2.Kapitola

14. dubna 2012 v 14:44
"Tak jak dopadl test?" Shizuka se otočila směrem k Yae. Učitel právě odešel a celá třída
začala řešit, jak kdo odpověděl na jaké otázky.
"Myslím, že by to mohlo dopadnout dobře. Už jsem se tuhle látku učila dřív." A navíc
co jednou vidím, to nezapomenu. Dodala si ještě v duchu.
"To se máš, já si nejsem jistá, jestli mi uzná odpověď u otázky čtyři a sedm. Napsala
jsem to tam trochu jinak, než jsem měla v sešitě, ale myslela jsem to dobře. Doufám, že mu to
tak bude stačit. Rodiče mě pořád otravují, že musím mít ze všeho 100%. Taky po tobě rodiče
chtějí aby ses pořád učila?"
"Ne."
"Tak to se máš, to mě pořád kolem dokola hustí do hlavy, že jestli něčeho chci
dosáhnout, tak se musím učit a…" Shizuka bzučela dál a Yae jen přikyvovala a snažila se
stíhat rychlou smršť slov. Konečně ji vysvobodil zvonek a do místnosti vešel vyučující. Den
proběhl podobně jako ten předchozí. Pořád byla "ta nová," její neobvyklý vzhled jí nijak
nepomáhal zapadnout a tak se okolo ní houfovali zvědavci.
To, že pro ní včera přijela drahá limuzína také vyvolalo hromadu dotazů. Každý chtěl
vědět jestli je její, kolik stála a kdo byl ten řidič. Všichni se dohadovali, jak je možné, že
tak drahé auto přijelo pro normální studentku a vymýšleli teorie o tom, kdo vlastně Yae je.
Dokud byli daleko od pravdy, smála se Yae s nimi. Povedlo se jí na všechny dotazy odpovídat
dosti vyhýbavě, a tak nakonec rozruch okolo jejího vyzvednutí ze školy pomalu utichal.
Zbytek týdne proběhl v podobném duchu, ale v pátek už se k ní chovali skoro normálně.
Přesto se Yae těšila na víkend a na trochu klidu.

V sobotu ráno ji probudilo zaklepání a pootevřenými dveřmi opatrně nakoukla služebná.
Když viděla, že je Yae vzhůru, vstoupila dovnitř.
"Dobré ráno. Omlouvám se, že vás budím, ale je tady vaše matka a otec."
"Cože? Oni za mnou přijeli?" Yae byla rázem úplně probuzená. Tak proto ji nepřišel
žádný email ani jí nezatelefonovali. Plánovali ji navštívit osobně! Vyskočila z postele a začala
na sebe házet oblečení.
"Miyu, běž dolů a řekni jim, že hned přijdu."
Yae si ještě opláchla obličej, pročísla vlasy a vyběhla ze dveří. Jak běžela po schodech,
uslyšela svou matku. Zrovna se asi zlobila, protože její vysoký hlas pronikal přes zavřené
dveře jídelny až do vstupní haly.
"Dobré ráno!" Yae nadšeně vběhla do jídelny. Její matka s otcem tam seděli u stolu
a zrovna snídali. Dívčina matka byla vysoká tmavovlasá, tmavooká žena, na které bylo na
první pohled patrné, že si na svém vzhledu zakládá. Dlouhé vlasy měla pečlivě upravené
do složitého účesu, obličej umně nalíčený a těsný světlý kostýmek zdůrazňoval plné křivky
jejího těla. Na rukou měla prsteny s velkými kameny, kolem krku zlatý řetízek s modrým
diamantem a v uších velké náušnice.
Její manžel byl přísně vypadající čtyřicátník s krátkými černými vlasy. Vždy chodil
v obleku s kravatou a naleštěnými botami. I na jeho ruce se skvělo několik prstenů. Oba
dva působily dojmem velmi bohatých lidí, kteří si jdou tvrdě za svým cílem a na ostatní se
neohlížejí.
Mezi nimi seděla na měkké židli asi dvanáctiletá dívenka. Měla na sobě bělostné,
nadýchané šaty a tmavé vlasy mela stažené sponou s malými perličkami. Měla velmi
pohlednou tvář s jemnými rysy a plnými rudými rty. Tmavě modré oči lemované hustými
řasami měly tvrdý a povýšený výraz.
Právě sledovala, jak její matka hubuje kuchařku za špatně upravený moučník a na rtech
jí pohrával výsměšný úsměv. Když vešla Yae, všichni v místnosti se k ní otočili. Dokonce i
její matka nechala Mily na pokoji a upjatě opětovala pozdrav.
"Moc ráda vás vidím, co že jste přijeli tak časně?" Yae si sedla ke stolu naproti matce a

nandala si na talíř míchaná vajíčka.
"Sennen má nějaké jednání poblíž, a tak jsme si řekli, že se stavíme."
"To jsem ráda."
"Jistě. Vlastně jsme chtěli vědět, jak se ti líbí ve škole."
"Vážně?" Yae se rozzářila. " Je to tam úplně skvělé. Chodím do třídy s několika moc
príma lidma a asi budu chodit do počítačového kroužku a…"
"Dobrá, dobrá. Takže zatím neuvažuješ, že se vrátíš k domácímu učení? Já si myslím, že
by to tak bylo lepší. Ještě někdo ve škole objeví tu tvou úchylnost a novináři nás roztrhají."
"A…ale.."
Yaina matka se však nenechala vyrušit.
"S tím tvým chozením do školy jsem souhlasila jen proto, že jsem doufala, že tě to
nebude bavit a ty se sama rozhodneš přestat. Ale aby bylo jasné, nesouhlasím s tím, abys
chodila do školy a přicházela tak do styku s tolika lidmi."
"Ale mami, já chci chodit do školy."
"Říkala jsem ti už mockrát, abys mi neříkala mami."
"Ano. Ale já si dávám pozor, nikdo na to nepřijde."
"Mě se to nelíbí. Jestliže to někdo zjistí, budou problémy. Prostě skonči. Já napíšu do
školy, že už nebudeš chodit, že se ti zhoršilo zdraví, nebo já nevím co."
"Ne, Sayori. Já prostě do školy chci chodit." Yae si stoupla a hlas jí ztvrdl. Teď už jí
bylo jasné, že rodiče nepřijeli proto, že by ji chtěli pogratulovat. "Neboj, nikdo nepřijde na to,
co umím, nebudu dělat žádné problémy, ale do školy prostě chodit budu."
Sayori se dlouho na Yae dívala a uvnitř se jí svářely dvě protichůdné touhy. Na jedné
straně nechtěla, aby její dcera chodila do školy a na druhé straně chtěla už chtěla mít tuhle
diskuzi za sebou a naprosto jí vyhovovalo, že Yae bydlí tady a že si s ní nemusí dělat žádné
starosti. Navíc už nezbývalo moc času aby neměli zpoždění. Nakonec převládly výhody nad
nevýhodami.
"Dobře, budeš moct dál chodit do školy, ale jestli provedeš jedinou věc, která ukáže, že
nejsi normální, ale že jsi z- no to jedno. Jestli na to přijdou, už v životě neopustíš tenhle dům.
Je ti to jasné?" Sayorin hlas byl studený, bez citu.
"Ano Sayori, naprosto jasné."
"Výborně, to je všechno. Angelico pojď, jdeme. Tatínek už musí na to jednání."
Yaina sestra se svedla ze židle bez jediného ohlédnutí zamířila ke dveřím. Její rodiče
ji těsně následovali. Nikdo z nich neřekl ani slovo na rozloučenou. Když se za nimi zaklaply
vchodové dveře, ozval se zvuk auta.
Yae se zhroutila do židle. Její rodiče byli opět pryč. Na jeden krásný okamžik si
myslela, že přijeli kvůli tomu, že se jim po ní stýská, ale tohle? Vždyť její otec na ni ani
jednou nepromluvil.
Yae rázně vyskočila. Nedokázala už dál sedět.
"Yae, drahoušku…" To byla Mily, která viděla smutek v dívčině tváři a chtěla jí nějak
pomoct.
"Jdu ven"
Yae běžela přes louku. Na sobě měla jen lehké bílé šaty a byla bez bot, ale jaro bylo
letos teplé a sluníčko svítilo, takže jí nebylo zima. Běžela na své oblíbené místo.
Na útesy. Tam když stála a kolem ní hvízdal vítr, mohla si vždy utřídit myšlenky.
Útesy patřily k pozemku jejích rodičů, a tak se nemusela bát, že by tam na někoho
narazila.
Doběhla zadýchaná, s rozevlátými vlasy a podrápanými chodidly.
Stoupla si na samotný vrchol skály a nastavila tvář větru. Milovala, jak ji laská na kůži a
suší slzy. V uších ji zněl zvuk příboje, křik racků a nos ji zaplnila slaná vůně moře. Tentokrát
ji však nic z toho nedokázalo uklidnit. V hlavě ji zněl pronikavý hlas matky, jak ji neustále
vyčítá, že se narodila.
Yae se předklonila a pohlédla do hloubky pod sebou. Asi o třicet metrů níž se zpěněné
vlny přelévaly přes ostré útesy, nebo rozrážely o jejich vrcholy.
Dívka se přikrčila, a pak skočila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama