Kapitola 5

9. března 2012 v 14:50
Když Almardon vyšel ze Síně moudrosti, cítil se značně vyčerpán. Rada se shodla akorát na tom, že než něco přesně rozhodne, musí se o té zlodějce více zjistit a promluvit s ní. Získal alespoň nějaký čas na to, aby o ní zjistil něco víc, než ji předvede před radu, ale zkoumání Mellercandonu se tím odložilo. Možná udělal chybu, že tu dívku vzal s sebou. Možná ji měl ponechat osudu či proměnit v myš nebo něco podobného. Neměl by tolik starostí a mohl by se v pohodlí domova věnovat svým milovaným knihám.
Ale nemohl ji tam nechat poté, co použila kouzlo. Někteří obyčejní lidé ve městě sice kouzlit uměli, ale nedalo se to nazvat magií. Byly to jen takové maličkosti, rozhodně ne ovládání ohně.
Musel si to připustit. Ta dívka ho zaujala. Jako každý čaroděj byl zvědavý a nemohl neodolat takové věci, jako dívka, která sotva má kde bydlet a přitom ovládající magii.
Co s ní teď ale bude dělat? Věděl, že mnoho čarodějů je hrdých na svůj původ a nebude se jim líbit, když budou muset přijmout mezi sebe někoho bez původu.
A kromě toho, kdo by tu malou ucouranou zlodějku učil. On sám by to být nemohl. Potřebuje mít svůj klid a navíc bylo nepsaným pravidlem, že si čarodějové vždy brali učně stejného pohlaví. Takové a podobné myšlenky mu vytvářely v hlavě spleť, která ho natolik zaměstnala, že si nevšímal okolí a probral se ze zamyšlení, až když se vojáci, kteří ho doprovázeli, mírně uklonili a vzdálili se. Spěšně vešel po schodech do pokoje, který mu sloužil za pracovnu. Byl dobře a pohodlně zařízený a navíc se nalézal přímo vedle knihovny, takže zde čaroděj trávil nejvíce času.
Zde se zavřel a dlouho na čemsi pracoval.
* * *
Po probuzení se Lin zamyslela nad tím, co teď bude dělat. Lampa u stropu svítila pořád stejným světlem a nebyla zde žádná okna, takže neměla podle čeho určit, jaká je denní doba, ba ani, zda je noc či den.
Vlasy jí už během spánku uschly a tak se vydala do místnosti s bazénkem, jestli by nenašla něco, čím by je mohla učesat. Mokrý ručník i špinavé věci, které tam předchozího dne nechala ležet, zmizely.
Byla ráda, že ji napadlo vzít si své zlodějské náčiníčko.
Podívala se na nástěnné poličky a našla hřeben a dokonce i zrcátko. Nebylo velké, ale Lin nikdy žádné neměla a teď ji potěšilo.
Rozčesala si vlasy, které se teď, když byly čisté, lehce vlnily a jejichž světlounce hnědé prameny jí spadaly až do půli zad.
Pak se vrátila do předního pokoje, usedla na jednu z rohoží, a protože neměla co dělat, začala si zaplétat vlasy do tenkých copánků a přitom přemýšlela.
Proč ji tu drží a co s ní chtějí dělat?! Zlodějům byl po obvykle po dopadení useknut prst, aby je každý poznal a poté byl propuštěn. Pouze při těžších zločinech byla trestem smrt.
Ale zločiny se nikdy nezabývali čarodějové z šlechty. To bylo povinností stráží.
Tak proč si pro ni přišel tenhle čaroděj a odvedl ji pryč od matky? Jedině, že by ta kniha, kterou ukradla, byla nějak hodně cenná. I když, je to přeci jasné. Už když tu knihu otevřela, cítila, jak z ní magie přímo vyzařuje. Ale co s ní tedy chtějí dělat. Ach, matka ji varovala, že se čarodějům nemá plést do cesty. Nikdy jí přesně neřekla, co by jí mohli udělat, ale Lin si představovala čaroděje jako pyšné, tvrdé lidi s velkou mocí. Bála se jich, ale zároveň ji přitahovali, jakoby se kolem nich vznášelo tajemství, které znali jen oni. Proto byla tak nadšená, když zjistila, že umí kouzlit. I když to musela skrývat. Dodávalo jí to pocit důležitosti a naději, že nebude vždy žít tak, jako žila.
Myšlenky jí proudily hlavou a pak jí náhle došlo, že se za tu dobu, co ji zavřely do tohoto pokoje, ani jedinkrát nepokusila o útěk.
Ukolébali její ostražitost, pouhou koupelí a jídlem. Uvědomila si, že když Joan přišla, neodemykala dveře, a když odcházela, nikdo je nezamknul. To vážně nechali odemčeno a tolik se nebáli toho, že bude chtít utéct? To přece nemůže být pravda! Prudce vstala a došla ke dveřím.
Jakmile však uchopila kliku, rukou jí projela bolest, takže zase rychle ucukla. Dveře jsou očarované, to jí mohlo dojít. Přece by ji tu nenechali jen tak. Ale ji nějaká bolest nezastaví. Chytla se kliky a tlačila ji dolů. Bolestí jí vhrkly slzy do očí a zkroutila se do nepřirozené polohy, ale vydržela a klika povolila. Dveře se pootevřely a dívka vyčerpaně klesla na zem. Sice dveře otevřela, ale téměř ji to zničilo. Zjistila, že jí po bradě stéká jakýsi pramínek. Šáhla si na ret a na prstech spatřila krev. V úsilí otevřít dveře stiskla zuby tak, až si rozkousla ústa.
Teď před ní byl výsledek její námahy. Otevřené dveře a cesta volná. Ale byla tak vyčerpaná!
Ne, nenechá toho přece nechvíli, kdy už má cestu volnou. Sebrala síly, postavila se a udělala krok ze dveří.
Avšak tu jakoby se jí do cesty postavila neviditelná stěna. Chvíli s tím bojovala, snažila se projít, ale marně.
Ustoupila, chvíli odpočívala a pak se proti té stěně rozběhla. Náraz! Odhodilo ji to přes půlku místnosti.
Už se nezvedla. Skrz rám dveří viděla kus chodby, cestu ke svobodě. Ale už neměla sílu. Zůstala tiše ležet na kamenné zemi, lapala po dechu a po tvářích jí stékaly slzy. Třásla se po celém těle. Byla vyčerpaná, zoufalá a bezmocná. Ležela tak dlouho. Nevnímala čas. Jen ležela a o ničem nepřemýšlela.
Kdosi přišel chodbou a na chvíli se zastavil u otevřených dveří. Pak vstoupil a dveře za sebou zavřel. Byl to ten čaroděj.

* * *
Almardon spěšně kráčel chodbou. Už se rozhodl. Vezme ji ke Kameni. A jestli Kámen potvrdí jeho předpoklady, navrhne ji jako učně.
Zabočil za roh a na chvíli se zarazil, když spatřil, že dveře zlodějčina vězení jsou otevřené, ale pak pokračoval dál. Je tedy silnější, než jsem si myslel. Nebál se však, že by utekla. Pokoj byl střežen silným kouzlem, které mělo udržet mnohem silnější kouzelníky, než malou drzou holku, i když s nadáním pro magii.
Vkročil dovnitř. Dívka ležela na podlaze, a když jej spatřila, pokusila se posadit a to se jí podařilo, ačkoliv bylo vidět, že ji to stojí nemalé úsilí.
Měla však čarodějův obdiv už za to, že dokázala zlomit kouzlo poutající dveře.
Zvedla hlavu a v očích měla strach a nejistotu, ale také vzdor a odhodlání.
"Bude to s ní těžké," pomyslel si Almardon a zároveň se podivil, jak po umytí prokoukla. Náhle mu blesklo hlavou, že tu tvář už někde viděl. Ale netušil kde a vzápětí se myšlenka ztratila, jako když vítr odfoukne suchý list kamsi do dáli.
Dále neotálel, posadil se na jednu z židlí a promluvil: "Jistě víš, jaký trest je za to, cos provedla."
Spatřil v dívčiných očích pochopení. Zákony mluvily jasně. Za okradení čaroděje je jediný rozsudek. Smrt.
"Což však asi nevíš, je to, že můžu podle zákona tento rozsudek zmírnit či zcela zrušit. A já jsem ochoten to udělat, pokud mne poslechneš ve všem, co ti řeknu."
V jejích očích viděl údiv a naději, ale hlavně podezření. Předpokládal to. Vědě, že nemalá část obyvatelstva s čaroději raději nechce nic mít. A koneckonců, proč by nějaký čaroděj omilostňoval zloděje, který ho okradl. Určitě ne jen tak z dobroty srdce, nýbrž proto, že po něm bude něco chtít a to něco nebude zrovna lehké ani příjemné.
* * *
Lin se na něj zadívala. Má mu věřit, že je tak hodný? Ne, určitě ne. Na druhou stranu nemá jinou možnost. Pokud nepřijme, popraví ji. Musí přijmout. I když to nedělá vůbec ráda.
"Přijímám, vypravila ze sebe a zavázala se mu tak svým slovem, které pro ni znamenalo mnoho. Pokud někomu dala své slovo, jestliže to bylo jen alespoň trochu možné, nikdy ho neporušila. Teď nebude moci jít za maminkou. Ale ten čaroděj ji mohl popravit na místě, neměla na výběr.
Snad nějak zvládne, co po ní chce, a pak ji propustí. Musí v to alespoň doufat.
Následovala čaroděje chodbami ze světlého kamene a společně s ním posnídala v honosně zařízené místnosti. Lin v duchu žasla, jak velký ten dům je a jak je honosně zařízený, vzhledem k tomu, jak málo zde žilo lidí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama