Kapitola 3

26. března 2012 v 10:21
Žena si Vinae pozorně prohlédla: "Takže jsi tu nová. Pojď se mnou."
Dívka kráčela za ženou do jedné z místností podél dlouhé chodby a zde jí byla ukázána mělká nádrž s vodou: "Umyj se, pán nakázal, že máš vypadat pěkně."
Žena mluvila a mluvila a poučovala Vinae o všem, co otrokyně můžou a nesmějí, co jsou povinni dělat. Když pak dívka byla umytá a oblečena do jednoduchých bílých šatů, posadila ji žena na židli a pustila se do upravování jejích vlasů. Nejdříve je vysušila ručníkem a poté rozčesala. Teď, když byly umyté, rozzářily se v nich zlaté pramínky.
"Máš krásné vlasy. Jak si to dokázala?" zeptala se s nadšením žena.
"Už jsem se s nimi narodila," zalhala Vinae. Žena sice vypadala mile, ale znaly se ani ne den a nemůže každému hned na potkání vyprávět o svých snech.
"Opravdu? To máš štěstí. Mnoho žen by za takové vlasy daly nevím co. Bohaté si mohou vlasy nabarvit, ale mít něco takového od přírody. A navíc jsi hezká. Pán se s tebou bude jistě chlubit nebo tě možná daruje někomu z nadřízených, aby se vlichotil do jejich přízně.
Vinae se otřásla. Ke komu se dostane. Kam ji to ty vlasy přivedly. Ano, byly sice krásné, ale mnohem radši by byla jako ostatní. Takhle si jí hned každý všimne. Všichni v této zemi měli vlasy hnědé. Sice všelijakých odstínů, ale pořád to byla hnědá. Vinae kdysi zaslechla, že jim v jiných zemích přezdívají "Ořechoví lidé" a dívka si myslela, že je to i celkem vystihující, protože lidé z jejího národa měli hnědé nejenom vlasy, ale i oči a také světle hnědou pleť. I jejich obličeje byly povětšinou kulaté.
"Tak a je to," založila si žena ruce v bok. Po celou dobu rozhovoru jí splétala vlasy do účesu a teď jej dokončila.
"Koukni se na sebe," řekla žena s úsměvem a pokynula rukou směrem k bazénku. Vinae tak učinila. Z klidné vodní hladiny na ní hleděla štíhlá 18 - letá dívka s krásnou tváří. Zlaté pramínky byly obtočené kolem hlavy a vzadu uchycené v drdolu, zatímco původní tmavohnědé vlasy splývaly v hebkých pramenech.
"To jsem opravdu já?" zvolala.
"Jo," zasmála se žena, "jsi moc pěkná."
Zavedla ji za ostatními otrokyněmi, které zrovna nebyly potřeba v pánově domě. Z toho, jak žena jednala s ostatními, Vinae odvodila, že je něco jako jejich nadřízená.
Pak přišel otrok s rozkazem, že se dívka má okamžitě dostavit k pánovi. Tu ji žena objala: "Přeju ti, abys dostala nějakého hodného pána. Ať ti tvá krása pomůže a ne přivede do zkázy."
Vinae, rozpačitá z toho náhlého projevu laskavosti, jí poděkovala a popřála také ženě hodně štěstí.
Otrok ji dovedl do velitelova domu. Dům byl zařízen s mnohem větším luxusem, než pokoje otroků. Pán seděl v umně vyzdobeném pokoji. Propustil otroka mávnutím ruky a zadíval se na Vinae. Zálibně si jí prohlížel, až jí to bylo nepříjemné.
Pak řekl: "Tak vida, že jsem měl pravdu. Z vesnické holky se nám vyklubala krasavice. Jak se jmenuješ?"
"Vinae, pane," odpověděla tichým hlasem, ačkoli se její srdce proti tomu oslovení vzpíralo. Ten muž nad ní měl velkou moc a byl nemilosrdný. Viděla toho dost během cesty do Selgeronu, aby tohle poznala.
"Vinae," převaloval ten muž její jméno na jazyku a pak se náhle zvedl.
"Jdeme," nakázal jí. Následovala ho až na dvůr, kde jí byl kolem pasu připevněn jakýsi obojek. Od něj vedl provaz až k sedlu pánova koně. Velitel se vyhoupl do sedla a vyrazili z bran domu do ulic města.
Projeli několika dalšími městskými branami. Vrstvy opevnění z různých druhů kamene. Vinae žasla. Jak těžké by asi muselo být dobýt toto město. Připadala si ztracená. Pohlcená v moři domů a lidí.
"Ne, ty se tu neztratíš, i kdybys chtěla," připomněla si trpce, " jseš přivázaná k pánovu koni a jsi otrokyně."
Spatřila několik otroků v podobné situaci jako ona, ale většinou, pokud šli za koněm svého pána, přivázáni nebyli.
Projeli další branou. Ulice teď byly širší. Zahnuli na nádvoří velkého domu. Sluha ihned přiběhl a poté, co pán odepnul Vinae opasek, odvedl koně. Jiný sluha je odvedl do haly a odešel. Pán usedl do jednoho z křesel nastavených u zdi, ale Vinae se neodvážila a tak se postavila po pánově levici.
Z celé haly dýchal přepych.
Čekali, pán netrpělivě klepal prsty do bočnice křesla, zatímco Vinae přemáhala únava. Cesta do města i dnešní den na ní zanechaly svou daň. Zavíraly se jí oči a snažila se, aby se pod ní nepodlomily nohy. Toužebně hleděla na křeslo. Kéž by jí tak bylo dovoleno sednout si.
Pak spatřila přicházet muže. Jeden z nich byl už starší, další dva byli mladíci. Jeden se až nápadně podobal starému, musel to být jeho syn. Na druhém ulpěl její pohled mnohem déle.
Lišil se od běžných lidí. Jeho obličej byl delší, než bylo obvyklé a vlasy měl černé. Pak viděla, jak se pán tomu zvláštnímu mladíkovi hluboce uklání a zasyčel na ni, aby udělala totéž. Rychle se uklonila až téměř k zemi. Slyšela, jak mladík promlouvá k pánovi a ten s uctivostí odpovídá. Pak se ozvalo pár kroků a před ní stanuly dvě nohy ve vyšívaných nohavicích.
Kdosi ji chytil za bradu, takže musela zvednout hlavu a zjistila, že se dívá do temně modrých očí toho zvláštního mladíka.
"Kdo je tohle?" otázal se.
"Výsosti, tohle je otrokyně, kterou jsem získal při poslední výpravě. Přivedl jsem ji pro hraběte Oravdu," pánův hlas zněl poníženě.
"Pokud si přejete, Výsosti, vezměte si ji. Bude mi potěšením Vám ji přenechat a kapitán Freghe také jistě nebude proti," pravil hrabě Oravdu.
"Samozřejmě, bude mi ctí," odpověděl pán.
"Ano přeji," odvětil mladík a pustil dívčinu bradu. Ta s úžasem přemýšlela. Výsosti! To znamená, že tenhle mladý muž je jedním z královských synů, tedy princem. Ještě před nedávnem byla jen chudou dívkou, které si nikdo nevšímal, a teď potkala prince. Pak se jí však dotkla realita. Jo, sice jsi potkala prince a dokonce o tebe projevil zájem, ale jen jako o otrokyni. A podle toho, co se povídá o královské rodině, je lepší se od ní držet dál. Osud se však neptá, kdo si co přeje. A tak se Vinae ocitla mezi královskými otrokyněmi, ani pořádně nevěděla jak. Přivítala ji dříve
krásná, chladná žena, která to tu měla na povel. Ukázala jí, kde se může uložit ke spánku a místo
popřání dobré noci řekla: "Dnes je již pozdě, ale zítra dostaneš značku, aby všichni viděli, že jsi
královskou otrokyní."
Pak ji opustila a zanechala ji neklidnou. Vinae věděla, že otroci jsou označeni tetováním, ze kterého se dá vyčíst, komu otrok patří. Ale nechtěla ho, tím, že ho dostane, bude její otroctví dokonáno. Hleděla na další otrokyně, ukládající se ke spánku a únava jí přemohla.

I tu noc sen přišel a ráno se Vinae probudila s dalším zlatým pramínkem a se slabou bolestí hlavy. Posnídala společně s ostatními a pak ji žena zavedla chodbami k jakémusi muži. Dívka se připravila na to, že tetování bude bolestivé, ale muž ji chytil za ruku a promluvil jakýmsi neznámým jazykem. Vinae spatřila, že se jí na chvíli na ruce vynořil náznak jakési květiny, obtočené kolem její paže, ale pak zase zmizel. Muž se zatvářil udiveně a nespokojeně. Zadíval se na ni s podezřením. Zkusil to ještě jednou se stejným výsledkem.
"Vzdoruješ mi? " zeptal se ostře Vinae. Ale nepočkal na odpověď. Posypal její ruku jakýmsi modravým práškem a pak pronesl znovu ta slova. Vinae slabě vykřikla. Prášek na její ruce vzplanul a pálil jí do ruky. Pak to pohaslo.
Na dívčině ruce skvěl se květ, ale jeho barvy byly jaksi vybledlé. Obklopovaly jej zlaté čáry, připomínají zlaté plamínky.
Žena na to chvíli koukala s překvapením. Pak prohlásila rozzlobeně: "Co je to? Měl si udělat normální tetování!"
Muž však byl překvapený stejně jako žena: " Taky že jsem ho dělal. Tohle se vytvořilo samo!"
Podíval se na Vinae: "Co jsi zač?"
Přemýšlela, co by měla odpovědět, ale ani nemusela.
"Každopádně to budu muset ohlásit," řekl muž nerudně.
"Dej si pozor, tuhle holku si někde pořídil samotný korunní princ," varovala muže žena a pak kývla na Vinae, "jdeme!"
Zbytek dne strávila Vinae různými drobnými pracemi, které jí hlavní otrokyně přidělovala. Později se rozhodne, co bude dělat, ale zatím žena příliš nevěděla co s ní. Vinae cítila, že jí ostatní otrokyně pozorují. Zaslechla i pár vět. Klepy se o ni rychle rozšířily. Nepřišla jako normálně. Vybral si ji sám princ. Má zvláštní vlasy. A prý i divné tetování.
Pak odpoledne měla ještě s jednou otrokyní kamsi dojít. Prošli chodbou a zahnuly za roh, tu se před nimi rozprostřelo obrovské nádvoří a Vinae ztuhla leknutím. Tohle místo znala. Vídala jej každou noc. Asi by tu stála ještě dlouho, kdyby se náhle něco nepřihodilo. Postarší otrok přecházel přes dvůr, tu odkudsi vyrazil kůň s jezdcem na hřbetě a srazil se přímo s otrokem. Ten padl na zem, zatímco kůň klesl do kolen. Bylo úžasné, že se jezdec udržel v sedle. Zato však se jeho tvář zkroutila hněvem. Pokynul dvěma strážným a ti se chopili otroka. Vinae zaslechla, jak říká: "Padesát ran! Jen ať se naučí dobrému chování!" a naplnilo ji rozhořčení. Vina byla zcela jasně na straně jezdcově a teď ten starý muž měl platit za chybu jiného? Ruce se jí samy zaťaly v pěst.
Tu ji však druhá otrokyně popadla za ruku: " Pojď, nesmíš takhle koukat na členy královské rodiny. Prostě si toho nevšímej."
"Ale vždyť to není spravedlivé."
Otrokyně se hořce zasmála: "Jsi tak naivní! U nás neplatí spravedlnost, pouze přání a rozkaz pánů. A zdejší páni, vždyť si sama viděla. Královská rodina, jeden jako druhý."
Dál už šli mlčky. Vinae přemýšlela o tom, co viděla. Večer uléhala se smíšenými pocity. Snad tu najde nějakou spřízněnou duši. A proč se jí zdává o královském paláci?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama