Sfinga

3. května 2012 v 13:07 | Alvrin |  Povídky
Jestli si libujete v romantice, možná se vám to bude líbit.

Přišel z neznáma. Nikdo neznal jeho původ, snad jedině jeho manažer, ale ten to nevyzradil ani novinářům ani televizi. Poprvé prý zpíval na malé soutěži, kde byli soutěžící v převlecích. Přišel na pódium v jednoduchém obleku, jediným jeho převlekem byla zlatá maska. Nečekali příliš mnoho. Pak však začal zpívat a tu byli ohromeni. Všichni povstali. Tam na sebe poprvé upoutal pozornost. Najednou o něj projevili zájem na vyšších místech a on se stal slavným. Zpíval a ocitl se na nejvyšších místech v žebříčku celebrit. Nikdo jej však neviděl bez masky. Kdekoli byl, tvář mu zakrývala ta zlatá maska, z níž zářily zasněné, ale i odvážné oči. Jeho maska však neničila jeho popularitu, naopak, dodávala mu zdání tajemnosti. Fanynky šílely touhou zjistit, jak vypadá jeho pravá tvář.

Když poprvé slyšela jeho zpěv, plně mu propadla. A jak chodila na jeho koncerty a poslouchala jeho písně, v jejím srdci rostl cit. Zpíval o tom, co ona cítila ve svém srdci. Věděla, že je do něj zamilovaná. Ale jakou měla šanci? Byla pouze jednou z tisíců dalších. Přesto dál chodila na jeho koncerty. Potom se jednou dostala do první řady. Zpíval píseň tak smutnou, že jí to vehnalo do očí slzy. Na chvíli se odmlčel a tu se jejich oči setkaly. Vše kolem ní jako by byl pouhý sen. Kolem ní křičely a mávali fanoušci a fanynky, ale ona stála bez pohnutí. Pak si uvědomila, co dělá. Co si to myslí. Je jen jednou z mnoha dalších. Proč by si měl všimnout zrovna jí. Otočila se a začala se prodírat davem do zadních řad, nevšímajíce si nadávek z okolí.

Po té události přestala chodit na jeho koncerty, ale jeho hudbu poslouchala doma dál. Přestože ji to nutilo k pláči, byla si totiž vědoma, že je nesmysl, aby se někdo jako on k ní snížil, nedokázala přestat. Bylo to jako droga.

Cesta ke škole od jejich domu vedla přes park. Toho dne zaspala a tak běžela přes park jako šílená. Najednou zakopla a spadla na chodník. Věci se jí vysypaly z batohu a bolestivě zasykla, jak si o tvrdý povrch rozedřela dlaně a kolena. Kdosi ji chytil za paži, aby jí pomohl jí vstát.
"Jsi v pořádku?" zeptal se jemným hlasem.
"Jo, to je v pohodě" zalhala. Z rukou i z kolen jí tekla krev a odřeniny ji pálily. Jakmile se pokusila vstát, sama se usvědčila ze lži. Z levého kotníku jí vystřelila prudká bolest a ona se posadila zpátky na chodník.
"Tak asi ne," omluvně pohlédla do tváře toho, který jí přišel na pomoc. Tu měla co dělat, aby zadržela výkřik. Neznámý měl nasazenou kapuci tmavé mikiny, ale přesto mohla vidět zlatou masku místo tváře, z níž na ni ustaraně hleděly modrozelené oči.
"Ty?"
Prudce se zvedl a odvrátil tvář.
"To je dobrý, můžeš mě tu nechat, bude to v pohodě," už když to říkala, znělo jí to samotné trapně.
Nechtěla, aby se jí musel pomáhat, ale přesto doufala, že zůstane. Jak by se asi sama drápala po jedné noze domů?
Obrátil se k ní: " Jsi zvláštní, obvykle by mne přemlouvali, abych zůstal. Ale myslíš, že bych nechal zraněnou dívku ležet bez pomoci?"
"Tak jsem to nemyslela, jen jsem nechtěla zbytečně přidělávat potíže."
Krátce se zasmál. Pak se sklonil a přehodil si její paži přes rameno. Vrávoravě se zvedla a opírajíce se o něj, kráčela zpět k domovu. Přestože ji bolel každý krok, dokázala myslet jen na to, že jde vedle svého snu.
"Dlouho jsem tě neviděl. Už se ti nelíbí moje písně?"
Málem znovu spadla, přestože ji držel. Pamatuje si ji? Jak to ?!
"Ale jo, líbí se mi, " nedokázala mu říct, proč tam přestala chodit a žádná výmluva ji též nenapadala, proto se zeptala: "Ale jak to, že si mě pamatuješ?"
"To proto, že jsem v tvých očích spatřil pochopení. Ostatní hulákali a všemožně projevovali nadšení, ale ty si plakala, viděl jsem tě. A pak si odešla. Díval jsem se po tobě, ale nikde už jsem tě nespatřil."

Když usínala, mysl jí plnili sladké myšlenky. Doprovodil ji až domů a pak se domluvili na další setkání.
Další týden strávila léčením kotníku, ale hned v pondělí se vydala do parku. Byl tu. Nejdříve ho neviděla, pak však vyšel z úkrytu mezi stromy. Bál se, aby ho někdo nespatřil a neseběhli se fanoušci.
Strávili nádherné odpoledne.

Trávili spolu stále více času. Čím déle se s ním však znala, tím více jí vadilo, že i v její přítomnosti nosí stále masku.
"Chci vidět tvou pravou tvář," řekla mu. Odmítl. Ale nedala mu s tím pokoje, dokud jednoho večera nepovolil. Seděli na lavičce a pozorovali západ slunce. Maska se zlatě třpytila, když natáhl ruku a pomalu, váhavě odkryl svou tvář.

Běžela domů, každý stín ji děsil. Doma nikdo nebyl a ona za to byla vděčná. Zaběhla do svého pokoje, padla na postel. Pohlédla na své ruce. Neovladatelně se jí třásly. Jak ji mohl celou tu dobu klamat.
Neměla utíkat, ne neměla, ale nemohla si pomoci. Ta tvář. Nedokáže ho milovat. Ne takhle.

Snažil se jí dovolat, ale ignorovala to. Poslala mu jen jedinou krátkou zprávu: "Už tě nikdy nechci vidět. Nedokážu to. Sbohem."
Poté jeho telefonáty ustaly.

Týden poté uslyšela z televizních zpráv ta strašná slova. Byl mrtev. Zemřel při automobilové nehodě. V tu chvíli si uvědomila, jak moc ho doopravdy milovala. Bylo pozdě. Na jeho pohřeb se nedostala. Nepustili ji tam.
Navštěvovala pak jeho hrob, jak jen to bylo možné. Starala se, aby na něm byly čerstvé květiny. Svazky sedmikrásek, protože jí je natrhal, než se vše pokazilo. Jeho oblíbená květina.

O půl roku se zpěvák se zlatou maskou, přezdívaný též jako Sfinga, se znovu ocitl na scéně. Jak je to možné, měl být přece mrtvý, ale jeho zpěv byl ten samý. Ten samý andělský hlas, po kterém fanoušci tolik šíleli. Brzy nato se odhalila pravda. Sfinga sejmula svou masku. Plavovlasý mladík s nádhernou tváří oznámil, že převzal roli svého zemřelého bratra. Bude zpívat místo něj a uctí tak jeho památku.

Vydala se na jeho koncert. Stoupla si do zadu, nepřišla sem kvůli zpěvu. Nikdo nemohl zpívat tak dobře jako On. Ale chtěla si promluvit. Chtěla, aby jí řekl víc o Něm. Byla rozhodnutá se k němu dostat za jakoukoli cenu. Aby mohla vědět víc a víc vzpomínat. Kousek dál si povšimla jeho manažera. Jakoby cítil její pohled, obrátil se a lhostejně ji přejel pohledem, pak stočil pohled zpět k pódiu. Pak jakoby si něco uvědomil, rychle se prodral davem a zmizel směrem k šatnám.
Za chvíli se ozval nadšený řev fanoušků. Bratr Sfingy se ocitl na pódiu. Začal zpívat. Měla pocit, že je hodně nervózní. Alespoň několikrát zřetelně slyšela, jak se mu zatřásl hlas. Jeho oči jakoby bloudily v obecenstvu. Vypadal nesoustředěně. Ale podařilo se mu dozpívat první píseň. Zavrávoral, jakoby se měl každou chvíli zhroutit. Pokynul někomu v zákulisí. Donesli mu masku. Nasadil si ji a začal zpívat. Tentokrát zpíval čistě. Zpíval jednu známou píseň od Sfingy. Vyprávěla legendu o šeredném skřetu, který se zamiloval do krásné princezny, a ta mu slíbila, že si ho vezme a tak ho zprostí kletby. Když však bylo před svatbou, princezna si odmítla skřeta vzít a vdala se za pohledného prince. Dál to mělo pokračovat tím, že skřetovi zčerná srdce a poté, co uvalí na princeznin rod kletbu, vezme si život. Tu píseň slyšela od Sfingy tenkrát, když se jejich oči poprvé setkaly.
Najednou se v obecenstvu zvedl šum. Uvědomila si, že slyší stále stejnou melodii, ale text se změnil. A zasahoval ji přímo do srdce. Mladík zpíval o tom, jak skřet zjistil, že princezna ve skutečnosti nemá v úmyslu si ho vzít a vydal se v přestrojení na ples. Princezna ho však poznala a zastyděla se. Rozplakala se, políbila skřeta na škaredou tvář a tu se změnil v krásného prince.
Během zpěvu sestoupil zpěvák z pódia a kráčel mezi diváky. Ti se před ním rozestupovali a pak si najednou uvědomila, že kráčí směrem k ní.
Zalilo ji podezření. Ty pohyby a ten hlas, musí to být. Ne, to nejde. Hlavou jí projela bolestivá vzpomínka. Sundává si masku a tu spatří jeho tvář. Zděšení! Zrůdnost, jako z nějakého hororu! Je příšera! Tenkrát utekla.
Má být přece mrtvý a tenhle má obličej krásný, bezchybný. Pak zvedl ruku v posunku a ona jej poznala. Nemohlo být pochyb. Tohle znamení si vymysleli společně. Byl to jejich pozdrav a taky otázka: "Je vše v pořádku?" Tenkrát se tak ptal, zda ho nikdo nemůže vidět. Teď si však byla jistá, že to znamená něco jiného.
Chvíli zaváhala. Pak zvedla ruku v naučené odpovědi: " Ano, je. Miluji tě."

Později toho večera spolu seděli na střeše hotelu. Vál vlahý, podzimem vonící vítr. Řekl jí vše. Jak začal zpívat, aby mohl on i jeho mladší sestra podstoupit operaci, kde by jim zlepšili vzhled. Při autonehodě, kdy přišli o život jeho rodiče, byli oba zmrzačeni. Sestra podstoupila operaci před dvěma roky, on musel počkat. Když ho opustila, zorganizoval jeho strýc falešný pohřeb a on podstoupil operaci. Zahořkl, nechtěl už ji nikdy vidět. Pak na svém nepravém hrobě objevil sedmikrásky a zjistil, že je kdosi pravidelně mění. Čekal a viděl ji, jak tam pokládá květy a jak jí po tváři tečou slzy. Dostal novou chuť do života. Když mu manažer sdělil, že je na koncertě, chtěl se za ní rozběhnout, ale musel na pódium.
"Můžeš mi někdy zcela odpustit?" zašeptala tiše, "byla jsem tak pitomá. Jak jsem tě mohla opustit." Přitáhl ji k sobě: " Víš, jak končí ta pohádka? Skřet princezně neřekl, že už o ni nestojí. Byl šťastný, že se k němu vrátila. A co by to bylo za pohádku, kdyby nekončila dobře."
Usmál se a jeho oči ve svitu hvězd tajemně zářily. Pak ji políbil.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eriona Portraid Eriona Portraid | 4. května 2012 v 13:00 | Reagovat

Kyááá to je úžasný!! Od tebe naprosto neočekávaný konec, i když přiznávám, že po té autonehodě jsem se bála a nebýt tvého upozornění na začítku, ztratila bych naději.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama