Kapitola 1

9. března 2012 v 19:02 | Alvrin
Znovu byla na nádvoří. Nad ní se tyčily bílé věže královského sídla. Nemá tu co dělat! Stráže ji chytí a bude ztrestána. Nikdo si jí však nevšímal. Bylo to jako obvykle. Vydala se přes nádvoří. Nohy ji samy nesly. Vešla do paláce. Kráčela po naleštěných dlaždicích a podél zdobených stěn. Jindy by žasla nad tou nádherou, ale dnes měla pocit, jakoby to vše bylo neskutečné. Začala stoupat po širokém schodišti. Věděla přesně, kam jde, už tu byla mnohokrát. Otevřela pevné dveře se zdobením z tmavého kovu a vstoupila dovnitř. Čekala, že uvidí to samé jako vždy. Místnost plnou jakýchsi předmětů a knih a v rohu na podstavci s měkkým polstrováním lesklý kámen. Kvůli němu sem přišla. Pokaždé, když se zde ocitla, obklopovalo jej silnější ovzduší strachu.
Dnes to však bylo jiné. Zarazila se. Dříve tu vždy byla sama. Dnes však jakýsi muž stál u kamene. Náhle pozvedl ruku a házejíce na kámen jakýsi prášek, vykřikl několik slov. Pak se mu ve tváři objevil vztek a zklamání, protože se nic nestalo.
Cítila však, jak kamenem projel silný záchvěv strachu a vyslal vlnu zoufalství. Tu se muž otočil a pohlédl přímo na ni.

Celá zpocená se probudila. Škvírou v okenici dopadaly dovnitř paprsky ranního slunce. Znovu ten sen. Chytila své vlasy do ruky a prohlížela je. Byl tu, přesně jak očekávala. Tam, kde ještě včera byly normálně hnědé vlasy, třpytil se tenký zlatý pramínek. Byl to již osmý. Již osmou noc se jí zdál ten samý sen a pokaždé, když se z něj probudila, přibyl jí ve vlasech zlatý pramínek. Zprvu si toho ani nevšimla, ale pak se jí na to matka ptala a ona to zjistila. Netušila, že to vzniká díky tomu snu, dokud se sen neopakoval a zlato nepřibylo. Teď své vlasy raději schovávala pod kus hadru, aby nepoutala pozornost.
Hrubý matčin hlas ji vrátil do reality: "Co se tu válíš. Už si dávno měla jít pro vodu!"
Vinae rychle obtočila vlasy okolo hlavy a převázala je hadrem. Pro teď to musí stačit. Bylo lepší matku nedráždit a tak rychle vyskočila, popadla vědro vedle dveří a vyběhla ze dveří. Chvatnými kroky spěchala na náves ke studni. Matka nesnášela, když Vinae zameškala svoje povinnosti a dívce se to většinou nestávalo, ale dnes prostě nějak zaspala. To kvůli tomu snu. Nešlo jí to z hlavy. Proč se jí pořád dokola zdá ten samý sen? A ještě k tomu tak divný. Copak kámen může mít pocity. A proč se ten sen dneska změnil? Co se to s ní děje. Tak se jí zdál sen několikrát za sebou. Proč by ne? Ale ať si opakovala, jak chtěla, že ten sen není nic zvláštního, nemohla se přesvědčit. Byly tu ty zlaté pramínky. Normální sen nezpůsobí, že vám zezlátnou vlasy.
Došla ke studni. Tísnil se tu už hlouček dětí, malých i velkých, aby nabraly vodu a donesly ji netrpělivým matkám. Vinae si povzdechla. Matka bude vážně naštvaná. Proto dívka vždycky ráno vstávala časně, aby byla u studny dřív než ostatní a měla vodu doma včas. Musí ještě podojit kozu a vyvést ji na pastvu, a tohle ji hodně zdrží. A navíc...
Ani nestihla domyslet a už to přišlo: "Hele, co má na hlavě za hadr?"
Jeden z nejstarších chlapců se před ní posměvačně uklonil: " Ó, má krásná paní, kde jste přišla k tak nádherné ozdobě?"
"Nechte mě na pokoji!" zasyčela na něj.
" Ó, paní je nějaká rozčilená," s hraným strachem ustoupil chlapec za smíchu okolních dětí.
"A jakpak by ne, když má za matku čarodějnici a za otce mrzáka. A hadr na hlavě, nejspíš jí vypadaly všechny vlasy," pronesl chlapec.
V dívce se zvedla vlna hněvu. Postoupila kupředu a ruka ji vyletěla prudce vzhůru. Rána však nedopadla. Hoch chytil její ruku a zkroutil ji tak, že musela klesnout na kolena. Do očí jí vhrkly slzy, ne však bolesti, i když to bolelo dost, ale vzteku. Zalitovala, že se nechala unést. Pokud si ji vybraly za cíl, obvykle to snesla s důstojným klidem. Dneska nějak nebyla ve své kůži. Ty sny ji rozhodily.
Hoch se výsměšně ušklíbl: "Tak panička si chtěla vyskakovat. Tak se podíváme, co je tak strašného, že to musela skrývat pod tím hadrem."
Za posměšných výkřiků a halasného smíchu publika chytil cíp látky a strhl ji dívce z hlavy. V tu chvíli všichni umlkli, neboť zlaté pramínky ve vlasech děvčete se na slunci oslnivě zatřpytily. Nikdo nebyl schopen slova a pak se náhle ozval výkřik: "Vojáci! Vojáci přijíždějí!"
V tom okamžiku se strhla panika. Nikdo už se nezajímal o Vinae, každý se staral jen o to, aby se co nejrychleji dostal pryč z návsi. Někteří popadli svá vědra, ale většina je prostě nechala ležet tam, kde byla a hnali se pryč, jakoby jim v patách byla smrt. A nebylo to zas tak vzdálené od pravdy.
Vinae, poté co ji chlapec pustil a dal se na útěk, zvedla rychle hadr a znovu jej uvázala kolem hlavy. Poté bleskově zdvihla vědro a dala se do běhu. Běžela rychle jako vítr. Musí se skrýt tak, aby ji nenašli. Chtěla se skrýt v trnitém houští za jejich domem, protože komu by se chtělo lézt do trní a ona znala cestičky, kudy mohl člověk prolézt, aby přišel co k nejmenší úhoně, ale ztratila čas sbíráním se ze země a vojáci měli koně. Zaslechla dusot kopyt a věděla, že to nestihne. Nebylo možné se nikam schovat. Náhle se před ní vynořila záchrana. Vozík s nějakými pytli na korbě a se zapřáhnutým starým koníkem, který patřil starému mlynáři. Asi se stavil za svou dcerou, která bydlela v tomto domku. Dívka věděla, že to není moc dobrý úkryt, ale lepší než nic. Byl to stav nouze. Ohlédla se, vojáci zrovna dojeli na náves. Rychle vyskočila na vozík a skryla se pod prázdné pytle. Skrčila se co nejpohodlněji a snažila se udělat co nejmenší. Teď se vojáci jistě vydají prohledat vesnici a až tak učiní, odvedou si ty méně šťastné pryč. Nesmí ji dostat. Čekala, začala ji brnět přeleželá ruka, ale věděla, že se nesmí pohnout. Pak ke svému údivu uslyšela mlynářův hlas, jak cosi říká své dceři a nasedá na kozlík. Jistě, mlynářova dcera byla těhotná a on zase starý, a vojáci staré lidi ani těhotné ženy neodváděli, ale stejně. Jak může být tak klidný?!
Mlynář těžce dosedl na kozlík a tu si Vinae ke své hrůze uvědomila, že se mlynář se chystá jet domů a že jeho cesta vede přes náves. Ne, prosím, copak nemáš rozum? Ale nahlas to neřekla a vozík se rozjel. Vyjeli na náves a dívka slyšela hlasy vojáků i pláč zajatců. Vojáci brali děti od 10 let i mladé ženy a muže. Ale jen ty, co vypadali zdravě. Mrzáky nechávali být.
Už už si myslela, že jí to opravdu projde a unikne zrakům vojáků, když tu náhle uslyšela kohosi zavolat: " Hej, stůj! Kam si myslíš, že jedeš?" povoz se zastavil a kdosi se k němu vydal. Slyšela, jak mlynář říká: "Ale pane, mám na voze jen pár starých pytlů."
Srdce jí divoce tlouklo a ruce se jí třásly. Pak náhle kdosi odhrnul pytel a oslepilo ji denní světlo.
"Opravdu? A koho to tady máme? To je taky pytel?"
Dívka spatřila tvář muže. Kdyby byla jeho tvář milejší, pomyslela by si, že to byl žert, ale on se při těch slovech ani trochu neusmál. Jeho tvář byla drsná a krutá, oči chladné. Pak ji popadl za paži a vytáhl ven.
"Tak jen pár starých pytlů? Chtěl jsi nás obelhat?"
"Já nevěděl, že tam je! Nikdy bych si nedovolil…"
"To bych ti taky doporučoval. A teď maž! Tuhle holčičku si ale rozhodně necháme," ušklíbl se. Dívce byl odporný a srdce měla sevřené strachy.
"Máme to ale pěkný úlovek," zasmál se jiný z vojáků. Pak ji svázali. Mezi nohama jí ponechali krátký provaz, takže mohla dělat malé kroky, ale ruce svázali pevně, takže neměla šanci na to, že by snad uzel povolila.
Postrčili ji k ostatním zajatcům. Stálo tu asi 15 lidí. Všechny je znala jménem. Přivázali je do řady.
"To stačí," zavelel vysoký, hřmotný muž, podle všeho velitel, "jedeme!"
Vojáci vyskočili do sedel a popohnali zajatce. Ti šli mlčky, jen pár nejmladších tiše poplakávalo. Vyšli z vesnice a zanechali za sebou smutek rodin, které přišli o syny, dcery, sestry a bratry.
Vinae šla tiše na konci řady. Nebyla tolik nešťastná, že přišla o svou rodinu, rodiče jí nijak svou lásku neprojevovali, často uvažovala, zda je vůbec jejich dcerou, ale obávala se toho, co bude v příštích dnech.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama