Kapitola 8

1. dubna 2012 v 15:41
Lin nemohla pochopit, proč matka nedostala pokoj vedle ní, ale Nedaril ji ujistila, že je to v pořádku. Následovala tedy, i když váhajíce, Almardona, který ji zavedl do jejího pokoje a odešel, oznamujíce, že pošle někoho, kdo jí bude obsluhovat.
Linmaria se rozhlédla po pokoji. Byl krásný. Dostatek světla zajišťovalo velké obloukovité okno, které poskytovalo výhled do zahrady, kdy sice byla krátká tráva, ale bylo vidět, že rostliny zde mohou růst, jak se jim zamane. Okno bylo možno zatáhnout dlouhými těžkými závěsy, které splývaly až na zlatohnědý koberec, pokrývající podlahu krom místa před rozměrným krbem, vestavěným do stěny naproti dveřím. Samotná obruba krbu byla vyzdobena složitými ornamenty a po jeho stranách visely na zdi dva obrazy. Jeden zobrazoval ženu s odhodlaným výrazem ve tváři, vážného muže, ale s lišáckým úsměvem v očích. Lin nevěděla, kdo to je, ale dýchala z nich tajemná vznešenost.
V rohu místnosti stála postel, ale nebyla to postel ledajaká. Nad nadýchanými posuškami, na vyřezávaných sloupcích byla umístěna nebesa z bělostné látky, zdobené zlatými výšivkami.
Poslední stěna byla přitesána do tvaru polic, v nichž byly uloženy knihy a pak tu byly vsazeny do stěny dvoudílné dveře. Začínala si připadat jako ve snu. Pokoj jako pro princeznu a teď ještě tato skříň před ní byla plná nádherných šatů.
"Pán vám vzkazuje, že vše, co najdete v tomto pokoji je vám k dispozici."
Lin se s úlekem otočila. Za ní stála ta žena, se kterou se setkala, už když byla vězněm, Joan.
"Promiňte, že jsem vyšla bez vyzvání, ale nikdo na zaklepání neodpovídal," řekla Joan a přitom přemýšlela, co to vše znamená. Nejdříve pán držel tuhle dívku v zajetí a pak ji ubytuje v takovém pokoji a nakáže jí, Joan, že má té dívce sloužit. Co má s touhle dívkou v úmyslu? Pak však potřásla hlavou. Co má ona přemýšlet o plánech svého pána. Jejím úkolem je správně plnit jeho nařízení a to také udělá.
Zatím si Lin připadala trochu dezorientovaná: "Proč, proč mi vykáte? Vždyť já jsem jen obyčejná holka a navíc jste starší, takže to já bych s vámi měla mluvit uctivě."
"Ale teď jste tu paní vy a já se k vám podle toho musím chovat. A nevykejte mi. Pokud jsem vaše služka, rozhodně se nehodí, abyste mi vykala, slečno."
"Budu vám tykat, ale v tom případě mi musíte tykat i vy. Jmenuju se Lin a tak mne prosím oslovuj."
"Dobře. Když si to přeješ," usmála se Joan.

Lin se vydala za matkou. Předtím si s Joaninou pomocí vyzkoušela šaty ze skříně a zjistila, že většina z nich jí padne. Ty, co jí byly příliš velké či volné, si Joan odnesla, aby je upravila.
Matka ve svém pokoji nebyla, ale jeden ochotný sluha za ní Lin zavedl.
Matka seděla u stolu v rozlehlé a vysoké místnosti plné knih. A to doslova. Kolem všech stěn se táhly police, sahající až ke stropu. V jednom rohu bylo postavené schodišťátko, vedoucí na jakýsi ochoz, vedoucí podél knihoven. Krom toho tu byly v prostoru rozestavěny další knihovny. Lin se divila, že pod tíhou knih neprasknou.
Matka sice měla před sebou otevřenou knihu, ale nečetla ji. Bavila se s čarodějem, který vybíral různé knihy a snášel je na hromadu uprostřed stolu. Když dívka vkročila dovnitř, dospělí zmlkli.
"Dobře, že si přišla, právě vybírám knihy, které by sis měla přečíst. Umíš doufám číst?" otočil se k ní Almardon.
"Ano, umím," odpověděla Lin, zírajíce nevěřícně na hromadu tlustých svazků na stole. Tohle všechno má přečíst? Sice četla ráda, ale tolik najednou?
"Skvěle, domluvili jsme se s Nedaril, že pokud to půjde, za týden nastoupíš do školy, takže zkus alespoň tohle do té doby nastudovat. Není to nic moc, ale potřebuješ mít do začátku alespoň nějaké základy. Také ti vždy po snídani budu dávat praktické magie. Přitom se mne také můžeš zeptat na to, čemu bys nerozuměla.
Ale i tak budeš proti svým spolužákům pozadu. Přece jenom, oni nastoupili do školy v osmi a tobě je už 12."
Linmaria hleděla střídavě na Almardona a Nedaril. Opravdu má tohle všechno přečíst? Jak to má asi stihnout?
Matka na ni povzbudivě kývla: "Vím, že toho je hodně. Ale když vydržíš, bude to stát za to."
"Ale," namítla chabě dívka, "vždyť to ani neunesu!"
"Pravda," čaroděj zatáhl za šňůru na stěně.
Během chvilky se do knihovny dostavil sluha: " Pane, přejete si?"
"Pomůžeš této dívce odnést knihy do jejího pokoje."
"Ano, pane, " odpověděl sluha uctivě, ale ne zrovna s velkým nadšením, když viděl množství knih. Ale naložil si knihy do náručí, Lin popadla zbytek a odešli.

Nedaril natočila tvář k Almardonovi: "Slib mi, že se o ni dobře postaráš, pokud budu muset odejít."
"Udělám, co budu moci. Ale i tak to pro ni bude těžké."
"Napíšu dopis, kde jí vše vysvětlím a ujistím ji, že tu má zůstat. Nemyslím, že je nějaká naděje, že bych tu mohla déle setrvat. Porušila jsem pravidla a jsem příliš nepohodlná. Rada se mnou nebude mít problémy."
"Jsem jejím členem a zasadím se, abys dopadla co nejlépe, ale zákony mluví jasně. S tím nic nenadělám."
"Vím a věděla jsem o tom riziku i ve chvíli, když jsem se rozhodla vyjít z úkrytu a najít Lin."
"Potom, co jsi vtrhla do Síně moudrosti, už budou o tobě vědět všichni. Viděli, že jsi odešla se mnou, ale zatím nevědí, kdo jsi. Takže nejdříve se zeptají mne. Budu jim muset říci pravdu. Pak tě předvolají."
"Přijmu trest, ale chtěla bych být s Lin, než nastoupí do školy. Až bude zaměstnána školou, bude jednodušší zmizet."
"Nemyslím, že to bude lepší, ale jak myslíš. Takový odklad ti dokážu vymoci."
"Děkuji, rane, jsem ti zavázána. Vidím, že v tobě stále zůstalo něco z toho člověka, který pomáhal mému manželovi."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama