Kapitola 4

9. března 2012 v 14:29
Lin cítila, jak ji kdosi nese a pak pokládá. Chvíli se jí zdálo, že nad sebou vidí jakýsi hezký, plavými vlasy orámovaný obličej, ale pak zmizel. Poté zaslechla tiché klapnutí a nastalo ticho. Ještě chvíli ležela, ale pak zvědavost jí nedala, a tak se posadila a rozhlédla kolem sebe.
Pokoj se stěnami ze světlého kamene byl osvětlen jasným nažloutlým světlem, zachyceným v jakési nádobě zavěšené u stropu. Uprostřed místnosti stál vyřezávaný stůl z tmavého dřeva a u něj dvě židle s vypolstrovanými sedátky.
Lin, která nikdy něco tak luxusního nikdy neviděla, vstala a přiblížila se ke stolu. Dotkla se jeho hladkého povrchu a opatrně po něm přejela prstem. Do jeho desky byly slabě vyryty větvičky jakési rostliny, veprostřed se sbíhaly a vytvářely jednoduchý, avšak krásný květ. A když dívka sledovala jednu z větviček až do rohu stolu, pohled se jí svezl až na jeho nohu. Ta byla ještě hezčí nežli deska. Zde nebyly větvičky pouze vyryty, nýbrž pečlivě vyřezány a téměř vzbuzovaly pocit, že stůl obrůstá živá rostlina.
Náhle uslyšela Lin tiché klapnutí a s leknutím odskočila od stolu. Poté se podívala po zdroji zvuku. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila žena ve středních letech. Přejela rychlým pohledem po dívce a přešla kolem ní do vedlejší místnosti, oddělené závěsem stejné barvy jako kamenné stěny, takže si ji dívka předtím nevšimla. Lin ji zvědavě následovala.
V této místnosti nebylo nic kromě několika poliček na stěně a malého stolku, stojícího vedle jakési zídky. Za ní byla podlaha snížená. Lin příliš nechápala, k čemu ta prohloubenina slouží, dokud žena neodložila hromádku, kterou nesla, na stolek, šáhla kamsi na stěnu a do nádržky začala z otvoru ve stěně vytékat voda.
Tu se žena konečně otočila k dívce: "Jmenuji se Joan a přinesla jsem ti čisté šaty, ale nejdřív se musíš vykoupat. Tady máš to oblečení. Tak se umyj, počkám vedle."
Žena se na děvče usmála a odešla.
Lin váhavě ponořila ruku do vody. K jejímu údivu byla teplá. Dále už neváhala. Voda ji lákala a tak ze sebe svlékla potrhané oblečení a vlezla do vody. Voda ji jemně omývala špinavé, poškrábané tělo. Dívka neodolala a slastně se celá natáhla do vody.
Na zídce objevila malou lahvičku, a když ji otevřela, rozlila se po místnosti krásná vůně. Lin již o tom slyšela. Matka jí vyprávěla, že bohaté ženy si to přidávají do koupele.
Usoudila, že to je ono, a po chvíli zaváhání nalila do vody takřka celý obsah lahvičky.
Chvíli jen tak ležela a užívala si pocitu klidu a uvolnění. Pak se pustila do mytí.
Vydrhla si celé tělo jakousi houbou, kterou našla u oblečení a pevně stažené vlasy rozpustila, takže se volně rozprostřely po hladině kolem její hlavy.
Tímto mytím se voda značné zakalila a Lin se chystala z té špíny vylézt, ale pak si povšimla, že se voda pročišťuje. Ve výšce asi čtvrt sáhu byl vytvořen malý odtok, a jak špinavá voda odtékala a přitékala nová čistá, voda v nádržce se postupně projasňovala, až bylo znovu dobře vidět světlé dno. Dívka ještě nějakou dobu zůstala ve vodě a nechala se jí omývat, ale pak se zvedla, vylezla ven, přistoupila ke stolku a sáhla po oblečení.
Skládalo se z bílé haleny jednoduchého střihu a prosté sukně, ale vše bylo bez poskvrnky. Lin si ručníkem, který tu Joan zanechala, trochu vysušila vlasy, ale stejně cítila, jak jí od nich na zádech vlhne halena.
Takhle čistá v životě nebyla a cítila se trochu nepatřičně. Na chvíli zauvažovala, zda si nemá raději vzít své staré šaty, ale když se na ně zadívala, nechtělo se jí do těch roztrhaných špinavých kousků oděvu a rozhodla se, že nové oblečení je lepší. Jen na útěku jí ta sukně trochu bude překážet, ale to zvládne.
Povzdechla si. Pořád myslí na útěk, ale zatím se jí nezdařil.
"Tak jdeme," rozhodla se. "Uvidíme, jak se to vyvine, " a s tímto rozhodnutím odhrnula závěs a přešla do vedlejší místnosti, ponechávajíce staré šaty ležet na stole. Vzala si z nich pouze malou kapsičku, kterou skryla pod oblečení. Bylo v ní její zlodějské náčiníčko a bylo pro ni příliš cenné, aby se o něj nechala připravit.
Žena zde ještě byla a na stole přibyl talíř s jídlem. Jak Lin vkročila do místnosti, Joan se k ní s úsměvem obrátila.
"Pojď se najíst," vybídla ji. Dívka zaváhala. Co když je jídlo otrávené?!
Zadívala se na Joan. Žena vypadala, že její úsměvy jsou upřímné. Ale co když to tam daly bez jejího vědomí, ozval se jí v hlavě hlásek. Ale Lin ho rázně umlčela. Kdyby mne chtěli zabít, tak mě mohli nechat v té rostlině anebo to ten čaroděj mohl udělat kouzlem. A kromě toho už prostě měla příliš velký hlad. Během svého života častokrát neměla co do úst a to ji naučilo se dlouho nerozmýšlet, když mohla přijít k nějakému jídlu. A tohle navíc tak nádherně vonělo.
Usedla ke stolu a hltavě se pustila do jídla. Žena ji chvíli pozorovala, až se Lin začala cítit nesvá. Za celý svůj život se naučila, jak být neviděná a teď jí vadilo být někomu příliš na očích.
Cítila, že by se žena ráda o ní něco dozvěděla, ale rozhodla se, že od ní se rozhodně nic nedoví.
Žena počkala, až dívka dojedla a vytřela prsty i ty nejmenší drobečky, poté posbírala nádobí a odešla. Lin osaměla. Plný žaludek ji pěkně hrál a zpomaloval jí myšlení. Natáhla se na rohož u stěny a myšlenky jí volně plynuly hlavou. Ticho a přitlumené světlo lampy. Pomalu se jí zavíraly oči. Pak usnula.
* * *
Almardon seděl a přemýšlel o tom, co se dozvěděl od Ishara. Už když ji chytal, předvedla kouzla a teď znovu. Začínala ho zajímat.
Tok jeho myšlenek přerušilo zaklepání a po výzvě vstoupil zadýchaný posel.
"Můj pane, splnil jsem váš příkaz."
Dobře Affheime, můžeš jít."
Jakmile zaklaply za Affheimem dveře, Almardon se znovu vrátil k přemýšlení. Po chvíli se zvedl, zvedl ze stolu knihu, vložil ji do brašny, vzal ze stojanu hůl a vyšel z pokoje. Kráčel chodbou a dolů po schodech. Sloužící ho uctivě zdravili. Almardon jim odpovídal pouze lehkým pokývnutím hlavy. Na dvoře se k němu přidali dva muži, podle zásady a zvyku, že každého člena šlechty doprovází všude mimo dům alespoň jeden bojovník, kromě příležitostí, kdy by to čaroději jen překáželo.
Muži, kteří sloužili u Almardona, a vlastně to platilo i o mužích většiny ostatních mágů, byli dobře vycvičeni a někdo z nich byl stále připraven doprovázet pána na jeho pochůzkách. Nebylo třeba to přikazovat. Byla to samozřejmé. Příkaz bylo třeba udělit jen v případě, že si čaroděj doprovodu nepřál.
A tak Almardon, následován svými strážci, Netailem a Milisem, vyšel na ulici a pustil se vzhůru k jedné z největších a nejvýše položených budov ve městě, k Síni moudrosti. V jedné místnosti této budovy už naň čekali ti, kterým poslal vzkaz. Stařičký Dareon, jemuž šedý vous splýval po hrudi a přes zdání křehkosti byl stále plný energie, kouzelnice Niera, vysoká žena s bílými vlasy spletenými do složitého účesu. Přísně působící, avšak s ohromným citem pro krásné věci, stála tu Megheran, zvaná též umělkyně, Naskala, Perelef, Hixendor a jeho bratr Xinurius, Ter, Zilkar zvaný Nereucius, Nifem. Přišli všichni. Rada byla celá. Almardon přehlédl své přátele a chvíli vyčkával, než začal mluvit.
Všichni byli zvědaví, co jim chce sdělit tak důležitého, že svolal celou radu, ale nikdo nepřerušil ticho. Členové rady byli moudří lidé s letitými zkušenostmi a během života se naučili trpělivosti.
Čaroděj se rozhlédl po ostatních, uspořádal si v hlavě myšlenky a promluvil: "Svolal jsem radu kvůli něčemu zcela neobvyklému. Objevila se dívka a ukradla od stánku tuto knihu."
A vyndavše knihu z brašny, položil ji na stůl. Ostatní z rady potlačili vzrušení. Pouze Dareon povstal a přistoupil ke stolu. Přejel prsty po zdobení na deskách knihy a přečetl skryté runy ve zdobení.
"Kniha psaná samotnými Randenem a Eldine."
Otevřel knihu a přečetl i nápis na první straně: "Mellercandon. Hm, zajímavou knihu jsi to přinesl," pronesl. S úctou knihu zavřel a posadil se zpět na své místo, ale bylo na něm vidět, že by raději četl dál.
"Pokračuj prosím" vyzval Almardona a ten uposlechl.
"Dnes ráno jsem se vydal do Dolní čtvrti a pomocí vyhledávacího kouzla jsem tu zlodějku našel. Byla tam s jakousi ženou. Ale byl jsem ohromen. Dívka nejenže měla knihu otevřenou, nýbrž podle ní, alespoň to tak vypadalo, vyvolala oheň. A když jsem tam dorazil, vrhla jím po mně.
Nebylo to nijak dokonalé kouzlo, takže jsem jej snadno odrazil, ale toto mne přimělo vzít dívku sebou.
Zavřel jsem ji, avšak podcenil jsem ji a ona utekla, chytla se však do mé Nailerie a uvízla tam. Děti mých sluhů se jí posmívaly a podle výpovědi jednoho z nich na ně použila kouzlo a vypadá to na "Nadání".
Tu vyjádřil Perelef Merhiorus rozjitření všech: "Ale to přece není možné. Nikdo z kouzelnických rodů nežije ani nežil v Dolní čtvrti. Přece není možné, aby se jen tak objevila dívka bez původu, ale přitom s "Nadáním"."
Poté se rozpoutala bouřlivá diskuze. Dlouho projednávali, co udělat s dívkou, která se odlišuje, narušujíce vše, nač byli dosud zvyklí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Alliade Chiaki Sheppetsu Alliade Chiaki Sheppetsu | Web | 9. března 2012 v 14:34 | Reagovat

super :D

2 alvrin alvrin | 9. března 2012 v 14:46 | Reagovat

To jsem ráda :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama