Kapitola 2 - Kapitola 3

9. března 2012 v 14:44
Dny ubíhaly a nastal Mirheot. V předchozích dnech se na Orontu sjížděli rodiny z celého království, jejichž chlapci se chtěli stát dračími jezdci, i ti, kteří si chtěli pouze užít oslav s tím spojených. Hospody se naplnily a město bylo plné lidí. V ubytovnách, určených právě pro tyto příležitosti nebylo již ani jediného volného pokoje a ti co přijeli mezi posledními, museli hledat ubytování mezi místními.
Přijeli i různí kejklíři a obchodníci a postavili si své stánky. Reiini bratři si toho plně užívali, ale Rea byla zaměstnána přípravami na svůj plán a tak si to zdaleka nemohla tolik vychutnat. V předvečer Mirheotu oznámila matce, že dnes nebude spát doma a slavnostní den také nestráví se svou rodinou. Matka jí příliš nebránila. Během Mirheotu noho lidí trávilo čas jinde než doma a protože její dva synové Linor a Meran byli také se svými kamarády, měla tak alespoň celý den volno. Rea, sotva obdržela od matky svolení, rozběhla se do lesa. U stromy kryté zátoky zde měla skrýš a v ní věci, které tam během předchozího týdne nanosila.
Rostlinky, které tenkrát v lese nasbírala a ke kterým ještě další přidala, máčela po 5 dní rozemleté ve vodě a vznikla jakási černá, dosti odporná kaše.
Dívka rozdělala oheň a kotlík s kaší nad něj zavěsila. Nažhavila nůž v ohni a s jeho pomocí se zbavila kudrlin ve vlasech. Sejmula kotlík a počkala, až jeho obsah zchladl. Pak svlékla šaty, usedla k vodě a začala tu mazlavou hmotu nanášet na vlasy. Poté, co kaše trochu uschla, znovu vzala nůž a s lítostí si zkrátila vlasy. Když skončila, zkontrolovala svůj vzhled na klidné hladině jezera. Její vlasy, které jí dřív sahaly až po lopatky a hrály všemi odstíny rudé, hnědé a zlaté, teď byly sytě černé a dosahovaly jí sotva po ramena a také ta záplava kudrlin se ztratila a splynula pouze v lehké zvlnění. Nebýt zešikmených očí, dívka by se téměř nepoznala. Převlékla se do předem připravených chlapeckých šatů a zahladila za sebou veškeré toho, že tu byla. Pak se poklusem vydala zpět do města. Před tím, než vyšla z lesa, na chvíli se zastavila a přehodila přes sebe plášť, který do té doby nesla v ruce. Stáhla kapuci hluboko do tváře a vešla mezi první domy. Chvatně procházela ulicemi a brzy již byla na místě.
Naproti ní se v mohutné zdi z tmavého kamene tyčila brána, tvořená dvěma ohromnými draky, sedícími na zadních. Draci měli obrovská křídla rozepjatá a z tlam jim šlehaly plameny. Přes zeď byl vidět majestátný dům. Zde zasedala rada Jezdců a dívka by se tam nikdy neodvážila vstoupit. Naštěstí nemusela dovnitř. Vedle brány byl postavený přístřešek se stolem a za stolem seděl muž. U ruky mu ležel objemný svazek. Rea si dodala odvahy a přešla přes ulici.
* * *
Ragar vzhlédl, když zaslechl kroky, a spatřil, jak k němu míří postava zahalená v plášti. Opětoval pozdrav a zeptal se: "Potřebuješ něco?"
Ano, chtěl bych se zúčastnit Mirheotu," odpověděl neznámý.
Ragar se zájmem zadíval do tváře. Chlapec nevypadal starší než 14 let a zájemci tohoto věku obvykle přicházeli v doprovodu nějaké starší osoby, nejčastěji otce. Náhlý závan větru poodhrnul kapuci z tváře neznámého a Ragar spatřil bledý obličej, rámovaný tmavými vlasy. Lehce zešikmené temné oči na něj hleděly s odhodláním, ale i s obavami. Chlapec měl úzkou tvář, ale rysy měl jemné, takže připomínala tvář dívčí.
" Máš štěstí, že jsi to stihl, už jsem chtěl odejít. Takže, potřebuji, abys mi řekl své jméno, věk a z jaké vesnice či města pocházíš."
"Jmenuji se Reth, syn Righarův, je mi 13 a pocházím z Legborotu. Ragar vše úhledně zapsal do knihy, pak na svitek a kývl na hocha.
"Dobře, přijď sem zítra za úsvitu a v bráně ukaž tohle" a podal chlapci jakýsi peníz. Ten se lehce uklonil na znamení díků, vzal peníz a zmizel ve stínech večera.
Ragar se za ním chvíli díval a pak se pustil do balení věcí.
* * *
Rea došla až ke stájím lirmangů. Vedle stála stodoly s uskladněným senem a slámou a v jedné z nich v jedné z těch obrovských kupek sena se dívka uvelebila ke spánku. Než však usnula, vytáhla ještě na chvíli minci a spokojeně si ji prohlížela. Byla na ní vyobrazena rozevřená dlaň a k ní se skláněla hlava rohočelého draka. Dívka si ho prohlížela v hasnoucím světle a pocítila hrdost. Její plán vychází a zatím to ani nebylo tak těžké. Zítra bude přijata spolu s jinými chlapci a stane se dračím jezdcem. Schoulila se na svém voňavém, ale pichlavém loži a zavřela oči, pevně svírajíc minci v dlani a radost ji hřála na srdci.
Zapomněla, že to nejtěžší ji teprve čeká a že jásat předčasně se nevyplácí.

Kapitola 3.

Příštího rána, ještě než se slunce vyhouplo na oblohu, bylo možné vidět před Dračí branou skupiny chlapců, jak vcházejí do brány, ukazují své průkazní mince a procházejí dovnitř. Jedním z nich byla i Rea, od okamžiku, kdy vstoupila na půdu Jezdců, Reth, syn Righarův.
Jako většina ostatních měl plášť pevně přitažený k tělu, aby se ochránil před chladem jitra. Nervózně spěchal ulicí. V bráně podal muži minci roztřesenou rukou. Bál se, že ten třes vzbudí podezření a snažil se jej proto potlačit, ale byl příliš nervózní. Strážný to však zřejmě přičetl napětí, zda bude chlapec přijat. Byl asi zvyklý, že byli chlapci neklidní.
Reth prošel branou a se zvědavostí se rozhlédl. Nikdy zde ještě nebyl. Po jeho pravici stál dům rady a po levici se mu rozkládala louka. V pozadí byl vidět úzký pás lesa, oddělující louku od zbytku areálu.
Na té postávaly skupinky chlapců. Někteří se spolu tiše bavili, ale většina jen mlčky stála a očekávala, co se bude dít.
Reth se postavil opodál od ostatních a pozoroval je. Bylo jich tak mnoho! Má vůbec nějakou šanci na úspěch?! Kousek od něj stáli čtyři chlapci a tiše mezi sebou hovořili. Útržky rozhovoru dolétaly až k Rethovi. Věděl, že není slušné poslouchat cizí rozhovory, ale zvědavost jej přinutila, aby zbystřil sluch a zaposlouchal se pozorněji. Jeden z mladších chlapců se zrovna zadíval na nejstaršího ze čtveřice, vysokého urostlého chlapce a téměř vykřikl: "Potřetí! Chceš říct, že to zkoušíš potřetí? Dvakrát tě odmítli, jak se ještě můžeš odvážit přijít. Vždyť já bych se styděl. Když tě odmítnou jednou, chápu, že to chceš ještě zkusit, co kdyby, třeba se poštěstí. Ale potřetí! Vždyť to je blbost! Když tě odmítnou dvakrát, je přece jasný, že na to prostě nemáš!"
Starší kluk se chystal cosi odpovědět, ale v tu chvíli se ozvalo zatroubení rohu. Rozhovory rázem umlkly a hlavy se zvedly k nebi, odkud se k zemi snášela letka draků. Draci dosedli na svěže zelenou trávu, ladně složili křídla a z hřbetů jim sklouzli jejich jezdci. Jeden z nich pokročil kupředu a promluvil: "Vítám vás, ti, kteří jste projevili přání stát se jezdci. Nyní se rozdělte do skupin podle věku ke svým stanovištím. Zde se dozvíte víc."
Chlapci se začali rozcházet různými směry a Reth zjistil, že na louce jsou rozmístěné kůly s napsanými číslicemi od 12 do 17 a u nich stojí obrovité stany. Reth se zařadil ke sloupu s číslem 13 a čekal, co se bude dít dál.
Konečně byli všichni seskupeni. Ke každé skupině se připojil drak se svým jezdcem. K Rethovo skupině slétl tmavozelený drak a z jeho hřbetu seskočil hladce oholený muž s pronikavýma černýma očima. Přejel pohledem po tvářích shromážděných hochů a řekl: "Vcházejte po jednom do stanu. Až se rozsvítí tahle lucerna," a ukázal na zelenou nádobu kapkovitého tvaru visící nad vchodem do stanu, "může vejít další. Pokud nebudete vybráni, vraťte se domů, pokud ano, řeknu vám víc."
Poté vstoupil i se svým drakem do stanu.

Reth čekal. Chlapci postupně vcházeli a některé bylo vidět a některé bylo vidět, jak míří na okraj louky, kde stály jakési přístřešky se stoly, ale většina odcházela pryč se smutnou tváří a někdy i se slzami v očích zpět do města. Jak chlapců ubývalo, napětí vzrůstalo. Až zbyla před stanem jen malá skupinka těch, kteří se báli nejvíce. Tu se konečně Reth odhodlal, odhrnul zástěnu a vstoupil do stanu.
Jezdec seděl u stolu, na němž byl položen průzračný kámen. Retha však na první pohled upoutal drak. Ještě nikdy nebyl žádnému draku tak blízko. Toužil se ho dotknout, ale neodvážil se. Hleděl do jeho očí a přitom mu došlo, že to je vlastně ona. Nemohl odtrhnout zrak. Byl zcela ztracen v těch jasně zelených hlubinách. A náhle věděl i její jméno. Lifsmia. Mužův hlas jej vrátil do reality.
"Takže ses rozhodl stát se dračím jezdcem, …"
"Reth"
"Tedy Rethe a myslíš si, že na to máš?"
Reth se zarazil. Takovou otázku neočekával. Horečně přemýšlel, co by měl odpovědět.
"Nu což, přistoupíme ke zkoušce," muž pohlédl na svitek před sebou.
"Ano, tady tě máme. Pojď blíž a polož ruku na tento kámen."
Reth přistoupil ke stolu. Kámen byl chladný, dokonale hladký a průzračný. Chlapec pohlédl na jezdce. Na kratičkou chvíli bylo v jeho tváři vidět lehký nepokoj, ale pak zmizel a Reth si pomyslel, že se mu to jen zdálo. Pronesl několik slov a tu se kámen zbarvil bíle, a uprostřed té bělosti zářila malá zlatá skvrnka.
Jezdec si tiše zamumlal něco, čehož význam hoch nepochytil. Pak kouzlem přenesl obrázek kamene na svitek vedle chlapcova jména a pravil: V první části jsi tedy uspěl. Teď však přijde část druhá. Moje dračice vyzkouší, máš-li dostatek magie pro spojení s drakem. Jen natáhni ruku."
Reth tak učinil a přitom si pomyslel, že měl tedy pravdu, že je to dračice. Zajímalo by ho, zda měl pravdu i s tím jménem. Tentokrát se jí však do očí nepodíval. Bál se, že by se už od nich nedokázal odtrhnout. A tak jen natáhl ruku, ale očima zarytě hleděl do země. Pak náhle pocítil na dlani závan dechu a v prstech ho zabrnělo. Chvíli tak stál a věděl, že se ho dračice dotýká hlavou.
Pak to skončilo, dračice pozvedla hlavu a jezdec promluvil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama