1. Kapitola

9. března 2012 v 21:15 | Eriona Portraid
Když vešel učitel, všichni žáci ve třídě povstali. Ticho přerušilo udivené zašumění,
neboť za ním vstoupila do místnosti cizí dívka. Všichni na ni v tu chvíli začali zírat. Vypadala
celkem normálně. Měla štíhlou pružnou postavy, vzrůstem nijak nevyčnívala, dokonce si
už pořídila i uniformu. Co však nebylo normální, byly její vlasy. Měla je dlouhé až do pasu
a byly čistě bílé. Na tmavé uniformě Kuronské střední neuvěřitelně vyčnívali. Když opadlo
první překvapení, oči všech se opět vrátily k učiteli, který netrpělivě pokašlával, snaže se
získat zpět ztracenou pozornost.
"Toto je nová žákyně Yae Kokimichi."
Napsal to jméno na tabuli a pokynul dívce. Ta se otočila na třídu a tichým hlasem řekla:
"Já jsem Yae, moc ráda vás poznávám."
"Dobrá, Yae. Sedni si támhle do druhé řady na to volné místo. Dnes se ještě nemusíš
zapojovat, ale od zítřka už měj všechny učebnice a sešity."
Učitel počkal, až si děvče sedne a potom začal vykládat. Měl svou třídu na dějepis
a byl velmi přísný, takže všichni dávali pozor. I tak se někdo co chvíli poohlédl po nové
spolužačce. Ta v tichosti seděla na svém místě, vyndala si sešit a tužku a dělala si poznámky.
Byla si vědoma cizích pohledů a vmáčkla se hlouběji do židle.
O přestávce se kolem ní sešla hromada holek a hned se začali vyptávat.
"Odkud jsi přišla, Yae?"
"Proč jsi přestoupila? A proč zrovna na Kuron?"
"Máš nějaké sourozence?"
"Odkud jsi?"
"Proč máš bílé vlasy? To sis je odbarvila?"
Po téhle otázce všechny zmlkly a zvědavě se zadívali na Yae.
"Ty vlasu mám bílé od přírody. Nevím proč to tak je. Přišla jsem na tuhle školu, protože
jsem měla soukromého učitele kvůli chatrnému zdraví . Ale povedlo se mi přemluvit rodiče,
že už můžu chodit do normální školy."
"Páni, soukromého učitele. To jsi nikdy, opravdu, nikdy nechodila do školy?"
"Ne, ve škole jsem poprvé, takže je tu pro mě všechno nové."
"Já ti se vším pomůžu, jestli chceš." Tuto nabídku pronesla menší dívka s krátkými,
černými vlasy a usmála se. "Jsem zástupkyně třídy, Jmenuji se Shizuka Kazeyama."
"Budu moc ráda, když mi pomůžeš, Shizuko."
"Dobře, tak deska po vyučování ti ukážu naší školu, aby ses tu vyznala. A taky si musíš
vybrat nějaký kroužek."
"Kroužek?"
Ostatní děvčata ožila.
"To je fakt. Už sis nějaký vybrala? Já jsem v astronomickém kroužku, vstoupíš k nám?
Je úžasný."
"Ani náhodou. Musí vstoupit k nám, do kroužku pití čaje."
"Kdepak, kroužek květin je lepší."
"Ne, nejlepší je kroužek tance."
"Co když neumí tancovat, ale pít čaj umí každý."
"Ehm…do kdy si musím vybrat?" Yae byla v rozpacích. Nechtěla se svou volbou
nikoho dotknout.
"No, to nevím, ale čím dřív, tím líp." Shizuka při řeči pokrčila rameny.
"A do jakého kroužku chodíš ty?"
"Já chodím do sportovního kroužku. Ale nemusíš tam vstupovat jen kvůli mně. Vyber si
to, co tě baví. Pojď se mnou, na nástěnce je celý seznam všech kroužků. Můžeš si ho opsat a
vybrat si, až o tom zapřemýšlíš."
"Děkuju, hned jdu, jen si vezmu papír." Yae se sklonila k tašce a vyndala z ní nový blok
a z lavice sebrala tužku. "Můžeme jít. Ale stihneme to o přestávce?"

"Neboj, nástěnka je kousek odtud, hned vedle schodů. Tak pojď."
Obě dívky vykročili ke dveřím. Ostatní chvíli přemýšleli jestli se mají vydat za nimi, ale
pak se shlukli do hloučku a začali si vyměňovat názory na novou studentku.
"Vypadá milá, nemyslíte?" Sakura byla drobná, nenápadná dívka jemných rysů, která si
o všech myslela vždy jen to nejlepší.
"Musí být bohatá, slyšeli jste? Až do teď měla soukromého učitele. Nechápu, proč
chtěla začít chodit do školy."
"Třeba už si nemohli dovolit ho nemohli platit."
"Nevypadá chudě."
"Pche, jak to můžeš říct? Vždyť má uniformu stejnou jako my všichni, tak podle čeho to
poznáš, Haruko?"
"Kdyby byla chudá, nechodila by na tuhle školu, Aoi."
"Mě by spíš zajímalo, proč má tak bílé vlasy."
"Vždyť to říkala, ne? Že se s nimi narodila."
"Jo říkala, že je má bílé od přírody, ale proč?"
"Třeba to je nedostatkem pigmentu. Jednou jsem četla o jednom klukovi s červenýma
očima, že…"
"Moc čteš, Sakuro. Co je v knížkách není pravda."
"Ale je. To že ty nevezmeš do ruky knížku, Aoi, ještě neznamená, že je čtení špatné."
"Hele, holky nepřipomíná vám to jméno něco? Yae Kokimichi . Já myslím, že už jsem
to někdy slyšela."
"Ale nesmysl, Mizuri. Ty všechno moc řešíš, kde bys ho mohla asi tak slyšet?"
"Asi máš pravdu. Hele, už se vrací, tak co, Yae, zaujal tě nějaký kroužek?"
"Ano, líbí se mi jich několik, ale nevím, který si mám vybrat."
"Tak nám řekni které, a my ti je okomentujeme. Jestli budeme znát ty lidi, kteří do nich
chodí, tak ti poradíme."
"Děkuju. Takže zaujal mě kroužek vaření, počítačů, sportu a pak ten s tím zvláštním
jménem Ikosan."
"Cože, Ikosan? Tam nechoď, Shizuko, tys ji nevarovala?
"Proč bych tam neměla chodit? Co se v tom kroužku vlastně děje? Mě zaujalo to
jméno."
"Je to kroužek, do kterého chodí nejbohatší lidé u nás na škole. Jsou to samí nafoukaní
blbci, kteří si myslí, že jsou víc než ostatní. Většina z nich je také ve studentské radě. A jejich
předseda je nejhorší. Je zároveň i předseda studentské rady a všechny nutí, aby dodržovali
všechna pravidla. Je strašně nafoukaný a nesnáší holky."
"Slyšela jsem, že se snažil ředitele přesvědčit, aby udělal z Kuronu chlapeckou školu."
"Jo, jeho otec je podnikatel a je strašně bohatý. Podporuje školu a Nowaki si myslí, že
mu jí díky tomu většina patří a je strašně nafoukaný."
"Dobře, tak tam tedy rozhodně nepůjdu. A ostatní kluby jsou v pořádku?" Yae škrtla
jméno Ikosan ze seznamu.
"Neboj, ostatní jsou v pohodě. Jen škoda, že neuvažuješ o klubu duchařských historek.
Je tam sranda. Vždycky zatemníme třídu a vyprávíme si strašidelné příběhy. To by se ti určitě
líbilo."
"Ne každý má tak strašný vkus jako ty, Aoi. Vůbec si jí nevšímej, Yae. Ona dokonce
věří, že duchové existují."
"Je to pravda, duchové jsou všude."
"Nejsou."
"Ale ano. Ty se jen zlobíš, protože je nevidíš, Haruko."
"A ty snad ano?"
"Jo, jeden zrovna teď stojí za tebou. Je to duch mladě dívku s dlouhými vlasy,

slepenými krví a natahuje po tobě ruce."
"Ááááá!" Haruce najednou někdo položil ruce na ramena. Ta zaječela, uskočila, vrazila
do Shizuky. Ta, ve snaze nespadnout zakopla o židli a ve chvíli už obě dvě ležely na zemi.
Ostatní děvčata se rozesmála.
"To se ti povedlo, Akiro. Aoi se svíjela smíchy a poplácávala po rameni tmavovlasého
chlapce, který Haruku tak vystrašil.
"Zaslechl jsem konec vašeho rozhovoru a vypadalo to jako sranda, tak jsem se přidal."
"Ty jeden!" Haruka se zvedala za země a nadávala. "No počkej, to ti nedaruju. Až se
jednou ráno vzbudíš holohlavý, tak budeš svého činu trpce litovat."
"Ale no tak, Haruko! To bys vlastnímu bratru neudělala. Vždyť bych pak vypadal jako
učitel Uchibara" Akira se v předstíraném děsu chytil za hlavu. Okolostojící dívky se znovu
rozesmály a tentokrát se k nim přidala i Haruka.
"Ahoj Yae. Já jsem Akira Kazeyama. Haruhino dvojče. Rád tě poznávám a doufám že
se ti u nás na škole bude líbit."
Yae se na něj usmála. Akira byl vysoký, tmavooký kluk s jemnými rysy. Spousta
děvčat po něm bláznila. Byl totiž nejen hezký, ale i hodný a zábavný.
Děvčata kolem Yae se znovu rozšuměla a před nekonečným přívalem otázek ji
vysvobodil až příchod učitele. Tak to šlo celý den. Všichni byli zvědaví na novou dívku a
toužili po nových drbech. Yae se snažila být se všem milá a odpovídat na všechny otázky,
kterými ji neúnavně zahrnovali a tak byla, když skončila poslední hodina, pořádně unavená.
"Výborně, takže to, co jsme právě opakovali, bude příští hodinu v testu." Třídou
proběhlo zasténání doprovázené zvukem zvonku ukončujícího poslední hodinu. Učitel
si sebral papíry a odešel. Lidé ve třídě si balili věci, povídali si, někteří se chystali jít do
kroužků, jiní na karaoke.
Yae si balila věci a přemýšlela o svém prvním školním dni.
"Tak jak se ti tu dnes líbilo?" Shizuka jakoby četla Yae myšlenky.
"Bylo to celkem fajn." Což nebyla tak úplně lež. "Jen je trochu zvláštní potkat najednou
tolik lidí. A taky jsem docela unavená."
"Jo, tak to chápu. Říkala jsi, že je divné potkat tolik lidí. Proč?"
"É…no…totiž... já moc často někam nechodila. Jak jsem říkala mám chatrné zdraví a
rodiče se o mě báli." Na konci Yae ztvrdly rysy a v očích měla zvláštní výraz. Shizuka, která
si toho všimla, už se radši dál neptala.
Obě dívky pomalu zamířili k východu ze školy.
"Kde bydlíš, Yae? Třeba máme společnou cestu."
"Totiž, Shizuko, pro mě právě přijeli. Promiň, snad jindy." Yae zamávala spolužačce
a rozběhla se pryč. Když u chodníku uviděla shluk lidí hlasitě komentujících zaparkovanou
černou limuzínu, svěsila ramena a opatrně se jimi začala prodírat.
"Páni, to je autíčko."
"Zajímalo by mě, komu asi patří."
"Mě spíš kolik stálo.A jak to asi vypadá uvnitř? Přes ty tmavé skla tam není vidět."
Yae si povzdechla. Nechtěla aby ji jezdili vyzvedávat přesně kvůli tomuhle. Konečně
se dostala až ke dveřím. Když nastupovala, sledovali ji všichni s udiveným mumláním a
mnohým z očí křičela závist.
Když za sebou zabouchla dveře, s dalším povzdechem se sesunula na sedačku.
"Vždyť jsem ti říkala, Johne, že nechci abys mě vyzvedával. Tohle auto je strašně
nápadný. Vždyť zjistí, kdo jsem a nikdy nezapadnu."
Řidič, kterému byla slova určena nastartoval, a opatrně vykličkoval z hloučku nadšenců,
obdivujících lesklé auto.
"Omlouvám se slečno, ale Mily mi nedala pokoj, dokud jsem nesouhlasil, že pro vás
zajedu. Říkala, že samotné by se vám mohlo něco stát a upřímně, já s ní naprosto souhlasím."

"Ale no tak. Už jsem velká a umím se o sebe postarat."
"To jistě ano, ale sama dobře víte, že vaši rodiče si nepřejí, aby jste chodila do školy a že
souhlasili jen proto, že jsme je ujistili, že na vás dohlédneme aby se vám nic nestalo. Navíc
od dívky vašeho postavení se očekává určitá úroveň dopravních prostředků. Je naprosto
nemyslitelné, aby jste jela autobusem, nebo metrem."
"Vždyť by mě to nezabilo. Já chci být normální. A nepřipomínej mi rodiče. Těm je
jedno co dělám, nebo jestli chodím do školy. Těm jde jen o jejich pověst. Nezajímá je, jak se
dostanu do, nebo ze školy."
"To není pravda. Vašim rodičům na vás jistě záleží, jen to nedávají tak najevo."
"Johne…"
"Omlouvám se. Vím, že tomu nevěříte. Tak co kdybychom to udělali takhle. Budu vás
vozit do školy i ze školy…"
"Ale.."
"Budu vás vozit a vy mi nebudete utíkat a já si budu brát svoje auto. To je naprosto
obyčejné a nebude vzbuzovat takovou pozornost. Souhlasíte?"
"Pokud mě budeš vysazovat o ulici dřív, aby to vypadalo, jako že jdu z autobusu a taky tam
na mě čekat, tak ano."
"Dobře, to jsem rád. Nechtěl bych,aby se vám něco stalo, ani aby jste kvůli mně měla
nějaké problémy."
"Děkuju, Johne."
"A jak bylo první den ve škole?"
"Docela zvláštní. Všude bylo tolik lidí a celý den se mě někdo na něco ptal, takže jsem
utahaná. A zítra píšeme test. To je zvláštní, já vlastně nikdy v životě žádný test nepsala.
Doufám, že se mi povede."
"Budeme vám s Mily držet palce." John se usmál do zpětného zrcátka.
"Zajímalo by mě, jak to vypadá. Mě pan Rather nikdy žádný test nedal. Vždycky mě jen
zkoušel ústně. Říkal, že je to tak lepší, protože když mluvím, tak si lépe srovnám myšlenky a
on může snáz odhalit, že mi něco není jasné, nebo to neumím."
"Pan Rather byl příjemný, ale myslím, že se ho trochu dotklo, když dostal výpověď.
"Já jsem ráda, že můžu chodit do školy. Třeba si teď najdu nějaké kamarádky."
"To určitě najdete."
Yae neodpověděla a zadívala se z okna. Právě projížděli centrem města a všude bylo
plno obchodů. Z výloh zářily barevné plakáty nabízející nové zboží a oznamující výhodné
slevy. Lidé obtěžkaní nákupy chvátali každý za svým cílem. Yae to všechno sledovala s
mírným zájmem někoho, kdo nechodí nakupovat.
Samozřejmě, byla už mockrát v obchodě, ale vždy jen pro drobnost k jídlu, když měla
hlad nebo nějakou věc, která ji upoutala ve výloze. Teď sledovala ženy obtěžkané několika
taškami a přemýšlela, za čím se asi honí.
"Ty, Johne, myslíš, že to zjistí?"
"Co myslíte?"
"To…co umím."
"Když si dáte pozor, tak ne."
"A to druhé?"
"Myslíte kdo jste? Řekl bych, že je jen otázkou času, než to zjistí."
"Jo, taky si myslím. Jen doufám, že se na mě kvůli tomu nebudou dívat jinak."
"Musíte si udělat dobré přátele dřív, než se to dovědí. Jestli to budou skuteční přátelé,
tak se pro ně nic nezmění."
"To se snadno řekne."
"Vy to zvládnete. Podívejte, Mily už na nás čeká."
Auto vjíždělo širokými vraty po příjezdové cestě vysypané pískem do zahrady, nebo

spíš parku s domem uprostřed. Honosnou vilu obklopovaly rozsáhlé pozemky pokryté
stromy, záhony a pečlivě pěstěným trávníkem. Auto zastavilo před hlavním vchodem, kde na
schodech stála postarší žena a vesele mávala. Yae vystoupila a zatímco John odvážel auto ke
garážím, vydala se směrem k Mily. Na prvním schodě se zastavila a zadívala na vilu. Snažila
se odhadnout, jak by se na ni asi dívali její spolužáci.
Dům byl starý, ale nově restaurovaný. Měl jedno poschodí a množství teras, výklenků
a dokonce několik věžiček. K původnímu Japonskému byl přidán východní styl a celé to
působilo nezvykle a trochu divně. Od hlavního domu se táhly dvě dlouhá křídla, takže dům
vytvářel písmeno U. K hlavnímu vchodu vedlo široké mramorové schodiště.
Celá vila působila vznešeným a honosným dojmem a na první pohled bylo patrné, že
stála opravdu hodně.
Yae ale neviděla bohatství, viděla smutek a opožděnost velkého, ale prázdného domu.
V celé vile bydlela jen ona a několik sloužících. Byl to dům, který její rodina koupila už před
dlouhou dobou a kde poté, co se před jedenácti lety odstěhovali, nikdo nebydlel.
"Tak jakpak bylo první den ve škole?" Mily Yae objala. Kuchařka měla tu bělovlasou
dívku se smutnýma očima moc ráda. Možná to bylo také proto, že sama děti neměla a o Yae
se starala už od doby kdy jí byly asi čtyři roky.
"Bylo to dobré. Potkala jsem hromadu nových lidí a všichni na mě byli moc hodní."
"Tak to jsem moc ráda, zlatíčko. Pojď, udělala jsem tvoje oblíbené palačinky se
šlehačkou. Po tak dlouhém dni ti něco dobrého určitě přijde k chuti."
Yae zamířila do jídelny. Ta byla jako všechny obytné místnosti v přízemí. V patru
byly jen pokoje, povětšinou prázdné. Ze vstupní haly do něj vedly dvě schodiště lemované
množstvím obrazů a tapisérií. V jídelně se dívka usadila k jídlu a mezi sousty vyprávěla Mily,
jak proběhl její první školní den.
Po večeři se vykoupala, udělala si úkoly a pak si sedla k počítači. Pustila si svou
oblíbenou hudbu a rychle rozklikla emailovou schránku. Ale čekalo ji jen zklamání. Žádný
nový email na ni nečekal.
"Ach jo! Jak jsem mohla být tak blbá a myslet si, že by mi napsali? Koneckonců jsem
byla jen poprvé ve škole. Nic zvláštního."
Yae prudce vypnula počítač. Hudba zmlkla a dívka zabořila hlavu do dlaní. "Proč? Proč
nemůžu být normální? Proč nemůžu mít normální život jako každý jiný?"
Zvedla se a otřela si oči. V duchu si znovu vynadala za marné naděje a podívala se na
hodiny. Disky digitálního budíku ukazoval 20:15. Dívka si povzdechla, zhasla světla a šla
spát, ale ještě dlouho se neklidně převalovala a nemohla usnout.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama