Duben 2012

Kapitola 8

22. dubna 2012 v 18:50
Probudilo ji cosi studeného na tváři a sen, že se topí. Prudce se posadila. Kolem byla tma a zemi bičovaly proudy deště. Chvíli se vyděšeně rozhlížela, kde je, pak si to však uvědomila. Jsou na útěku někde v lese na sever od hlavního města. Matně si pamatovala, že klopýtaly lesem a pak se zastavily na malé loučce, že si na chvíli odpočinou. Věděla, že by měly pokračovat v cestě, ale už prostě bez odpočinku nemohly dál. Musely usnout.
Tady ale zůstat nemůžou. Musí najít nějakou ochranu před tímhle ledovým deštěm. Namáhavě vstala a zamířila k temnějšímu hrbolku, který považovala za dívku. Sotva se jej však rukou dotkla, okamžitě ucukla. Místo měkkého, lidského těla nahmatala šupiny. Uvědomila si, že udělala chybu. Tenhle kopeček byl přece mnohem větší než by dračí princezna kdy mohla být. Chvíli jen tak stála, neschopna pohybu a k smrti vyděšená. Pak se však trochu sebrala a odplížila se pryč. Zalezla pod větve jakéhosi stromu, stáhla z ramen ranec, se kterým předtím usnula na zádech a přitáhla nohy k tělu. Tak tam seděla, hledíce do tmy, nevěda co si počnout a třesa se zimou.

Když se znovu probudila, už nepršelo. Cítila, že má prsty prokřehlé, ale s údivem zjistila, že má šaty celkem suché. Rozhodně ne tolik, jako v noci. Vedle sebe spatřila ranec. Musí se podívat, jak to vypadá s věcmi uvnitř, ale moc slavné to po tom nočním lijáku asi nebude. Ale nejdřív musí najít holčičku. Vzpomněla si, že Nirke ji oslovovala Zarré. Vylezla z pod nízko skloněných větví smrku a rozhlédla se. Na loučce nikoho neviděla. Ale přece obě došly sem. Držela přece holčičku za ruku.Vinae se zmocnil strach. Začala tiše volat dívčino jméno. Ale jak se nic neozývalo, volala čím dál hlasitěji. Náhle ji napadla děsivá myšlenka. Co když ten tvor, co tu v noci byl, něco dívce udělal. Pak už nebrala ohled na hlasitost křiku. I kdyby jejich pronásledovatelé byli blízko, co jí bude platné ukrytí, pokud nenajde Zarré, jestli se tak vůbec jmenuje. A tak zběsile prohledávala okraje loučky a křičela dívčino jméno až do ochraptění.
"Zklamala jsem Nirke důvěru, ještě než jsem měla příležitost," pomyslela si zoufale.
Najednou spatřila v blátě mezi keři otisk lidské nohy. Byl menší než stopa dospělého člověka, ale nebyl zas tak malý, jak by Vinae chtěla. Přesto se po těch stopách pustila. Co kdyby. Ranec jí tížil na zádech, když běžela, sledujíce otisky a různé náznaky toho, že tu někdo šel. Pomalu se rozednívalo. Mezi stromy se válely cáry mlhy a ptáci začínali zpívat. Bylo by to jistě krásné, kdyby se dívka tolik nestrachovala. Před ní les strmě stoupal do svahu. Na něm se povalovaly obrovské kameny obrostlé mechem. Stopy vedly do svahu a tak se Vinae pustila vzhůru. Šlo se jí těžce. Nohy jí podkluzovaly a batoh ji táhl zpět. Zachytávala se mladých stromků a trsů trávy a vůbec všeho, co se naskytlo.
Ale viděla před sebou stopy toho, že jde správně a tak se drápala do kopce dál. Párkrát ji sice napadlo, zda by se raději neměla vrátit dál hledat, ale předtím nenašla nic a to hledala hodně důkladně. Konečně stanula na vrcholku kopce. Před ní mezi stromy prosvítala obloha. Vydala se tam a spatřila, že v jednom místě se kopec vypíná k nebi skálou, převyšující stromy. Vinae našla místo, odkud to vypadalo, že půjde vylézt nahoru a pustila se do šplhání, neboť odřený mech na povrchu kamenů značil, že tudy se pustil i neznámý.
Šlo jí to lépe, než očekávala a brzy byla nahoře. Spatřila, že na východě vychází slunce a na samém okraji skály kdosi stál. Ruce vztažené k vycházejícímu slunci, dlouhé světlé vlasy rozevláté v mírném vánku. Jak k té osobě Vinae pokročila, neznámá se otočila a tu Vinae stanula zmatená. Před ní stála asi 13 - letá dívka, ovšem ten obličej patřil zcela jistě Zarré. Ano, byl starší, přiměřený k věku dívky, ale Vinae v něm jasně rozeznávala Zarréiny rysy.
"Zbláznila jsem se, nebo je to přelud?" ptala se sama sebe, ale nedokázala najít odpověď. Tahle dívka vypadá jako Zarré a přece ne. Zarré je přece něco kolem šesti, to znamená, že je o 7 let mladší než tahle dívka. Taky vlasy má kratší. Ale ty oči jsou stejné. Stejné úzké zorničky a stejně sytě zelená.
Ne, nemůže to být Zarré, ta je mladší. Nikdo přece nemůže zestárnout o sedm let za jednu noc. Ale na druhou stranu, přece není tenhle les plný dračích holek. To nedává smysl. Není to sen? Vinae si zaryla nehty do dlaně. Bolelo to dost.
Nakonec to nevydržela a vypustila ze rtů otázku: "Zarré?"
"Ano, jsem Zarré."
Tu Vinae nevydržela a vychrlila to na ni všechno: "Tak jak to, že jsi takhle stará?! A proč si chodila pryč z louky? Víš, jak dlouho jsem tě hledala? Uvědomuješ si to vůbec? Víš, jak jsem se o tebe bála? Že se ti něco stalo? Taky jsem tě tu nemusela najít! Mohla jsem se vydat na jinou stranu a už bysme se nesešly! Taky tě mohli chytit ti, kteří nás pronásledujou! Už to nikdy nedělej!"
Vinae si uvědomila, že třese vzteky a zastyděla se, ale nemohla se ovládnout. Ten strach o Zarré, tak se snad nikdy v životě nebála a ještě k tomu to všechno, co se stalo v posledních dnech. Celý život žila celkem klidně na jednom místě a teď se toho v poslední době událo tolik a byla na ni naložena zodpovědnost za dívku, která si zřejmě mění vzhled, jak se jí zachce. Honí je vojáci s nejsilnějším mágem v království v čele a včera viděla, jak umřela žena, která ani nebyla pravým člověkem a která jí pomohla.
Zarré na ni zírala, oči doširoka rozevřené, rty se jí maličko chvěly. Vinae se cítila strašně, ale nedokázala přestat. V šoku chrlila příval slov na mladší dívku, která se trochu přikrčila. Konečně Vinae došly slova a ona se unaveně svezla k zemi.
Zarré promluvila, maličko se jí třásl hlas: "Já, já, jenom jsem chtěla vidět východ slunce. A ten růst, to je jedna z mých dračích schopností. Vyrostu ještě zítra, to budu vypadat tak na osmnáct, devatenáct a pak se můj růst zastaví. Promiň, že jsem tě před tím nevarovala. Ale včera, když zemřela Nirke, jsem nebyla schopná rozumně uvažovat. Je mi líto, že ses o mě bála."
Vinae jí chtěla říct, že to je v pořádku, ale stále v ní doutnala jiskřička hněvu a tak raději shodila ze zad batoh a otevřela ho. Pod látkou batohu byl ještě jeden obal z jakéhosi pevného, celkem hladkého materiálu, a když Vinae rozvázala tkanici, která držela jeho kraje pevně u sebe, ke svému překvapení zjistila, že věci nejsou úplně promočené, jak očekávala, nýbrž suché.
Batoh byl velký, ale stejně užasla, kolik se toho do něj vešlo. Jakási plachta z podobné látky, z jaké byla spodní vrstva batohu, dvě pláště prosté šedé barvy, ale z kvalitního materiálu. Pod nimi byly uložené poměrně měkké balíčky. Vinae jeden z nich otevřela. Jejich obsah ji naplnil nadšením. Jídlo. Od včerejší snídaně nejedly a tak si tu teď, zatímco jim slunce začínalo příjemně hřát do zad, dopřály snídani, probírajíce, jak teď budou pokračovat.
Samozřejmě nejdřív musely vyjít z lesa. A pak uvidí. Jasné je jen to, že musí jít na severozápad a vyhnout se vojákům. Vinae uvažovala o tom, zda se vojákům bude chtít hledat nějaká uprchlá otrokyně, ale byla tu ještě Zarré, a ta, o čemž ji i dívka sama ujistila, je na to důležitá dost. Ovšem k čemu ji král či čaroděj chce, Zarré neřekla a Vinae se nechtěla vrtat v jejím soukromí, když to nebude nutné, přestože by ji to hodně zajímalo.
Pak se nějak řeč dostala ke včerejšímu dni a k Nirke. Vinae viděla, jaký výraz přeběhl dívce naproti ní přes tvář, když si vzpomněla na poslední chvíle bílé dračice, a sama se zachvěla. Pak však Zarré zatnula pěsti a řekla: "Slíbila jsem, že na Nirke nikdy nezapomenu a ten slib dodržím. Jestliže se budu vyhýbat každé zmínce o ní, půjde to těžko. Pokud je tu něco, co bys o ní chtěla vědět a sama to vím, řeknu ti to. Chci, abys také ty uchovala v srdci a ve vzpomínkách tu, která nám pomohla a přitom zemřela."
Jestli ti to opravdu nevadí, chtěla bych vědět, jak to, že Nirke bydlela Selgeronu. Totiž, když jsem se s ní předtím bavila, říkala mi, že máte své dračí království a my tam přece teď taky půjdeme. Tak proč Nirke nebydlela tam? Mezi normálními lidmi pro ni přece muselo být hrozně nepříjemné žít. Nesmět ukázat svou pravou podobu."
"Bylo to pro ni těžké. Víš, schopnost proměny na člověka náleží jenom členům královského rodu a navíc, pokud zůstaneme v lidské podobě dlouho, začíná být pro nás obtížné vrátit se zpět do podoby pravé."
"Takže jsi princezna a ona taky? Tak proč...?"
"Ano jsem. V naší zemi se vypráví jedna legenda. Povím ti jí a možná pochopíš."

Kapitola 7

14. dubna 2012 v 17:20
Čas ubíhal. Jednou ke stromu přišla Nirke, párkrát holčička, která byla zlatou dračicí, ale jinak ji nechali na pokoji. Vinae se pomalu uklidňovala a začalo ji to dokonce zajímat. Jako malá milovala pohádky a snívala o zakletých princeznách a mocných kouzlech. Tak co, může být ráda, že magie existuje. I když, zrovna takhle si to nepředstavovala. Pohupování větví v mírném vánku jí tišilo rozbouřené myšlenky, až už byla téměř v pořádku. Během svého rozjímání spatřila několikrát Feara, ale on si jí buď nevšiml, nebo se s ní nechtěl vidět.
Zauvažovala o tom, že by za ním došla a zeptala se ho, co mu vadí, ale nedokázala si dodat dostatek odvahy.
Už se chystala, že sleze a vrátí se do domu, když spatřila, jak Nirke s dračicí v lidské podobě vyběhly ven a běží k ní. Nirke nesla velký ranec. Dívka mrštně seskočila dolů z větve, na které seděla, a čekala, až k ní doběhnou. Holčička k ní doběhla jako první. Zadívala se na ni zelenýma očima s úzkými, dračími zorničkami a Vinae v nich spatřila strach.
V tu chvíli dorazila Nirke: "Nevím, jak si se rozhodla, ale teď na to není čas. Našli vás! Někdo viděl, jak sem vcházíte a protože na vás byla vyhlášena odměna, neváhal s tím říct to vojákům. Zjistila jsem to teď, když jsem šla pro něco na trh. Jsou mi v patách, musíte okamžitě pryč! Jestli se nechceš znovu stát otrokyní, musíš zapomenout na jakékoli předsudky. Jinak už to nepůjde. Obklíčili dům. Pojďte!"
Rozběhla se znovu a zastavila až na koci zahrady. Kromě kopečku zde nebyla jediná vyvýšenina ani strom. Nirke odhodila ranec a na chvíli strnula. Pak tu náhle stála bělostná dračice.
"Cože, Nirke taky?!"
Holčička se k ní otočila: "Teď není čas na hádky. Vezmi ten ranec, já ho neunesu a nasedni."
Vinae odevzdaně poslechla. Připadala si, že se ocitla někde úplně mimo realitu. Vyhoupla se na hřbet dračice a natáhla ruku, aby pomohla nahoru i dívence. Bílá dračice otočila hlavu a sledovala je, dokud se dobře neusadily v prohlubni za krkem a nepřitáhly k sobě i ranec. Potom natáhla krk dopředu a spěšně se odrazila. Roztáhla stříbřitě bílá křídla, zabrala jimi a náhle se ocitly ve vzduchu. Tu spatřila Vinae kousek od nich v zahradě Feara. Nemohla si pomoci, aby na něj nezavolala: "Nepůjdeš s námi?"
Otočil se a tváří se mu mihl podivný výraz: "Promiň, ale nemůžu. Mám tady ve městě ještě něco k vyřízení."
Pak se otočil a rozběhl pryč. Nirke znovu mávla křídly. Už byly ve slušné výšce. Do zahrady vběhli vojáci. V jejich čele běžel princ. Jeden z vojáků vykřikl. Vzhlédli a uviděli dračici. Tu Vinae zahlédla, že mezi vojáky stojí i muž, o kterém jí Nirke řekla, že je královským mágem. Pozvedl ruku, v níž třímal jakousi hůl a pak od něj k dračici vystřelil tenký paprsek.
"Nirke, pozor!" vykřikla dívka.
Dračice prudce máchla křídly, aby se kouzlu vyhnula. Podařilo se, avšak kouzlo se nad nimi rozprsklo a vytvořilo jakousi síť, která dopadla přímo na dračici a obě dívky. Stáhlo jí to křídla k tělu a ona padala k zemi, neschopna letu. Pak však zařvala, Vinae takový zvuk v životě neslyšela, a kolem těla se jí rozlila bílá, lehce namodralá záře a ta pohltila předchozí kouzlo. Dračice znovu vzlétla k obloze. Dívky zajásaly, ale předčasně. Rychle, tak, že by to dívka obdivovala, kdyby to nebyl jejich nepřítel a nebyla to takováhle situace, vypustil mág další kouzlo. A tentokrát, přestože se o to snažila, se dračici nepodařilo vyhnout. Vinae nevěděla, kam přesně magie Nirke zasáhla, ale slyšela její bolestný výkřik. Dračice se ve vzduchu na chvíli zakymácela, pak však sebrala síly a rychle vystřelila do výše. Mávala křídly jako zběsilá. Najednou letěly nad městem a dům ani zahrada s vojáky už nebyly vidět. Odtud shora bylo dobře vidět celé město a Vinae žasla, jak je obrovské. Viděla přepychové domy i chudé domky. Uprostřed všeho se tyčil palác. Svítil svými býlími věžemi, ale dívce připadal jako nestvůra, která ji chce uchvátit. Probrala se ze zamyšlení a uslyšela holčičku sedící před ní, jak mluví k Nirke: "Bolí to moc? Kam tě trefil?"
Bílá dračice ze sebe vydala jakési krátké zamručení. Letěla stále stejně a nebylo na ní znát žádné zranění, ale když se Vinae podívala pozorněji, všimla si stříbřité šmouhy na jejím boku.
Letěly směrem k severovýchodu a již byly téměř za městem. Pak dračice v letu zakolísala. Nebylo to hodně, ale stačilo to k pochopení toho, že na ni začíná doléhat zranění. Po chvíli začal její let být jakýsi těžkopádný. To už přelétly poslední část městského opevnění. Nirke usilovně mávala křídly, ale bylo vidět, že ji to stojí mnoho sil. Před nimi se vinula od východu k západu lesklá čára řeky Terbor a za ní se táhl les. Přes úsilí dračice postupně klesaly. Dívenka - dračice zatínala pěsti a oči měla podezřele vlhké.
Z posledních sil přeletěla Nirke přes řeku a těžce dosedla do trávy na jejím břehu. Dívky rychle seskočily z jejího hřbetu a rozběhly se k její hlavě. Dračice se trochu nadzvedla a tu spatřily stříbrnou stužku, vinoucí se po její hrudi od velké rány. Okraje zranění byly sežehnuté a zprostředka prýštila stříbrná krev, která se zasyčením dopadala na trávu a vytvářela kaluž. Mladší z dívek přiskočila k dračí hlavě, objala ji a bez rozpaků se rozplakala. Vinae rozpačitě přešlápla z nohy na nohu, nevěda, co má dělat. Pak vyhrkla: "Co můžeme dělat! Jak ti můžem pomoct?!"
Dračice se na ni podívala a pak se proměnila na ženu. Promluvila a její hlas byl tichý, ale rozhodný: "Mne už nezachráníte. Musíte putovat dál na severovýchod. Vinae, ty máš více zkušeností. Musíš se postarat, aby vás nechytli. Jděte, dokud nedojdete do Dračího království. Dávejte si pozor na Gerezona. V jeho žilách koluje krev s příměsí krve dračí. Proto je jeho magie nesmírně silná. Budou vás pronásledovat. Nikomu nevěřte a hlavně se nevracejte do tvé rodné vesnice," hlas se jí zachvěl, když pohlédla na Vinae. Pak její oči, v nichž se zračila bolest, spočinuly na plačící dívence: "Zarré, musíš být silná. Věř té, jež sis vybrala skrze sny. Ale teď si pospěš, moc času už mi nezbývá."
Sejmula z krku lahvičku, kterou měla jako přívěsek a podala jí ji: "Naber do téhle lahvičky mojí krev a dobře ji opatruj. Jestliže budeš zraněná, nemocná, či budeš potřebovat sílu, maličko se z ní napij. Ale šetři s ní, víckrát už asi něco takového nezískáš a pamatuj, že je určena jen pro tebe. Člověk z ní nesmí okusit a hlavně ji nesmí získat Gerezon. Uchovej můj odkaz a naplň své sny. Ctím tě, princezno rodem, dědičko stříbrné krve, paní nebeských výšin. Ať se vrátíš domů."
Dívce stékaly po tvářích slzy, když třesoucím se hláskem odpovídala: Též já tě ctím, vznešená rodem i krví, jež stříbřitě plane, paní ohně a nebes. Kéž tě tvá křídla odnesou do říše snů. Nikdy na tě nezapomenu."
Pak odvrátila svou tvář a roztřásla se tichými vzlyky.
Nirke na ni ještě chvíli láskyplně hleděla a poté promluvila k Vinae: "Je mi líto, že ti nemohu dát nic, ale má krev je pro tebe příliš nebezpečná a nic jiného nemám. Přesto ti patří můj dík za to, cos udělala pro mou princeznu. Prosím postarej se o ni i nadále. Přistup blíž, je tu jen jediné, co pro tebe můžu udělat," během řeči její hlas slábl. Vinae uposlechla a poklekla vedle ní. Z posledních sil zvedla žena ruku a dotkla se dívčina čela. Přitom pronesla: "Nerfie terlah Irestion Nergelthirde." Její oči na chvíli zaplály stříbrným světlem. Ta, jež byla nazvána Zarré, přestala plakat a sledovala to. Pak Nirke dopadla zpět do trávy. Její hlas už téměř nebylo slyšet: "Můj okamžik nadešel. Musím se proměnit do své pravé podoby. Až zemřu, musíte odtud rychle pryč. Kéž vás do vašich snů nese jemný vítr."
Pak se proměnila na bílou dračici. Chvíli ještě těžce dýchala, pak se její oči zavřely a údy povolily. V tu chvíli její tělo zmizelo v oslnivé bílé záři, která musela být vidět až ve městě. Pak prudký poryv větru rozehnal do všech stran bělostný, lesklý prach a vše pohaslo. Vinae chvíli stála, neschopna čehokoliv, pak si však vzpomněla na poslední slova Nirke. Popadla dívenku, která tu stála strnule jako socha, za ruku, zvedla ranec, a prchajíce, táhla ji za sebou.

Zastavili na malé lesní mýtince. Vinae se zdálo, že prchaly celou věčnost. Pak už dívenka začala příliš klopýtat o kořeny a i Vinae byla unavená. Usedla na vystouplý kořen a skryla hlavu v dlaních, ale cítila se úplně mimo. Uvědomila si, že během toho zběsilého útěku se nijak nesnažily skrýt své stopy. Pokud mají dobrého stopaře, lehko je budou sledovat. Pocítila zoufalství. Jak mají asi utéct cvičeným vojákům, když je jen prostá dívka z vesnice, která se v takovýhle věcech nevyzná, a dračí princezna jí nejspíš moc nepomůže. Je malá a navíc momentálně nevypadala schopná ničeho kromě zhroucení. Stála na místě, kde se zastavila a nepřítomně hleděla do trávy. Vinae se s povzdechem zvedla. Musí pokračovat. Nandala si zpět na záda ranec, který předtím shodila ze zad a chytla tu ztrápenou, zlatovlasou osůbku za ruku: "Pojď, musíme jít, jinak nás chytí."
Výraz holčičky se nezměnil, ale uposlechla. Ponořily se do šera stromů. Vinae se snažila jít místy, kde to vypadalo, že zanechají nejméně stop, ale brzy byla příliš unavená. Dokázala jen jít, sama nevěda kam. Malá dračí princezna kráčela beze slova, smutně, vedle ní.

2.Kapitola

14. dubna 2012 v 14:44
"Tak jak dopadl test?" Shizuka se otočila směrem k Yae. Učitel právě odešel a celá třída
začala řešit, jak kdo odpověděl na jaké otázky.
"Myslím, že by to mohlo dopadnout dobře. Už jsem se tuhle látku učila dřív." A navíc
co jednou vidím, to nezapomenu. Dodala si ještě v duchu.
"To se máš, já si nejsem jistá, jestli mi uzná odpověď u otázky čtyři a sedm. Napsala
jsem to tam trochu jinak, než jsem měla v sešitě, ale myslela jsem to dobře. Doufám, že mu to
tak bude stačit. Rodiče mě pořád otravují, že musím mít ze všeho 100%. Taky po tobě rodiče
chtějí aby ses pořád učila?"
"Ne."
"Tak to se máš, to mě pořád kolem dokola hustí do hlavy, že jestli něčeho chci
dosáhnout, tak se musím učit a…" Shizuka bzučela dál a Yae jen přikyvovala a snažila se
stíhat rychlou smršť slov. Konečně ji vysvobodil zvonek a do místnosti vešel vyučující. Den
proběhl podobně jako ten předchozí. Pořád byla "ta nová," její neobvyklý vzhled jí nijak
nepomáhal zapadnout a tak se okolo ní houfovali zvědavci.
To, že pro ní včera přijela drahá limuzína také vyvolalo hromadu dotazů. Každý chtěl
vědět jestli je její, kolik stála a kdo byl ten řidič. Všichni se dohadovali, jak je možné, že
tak drahé auto přijelo pro normální studentku a vymýšleli teorie o tom, kdo vlastně Yae je.
Dokud byli daleko od pravdy, smála se Yae s nimi. Povedlo se jí na všechny dotazy odpovídat
dosti vyhýbavě, a tak nakonec rozruch okolo jejího vyzvednutí ze školy pomalu utichal.
Zbytek týdne proběhl v podobném duchu, ale v pátek už se k ní chovali skoro normálně.
Přesto se Yae těšila na víkend a na trochu klidu.

V sobotu ráno ji probudilo zaklepání a pootevřenými dveřmi opatrně nakoukla služebná.
Když viděla, že je Yae vzhůru, vstoupila dovnitř.
"Dobré ráno. Omlouvám se, že vás budím, ale je tady vaše matka a otec."
"Cože? Oni za mnou přijeli?" Yae byla rázem úplně probuzená. Tak proto ji nepřišel
žádný email ani jí nezatelefonovali. Plánovali ji navštívit osobně! Vyskočila z postele a začala
na sebe házet oblečení.
"Miyu, běž dolů a řekni jim, že hned přijdu."
Yae si ještě opláchla obličej, pročísla vlasy a vyběhla ze dveří. Jak běžela po schodech,
uslyšela svou matku. Zrovna se asi zlobila, protože její vysoký hlas pronikal přes zavřené
dveře jídelny až do vstupní haly.
"Dobré ráno!" Yae nadšeně vběhla do jídelny. Její matka s otcem tam seděli u stolu
a zrovna snídali. Dívčina matka byla vysoká tmavovlasá, tmavooká žena, na které bylo na
první pohled patrné, že si na svém vzhledu zakládá. Dlouhé vlasy měla pečlivě upravené
do složitého účesu, obličej umně nalíčený a těsný světlý kostýmek zdůrazňoval plné křivky
jejího těla. Na rukou měla prsteny s velkými kameny, kolem krku zlatý řetízek s modrým
diamantem a v uších velké náušnice.
Její manžel byl přísně vypadající čtyřicátník s krátkými černými vlasy. Vždy chodil
v obleku s kravatou a naleštěnými botami. I na jeho ruce se skvělo několik prstenů. Oba
dva působily dojmem velmi bohatých lidí, kteří si jdou tvrdě za svým cílem a na ostatní se
neohlížejí.
Mezi nimi seděla na měkké židli asi dvanáctiletá dívenka. Měla na sobě bělostné,
nadýchané šaty a tmavé vlasy mela stažené sponou s malými perličkami. Měla velmi
pohlednou tvář s jemnými rysy a plnými rudými rty. Tmavě modré oči lemované hustými
řasami měly tvrdý a povýšený výraz.
Právě sledovala, jak její matka hubuje kuchařku za špatně upravený moučník a na rtech
jí pohrával výsměšný úsměv. Když vešla Yae, všichni v místnosti se k ní otočili. Dokonce i
její matka nechala Mily na pokoji a upjatě opětovala pozdrav.
"Moc ráda vás vidím, co že jste přijeli tak časně?" Yae si sedla ke stolu naproti matce a

nandala si na talíř míchaná vajíčka.
"Sennen má nějaké jednání poblíž, a tak jsme si řekli, že se stavíme."
"To jsem ráda."
"Jistě. Vlastně jsme chtěli vědět, jak se ti líbí ve škole."
"Vážně?" Yae se rozzářila. " Je to tam úplně skvělé. Chodím do třídy s několika moc
príma lidma a asi budu chodit do počítačového kroužku a…"
"Dobrá, dobrá. Takže zatím neuvažuješ, že se vrátíš k domácímu učení? Já si myslím, že
by to tak bylo lepší. Ještě někdo ve škole objeví tu tvou úchylnost a novináři nás roztrhají."
"A…ale.."
Yaina matka se však nenechala vyrušit.
"S tím tvým chozením do školy jsem souhlasila jen proto, že jsem doufala, že tě to
nebude bavit a ty se sama rozhodneš přestat. Ale aby bylo jasné, nesouhlasím s tím, abys
chodila do školy a přicházela tak do styku s tolika lidmi."
"Ale mami, já chci chodit do školy."
"Říkala jsem ti už mockrát, abys mi neříkala mami."
"Ano. Ale já si dávám pozor, nikdo na to nepřijde."
"Mě se to nelíbí. Jestliže to někdo zjistí, budou problémy. Prostě skonči. Já napíšu do
školy, že už nebudeš chodit, že se ti zhoršilo zdraví, nebo já nevím co."
"Ne, Sayori. Já prostě do školy chci chodit." Yae si stoupla a hlas jí ztvrdl. Teď už jí
bylo jasné, že rodiče nepřijeli proto, že by ji chtěli pogratulovat. "Neboj, nikdo nepřijde na to,
co umím, nebudu dělat žádné problémy, ale do školy prostě chodit budu."
Sayori se dlouho na Yae dívala a uvnitř se jí svářely dvě protichůdné touhy. Na jedné
straně nechtěla, aby její dcera chodila do školy a na druhé straně chtěla už chtěla mít tuhle
diskuzi za sebou a naprosto jí vyhovovalo, že Yae bydlí tady a že si s ní nemusí dělat žádné
starosti. Navíc už nezbývalo moc času aby neměli zpoždění. Nakonec převládly výhody nad
nevýhodami.
"Dobře, budeš moct dál chodit do školy, ale jestli provedeš jedinou věc, která ukáže, že
nejsi normální, ale že jsi z- no to jedno. Jestli na to přijdou, už v životě neopustíš tenhle dům.
Je ti to jasné?" Sayorin hlas byl studený, bez citu.
"Ano Sayori, naprosto jasné."
"Výborně, to je všechno. Angelico pojď, jdeme. Tatínek už musí na to jednání."
Yaina sestra se svedla ze židle bez jediného ohlédnutí zamířila ke dveřím. Její rodiče
ji těsně následovali. Nikdo z nich neřekl ani slovo na rozloučenou. Když se za nimi zaklaply
vchodové dveře, ozval se zvuk auta.
Yae se zhroutila do židle. Její rodiče byli opět pryč. Na jeden krásný okamžik si
myslela, že přijeli kvůli tomu, že se jim po ní stýská, ale tohle? Vždyť její otec na ni ani
jednou nepromluvil.
Yae rázně vyskočila. Nedokázala už dál sedět.
"Yae, drahoušku…" To byla Mily, která viděla smutek v dívčině tváři a chtěla jí nějak
pomoct.
"Jdu ven"
Yae běžela přes louku. Na sobě měla jen lehké bílé šaty a byla bez bot, ale jaro bylo
letos teplé a sluníčko svítilo, takže jí nebylo zima. Běžela na své oblíbené místo.
Na útesy. Tam když stála a kolem ní hvízdal vítr, mohla si vždy utřídit myšlenky.
Útesy patřily k pozemku jejích rodičů, a tak se nemusela bát, že by tam na někoho
narazila.
Doběhla zadýchaná, s rozevlátými vlasy a podrápanými chodidly.
Stoupla si na samotný vrchol skály a nastavila tvář větru. Milovala, jak ji laská na kůži a
suší slzy. V uších ji zněl zvuk příboje, křik racků a nos ji zaplnila slaná vůně moře. Tentokrát
ji však nic z toho nedokázalo uklidnit. V hlavě ji zněl pronikavý hlas matky, jak ji neustále
vyčítá, že se narodila.
Yae se předklonila a pohlédla do hloubky pod sebou. Asi o třicet metrů níž se zpěněné
vlny přelévaly přes ostré útesy, nebo rozrážely o jejich vrcholy.
Dívka se přikrčila, a pak skočila.

Kapitola 6

12. dubna 2012 v 19:50
Mladík se na ni upřeně zahleděl. Jeho oči byly vážné. Promluvil tichým, smutným hlasem: "Když tě to tolik zajímalo, proč si se nezeptala paní, když ti říkala, abys naň nevstupovala? Ale neříkala, že bys to neměla vědět a tak ti to povím. Pod tím kopečkem leží to, co bylo paní nejcennější. Je zde pohřeben její manžel. Zažil jsem ho jen krátce, ale za tu dobu jsem zjistil, jak hluboce ho paní milovala.
Byl pro ni vším, po jeho smrti přestala téměř opouštět dům. Z úcty k ní se starám o jeho hrob, jak nejlépe dovedu. Často sem přichází a vzpomíná. Avšak dnes jsem znovu spatřil v jejích očích záblesk života, ale i slzy. Jak si to dokázala?"
"Nevím, jen jsem ji poprosila o útočiště pro mě a tuhle dračici. Ona mne překvapila taky. Vypadá to, že ví o dracích mnohem více než já."
"Opravdu? Nic o tom nevím, ale paní není povinna o všem mi říkat. Ale mohl bych?" A pohlédl na dračici, která na ně během rozhovoru upírala svá zelená očka.
"Jestli ti to dovolí, tak klidně. Nejsem její majitel nebo tak něco. Má svobodnou vůli."
Mladík odložil motyčku, kterou držel a pomalu se přibližoval k dračici. Ta na něj upřela jasný pohled a nehýbala se. Když byl mladík téměř u ní, natáhl k ní opatrně ruku. Zlatý tvoreček krk a štíhlou tlamičkou se jí dotkl. Pak sebou mrskl a vzletěl do vzduchu, vydavše krátké zacvrlikání. Vinae by mohla přísahat, že to byl smích. Pak malá dračice přilétla k Vinae a usadila se jí na rameni. Dívce se pod její tíhou trochu podlomila kolena, ale ustála to.
"Zjevně to nepůjde," řekl mladík s úsměvem, i když trochu zklamaně.
" Neber si to osobně, jsi jí sympatický, ale nechce, aby se jí někdo dotýkal," Vinae byla sama překvapená, jak to vlastně ví, ale byla si jistá, že to tak je.
"Vážně?" mladík se usmál, " a jak se vlastně jmenuje?"
"To nevím, ještě mi to neřekla," Vinae se také usmála.
"A ty?"
"Vinae"
"Já jsem Fear. Rád tě poznávám."

Seděli na trávě v zahradě a povídali si. Zlatá dračice jim ležela u nohou. Vinae se cítila s Fearem příjemně. Byl jiný, než chlapci u nich ve vesnici. Ti byli obhroublí a starali se hlavně o to, jak přežít. Ne, že by jim to měla příliš za zlé. Poměry v zemi nebyly nějak zvlášť dobré a tak se každý o sebe musel umět postarat. Ale bylo příjemné mít vedle sebe někoho chytrého. Z jeho řeči bylo možno poznat, že toho ví více než ona, ale nijak se nad ní nepovyšoval.
Pak přišla řeč na to, jak se Vinae dostala do situace, ve které se nachází. Neměla problém s tím mu vše říct. Pozorně ji poslouchal, ale jak mluvila, postupně zvážněl. Když domluvila, odvrátil tvář a všimla si, že má ruce zaťaté v pěst.
Dotkla se ho něčím? Vinae se začala bát. Získala nového přítele a teď ho ztratí kvůli něčemu, co řekla, ale vlastně neví co.
"Feare?"
Ticho, mladík nereagoval.
"Feare, stalo se něco? Řekla jsem něco špatně? Jestli ano, moc se omlouvám, já nechtěla."
S obavami hleděla na jeho záda. Co udělá? Náhle se k ní otočil: "Za nic nemůžeš. Jen jsem si na něco vzpomněl. Odpusť, že jsem tě vystrašil. Už je to pryč."
Dívka na něj pohlédla. Na co si asi vzpomněl? Ráda by mu pomohla, třeba jen tím, že ho vyslechne. Už se chystala, že se zeptá, když zlatá dračice zvedla hlavu a mladík se zahleděl směrem k domu. Vinae tam pohlédla a spatřila paní, jak jí kyne.
Fear vyskočil: "Paní s tebou chce mluvit a já mám ještě práci, takže mne omluv. Rád jsem s tebou mluvil," a zmizel s takovou rychlostí, že dívka jasně poznala, jak moc chtěl být sám. Trochu ji to zarazilo. Muselo to být tím, nač si vzpomněl. Ale ona za to přece nemohla, nevěděla o něm nic, tak jak by mohla vědět, o čem nemá mluvit. Došla k ženě.
Ta se na ni upřeně zadívala, jakoby věděla o všem, co se v zahradě událo. Vcházeli do domu, když se dívka prudce zastavila a polekaně se otočila. Dračice za ní nešla. Ležela na trávě, zlatě se třpytila, ale nejevila známky toho, že by se chtěla zvednout. Vinae nevadilo, že tam leží, ale cítila se bez její přítomnosti jaksi nesvá. Bylo to i tím, že přece jenom se k ní dračice přidala a dívka se za ni cítila odpovědná, ale jen tím to nebylo.
Žena se však usmála a pravila: "Neboj se o ni. Až bude chtít, přijde. Kdyby se rozhodla tě opustit, dala by ti to nějak najevo. Ale i tak, dokáže se o sebe postarat. Pojď, musíme toho hodně projednat a také se naobědvat. Jistě máš hlad."
To tedy měla. Dosud si neuvědomila jaký. Poobědvali v útulném pokoji a Vinae si byla jistá, že lepší jídlo nikdy nejedla. Potom se pohodlně usadili a pomalu se rozhovořili.
Dozvěděla se, že se žena jmenuje Nirke. Vyprávěla jí mnoho o poměrech v zemi, jak se dostat do říše draků a o dracích celkově. Jak se dají od sebe poznat draci a dračice, členové královského rodu, šlechty i obyčejní draci. Také jí řekla, jak je velký králův mág nebezpečný a radila jí, jak se skrývat, když tě někdo pronásleduje. Vinae žasla, kolik toho Nirke ví a připadalo jí, že jí to neříká jen tak. Jakoby jí žena připravovala na to, co se má stát v budoucnosti. Dozvěděla se i to, jak to, že má tak zvláštní otrocké znamení. Normální značkou byla jen květina. Žena jí vysvětlila, že tím, že je spojena s dračicí, magie dračice bojovala proti magii značky. Protože však je zatím magie dračice slabá, nedokázala jí úplně před označením ochránit. Ale nedozvěděla se, odkud toho Nirke tolik ví.
Když pak večer dívka uléhala ke spánku, hlavu měla zahlcenou informacemi. Připadalo jí, že si téměř nic nepomatuje. Ale to co jí Nirke řekla, bylo v její paměti, ačkoliv si to neuvědomovala.

Ta noc byla po dlouhé době bezesná. Alespoň si dívka, když se ráno probudila, žádný sen nepamatovala. Také žádný zlatý pramínek nepřibyl. Bylo to logické, dračice už byla vysvobozena. Vinae nevěděla, jestli má radost nebo je jí to líto. Nějak už si na ty sny a přibývající zlato zvykla.
Ale pohodila hlavou a rozhodla se o tom nepřemýšlet.
Rozhlédla se po pokoji, ale zlaté dráče nikde neviděla, i když večer usínalo stočené u jejích nohou. Asi už vstalo a šlo prozkoumávat dům.
Vinae si spletla vlasy do copu a vydala se dolů, zda by nesehnala něco k snídani. Když vešla do salónku, užasla. U stolu zde sedělo to nejkrásnější děvčátko, jaké kdy dosud spatřila. Zaručeně bylo z jiného národa. Kolem bělostné tvářičky se jí vlnily zlaté vlásky. Otočila se na Vinae a podívala se na ni velkýma zelenýma očima, lehce zešikmenýma a zastíněnýma dlouhými řasami. Mohlo jí být tak šest a byla neuvěřitelně roztomilá. Ale když se člověk díval do jejích očí déle, spatřil v nich něco, co jakoby tam nepatřilo. Její pohled naznačoval větší vyspělost, než u normálních dětí jejího věku. Vinae chvíli jen tak zaraženě stála. Nirke se nezmiňovala o tom, že by s ní žila nějaká holčička.
"Nepůjdeš se nasnídat, nebo tam chceš dál stát a zírat na mě?" usmála se na ni dívenka. Její hlas byl jemný a zvonivý.
Vinae se začervenala a přisedla si ke stolu. Pustila se do jídla, ale stále po očku pozorovala holčičku. Po chvíli tichého jídla se k nim přidala Nirke. Chvíli tak znovu pokračovaly v jídle za ticha, pak se Vinae otočila na ženu: "Neříkala jste, že zde s vámi žije holčička. To je vaše dcera nebo jiná příbuzná?"
Nirke s úsměvem zavrtěla hlavou: Vždyť ji přece znáš."
"Já? A znát ji? V životě jsem ji neviděla!"
"Ale ano, včera si ji zachránila z královského paláce."
"Cože? Já zachránila dračici, ne nějakou malou holku!" Vinae odstrčila židli od stolu a vyskočila. Zmateně se dívala na Nirke. Co to plácá za nesmysly! Pak jí něco napadlo: "Počkat,ne-e, to nemůžete myslet vážně, ona, ona že je, jak?" pomalu couvala ke stěně, "děláte si legraci, že ano?"
Nirke se na ni zadívala a v jejích očích nebylo po humoru ani stopy: " Jestli tím myslíš to, že tahle dívka je dračicí, kterou si včera vysvobodila, tak to je pravda."
"Ale, ale, jak je to možné?"
"Jak už jsem ti včera řekla, draci vládnou mocné magii. A jednou z jejich schopností je i přijmout lidskou podobu."
"Ne, to, to, není možné. Vy si vymýšlíte!" Vinaeina mysl to odmítala přijmout. To přece není možné, aby se drak přeměnil na člověka.
Tu promluvila dívenka: "Vím, že je tomu těžké uvěřit. Ukážu ti to tedy názorně." Pak se začala měnit. Bylo to tak rychlé, že to nestíhala sledovat. V jednom okamžiku tu byla roztomilá holčička, a ve druhém zlatá dračice. Teď však byla o pořádný kus větší než předchozího dne.
Vinae teď stála těsně u stěny. Už nedokázala nic namítat. Byla úplně, ale úplně zmatená. Bylo toho na ni moc. Vyrůstala v obyčejné malé vesnici a nebyla zvyklá ani na divy bohatství, natož nadpřirozena. Jen tam stála, lapajíce po dechu, zády opřená o zeď. Nevěřila vlastním očím. Zamrkala, ale dračice zde byla pořád. Pak se proměnila zpět na holčičku a chtěla něco říci, ale Vinae už to neslyšela. Proběhla pokojem a vyběhla do zahrady. Vyhoupla se do koruny nejbližšího stromu s dostatečně hustou korunou a ukryla se v jeho větvích. Chtěla být sama. Musela přemýšlet.

Kapitola 9

9. dubna 2012 v 10:19
Lininy dny teď byly vyčerpávající. Od rána do večera ji zaměstnávalo čtení. Ne, že by to nebylo zajímavé, ale bylo toho tolik! Chvílemi měla pocit, že jí praskne hlava. Jedinými chvilkami oddechu pro ni byly doby jídla, které bylo tak vynikající, takové pochoutky Lin dříve neochutnala, a kdy se mohla bavit s matkou, která ji rozveselovala a povzbuzovala. Za Nedaril často přilétali ptáci a tak je společně krmily. Lin se od matky naučila, jak se chovat k ptákům, aby se nebáli přilétnout, usednout jí na ruku a neuletět při sebemenším pohybu.
Cvičili to na zahradě, kde žilo ptáků hodně. Lin si oblíbila malého šedého ptáčka. Nebyl nijak výrazně krásný ani nijak nevynikal svým zpěvem. Vlastě ho Lin za celou dobu zpívat neslyšela. I když se podle nepřesného překladu z ptačí řeči, jak své dceři řekla Nedaril, jmenoval Slunohlásek, nikdy nezpíval, jen zvonivě štěbetal. Zprvu byl plachý a trvalo mu ze všech ptáčků nejdéle, než se dal ochočit a usedl na Lininu nataženou ruku, poté však už přilétal beze strachu.
Almardona dívka vídávala je u oběda a poté na lekcích. První dva dny to bylo dobré. Čaroděj jí zadával všelijaká drobná cvičení, aby zjistil přesnou povahu jejího nadání. Lim se to líbilo. Moc v jejím nitru, která se probudila tehdy u srdce moudrosti, se jí rozlévala po celém těle a dodávala jí pocit síly. Problém byl v tom, že ji nedokázala usměrňovat. Někdy se moc projevila přespříliš a někdy příliš slabě. Almardon řekl, že nemohou pokračovat, dokud se nenaučí lépe kontrolovat.
A tak teď Lin seděla na zahradě a snažila se zklidnit myšlenky, které jí poletovaly jako neposední motýli. Dnešní odpoledne bylo horké. Linmaria byla zpocená, i když seděla ve stínu stromů. Cítila, jak jí pramínek potu stéká po zádech a rušilo ji to ze soustředění. Zatoužila po chladu. Představila si studené noci v jejich domku u hradeb, kdy dírami ve střeše vnikal dovnitř sníh a déšť. Tenkrát to nenáviděla, ale teď by takový chlad přivítala.
Náhle ucítila, jak jí rozehřátá tráva pod rukou chladne. Vzduch kolem ní zavířil, vlasy divoce zavlály.
A náhle tu byl vítr. Proháněl se divoce zahradou, rozechvěl staré stromy, jejich větve ohnul v divokých nárazech, množství jejich listů serval z větví a hnal je v divokých vírech. Lin cítila, jak jí moc divoce proudí žilami a byla tím opojena, i když zároveň trochu žasla, že to opravdu dělá ona. Cítila se mocně jako nikdy předtím, dokáže cokoliv! Vítr se obtočil kol ní a ona se teď vznášela s vlasy divoce vlajícími.
Pak se s praskotem ulomilo několik větví. Lin se vytrhla z omámení. Tohle je moc. Jestli bude pokračovat, zničí celou zahradu. Musí přestat!
Jenže magie se nepoddala tak snadno. Lákala ji, aby se jí zcela vydala. Volala a byla téměř neodolatelná. Vítr kolem ní divoce burácel a lomcoval se stromy, ale ona bojovala sama se sebou ve svém nitru. Zatínala pěsti. Konečně odolala a tlačila svou vůli kupředu. Vichr pozvolna ustával a ona se pomalu snesla k zemi. Byla vyčerpaná.
Klečela na trávě s hlavou svěšenou. Pak ji zvedla a zděsila se. Co to provedla!
Hlavičky květů svěšené, koruny stromů se servaným listím a některé s větvemi olámanými. Taková škoda! Snad neublížila žádnému ptáčkovi! A co tomu řekne Almardon! Hluboce se zastyděla. To všechno jenom kvůli její hloupé, sobecké touze se zchladit.
Pak spatřila čaroděje, jak k ní přichází od domu.
Vstala a pomalu, se sklopenou hlavou, mu šla naproti: "Odpusťte, já nechtěla, nějak, nějak se mi to vymklo z rukou."
"Okusila si, jak chutná moc magie. Je nebezpečná pro toho, jež ji používá bez moudrosti a sebeovládání. Ty ses naštěstí dokázala ovládnout, ale budeme na tom muset ještě zapracovat," ukázal na poničenou zahradu, "tady vidíš, co vzniká, když se kouzla používají ukvapeně. Často to mívá ještě horší následky. Kéž je ti dnešek ponaučením.
Řeknu zahradníkovi, ať se to pokusí dát trochu do pořádku.
A mimochodem, jak si pokročila se studiem?"
Lin byla Almardonovi vděčná, že přešel k jinému tématu a nic jí nevyčítal. Už takhle se za sebe styděla.
Strávili pak nějaký čas hovorem o tom, co čaroděj zadal dívce ke studiu. Ten večer se pak nemohla vůbec soustředit na čtení. Stále musela myslet na to, co se odpoledne stalo. Její útěchou bylo jen to, že za ní přiletěl Slunohlásek a tak se ujistila, že se mu nic nestalo.

Druhého dne po obědě jí Almardon oznámil, že dnes nebudou mít lekci, ale že ji vezme za někým, se kterým by chtěl, aby se seznámila. Dívka byla zvědavá, s kým ji to chce čaroděj seznámit.
Cílem jejich cesty byl dům z bílého, místy jemně namodralého kamene. Nebyl nijak nazdobený, ale dvůr i schody byly utvářeny tak zvláštně, že měl člověk pocit, jakoby stál na vodní hladině, lehce zčeřené větrem.
Lin stále ještě užasle přemítala, jestli je každý šlechtický dům tak krásný a jak to asi muselo být drahé, když vstoupili do domu, kde je uvítala vysoká žena s bělostnými vlasy složitě zapletenými, s jasnýma, nebesky modrýma očima a s úsměvem ve tváři: " Ráda tě vidím, Almardone. A ty musíš být Linmaria, Nedarilina dcera. Vítám tě, já jsem Niera."
Lin byla sympatická. Normálně moc nevěřila lidem, kteří se usmívali, ale úsměv téhle ženy vypadal upřímně. Nevypadala, že je z toho typu lidí, kteří by potřebovali být podlézavě milí. Tahle žena znala své schopnosti a nepotřebovala se nad ostatními povyšovat ani ponižovat.
Vyšli na zahradu. Byla úplně odlišná od té Almardonovy. Stromy s něžnými lístky na větvích splývajících až k zemi, záhony s droboučkými květy ve všelijakých odstínech modré a bílé, obklopující jezírka a fontány všelijakých tvarů a velikostí, umně vypracované sochy, cestičky z bílých kamínků, a to vše bylo dokonale upravené.
Tu je k Linmariině zděšení Almardon opustil, ospravedlnivše se tím, že musí ještě cosi zařídit.
Niera s pobavením sledovala dívčinu snahu o jeho zadržení, ale nijak do toho nezasahovala. Když odešel, usmála se na Lin: "Typický Almardon, vždy v nejlepším zmizí. Ale pojďme se dát do práce. Almardon mne požádal, zda bych s tebou nezkusila nějaká menší kouzla a nepromluvila s tebou o případném učňovství. Víš o tom něco?"
Lin zavrtěla hlavou, stále příliš nervózní z toho, že ji Almardon zanechal samotnou s ženou, kterou vidí poprvé v životě, byť sympatickou.
"Takže ti to vysvětlím," řekla žena," usedajíce na lavičku u fontány do tvaru květu, " jak víš, každý potomek čarodějů, pokud má alespoň nějakou magii, nastoupí v osmi letech do školy. V prvních 4 letech se žáci učí pouze běžné znalosti jako počítání, zeměpisu, znalosti rostlin, základy přežití v přírodě a lékařství a dalším.
Pátým rokem však ve škole začínají studovat první kouzla a tehdy je jim přidělen mistr, který jim pomáhá, s čím potřebují, radí jim, zaučuje je do tajů praktické magie, zkrátka je vede. Učeň je naproti tomu vázán vůči svému mistru naprostou poslušností. Rozumíš tomu?"
"Ano"
"V tvém případě je to trochu složitější, protože jsi sice ve věku, kdy bys měla dostat mistra, ale nemáš vědomosti, které bys získala, kdybys chodila do školy jako ostatní.
Navíc ještě rada musí projednat, zda tě na školu vůbec přijmout.
Ale když se tak stane, nabízím ti, na Almardonovu přímluvu, že bych byla tvým mistrem."
Lin to zaskočilo: " Ale proč, prosím, neurazte se, proč nemůže být mým mistrem Almardon? Nic proti vám, ale jeho znám přece jenom o trochu déle a o vás nevím vůbec nic."
"To je v pořádku. Almardon nemůže být tvým mistrem kvůli pravidlu, že chlapci mají vždy za mistra muže, zatímco dívky ženy. Je ti tak lepší. A to, že o mně nic nevíš, můžu ti o sobě říct víc.
Než nastoupíš do školy, zbývají ještě čtyři dny, takže si to můžeš rozmyslet a dne, kdy tam začneš chodit, mi řekneš svoje rozhodnutí. Vyhovuje ti to tak?
Lin přikývla.
Žena vstala, pokynula dívce, aby ji následovala a vydala se k snad největšímu z jezírek v zahradě: "Jedním z důvodů, proč Almardon požádal zrovna mne, je to, že má podobný druh nadání jako ty. To, které jsi zdědila po otci, o tom druhém mi Almardon řekl, že ho zatím nedokázal nijak blíže určit, ale tomu se budeme věnovat později."
Niera začala tiše šeptat jakýmsi jazykem, jehož slova, natož význam Lin nerozeznala, a jakoby vytancovávala nějaký zvláštní tanec. Před užaslou Lin se z jezírka vzepnula obrovská masa vody. Utvořila se do podoby blyštivého stromu, pak spatřila Lin dívku, kynoucí jí z vodní stěny. Rysy té dívky byly rozpité, ale Lin ji poznala. Byla to ona sama. Poté se před ní zjevil na chvíli nízký dům se sloupovím, na jediný moment tisíce třpytivých ornamentů a voda dopadla zpět do jezírka.


Kapitola 5

8. dubna 2012 v 15:54
Pak, jakoby vedením ruky osudu, padl jí pohled na jeden z domů. Krásou nijak nevynikal nad ostatními. Spíše naopak. Vypadal, že má svá nejlepší léta za sebou. Ale v jeho oknech stály květináče s nádhernými modrými a žlutými květy. Jakási žena se právě vykláněla z okna v prvním patře a zalévala jednu z těch rostlin. Jak se skláněla ke květině, dlouhé bílé vlasy jí zakrývaly tvář, takže jí Vinae neviděla do obličeje, ale něžnost, s jakou žena zacházela s rostlinkou, ji přesvědčila o tom, že ta žena musí mít dobré srdce. Dívka se rozhodla. Přistoupila k tmavým, vysokým dveřím a zaklepala na ně. Nic se neozvalo.
Přemýšlela. Má zavolat na ženu v okně? Přece jenom, chtít po někom, aby k sobě do domu pustil uprchlou otrokyni a ještě takovou, která ukradla panovníkovi cenného tvora. Zaváhala, možná by se měla zkusit ukrýt někde jinde. Otočila se od dveří. Tu však zlatý dráček vzlétl a k jejímu zděšení vylétl přímo k ženě. Pak ze sebe vydal krátké zacvrlikání. Žena překvapeně zvedla hlavu. Džbánek, ze kterého zalévala květiny, jí vyklouzl z rukou a dopadnuvše na dlažbu ulice kousek od Vinae, rozletěl se na kousky.
Nevěřícně zírala na dráčka, poté rychle pohlédla dolů. Dráček znovu zacvrlikal. Žena mu cosi řekla, co dívka nepochytila. Pak zmizela v místnosti, dráček vletěl dovnitř a okno se zavřelo. Vinae se zděsila. Proč tam vletěl? Jak ho dostane ven? Konečně, co je mu po něm. Jenže od chvíle, co jí usedl na rameno, cítila za něj jakousi zodpovědnost. Začala si prohlížet dům, kudy by se do něj šlo dostat. Vtom se domovní dveře rozletěly a žena stanula na jejich prahu. Než se Vinae nadála, popadla ji žena za paži a vtáhla dovnitř. Pak rychle zavřela dveře. Byly v poměrně velké hale. Protější okno bylo z jakéhosi průzračného materiálu a skrz něj bylo vidět velkou zahradu. Před oknem stál nízký stolek s křesílky. Žena pokynula Vinae, aby si sedla a sama se do jednoho z nich usadila. Dlouhé rovné, čistě bílé vlasy se kolem ní rozprostřely, takže to vypadalo, jako by byla zahalená v bělostném šátku. Zlatý dráček, který se do té doby motal kolem ní, vyhoupl se do jednoho z křesel a stočil se, pouze hlavička vše stále bystře pozorovala jasnýma zelenýma očkama. Vinae se zděsila, což když se žena naštve a vyhodí je odsud. Ta ale nevypadala, že by jí to nějak vadilo. Zadívala se na ni: "Takže, proč jsi zaklepala na dveře mého domu, zlatovlasá dívko?"
"Potřebuji pomoc. Hledají mne jako uprchlou otrokyni a toho dráčka hledají taky, i když nevím, k čemu ho chtěli."
"Dračici," skočila jí do řeči žena, " je to dračice."
"Cože?" vylétlo z Vinae překvapeně. "Totiž jak-jak to víte?" vypravila se sebe
"Dá se to poznat podle tmavých stínů nad očima a taky má jemnější stavbu těla. Ale nemělo by tě spíš než tohle zajímat, jestli vás tu ukryji?"
"A uděláte to?" Vinae byla zmatená. Tahle žena byla tak zvláštní. Nejenže nijak nežasla nad dráčkem, teda dračicí, pokud mluvila pravdu, ani ji nevystrčila ven z domu, sotvaže se dozvěděla, že je dívka uprchlá otrokyně. Vinae se dokonce zdálo, že si z ní žena utahuje.
"Ano, udělám. Ale musíš mi slíbit, že nebudete chodit dozadu do zahrady k tomu kopečku. "
"To vám klidně slíbím," odpověděla Vinae, překvapená, že je to tak jednoduché.
"A ještě jednu věc, chci, abys mi důvěřovala. Vím, že je těžké důvěřovat někomu, koho si sotva poznala, ale je to důležité."
"Dobře."
"V tom případě bych chtěla znát své jméno, a jak se stalo, že máš zlaté vlasy."
Dívka zaváhala. Slíbila, že té ženě bude důvěřovat, avšak má to opravdu udělat. Ale musí, řekla, že to udělá. A navíc, proč by to nemohla říct. Proč by jí mělo uškodit, kdyby to někdo zjistil.
" Jmenuju se Vinae. S těmi vlasy je to dost zvláštní. Začal se mi před nedávnem," chvíli počítala," vlastně před 17 dny zdát sen a každou noc se vrací. A ráno potom mi přibude zlatý pramínek."
Žena vypadala vzrušeně: "A o čem byl ten sen?"
"Vždy jsem byla v královském paláci a šla jsem do jedné komnaty, kde ležel takový divný kámen. Jsem z vesnice, byla jsem vzata jako otrokyně a předevčírem jsem byla přivedena do města. Kvůli svým vlasům jsem byla vzata do paláce a tam jsem zjistila, kde vlastně se odehrává můj sen. Dnes ráno jsem se vydala podle snu a našla jsem tu komnatu. Byl tam u toho korunní princ s nějakým mužem a čarodějem. Ten čaroděj něco dělal a pak se vylíhlo to dráče a vyletělo přímo na mě a já se bála, co mi udělají, tak jsem začala utíkat a teď jsem tu," Lin to vše ze sebe vysypala a pak si teprve uvědomila, kolik toho řekla. Ale už se prostě potřebovala někomu svěřit.
Žena během toho napjatě poslouchala, když dívka mluvila o čaroději, skousla si ret, ale jinak na sobě nedala mnoho znát. Jakmile dívka domluvila, pravila: "Ty sny, to bylo volání o pomoc. Dračice tě k sobě volala. Ale pokud tam byl čaroděj a princ, je to vážné," spatřila obavy v dívčině tváři, "neboj, nechám vás tady, ale budete muset co nejdřív odejít z města. Jak vypadal ten čaroděj?"
"Měl prošedivělé, celkem světlé vlasy, nezvykle bledou pleť, ale hlavně z něj vyzařovala jakási síla."
"Ano, to je téměř jistě on, sám velký králův mág, Gerezon. Teď půjde do tuhého, pokud u toho byl on, je to tak důležité, že budou schopni prohledat celé město."
Pak na chvíli zmlkla a hleděla nepřítomně z okna. Lin nevěděla co dělat, ale pak se odvážila narušit ticho: "Chtěla jsem se zeptat, totiž, říkala jste, že mě dračice volala, ale jak to dokázala a proč zrovna mne?"
Žena sebou při zvuku jejího hlasu trhla a chvíli vypadla mírně zmatená, pak se však vzpamatovala a odpověděla jí: " Proč zrovna tebe, to nevím, ale jak, to ti říct můžu. Daleko odsud je říše, kde nejsou hlavními obyvateli lidé, ale draci. Ti draci jsou obdařeni rozumem a vládnou mocné magií. A odtud pochází i tato dračice," kývla hlavou směrem ke zlatému tvorečku, "Takže i když byla ještě ve vejci, dokázala ti poslat sen. Zlaté vlasy tedy budou nejspíše vedlejším účinkem. Teď pojď, ukážu ti, kde můžeš bydlet, dokud tu budeš." Vstaly, zlatá dračice se pružně protáhla, seskočila z křesla a vydala se za nimi.
Pokoj, do kterého je žena zavedla, byl zařízen s jednoduchou elegancí. Nebylo tu mnoho nábytku, postel, nízký stolek a u polštáře na sezení, skříň. Jedinou ozdobou pokoje byly nádherné květiny v okně.
"K oknům nechoď, někdo by tě mohl spatřit. Pokud bys chtěla na čerstvý vzduch, můžeš jít na zahradu. Já teď musím něco zařídit, ale chovej se zde jako doma. A ještě něco, kdybys tu potkala mladého muže, můžeš mu říct, kdybys něco potřebovala. Je to můj sluha," a s těmi slovy žena Vinae opustila.
Vinae osaměla. Usedla na postel a chvíli přemýšlela, co dělat. Snad ji ta žena nešla udat. Udělala dobře, když jí věřila? Stejně nemá jinou možnost, kam by mohla jít.
Vzpomněla si, že byla řeč o zahradě. Stýskalo se jí po přírodě. Sešla dolů po schodech a po chvíli hledání nalezla dveře, kterými vešla do zahrady.
Jen tak se procházela a užíval si přírody, měkké trávy pod nohama a svěží zeleně stromů. Zahrada byla obehnána vysokou zdí, takže se nemusela bát toho, že by ji někdo viděl. Zlatá dračice vylétla na mohutnou, pokroucenou větev a spokojeně se tam uvelebila. Slunce ji hřálo a ona v jeho svitu přímo zářila.
Dívka se usadila kousek od ní na kámen a zamyšleně na ni hleděla. "Proč jsi mi posílala ty sny, proč ses ke mně přidala? A co zdejší paní, jak to, že toho ví tolik o dracích? Co je zač?" ani si neuvědomila, že to říká nahlas, dokud za sebou nezaslechla kroky. Otočila se. Směrem k ní přicházel asi 22-letý mladík, v ruce nesl zahradnické náčiní a pískal si. Když došel až k ní, krátce kývl hlavou na pozdrav, ale nezastavil. Pokračoval dál do zadní části zahrady. Vinae se zvedla a se zvědavostí ho následovala. Zastavil se až u nízkého kopečku téměř u zdi, na samém konci zahrady. Tenhle kopeček byl jedinou vyvýšeninou v zahradě a dívka si vzpomněla, že jí bylo řečeno, aby na něj nechodila.
Mladík začal uhrabovat vysypané kamínky kolem pahrbku a u něj ležící záhony, i když Vinae připadalo, že už takhle vypadá dokonale. Chvíli jen tak stála a dívala se, jak pracuje. Naprosto ji ignoroval. Nakonec jí to nedalo, řekla si, že musí nějak začít rozhovor a tak se zeptala, zda nechce s něčím pomoci.
Mladík jen zavrtěl hlavou a pokračoval ve své práci. Nakonec Vinae neodolala a zeptala se přímo na otázku, která ji vrtala hlavou.

Kapitola 8

1. dubna 2012 v 15:41
Lin nemohla pochopit, proč matka nedostala pokoj vedle ní, ale Nedaril ji ujistila, že je to v pořádku. Následovala tedy, i když váhajíce, Almardona, který ji zavedl do jejího pokoje a odešel, oznamujíce, že pošle někoho, kdo jí bude obsluhovat.
Linmaria se rozhlédla po pokoji. Byl krásný. Dostatek světla zajišťovalo velké obloukovité okno, které poskytovalo výhled do zahrady, kdy sice byla krátká tráva, ale bylo vidět, že rostliny zde mohou růst, jak se jim zamane. Okno bylo možno zatáhnout dlouhými těžkými závěsy, které splývaly až na zlatohnědý koberec, pokrývající podlahu krom místa před rozměrným krbem, vestavěným do stěny naproti dveřím. Samotná obruba krbu byla vyzdobena složitými ornamenty a po jeho stranách visely na zdi dva obrazy. Jeden zobrazoval ženu s odhodlaným výrazem ve tváři, vážného muže, ale s lišáckým úsměvem v očích. Lin nevěděla, kdo to je, ale dýchala z nich tajemná vznešenost.
V rohu místnosti stála postel, ale nebyla to postel ledajaká. Nad nadýchanými posuškami, na vyřezávaných sloupcích byla umístěna nebesa z bělostné látky, zdobené zlatými výšivkami.
Poslední stěna byla přitesána do tvaru polic, v nichž byly uloženy knihy a pak tu byly vsazeny do stěny dvoudílné dveře. Začínala si připadat jako ve snu. Pokoj jako pro princeznu a teď ještě tato skříň před ní byla plná nádherných šatů.
"Pán vám vzkazuje, že vše, co najdete v tomto pokoji je vám k dispozici."
Lin se s úlekem otočila. Za ní stála ta žena, se kterou se setkala, už když byla vězněm, Joan.
"Promiňte, že jsem vyšla bez vyzvání, ale nikdo na zaklepání neodpovídal," řekla Joan a přitom přemýšlela, co to vše znamená. Nejdříve pán držel tuhle dívku v zajetí a pak ji ubytuje v takovém pokoji a nakáže jí, Joan, že má té dívce sloužit. Co má s touhle dívkou v úmyslu? Pak však potřásla hlavou. Co má ona přemýšlet o plánech svého pána. Jejím úkolem je správně plnit jeho nařízení a to také udělá.
Zatím si Lin připadala trochu dezorientovaná: "Proč, proč mi vykáte? Vždyť já jsem jen obyčejná holka a navíc jste starší, takže to já bych s vámi měla mluvit uctivě."
"Ale teď jste tu paní vy a já se k vám podle toho musím chovat. A nevykejte mi. Pokud jsem vaše služka, rozhodně se nehodí, abyste mi vykala, slečno."
"Budu vám tykat, ale v tom případě mi musíte tykat i vy. Jmenuju se Lin a tak mne prosím oslovuj."
"Dobře. Když si to přeješ," usmála se Joan.

Lin se vydala za matkou. Předtím si s Joaninou pomocí vyzkoušela šaty ze skříně a zjistila, že většina z nich jí padne. Ty, co jí byly příliš velké či volné, si Joan odnesla, aby je upravila.
Matka ve svém pokoji nebyla, ale jeden ochotný sluha za ní Lin zavedl.
Matka seděla u stolu v rozlehlé a vysoké místnosti plné knih. A to doslova. Kolem všech stěn se táhly police, sahající až ke stropu. V jednom rohu bylo postavené schodišťátko, vedoucí na jakýsi ochoz, vedoucí podél knihoven. Krom toho tu byly v prostoru rozestavěny další knihovny. Lin se divila, že pod tíhou knih neprasknou.
Matka sice měla před sebou otevřenou knihu, ale nečetla ji. Bavila se s čarodějem, který vybíral různé knihy a snášel je na hromadu uprostřed stolu. Když dívka vkročila dovnitř, dospělí zmlkli.
"Dobře, že si přišla, právě vybírám knihy, které by sis měla přečíst. Umíš doufám číst?" otočil se k ní Almardon.
"Ano, umím," odpověděla Lin, zírajíce nevěřícně na hromadu tlustých svazků na stole. Tohle všechno má přečíst? Sice četla ráda, ale tolik najednou?
"Skvěle, domluvili jsme se s Nedaril, že pokud to půjde, za týden nastoupíš do školy, takže zkus alespoň tohle do té doby nastudovat. Není to nic moc, ale potřebuješ mít do začátku alespoň nějaké základy. Také ti vždy po snídani budu dávat praktické magie. Přitom se mne také můžeš zeptat na to, čemu bys nerozuměla.
Ale i tak budeš proti svým spolužákům pozadu. Přece jenom, oni nastoupili do školy v osmi a tobě je už 12."
Linmaria hleděla střídavě na Almardona a Nedaril. Opravdu má tohle všechno přečíst? Jak to má asi stihnout?
Matka na ni povzbudivě kývla: "Vím, že toho je hodně. Ale když vydržíš, bude to stát za to."
"Ale," namítla chabě dívka, "vždyť to ani neunesu!"
"Pravda," čaroděj zatáhl za šňůru na stěně.
Během chvilky se do knihovny dostavil sluha: " Pane, přejete si?"
"Pomůžeš této dívce odnést knihy do jejího pokoje."
"Ano, pane, " odpověděl sluha uctivě, ale ne zrovna s velkým nadšením, když viděl množství knih. Ale naložil si knihy do náručí, Lin popadla zbytek a odešli.

Nedaril natočila tvář k Almardonovi: "Slib mi, že se o ni dobře postaráš, pokud budu muset odejít."
"Udělám, co budu moci. Ale i tak to pro ni bude těžké."
"Napíšu dopis, kde jí vše vysvětlím a ujistím ji, že tu má zůstat. Nemyslím, že je nějaká naděje, že bych tu mohla déle setrvat. Porušila jsem pravidla a jsem příliš nepohodlná. Rada se mnou nebude mít problémy."
"Jsem jejím členem a zasadím se, abys dopadla co nejlépe, ale zákony mluví jasně. S tím nic nenadělám."
"Vím a věděla jsem o tom riziku i ve chvíli, když jsem se rozhodla vyjít z úkrytu a najít Lin."
"Potom, co jsi vtrhla do Síně moudrosti, už budou o tobě vědět všichni. Viděli, že jsi odešla se mnou, ale zatím nevědí, kdo jsi. Takže nejdříve se zeptají mne. Budu jim muset říci pravdu. Pak tě předvolají."
"Přijmu trest, ale chtěla bych být s Lin, než nastoupí do školy. Až bude zaměstnána školou, bude jednodušší zmizet."
"Nemyslím, že to bude lepší, ale jak myslíš. Takový odklad ti dokážu vymoci."
"Děkuji, rane, jsem ti zavázána. Vidím, že v tobě stále zůstalo něco z toho člověka, který pomáhal mému manželovi."