.
A tak neviděla, jak do síně vkročila žena, obklopená desítkami ptáků. Tmavé vlasy jí vlály, rozvířené pohyby mnoha křídel, patřících ptákům všemožných druhů. Na rameni jí seděl černý baculatý pták se zlatými pírky na křídlech.
* * *
Almardon prudce pozvedl hůl, ale při pohledu na ptáky se zarazil a chvíli nevěřícně zíral na ženu.
"Nedaril ?!" vylétlo z jeho úst.
"Ano, jsem to já, ran Almardone. Hodně ses změnil. Dříve si neodváděl děti od jejich matek."
"Mysleli jsme, že jste ty i Ziran zemřeli."
"V Ziranově případu jste měli pravdu, ale já přežila a teď chci zpět dceru, kterou jsi mi vzal!"
"Tohle je tvá dcera? Nevěděl jsem to. Nepoznal jsem tě tehdy. Tvá tvář..."
"Ano, je znetvořena a to vinou požáru, který kdosi založil v našem domě. Ale to ty přece víš. Rozneslo se to po celém městě. Ale nikdo se příliš nenamáhal nás hledat. Byli jste rádi, že jsme zmizeli! " v Nedarilině hlase zazněl slabý nádech hořkosti.
"To však teď není důležité. Přišla jsem pro svou dceru. Cos jí to provedl, že tu leží takhle bez života?!"
"Přerušila zkoušku Srdcem moudrosti."
"Opravdu? Ale pohlédni, obraz je hotov."
Almardon se otočil a pohlédl na kámen.
Nebyl teď tmavomodrý. Od spodu zářil barvami jasnými jako oheň, avšak směrem vzhůru barvy chladly a ve středu kamene byly též jasné, ale takových odstínů, že člověka téměř roztřásla zima. Z této části trčely, jako listy ledové růže, ostny a k nim se z vrcholku snášely bělostné a modravé vlny.
Zaslechl kroky a Nedaril stanula vedle něj: "Popiš mi to, ptáci to tak dobře nedovedou."
"Ty...?"
"Nevidím, přišla jsem při požáru o oči, ale teď se mýma očima stali ptáci."
Čaroděj pocítil lítost. Nedaril bývala tak milá a krásná. Ale potlačil to a popsal jí vše, co viděl v kameni.
" Zdá se však, jakoby měla dvě nadání," dodal pak.
" To vrchní, to je Ziranovo nadání."
"Cože?!"
"Ziran, ačkoli to kromě mne nikomu neřekl, zjistil, jak předat svou moc někomu jinému, a tak své "nadání" předal naší dceři Linmarie. Tušil, že mu hrozí nějaké nebezpečí a chtěl ochránit svou dceru tím, že jí předá svou moc."
Almardon chvíli zůstal stát mlčky, překvapen tímto odhalením, ale pak se otázal: "A co tedy hodláš dál dělat? Chceš svou dceru odvést zpět do Dolní čtvrti? Teď, když je jisté, že má "nadání" a dostane možnost studovat magii?"
"Chci ji jen ochránit. Váš svět je příliš plný intrik a nebezpečí. Nechci ji ztratit. Je to jediné, co mi zbylo. Vrať mi ji a já odejdu pryč z ostrova."
A kam půjdete? Myslíš vůbec na to na to, že byste tu mohly být šťastné a hlavně na to, čemu se zde Linmaria může naučit?!"
"Chci ji jen ochránit. "
"Opravdu?! A co to bylo za ochranu, když jsi ji nechala vyrůstat ve čtvrti, kde se to hemží samými zlodějíčky a jinou chátrou, v polorozpadlé chatrči, v zimě a hladu a nechalas z ní vyrůstat zlodějku! To je opravdu skvělá ochrana."
Stáli proti sobě rozhořčeni na nejvyšší míru, ptáci vzrušeně poletovali a bili křídla do vzduchu. Ti dva byli tak zabráni do hádky, že si ani nepovšimli skupinky, která se shromáždila u vrat do sálu a která to vše s úžasem pozorovala.



Kapitola 5

9. března 2012 v 14:50
Když Almardon vyšel ze Síně moudrosti, cítil se značně vyčerpán. Rada se shodla akorát na tom, že než něco přesně rozhodne, musí se o té zlodějce více zjistit a promluvit s ní. Získal alespoň nějaký čas na to, aby o ní zjistil něco víc, než ji předvede před radu, ale zkoumání Mellercandonu se tím odložilo. Možná udělal chybu, že tu dívku vzal s sebou. Možná ji měl ponechat osudu či proměnit v myš nebo něco podobného. Neměl by tolik starostí a mohl by se v pohodlí domova věnovat svým milovaným knihám.
Ale nemohl ji tam nechat poté, co použila kouzlo. Někteří obyčejní lidé ve městě sice kouzlit uměli, ale nedalo se to nazvat magií. Byly to jen takové maličkosti, rozhodně ne ovládání ohně.
Musel si to připustit. Ta dívka ho zaujala. Jako každý čaroděj byl zvědavý a nemohl neodolat takové věci, jako dívka, která sotva má kde bydlet a přitom ovládající magii.
Co s ní teď ale bude dělat? Věděl, že mnoho čarodějů je hrdých na svůj původ a nebude se jim líbit, když budou muset přijmout mezi sebe někoho bez původu.
A kromě toho, kdo by tu malou ucouranou zlodějku učil. On sám by to být nemohl. Potřebuje mít svůj klid a navíc bylo nepsaným pravidlem, že si čarodějové vždy brali učně stejného pohlaví. Takové a podobné myšlenky mu vytvářely v hlavě spleť, která ho natolik zaměstnala, že si nevšímal okolí a probral se ze zamyšlení, až když se vojáci, kteří ho doprovázeli, mírně uklonili a vzdálili se. Spěšně vešel po schodech do pokoje, který mu sloužil za pracovnu. Byl dobře a pohodlně zařízený a navíc se nalézal přímo vedle knihovny, takže zde čaroděj trávil nejvíce času.
Zde se zavřel a dlouho na čemsi pracoval.
* * *
Po probuzení se Lin zamyslela nad tím, co teď bude dělat. Lampa u stropu svítila pořád stejným světlem a nebyla zde žádná okna, takže neměla podle čeho určit, jaká je denní doba, ba ani, zda je noc či den.
Vlasy jí už během spánku uschly a tak se vydala do místnosti s bazénkem, jestli by nenašla něco, čím by je mohla učesat. Mokrý ručník i špinavé věci, které tam předchozího dne nechala ležet, zmizely.
Byla ráda, že ji napadlo vzít si své zlodějské náčiníčko.
Podívala se na nástěnné poličky a našla hřeben a dokonce i zrcátko. Nebylo velké, ale Lin nikdy žádné neměla a teď ji potěšilo.
Rozčesala si vlasy, které se teď, když byly čisté, lehce vlnily a jejichž světlounce hnědé prameny jí spadaly až do půli zad.
Pak se vrátila do předního pokoje, usedla na jednu z rohoží, a protože neměla co dělat, začala si zaplétat vlasy do tenkých copánků a přitom přemýšlela.
Proč ji tu drží a co s ní chtějí dělat?! Zlodějům byl po obvykle po dopadení useknut prst, aby je každý poznal a poté byl propuštěn. Pouze při těžších zločinech byla trestem smrt.
Ale zločiny se nikdy nezabývali čarodějové z šlechty. To bylo povinností stráží.
Tak proč si pro ni přišel tenhle čaroděj a odvedl ji pryč od matky? Jedině, že by ta kniha, kterou ukradla, byla nějak hodně cenná. I když, je to přeci jasné. Už když tu knihu otevřela, cítila, jak z ní magie přímo vyzařuje. Ale co s ní tedy chtějí dělat. Ach, matka ji varovala, že se čarodějům nemá plést do cesty. Nikdy jí přesně neřekla, co by jí mohli udělat, ale Lin si představovala čaroděje jako pyšné, tvrdé lidi s velkou mocí. Bála se jich, ale zároveň ji přitahovali, jakoby se kolem nich vznášelo tajemství, které znali jen oni. Proto byla tak nadšená, když zjistila, že umí kouzlit. I když to musela skrývat. Dodávalo jí to pocit důležitosti a naději, že nebude vždy žít tak, jako žila.
Myšlenky jí proudily hlavou a pak jí náhle došlo, že se za tu dobu, co ji zavřely do tohoto pokoje, ani jedinkrát nepokusila o útěk.
Ukolébali její ostražitost, pouhou koupelí a jídlem. Uvědomila si, že když Joan přišla, neodemykala dveře, a když odcházela, nikdo je nezamknul. To vážně nechali odemčeno a tolik se nebáli toho, že bude chtít utéct? To přece nemůže být pravda! Prudce vstala a došla ke dveřím.
Jakmile však uchopila kliku, rukou jí projela bolest, takže zase rychle ucukla. Dveře jsou očarované, to jí mohlo dojít. Přece by ji tu nenechali jen tak. Ale ji nějaká bolest nezastaví. Chytla se kliky a tlačila ji dolů. Bolestí jí vhrkly slzy do očí a zkroutila se do nepřirozené polohy, ale vydržela a klika povolila. Dveře se pootevřely a dívka vyčerpaně klesla na zem. Sice dveře otevřela, ale téměř ji to zničilo. Zjistila, že jí po bradě stéká jakýsi pramínek. Šáhla si na ret a na prstech spatřila krev. V úsilí otevřít dveře stiskla zuby tak, až si rozkousla ústa.
Teď před ní byl výsledek její námahy. Otevřené dveře a cesta volná. Ale byla tak vyčerpaná!
Ne, nenechá toho přece nechvíli, kdy už má cestu volnou. Sebrala síly, postavila se a udělala krok ze dveří.
Avšak tu jakoby se jí do cesty postavila neviditelná stěna. Chvíli s tím bojovala, snažila se projít, ale marně.
Ustoupila, chvíli odpočívala a pak se proti té stěně rozběhla. Náraz! Odhodilo ji to přes půlku místnosti.
Už se nezvedla. Skrz rám dveří viděla kus chodby, cestu ke svobodě. Ale už neměla sílu. Zůstala tiše ležet na kamenné zemi, lapala po dechu a po tvářích jí stékaly slzy. Třásla se po celém těle. Byla vyčerpaná, zoufalá a bezmocná. Ležela tak dlouho. Nevnímala čas. Jen ležela a o ničem nepřemýšlela.
Kdosi přišel chodbou a na chvíli se zastavil u otevřených dveří. Pak vstoupil a dveře za sebou zavřel. Byl to ten čaroděj.

* * *
Almardon spěšně kráčel chodbou. Už se rozhodl. Vezme ji ke Kameni. A jestli Kámen potvrdí jeho předpoklady, navrhne ji jako učně.
Zabočil za roh a na chvíli se zarazil, když spatřil, že dveře zlodějčina vězení jsou otevřené, ale pak pokračoval dál. Je tedy silnější, než jsem si myslel. Nebál se však, že by utekla. Pokoj byl střežen silným kouzlem, které mělo udržet mnohem silnější kouzelníky, než malou drzou holku, i když s nadáním pro magii.
Vkročil dovnitř. Dívka ležela na podlaze, a když jej spatřila, pokusila se posadit a to se jí podařilo, ačkoliv bylo vidět, že ji to stojí nemalé úsilí.
Měla však čarodějův obdiv už za to, že dokázala zlomit kouzlo poutající dveře.
Zvedla hlavu a v očích měla strach a nejistotu, ale také vzdor a odhodlání.
"Bude to s ní těžké," pomyslel si Almardon a zároveň se podivil, jak po umytí prokoukla. Náhle mu blesklo hlavou, že tu tvář už někde viděl. Ale netušil kde a vzápětí se myšlenka ztratila, jako když vítr odfoukne suchý list kamsi do dáli.
Dále neotálel, posadil se na jednu z židlí a promluvil: "Jistě víš, jaký trest je za to, cos provedla."
Spatřil v dívčiných očích pochopení. Zákony mluvily jasně. Za okradení čaroděje je jediný rozsudek. Smrt.
"Což však asi nevíš, je to, že můžu podle zákona tento rozsudek zmírnit či zcela zrušit. A já jsem ochoten to udělat, pokud mne poslechneš ve všem, co ti řeknu."
V jejích očích viděl údiv a naději, ale hlavně podezření. Předpokládal to. Vědě, že nemalá část obyvatelstva s čaroději raději nechce nic mít. A koneckonců, proč by nějaký čaroděj omilostňoval zloděje, který ho okradl. Určitě ne jen tak z dobroty srdce, nýbrž proto, že po něm bude něco chtít a to něco nebude zrovna lehké ani příjemné.
* * *
Lin se na něj zadívala. Má mu věřit, že je tak hodný? Ne, určitě ne. Na druhou stranu nemá jinou možnost. Pokud nepřijme, popraví ji. Musí přijmout. I když to nedělá vůbec ráda.
"Přijímám, vypravila ze sebe a zavázala se mu tak svým slovem, které pro ni znamenalo mnoho. Pokud někomu dala své slovo, jestliže to bylo jen alespoň trochu možné, nikdy ho neporušila. Teď nebude moci jít za maminkou. Ale ten čaroděj ji mohl popravit na místě, neměla na výběr.
Snad nějak zvládne, co po ní chce, a pak ji propustí. Musí v to alespoň doufat.
Následovala čaroděje chodbami ze světlého kamene a společně s ním posnídala v honosně zařízené místnosti. Lin v duchu žasla, jak velký ten dům je a jak je honosně zařízený, vzhledem k tomu, jak málo zde žilo lidí.


Kapitola 2 - Kapitola 3

9. března 2012 v 14:44
Dny ubíhaly a nastal Mirheot. V předchozích dnech se na Orontu sjížděli rodiny z celého království, jejichž chlapci se chtěli stát dračími jezdci, i ti, kteří si chtěli pouze užít oslav s tím spojených. Hospody se naplnily a město bylo plné lidí. V ubytovnách, určených právě pro tyto příležitosti nebylo již ani jediného volného pokoje a ti co přijeli mezi posledními, museli hledat ubytování mezi místními.
Přijeli i různí kejklíři a obchodníci a postavili si své stánky. Reiini bratři si toho plně užívali, ale Rea byla zaměstnána přípravami na svůj plán a tak si to zdaleka nemohla tolik vychutnat. V předvečer Mirheotu oznámila matce, že dnes nebude spát doma a slavnostní den také nestráví se svou rodinou. Matka jí příliš nebránila. Během Mirheotu noho lidí trávilo čas jinde než doma a protože její dva synové Linor a Meran byli také se svými kamarády, měla tak alespoň celý den volno. Rea, sotva obdržela od matky svolení, rozběhla se do lesa. U stromy kryté zátoky zde měla skrýš a v ní věci, které tam během předchozího týdne nanosila.
Rostlinky, které tenkrát v lese nasbírala a ke kterým ještě další přidala, máčela po 5 dní rozemleté ve vodě a vznikla jakási černá, dosti odporná kaše.
Dívka rozdělala oheň a kotlík s kaší nad něj zavěsila. Nažhavila nůž v ohni a s jeho pomocí se zbavila kudrlin ve vlasech. Sejmula kotlík a počkala, až jeho obsah zchladl. Pak svlékla šaty, usedla k vodě a začala tu mazlavou hmotu nanášet na vlasy. Poté, co kaše trochu uschla, znovu vzala nůž a s lítostí si zkrátila vlasy. Když skončila, zkontrolovala svůj vzhled na klidné hladině jezera. Její vlasy, které jí dřív sahaly až po lopatky a hrály všemi odstíny rudé, hnědé a zlaté, teď byly sytě černé a dosahovaly jí sotva po ramena a také ta záplava kudrlin se ztratila a splynula pouze v lehké zvlnění. Nebýt zešikmených očí, dívka by se téměř nepoznala. Převlékla se do předem připravených chlapeckých šatů a zahladila za sebou veškeré toho, že tu byla. Pak se poklusem vydala zpět do města. Před tím, než vyšla z lesa, na chvíli se zastavila a přehodila přes sebe plášť, který do té doby nesla v ruce. Stáhla kapuci hluboko do tváře a vešla mezi první domy. Chvatně procházela ulicemi a brzy již byla na místě.
Naproti ní se v mohutné zdi z tmavého kamene tyčila brána, tvořená dvěma ohromnými draky, sedícími na zadních. Draci měli obrovská křídla rozepjatá a z tlam jim šlehaly plameny. Přes zeď byl vidět majestátný dům. Zde zasedala rada Jezdců a dívka by se tam nikdy neodvážila vstoupit. Naštěstí nemusela dovnitř. Vedle brány byl postavený přístřešek se stolem a za stolem seděl muž. U ruky mu ležel objemný svazek. Rea si dodala odvahy a přešla přes ulici.
* * *
Ragar vzhlédl, když zaslechl kroky, a spatřil, jak k němu míří postava zahalená v plášti. Opětoval pozdrav a zeptal se: "Potřebuješ něco?"
Ano, chtěl bych se zúčastnit Mirheotu," odpověděl neznámý.
Ragar se zájmem zadíval do tváře. Chlapec nevypadal starší než 14 let a zájemci tohoto věku obvykle přicházeli v doprovodu nějaké starší osoby, nejčastěji otce. Náhlý závan větru poodhrnul kapuci z tváře neznámého a Ragar spatřil bledý obličej, rámovaný tmavými vlasy. Lehce zešikmené temné oči na něj hleděly s odhodláním, ale i s obavami. Chlapec měl úzkou tvář, ale rysy měl jemné, takže připomínala tvář dívčí.
" Máš štěstí, že jsi to stihl, už jsem chtěl odejít. Takže, potřebuji, abys mi řekl své jméno, věk a z jaké vesnice či města pocházíš."
"Jmenuji se Reth, syn Righarův, je mi 13 a pocházím z Legborotu. Ragar vše úhledně zapsal do knihy, pak na svitek a kývl na hocha.
"Dobře, přijď sem zítra za úsvitu a v bráně ukaž tohle" a podal chlapci jakýsi peníz. Ten se lehce uklonil na znamení díků, vzal peníz a zmizel ve stínech večera.
Ragar se za ním chvíli díval a pak se pustil do balení věcí.
* * *
Rea došla až ke stájím lirmangů. Vedle stála stodoly s uskladněným senem a slámou a v jedné z nich v jedné z těch obrovských kupek sena se dívka uvelebila ke spánku. Než však usnula, vytáhla ještě na chvíli minci a spokojeně si ji prohlížela. Byla na ní vyobrazena rozevřená dlaň a k ní se skláněla hlava rohočelého draka. Dívka si ho prohlížela v hasnoucím světle a pocítila hrdost. Její plán vychází a zatím to ani nebylo tak těžké. Zítra bude přijata spolu s jinými chlapci a stane se dračím jezdcem. Schoulila se na svém voňavém, ale pichlavém loži a zavřela oči, pevně svírajíc minci v dlani a radost ji hřála na srdci.
Zapomněla, že to nejtěžší ji teprve čeká a že jásat předčasně se nevyplácí.

Kapitola 3.

Příštího rána, ještě než se slunce vyhouplo na oblohu, bylo možné vidět před Dračí branou skupiny chlapců, jak vcházejí do brány, ukazují své průkazní mince a procházejí dovnitř. Jedním z nich byla i Rea, od okamžiku, kdy vstoupila na půdu Jezdců, Reth, syn Righarův.
Jako většina ostatních měl plášť pevně přitažený k tělu, aby se ochránil před chladem jitra. Nervózně spěchal ulicí. V bráně podal muži minci roztřesenou rukou. Bál se, že ten třes vzbudí podezření a snažil se jej proto potlačit, ale byl příliš nervózní. Strážný to však zřejmě přičetl napětí, zda bude chlapec přijat. Byl asi zvyklý, že byli chlapci neklidní.
Reth prošel branou a se zvědavostí se rozhlédl. Nikdy zde ještě nebyl. Po jeho pravici stál dům rady a po levici se mu rozkládala louka. V pozadí byl vidět úzký pás lesa, oddělující louku od zbytku areálu.
Na té postávaly skupinky chlapců. Někteří se spolu tiše bavili, ale většina jen mlčky stála a očekávala, co se bude dít.
Reth se postavil opodál od ostatních a pozoroval je. Bylo jich tak mnoho! Má vůbec nějakou šanci na úspěch?! Kousek od něj stáli čtyři chlapci a tiše mezi sebou hovořili. Útržky rozhovoru dolétaly až k Rethovi. Věděl, že není slušné poslouchat cizí rozhovory, ale zvědavost jej přinutila, aby zbystřil sluch a zaposlouchal se pozorněji. Jeden z mladších chlapců se zrovna zadíval na nejstaršího ze čtveřice, vysokého urostlého chlapce a téměř vykřikl: "Potřetí! Chceš říct, že to zkoušíš potřetí? Dvakrát tě odmítli, jak se ještě můžeš odvážit přijít. Vždyť já bych se styděl. Když tě odmítnou jednou, chápu, že to chceš ještě zkusit, co kdyby, třeba se poštěstí. Ale potřetí! Vždyť to je blbost! Když tě odmítnou dvakrát, je přece jasný, že na to prostě nemáš!"
Starší kluk se chystal cosi odpovědět, ale v tu chvíli se ozvalo zatroubení rohu. Rozhovory rázem umlkly a hlavy se zvedly k nebi, odkud se k zemi snášela letka draků. Draci dosedli na svěže zelenou trávu, ladně složili křídla a z hřbetů jim sklouzli jejich jezdci. Jeden z nich pokročil kupředu a promluvil: "Vítám vás, ti, kteří jste projevili přání stát se jezdci. Nyní se rozdělte do skupin podle věku ke svým stanovištím. Zde se dozvíte víc."
Chlapci se začali rozcházet různými směry a Reth zjistil, že na louce jsou rozmístěné kůly s napsanými číslicemi od 12 do 17 a u nich stojí obrovité stany. Reth se zařadil ke sloupu s číslem 13 a čekal, co se bude dít dál.
Konečně byli všichni seskupeni. Ke každé skupině se připojil drak se svým jezdcem. K Rethovo skupině slétl tmavozelený drak a z jeho hřbetu seskočil hladce oholený muž s pronikavýma černýma očima. Přejel pohledem po tvářích shromážděných hochů a řekl: "Vcházejte po jednom do stanu. Až se rozsvítí tahle lucerna," a ukázal na zelenou nádobu kapkovitého tvaru visící nad vchodem do stanu, "může vejít další. Pokud nebudete vybráni, vraťte se domů, pokud ano, řeknu vám víc."
Poté vstoupil i se svým drakem do stanu.

Reth čekal. Chlapci postupně vcházeli a některé bylo vidět a některé bylo vidět, jak míří na okraj louky, kde stály jakési přístřešky se stoly, ale většina odcházela pryč se smutnou tváří a někdy i se slzami v očích zpět do města. Jak chlapců ubývalo, napětí vzrůstalo. Až zbyla před stanem jen malá skupinka těch, kteří se báli nejvíce. Tu se konečně Reth odhodlal, odhrnul zástěnu a vstoupil do stanu.
Jezdec seděl u stolu, na němž byl položen průzračný kámen. Retha však na první pohled upoutal drak. Ještě nikdy nebyl žádnému draku tak blízko. Toužil se ho dotknout, ale neodvážil se. Hleděl do jeho očí a přitom mu došlo, že to je vlastně ona. Nemohl odtrhnout zrak. Byl zcela ztracen v těch jasně zelených hlubinách. A náhle věděl i její jméno. Lifsmia. Mužův hlas jej vrátil do reality.
"Takže ses rozhodl stát se dračím jezdcem, …"
"Reth"
"Tedy Rethe a myslíš si, že na to máš?"
Reth se zarazil. Takovou otázku neočekával. Horečně přemýšlel, co by měl odpovědět.
"Nu což, přistoupíme ke zkoušce," muž pohlédl na svitek před sebou.
"Ano, tady tě máme. Pojď blíž a polož ruku na tento kámen."
Reth přistoupil ke stolu. Kámen byl chladný, dokonale hladký a průzračný. Chlapec pohlédl na jezdce. Na kratičkou chvíli bylo v jeho tváři vidět lehký nepokoj, ale pak zmizel a Reth si pomyslel, že se mu to jen zdálo. Pronesl několik slov a tu se kámen zbarvil bíle, a uprostřed té bělosti zářila malá zlatá skvrnka.
Jezdec si tiše zamumlal něco, čehož význam hoch nepochytil. Pak kouzlem přenesl obrázek kamene na svitek vedle chlapcova jména a pravil: V první části jsi tedy uspěl. Teď však přijde část druhá. Moje dračice vyzkouší, máš-li dostatek magie pro spojení s drakem. Jen natáhni ruku."
Reth tak učinil a přitom si pomyslel, že měl tedy pravdu, že je to dračice. Zajímalo by ho, zda měl pravdu i s tím jménem. Tentokrát se jí však do očí nepodíval. Bál se, že by se už od nich nedokázal odtrhnout. A tak jen natáhl ruku, ale očima zarytě hleděl do země. Pak náhle pocítil na dlani závan dechu a v prstech ho zabrnělo. Chvíli tak stál a věděl, že se ho dračice dotýká hlavou.
Pak to skončilo, dračice pozvedla hlavu a jezdec promluvil.

Prolog - Kapitola 1

9. března 2012 v 14:36

Prolog

Na Orontu se náhle objevila malá dívenka. Nikdo nevěděl, odkud se vzala a kde jsou její rodiče,
měla-li vůbec nějaké. Jediným, kdo ji znal, byl šedý pes, který se věrně držel po jejím boku. Jisté však bylo, že je s ní cosi v nepořádku, neboť nemluvila žádným ze známých jazyků, ale i to by se dalo svést například na bláznovství, i když na blázna nevypadala. Ale její vzhled se svést na nic nemohl. Neboť její vlasy byly na rozdíl od tmavovlasých meharďanů rudé jako plamen.
Dívku našel jeden z mužů, kteří se starali o Lirmangy a protože bydlel na Orontu, požádal o radu Jezdce. Ti zajistili, aby se rodiče, pokud nějací existovali, dozvěděli, že jejich dcerka našla, ale nikam to nevedlo. Nikdo se nepřihlásil, nikdo o neznámou neprojevil zájem. Nakonec byla holčička i se svým psem ponechána v rodině muže, který ji našel, Lorna. Lornova manželka, matka dvou chlapců, již dívku, jež znala pouze své jméno, Rea, naučila pár slov a vytvořily jednoduchý systém komunikace. Vůbec jí nevadilo mít ji ve svém domě a brzy ji již brala jako dceru.
Lornovi synové se s dívkou sbližovali poměrně hůř, ale nakonec to nebylo tak špatné.
Nejhorší to bylo s ostatními dětmi. Menší se jí bály pro její vzhled a starší se jí buď pošklebovaly, nebo se jí stranily. Reiini adoptivní bratři se ji občas snažili zapojit do hry, ale ostatní děti vždy protestovaly a Rea, která byla dost plachá, se přestala snažit skamarádit se s dětmi a raději se ukrývala na svých oblíbených místech, kde si hrála své prapodivné hry.

Kapitola 1.

Rea se rychle otočila a švihla klackem, ale pak jej zarazila a v poslední chvíli, těsně před nárazem klacku do stromu, změnila směr úderu. Vzápětí provedla rychlý sled úderů, pak odhodila klacek a svalila se na zem.
Chvíli jen tak ležela a čekala, až se jí dech i srdce trochu zklidní a pak se znovu zvedla. Vtom přes palouček přešlo několik stínů, a když zvedla hlavu, spatřila dračí letku. Šupinatá těla se ve slunečním světle blýskala a velká křídla tvořila dokonalou křivku s dlouhými štíhlými těly a ladně prohnutými krky. Rea stála bez pohnutí a sledovala je, dokud jí nezmizely z dohledu. Draci ji odmalička fascinovali a často se zastavila uprostřed činnosti, aby mohla sledovat přelétající draky. Lorn, její otec, o její zálibě v dracích věděl, ale snažil se jí od toho odradit, protože věděl, jaké jsou její možnosti, že by se někdy mohla pohybovat v těsné blízkosti draků.
Rea to věděla také. Dívky se prostě jezdci nestávaly. Většina z nich o to ani nestála. A i kdyby ano, neměly příliš šanci, že by uspěly. Dračím jezdcem se nemohl stát každý. Musel mít dostatek magie na spojení s drakem, musel být vybrán radou mezi jiné šťastlivce a musel si vybrat drak. Pokud Rea věděla, nikdy se nestala dračím jezdcem dívka.
Už dřív ji napadlo, že by mohla předstoupit před radu se svou žádostí, ale vždy to zavrhla jako pošetilost. Rada má důležitější věci, než zabývat se jejími výmysly a navíc vždy, když měla mluvit s někým důležitým, sevřelo se nervozitou hrdlo tak, že ze sebe nedokázala vypravit víc než pár slov a to ještě tak slabým hlasem, že ji téměř nebylo slyšet. Napadlo ji, že by to za ni mohl udělat otec, ale ten by to neudělal. Strpěl jí, že projevuje zájem o draky, ani jejím bratřím nebyli draci úplně lhostejní, konec konců nešlo bydlet na Orontu, Mehardanské hlavní dračí základně a přitom se o draky nezajímat, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že by byla tak troufalá a chtěla se zdát dračí jezdkyní. Myslel si, že její záliba v dracích pramení pouze z obdivu k nim, a nikdy by si nedokázal představit tu touhu, kterou Rea cítila, která byla skrytá hluboko v jejím nitru a to, o čem snila, co jí někdy způsobovalo až duševní utrpení a vhánělo slzy do očí.
Ale jakou měla šanci. Draci neměli mladé příliš často, bylo zbytečné nabírat velké množství zájemců a tak bylo pro člověka velkou ctí, když byl vybrán.
Přemýšlela. A pak se vrátila k nápadu, na který už několikrát myslela a čím déle o něm přemýšlela, tím víc jí připadalo, že by to mohlo být řešení jejího problému. Bude se vydávat za kluka. Bude to těžké, ale mohlo by se to podařit.
Probrala se z okouzlení, schovala klacek, který jí před chvílí sloužil namísto meče, do dutiny stromu a pak se vydala lesem. Přitom přemýšlela o jednom zádrhelu v jejím plánu. I když si zkrátí vlasy, stále ještě tu bude jejich barva. Nikdo nemá takové vlasy jako ona a tak bude hned nápadná. Co s tím?
Ale pak se pousmála, neboť dostala nápad, jak to vyřešit.
Tedˇ už se však blížila a musela se zabývat něčím jiným. Zarazila se a na chvíli naslouchala zvukům lesa. Pak znovu vykročila, našlapovala však teď tišeji, takřka bezhlučně a obratně se proplétala mezi větvemi. Potom, když se jí v cestě zjevilo husté křoví, obratně se vyhoupla na strom. Přelezla z koruny do koruny a zastavila se kousek za místem, kde byly větve křoví nejvíce propletené. Zde, v koruně pokrouceného stromu, byla její pozorovatelna. Uvelebila se na svém oblíbeném místě a mezerou mezi větvemi vyhlédla ven. Za křoviskem už les končil strmým, jen řídce porostlým svahem a za ním se rozkládala louka, která patřila k oblasti dračí základny. Jezdci sem často přicházeli cvičit a zlepšovat své schopnosti v boji a Rea je přitom pozorovala. Dávala pozor na jejich obraty a údery mečem a pak si je zkoušela na svém paloučku.
Dnes však nikdo nepřišel. Nebylo to nic divného, ale nestávalo se často, že by se nikdo nedostavil. Dívka čekala. Když však nikdo pořád nepřicházel, vrátila se zpátky korunami stromů, seskočila na zem a rychlým krokem se pustila k domovu. Pak si však uvědomila, co ji předtím napadlo a odbočila ze své cesty. Prodrala se mnoha hustými mladými smrčky a stanula v temném stínu velkého stromu. Zem zde byla pokryta bělorudými květy. Rea poklekla, vyhrabala ze země několik květin i s kořeny a vložila jej do váčku u pasu.
Když se zvedla, měla mokrá kolena a byla celá špinavá, ale na tváři jí zářil radostný úsměv. Domů skoro běžela. Brzy se mělo začít šeřit. Měla být už dávno doma a chystat večeři. Matka ji udělá za ni, ale pak jí vynadá. A dostat vynadáno není nic příjemného, zvlášť když člověk ví, že si to zaslouží.
Konečně dorazila domů a s omluvou na rtech otevřela dveře. Čekala, že rodina již bude sedět u stolu a večeřet, ale byla zde jen matka, cosi krájející na stole. Rea se již chtěla začít omlouvat, ale matka jen mávla rukou.
"To je v pořádku. Otec a tví bratři se vrátí taky kdovíkdy. Šli oslavovat."
"Oslavovat? A co?"
"Ty to nevíš? Jsou tu nová vejce."
"Cože?" vypravila ze sebe Rea. Chtěla, aby brzy některá z dračic snesla vejce, to ano, ale tohle bylo až moc brzy! Tím pádem jí zbýval jediný týden* do slavnosti Mirheotu , slavnosti vybírání. Po Mirheotu byli vybraní chlapci ubytováni v dračí škole a připravováni na úlohu jezdců. Takže i kdyby byla vybrána, stále bude muset nejméně dva další týdny předstírat, že je kluk. To nebude zrovna lehké, a jak se má připravit během jednoho týdne?
Matka si naštěstí nepovšimla její zaraženosti. Dívka si ukrojila krajíc chleba, opláchla se od nejhorší špíny v kádi s vodou a zalezla si do svého koutku na spaní, který byl od zbytku domu oddělen závěsem. Zachumlala se do deky, žvýkala chleba a přemýšlela, co vše musí do Mirheotu udělat. Nebylo toho málo a tak usínala s ne zrovna lehkým srdcem.


* Týden v Mehardanu trvá deset dní