3.Kapitola

6. května 2012 v 19:10
Prudký vítr jí vehnal slzy do očí a zacuchával vlasy. Útesy se rychle přibližovaly a
zpěněná hladina potemněla, jak se slunce schovalo za mraky. Těsně předtím, než se měla
Yae rozbít o útesy, naráz ve vzduchu znehybněla. Vznášela se sotva několik centimetrů nad
hladinou. Opatrně natáhla ruku a dotkla se chladné vody. Dívala se na svůj odraz a její dlouhé
vlasy se lehce vznášely na hladině. Pak otráveně zabručela, ve vzduchu se přetočila do stoje a
pomalu vylétla zpět na útes. Tam se posadila a hlavu složila do dlaní.
Normálně ji to, co teď právě udělala dokázalo uklidnit a rozptýlit. Adrenalin a prudký
pád ji vždy pomohli soustředit se na něco jiného, ale dnes ne.
Pořád slyšela ten hlas.
"…jedinou věc, která ukáže že nejsi normální, ale z-"
Dobře věděla, co její matka chtěla říct. Zrůda.
Poprvé od ní slyšela tohle slovo, když jí bylo něco přes čtyři roky. To bylo poprvé, co se
její zvláštní schopnosti projevily. I předtím lehce vybočovala z řady. Uměla mluvit mnohem
dřív, než její vrstevníci a chápala věci neobvykle rychle a dobře. Rodiče na ní byli pyšní, ale
pak se projevilo "to."
Yae se tenkrát natahovala pro cukroví, které bylo příliš vysoko, než aby na ně dosáhla.
Stoupla si na špičky, ale i tak jí ještě kousek chyběl, když v tom se talířek s dortíky zachvěl
vznesl se do vzduchu a pomalu slétl dolů. Zastavil se až před malou Yae, která si spokojeně
vzala čokoládový pamlsek a zakousla se do něj.
Služebná, která to viděla, zaječela a rozbila podnos s čajem. Yainy rodiče, kteří to
slyšeli, vběhli do pokoje. Pohled, který se jim naskytl jimi naprosto otřásl. Služebná stála
uprostřed střepů a rozlitého čaje a strnule zírala na vznášející se talíř. Ten se teď rozlétl
směrem k nim a zastavil kousek před nimi.
"Maminko, dáš si taky dortík?" Zeptala se Yae a spokojeně se usmála. Bylo to
obrovské pozdvižení. Její rodiče se jí vyptávali jak to vlastně udělala, jestli to už někdy
udělala a na spoustu dalšího. Potom se zavřeli v pracovně, dlouho spolu rokovali, volali
několika doktorům, ale nikomu neřekli, co se vlastně stalo.
Služebné přísně zakázali prozradit čeho se stala svědkem a Yae přikázali, že už to nikdy
nesmí udělat.
Malé děvčátko nechápalo, co udělalo špatně a když večer zaslechla hlasy svých rodičů,
chtěla za nimi jít a omluvit se.
Z obýváku vycházelo škvírou mezi dveřmi světlo a ozývaly se tlumené hlasy.
"…s tím budeme dělat?"
"Musíme to udržet v tajnosti, drahá. Kdyby se to někdo dozvěděl, chtěli by ji zkoumat a
novináři by si nás podali."
"To máš pravdu, ale…Jak se to mohlo stát?"
"Nevím, co je to zač."
"Je to zrůdnost." Yae, která sahala po klice, ztuhla.
"Ale je to naše dcera."
"Nezapomeň, že čekám další dítě. To může Yae nahradit."
"Co když bude stejné?"
"Nebude. Určitě ne. Vždyť snad tím zamysli! Nikdo v rodině takový není, ona je jen
nějaká úchylka."
"Hlavně se to ale nikdo nesmí dozvědět. Je ta služebná spolehlivá?"
"Nevím."
"Najdu její slabinu. Každý nějakou má. Neříkalas, že má dceru? Stačí naznačit, že
kdyby se prořekla, mohlo by se jí něco stát."
Yae už dál neposlouchala. Otočila se a běžela pryč. Prchala tím velkým, honosným
domem pryč a tmavé vlasy za ní vlály jako závoj. Konečně doběhla do svého pokoje. Tam se
vrhla na postel a plakala. Tenkrát proplakala celou noc a až k ránu jí došly slzy.
Teď už neplakala. Věděla, že to nemá cenu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama