Prolog - Kapitola 1

9. března 2012 v 14:36

Prolog

Na Orontu se náhle objevila malá dívenka. Nikdo nevěděl, odkud se vzala a kde jsou její rodiče,
měla-li vůbec nějaké. Jediným, kdo ji znal, byl šedý pes, který se věrně držel po jejím boku. Jisté však bylo, že je s ní cosi v nepořádku, neboť nemluvila žádným ze známých jazyků, ale i to by se dalo svést například na bláznovství, i když na blázna nevypadala. Ale její vzhled se svést na nic nemohl. Neboť její vlasy byly na rozdíl od tmavovlasých meharďanů rudé jako plamen.
Dívku našel jeden z mužů, kteří se starali o Lirmangy a protože bydlel na Orontu, požádal o radu Jezdce. Ti zajistili, aby se rodiče, pokud nějací existovali, dozvěděli, že jejich dcerka našla, ale nikam to nevedlo. Nikdo se nepřihlásil, nikdo o neznámou neprojevil zájem. Nakonec byla holčička i se svým psem ponechána v rodině muže, který ji našel, Lorna. Lornova manželka, matka dvou chlapců, již dívku, jež znala pouze své jméno, Rea, naučila pár slov a vytvořily jednoduchý systém komunikace. Vůbec jí nevadilo mít ji ve svém domě a brzy ji již brala jako dceru.
Lornovi synové se s dívkou sbližovali poměrně hůř, ale nakonec to nebylo tak špatné.
Nejhorší to bylo s ostatními dětmi. Menší se jí bály pro její vzhled a starší se jí buď pošklebovaly, nebo se jí stranily. Reiini adoptivní bratři se ji občas snažili zapojit do hry, ale ostatní děti vždy protestovaly a Rea, která byla dost plachá, se přestala snažit skamarádit se s dětmi a raději se ukrývala na svých oblíbených místech, kde si hrála své prapodivné hry.

Kapitola 1.

Rea se rychle otočila a švihla klackem, ale pak jej zarazila a v poslední chvíli, těsně před nárazem klacku do stromu, změnila směr úderu. Vzápětí provedla rychlý sled úderů, pak odhodila klacek a svalila se na zem.
Chvíli jen tak ležela a čekala, až se jí dech i srdce trochu zklidní a pak se znovu zvedla. Vtom přes palouček přešlo několik stínů, a když zvedla hlavu, spatřila dračí letku. Šupinatá těla se ve slunečním světle blýskala a velká křídla tvořila dokonalou křivku s dlouhými štíhlými těly a ladně prohnutými krky. Rea stála bez pohnutí a sledovala je, dokud jí nezmizely z dohledu. Draci ji odmalička fascinovali a často se zastavila uprostřed činnosti, aby mohla sledovat přelétající draky. Lorn, její otec, o její zálibě v dracích věděl, ale snažil se jí od toho odradit, protože věděl, jaké jsou její možnosti, že by se někdy mohla pohybovat v těsné blízkosti draků.
Rea to věděla také. Dívky se prostě jezdci nestávaly. Většina z nich o to ani nestála. A i kdyby ano, neměly příliš šanci, že by uspěly. Dračím jezdcem se nemohl stát každý. Musel mít dostatek magie na spojení s drakem, musel být vybrán radou mezi jiné šťastlivce a musel si vybrat drak. Pokud Rea věděla, nikdy se nestala dračím jezdcem dívka.
Už dřív ji napadlo, že by mohla předstoupit před radu se svou žádostí, ale vždy to zavrhla jako pošetilost. Rada má důležitější věci, než zabývat se jejími výmysly a navíc vždy, když měla mluvit s někým důležitým, sevřelo se nervozitou hrdlo tak, že ze sebe nedokázala vypravit víc než pár slov a to ještě tak slabým hlasem, že ji téměř nebylo slyšet. Napadlo ji, že by to za ni mohl udělat otec, ale ten by to neudělal. Strpěl jí, že projevuje zájem o draky, ani jejím bratřím nebyli draci úplně lhostejní, konec konců nešlo bydlet na Orontu, Mehardanské hlavní dračí základně a přitom se o draky nezajímat, ale ani ve snu by ho nenapadlo, že by byla tak troufalá a chtěla se zdát dračí jezdkyní. Myslel si, že její záliba v dracích pramení pouze z obdivu k nim, a nikdy by si nedokázal představit tu touhu, kterou Rea cítila, která byla skrytá hluboko v jejím nitru a to, o čem snila, co jí někdy způsobovalo až duševní utrpení a vhánělo slzy do očí.
Ale jakou měla šanci. Draci neměli mladé příliš často, bylo zbytečné nabírat velké množství zájemců a tak bylo pro člověka velkou ctí, když byl vybrán.
Přemýšlela. A pak se vrátila k nápadu, na který už několikrát myslela a čím déle o něm přemýšlela, tím víc jí připadalo, že by to mohlo být řešení jejího problému. Bude se vydávat za kluka. Bude to těžké, ale mohlo by se to podařit.
Probrala se z okouzlení, schovala klacek, který jí před chvílí sloužil namísto meče, do dutiny stromu a pak se vydala lesem. Přitom přemýšlela o jednom zádrhelu v jejím plánu. I když si zkrátí vlasy, stále ještě tu bude jejich barva. Nikdo nemá takové vlasy jako ona a tak bude hned nápadná. Co s tím?
Ale pak se pousmála, neboť dostala nápad, jak to vyřešit.
Tedˇ už se však blížila a musela se zabývat něčím jiným. Zarazila se a na chvíli naslouchala zvukům lesa. Pak znovu vykročila, našlapovala však teď tišeji, takřka bezhlučně a obratně se proplétala mezi větvemi. Potom, když se jí v cestě zjevilo husté křoví, obratně se vyhoupla na strom. Přelezla z koruny do koruny a zastavila se kousek za místem, kde byly větve křoví nejvíce propletené. Zde, v koruně pokrouceného stromu, byla její pozorovatelna. Uvelebila se na svém oblíbeném místě a mezerou mezi větvemi vyhlédla ven. Za křoviskem už les končil strmým, jen řídce porostlým svahem a za ním se rozkládala louka, která patřila k oblasti dračí základny. Jezdci sem často přicházeli cvičit a zlepšovat své schopnosti v boji a Rea je přitom pozorovala. Dávala pozor na jejich obraty a údery mečem a pak si je zkoušela na svém paloučku.
Dnes však nikdo nepřišel. Nebylo to nic divného, ale nestávalo se často, že by se nikdo nedostavil. Dívka čekala. Když však nikdo pořád nepřicházel, vrátila se zpátky korunami stromů, seskočila na zem a rychlým krokem se pustila k domovu. Pak si však uvědomila, co ji předtím napadlo a odbočila ze své cesty. Prodrala se mnoha hustými mladými smrčky a stanula v temném stínu velkého stromu. Zem zde byla pokryta bělorudými květy. Rea poklekla, vyhrabala ze země několik květin i s kořeny a vložila jej do váčku u pasu.
Když se zvedla, měla mokrá kolena a byla celá špinavá, ale na tváři jí zářil radostný úsměv. Domů skoro běžela. Brzy se mělo začít šeřit. Měla být už dávno doma a chystat večeři. Matka ji udělá za ni, ale pak jí vynadá. A dostat vynadáno není nic příjemného, zvlášť když člověk ví, že si to zaslouží.
Konečně dorazila domů a s omluvou na rtech otevřela dveře. Čekala, že rodina již bude sedět u stolu a večeřet, ale byla zde jen matka, cosi krájející na stole. Rea se již chtěla začít omlouvat, ale matka jen mávla rukou.
"To je v pořádku. Otec a tví bratři se vrátí taky kdovíkdy. Šli oslavovat."
"Oslavovat? A co?"
"Ty to nevíš? Jsou tu nová vejce."
"Cože?" vypravila ze sebe Rea. Chtěla, aby brzy některá z dračic snesla vejce, to ano, ale tohle bylo až moc brzy! Tím pádem jí zbýval jediný týden* do slavnosti Mirheotu , slavnosti vybírání. Po Mirheotu byli vybraní chlapci ubytováni v dračí škole a připravováni na úlohu jezdců. Takže i kdyby byla vybrána, stále bude muset nejméně dva další týdny předstírat, že je kluk. To nebude zrovna lehké, a jak se má připravit během jednoho týdne?
Matka si naštěstí nepovšimla její zaraženosti. Dívka si ukrojila krajíc chleba, opláchla se od nejhorší špíny v kádi s vodou a zalezla si do svého koutku na spaní, který byl od zbytku domu oddělen závěsem. Zachumlala se do deky, žvýkala chleba a přemýšlela, co vše musí do Mirheotu udělat. Nebylo toho málo a tak usínala s ne zrovna lehkým srdcem.


* Týden v Mehardanu trvá deset dní
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama