Kapitola 8

22. dubna 2012 v 18:50
Probudilo ji cosi studeného na tváři a sen, že se topí. Prudce se posadila. Kolem byla tma a zemi bičovaly proudy deště. Chvíli se vyděšeně rozhlížela, kde je, pak si to však uvědomila. Jsou na útěku někde v lese na sever od hlavního města. Matně si pamatovala, že klopýtaly lesem a pak se zastavily na malé loučce, že si na chvíli odpočinou. Věděla, že by měly pokračovat v cestě, ale už prostě bez odpočinku nemohly dál. Musely usnout.
Tady ale zůstat nemůžou. Musí najít nějakou ochranu před tímhle ledovým deštěm. Namáhavě vstala a zamířila k temnějšímu hrbolku, který považovala za dívku. Sotva se jej však rukou dotkla, okamžitě ucukla. Místo měkkého, lidského těla nahmatala šupiny. Uvědomila si, že udělala chybu. Tenhle kopeček byl přece mnohem větší než by dračí princezna kdy mohla být. Chvíli jen tak stála, neschopna pohybu a k smrti vyděšená. Pak se však trochu sebrala a odplížila se pryč. Zalezla pod větve jakéhosi stromu, stáhla z ramen ranec, se kterým předtím usnula na zádech a přitáhla nohy k tělu. Tak tam seděla, hledíce do tmy, nevěda co si počnout a třesa se zimou.

Když se znovu probudila, už nepršelo. Cítila, že má prsty prokřehlé, ale s údivem zjistila, že má šaty celkem suché. Rozhodně ne tolik, jako v noci. Vedle sebe spatřila ranec. Musí se podívat, jak to vypadá s věcmi uvnitř, ale moc slavné to po tom nočním lijáku asi nebude. Ale nejdřív musí najít holčičku. Vzpomněla si, že Nirke ji oslovovala Zarré. Vylezla z pod nízko skloněných větví smrku a rozhlédla se. Na loučce nikoho neviděla. Ale přece obě došly sem. Držela přece holčičku za ruku.Vinae se zmocnil strach. Začala tiše volat dívčino jméno. Ale jak se nic neozývalo, volala čím dál hlasitěji. Náhle ji napadla děsivá myšlenka. Co když ten tvor, co tu v noci byl, něco dívce udělal. Pak už nebrala ohled na hlasitost křiku. I kdyby jejich pronásledovatelé byli blízko, co jí bude platné ukrytí, pokud nenajde Zarré, jestli se tak vůbec jmenuje. A tak zběsile prohledávala okraje loučky a křičela dívčino jméno až do ochraptění.
"Zklamala jsem Nirke důvěru, ještě než jsem měla příležitost," pomyslela si zoufale.
Najednou spatřila v blátě mezi keři otisk lidské nohy. Byl menší než stopa dospělého člověka, ale nebyl zas tak malý, jak by Vinae chtěla. Přesto se po těch stopách pustila. Co kdyby. Ranec jí tížil na zádech, když běžela, sledujíce otisky a různé náznaky toho, že tu někdo šel. Pomalu se rozednívalo. Mezi stromy se válely cáry mlhy a ptáci začínali zpívat. Bylo by to jistě krásné, kdyby se dívka tolik nestrachovala. Před ní les strmě stoupal do svahu. Na něm se povalovaly obrovské kameny obrostlé mechem. Stopy vedly do svahu a tak se Vinae pustila vzhůru. Šlo se jí těžce. Nohy jí podkluzovaly a batoh ji táhl zpět. Zachytávala se mladých stromků a trsů trávy a vůbec všeho, co se naskytlo.
Ale viděla před sebou stopy toho, že jde správně a tak se drápala do kopce dál. Párkrát ji sice napadlo, zda by se raději neměla vrátit dál hledat, ale předtím nenašla nic a to hledala hodně důkladně. Konečně stanula na vrcholku kopce. Před ní mezi stromy prosvítala obloha. Vydala se tam a spatřila, že v jednom místě se kopec vypíná k nebi skálou, převyšující stromy. Vinae našla místo, odkud to vypadalo, že půjde vylézt nahoru a pustila se do šplhání, neboť odřený mech na povrchu kamenů značil, že tudy se pustil i neznámý.
Šlo jí to lépe, než očekávala a brzy byla nahoře. Spatřila, že na východě vychází slunce a na samém okraji skály kdosi stál. Ruce vztažené k vycházejícímu slunci, dlouhé světlé vlasy rozevláté v mírném vánku. Jak k té osobě Vinae pokročila, neznámá se otočila a tu Vinae stanula zmatená. Před ní stála asi 13 - letá dívka, ovšem ten obličej patřil zcela jistě Zarré. Ano, byl starší, přiměřený k věku dívky, ale Vinae v něm jasně rozeznávala Zarréiny rysy.
"Zbláznila jsem se, nebo je to přelud?" ptala se sama sebe, ale nedokázala najít odpověď. Tahle dívka vypadá jako Zarré a přece ne. Zarré je přece něco kolem šesti, to znamená, že je o 7 let mladší než tahle dívka. Taky vlasy má kratší. Ale ty oči jsou stejné. Stejné úzké zorničky a stejně sytě zelená.
Ne, nemůže to být Zarré, ta je mladší. Nikdo přece nemůže zestárnout o sedm let za jednu noc. Ale na druhou stranu, přece není tenhle les plný dračích holek. To nedává smysl. Není to sen? Vinae si zaryla nehty do dlaně. Bolelo to dost.
Nakonec to nevydržela a vypustila ze rtů otázku: "Zarré?"
"Ano, jsem Zarré."
Tu Vinae nevydržela a vychrlila to na ni všechno: "Tak jak to, že jsi takhle stará?! A proč si chodila pryč z louky? Víš, jak dlouho jsem tě hledala? Uvědomuješ si to vůbec? Víš, jak jsem se o tebe bála? Že se ti něco stalo? Taky jsem tě tu nemusela najít! Mohla jsem se vydat na jinou stranu a už bysme se nesešly! Taky tě mohli chytit ti, kteří nás pronásledujou! Už to nikdy nedělej!"
Vinae si uvědomila, že třese vzteky a zastyděla se, ale nemohla se ovládnout. Ten strach o Zarré, tak se snad nikdy v životě nebála a ještě k tomu to všechno, co se stalo v posledních dnech. Celý život žila celkem klidně na jednom místě a teď se toho v poslední době událo tolik a byla na ni naložena zodpovědnost za dívku, která si zřejmě mění vzhled, jak se jí zachce. Honí je vojáci s nejsilnějším mágem v království v čele a včera viděla, jak umřela žena, která ani nebyla pravým člověkem a která jí pomohla.
Zarré na ni zírala, oči doširoka rozevřené, rty se jí maličko chvěly. Vinae se cítila strašně, ale nedokázala přestat. V šoku chrlila příval slov na mladší dívku, která se trochu přikrčila. Konečně Vinae došly slova a ona se unaveně svezla k zemi.
Zarré promluvila, maličko se jí třásl hlas: "Já, já, jenom jsem chtěla vidět východ slunce. A ten růst, to je jedna z mých dračích schopností. Vyrostu ještě zítra, to budu vypadat tak na osmnáct, devatenáct a pak se můj růst zastaví. Promiň, že jsem tě před tím nevarovala. Ale včera, když zemřela Nirke, jsem nebyla schopná rozumně uvažovat. Je mi líto, že ses o mě bála."
Vinae jí chtěla říct, že to je v pořádku, ale stále v ní doutnala jiskřička hněvu a tak raději shodila ze zad batoh a otevřela ho. Pod látkou batohu byl ještě jeden obal z jakéhosi pevného, celkem hladkého materiálu, a když Vinae rozvázala tkanici, která držela jeho kraje pevně u sebe, ke svému překvapení zjistila, že věci nejsou úplně promočené, jak očekávala, nýbrž suché.
Batoh byl velký, ale stejně užasla, kolik se toho do něj vešlo. Jakási plachta z podobné látky, z jaké byla spodní vrstva batohu, dvě pláště prosté šedé barvy, ale z kvalitního materiálu. Pod nimi byly uložené poměrně měkké balíčky. Vinae jeden z nich otevřela. Jejich obsah ji naplnil nadšením. Jídlo. Od včerejší snídaně nejedly a tak si tu teď, zatímco jim slunce začínalo příjemně hřát do zad, dopřály snídani, probírajíce, jak teď budou pokračovat.
Samozřejmě nejdřív musely vyjít z lesa. A pak uvidí. Jasné je jen to, že musí jít na severozápad a vyhnout se vojákům. Vinae uvažovala o tom, zda se vojákům bude chtít hledat nějaká uprchlá otrokyně, ale byla tu ještě Zarré, a ta, o čemž ji i dívka sama ujistila, je na to důležitá dost. Ovšem k čemu ji král či čaroděj chce, Zarré neřekla a Vinae se nechtěla vrtat v jejím soukromí, když to nebude nutné, přestože by ji to hodně zajímalo.
Pak se nějak řeč dostala ke včerejšímu dni a k Nirke. Vinae viděla, jaký výraz přeběhl dívce naproti ní přes tvář, když si vzpomněla na poslední chvíle bílé dračice, a sama se zachvěla. Pak však Zarré zatnula pěsti a řekla: "Slíbila jsem, že na Nirke nikdy nezapomenu a ten slib dodržím. Jestliže se budu vyhýbat každé zmínce o ní, půjde to těžko. Pokud je tu něco, co bys o ní chtěla vědět a sama to vím, řeknu ti to. Chci, abys také ty uchovala v srdci a ve vzpomínkách tu, která nám pomohla a přitom zemřela."
Jestli ti to opravdu nevadí, chtěla bych vědět, jak to, že Nirke bydlela Selgeronu. Totiž, když jsem se s ní předtím bavila, říkala mi, že máte své dračí království a my tam přece teď taky půjdeme. Tak proč Nirke nebydlela tam? Mezi normálními lidmi pro ni přece muselo být hrozně nepříjemné žít. Nesmět ukázat svou pravou podobu."
"Bylo to pro ni těžké. Víš, schopnost proměny na člověka náleží jenom členům královského rodu a navíc, pokud zůstaneme v lidské podobě dlouho, začíná být pro nás obtížné vrátit se zpět do podoby pravé."
"Takže jsi princezna a ona taky? Tak proč...?"
"Ano jsem. V naší zemi se vypráví jedna legenda. Povím ti jí a možná pochopíš."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama