Kapitola 4

30. března 2012 v 5:43
Probudila se tak časně ráno, že bylo všude ticho a všichni kolem spali. Ona však nemohla. Znovu tu byl ten sen a hlava jí rozbolela jako střep. Tiše se zvedla. Půjde se napít, snad se jí uleví. Nádržka s vodou stála před jejich ubytovnou. Po špičkách se vykradla z místnosti. Vzduch byl chladný a svěží, stále bylo ještě šero. Nabrala do dlaní vodu a opláchla si obličej. Posadila se na obrubu budovy a přemýšlela o tom, co by měla dělat. Nechtělo se jí vracet zpět do zatuchlé místnosti plné spáčů, zvláště když věděla, že už stejně neusne.
Pojednou jí bleskl hlavou nápad. Když všichni spí, proč by se nešla podívat na nádvoří ze svého snu? Rozum jí napovídal, že to není zrovna nejlepší nápad, ale přesto se zvedla a vydala se stejnou cestou, jakou šla včera s otrokyní. Nikdo se jí nepostavil do cesty. Nikoho nepotkala. A již zde bylo nádvoří. Vyšla naň. Bylo prázdné. Spatřila, že se obloha na východě začíná jasnit. Ale ona teď sledovala jiný cíl. Zamířila do levého rohu. Podle jejího snu zde měly být dveře, menší než zdobená vrata, hlavní přístup do paláce. Ano, byly tu. Otevřely se bez sebemenšího hluku. Kráčela důvěrně známými chodbami. Už tolikrát je viděla. Byly podivně prázdné. Dorazila k cíli, ke dveřím se zdobením z tmavého kovu. Za nimi na ni čeká rozuzlení, snad konečně zjistí, proč se jí zdají ty podivné sny, proč ji přivedly na toto místo.
Zjistila, že dveře jsou pootevřené. I přistoupila k nim a nahlédla škvírou dovnitř. Spatřila tři muže. Jednoho z nich neznala. Byl vysoký, oděn v honosný šat. Vedle něj stál ten mladík, kterého hlavní otrokyně nazvala korunním princem. Posledním byl muž, kterého viděla té noci před zajetím. Nevypadal nijak zvláštně, ale Vinae něčím, co sama nevěděla, naháněl strach. Kreslil na podlahu jakýsi kruh se složitými obrazci, v jehož středu ležel ten kámen. Dívce připadalo, že kámen pulzuje. Cítila z něj auru strachu. Zbylí dva muži stáli a pozorovali kreslícího muže, který pronášel dlouhé litanie v dívce neznámém jazyce. Věděla, že by měla rychle zmizet a pokusit se dostat zpět do ložnice otroků, ale rozhodně ne tu zůstat a sledovat, co se bude dít dál. Jestliže tu byl přítomen korunní princ a ten druhý muž, který také vypadal na někoho významného, rozhodně šlo o něco důležitého, nepochybně nic pro uši otrokyně. Jenže ona byla tak zvědavá a třeba jí to odhalí důvod jejích snů. A tak, třebaže se třásla strachy, zůstala a dále skulinou mezi dveřmi a rámem sledovala, co se bude dít. Náhle dopadl do místnosti první sluneční paprsek. A vzápětí se místnost rozsvětlila světlem vycházejícího slunce. Kruh kolem kamene se rudozlatě rozzářil. Muž ze snu, pronášel teď svou řeč důrazněji a rychle. Pak se kruh rozzářil oslnivým světlem, takže Vinae byla chvíli oslepena. Pak světlo pohaslo. Zamrkala. Ale opravdu to tam bylo. Male zlaté stvoření si prohlíželo svět zelenýma očkama. Muž, který předtím pronášel zaklínadlo, jak si Vinae domyslela, se teď pustil do něčeho dalšího. Tu se stvoření zvedlo na zadní a zatřepalo zlatými křídly. Dříve než stačil někdo z mužů něco udělat, vznesl se tvoreček do vzduchu a vylétl škvírou ve dveřích ven. Vinae užasla, když se jí zlaté tělíčko usadilo na rameni a zelená očka se na ni zadívala. Bez vlastního přičinění se rozběhla a prchala odsud, zlaté stvořeníčko stále na rameni.
Koutkem oka spatřila, jak ze dveří pokoje vyběhl korunní princ a rozběhl se za ní, a slyšela výkřiky. Pádila, jak nejrychleji dovedla. Nikdy předtím takhle neběžela. Vracela se tou samou cestou, kudy přišla. Teď už byli v chodbách lidé a udiveně ji pozorovali. Korunní princ ji doháněl. Vykřikl rozkaz na několik mužů a ti ji zahradili cestu. Zahnula do nejbližší odbočky. Vinuté schody. Dolů a dolů. Dívka myslela už jen na jedinou věc. Běž! Nesmí tě dostat! Za schodištěm pokoj. Za ním chodba, ale tudy přicházeli stráže. Nikde šance na únik. Vrátila se zpět do pokoje. Dupot na schodech. Kam teď? Okno, to je její záchrana. Vyhlédla z něj. Jakýsi dvůr. Ale asi tři metry pod ní. Co teď, má skočit? Zaváhala. Dveře ze schodiště se rozlétly a do pokoje vrazil princ. Na vteřinku se jejich pohledy setkaly. Pak skočila. Dopad byl bolestivý. Stvořeníčko těsně před dopadem vzlétlo, takže nebylo ohroženo. Vinae se neohrabaně zvedla. V levé ruce s otrockým znamením jí bolestivě škubalo. Tvoreček znovu dosedl na její rameno. Pravé, aby ji ušetřil větší bolesti, nebo to byla jen náhoda? Dívka vzhlédla. V okně spatřila překvapenou tvář princovu, pak zmizela, jak se kamsi rozběhl. Rozhlédla se, kde to vlastně je. Kolem byly stáje. Otroci, pečující o koně, na ni udiveně hleděli, ale ona jim věnovala jen tolik pozornosti, aby věděla, zda ji nechtějí polapit. Mimo jiné odtud vedle vysoký průjezd. Proběhla jím. Ocitla se znovu na hlavním nádvoří. Rozběhla se k hlavní bráně. Lidé jí uhýbali z cesty, jen pár se jí pokusilo chytit, ale unikla jim. Byla v půlce cesty k bráně, když se vrat paláce vyběhl princ, následován skupinou strážných. Pokusila se ještě zrychlit. Ta zbylá polovina cesty se jí zdála nekonečně dlouhá. Konečně byla tu. Před ní se však vynořila překážka. Stráže u brány proti ní pokročily s napřaženými kopími. Tu udělala Vinae něco, co sama nechápala, jak toho byla schopná. Odrazila se a v saltu přeskočila napřažená kopí. Stráže musely být dobře vycvičeny. I když je tohle muselo překvapit, v mžiku se za ní otočili, aby jí chytli. Vinae, stále ještě zmatená ze svého činu, prchala, co jí síly stačily, do ulic Selgeronu. Stráže jí kousek pronásledovaly, ale pak se zastavily a vrátily se zpět. Nejspíše nesměli opustit svá místa.
Viděla, že princ doběhl k bráně. Pak zaběhla za další roh. Prchala dál. Na konci ulice se znovu ohlédla. Neviděla žádného pronásledovatele. Oddychla si, ale nezpomalila. Běžela ulicemi, bylo to zde příliš bohaté a prostorné, aby se mohla schovat. První brána. Již byla téměř u ní, když za sebou zaslechla rychlý klapot kopyt. Byl to zase on, ale teď seděl na rudém hřebci. Volal něco na stráže, ale než pochytily, co chce, proklouzla už branou. Znovu prchala ulicemi. Tady už byl provoz hustší. Mohla se skrývat mezi stánky a lidmi. Přesto ji však snadno sledoval. Její vlasy i šupiny stvoření sedícího na jejím rameni zářily na slunci. Sebrala z jednoho stánku šátek, i když se za to zastyděla. Prodavačka, které patřil, byla naštěstí zaujata pohledem na projíždějícího prince, takže si jejího činu nevšimla. Vinae zaběhla za další stánek a rychle uvázala šátek kolem hlavy. Alespoň její vlasy teď nebudou poutat pozornost. I když, dokud se jí drží ten tvor, stejně bude asi tak nenápadná jako drahokam na smetišti.
Spatřila úzkou uličku a zaběhla do ní. Proběhla množstvím jejích sousedek a konečně si byla téměř jistá, že stráže s princem v čele ztratili její stopu. Pak se konečně uklidnila, zastavila se a rozhlédla. Byla kdesi na nároží. Domy zde byly chudší, ale stále dosti bohaté. Uvědomila si, že i kdyby chtěla, netrefí zpět na hlavní ulici. Ale co, proč by se tam vracela.
Jenže teď byla její situace dost bídná. Neměla peníze a navíc bude hledaná. Tam, kde byly stánky, by se jí možná naskytla nějaká příležitost, jak sehnat peníze, ale zase ji tam mohl kdokoliv udat. Snad by ji samotnou nechali být, ale určitě budou chtít získat to zlaté stvoření, které se jí přichytilo. Teď z ní seskočilo, protáhlo si tělíčko a zatřepalo zlatavými blanitými křídly. Vinae nikdy nic takového neviděla, ale už o tom slyšela. Taková stvoření existovala. Jenže v pohádkách.
Tam to nazývali drakem. Draci však byli popisováni jako ohromná stvoření a tohle bylo malé. Na délku to měřilo asi jako její předloktí. Ale stejně, vypadalo to jako drak, i když zmenšený a tak to drakem je.
Trochu hystericky se zasmála: " Co si asi počne s drakem, ještě k tomu takhle prťavým. Nedokáže se v tomhle obrovském městě postarat ani sama o sebe."
Kam jít? Bloudila bezcílně ulicemi. Malý dráček ťapkal za ní. Poutal na sebe pozornost. Co s tím, takhle ji lehko najdou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama