Květen 2012

Kapitola 11

25. května 2012 v 5:30
Šlechtická čtvrť byla nazývána také Bílou kvůli bělostnému kameni, kterým byl tvořen povrch jejích ulic. Jak jimi Lin procházela, uvědomovala si, že Bílá čtvrť je přesným opakem čtvrti Dolní. V jejím předchozím bydlišti byly ulice špinavé, domy rozbité, namačkané na sobě, hrozící každou chvíli spadnutím. Zde byly velké, nádherné domy obklopené zahradami. Na každé ulici stály lucerny, o nichž se domnívala, že svítí za pomoci magie. Také zde chodilo méně lidí než jinde ve městě.
Potom narazila na další zvláštnost této čtvrti.
Došla na křižovatku a místo další ulice nebo domu se před ní rozprostřela zahrada. Na tom by nebylo nic divného, jenže tu chyběl plot.
Lin zaváhala, ale jen chvilinku. Krátká travička a bujné stromoví lákalo. Rozběhla se mezi kvetoucí keře. Před ní se mezi stromy zablýskla vodní hladina. Bylo to jezírko. Plavali na něm vodní ptáci a podél jeho břehů byly položeny opracované klády k sezení.
Lin se na chvíli zastavil a přemýšlela. Poté její pohled padl na statný strom s rozložitou korunou a tmavě zelenými listy. Doběhla k němu a vyšvihla se do jeho větví. Byly silné a působily pevně, takže se nebála vyšplhat výše.
Uvelebila se v jedné stromové rozsoše a pohlédla dolů. Měla úžasný výhled a přitom jí přišlo, že ji nikdo nemůže vidět. Husté listí ji skrylo před očima všech.
Větve se pomalu pohupovaly ve větru. Bylo to uklidňující. Po cestičkách, které vedly k jezírku a mezi stromy, občas někdo prošel. Někteří usedli na klády, jiní jen prošli. Čas ubíhal. Lin se nechtělo slézat. Bylo zde příjemně. Sluníčko hřálo, jemný vánek ji ovíval a bylo příjemné nemuset se po dnech strávených nad knihami na nic soustředit.
Pak spatřila, že se po cestičce k jezírku hrne tlupa dětí různého věku. Někteří běželi rozesmátí, jiní kráčeli pomalu. Všechny však byly upravené, čisté a kypící zdravím. Lin se vrátil pocit, jaký měla, když procházela městem. Ano, byly to šlechtické děti a jejich rodiče i oni ovládali magii. Ale stejně to bylo nespravedlivé. Proč měly tyhle děti žít v přepychu, když ty v Dolní čtvrti měly co dělat, aby přežili ze dne na den. Tihle měli všechno jisté. Nemuseli se starat o to, co budou jíst, kde budou spát, jak si zajistit dostatečně teplé místo na období Limaaru, kam nebude moci ledový vítr, déšť ani sníh.
Pocítila na ně vztek. Jak to mají v životě lehké.
Pak se však okřikla. Nikdo nemůže za to, jak se narodil. Ani za prostý, ale ani za urozený původ. A kromě toho, co se pohoršuje, když teď chce mezi nimi žít!
"Ale to je něco jiného," namítl hlásek v její hlavě, "ty to děláš pro pomstění svého otce."
Pak jsem ještě horší než oni. Ti jsou alespoň nevinní, kdežto já si dala za cíl pomstu a ta není rozhodně dobrá. Ale stejně to musí udělat. Její otec byl dobrý člověk a oni ho zabili. Musí být potrestáni.
Zahnala ty myšlenky a znovu se zájmem pohlédla na děti. Její pozornost upoutala jedna dívka, přibližně stejně stará.
Měla dlouhé světlé vlasy a Linmariu zaujal způsob jejich úpravy. Jak dívka přicházela blíž a blíž, uvědomila si Lin, že to, co považovala za ozdobnou síťku, jsou spletené vlasy. Jejich vrchní vrstva byla tak umně propletená a upevněná, že opravdu vytvářela jakýsi síťkovitý přehoz přes zbytek vlasů, které volně splývaly. Navíc měla ve vlasech upevněné rolničky, takže při každém kroku cinkala.
Šla pomaleji než ostatní, takže ji brzo předehnali. Když již téměř všichni odešli, sešla z cestičky a usedla opodál od ní pod strom. Shodou okolností to bylo nedaleko Linmariiny skrýše, takže na ni Lin dobře viděla.
Dívka vytáhla z brašny vedle sebe knihu a brzy již byla zcela ponořená do jejího světa. A tak si Lin všimla přicházejících dříve než neznámá.
Byli to čtyři kluci a nevypadali zrovna přátelsky. Lin se zaujetím sledovala, co se bude dít dál.
Když už byli jen pár roků od ní, dívka zvedla hlavu. V očích se jí zablýsklo poznáním. Pak se usmála: "Copak, minule vám to nestačilo?"
"Ty..." zasyčel jeden z chlapců. Vypadal, že se na ni každou chvíli vrhne.
"Klid, Sio," položil mu ruku na rameno chlapec, který byl zřejmě jejich vůdcem.
"Přišli jsme splatit dluh," obrátil se na dívku a pokročil blíže k ní.
"Takže chcete boj! To se vám docela divím, potom, jak jste dopadli minule," dívka vstala a odložila knihu.
Lin přemýšlela, jestli se jí to tak připadá anebo se opravdu vlasy té holky svíjejí jako hadi. Vypadal teď dost silně. Přesto, na to, že stála proti přesile, vypadala dost sebevědomě.
"Tak pojďte," vyzvala je.
"Myslíš si, si že zase rychle vyhraješ? Tak to se pleteš."
"Opravdu? Uvidíme. Myslím, že se pleteš spíš ty, když tě napadlo, že bys mě takhle mohl zastrašit, Merleme.
Vůdce chlapců se ušklíbl a hodil cosi po dívce, která lehce uhnula, vlasy za ní zavlály jako závoj. Avšak právě v nich se ta věc zachytila a rozprskla se. Unikla z ní jakási jasně červená kapalina, která se rychle rozšířila po celé délce dívčiných vlasů.
"Myslíš, že mě zastaví nějaká barva?" vykřikla posměšně dívka. Pak se však zarazila: "Co, co to..."
"Není to jen nějaká barva," v chlapcově hlase zaznělo potěšení nad úspěchem, "je to lepidlo. Teď si bezbranná a my tě můžeme potrestat."
Při těch slovech se zbytek party vrhl na dívku. Bránila se jako divoká kočka a několikrát je ze sebe setřásla. Nakonec jí však svázali ruce a přinutili ji pokleknout. Než se Lin stihla rozhodnout, zda by jí neměla pomoci, chytli kluci dívku a odtáhli ji ke břehu jezírka.
Teď byli tak blízko Lin, že by stačilo seskočit, udělat pár kroků a mohla se jich dotknout.
Partička donutila vstoupit dívku do vody. Pak ji přimáčkli pod hladinu. Když jí konečně dovolili se vynořit, prskala a lapala po dechu.
"Jsme ochotní tě pustit jen s malým trestem, pokud se pokorně omluvíš," pravil vůdce, který tomu všemu jen přihlížel.
Dívka naň pohrdavě pohlédla: "Nikdy se neomluvím! To, co jste dostali, dostali jste po právu."
Nevadí, alespoň uvidíš jednu mou novou specialitu. Zjistil jsem, že čtení přece jen k něčemu je. Našel jsem při něm velice užitečné kouzlo. Budeš mít tu čest, že budeš první, na kom ho vyzkouším."
Vůdce začal zvláštně mávat rukama, ale náhle strnul, neboť zpoza jeho zad se ozvalo rázné: "Dost!"

Lin už to nevydržela. Nedokázala už dál přihlížet, jak tu dívku trápí. Jak neohroženě se stavěla proti svým protivníkům, přestože jí vyhrožovali. Musela se jí zastat.
Seskočila ze stromu a vyřkla hlasitě: "Dost!"
V tu ránu se k ní všech pět tváří obrátilo a ona na chviličku zalitovala toho, co udělala. Ale opravdu jen na chviličku.
"Přestaňte! To se nestydíte, čtyři na jednu nevinnou holku?"
"Tak nevinou, jo?" zachechtal se jeden z chlapců, "kdybys věděla, za co všechno může!"
"A vůbec, co se do toho pleteš?" přidal se další.
Nikdy jsem tě tu neviděl, takže jsi nejspíš jedna ze sloužících. Tak jak to, že si dovoluješ nás přerušovat. Nebojíš se, že tě začarujem?"
"jestli neumí kouzlit, zbavíme se jí rychle. Sio, zařiď to, ať nás nezdržuje."
Lin zalila vlna hněvu. Nejdřív napadli na tu dívku a teď chtějí zaútočit i na ni. Že s ní bude lehká práce? Ona jim ukáže!
Šáhla do svého nitra a povolala svou moc. Vzduch kolem ní se náhle prudce ochladil. Vykročila směrem k chlapcům, zem pod ní pokryla jinovatka. Chlapci překvapeně couvli.
Lin se znovu nechala uchvátit nedávno nalezenou silou, zapomínajíce na Almardonovo varování. Cítila, že jí namrzají vlasy i oblečení. Zesílila chlad kolem party. Vůdce se o něco pokusil, zřejmě o nějaké kouzlo, ale třásl se zimou tak, že z toho nic nebylo.
Hoši chvíli bojovali s třeskutou zimou, avšak Lin ještě přitlačila. Nakonec to museli vzdát a prchli, ohlížejíce se na Lin nevěřícnými pohledy.
Linmaria se je nepokoušela zastavit. Byla ráda, že tak rychle zmizeli.
Dělali se jí mžitky před očima a byla ráda, že se udrží na nohou. Naštěstí nemusela předtím jít, jinak by si její slabosti všimli a tak lehce by se jich nezbavila. Hleděla za nimi, pak si uvědomila, že by měla raději pomoci té dívce.
Když se otočila, zjistila, že dívka už stojí za ní, z mokrých šatů jí kape voda, ruce stále spoutané.
Součástí Lininy zlodějské výbavy byl i malý ostrý nožík schovaný v rukávu, který nepřestala nosit ani teď, když bydlela u Alamardona.
Vytáhla jej: "Nastav mi ruce, ať můžu přeřezat ten provaz."
Dívka na chvíli zaváhala, pak to s nepříliš nadšeným výrazem udělala.
Linmaria se roztřesenými prsty pustila do přeřezávání pout. Cítila, jak ji dívka netrpělivě pozoruje. Konečně byl provaz téměř přeříznut. Neznámá za něj škubla a on se přetrhl.
Lin pohlédla na dívku před sebou: "Proč tě vlastně napadli?"
"O to se nemusíš zajímat!"
Lin překvapeně zamrkala. Tohle tedy rozhodně nečekala.
"A mohla bys mi teda říct alespoň svoje jméno? Abych věděla, koho jsem zachránila," na slovo "zachránila" vložila Lin obzvláštní důraz. Pomohla té dívce a ona je na ní místo poděkování protivná.
"Tivae, ale nemusela ses obtěžovat, zvládla bych to sama."
Linino obočí vyletělo vzhůru: "Opravdu? Moc to tak nevypadalo. V tom případě promiň, že jsem se obtěžovala. Vícekrát se to nestane."
"To je dobře! A teď mne omluv. Musím jít," dívka rázně odkráčela a zanechala rozzuřenou Lin stát na cestičce.
Pomohla té dívce, a čeho se dočkala? Místo poděkování jí tahle holka málem seřvala, jakoby zavinila všechno, co se jí stalo! Co si o sobě myslí!
Ale jak tak stála, pomalu se uklidňovala.

Tivae běžela ulicemi. Byla jí zima a vlasy měla ztuhlé v jednom červeném zacuchaném uzlu.
Proč se to muselo stát? Jak to, že ji zastihli, takhle nepřipravenou. Příliš spoléhala na své nadání! Takhle ji ponížit! A zrovna Merlem Targelod! A jakoby to nestačilo, musela se tam připlést ta holka a pomoct jí! Pravda, ta pomoc se jí hodila, ale radši by hrdě strpěla mučení od Merlemovy party, než přijmout pomoc té holky. Jenže si nemohla vybrat.
Měla na tu dívku vztek. Proč se tam musela připlést? Ale možná na ni byla přece jenom moc hrubá. Konečně, ta holka to myslela dobře. Chtěla jí jen pomoci.
A co je vůbec zač! Vypadala, že je přibližně stejně stará jako oni, ale Tivae ji tu nikdy neviděla! A ta magie! Vypadala na daleko vyšší úroveň, než se v tomhle věku učí. Mohla by to být ta holka, o které se teď mezi žáky vedou diskuze? Prý přišla z Dolní čtvrti! Bez původu a s takovou magií? Tivae začínala být zvědavá. Měla se té holky zeptat na jméno.
No uvidíme, ta holka konec konců urazila její hrdost, takže proč by ji měla zajímat.


Kapitola 10

17. května 2012 v 19:44
Lin se neubránila výkřiku obdivu. Niera se usmála: " Jsem ráda, že se ti to líbilo. Ale hlavní je odhalit tvé nadání. Almardon mi říkal, že jsi po svém otci zdědila ovládání větru, ale že máš i své vlastní nadání. Dokážeš ho ovládnout?"
"To nevím. Příliš jsem to nezkoušela. Vždy, když chci použít magii, dostane se do popředí vítr. I když mi připadá, jakoby mé vlastní nadání větru pomáhalo.
Niera se natáhla ke keři rostoucímu vedle lavičky, utrhla z něj větvičku a podala ji dívce. Bylo na ní dosud nerozvinuté poupě.
"Zkus dokázat, že se tohle poupě rozvine."
Lin se naň zadívala. Ponořila se do svého nitra. Hned se jí nabízel vítr. Poznala to, protože obě nadání měla jakoby svou specifickou vůni a odstín.
Ale zahnala jej a nořila se hloub. Teď už ji to stálo nemalé úsilí. Prodírala se větrem a konečně ucítila svou pravou moc. Byla silnější, než vítr, bylo mocné, ale čekalo na její výzvu. Vítr se jí znovu nabídl, ale ona ho zatlačila zpět. Potom vyzvala to druhé. Váhavě uposlechlo, ale pak jakoby získalo odvahu, rychle ji začalo zaplavovat. Lin jej nahromadila v dlaních, ve kterých držela poupě a začala jej vypouštět ven. Oči zavřené, soustředila se jen na to, aby to dělala správně.
Náhle uslyšela Nieřin výkřik a prudce oči otevřela. Spatřila, že květ je sice z půlky rozvinutý, ale okraje jeho lístků doutnají.
Musí to uhasit! Vypustila svou moc silněji. Ale myslela přitom na to, aby oheň uhasl, ne na zahřátí květu a cítila, že se tok magie změnil.
Podívala se na poupě a pochopila, že to zase přehnala. Sice už nedoutnalo, zato bylo ztuhlé, a pokryté ledovou krustou.
"Je mi to líto. Nezvládla jsem to," podívala se omluvně na Nieru. Ta však nevypadala, že by byla nějak zklamaná. Naopak, v očích jí svítilo zaujetí. Ukázala na jezírko: "Zmraz ho!"
Dívka se pochybovačně zadívala na ni a pak na jezírko. Že se jí podařilo zmrazit květ, neznamená, že dokáže zmrazit i takhle velkou plochu! Ale uposlechla.
Poklekla u kraje vody a ponořila do ní ruce. Pak vypustila svou moc. Nejdříve se nic nedělo, ale pak se jí od rukou rychlostí blesku rozběhla síť bělostných vláken a hladina zamrzla tak rychle, že byla Lin sama ohromena. Kolem ní se utvořila ledová kra o poloměru kolem tří sáhů. Pocítila radost, ale také úbytek sil. Svět před očima se jí rozmazal a ona dopadla na led, ruce stále ztuhlé ve kře. Maga k ní přispěchala a jemně ji podepřela. Lin slyšela jako ze snu, jak k ní žena mluví: " Výborně. Ale musíš ještě jednou použít magii a uvolnit si ruce z ledu.
"Proč mne nenechá na pokoji, jsem tak unavená!" pomyslela si dívka. Oči se jí zavíraly a brada, kterou si při dopadu narazila, ji bolela. Avšak napnula síly a pokusila se o to, co jí bylo řečeno. Byla tak slabá. Ale tu jí pomohla její tvrdohlavost. Bojovala s únavou a snažila se přivolat svou moc. Kousek po kousku led povoloval. Poslední nápor síly. Pak se jí zatmělo před očima a ztratila vědomí.

Když se probrala, ležela na pohovce v prostorném pokoji. Přes sebe měla přehozenou přikrývku a kousek od ní stál prostřený stůl s vonícím jídlem.
Lin odhrnula přikrývku stranou a vstala. Život ji naučil neváhat, když měla příležitost k jídlu a navíc, pro koho jiného by to tu bylo přichystáno. Usedla ke stolu a pustila se do jídla. Už ho měla řádný kus v sobě (samotnou ji překvapilo, jaký má hlad), když se otevřely dveře a dovnitř vkročila Niera: "Takže už si se probrala. To, co jsi předvedla v zahradě, bylo dobré, ale budeme na tom muset ještě zapracovat. Ale pokud sis tím ujasnila, jaké je tvé nadání, posloužilo to svému účelu."
"Jo," Lin polkla sousto, "dokážu ovládat teplotu věcí kolem sebe."
"Užitečná schopnost. Pokud je dostatečně silná a budeš ji pilně cvičit, mohla by být jednou z nejlepších na ostrově."
Lin se pousmála. Vydrží. Už kvůli svému otci a také, chtěla ovládat magii. Byl to úžasný pocit.
Že jedna z nejlepších? Pak nebude problém otce pomstít.

Poté, co Lin pustila Nieřin dům, nevrátila se hned k Almardonovi. Celé dny byla zavřená v jeho domě, maximálně trávila čas na zahradě. Byla unavená z čtení knih a snahy zapamatovat si jejich obsah. Potřebovala pořádně na vzduch. A teď se naskytla skvělá příležitost. Chtěla prozkoumat tuhle čtvrť. Dokud ji sem Almardon nepřivedl, nikdy tuhle část města nenavštívila. Byla to čtvrť šlechty, čtvrť, kde sídlili mágové a ona tu neměla co pohledávat. Nepochybovala, že všechen majetek šlechty je chráněn magií. Slabší kouzla, která využívali obchodníci, se dala překonat, ale tohle byla úplně jiná úroveň.
Navíc se do čtvrti dalo vstoupit jen třemi branami. A i v těch se musel dotyčný prokázat důvodem, proč by měl být vpuštěn dovnitř. Podél hranic se zbytkem města se táhla zeď. Byla vysoká a chráněná magií.
Šlechta mohla ven i dovnitř, avšak prostí lidé ne.
Vyprávělo se, že dříve tomu tak nebylo. Čarodějové žili normálně ve všech čtvrtích. Často zastávali vysoké funkce díky svým schopnostem a těšili se všeobecné úctě, většinou se však nepovažovali za něco víc. I když, někdo takový se vždy našel.
Je pravda, že město řídila rada čarodějů o jedenácti členech a pouze jediný z nich byl člověk bez magických schopností, ale důležitější záležitosti se projednávaly na velkých shromážděních, kde byli shromážděni jak mágové, tak nemágové, a každý mohl vyjádřit svůj názor.
Pak však vznikla tajná organizace těch, kteří nebyli spokojení se současnou situací. Pomalu, ale jistě začali jednat. Nacházeli se mrtví mágové. Jejich kolegové se snažili vrahy, ale marně. Organizace měla mezi sebou dobré řečníky i vrahy, peníze jí také nechyběly a tak rostla.
Pak bouře vypukla naplno. Započala se tím, když začali vtrhávat do domů a vraždit mágy. Když pominul první moment překvapení, začalo se bojovat. Členů organizace bylo mnoho, ale čarodějové měli magii a bojovali o záchranu svých životů. Vzpoura byla potlačena, následky strašné. Domy vypálené, pobořené, dlažební kostky vytrhané, všude mrtvá těla. Čarodějové nastolili řád, ale co se událo, už se nedalo vrátit a oni již nedůvěřovali nikomu, jen sobě a i mezi nimi samými vypukávaly spory. Tu se stáhli do čtvrti na vršku města a kouzly vytvořili zeď, která dodnes oddělovala čtvrti.
Rada se zcela uzavřela pro lidi mez magie a čarodějové ovládli město pevnou rukou.
Dolní čtvrť se stala úkrytem sirotků a rodin bez domova, sídlem chudiny. Žili zde žebráci, zlodějíčci, lidé s pochybnou pověstí. Ti, kteří žili v bohatších částech města, se příliš neodvažovali do úzkých uliček Dolní čtvrti. Možná by pomohla snaha mágů, avšak ti se zavřeli za Zeď.
Situace se časem pomalu uvolňovala, avšak Dolní čtvrť zůstala zanedbaná a Zeď stále stála, jako připomínka vzpoury.


5. kapitola

13. května 2012 v 17:16
"Cože tak brzy, děvenko?" Mily položila před Yae talíř s toasty, hrnek kakaa a sedla si
naproti ní.
"Copak jsi zapomněla, že dneska jedu do města?"
"Jemináčku, úplně mi to vypadlo. Musím zajít pro Johna, aby tě doprovázel."
"Ne, vždyť jsme se dohodli, že půjdu sama."
"Tak sis to nerozmyslela?" Mily si povzdechla a hned pro sebe dodala. "No
samozřejmě, že ne. Počkej chvíli, mám tam pro tebe připravení nějaké jídlo."
"Neříkala, jsi, že jsi na to zapomněla?"
Mily, už na odchodu, se zastavila a usmála se. "Za pokus to stálo."
"Měla by ses už konečně odnaučit tolik se o mně bát. Už je mi sedmnáct."
"Vždyť já vím, ale starým zvykům se těžko odvyká."
Yae si s díky přidala připravené jídlo do kabelky a ještě naposled zamávala starostlivé
kuchařce.
Ve městě si ze všeho nejdřív zašla do banky vybrat nějaké peníze, aby nemusela
pokaždé platit kreditní kartou. Slečna u přepážky si jí sice prohlížela trochu zvláštně když
uslyšela její jméno a uviděla kreditku, ale peníze jí vydala bez zvědavých otázek.
S plnou peněženkou a nabitá energií se pak Yae pustila do průzkumu města.
Nejdřív se jen potulovala ulicemi, pozorovala lidi a prohlížela si zboží ve výlohách.
Pak ji zaujalo jedno starožitnictví. Bylo umístěno v podloubí, a tak byla výloha ponořená do
stínu. To, co Yae zaujalo, byla velká zdobená lampa s červeným krytem, která byla umístěna
uprostřed výlohy a osvětlovala ji tajuplným, načervenalým světlem a lákala tak zákazníky
k prohlídce zboží s příslibem tajemna a dávno minulých věcí.
Yae přikročila blíž a začala si prohlížet zboží. Výloha byla úplně zaskládána od shora
až dolů množstvím nesourodých věcí. Dole byly různé části nábytku. Starodávné noční
stolky, vyřezávané truhličky a poličky. Na nich stály malované vázy, dýmky s porcelánovými
hlavičkami, brože z korálků a na jedné poličce stál dokonce stojan s katanou. Ze shora byly
zavěšené staré pušky a několik malovaných vějířů.
Yae si to všechno prohlížela a zaujal ji jeden náhrdelník, který byl vystaven na jedné
z mnoha poliček. Byl složený ze tří květů seřazených vedle sebe. Květy byly z nějakého
zlatohnědého kovu a barevných sklíček. Prostřední z květů byl největší a druhé dva menší
byly lehce stočené vzhůru, tak, že dohromady tvořily oblouček, zavěšený na tenkém řetízku
z drobných oček.
Yae se rozhodla, že se podívá dovnitř. Dveře tiše cinkly když je otevřela a dívce dýchl
do tváře vzduch vonící dřevem a prachem. Krámek byl osvětlen jemným žlutým světlem a
byl v něm klid a ticho. Yae se okolo sebe rozhlédla. Stěny i podlaha byly zastavěny dalšími
a dalšími skříňkami, poličkami, stojánky a hromadou různých dalších věcí. Na druhé straně
místnosti byl pult, za kterým seděla postarší žena a četla si knížku. Teď, když zaslechla cinkot
otvíraných dveří vzhlédla, a příjemně se na Yae usmála.
"Přejete si něco určitého?"
"Jen se dívám, děkuji."
"Tak to vás nebudu rušit. Kdybyste se na něco chtěla zeptat, stačí říct."
Yae kývla na souhlas a pak už se ponořila do odhalování všech překvapení, které
skrývaly rozličné skříňky a poličky.
"Prosím vás, co je tohle?"
Yae ukázala na malou, krásně malovanou skříňku s klíčkem. Na všech čtyřech stěnách
byla stejná krajina, zalesněné údolí s jezerem v popředí, ale pokaždé byla v jiném ročním
období. Kresba byla vytvořena do úžasných detailů. Na víčku byla nějaká divukrásná zahrada
plná květů a malých ptáčků.
"To je hrací skříňka. Tu mi prodal nějaký muž, který tvrdil, že je námořník, a že ji
přivezl ze svých cest do orientu. Otočte klíčkem a otevřete víčko."

Když to Yae udělala a otevřela víčko, rozezněla se obchodem krásná píseň. Chvíli tichá,
chvíli hlasitá, chvíli smutná, chvíli veselá, ale přesto překrásná.
Yae ji poslouchala a nevěděla, jestli se má smát, nebo plakat. Připomínala jí něco
dávného, co už zapomněla. Byl to zvláštní, ale ne nepříjemný pocit. Když hudba ztichla,
chtělo se Yae skříňku znovu natáhnout a poslouchat. Rozhodla se, že ji koupí.
"Vezmu si tuhle skříňku a ten šperk z kytiček, co máte ve výloze."
"Jistě, je to tenhle?"
"Ano, ten."
"Vybrala jste si krásný šperk. Ten jedna moje přítelkyně zdědila po své matce, ale
potřebovala peníze, a tak ho prodala mě."
Yae se usmála a rozhlédla po plném krámku. Zajímalo jí, jestli má usměvavá
prodavačka příběh ke každému kousku.
"Mohla bych se sem ještě někdy přijít podívat a vy byste mi příběhy o těch věcech, co tu
máte?"
"Ale jistě, já budu za společnost ráda."
Yae se usmála, zaplatila zboží a vydala se dál.
Prohlédla si nespočet obchodů, obchůdků, pochutnala si na zmrzlině u velké fontány se
sochami tančících dívek, prohlédla si vnitřek obrovské katedrály a naobědvala se na terase
malé restaurace s výhledem na řeku. S obnovenou energií se znovu vydala na průzkum.
Na konci dne byla uchozená, utahaná, ale spokojená. Ve městě se teď už alespoň
trochu orientovala, nebo spíš tušila, kde co je. Koupila si detailní plán města a pak jej dlouze
studovala, zatímco seděla v parku na lavičce a jedla svačinu od Mily.
Když se začalo stmívat, nastoupila do metra a s povzdechem se posadila.
Tašku měla těžkou, jak do ní během dne přidávala další a další věci. Na klín si opatrně
postavila nádobu s japonskou ptačí květinou, jejíž bělostné květy měly tvar ptáka v letu. Na
své stanici vystoupila spolu s několika dalšími lidmi, ale zatímco Yae zamířila ke své vila na
okraji města, ostatní se vydali na druhou stranu, kde stálo několik malých domků.
"Yae! To jsem ráda, že jsi konečně zpátky! Už jsem se o tebe začínala bát."
"Ahoj Mily, promiň měla jsi mi zavolat."
"Už jsem se na to chystala. Pojď, jestli máš hlad, tak jsi rovnou do jídelny, hned ti něco
donesu a ty mi pak povíš, jak ses celý den měla."
Yae si umyla ruce a za chvíli už seděla u stolu s plnou pusou chleba s máslem. Potom
strávila příjemnou hodinu vyprávěním všech svých zážitků a předváděním koupených věcí.
Když nakonec dozněla i písnička z hracího stojku, Yae se s Mily rozloučila a šla spát.
Usnula jakmile se dotkla hlavou polštáře.

4. kapitola

8. května 2012 v 7:00
"Yae, jdeš akorát na oběd, už jsem si dělala starosti, kde jsi. Pojď, už je prostřeno."
Mily zněla vesele, ale Yae věděla, že se jen přemáhá, aby ji potěšila. Nasadila proto
nadšený tón.
"Skvělé, už mám hlad. Copak máme dobrého?"
"Povidlové taštičky a jako zákusek je jablkový závin."
"Mňam, ty jsi skvělá."
Yae vběhla do jídelny. Vzhledem k tomu, že pořádně nesnídala už měla pořádný hlad.
V jídelně už seděli všichni ostatní, co tu s ní žili. Několik služek se v žertu přelo o
nějakou maličkost, zahradníci řešili mšice, které jim napadly rybíz. Všude bylo plno halasu a
smíchu. Yae se usmála a hlasitě pozdravila a všichni jí vesele odpověděli.
Dívka zamířila na své místo. Byla ráda, že může jíst s ostatními. Její rodiče si sice
mysleli že jíst s "nižší vrstvou," jak jim říkali, se nehodí k jejímu postavení, ale ona si z toho
nic nedělala. Bylo tu veselo a příjemně.
"Tak co, Yae, jak ses dopoledne měla? Nechtěla bys nám teď pomoct?" Naklonil se k ní
Kano, asi dvacetiletý zahradník. "Budeme čistit zahradní jezírko a sázet k němu kosatce."
"Moc ráda. Stejně jsem neměla co dělat a tohle vypadá jako legrace."
"Neměla by ses ale učit?"
"Ne, škola je v pohodě. Umím všechno ještě od pana Rabera."
"Výborně, tak až dojíš, přijď za námi ven. A asi by sis měla obléct něco jiného, ne že by
ti tohle neslušelo." Kano na Yae zamrkal. Ta se na sebe podívala a zahanbeně přikývla. Šaty
měla ještě vlhké a mořská sůl na nich vytvořila tvrdé bílé škraloupy. Bosé nohy měla špinavé
a vlasy rozcuchané.
"Jasně, hned tam budu." Rychle do sebe naházela zbytek závinu a vyběhla k sobě do
pokoje. Tam se převlékla do čistých tepláků a trička. Vlasy si zapletla do dvou copů a ty
upevnila za temeni. Ponožky zavrhla s tím, že by si je stejně jen namočila.
U vchodu si nazula sandály a vyběhla ven.
"Tak jsem tady, kde je pan Trast?"
"Ten říkal, že když mi s tím pomůžeš, tak ty nebude potřeba a šel zastřihávat keře."
"A kdo to vlastně nařídil? Myslím ty kosatce."
"Tvoji rodiče už před delší dobou. Dostali nějaký nový druh kosatců, ale paní se
nelíbily, tak je nařídila vysadit sem."
"Aha, a co mám dělat, Kano?" Yae se zadívala na zahradní jezírko. Byla to malá plocha
vody, asi jen dvakrát dva metry, obroubená kameny.
"Nejdřív musíme vyndat z vody všechny napadané větve, listí a ostatní nepořádek, a pak
odstěhovat část těch kamenů a místo nich vysázet kosatce."
"To mám vlézt dovnitř?"
"Neboj, je to dost mělké, když si vyhrneš nohavice, bude to v pohodě."
"není v té vodě něco?"
"Všechny rybičky, co tam byly už nám dávno sežrali racci. A pokud vím, nic jiného tam
není."
"Výborně." Yae si sundala sandály a vyhrnula rukavice, jak nejvýš to šlo. "Brr to je
studený." Yae opatrně ponořila nohu do vody. "Fůj, jak to, nic tam není, je tam hromada
bahna."
Tom se rozesmál. "Kdybych ti to řekl, tak bys tam nevlezla."
"To tedy nevlezla. Fuj."
"No vidíš, ale teď, když už tam jsi, bys mohla začít vyndávat ty větve."
"Dobře, ale ty sem vlezeš taky."
"Proč? To sama zvládneš, ne?"
"Ne, nechci být jediná, kdo se bude máčet a prodírat tím hnusným bahnem."
Kano vlezl se smíchem do vody, a pak strávili veselou hodinu taháním větví, kamenů a

poloshnilého listí. Všechno to házeli na rychle rostoucí hromadu.
"Jo, myslím, že to stačí." Kano se narovnal a protáhl si záda. "Teď ještě odvalíme ty
kameny a můžeme začít sázet. Co to tam máš, Yae?"
"Nevím, nejdřív jsem do toho vrazila nohou a myslela si, že je to kámen, ale není. Je to
moc rovné a hladké na to, aby to byl kámen."
"Ukaž, pomůžu ti to vytáhnout."
Yae s Tomem společně ponořili ruce do vody a s hekáním a supěním postupně vytáhli
velkou, plechem pokrytou, digitální kameru. Po stranách z ní trčelo několik drátů, ze kterých
ukapávalo bahno. Plech byl zprohýbaný a na několika místech prožraný rzí.
"Co tu něco takového dělá?"
"To opravdu nevím, Yae."
"Zajímalo by mě, jak dlouho už tu je. Kdy se to tu naposledy čistilo?"
"Nevím, než jsi se sem přistěhovala kvůli škole, hodně let tu nikdo nebydlel. Jen sem
občas přijelo několik lidí, kteří udržovali dům, aby to tu úplně nezpustlo."
"Takže od té doby, co jsme před jedenácti lety odstěhovali tu nikdo nebyl?"
"Jak jsem říkal, občas sem někdo zajel posekat trávník a poklidit dům, ale jinak ne.
Měla jsi vidět, jak to tu vypadalo. I když jsme sem přijeli čtrnáct dní před tebou, skoro jsme
to tu nestihli dát do pořádku. I tak teď ještě doděláváme spoustu věcí, které nepotřebovaly
vyřešit tak akutně."
"Zajímalo by mě, jak se sem ta kamera dostala. Kdyby někomu spadla, tak by ji snad
vylovil, ne?"
"Co ty víš. To už teď asi nezjistíme. Dej ji támhle, pak ji vyhodím."
"Počkej jenom…. Ne není tu."
"Co jsi hledala?"
"Paměťovou kartu. To že tu není znamená, že kamera neskončila v tom jezírku
náhodou."
"Ale kdo by házel schválně kameru do vody?"
"Nevím, třeba se rozbila, a tak se jí jen chtěl zbavit."
Tím byla debata ukončená. Yae hodila kameru vedle hromady s odpadem, vylezla
z vody a spolu s Kanem začala odnášet kameny z míst, kam měly přijít kosatce.
Když je dosázeli, ještě pomohla s odvozem odpady, a pak už se vrátila do domu. Bylo
skoro pět hodin, a tak měla pořádný hlad.
V jídelně strávila jen tolik času, než do sebe naházela pořádnou porci jablkového závinu
a zapila to sklenicí mléka.
Pak se vrátila k sobě do pokoje a sedla si k počítači. V Tokyu, kde bydlela předtím,
chodila na hodiny tance a gymnastiku. Teď už ale nechtěla soukromé učitele, i když ten na
gymnastiku byl skvělý a učil ji i zajímavější cviky, než jen stojky a kotouly.
Yae do vyhledávače zadala potřebné údaje a brzy se začala probírat množstvím
informací. Nakonec vybrala kroužek gymnastiky a kroužek bojových umění. Z kontaktů si
vzala číslo a hned se s vedoucími domluvila na svém přijetí. Peníze pro ni nepředstavovaly
problém. V peněžence měla kreditní kartu a její rodiče se příliš nezajímali, kolik toho utratí.
To byla jedna z několika málo výhod, které měla Yae na bohatství ráda.
Po večeři šla Yae brzy spát, protože na neděli měla vymyšlenou velkou výpravu do
města. Kyoto bylo velké město, které mělo přes milion obyvatel a Yae hodlala využít své
nové svobody, která plynula z toho, že žila bez rodičů, kteří by ji neustále drželi doma, aby
náhodou někdo nepřišel na tu její "úchylku," a pořádně ho prozkoumat.
Když usínala a myslela na následující den, šťastně se usmívala. Konečně může začít žít
jako normální, nebo skoro normální teenager.

3.Kapitola

6. května 2012 v 19:10
Prudký vítr jí vehnal slzy do očí a zacuchával vlasy. Útesy se rychle přibližovaly a
zpěněná hladina potemněla, jak se slunce schovalo za mraky. Těsně předtím, než se měla
Yae rozbít o útesy, naráz ve vzduchu znehybněla. Vznášela se sotva několik centimetrů nad
hladinou. Opatrně natáhla ruku a dotkla se chladné vody. Dívala se na svůj odraz a její dlouhé
vlasy se lehce vznášely na hladině. Pak otráveně zabručela, ve vzduchu se přetočila do stoje a
pomalu vylétla zpět na útes. Tam se posadila a hlavu složila do dlaní.
Normálně ji to, co teď právě udělala dokázalo uklidnit a rozptýlit. Adrenalin a prudký
pád ji vždy pomohli soustředit se na něco jiného, ale dnes ne.
Pořád slyšela ten hlas.
"…jedinou věc, která ukáže že nejsi normální, ale z-"
Dobře věděla, co její matka chtěla říct. Zrůda.
Poprvé od ní slyšela tohle slovo, když jí bylo něco přes čtyři roky. To bylo poprvé, co se
její zvláštní schopnosti projevily. I předtím lehce vybočovala z řady. Uměla mluvit mnohem
dřív, než její vrstevníci a chápala věci neobvykle rychle a dobře. Rodiče na ní byli pyšní, ale
pak se projevilo "to."
Yae se tenkrát natahovala pro cukroví, které bylo příliš vysoko, než aby na ně dosáhla.
Stoupla si na špičky, ale i tak jí ještě kousek chyběl, když v tom se talířek s dortíky zachvěl
vznesl se do vzduchu a pomalu slétl dolů. Zastavil se až před malou Yae, která si spokojeně
vzala čokoládový pamlsek a zakousla se do něj.
Služebná, která to viděla, zaječela a rozbila podnos s čajem. Yainy rodiče, kteří to
slyšeli, vběhli do pokoje. Pohled, který se jim naskytl jimi naprosto otřásl. Služebná stála
uprostřed střepů a rozlitého čaje a strnule zírala na vznášející se talíř. Ten se teď rozlétl
směrem k nim a zastavil kousek před nimi.
"Maminko, dáš si taky dortík?" Zeptala se Yae a spokojeně se usmála. Bylo to
obrovské pozdvižení. Její rodiče se jí vyptávali jak to vlastně udělala, jestli to už někdy
udělala a na spoustu dalšího. Potom se zavřeli v pracovně, dlouho spolu rokovali, volali
několika doktorům, ale nikomu neřekli, co se vlastně stalo.
Služebné přísně zakázali prozradit čeho se stala svědkem a Yae přikázali, že už to nikdy
nesmí udělat.
Malé děvčátko nechápalo, co udělalo špatně a když večer zaslechla hlasy svých rodičů,
chtěla za nimi jít a omluvit se.
Z obýváku vycházelo škvírou mezi dveřmi světlo a ozývaly se tlumené hlasy.
"…s tím budeme dělat?"
"Musíme to udržet v tajnosti, drahá. Kdyby se to někdo dozvěděl, chtěli by ji zkoumat a
novináři by si nás podali."
"To máš pravdu, ale…Jak se to mohlo stát?"
"Nevím, co je to zač."
"Je to zrůdnost." Yae, která sahala po klice, ztuhla.
"Ale je to naše dcera."
"Nezapomeň, že čekám další dítě. To může Yae nahradit."
"Co když bude stejné?"
"Nebude. Určitě ne. Vždyť snad tím zamysli! Nikdo v rodině takový není, ona je jen
nějaká úchylka."
"Hlavně se to ale nikdo nesmí dozvědět. Je ta služebná spolehlivá?"
"Nevím."
"Najdu její slabinu. Každý nějakou má. Neříkalas, že má dceru? Stačí naznačit, že
kdyby se prořekla, mohlo by se jí něco stát."
Yae už dál neposlouchala. Otočila se a běžela pryč. Prchala tím velkým, honosným
domem pryč a tmavé vlasy za ní vlály jako závoj. Konečně doběhla do svého pokoje. Tam se
vrhla na postel a plakala. Tenkrát proplakala celou noc a až k ránu jí došly slzy.
Teď už neplakala. Věděla, že to nemá cenu.

Sfinga

3. května 2012 v 13:07 | Alvrin |  Povídky
Jestli si libujete v romantice, možná se vám to bude líbit.

Přišel z neznáma. Nikdo neznal jeho původ, snad jedině jeho manažer, ale ten to nevyzradil ani novinářům ani televizi. Poprvé prý zpíval na malé soutěži, kde byli soutěžící v převlecích. Přišel na pódium v jednoduchém obleku, jediným jeho převlekem byla zlatá maska. Nečekali příliš mnoho. Pak však začal zpívat a tu byli ohromeni. Všichni povstali. Tam na sebe poprvé upoutal pozornost. Najednou o něj projevili zájem na vyšších místech a on se stal slavným. Zpíval a ocitl se na nejvyšších místech v žebříčku celebrit. Nikdo jej však neviděl bez masky. Kdekoli byl, tvář mu zakrývala ta zlatá maska, z níž zářily zasněné, ale i odvážné oči. Jeho maska však neničila jeho popularitu, naopak, dodávala mu zdání tajemnosti. Fanynky šílely touhou zjistit, jak vypadá jeho pravá tvář.

Když poprvé slyšela jeho zpěv, plně mu propadla. A jak chodila na jeho koncerty a poslouchala jeho písně, v jejím srdci rostl cit. Zpíval o tom, co ona cítila ve svém srdci. Věděla, že je do něj zamilovaná. Ale jakou měla šanci? Byla pouze jednou z tisíců dalších. Přesto dál chodila na jeho koncerty. Potom se jednou dostala do první řady. Zpíval píseň tak smutnou, že jí to vehnalo do očí slzy. Na chvíli se odmlčel a tu se jejich oči setkaly. Vše kolem ní jako by byl pouhý sen. Kolem ní křičely a mávali fanoušci a fanynky, ale ona stála bez pohnutí. Pak si uvědomila, co dělá. Co si to myslí. Je jen jednou z mnoha dalších. Proč by si měl všimnout zrovna jí. Otočila se a začala se prodírat davem do zadních řad, nevšímajíce si nadávek z okolí.

Po té události přestala chodit na jeho koncerty, ale jeho hudbu poslouchala doma dál. Přestože ji to nutilo k pláči, byla si totiž vědoma, že je nesmysl, aby se někdo jako on k ní snížil, nedokázala přestat. Bylo to jako droga.

Cesta ke škole od jejich domu vedla přes park. Toho dne zaspala a tak běžela přes park jako šílená. Najednou zakopla a spadla na chodník. Věci se jí vysypaly z batohu a bolestivě zasykla, jak si o tvrdý povrch rozedřela dlaně a kolena. Kdosi ji chytil za paži, aby jí pomohl jí vstát.
"Jsi v pořádku?" zeptal se jemným hlasem.
"Jo, to je v pohodě" zalhala. Z rukou i z kolen jí tekla krev a odřeniny ji pálily. Jakmile se pokusila vstát, sama se usvědčila ze lži. Z levého kotníku jí vystřelila prudká bolest a ona se posadila zpátky na chodník.
"Tak asi ne," omluvně pohlédla do tváře toho, který jí přišel na pomoc. Tu měla co dělat, aby zadržela výkřik. Neznámý měl nasazenou kapuci tmavé mikiny, ale přesto mohla vidět zlatou masku místo tváře, z níž na ni ustaraně hleděly modrozelené oči.
"Ty?"
Prudce se zvedl a odvrátil tvář.
"To je dobrý, můžeš mě tu nechat, bude to v pohodě," už když to říkala, znělo jí to samotné trapně.
Nechtěla, aby se jí musel pomáhat, ale přesto doufala, že zůstane. Jak by se asi sama drápala po jedné noze domů?
Obrátil se k ní: " Jsi zvláštní, obvykle by mne přemlouvali, abych zůstal. Ale myslíš, že bych nechal zraněnou dívku ležet bez pomoci?"
"Tak jsem to nemyslela, jen jsem nechtěla zbytečně přidělávat potíže."
Krátce se zasmál. Pak se sklonil a přehodil si její paži přes rameno. Vrávoravě se zvedla a opírajíce se o něj, kráčela zpět k domovu. Přestože ji bolel každý krok, dokázala myslet jen na to, že jde vedle svého snu.
"Dlouho jsem tě neviděl. Už se ti nelíbí moje písně?"
Málem znovu spadla, přestože ji držel. Pamatuje si ji? Jak to ?!
"Ale jo, líbí se mi, " nedokázala mu říct, proč tam přestala chodit a žádná výmluva ji též nenapadala, proto se zeptala: "Ale jak to, že si mě pamatuješ?"
"To proto, že jsem v tvých očích spatřil pochopení. Ostatní hulákali a všemožně projevovali nadšení, ale ty si plakala, viděl jsem tě. A pak si odešla. Díval jsem se po tobě, ale nikde už jsem tě nespatřil."

Když usínala, mysl jí plnili sladké myšlenky. Doprovodil ji až domů a pak se domluvili na další setkání.
Další týden strávila léčením kotníku, ale hned v pondělí se vydala do parku. Byl tu. Nejdříve ho neviděla, pak však vyšel z úkrytu mezi stromy. Bál se, aby ho někdo nespatřil a neseběhli se fanoušci.
Strávili nádherné odpoledne.

Trávili spolu stále více času. Čím déle se s ním však znala, tím více jí vadilo, že i v její přítomnosti nosí stále masku.
"Chci vidět tvou pravou tvář," řekla mu. Odmítl. Ale nedala mu s tím pokoje, dokud jednoho večera nepovolil. Seděli na lavičce a pozorovali západ slunce. Maska se zlatě třpytila, když natáhl ruku a pomalu, váhavě odkryl svou tvář.

Běžela domů, každý stín ji děsil. Doma nikdo nebyl a ona za to byla vděčná. Zaběhla do svého pokoje, padla na postel. Pohlédla na své ruce. Neovladatelně se jí třásly. Jak ji mohl celou tu dobu klamat.
Neměla utíkat, ne neměla, ale nemohla si pomoci. Ta tvář. Nedokáže ho milovat. Ne takhle.

Snažil se jí dovolat, ale ignorovala to. Poslala mu jen jedinou krátkou zprávu: "Už tě nikdy nechci vidět. Nedokážu to. Sbohem."
Poté jeho telefonáty ustaly.

Týden poté uslyšela z televizních zpráv ta strašná slova. Byl mrtev. Zemřel při automobilové nehodě. V tu chvíli si uvědomila, jak moc ho doopravdy milovala. Bylo pozdě. Na jeho pohřeb se nedostala. Nepustili ji tam.
Navštěvovala pak jeho hrob, jak jen to bylo možné. Starala se, aby na něm byly čerstvé květiny. Svazky sedmikrásek, protože jí je natrhal, než se vše pokazilo. Jeho oblíbená květina.

O půl roku se zpěvák se zlatou maskou, přezdívaný též jako Sfinga, se znovu ocitl na scéně. Jak je to možné, měl být přece mrtvý, ale jeho zpěv byl ten samý. Ten samý andělský hlas, po kterém fanoušci tolik šíleli. Brzy nato se odhalila pravda. Sfinga sejmula svou masku. Plavovlasý mladík s nádhernou tváří oznámil, že převzal roli svého zemřelého bratra. Bude zpívat místo něj a uctí tak jeho památku.

Vydala se na jeho koncert. Stoupla si do zadu, nepřišla sem kvůli zpěvu. Nikdo nemohl zpívat tak dobře jako On. Ale chtěla si promluvit. Chtěla, aby jí řekl víc o Něm. Byla rozhodnutá se k němu dostat za jakoukoli cenu. Aby mohla vědět víc a víc vzpomínat. Kousek dál si povšimla jeho manažera. Jakoby cítil její pohled, obrátil se a lhostejně ji přejel pohledem, pak stočil pohled zpět k pódiu. Pak jakoby si něco uvědomil, rychle se prodral davem a zmizel směrem k šatnám.
Za chvíli se ozval nadšený řev fanoušků. Bratr Sfingy se ocitl na pódiu. Začal zpívat. Měla pocit, že je hodně nervózní. Alespoň několikrát zřetelně slyšela, jak se mu zatřásl hlas. Jeho oči jakoby bloudily v obecenstvu. Vypadal nesoustředěně. Ale podařilo se mu dozpívat první píseň. Zavrávoral, jakoby se měl každou chvíli zhroutit. Pokynul někomu v zákulisí. Donesli mu masku. Nasadil si ji a začal zpívat. Tentokrát zpíval čistě. Zpíval jednu známou píseň od Sfingy. Vyprávěla legendu o šeredném skřetu, který se zamiloval do krásné princezny, a ta mu slíbila, že si ho vezme a tak ho zprostí kletby. Když však bylo před svatbou, princezna si odmítla skřeta vzít a vdala se za pohledného prince. Dál to mělo pokračovat tím, že skřetovi zčerná srdce a poté, co uvalí na princeznin rod kletbu, vezme si život. Tu píseň slyšela od Sfingy tenkrát, když se jejich oči poprvé setkaly.
Najednou se v obecenstvu zvedl šum. Uvědomila si, že slyší stále stejnou melodii, ale text se změnil. A zasahoval ji přímo do srdce. Mladík zpíval o tom, jak skřet zjistil, že princezna ve skutečnosti nemá v úmyslu si ho vzít a vydal se v přestrojení na ples. Princezna ho však poznala a zastyděla se. Rozplakala se, políbila skřeta na škaredou tvář a tu se změnil v krásného prince.
Během zpěvu sestoupil zpěvák z pódia a kráčel mezi diváky. Ti se před ním rozestupovali a pak si najednou uvědomila, že kráčí směrem k ní.
Zalilo ji podezření. Ty pohyby a ten hlas, musí to být. Ne, to nejde. Hlavou jí projela bolestivá vzpomínka. Sundává si masku a tu spatří jeho tvář. Zděšení! Zrůdnost, jako z nějakého hororu! Je příšera! Tenkrát utekla.
Má být přece mrtvý a tenhle má obličej krásný, bezchybný. Pak zvedl ruku v posunku a ona jej poznala. Nemohlo být pochyb. Tohle znamení si vymysleli společně. Byl to jejich pozdrav a taky otázka: "Je vše v pořádku?" Tenkrát se tak ptal, zda ho nikdo nemůže vidět. Teď si však byla jistá, že to znamená něco jiného.
Chvíli zaváhala. Pak zvedla ruku v naučené odpovědi: " Ano, je. Miluji tě."

Později toho večera spolu seděli na střeše hotelu. Vál vlahý, podzimem vonící vítr. Řekl jí vše. Jak začal zpívat, aby mohl on i jeho mladší sestra podstoupit operaci, kde by jim zlepšili vzhled. Při autonehodě, kdy přišli o život jeho rodiče, byli oba zmrzačeni. Sestra podstoupila operaci před dvěma roky, on musel počkat. Když ho opustila, zorganizoval jeho strýc falešný pohřeb a on podstoupil operaci. Zahořkl, nechtěl už ji nikdy vidět. Pak na svém nepravém hrobě objevil sedmikrásky a zjistil, že je kdosi pravidelně mění. Čekal a viděl ji, jak tam pokládá květy a jak jí po tváři tečou slzy. Dostal novou chuť do života. Když mu manažer sdělil, že je na koncertě, chtěl se za ní rozběhnout, ale musel na pódium.
"Můžeš mi někdy zcela odpustit?" zašeptala tiše, "byla jsem tak pitomá. Jak jsem tě mohla opustit." Přitáhl ji k sobě: " Víš, jak končí ta pohádka? Skřet princezně neřekl, že už o ni nestojí. Byl šťastný, že se k němu vrátila. A co by to bylo za pohádku, kdyby nekončila dobře."
Usmál se a jeho oči ve svitu hvězd tajemně zářily. Pak ji políbil.