4. kapitola

8. května 2012 v 7:00
"Yae, jdeš akorát na oběd, už jsem si dělala starosti, kde jsi. Pojď, už je prostřeno."
Mily zněla vesele, ale Yae věděla, že se jen přemáhá, aby ji potěšila. Nasadila proto
nadšený tón.
"Skvělé, už mám hlad. Copak máme dobrého?"
"Povidlové taštičky a jako zákusek je jablkový závin."
"Mňam, ty jsi skvělá."
Yae vběhla do jídelny. Vzhledem k tomu, že pořádně nesnídala už měla pořádný hlad.
V jídelně už seděli všichni ostatní, co tu s ní žili. Několik služek se v žertu přelo o
nějakou maličkost, zahradníci řešili mšice, které jim napadly rybíz. Všude bylo plno halasu a
smíchu. Yae se usmála a hlasitě pozdravila a všichni jí vesele odpověděli.
Dívka zamířila na své místo. Byla ráda, že může jíst s ostatními. Její rodiče si sice
mysleli že jíst s "nižší vrstvou," jak jim říkali, se nehodí k jejímu postavení, ale ona si z toho
nic nedělala. Bylo tu veselo a příjemně.
"Tak co, Yae, jak ses dopoledne měla? Nechtěla bys nám teď pomoct?" Naklonil se k ní
Kano, asi dvacetiletý zahradník. "Budeme čistit zahradní jezírko a sázet k němu kosatce."
"Moc ráda. Stejně jsem neměla co dělat a tohle vypadá jako legrace."
"Neměla by ses ale učit?"
"Ne, škola je v pohodě. Umím všechno ještě od pana Rabera."
"Výborně, tak až dojíš, přijď za námi ven. A asi by sis měla obléct něco jiného, ne že by
ti tohle neslušelo." Kano na Yae zamrkal. Ta se na sebe podívala a zahanbeně přikývla. Šaty
měla ještě vlhké a mořská sůl na nich vytvořila tvrdé bílé škraloupy. Bosé nohy měla špinavé
a vlasy rozcuchané.
"Jasně, hned tam budu." Rychle do sebe naházela zbytek závinu a vyběhla k sobě do
pokoje. Tam se převlékla do čistých tepláků a trička. Vlasy si zapletla do dvou copů a ty
upevnila za temeni. Ponožky zavrhla s tím, že by si je stejně jen namočila.
U vchodu si nazula sandály a vyběhla ven.
"Tak jsem tady, kde je pan Trast?"
"Ten říkal, že když mi s tím pomůžeš, tak ty nebude potřeba a šel zastřihávat keře."
"A kdo to vlastně nařídil? Myslím ty kosatce."
"Tvoji rodiče už před delší dobou. Dostali nějaký nový druh kosatců, ale paní se
nelíbily, tak je nařídila vysadit sem."
"Aha, a co mám dělat, Kano?" Yae se zadívala na zahradní jezírko. Byla to malá plocha
vody, asi jen dvakrát dva metry, obroubená kameny.
"Nejdřív musíme vyndat z vody všechny napadané větve, listí a ostatní nepořádek, a pak
odstěhovat část těch kamenů a místo nich vysázet kosatce."
"To mám vlézt dovnitř?"
"Neboj, je to dost mělké, když si vyhrneš nohavice, bude to v pohodě."
"není v té vodě něco?"
"Všechny rybičky, co tam byly už nám dávno sežrali racci. A pokud vím, nic jiného tam
není."
"Výborně." Yae si sundala sandály a vyhrnula rukavice, jak nejvýš to šlo. "Brr to je
studený." Yae opatrně ponořila nohu do vody. "Fůj, jak to, nic tam není, je tam hromada
bahna."
Tom se rozesmál. "Kdybych ti to řekl, tak bys tam nevlezla."
"To tedy nevlezla. Fuj."
"No vidíš, ale teď, když už tam jsi, bys mohla začít vyndávat ty větve."
"Dobře, ale ty sem vlezeš taky."
"Proč? To sama zvládneš, ne?"
"Ne, nechci být jediná, kdo se bude máčet a prodírat tím hnusným bahnem."
Kano vlezl se smíchem do vody, a pak strávili veselou hodinu taháním větví, kamenů a

poloshnilého listí. Všechno to házeli na rychle rostoucí hromadu.
"Jo, myslím, že to stačí." Kano se narovnal a protáhl si záda. "Teď ještě odvalíme ty
kameny a můžeme začít sázet. Co to tam máš, Yae?"
"Nevím, nejdřív jsem do toho vrazila nohou a myslela si, že je to kámen, ale není. Je to
moc rovné a hladké na to, aby to byl kámen."
"Ukaž, pomůžu ti to vytáhnout."
Yae s Tomem společně ponořili ruce do vody a s hekáním a supěním postupně vytáhli
velkou, plechem pokrytou, digitální kameru. Po stranách z ní trčelo několik drátů, ze kterých
ukapávalo bahno. Plech byl zprohýbaný a na několika místech prožraný rzí.
"Co tu něco takového dělá?"
"To opravdu nevím, Yae."
"Zajímalo by mě, jak dlouho už tu je. Kdy se to tu naposledy čistilo?"
"Nevím, než jsi se sem přistěhovala kvůli škole, hodně let tu nikdo nebydlel. Jen sem
občas přijelo několik lidí, kteří udržovali dům, aby to tu úplně nezpustlo."
"Takže od té doby, co jsme před jedenácti lety odstěhovali tu nikdo nebyl?"
"Jak jsem říkal, občas sem někdo zajel posekat trávník a poklidit dům, ale jinak ne.
Měla jsi vidět, jak to tu vypadalo. I když jsme sem přijeli čtrnáct dní před tebou, skoro jsme
to tu nestihli dát do pořádku. I tak teď ještě doděláváme spoustu věcí, které nepotřebovaly
vyřešit tak akutně."
"Zajímalo by mě, jak se sem ta kamera dostala. Kdyby někomu spadla, tak by ji snad
vylovil, ne?"
"Co ty víš. To už teď asi nezjistíme. Dej ji támhle, pak ji vyhodím."
"Počkej jenom…. Ne není tu."
"Co jsi hledala?"
"Paměťovou kartu. To že tu není znamená, že kamera neskončila v tom jezírku
náhodou."
"Ale kdo by házel schválně kameru do vody?"
"Nevím, třeba se rozbila, a tak se jí jen chtěl zbavit."
Tím byla debata ukončená. Yae hodila kameru vedle hromady s odpadem, vylezla
z vody a spolu s Kanem začala odnášet kameny z míst, kam měly přijít kosatce.
Když je dosázeli, ještě pomohla s odvozem odpady, a pak už se vrátila do domu. Bylo
skoro pět hodin, a tak měla pořádný hlad.
V jídelně strávila jen tolik času, než do sebe naházela pořádnou porci jablkového závinu
a zapila to sklenicí mléka.
Pak se vrátila k sobě do pokoje a sedla si k počítači. V Tokyu, kde bydlela předtím,
chodila na hodiny tance a gymnastiku. Teď už ale nechtěla soukromé učitele, i když ten na
gymnastiku byl skvělý a učil ji i zajímavější cviky, než jen stojky a kotouly.
Yae do vyhledávače zadala potřebné údaje a brzy se začala probírat množstvím
informací. Nakonec vybrala kroužek gymnastiky a kroužek bojových umění. Z kontaktů si
vzala číslo a hned se s vedoucími domluvila na svém přijetí. Peníze pro ni nepředstavovaly
problém. V peněžence měla kreditní kartu a její rodiče se příliš nezajímali, kolik toho utratí.
To byla jedna z několika málo výhod, které měla Yae na bohatství ráda.
Po večeři šla Yae brzy spát, protože na neděli měla vymyšlenou velkou výpravu do
města. Kyoto bylo velké město, které mělo přes milion obyvatel a Yae hodlala využít své
nové svobody, která plynula z toho, že žila bez rodičů, kteří by ji neustále drželi doma, aby
náhodou někdo nepřišel na tu její "úchylku," a pořádně ho prozkoumat.
Když usínala a myslela na následující den, šťastně se usmívala. Konečně může začít žít
jako normální, nebo skoro normální teenager.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vev Vev | Web | 8. května 2012 v 7:10 | Reagovat

Skvěle spracovaný děj :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama