Červen 2012

Kapitola 10

30. června 2012 v 16:32

Už jen pár metrů, Vinae teď jasně viděla žluté oči medvědice a stálo nesmírné úsilí pokračovat v cestě, když zaslechla jakési lehké zasvištění a spatřila, že v hrudi medvědice trčí šíp planoucí bílým světlem. Měla akorát tak čas odkulit se, aby ji nezavalilo padající huňaté tělo. Vzápětí se do medvědice zabodlo několik dalších šípů, podobně planoucích.
Vinae chvíli ležela neschopna vstát. Viděla, jak medvědice pohnula ztěžka tlapou, pak si jakoby povzdychla a jiskra v žlutých očích vyhasla.
Uslyšela dupot kopyt. Posadila se, aby viděla, kdo je zachránil. Na břeh potoka přijíždělo asi 20 jezdců. Vtom se k ní Zarré, teď už v lidské podobě vrhla a v očích měla hrůzu: "Musíme utéct! Našli nás!"
Vinae stočila pohled zpátky k jezdcům a když uviděla ty dva, kteří jeli jako první, pochopila. Obrátila se na útěk, avšak klopýtla o mrtvé tělo medvědice a rozplácla se jak široká, tak dlouhá na zem. Tím přišly o drahocenný čas a bylo jasné, že minimálně jednu z nich chytí.
"Uteč, Zarré, zachraň se alespoň ty!"
"Ne, nenechám tě jim napospas!" a dračí princezna se otočila k jezdcům. Zlaté vlasy jí zavlály a Vinae v úžasu spatřila, jak skrz dívčin rukáv září vytetovaný ornament. Kolem dívky se vytvořila jakási stěna světla a směrem k jezdcům vylétl tenký zlatý paprsek. Tu se před jezdci objevila podobná stěna, avšak byla bílá. Když se jí zlatá dotkla, bílá jakoby jí pohltila. Pak se jezdci rozjeli a bílá stěna postupovala s nimi. Zarré se snažila, vysílala zlaté paprsky rychle za sebou, před jezdci se zavlnila země a ve vzduchu se vztyčila stěna plamenů, jakmile k tomu však dorazil bílý štít, princeznina kouzla ztrácela svůj účinek a jezdci klidně projeli. A již byli u Zarré, která mezitím ustoupila až k Vinae, takže teď byly zlatou stěnou kryté obě. Vinae na to vše jen hleděla, nemoha cokoliv udělat.
Bílá narazila na zlatou. Vinae viděla úsilí v princeznině tváři a za bílou stěnou spatřila toho muže, který byl u Zarréina vylíhnutí a který byl zřejmě zodpovědný za všechna ta protikouzla.
Na tváři se mu zračilo mírné napětí, ale nevypadal zdaleka tak zničeně jako Zarré. Přestože měla oči odhodlané, chvěla se a jas zlaté stěny zeslábl. Vinae se jí dotkla: "Vydrž. Jsi silná. Viděla jsem, cos předtím dovedla."
Jak se dívky dotkla, pocítila, jak jí náhle cosi bere energii a zlatá stěna opět nabyla na jasu. Vinae viděla, jak se kouzelník zamračil. Tvář se mu stáhla námahou.
Avšak její vlastní síly rychle mizely. Svaly jí ochably, přesto stále svírala dívčinu dlaň. Pak se zlatá stěna zachvěla a rozprskla se. Zarré se svezla k zemi.
V tu chvíli jezdci vyrazily. Kouzelník zůstal vzadu, trochu unaveně se hrbil v sedle. Jezdci zarazili koně a seskočili. Rázem byla Vinae obklopena hrozivě vyhlížejícími muži. Jejich vůdce, korunní princ, pokročil kupředu a zadíval se Vinae do tváře. Neodvrátila pohled. Zírala na něj, jako myš zhypnotizovaní hadem. Pak pokynul svým mužům. Během chvilky se ocitla pevně přivázaná ke koňskému hřbetu. Mohla jen bezmocně sledovat, jak téměř totéž udělali s mladší dívkou. Začala se zmítat, až vyplašila koně, na jehož hřbetu byla přivázaná.
"Klid Nófe," jeden z mužů chytil koně za uzdu a uklidňoval ho. Když to viděl kouzelník, popojel k nim a natáhl ruku k Vinae. Ta ucukla, nebylo jí to však nic platné. Chladné kouzelníkovy prsty se dotkly jejího čela a nakreslily tam nějaký znak. Kupodivu se nic nestalo. Kouzelník si cosi zamumlal, zřejmě nějakou kletbu, a prsty mu lehce zazářily. Znovu se dotkl jejího čela a ona se propadla do říše snů.

Když se probrala, seděla přivázaná u stromu, kousek od ní plápolal oheň, u něhož seděli muži. Začala se rozhlížet a hledat Zarré, nikde ji však nespatřila. V úleku zjistila, že u ohně chybí i princ a čaroděj. Náhle uslyšela dračí řev. Tedy alespoň si myslela, že to řval drak. S jistotou to tvrdit nemohla, protože dosud řvát draka neslyšela. Odkudsi zprava, kam nedohlédla, zablesklo jasné světlo. Pak se rozhostilo ticho, přerušované pouze muži u ohně. Vinae sevřel strach. To musela řvát Zarré. Jiní draci tu přece už být nemůžou. Co to s ní dělají?
Jeden z vojáků se zvedl a zamířil k ní. Chvíli se před ní zastavil a pozoroval ji. Pak poklekl vedle ní a cosi jí přistrčil k puse. Automaticky ucukla.
"Co je, nemáš snad žízeň? Tak pij!" a naklonil dřevěný kelímek tak, že musela otevřít pusu, aby jí to nesteklo po bradě dolů.
"Vida, to už je lepší."
Vinae byla ráda, že jí dali napít. V ústech měla podivně suchu a chladivý nápoj jí přišel vhod. Pak se začala cítit malátně a pochopila. Jak mohla věřit, že by jí jen dali obyčejně napít. Měla si dát větší pozor.

Když se znovu probudila, napůl ležela, napůl seděla v malé špinavé cele. Ruce měla v okovech, od nichž vedl krátký řetěz ke kruhu na stěně. Bylo zde šero, jediným zdrojem světla byla pochodeň, připevněná na sloupu proti dveřím cely. Jakási temná silueta přistoupila k mřížím. Vinae zamrkala a donutila se zaostřit zrak. Oči ji podivně pálily. Konečně rozeznala příchozího. Ten čaroděj, co porazil Zarré! Gerezon! Nirke je před ním varovala. Jak by teď však mohla před ním utéct? Je naprosto bezbranná. Je připoutaná v kobce, neví, kam odvedli Zarré a on je mocný čaroděj. Je to beznadějné. Po tváři jí stekla slza.
Čaroděj otevřel dveře a přiblížil se k ní. Chytil její bradu a zahleděl se jí do očí. Pak ji pustil a vypálil na ni otázku: "Jak jsi dokázala zesílit kouzlo?"
"Já - nevím o čem mluvíte," Vinae opravdu netušila. Myšlení a smysly měla jakoby otupělé.
"O tom, že jsi zesílila kouzlo dračice," Gerezonův hlas byl ledově chladný.
Vinae uvažovala. Myslí ten zlatý štít? Opravdu ho zesílila? Ano, je to pravděpodobné, ale rozhodně netušila, jak to fungovalo.
"Já nevím," řekla. "Ale i kdybych to věděla, stejně bych ti to neřekla," pomyslela si v duchu.
Čaroděj se na ni zadíval a máchl rukou. Vinae ucítila brnění v levé paži. Mág se zamračil, nečekaně se k ní sklonil a roztrhl jí rukáv odshora až dolů. Odkryl stříbrně, a tam, kde byl ten znak od Zarré, zlatě, zářící tetování.
"Takže tohle jsi. Přišla jsi pro svou princeznu? Tu nedostaneš. A naopak, já dostanu něco od tebe. Kdo všechno pro tebe v Selgeronu pracuje."
"Co? Netuším, o čem mluvíte!"
Kouzelníkovy oči se staly náhle hrozivějšími, zorničky se zúžily. A dívčiným tělem projela bolest. Otázky padaly jako šlehy bičem, bolest se stupňovala. Občas na okamžik polevila, jen aby pak přišla v ještě horší podobě. Vinae nemohla nic, jen křičet. Pak ji nechal a zjevně nespokojen odešel. Dívka ležela na zemi, pološílená z předchozího utrpení a neschopná se zvednout.

Přišel strážný, vyměnil pochodeň a strčil do dívčiny cely kovový džbán s vodou. Pozvedla se a připlazila se k němu. Při tom zjistila, že až na pár oděrek nemá žádné zranění. Takže Gerezon jí musel způsobovat tu bolest pouze psychicky. Ale to nijak nemění, že ta bolest byla příšerná. Uchopila džbán spoutanýma rukama a pozvedla jej k ústům. Voda lehce voněla, divné, proč by jí dávaly vonící vodu. Nejspíš v tom něco je, ale stejně, co by jí ještě mohly udělat?
Žíznivě polykala vodu. Náhle spatřila, jak se na druhé straně v šeru cosi pohnulo. Leknutím jí džbán vyklouzl z prstů a dopadl se zazvoněním na zem. Až dosud ji nenapadlo, že by v ostatních kobkách někdo byl a v té tmě, která zde panovala tam ani příliš neviděla. Ale dávalo to smysl, přece nebude jediným vězněm. Pokud tu někdo byl, mohla by tu být i Zarré! V tu chvíli ji vůbec nenapadlo, kdo všechno tu může být zavřený a že král nechává zatýkat i vrahy, zloděje a podobné lidi. Asi by chvíli přemýšlela, než by zavolala do tmy.
"Zarré!"

Kapitola 9

30. června 2012 v 6:46
"Kdysi se často stávalo, že členové královského rodu na sebe brali lidskou podobu a navazovali úzké vztahy s lidmi. Dračí dívky a muži připadali lidem krásní a tak se častokrát narodili z těchto svazků děti. Byli krásnější než obyčejní lidé a nadaní neobyčejnou magií. Ale draci, přestože zajistili, aby se jejich lidským potomkům vedlo dobře, nebyli se svými lidskými druhy ani družkami dlouho, brzy po narození potomky je opouštěli a nacházeli si druhy či družky svého druhu. Pak se však stalo, podle vyprávění asi tak před dvěma sty lety, že se dračí královně narodila mezi jinými i princezna. Měla bělostné šupiny, na nichž se odráželo světlo slunce i měsíce v tisících záblesků, takže kdykoli vzlétla, vypadalo to, jakoby celé její tělo zářilo. I mezi draky byla považována za nesmírně krásnou a mnohý mladý drak ji toužil pojmout za svou družku, avšak ta dračice neprojevila o žádného z nich zájem. Pak se začala chovat samotářsky. Někdy odlétala pryč na celé dny, a když se vracívala, její oči barvy slunce bývaly zasněné. Králi a královně však bylo divné, proč si bílá princezna nevybírá žádného z dračích nápadníků, každý z nich přece toužil po její ruce, a kam to stále častěji odlétá. I pověřil král jednoho, aby jeho dceru sledoval a oznámil mu, kam a proč bílá dračice létá.
Pověřený drak se vrátil se zprávou, která krále příliš nepotěšila a tak se připravil na to, že si se svou dcerou, až se vrátí, důkladně promluví. Ta si všimla toho, že ji někdo sledoval a tak se domů vracela se strachem. Měla totiž nápadníky nejen mezi draky, ale i mezi lidmi. Totiž, byl jenom jeden, nikomu jinému z lidí se neukázala. Jednou když se ocitla v potížích, to byla zrovna v lidské podobě, jí jeden mladík pomohl, a od té doby se scházeli. Princezna se do něj postupně zamilovala a on do ní také. Proto odmítala všechny nápadníky. Vyšlo najevo, že to s tím mladíkem, přestože to byl jen chudý lovec, princezna myslí vážně. Ať už se její rodiče snažili sebevíc, nic s ní nehnulo. Nepomohlo přemlouvání, sliby ani výhružky. Princezna byla odhodlaná. Svého vyvoleného miluje a vezme si ho. Věděl o jejím původu a byl ochoten ji přijmout takovou, jaká byla. Nakonec to museli panovníci přijmout, avšak princeznin bratr společně s jedním z nápadníků se pokusili mladého lovce zabít. Chtěli tím dosáhnout toho, aby si princezna vzala někoho ze své rasy, neboť lidské plemeno pokládali za podřadné. Šťastnou náhodou jim mladík unikl, avšak když se o tom bílá dračice dozvěděla, neměla již klidu. Rozloučila se s rodiči, vzala si část jmění, které bylo pro ni určeno jako věno, a vyhledala lovce. Vzdala se dračí podoby a uprchla společně se svým milým z dračí země. A přestože ji hledali, nenašli jich více."
Chvíli bylo ticho. Pak jej Vinae přerušila: "Takže Nirke byla tou dračicí z legendy? Krásný příběh. Ale jedna věc mi v něm nesedí. Nirke vypadala tak na padesát a ty jsi říkala, že se to odehrálo před 200 lety. Přece už by Nirke nemohla být naživu."
"Mohla, my draci žijeme dlouho. Kdyby Nirke nezabili, mohla klidně žít ještě dalších sto let."
Vinae chvíli zírala na dívku s otevřenou pusou, ale pak raději přešla k další otázce. Pomalu si na ty neuvěřitelnosti začínala zvykat.
"Ještě jedna věc mne zajímá. Co to Nirke řekla, když se mne dotkla?"
"Dala ti nové jméno v dračí řeči, Irestion Nergelthirde. Podej mi levou ruku!"
Vinae uposlechla. Zarré jí vyhrnula rukáv. Celá Vinaeina ruka byla pokryta jakýmsi stříbrným žilkováním, otrocké znamení zlatě zářilo. Zarré jí lehce přejela přes ruku dlaní. Tu se zlaté paprsky kolem otrocké květiny začaly stahovat. Znamení bledlo, až zcela zmizelo a ze zlatých paprsků se vytvořil jakýsi malý zkroucený ornament. Stříbrné žilky zjasněly. Vinae se vytrhla Zarré a vyhrnula rukáv, jak nejvíce mohla. Stříbrné propletence se táhly po paži až k rameni. Dole končily na hřbetě ruky tenkým proužkem, který se postupně zužoval, až zcela zmizel u kořene prostředníčku.
"Tohle je co?!"¨
Nirke nejen že tě pojmenovala v dračí řeči, dala ti i tento dar. Tohle tetování dává všem jasné znamení, že si přítelem draků. Až se dostaneme do mé země, mohlo by se ti to dost hodit."
"Ale nemohla to udělat jinak? Samozřejmě jsem jí za to vděčná a ne, že by tohle nebylo krásné, ale je to trochu moc výrazné."
"Teď už s tím nic nenaděláme. Ale jestli tě to trochu uklidní, nejsi sama," Zarré vyhrnula rukávy haleny. Mimochodem, Vinae netušila, kde mohla dračí princezna vzít oblečení, ale raději to už neřešila.
"Podívej, mám taky jedno, i když menší," na Zarréině rameni se stáčelo tetování. Jeho tvar byl však jiný a jeho barva byla zlatá.
"Máš ho ale o dost menší."
"Zatím. V lidské podobě značí mou příslušnost ke královskému rodu, ale jestliže použiji magii, objeví se další a je dost možné, že mi časem pokryje celé tělo."
"Nevím, jestli je to výhoda, nebo prokletí. Pokud budeš stále tak krásná, možná ti to jen dodá lesku."
"Ano, a pak se budu chtít někde schovat a místo toho vytvořím ukazatel, kde jsem, sotva na mne dopadne slunce."
"Alespoň tě už znova nebudu muset hledat po stopách. Zas tak dobrá v tom nejsem."
Chvíli ještě hovořili a žertovali o svých kladech i nedostatcích. Pak se slunce schovalo do mraků a Vinae náhle pocítila závan strachu.

Kráčeli tmavým lesem, na některých místech dopadalo na zem porostlou mechem, šlahouny popínavých rostlin, trsy kapradin, jehličím a spadlými listy. Vinae se honili hlavou nejrůznější myšlenky. Připadalo jí, že pozoruje sama sebe zvenčí. Prostě nějaká holka. Co se může stát. Asi to byl obranný reflex. Nevnímala příliš okolí. Byla hluboko uvnitř svojí mysli.
Zarré kráčela před ní klidně, jen občas se po ní tázavě ohlédla. Zajímalo by ji, o čem Vinae přemýšlí, ale pochopila, že bude lepší nechat ji, ať se se svými myšlenkami sama vypořádá.
Panovalo teď mezi nimi jakési křehké příměří. Popravdě, ani jedna z nich nevěděla, co má od té druhé očekávat. A tak šli mlčky a soustředily se jen na chůzi. Vinae přemýšlela, jestli mladší dívka vůbec ví, kam jde. Ale protože sama v tomhle lese, na jehož zem nejspíše nikdy kvůli hustým větvím nedopadly sluneční paprsky, nedokázala určit, kudy by měly jít nebo snad dokonce světové strany, šla za Zarré bez námitek. Nešlo tu ani určit, jaká denní doba vlastně je. Avšak žaludek se nedal oklamat nedostatkem orientace. Vinae začínala uvažovat o tom, že navrhne Zarré, aby zastavily na oběd, pokud teď byl zrovna čas oběda, když ji zarazil zvuk. Nedokázala přesně určit, co za zvuk to je, ale nějak jí sem nesedl. Les byl podivuhodně tichý, byl tu slyšet jen šumot všudypřítomného a přece neviditelného hmyzu, jen občas se kdesi ozval pleskot ptačích křídel, tlukot datla, nebo ptačí volání.
Během posledních okamžiků byl slyšet také tichý zurčivý zvuk, který dívka zprvu neregistrovala, nyní však, když se zastavila, si ho uvědomila. Ten však její mysl nezburcoval. Tohle byl jiný zvuk. Teď znovu něco zaslechla. Zmateně se rozhlédla. Předtím měla pocit, že to přichází zezadu, teď si však byla téměř jistá, že to slyšela zepředu.
Zarré mezitím zmizela mezi stromy. Vinae na ni chtěla zavolat, pak si to však rozmyslela. Jestli je tu něco nebezpečného, nebude dobré, když na sebe budou upoutávat pozornost hlukem. Takže se rozběhla, aby dračí princeznu dohnala. Ta na ni čekala o kousek dál.
"Co se stalo? Myslela jsem, že jdeš za mnou a najednou jsem zjistila, že jdu sama."
"Zdálo se mi, že slyším nějaké divné zvuky. Ale asi to nic nebylo," Vinae tím uklidňovala i sama sebe. Ale teď doopravdy nic neslyšela.
"No, zastavila jsem kvůli tomu, že jsem ti chtěla ukázat ten potůček a zeptat se, jestli si chvilku neodpočineme," Zarré ukázala dopředu. Opravdu, mezi stromy se blýskala voda. Odtud pocházel ten zurčivý šumot.
"Zrovna jsem ti chtěla navrhnout, abychom si daly oběd. A u potoka to bude dobré, můžeme se o trochu opláchnout a napít se."
Prošli mezi několika stromy a byli u potoka. Stromy zde byli trochu řidší, takže tu a tam slunce proniklo mezi větvemi a vytvořilo tak na tmavé vodě malé blýskající se ostrůvky. Vinae shodila s úlevou z ramen batoh a začala se v něm přehrabovat. Vyhrábla v látce zabalený chleba a kus sýra. Podala kus sýra a chleba zelenooké dívce a sama se s chutí zakousla do svého přídělu.
Zarré jí chvíli pozorovala, ale nejedla.
Vinae se zamyslela. Předtím jí to nenapadlo, ale jak to vůbec mají draci s jedením normálního jídla.
Zeptala se na to Zarré.
"Ne, není to tak, že bych to nechtěla jíst. Jen jsem se zamyslela? Neměla bych ti pomoct s tím batoh. Celou dobu ho neseš ty. Není to nespravedlivé?"
"No, jestli se ti to chce nést, můžu ti ho pak na chvíli dát, ale mně to nijak zvlášť nevadí. Jsem na to zvyklá a ty určitě ne. A navíc jsem starší a větší."
Popravdě už Vinae napadlo, že by batoh mohla nést Zarré, ale když se podívala, jak křehce a jemně vypadá, nedokázala si to představit. A doopravdy jí zas tak nevadilo nést ten ranec. Byla zvyklá na těžkou práci, takže jí to nijak nepřišlo.
"Přesto, trvám na tom, že ti pomůžu. Až vyrazíme, vezmu ho."
"Opravdu nemusíš..."
"Ne, chci to."
"Dobře, jak myslíš."
Vinae se natáhla do trávy: "Myslím, že jsme šli dost dlouho. V tomhle lese nás tak snadno nenajdou. Můžem si určitě chvíli odpočinout."
Zarré přikývla. Seděla s koleny pod bradou a zadumaně pozorovala tekoucí vodu.

"Vinae, Vinae vstávej," hlas Zarré byl slabý a se trochu chvěl. Vinae se prudce posadila. Musela usnout.
"Co se...?" začala a vtom to spatřila. Kousek od nich stál medvěd. A nebyl to ledajaký medvěd. Vinae viděla medvěda dvakrát v životě. Jednou za kruté zimy, kdy se při shánění potravy přiblížil k vesnici, podruhé když vesnicí projížděli komedianti. Ani jeden z nich nebyl zrovna malý, proti tomuhle by však vypadali jako trpaslíci. Oči se mu hrozivě leskly a kýval hlavou s pootevřenou tlamou, plnou bílých hrozivých zubů. Za medvědem spatřila dívka malou hnědou kuličku. Medvídě. Takže to před nimi je medvědice, rozhodnutá bránit své mládě před nepřítelem za každou cenu a je za nepřítele zřejmě považuje. Vinae horečně uvažovala. Co mají udělat? Slyšela spoustu historek, co nedělat, když potkáš medvěda, ale za nic si nemohla vzpomenout, co tedy při setkání a hlavně když se jedná o setkání s pořádně rozzuřeným medvědem, dělat.
Utéct? Medvědice je určitě mnohem rychlejší.
Vylézt na strom? Ještě horší! Stromy jsou daleko, nejspíš by na ně stejně nedokázaly vylézt a neumí náhodou medvědi lézt po stromech?
Lehnout si na zem a nehýbat se? Kdo zaručí, že je medvědice bude považovat za mrtvé a nechá je být, a že je nerozsápá na kousky?
Pomalu, pomaloučku vstala a koutkem oka se podívala na Zarré. Dívčina tvář byla ještě bledší než obvykle, zelené oči široce rozevřené. Co teď? Pomalu ustupovaly. Nebyl v tom žádný plán, jen instinkt.
Pak se proti nim medvědice rozběhla. Obě zpanikařily, otočily se a pustily se na úprk proti proudu potoka. Náhle Vinae cosi napadlo.
"Nemůžeš, nemůžeš," lapala po dechu, "nemůžeš se proměnit?"
Zarré se s překvapením zarazila, pak jí přeběhl přes tvář lehký úsměv a otočila se k medvědici. V mžiku oka tu stála zlatá dračice, která pohlédla na Vinae a pak se rozběhla vstříc rozzuřenému zvířeti. Dívka zastavila a sledovala to. Rázem se v ní probudila naděje, že to Zarré zvládne. Jak se však k sobě dračice s medvědicí blížily, uvědomila si Vinae, jak je dračí princezna drobná. Sice byla mnohem větší než při jejich prvním setkání, měřila v kohoutku něco přes sáh, ale pořád byla oproti zvířeti strašně malá.
V posledním okamžiku, než se srazily, Zarré vzlétla. Medvědice prudce zabrzdila, až jí od tlap odletovalo jehličí a hlína. V zemi po tom zůstaly hluboké brázdy. Zarré zaútočila na její nechráněná záda a pak se prudce vznesla do výšky, když ji málem zasáhla tlapa s dlouhými drápy. Tmavě hnědá medvědice mručivě zařvala a vztyčila se na zadní. Takhle vztyčená musela měřit přes pět sáhů a vypadala děsivě. Zarré se kolem ní míhala jako zlatý blesk a snažila se zaútočit. Kdyby měla protivníka ve vzduchu, dokázala by ho porazit, avšak pro boj zblízka, s někým, kdo se kolem sebe ohání nebezpečnými tlapami, byla příliš velká. Snažila se, způsobila medvědici pár drobných zranění, ale tím ji spíše rozdráždila. Potom se pokusila o větší útok. Podařil se, medvědice zaskučela, když jí dračí spár rozpáral bok, ale Zarré nepočítala s medvědí mrštností. Těžká tlapa ozbrojená ostrými drápy ji zasáhla a odhodila pár sáhů opodál. Medvědice se k ní vydala, pysky ohrnuté tak, že ukazovaly rudé dásně, žluté oči svítily.
V tom okamžiku zasáhl Vinae stejný pocit souznění jako tenkrát v zahradě. Náhle cítila vše co Zarré. Bolest v pravém křídle, strach z medvěda, ale přesto odhodlanost vyhrát. Na chviličku viděla očima dračí princezny. Pak to zmizelo, ale vlilo to do Vinaeiných žil odhodlání. Musí jí pomoci! Slíbila Nirke, že ji ochrání a zatím ji nechává samotnou bojovat. Ale jak se může postavit tak obrovskému medvědovi. Dýku nechala v batohu. Do háje. V panice na ranec zapomněla a teď ležel zcela mimo její dosah. Nemůže váhat. Za chvíli bude medvědice u Zarré. Raději nepřemýšleje o tom, co dělá, popadla ze země klacek a s divokým výkřikem se rozběhla na to velké, huňaté, stvoření. Medvědice se k ní otočila, v očích jí zasvítilo. Chvíli se na dívku strnule dívala, jakoby nemohla uvěřit tomu, že se ta malá bytost na ni odvažuje pouze s kusem dřeva v ruce, pak zabručela a rozběhla se proti ní.
"Takže teď tě buď roztrhá na kousky, nebo zavalí," napadlo Vinae, přesto donutila nohy pokračovat v běhu. Zahnala ty myšlenky a soustředila se jen na to, aby se neotočila a neutíkala přesně na druhou stranu.
"Zarré tě potřebuje! Zarré tě potřebuje!" opakovala si v duchu a medvědice se zatím blížila.

Bílý sen

24. června 2012 v 21:09 | Alvrin |  Povídky
Už je to dlouho, co odešel. Přesně pět let. Naposledy překontroluje svůj vzhled v zrcadle. Ozdobná čelenka ladí s rudými šaty, náhrdelník od Terda to vše vhodně doplňuje. Je se svým vzhledem spokojená. Neudělá bratovi ani svým rodičům ostudu. Sestupuje po schodech dolů, přidržuje si lem dlouhé sukně, aby si na ni nešlápla. Nenápadnými dveřmi proklouzne do sálu. Ihned si jí povšimne mladý pohledný muž a přispěchá k ní: "Vypadáte báječně, Jorin. Zatančíte si se mnou?"
"Ano, Urte," ladně se ukloní a již se tančí spolu s dalšími mnoha páry. Jorin tančí a zářivě se usmívá, mnohem raději by však byla někde jinde. Tam na skále, kde sedávali s Terdem a vymýšleli neuvěřitelné historky.
Střídá partnery, ale nejčastěji tančí s Urtem. Pak hudba ztichne a její otec pozve všechny ke stolu. Jídlo je dobré, kuchaři si dali záležet. Před hlavním chodem otec povstane: " Jak jistě všichni víte, má dcera dnes dosáhla 19- i let. Vyzývám vás, abyste připili na její zdraví a také na zdraví Urta von Salvary, který je jejím snoubencem."
Ozve se potlesk, který je náhle přerušen zvukem tříštícího se skla, když sklenice s vínem dopadla na zem. Rudá kaluž vína se rozlévá po podlaze u nohou Jorin, jenž tu stojí s bledou tváří. Chvíli zírá se zoufalstvím v očích na svého otce, pak uteče z místnosti.
Chvíli se v sále rozhostí ticho, pak se mezi hosty rozproudí živá konverzace.

Jorin vyběhne ze dveří a spěchá do stráně. V lehkých střevíčcích pro tanec a dlouhé sukni se běží špatně. Cvrčkové umlkají, když se k nim přiblíží. Konečně je nahoře. U jejích nohou se svah prudce svažuje a vytváří sráz. Dole v hlubině duní příboj, rozbíjející se o strmě stoupající skalní stěnu. Divoké poryvy větru jí rozevlávají rudou látku šatů, rozcuchávají pečlivě a zdlouhavě vyrobený účes. Tomu však Jorin nevěnuje pozornost.
"Proč si odešel?" její křik zaniká ve větru, který jí osušuje náhle vlhké tváře.
"Já tě potřebuji! Co na našich dětských snech, když si mám vzít Urta! A ani se mě nezeptali! Já ho nemiluji! Vrať se! Terde!"
Potom náhle sundá z nohou střevíčky, vykasá si sukně a skočí. Kdyby ji někdo pozoroval, myslel by si, že spáchala sebevraždu.
Není tomu však. Už jako malí objevili s bratrem výstupek, na kterém pak často sedávali. Dostane se naň jen ten, kdo má dost odvahy, neboť je třeba skočit a dopadnout na uzoulinkou cestičku, která k výstupku vede. Přivázali tam s Terdem lano kvůli větší bezpečnosti. Lze se jej při dopadu zachytit.
Dlouho už na výstupku neseděla. Pravda, chodila na útes, ale dbala na svoje povinnosti dámy. Teď však potřebovala skrýš, kde by se mohla uklidnit.
Dopadne a zachytí se provazu. Pak zpuchřelý provaz povolí. V úleku vykřikne a snaží se čehokoli zachytit. Nic nenahmatá a již nedoufá. V očekávání pádu zavře oči.
Náhle si uvědomí, že nepadá. Pevná ruka svírá tu její a zabraňuje jejímu pádu.

Hosté odešli brzy. Nechtělo se jim po té události zůstávat. Zvláště mladí muži, když oslavenkyně Jorin,která byla nekrásnější z přítomných dívek, neměli příliš důvodů déle zde setrvat.
Chvíli poté, co odjel poslední host, a rozzlobený šlechtic začal uvažovat, zda nemá začít hledat svou dceru, se Jorin objevila ve dveřích. Střevíčky měla špinavé a vlasy rozcuchané, tváře ještě trochu pobledlé, ale už nevypadala zoufale. Vlastně, jak si povšimla její matka, která ji byla nejblíže, zahlédla v jejích očích jakoby jiskřičky radosti.
"Proč si utekla? Urazila jsi naše hosty a nejvíce pana Urta von Salavariho!" spustí rozhněvaně šlechtic.
"Odpusťte, otče, už se to nestane. Promiňte mi prosím můj nedostatek dobrého vychování. To jen, že mne zaskočila zpráva o mém zasnoubení, neboť jsem o tom až do této chvíle nevěděla."
Kdyby v Jorinině hlase nebylo tolik pokory, možná by to znělo ironicky, takto to však sklopené oči a tichý hlas zmírňují. Zdá se, že na otce to zabírá. Uklidňuje se, přesto však dodává: "Dobře tedy, zítra přijdou švadleny, aby ti ušili šaty. Urt se těší na sňatek a nechce zbytečně otálet. Budeš s ním šťastná, opravdu po tobě touží. Doufám, že ses ponaučila a už nebudou žádné problémy."
Dívka nereaguje.
"Jorin, slyšela jsi?"
"Ano, otče, slyšela."

Jorin pohlédla na bělostné šaty. Švadleny odvedly pozoruhodnou práci. Byly nádherné, nadýchané, z mnoha vrstev slabounké látky, s jemnou výšivkou na živůtku. Vedle ležela perlová čelenka se závojem, který jako by byl utkán z ranní mlhy. Za chvíli se setmí a bude moci vyrazit.

Když dorazila na útes, byla tma. Cesta nahoru jí trvala dlouho, potmě se šlo špatně a ranec na zádech byl těžký.
Trhla sebou, když se vedle ní ozval tichý hlas: "Jordin?"
"Terde?"
"Ano, to jsem já. Dej mi ten ranec."
Jorin mu jej podala.
"Nabalila sis toho dost."
Věděla, že jen žertuje, přestože ve tmě neviděla jeho úsměv. Znala ten tón jeho hlasu. Pak se k němu náhle přitiskla: "Bojím se, co když to nevyjde?"
Pevně ji sevřel v náručí: "Jorin, copak už mi nevěříš?"
Samozřejmě že mu věřila. Věřila mu vždycky. Už odmala pro ni starší bratr byl hrdinou, tím, který je odvážný, ten, který ji dokáže vždy ochránit. Jeho chybou se to nezkazí. Ale stejně se bála. Může se to pokazit i jinak.
Ne, určitě se to podaří. Je to přece její silný bratr, který dokázal odejít z domova a najít to, o čem vždy oba snili. On ji nezklame.
Když přebíhala přes zahradu a kradla se po schodech do svého pokoje, ruce se jí třásly nervozitou, aby ji nechytily. Měla štěstí. Ulehla do postele a vmžiku usnula.

Slunce nádherně svítí. Hudba vyhrává. Jorin čeká v hale. Na zdech jsou připevněna lesklá zrcadla. Přestože přes závoj nevidí tak dobře, jako normálně, vidí v nich svůj odraz. Připadá jí, jakoby tu nebyla. Jakoby z oblohy spadl malý bílý obláček a stál tu místo ní. Kéž by tomu tak bylo.
Ruce v rukavičkách se jí třesou.
"Ach Jorin, jsem tak šťastná," matka se nadšeně usmívá. Zřejmě jí nijak nevadí, že její dcera její ten názor nesdílí.
Začal hrát pochod a Jorin vykročila ze dveří po cestičce posypané okvětními plátky bílých růží.
Blíží se k místu, kde stojí muž, který se dnes má stát jejím manželem. Urt má světlé dlouhé vlasy hladce učesané, je oděný v zelené, barvě ženichů. Sluší mu to. Kdyby ho milovala, byla by nesmírně šťastná. Ale není tomu tak. Rozhlédne se. Tolik hostů. Ještěže má závoj, alespoň nikdo nevidí její tvář. Prozradila by jí. Už jen pár metrů. Terde, kde jsi? V panice zpomalí svůj krok a vypadne z rytmu hudby. Diváci se neklidně zavrtí.
Náhle uslyší zašumění obrovských křídel a výkřiky z davu. Před ní dosedne na velký bělostný kůň, po stranách jeho hřbetu se k nebi vzpínají křídla. Seskočí z něj mladý muž: "Jorin, pospěš si!"
Chvíli stojí jako očarovaná. Ten, o němž vždycky snila, stojí před ní!
"Jorin!"
Probere se a běží k Terdovi. Ten ji popadne a vysadí na pegasův hřbet. Pak naskočí za ni a zvolá: "Leť Nursie, leť!"
Obrovská křídla se pohnou a najednou se Jorin ocitne ve vzduchu. Rychle stoupají. Pod nimi zmateně pobíhají malé postavičky, ale to dívce nevadí. Vítr jí zavane do tváří a ona se radostně, bláznivě rozesměje.
Pegas je nese dlouho. Potom se snese v malém zastrčeném údolí. Zafrkáním pozdraví další dva svého druhu. Terd pomůže Jorin dolů. Od potoka přichází mladík podobného věku jako dívčin bratr.
"Jorin, tohle je můj přítel Gúd. Pomohl mi, společně s několika dalšími, najít pegase a souhlasil, že se mnou poletí, když jsem se vydal pro tebe."
"Ráda vás poznávám, pane Gúde," Jorin provede drobnou úklonu, jak je z domova zvyklá.
Gúd se pobaveně usměje, ale též se ukloní, třebaže trochu neohrabaně: "Také mne těší, sličná Jorin."
Dívka trochu zrudne. Naštěstí ji zachrání bratr, který jim do toho vstoupí: "Chci ti představit ještě někoho."
Dovede ji k pegasům, kteří zvednou hlavy. Jorin znovu žasne nad jejich vznešeností.
"Nursia už znáš. Tohle," ukáže Terd na trochu popelavě zbarveného pegase, "je Úlver, na tom létá Gúd. A tohle je Mintake, klisnička pro tebe."
Ještě cosi dodává, ale Jorin už neposlouchá. Je zcela ztracena ve velkých,tmavých, něžných očích bílé klisny.

Dodrž svá slova

24. června 2012 v 12:03 | Alvrin |  Povídky
Přicházejí. Plápolající pochodně ve větru. Jak mírumilovně oproti nim působí hvězdy zářící na jasné obloze. Přicházejí se zbraněmi. Sevře v ruce přívěsek ve tvaru motýla, zavěšený na tenké šňůrce.
"Odpusť Mergien," zašeptá, "nemohu dodržet slib."
Lehce pohladí hlavici meče, potom níže. Prsty obemkne jílec.
Blíží se.
Meč tiše vyklouzne z pochvy, v důvěrně známem pohybu. Čeká.
Už jen pár desítek metrů. Stoupají do kopce. Snaží se jít potichu, přesto slyší až sem jejich dech, občasné zašeptání či uvolněný kamínek pod nohou neopatrného.
Teď. Vyskočí před ně na cestu: "Stůjte!"
Muži se na chvíli zarazí, když spatří postavu v kápi a s taseným mečem, výhružně se lesknoucím ve světle pochodní. Pak jeden z nich vystoupí dopředu: "Ustup nám z cesty. Jdeme jen pro ni. Nechceme s tebou bojovat."
"Pokud jdete pro ni, nic jiného vám nezbývá. Nepustím vás."
"Nedělej to," varuje muž, "přijdeš o život. Uhni nám z cesty, dokud můžeš."
"Nikdy jsem nemohl uhnout. Ne vám, to víš dobře."
"Ale ano, měl si na vybranou. Teď už však je pozdě."
Svist tasených mečů. Pochodně zarážené do země. Muži o krok postoupí, pak se zarazí. Ten, který předtím mluvil, se drží v jejich čele jako vůdce. Teď se ušklíbne: "Copak, bojíte se toho zrádce?"
Jejich protivník čeká. Je klidný. Věří si. Přesto, je jich hodně. Plápolavé, rudě žhnoucí plameny pochodní dodávají situaci strašidelný ráz. Pak vůdce vykročí a jeho muži ho následují.
Čepele se srazí se zazvoněním, které naruší ticho noci.

Kdysi býval osamělým bojovníkem. Pak se stal strážným samotného císaře, když mu jednou zachránil v lesích život. A v tom čase poznal ji. Bylo na misi v Iargatských horách. Chtěl napojit koně u potoka, když tu spatřil ji. Seděla tam na obřím mechovém polštáři, vystavujíce tvář hřejivým paprskům odpoledního slunce.
"Kdo jsi?" vydechl.
Otočila k němu tvář, na níž se na chvíli zračil úlek. Pak se usmála a on rázem propadl jejímu kouzlu.
"Jsem Mergien," pronesla tichým, jemným hlasem.
Tenkrát poprvé nesplnil svou misi. Když zjistil, že ona je tou, kterou má zabít, zděsil se. Nemohl to učinit. Místo toho s ní uprchl pryč a požádal ji o ruku. Žádala po něm jediné: "Již nikdy nevezmi do ruky meč."
Miloval ji a tak to slíbil. Stejně se nemohl vrátit do císařových služeb. Za neuposlechnutí rozkazu byl jediný trest. Smrt.
Vzala si ho. Bál se, že je najdou. On byl zrádce a ona byla označena za cíl. Nikdy mu neřekla proč. Přesto žili šťastně. Narodila se jim dcerka a dali jí jméno Manren. Jeho obavy postupně mizely, jak čas plynul, a nic se nedělo. Pak přišel domů z lovu a našel Manren, klečící u těžce zraněné matky. Z hrdla se mu vydral výkřik: "Mergien!"
Něžně na něj pohlédla: "Pamatuj na to, cos mi slíbil. Tvůj meč je tvé prokletí. Teď však poslouchej. Tenkrát jsem měla zemřít kvůli svému původu. Pocházím z rodu mnohem staršího, než je ten císařův. Říká se, že našimi předky byli samotní bohové, pán větru a paní motýlů Sirvit. Proti mému nároku na trůn by se nikdo nemohl vzepřít, a proto císař neustane, dokud nevyhladí všechny z mého rodu. Teď přišli. Vezmi Manren a utečte do hor k Tuurským vodopádům. Sídlí tam poslední věrní. Ti vás ukryjí. Vezmi si tento přívěsek," stiskla v dlani motýla z tmavého kovu, "tím se jim prokážeš. A hlavně, pamatuj na svůj slib!"
Usmála se: "Teď už můžu zemřít. Řekla jsem ti vše. Miluji vás."
S těmi slovy zavřela oči a vydechla naposled.
Nedokázal potlačit žal, který mu trhal srdce, třebaže věděl, že by měl být silný kvůli své dceři. Přimknula se k němu a společně plakali.
Pak se zvedl. V očích mu znovu vzplál plamen, který v manželství s Mergien uhasínal. Sebral v domě, co se mohlo hodit. Potom něžně uložil mrtvou na lůžko, vzal jí ze ztuhlých prstů šperk, a naposledy se na ní něžně zahleděl, aby si její tvář vryl navždy do paměti. Vypadala tak klidně.
Vyšel ven a hodil zapálenou pochodeň na střechu domu. Dobře vyschlé došky okamžitě chytly.
Když se naposledy ohlédli na vrcholku kopce, byl jejich domov již celý v plamenech.

Neklidně přechází po místnosti. Havraní vlasy, lehce svázané bílou stuhou, jí splývají po zádech až k útlému pasu. V hnědých očích patnáctileté dívky se zračí strach.
"Má paní?" odhrne se závěs a do místnosti vkročí věrná Nalka. Ukloní se: "Volala jste mne?"
Dívka se lehce zachvěje: "Ne, nevolala jsem tě, jen jsem si mluvila pro sebe. Ale," zarazí služku, která se chystá s další úklonou zmizet, "když už tu jsi, zůstaň. Nechci být sama. Noc mne tíží."
"Bojíte se o svého otce?"
"Ano."
Dívka se zahleděla do temné noci a Nalka si povšimla, že se třese. Přikročila blíž a pak zaváhala. Bylo zakázáno dotýkat se těch, jimž kolovala v žilách krev králů, bez jejich dovolení. Potom se však rozhodla. Před ní teď nestála princezna, nýbrž vystrašená dívka, obávající se o osud svůj i svého otce. Lehce se dotkla její paže. Děvče sebou trhlo. Pak se však přivinulo ke služce a nechalo ji, aby ji objala.

Rána za ranou, výhyb, obrat, udeřit, krýt se. Roztančené stíny na okolních skaliskách. Kdyby mohl bojovat s každým zvlášť, zvládl by je porazit. Stojí však proti všem najednou. Přesto bojuje statečně. Ne nadarmo mu kdysi říkali Stínový tanečník. Obratně se vyhýbá útokům, sám zabil již čtyři muže. V tvářích jeho protivníků se zračí respekt a možná troch i strach. V temném vlajícím plášti a čepelí, rudě zbarvenou krví mrtvých mužů působí nadpozemsky a nepřemožitelně. Náhle se mu však objeví ve tváři úlek.
"Mergien?" zašeptá.
Muži se otáčejí, aby viděli, co sleduje, spatří však pouze temné skály a oblohu. Jen on vidí nejasnou, přesto důvěrně známou siluetu.
"Tvůj slib. Proč si ho nedodržel?" ptá se Mergien s bolestí v hlase.
"Musel jsem ochránit naší dceru," brání se tiše.
"Mohl si to dokázat i jinak. Teď už je pozdě. Porušil jsi slib a přivolal tak zkázu na náš rod. Meč tě zahubí, a i kdyby Manren nezemřela, prokletí ji bude pronásledovat. Častokrát to, co se zdá nejlepším, může být špatné. Brzy se setkáme, má lásko, přestože tomu tak nemělo být, kdybys mne uposlechl."
V tu chvíli jej zasáhl do boku meč. Projela jím bolest. Jiný útok. Automaticky zvedl meč, aby se bránil, pak jej však nechal klesnout. Meč jej zasáhl plnou silou. Nohy se pod ním podlomily. Zahleděl se do míst, kde spatřil svou ženu, nic však nespatřil. Oči se mu zakalily a on dopadl na tvrdou zem.
Zrádce! Svého pána i těch, které miloval. Sevře v ruce přívěsek od své milované: "Mergien, Manren, odpusťte!"

"Paní, pohleďte!"
Manren zvedne unavené oči. Cosi bílého se třepotá v temnotě. Na bílých hedvábných křídlech se odráží třpyt hvězd.
Dívka natáhne ruku. Na dlaň jí dosedne obrovský bělostný motýl, jenž se vzápětí promění v kovový šperk.
"Je mrtev," vyklouzne z roztřesených rtů věta, jež nikdy neměla být vyslovena, zatímco se oči zaplaví slzami.
"Musíme prchnout, paní."
Mlčky přikývne. Vyjdou z pokoje a Nalka pokyne skupině mužů, čekajících u připravených ranců. Není třeba dalších slov. Vyjdou z domu a pustí se po úzké stezce vzhůru. Před nimi šumí vodopád. Jsou již téměř na vrcholku, tam, kde proudy vody začínají svůj pád. Náhle Nalka tiše vykřikne. Všichni se otočí.
Po stezce vzhůru rychle kráčí další poutníci. Jejich úmysl však není pokojný. Přišli, aby zabíjeli.
První skupinka se rozběhne po úzké stezce, klopýtají na kamenech. Již jsou u vodopádu, když je pronásledovatelé dostihnou. Manrenini průvodci se otáčí, v rukou se jim objeví dlouhé hole, které až dosud nesli na zádech. Jsou obratní, co však zmůžou proti mečům?
Pak tu stojí už jen dívka a služka. Nepřátelé k nim vykročí. Manrenin zrak zoufale bloudí kolem, hledá, čím by se mohla bránit. Její pohled padne na odhozený meč.
Nalka zachytí směr, kterým se její paní dívá:"Paní, zapřísahám vás, nedělejte to! Zpečetíte svůj osud a zemřete!"
"Nevidíš? Pokud ho nepoužiji, stejně zemřeme!" dívka se vrhne k meči. Jediný okamžik. Noha podklouzne na mokrém kameni. Modrý šat zavlaje. Havraní vlasy se rozlétnou. Dívčin výkřik. Tělo však dole na hladinu nedopadlo. Místo toho vzlétly k nebi tisíce okřídlených stvoření. Bělostní motýli.

Toto je věštba vynesená samotnou Sirvit: "Rod tento ať vládne moudrostí, ne silou. Raději ať přijdou o svou moc, raději ať zemřou, než aby vládli jako bezcitní panovníci. Vezme-li kdo z mých potomků do ruky meč, buď proklet. Přijde o své dědictví a neštěstí jej bude provázet, dokud se nesejde se smrtí. A ta nikdy dlouho neotálí se svým příchodem."
Stará žena namočila brk a napsala poslední větu. Unaveně se narovná v křesle a zahledí se na zapadající slunce. Po smrti Manren zmizeli všichni motýli. Už nerozveselovali kvetoucí zahrady. Bolestně jí chyběli.
Pojednou se cosi lehce dotkne její ruky. Pohlédne dolů a ztuhne. Na její stářím zvrásněné kůži sedí bělostný motýl. Jakoby zdálky uslyšela tichý šepot: "Nalko."

Kapitola 14

23. června 2012 v 6:29
Lin vztekle práskla dveřmi. Jak mohl?! Není její otec ani poručník. Pravda, nechává ji u sebe bydlet, ale ona ho o to neprosila!
Neměl právo tohle udělat!
Ozvalo se zaklepání na dveře. Ne, nikoho tu nechce! Jenže v tu chvíli už Nedaril vstoupila dovnitř a pomalu za sebou zavřela.
"Jdi pryč! Chci být sama!"
Matka neuposlechla. Sedla si vedle Lin na postel.
"Co se stalo?" zeptala se tiše. V očích měla starost, kterou však dívka nepostřehla. Na to byla příliš rozčilená.
"Chceš vědět, co se stalo? Proč se nezeptáš pana Triofloda, mocného rana?!"
"Protože to chci slyšet od tebe. Jsi přece moje dcera."
"Tak já ti teda řeknu, co se stalo," zaječela, "ten blbý čaroděj mě přinutil opustit mého přítele a jít bezmocně sem! Chápeš to? Úplně ignoroval to, co jsem mu říkala, a použil na mě magii. Nemohla jsem dělat nic, dokonce se ani s Lukim rozloučit. Prý, že se nemůžu stýkat se zloději! Copak jsem ještě před týdnem nebyla stejný zloděj? Tak ať se se mnou taky nestýká, když se mu chudoba tolik hnusí! Ať mě vrátí tam, kde jsme byly. Bylo mi tam dobře. Alespoň jsem měla svobodu!"
Lin rozezleně rázovala po pokoji. Vzteky téměř brečela. Znovu pocítila tu bezmoc, když ji donutil, aby odešla od Lukiho. Kdyby mu alespoň mohla dát něco k jídlu. Byl bledý a zelené oči už mu tak nezářily. Jasná známka toho, že se mu v poslední době příliš nedařilo.
Matka vstala a objala ji. V tu chvíli se vztek v Lin zlomil a vytryskly slzy. Bylo to tak příšerné. Nemoci dělat nic proti kouzlu, které na ni čaroděj použil. Nenáviděla ten pocit bezmoci. Teď se uvolnilo vše, co v ní bylo za poslední dny nashromážděno a slzy to odplavovaly pryč. Postupně se uklidnila.
Potom matka promluvila: "Almardon to neudělal dobře, Lin, ale musíš si uvědomit, jaké vztahy mezi čaroději a ostatními panují. Almardon je členem jednoho z jedenácti nejvýše postavených rodů v Tallantu a navíc i členem rady, takže jedno z nejvyšších postavení vůbec. Nemůžeš si myslet, že bude nadšený stykem s chudinou. Jeho postavení to neodpovídá. A ne tebe, jako někoho pod jeho ochranou, se to vztahuje taky.
Také si musíš uvědomit, že Almardon nás nechal u sebe bydlet a pomohl ti k tomu, abys mohla chodit do školy, a nic za to nechtěl. Proto by ses k němu, měla chovat s úctou a respektovat jeho přání.
Ne, nic nenamítej, je to tak. Almardon je moudrý člověk, a i když v tomhle dělá chybu, úctu si zaslouží.
Živí tě a dává ti mnohé, co potřebuješ, tak ho poslouchej. Je to pro tvé dobro. A já si s ním o tomhle promluvím."
Po této řeči maminka Linmariu opustila. Dívka seděla klidně na posteli, ale podle rukou, které svírala v pěst, by mohl pozorovatel poznat, že v ní zuří boj, který rozpoutala matčina slova.
Opravdu by to měla jen tak přejít? Přece ji pořád nemůže vláčet, kam se mu zachce! Na druhou stranu, přestože se Lin do toho nechtělo, musela přiznat, že má matka pravdu. Almardon po ní nic nepožadoval kromě poslušnosti v této věci a přitom ji dával bydlení, stravu a hlavně vědomosti. Měla by mu být vděčná.
Jenže ona na něj měla vztek! Do háje! Proč to nemůže být jednodušší. Co má asi teď dělat? Má se zachovat rozumně nebo trucovat? To druhé bylo lákavější. Lin zjistila, že se ve svém vzteku trochu vyžívá.
Seděla na posteli ještě dlouho. Když pro ni Joan přišla, aby šla jíst, odmítla. Měla trochu vztek i na ni. Proč jen to musela Almardonovi říct?
Po dlouhém spánku však hněv opadl a Linmaria se ovládla. Jakoby nic sešla k snídani a choval se k Almardonovi jako obvykle, možná jen s trochou více odměřené zdvořilosti.

Lin kráčela ulicí. Čím více se blížila k Darfergolu, tím více rostl počet dětí ubírajících se stejným směrem a také její obavy.
Almardon jí popsal cestu, ale řekl, že nemá čas, aby ji do školy doprovázel a Nedarilin doprovod Linmaria odmítla. První, co by mohla udělat, aby ji to uvedlo ve špatnou pověst, bylo přijít do školy v doprovodu matky.
Počáteční strach, že školu nenajde, opadnul, hned jak zjistila, kolik lidí tram směřuje. Avšak ty ostatní obavy tím víc vypluly na povrch.
Jaké to bude? Jak ji přijmou spolužáci i profesoři? A co učení, bude těžké?
Prošla honosnou branou a blížila se k velké budově, která stála v popředí.
První překážka byla před ní. Teď musí najít kancelář, kde oznámí svůj příchod. Almardon už předem informoval mistra kouzelníka, který spravoval Darfergol o jejím příchodu, ale nijak se nezabýval tím, jak Linmaria najde kancelář. Na její otázku, jak to má udělat, odpověděl, že se přece může někoho zeptat. Dívka přemýšlela, jestli měl Almardon někdy problém s tím, že by se styděl. Pravdou je, že si ho Lin nedokázala představit jako dítě. Ten snad byl vždy moudrý a uznávaný, trochu povýšený čaroděj.
Linmaria proklouzla dveřmi společně se skupinkou mladších dětí a pak zůstala rozpačitě stát.
Byla v obrovské hale, ze které se rozbíhaly mnohé chodby. Přímo před ní se tyčilo mohutné schodiště. Všichni žáci zmizeli v chodbách. Nikdo však nezamířil ke schodišti, jako by bylo zakleté.
Pokud Lin nechtěla být nápadná, musela se rozhodnout rychle.
Přidat se jakoby nic k ostatním žákům, kde hrozilo nebezpečí, že se rozejdou do tříd a ona zůstane ztracená v chodbách, dokud nenarazí na někoho, kdo jí pomůže ven, nebo se vydat vzhůru po těch zakletých schodech, které sice můžou vést do kanceláře spíše nežli všechny ty chodby, stejně tak ji však můžou zavést do zhouby. Proč by se jim jinak všichni vyhýbali.
Linina fantazie se už už chystala rozběhnout na plné obrátky, ale dívka ji rychle zarazila, a dříve, než si to mohla rozmyslet, přešla přes halu a dotkla se nohou prvního schodu. Náhle pocítila jakýsi pocit ohrožení a ohlédla se. Téměř všichni, kdo byli v hale, ji pozorovali. Co to udělala? Měla jít raději některou z chodeb!
Jenže teď se otočit by bylo možná ještě horší než pokračovat. A tak se rychle vydala do shcodů, snažíce se nevnímat pohledy, které se jí zabodávaly do zad.
Schody se jí zdály nekonečné, přestože vedly jen do prvního poschodí. Konečně byla nahoře.
Přímo před ní byl další sál, třebaže menší než hala dole, stále dost rozlehlý. Na obě strany se táhla chodby s řadou dveří. Lin se rozhodla pro stranu levou. Podle pověr, které kolovaly v Dolní čtvrti, levá strana přinášela štěstí. Dívka pověrám sice příliš nevěřila, ale co kdyby náhodou. Štěstí se vždycky hodí.
První dveře. Vysoké, z tmavého dřeva a nad nimi znak. To to bylo vážně tak lehké? Nad dveřmi bylo znamení Nargúta, velkého mořského dravce, jenž podle Almardonova výkladu, značil vedoucí postavení. Zvedla ruku, aby zaklepala a tu se dveře před ní otevřely. Vkročila dovnitř s pozdravem na rtech.
Na chvíli ji oslepilo světlo proudící z okna přímo naproti dveřím. Zamrkala a na chvíli pohlédla k zemi, aby ochránila oči před tím jasem. Na zemi ležel rudohnědý koberec.
Zvedla pohled. Překvapilo ji, jak je místnost vzhledem ke své velikosti prázdná.
Na každé z bočních stěn visel gobelín s výjevem krajiny. Na konci místnosti, před oknem s lomeným obloukem a velice zajímavou strukturou výplně, podél něhož visel z každé strany obraz, stál dlouhý, vysoký stůl. A za ním, v pozici, jež vyjadřovala naprostou znuděnost, napůl seděl, napůl ležel, asi třicetiletý muž a pohrával si s psací tyčinkou.
Lin udělala pár kroků ke stolu. Muž se narovnal a zadíval se na ni zkoumavým pohledem.
"Nová žákyně, že? Linmaria Hergatlod. Takže to nebudeme zdržovat. Tady máš rozvrh," natáhl ruku přes stůl, ale dál seděl, takže dívka musela chtě nechtě přikročit blíž.
Když však byla již téměř u stolu, na podlaze ji cosi zarazilo. Jakýsi nepříjemný pocit. Zpomalila krok a zahleděla se na to místo pozorněji.
Sama nevěděla, čím ji tak upoutalo. Bylo to mistrně ukryto, přesto, pokud se člověk podíval pozorněji, mohl si toho všimnout. Lehký pokles čtvercového výměru v podlaze. Bylo to jen nepatrné.
Zaváhala, má to obejít? Pokud to udělá, může se jí vysmát kvůli tomu, že obešla jen nějaký poklop v podlaze. Na druhou stranu, mohla to být nějaká past. Lin se za svůj život naučila (i když možná přílišné, ale častokrát se jí to vyplatilo) obezřetnosti.
Náhle se rozhodla. Těsně před místem, které se jí nezdálo, se odrazila a skočila. Přistála přímo před stolem a popadla rozvrh z mužovy ruky.
Viděla, jak se mu v temných očích něco zablesklo, ale nedokázala určit, co to bylo.
"Promiňte, že jsem se tak ukvapila. Jen mne vážně zajímalo, co budu mít za předměty. Moc se totiž na učení těším a tak jsem zapomněla na dobré chování," Lin se na muže provinile usmála. Byla to první výmluva, která ji napadla a dívka věděla, e to není nic moc, ale muž to kupodivu vzal.
"Tak to si ze zdejších studentů nejspíš jediná," ušklíbl se ředitel, " alespoň to tak vypadá, podle těch jejich řečí."
Že to je ředitel, dívka jen hádala. Neměla takové zkušenosti s řediteli, aby to mohla tvrdit s určitostí. Ale každopádně to byl někdo, kdo ji očekával a věděl, jak to s ní je.
"Tak když se tak moc těšíš," muži znovu přelétl přes tvář pobavený úšklebek, "nebudeme to odkládat. Jdeme, zavedu tě do tvé třídy. Právě mají hodinu nautorie."
Lin netušila, co nebo snad kdo ta nautorie je, takže jí jí ta informace byla celkem k ničemu, ale poslušně se vydala za čarodějem, alias ředitelem, který se kdoví jak už dostal ke dveřím a čekal na ni.

Lin se začínala ztrácet. Jak daleko to ještě půjdou? Jestli je celá škola takhle spletitá, dokáže se vůbec dostat ven? Tolikrát už zahnuly, že by nejspíš netrefila zpátky do kanceláře. Měla štěstí, že ji našla tak snadno.
Párkrát během téhle cesty, kdy kráčela za ředitelem, který jí od rozhovoru v kanceláři neřekl ani slovo, se jí stalo, že v místech, kudy ředitel bez problémů prošel, pocítila nebezpečí. Snažila se tomu vyhnout pokud možno nenápadně, koneckonců řediteli se nic nestalo, a asi by se jí vysmál, kdyby mu řekla, že má z těch míst divný pocit a proto se jim vyhýbá. Někdy se to tušení upnulo k podlaze, jindy ke stěnám. Nemohla si pomoci, aby na něj nezareagovala. Snažila se, aby ji čaroděj neviděl, přece jen, bylo jí to trapné.
Jednou však, zrovna když se sehnula kvůli dojmu, že jestli půjde normálně, narovnaná, něco ji praští po hlavě, se ředitel otočil. Dokončila krok a rychle se narovnala.
Chvíli si ji prohlížel s nevyzpytatelným výrazem ve tváři, poté se otočil a pokračoval dál, jakoby mu nepřišlo divné, že Linmaria divže neleze po chodbě po čtyřech.
Pak došli do míst, kde se chodba rozšiřovala do jakési haly, odkud vedly další tři cesty. Tu Lin ucítila tak výraznou přítomnost čehosi silného, že se zastavila.


6. kapitola

14. června 2012 v 20:01
Běžela dlouhou, nekonečnou chodbou. Běžela dál a dál, vzduch jí váznul v plicích a
podlamovaly se jí nohy.
"Stůj!" Výkřik se odrážel od stěn a místo aby utichal, zněl čím dál tím hlasitěji a
hlasitěji.
Yae běžela dál. Kolem hlavy jí vlály nepřirozeně bílé vlasy a z hrdla se jí draly vzlyky.
Znovu zazněl výkřik. Tentokrát dlouhý a bolestný, který postupně přešel v kašlání. Chodba
se otřásla a Yae vykřikla. Strop se zachvěl, když kdesi za ní zazněl výbuch a okolo utíkající
dívky se přehnala vlna horkého vzduchu a prachu.
Strop se znovu zachvěl. Velký kus betonu, který se z něj uvolnil, dopadl necelý metr od
Yae. Znovu vykřikla. Chodba se zdála nekonečná, ale ona nezastavovala. Do nohy jí udeřil
kámen a pak další. Yae se pokusila zrychlit.
Běžela dál, ale chodba stále neměla konec. Pak se ozvala další detonace. Strop se
začal propadat i před Yae. Běžela teď deštěm kamenů a prachu, který ji nutil ke kašli. Pak
se uvolnil velký kus betonu a padal rovnou na ni. Už nemohla utéct. Zavřela oči a čekala na
úder, který musel přijít.
Yae se s výkřikem probudila. Seděla na posteli a prudce oddechovala, tělo měla zalité
potem a oblečení se na ni lepilo.
Po chvíli se zklidnila a přestala se třást. Svalila se zpět do peřin a dívala se do stropu.
Úporně se snažila na ten sen nemyslet, ale nedařilo se jí to. Pořád ji pronásledovala vidina
dlouhé, nikde nekončící chodby a pocit svíravého strachu. Tenhle sen se jí nezdál poprvé.
Zdál se jí rok co rok v tomhle období vždy několikrát za sebou a potom zase dlouho nic.
Navzdory tomu, kolikrát se jí zdál, ještě nikdy se nedostala dál, než do chvíle, co na ní padal
ten beton. Už se několikrát vzbudila dřív, to ano, ale ještě nikdy se nedostala dál.
"Ach jo, už by mě zajímalo, co se stalo dál." Yae se kašlavě zasmála. Převalila se na
bok a zavřela oči. Ihned se před ní znovu otevřela ta temná chodba. Rázem oči otevřela.
Yae se zadívala na budík. Už by měla vstávat, aby nepřišla pozdě do školy. Zvedla se,
protáhla se a zívla. Byla unavená, protože se po tom se bála usnout, aby se jí nezdál znovu, a
tak byla většinu noci vzhůru. Povzdechla si. Bude mít co dělat, aby dnes ve škole neusnula.
Zvlášť druhou a třetí hodinu. To měli dvouhodinovku občanky s paní Taniamou a ta vedla
celou dobu dlouhé a nudné monology, jak zjistila minulý týden. Pamatuje na to, vypila Yae
k snídani dva hrnky silné kávy a doufala, že alespoň trochu pomůžou.

"Co se děje, Yae, jsi unavená?" Shizuka se zadívala na kamarádku.
Yae znovu zívla než odpověděla.
"Nemohla jsem v noci spát, ale ráno jsem vypila spoustu kávy a už je to dobré."
"To já jsem celý víkend pomáhala mamce mýt okna a plít záhonky. Večer jsem pak byla
pokaždé tak unavená, že jsem spala jako zabitá."
"Já jsem v sobotu čistila s Kanem zahradní jezírko. To bylo skvělé."
"Kane? Kdo to je?"
"To… je jeden můj známý."
"Jo? A kolik mu je?"
"Dvacet, myslím."
"Páni, dvacet. A je hezký?"
Yae přemýšlela o odpovědi, když tu jí vyrušilo náhlé ticho, které se rozhostilo ve třídě.
Vzhlédla, aby zjistila, co se stalo. Všichni její spolužáci se dívali směrem ke dveřím. Yae
sledovala jejich pohledy, ale neviděla nic zvláštního. V tom jí to došlo, ve dveřích stál kluk,
který do její třídy nepatřil.
Měl uniformu upnutou až ke krku, pečlivě učesané vlasy a velké brýle. Celkem vypadal
sympaticky, ale nějak upjatě. Na chvíli se zastavil mezi dveřmi, rozhlédl se po třídě, a pak
zamířil rovnou k Yae.

"Ahoj, Yae, rád tě poznávám. Já jsem Nowaki Ichida."
"Ahoj. Co potřebuješ?" Yae byla nervózní. Celá třída sledovala jejich rozhovor
s napjatým očekáváním. Všichni chtěli vědět, co u nich Nowaki chce.
"Jsem prezident studentské rady a přišel jsem se tě zeptat, jestli by ses nechtěla přidat
k nám."
Po tomto prohlášení všichni ztuhly a zírali, mnozí s otevřenou pusou na Yae. I ta
ztuhla a hlavou jí blesklo. "On to ví! Co teď?" Rychle se snažila vzpamatovat. Zhluboka se
nadechla a soustředila se. Musí toho předsedu vypoklonkovat dřív, než stihne odhalit kdo je.
"Děkuji ti, ale já bych radši odmítla. Už jsem si vybrala počítačový kroužek a nemyslím
si, že bych se hodila do studentské rady a navíc bych na to ani neměla čas."
"Tak o tom alespoň popřemýšlej, prosím. Udělalo by mi opravdu velkou radost, kdybys
mou nabídku přijala. Místo místopředsedy je volné a já bych tě tam rád uvítal. Popřemýšlej o
tom prosím."
S těmi slovy se Nowaki rozloučil a odešel. Ve třídě bylo ještě chvíli zaražené ticho, ale
pak se rozezvučela.
"Co to mělo znamenat?"
"Viděli jste to?"
"Nowaki Ichida?"
"Proč zrovna Yae?"
"A jako místopředseda?"
"Vždyť nikdy místopředsedu nesháněl. Co tak najednou?"
"Yae, proč chtěl zrovna tebe?" Zeptala se Shizuka.
"Já…" Yae nevěděla jak odpovědět. Nechtěla je klamat a oni by se to stejně dozvěděli a
pak by ji nařkli ze lži. Neměla na výběr. Tohle bylo přesně to, čeho se bála a co nechtěla.
"Asi to bylo kvůli mým rodičům." Yae teď mluvila potichu, ale celá třída ji stejně
slyšela.
"Kvůli rodičům? Proč?" Aoi se k Yae zaujatě naklonila.
"Oni…jsou majitelé firmy Kannagi zaibetsu."
"Cože? To je přece největší firma v Japonsku! A rodina Kannagi je jedna z nejbohatších
na světě!"
"Ano."
"Ale ty se přece jmenuješ Kokimichi."
"To je moje druhé jméno. Vlastně se jmenuji Yae Kokimichi Kannagi."
"Ty bláho a co děláš tady?"
"Jak, tady?"
"No, myslím na Kuronu a v Kyotu, nežijí tvoji rodiče v Tokyu?"
"Žijí, ale my jsme tu měli dům a v Tokyu mě znali, tak bych ve škole nemohla žít
normálně. Proto jsem se přestěhovala sem, a doufala, že mě nepoznáte."
"Hele, nebyli tvoji předci daimyo?" (japonský vyšší šlechta)
"Ano, byli."
"Páni. A je pravda, že tě v dětství unesli?"
Yae v duchu zasténala. Tohle se jí nechtělo rozebírat, ale věděla že se tomu nevyhne.
"Je to pravda. Bylo mi tenkrát něco přes sedm let. Ale nic si z toho nepamatuju. Doktoři
říkali, že je to ránou do hlavy."
"Vůbec nic si nepamatuješ?"
"A proč tě unesli?"
"Udělali ti něco?"
Otázky na Yae ze všech stran jen pršely.
Nowaki, já tě přerazím. Zaúpěla Yae v duchu a podívala se na hodiny. Znovu zaúpěla do
začátku hodiny zbývalo ještě něco přes deset minut.

"Opravdu si vůbec nic nepamatuju, život předtím to ano, ale pak už nic. Vůbec netuším,
proč mě unesli, nebo jak jsem se odtamtud dostala."
"Takže žádná žádost o výkupné nepřišla?" Několik kluků ji začalo vyslýchat a
spekulovat o tom, co asi stalo.
"Ne, nic takového."
"A nemá tvoje rodina nějaké nepřátele?"
"Ve světě obchodu jsou nepřátelé skoro všichni, alespoň se to říká."
"Měli jste nějaký tip? Bylo by to pro někoho výhodné, kdyby dcera rodiny Kannagi
zmizela?"
"To by ji snad zabili, ne?"
"To je asi pravda."
"Jak dlouho jsi byla pryč?"
"Něco přes půl roku."
Všichni ztuhli a zírali na Yae. Ta dobře věděla, co jim asi tak honí hlavou. Kdo by
někoho unášel na půl roku? Co s ní dělali? Díky jejímu nízkému věku nejspíš vyloučili
znásilnění, za což jim byla vděčná. Zvědavost jim z očí přímo křičela, několik kluků se začalo
mezi sebou dohadovat o různých důvodech, proč by ji někdo unášel.
"A na co přišla policie?"
"Na to, že netuší, co se stalo. Tedy, oni to řekli trochu jinak, ale vyšlo to nastejno."
"A na co přišli doktoři?"
Tato otázka nepřišla od nikoho určitého a nikdo se k ní nehlásil, ale všichni chtěli znát
odpověď.
"Na nic. Řekli, že mi nic není a že se mi nic nestalo. Jen jsem měla na hlavě bouli a
ztracenou paměť."
"A když…"
"Třído, pozor!" Do třídy vešel učitel a všichni se rychle vrátili na místa. Přesto Yae
celou hodinu cítila pohledy a slyšela, jak si všichni kolem šeptají. Z celé hodiny si nic
nepamatovala a zbytek třídy na tom byl podobně.
"Další přestávku se k vyptávání už nevrátili. Yae se trochu divila, ale spíš byla
ráda. Ostatní na ni ale nezapomněli. Zpráva, že do třídy 2-1 chodí Yae Kannagi se rychle
rozletěla o celé škole a brzy stály kolem třídy zástupy lidí, kteří nakukovali dovnitř ve snaze
zahlédnout dceru nejbohatších lidí v Japonsku.
I u sebe ve třídě Yae zjistila že se vše změnilo. Dřív o přestávce seděla s kamarádkami,
povídali si, smáli se, ale teď, když k nim přišla hned zmlkli a nervózně po ní pokukovali.
Když šla po chodbě, všichni lidi se zastavovali, pokukovali po ní šeptali si a vyhýbali se
jejímu pohledu. Yae byla šťastná, když konečně skončila poslední hodina a ona mohla jít
pryč, pryč ode všech pohledů a šeptání.
"Co se stalo, slečno?" John se zatvářil vyplašeně, když Yae uviděl. Přiběhla k němu,
sotva dechu popadala, na tvářích slzy a zoufalý výraz.
"Přišli na to, že jsem Kannagi."
"Rozumím."
"Johne, je to strašné, co mám dělat! Všichni se na mě dívají, jak na nějaký exponát, jsem
pro ně atrakce a bojí s mě."
"Nebojte se, to je jen teď ze začátku, určitě se to uklidní."
"Myslíš?"
"Určitě. Teď je to pro ně novinka, ale pak si zvyknou."
"Doufejme." Yae popotáhla a zadívala se na Johna. Seděl v klidu za volantem, díval se
na cestu a jemně se usmíval. Yae si otřela slzy a pomalu se uklidnila.
"Co bude k obědu?"
"Mily dělá nějakou rybu s rýží. Říkala, že už dlouho nedělala žádné tradiční jídlo."

Yae se usmála.Mily s Johnem byli ze západu a Mily dělala často jídla ze své domoviny.
"Půjdete zítra do školy?"
"Ano, proč?"
"Nechcete zůstat raději doma? Věřte mi, bude to lepší. Dneska se všichni pochlubí
doma, že s vámi chodí do školy a rodiče a sourozenci jim řeknou všechno, co o Kannagi ví,
Co kdy slyšeli a co si kdy mysleli. Potom ještě půjdou na internet a budou si zjišťovat další
a další klepy. Zítra si to budou navzájem vyprávět, a pak vás s novými poznatky srovnávat.
Kdežto když pár dní nepřijdete, utichne to rychleji."
"To máš asi pravdu, myslíš, že dva dny budou stačit? Když budu chybět déle, nebude
potom víc drbů?"
"To asi bude, myslím, že dva dny budou málo, ale na druhou stranu, kdybyste chyběla
déle, mohlo by to přinést více škody, než užitku."
Yae se zamyslela, teď, když se uklidnila a přemýšlela, nepřišlo jí to tak zlé. Konec
konců, s něčím takovým počítala, jen to přišlo dříve, než myslela. Však ona to vydrží a holky
se s ní budou zase normálně bavit.
Mily jí doma politovala a ujistila, že všechno dobře dopadne. Yae s plným žaludkem
zdálo vše lepší, zvedla se jí nálada a na všechno se dívala optimističtěji.
Ty dva dny uběhly rychle a ve čtvrtek ráno Yae zamířila do školy. Byla trochu nervózní,
ale těšila se na Aoi, Shizuku a na ostatní holky. Dokonce i na učení. Ale už když šla chodbou,
začala ztrácet sebevědomí. Všichni ji pozorovali a šeptali si. Yae to bylo nepříjemné, ale
zatnula zuby a vstoupila do třídy.
První reakce moc uspokojivá nebyla. Všichni ztichli a upřeně se na ní zadívali. Yae
se nervózně rozhlédla a úplně nevěděla, co by měla udělat. Pak na ní ale Shizuka vesele
zamávala a zavolala:
"Ahoj Yae, jak se máš? Když jsi nepřišla, bála jsem se, že jsi nemocná. Co ti bylo?"
Po této uvolněné reakci se všichni zase rozpovídali a přestali si Yae všímat. Jen občas
po ní někdo pokukoval, ale nebylo to tak hrozné.
"Tak co ti bylo?" Shizuka se k Yae otočila z vedlejší lavice, tak, jak to dělala vždycky.
"Nebylo mi úplně dobře. Přišla jsem o něco?"
"Ani ne, dám ti poznámky, aby sis je mohla opsat. Abys mohla mít bezchybný test jako
vždycky."
Děvčata kolem Yae se zasmála. Za minulý týden psali čtyři testy a navzdory tomu, že
Yae byla nová, vždy je měla bez chyby.
"Díky, to ti budu zavázána."
"Nemáš za co, hele, zítra píšeme z matiky a dějepisu. Na to poznámky ještě máš. To, co
jsme probírali včera tam nebude."
"Dík, stalo se ještě něco."
"Asi už nic důležitého. To, že se Aoi líbí zase někdo nový asi moc velká novinka není,
že?"
"To asi ne. Každý den básní o někom jiném."
Potom vešel do třídy učitel a všichni se začali věnovat jemu. Zbytek dne proběhl
v pohodě, až na to, že k nim do třídy co chvíli nakukoval někdo jiný, vypadalo vše zase jako
dřív.
Změnu, která se udála se ale Yae uvědomila v několika dalších dnech. Lidé se rozdělili
na několik skupin. Část se k ní snažila chovat jako dřív, ale jednali s přehnanou srdečností a
příliš se smáli. Druhá část s ní nemluvila a když Yae na někoho z nich promluvila, sklopili
oči, odpovídali potichu a zjevně nevěděli, jak se chovat. Třetí část Yae povětšinou ignorovala,
ale našli se i tací, Yae je zařadila do pomyslné čtvrté skupiny, kteří ji zjevně nesnášeli.
Yae našla několikrát ve své skříňce vzkazy, z nich zdaleka nejpřátelštější byl: "Vrať se
odkud jsi přišla, tady o tebe nikdo nestojí!"

Tahle čtvrtá skupina dělala Yae trochu starosti, ale dokud jen psali vzkazy, bylo to
v pohodě.
Změna chování byla nejvíc patrná v její třídě. Většina z nich patřila do první skupiny,
ale několik jich bylo i ze druhé a třetí. Ze čtvrté nebyl nikdo, alespoň nikdo, o kom by Yae
věděla.
Yae mrzelo, že se k ní chovají jinak. Myslela, že za ten týden by si mohli všimnout, že
je stejná jako oni. Co Yae nejvíc mrzelo bylo, že několika z nich se zjevně líbili její peníze
víc, než ona sama. Holky po ní chtěli aby je zvala na jídlo a na nákupy a když odmítla, šeptali
si něco o sobcích a škudlilech právě tak nahlas, aby je slyšela.
I s učiteli se udála změna. Ne všechny ředitel informoval, kdo Yae je a ti se také
rozdělili do několika skupin. Jedni, co se cítili ukřivděně a na Yae si zasedli. Ti jí zkoušeli
kdy jen to šlo, dávali jí těžké a záludné otázky a byli rozzlobení, když odpověděla správně a
s úsměvem. Pak tu byla druhá skupina. Ti se k ní chovali jako k jiným žákům tam byli všichni
ti, co o ní věděli od začátku a pak ti poslední, co jí nadržovali a doufali, že tím něco získají.
Naštěstí se všechno více, či méně ustálilo a po dvou týdnech už bylo vše zaběhnuté a
stereotypní. Lidé přestali na Yae tak zírat a rozruch odezněl. Yae teď zase bavilo chodit do
školy, povídat si se svými, někdy možná až příliš přátelskými spolužáky, učit se a dokonce i
psát testy.
A tak, když Yae ve čtvrtek přišla do školy, bylo vše jako dřív. Když jim učitel rozdal
písemky, nahnula se Shizuka k Yae jako obvykla a spustila svou obvyklou litanii.
"Zase. Jak to děláš? Jak to že to máš vždycky bez chyby? Vždyť tohle učitel snad ani
neříkal."
"Ale jo, v sešitu jsem to měla. Třeba sis to jenom nezapsala."
"Nejspíš, ale sejně, jak dlouho se to učíš?"
"Jak kdy. Mám dost času, takže většinou do té doby, než to umím perfektně."
"Já se to učím celé odpoledne a pak to stejně pokazím."
"Hmm, co máme další hodinu?"
"Dějepis, nezkouší náhodou?"
"Asi jo, ale já už jsem byla, tak je to v pohodě."
"Není, já nebyla a minulou písemku jsem měla špatnou."
"Neboj, to zvládneš. Hele, pan Oda už je tady."
Žáci si stoupli a uklonili se. Pan učitel si stoupl za katedru a odkašlal si.
"Rád bych vám představil nového spolužáka." Pak pokynul ke dveřím a do třídy
vstoupil nějaký kluk. Byl vysoký, štíhlý s širokými rameny. Měl černé vlasy a na tváři úsměv.
Yae zaujatě vzhlédla. Ty vlasy a úsměv jí něco připomínali. Kdyby tak věděla, jaké má oči,
ale z té dálky to nebylo vidět.
"Toto je Ryuu Tanaka"
Ryuu předstoupil před třídu a zářivě se usmál.
"Ahoj, já jsem Ryuu a právě jsem se přistěhoval z.."
"Yae, co je vám?" Učitelův hlas zněl vyplašeně.
Když Ryuu promluvil, Yae se na něj zrovna dívala a snažila se zjistit barvu jeho očí.
V tom ji jeho hlas přibil na místě. V hlavě se jí rozezvučel, pronikal do všech koutů a působil
neuvěřitelnou bolest. Vyskočila chytila se za spánky, vykřikla a její oči s střetly a pohledem
černovlasého kluka. I do mdlob ji provázel obraz jeho zářivě modrých očí a zvuk jeho hlasu.

Kapitola 13

9. června 2012 v 13:07
Seděla v místnosti osvětlené uklidňujícím žlutým světlem kouzelné lampy. Pohovka pod ní byla příjemně měkká a nadýchaná, z jemného materiálu. Stěny byly omítnuty světlou barvou, visely na nich umně tkané rohože.
To vše by normálně působilo velmi uklidňujícím dojmem, avšak teď se Lin uklidnit nemohla. Poté, co se jí nezdařilo povolat svou sílu, kladli jí ještě mnoho otázek, týkajících se její minulosti, přání do budoucnosti, její rodiny i vědomostí.
Ptali se, na co se ze svého dětství pamatuje. Odpověděla, že na nic. Byla to v celku pravda. Kromě pár zastrčených vzpomínek, které byli důležité jen pro ni, si nevzpomínala na nic. Matka si dala záležet.
Proč chce studovat na Škole magie?
Sdělila jim jen polovinu pravdy. Chce umět zacházet s magií, ve které našla zalíbení. Řekla to s tak nevinnou tváří, jak jen dokázala, aby skryla to, co jim neřekla. Že její touhou je pomstít otce.
Když se jí vyptali, na co chtěli, poslali ji do vedlejší místnosti, aby se mohli rozhodnout. Vůbec jí to nevadilo. Vlastně byla ráda. Konečně měla trochu klidu a mohla si utřídit myšlenky. Když ji ponechali samotnou, zjistila, že se vlastně nebojí, jak rozhodnou. Její mysl bouřilo něco úplně jiného. Proč, proč ji její síla neuposlechla? Udělala něco špatně. Ne, určitě ne, věděla by o tom. Možná, že včera použila příliš magie. Ne, v tom to také není. Nebylo to v tom, že by neměla sílu. Byla tam, cítila ji v sobě. Jen ji prostě nedokázala ovládnout. Niera měla pravdu, bude muset hodně trénovat. K čemu by jí bylo, že má sílu, když fungovala jenom někdy.
V zamyšlení stáčela pramínek vlasů kolem prstu. Všimla si, že před ní na malém stolku leží připravené nějaké jídlo a uvědomila si, jaký má hlad. Nevěděla, kolik času tam strávila, ale muselo to být hodně.
Jak asi rozhodnou o jejím osudu?. Nedokázala jim ani předvést své nadání. Znovu pocítila náznak hořkosti. Proč to včera šlo a dneska ne? Alespoň, že Niera může potvrdit její nadání.
Lin si uvědomila, že přes všechno, co si o čarodějích myslí i přes všechny její plány o studium na Darfergolu, jak se škola magie nazývala, opravdu stojí. Chtěla vědět víc a nejen o své síle a magii. O všem vůbec, o světě, o lidech. Chtěla poznat někoho jejího věku, se kterým by se mohla bavit o magii i o všedních věcech a kdo by se stal jejím přítelem. Toužila po vědění.
V Dolní čtvrti měla šanci dozvědět se maximálně, jak přežít Limaar, jak někoho nejlépe oloupit či dokonce zabít.
Převážná většina se soustředila na holé přežití. Všechny děti z dolní čtvrti měly dost svých starostí na to, aby s někým navazovali přátelství.
Jediným, s kým se Linmaria trochu sblížila, byl Luki. Luki byl sirotek, o pár let mladší než Lin. Kvůli zlodějině přišel už o tři prsty. Přesto se jako jeden z mála v Dolní čtvrti dokázal usmívat. Vážila si ho i proto, že se stranil nahwy, nápoje, který otupoval smysly, a který byl tak často využíván Dolňočtvrťáky k utlumení pocitu hladu a zimy.
Občas se spolu rozdělili o úlovek, dařilo-li se jim obzvláště dobře. To Luki ukázal Lin místo, odkud se dal nejlépe pozorovat západ slunce. Ona ho na oplátku naučila, jak se po akci skrýt v davu a splynout s ním. Vzpomněla si na jeho zelené, zářivé oči. Jak na tom asi je. Ona si je tady v pohodlí a on trčí někde ve svém špinavém koutku, který považoval za domov.
Byl trochu něco jako její mladší bratr. Ale jejich vztah neměl takovou hloubku. V Dolní čtvrti to nebylo možné. Platilo zde pravidlo. Na nikoho se příliš nevaž nebo jeden z vás zemře.
Nebylo zde místo pro velké city. Nemohli spolu sdílet hlad ani zimu. Linmaria měla matku, o kterou se starala.
I když teď, když o tom přemýšlela, uvědomila si, že tu bylo něco víc, než jen její kořist. Matka jí musela nějakým způsobem pomáhat.
V tu chvíli se otevřely dveře vedoucí do místnosti, kde zasedala rada a Linmaria provinile pohlédla na talířek a stolku. Zbyly tu už jen drobky. Ani si neuvědomila, že při přemýšlení polyká jeden koláček za druhým.
Ve dveřích stála žena ta samá žena, která předtím vykouzlila misku na Linině stole: "Pojď dovnitř," její tichý hlas se hodil k jemným rysům. Lin ji následovala do vedlejší místnosti.

Almardon stál na ochozu vedoucím kolem stěn knihovny. Kde jen ta kniha může být? Většinou našel to, co chtěl, rychle. Ve své knihovně se vyznal. Žádný div, vzhledem k tomu, že zde prožil více než polovinu svého dosavadního života.
Proto bylo divné, že tentokrát knihu nemohl najít. Ale možná to bylo tím, že se v myšlenkách zabýval něčím úplně jiným.
Vrátil se zpátky k dnešnímu setkání rady. Niera stála zcela na jeho straně a Dareon v celku taky. Ostatní se rozdělili. Pár členů rady se obávalo, v co by se mohla situace rozvinout. Linmaria byla dcerou ne zrovna oblíbených rodičů. Nedaril, rebelky s neznámým původem, a hlavně Zirana Hergatlod, syna nejstaršího a přece zrádného rodu. Tenkrát zašli daleko.
Jak se zachová dcera Hergatlodů? Bude chtít pomstít svého otce i matku a kolik zrádné krve jí koluje v žilách? Co ví o minulosti svých předků a co jí řekla její matka? Má její krádež Mellercandonu nějakou spojitost s tím, co se tenkrát událo či to je jen náhoda?
Čím je Linmaria, dcera Hergatlodů, pro Tallantos? Je hrozbou nebo je neškodná?
Nebyli si jisti ani po promluvě (nebo spíš výslechu) s ní. Shodli se však, že nejlepším řešením bude nechat ji studovat na škole. Dívka vypadala nevinně, podle jejího druhého pokusu zřejmě nijak perfektně své nadání neovládá a na Darfergolu bude alespoň pod dohledem.
Xinurius sice namítl, že by mohlo být nebezpečné vyučit dívku magii, a pár lidí s ním na chvíli souhlasilo, nakonec se však rozhodli, jak si Almardon tajně přál. Nepovažovali zatím dívku za nějak nebezpečnou nebo mocnou.
Almardon se spokojeně usmál. Jaksi se v radě zapomněl zmínit o tom, jakou paseku (a to téměř doslova) Lin zanechala v jeho zahradě. Nepotřebovali to vědět, jen by je to přimělo více přemýšlet o tom, zda se rozhodli správně.
Nakonec, trochu to dlužil Ziranovi i Nedaril. Byl jejich přítelem a už byl tenkrát v radě, přesto nedokázal zabránit sílící zášti k nim ani událostem, které následovaly.
Cítil pocit viny i za to, že po požáru nehledal déle. Ale tenkrát se našla tři ohořelá těla, jedno menší než zbylá dvě. Koho by napadlo, že patří někomu jinému než těm, kdo v domě bydlí?
Každopádně, to nejmenší, co teď mohl pro Nedaril udělat, bylo dopomoci její dceři ke studiu a nechat ji u sebe bydlet.
Vzpomněl si, jak se Linmarie viditelně třásly ruce, když vstoupila do místnosti. Musela být strašlivě nervózní, avšak zřejmě to částečně dopomohlo k tomu, aby si rada myslela, že z její strany nic nehrozí.
Možná se mýlili. Minimálně měla cit pro magii. Projevovalo se to v jejím nadšení pro ni. Jak jí zazářily oči, když jí Dareon oznámil rozhodnutí rady. Ano, ta dívka se určitě stane dobrým mágem. Zdědila sílu svých rodičů.
Spatřil v horní polici knihu o správné tloušťce i velikosti a natáhl se pro ni. Spokojeně z ní odfoukl prach. Ano, byla to ta, kterou hledal.

Lin vzala do ruky vyšívanou, nadýchanou brašnu, z bělostné látky, pošitou malými bílými mušličkami. Prostě nádhera. Ohlédla se po Almardonovi. Čaroděj stál a čekal, zřejmě ho příliš nezajímalo, co si dívka vybere. Dovolí jí si koupit něco takového? Určitě to stojí celé jmění.
Pohlédla na Joan, která stála vedle ní a obhlížela vyložené zboží se snad ještě větším zájmem než ona: "Joan, myslíš, že to není moc drahé?"
Joan se usmála: "Myslím, že cena by nevadila. Ale pokud vám můžu doporučit, radila bych jinou barvu. Bílá se lehko ušpiní. A asi i něco jednoduššího. Ve škole přijdou věci snadno k úhoně. To víte, když se sejde parta dětí..."
Lin se nepatrně zamračila. Joan trvala na to, že ji na veřejnosti bude oslovovat, jak se patří. Pouze v soukromí souhlasila s tím, že ji bude oslovovat jménem. Dívka si stále nemohla zvyknout na to, že se k ní někdo chová jako k paní. Celý její život tomu tak nebylo a teď najednou žije v bohatém domě a má vlastní služku.
S povzdechem vrátila brašnu na pult. Bylo jich tu spousta dalších. Jak si má vybrat? Za celý život toho tolik nenakoupila jako za dnešek.
Almardon řekl, že musí mít vše potřebné do školy a tak vyrazili na trh. Že budou nakupovat na trhu, prosadila Neadril, ačkoliv s nimi sama nešla. Řekla, že jí bolí hlava a potřebuje klid.
Ale chtěla, aby se Lin zase dostala z Bílé čtvrti do města a tohle byla ideální záminka.
Almardon šel kvůli placení a radě, co vše Linmaria potřebuje, ale nijak se nechtěl zaobírat tím, která z věcí stejného druhu vypadá líp. Proto sebou vzali i Joan, jako člověka, který má v nakupování praxi.
"Co tahle?" Joan držela v ruce brašnu z tmavě modré, poměrně těžké látky. Z jednoho rohu se rozbíhaly zvlněné čáry, připomínající paprsky, vyšité zlatou nití, ve druhém byl ten samý motiv, avšak z nitě stříbrné.
Lin se líbila. Sice ne tolik, jako ta bílá, ale i tak, byla krásná.
"Má to tu výhodu, že se vám bude hodit k oficiálnímu oblečení. Je pro učně přece světle modré," přidala Joan důvod, proč zrovna tuhle. Dívka přikývla. Proč ne. Almardon, vida, že něco vybraly, přikročil blíž a zeptal se na cenu.
Obchodník, nadšen zákazníkem, který se zřejmě nijak zvlášť nezajímal o výši částky, jim nabídl váček na peníze ladící s brašnou. Almardon vzal i to a pak rychle odešel, než jim rozjařený muž stihnul nabídnout něco dalšího.
Lin si zavěsila brašnu přes rameno a přendala do ní část věcí, které nakoupili, a které až do teď nesla Joan.
Kráčeli podél stánků a koukali se, co by se ještě mohlo hodit. Náhle přeběhl po Almardonově tváři závan radosti. Obrátil se a zamířil ke stánku s nádherně vonícími nupkami, pečiva do tvaru hvězdy a s náplní.
Linmaria jej sledovala, když vtom pocítila v tašce lehký záškub. Blesku rychle zareagovala a už svírala ruku drobného zlodějíčka, kterému dnes nepřálo štěstí.
Potom však zaváhala. Sama byla pět let zlodějkou. Nemůže ho přece předat strážím.
Hoch, asi 10-letý sebou mrskl a pokusil se jí vytrhnout. V tu chvíli spatřila Lin jeho obličej, jí tak známý: "Luki?!"
Kluk jí nedůvěřivě pohlédl do tváře: "Lin? Co to máš na sobě? A kde jsi byla?"
"To je nadlouho. Pojď, sedneme si tímhle ke kašně a popovídáme si."
Jste si jistá, slečno, že je to dobrý nápad? Přece jenom, je to zloděj."
Luki vyprskl. "Tak ty si teď slečna? To si děláš srandu. Tak slečna, jo?" po tvářích mu tekly slzy veselí.
"Klid Luki."
Linmaria se konejšivě dotkla ženiny ruky: "Vím, že je zloděj, ale to já byla taky a Luki je můj kamarád. Chci si s ním jenom promluvit."
Joan se zamračila, ale nijak jim nebránila.
"Řeknu to pánovi," otočila se a vydala se za čarodějem, zatímco se Lin s Lukim prodírali davem ke kašně.


Kapitola 12

2. června 2012 v 8:13
"Jsi v pořádku, děvče?"
Lin s námahou otevřela oči. Nad ní se skláněla hlava poměrně mladého muže s ustaraným výrazem.
"Co se stalo?"
"Na to jsem se chtěl zeptat já tebe. Takže nevíš, proč tu ležíš?"
Lin se zamyslela. Potom, co odešla Tivae, se chtěla vydat zpět k Almardonovi. Byla tak slabá. Potácela se a každý krok ji stál ohromné úsilí. Niera ji varovala, že čím víc magické síly bude používat, tím unavenější bude. Dá se to zlepšit tréninkem, jenže ona zatím trénovaná nebyla a použila své nadání znovu, přestože poprvé byla tak unavená. Poslední, co si pamatovala, bylo, že si sedla na lavičku, aby si odpočinula.
A pak ji tenhle muž vzbudil.
"Asi jsem použila moc magické energie."
Muž se nepatrně zamračil: "K čemu jsi ji používala? Doufám, že ne k nějaké bitce. Potyčky mezi žáky jsou přece zakázané!"
"To jsem nevěděla."
"Jak to nevěděla? Každý učeň to ví, tak žádné výmluvy. Jak se jmenuješ a v jaké jsi třídě? Jestli si používala magii k boji, budu to muset řešit."
"Totiž, nejsem v žádné třídě. Nechodím do školy. Moje jméno je Linmaria. A kdo jste vlastně vy?"
"Jsem Dorlet Nautoroin, profesor iluzí a magie přeměny. Jak to myslíš, že nechodíš do školy? Jak by ses jinak naučila magii?"
Lin zrozpačitěla. Netoužila tomu muži zrovna vykládat, že pochází z Dolní čtvrti, kde se živila zlodějským řemeslem a co všechno provedla, než se dostala sem.
V tu chvíli se naštěstí muži zablýsklo ve tváři pochopením: "Ty musíš být ta dívka, o které se teď tolik mluví. V tom případě bydlíš u rana Almardona Triofloda. Doprovodím tě tam."
Linmaria by raději šla sama, ale ten muž se jí na nic neptal. A když vykročili, byla přece jen trochu ráda, že jde s ní. Byla slabá a on ji podepřel. Kráčeli pomalu ulicemi Bílé čtvrti.

Lin padla vyčerpaně na postel. Nečekala, že jí magie sebere tolik síly. Sotva se dokázala najíst a vyjít do svého pokoje.
Dorlet Nautoroin se ohledně ní domáhal rozhovoru s Almardonem, že se společně s Nedaril (to, že šla i Nedaril dodala Joan, aby Lin věděla, kde se její matka nachází) odebral do Síně moudrosti kvůli setkání rady. Neví se, kdy se vrátí, ale tahle jednání se vždy protáhnou, takže je zbytečné na něj čekat.
A tak musel profesor zanechat Linmariu v péči služebnictva a nepříliš dobře naladěn odešel, neboť se nesetkal s ranem a nebylo dopřáno ani promluvit si s Lin o tom, co se stalo v parku. Když totiž Joan viděla, v jakém je dívka stavu, nepustila ho za ní.
Během cesty se Dorlet Lin nezeptal, protože byla ráda, že vůbec dokáže jít a teď už nedostal příležitost.
Lin za to byla Joan vděčná. Doplazila se do svého pokoje a během chvilky usnula.
Náhle jí kdosi zatřásl ramenem: "Lin, vstávej, pán už čeká."
Prudce se posadila, čímž naprosto překvapila Joan, která se nad ní skláněla, a tak došlo ke srážce.
"Ach. Promiň, moc se omlouvám."
"To je v pořádku, odpověděla Joan, držíce se za naražený nos, "ale měla by sis pospíšit, pan Almardon vypadal dost netrpělivě."
"Proč, co se děje?" zeptala se Lin udiveně. To už je ráno? A proč na ni Almardon čeká? Pak si uvědomila, co je dnes za den.
Joan na ni starostlivě pohlédla: "Co se děje, děvče? Celá jsi zbledla!"
Dneska mám jít s Almardonem do Síně moudrosti a předstoupit před radu. Bojím se, co po mně budou chtít."
"To bude v pořádku, Lin. Bude tam i pán a ten je vám nakloněn."
Lin přikývla, ale stejně se bála.
Sešla dolů ke snídani, ale mnoho toho nesnědla. Maminka se na ni povzbudivě usmála a stiskla jí ruku: "To zvládneš, Lin. Dokázala jsi vydržet život v Dolní čtvrti. Tohle je proti tomu nic."
"Nemůžeš jít i ty?"
Nedaril zavrtěla hlavou: "Ne, nejde to. Ale rada nemá důvod být proti tobě zaujatá, tak se neboj!"
Almardon si jejich rozhovoru příliš nevšímal. Vypadal zamyšlený. Pak náhle zvedl hlavu, dopil obsah svého hrnku a zvedl se: "Můžeme jít?"
"Ano," Lin stejně už neměla chuť k jídlu.
Tentokrát nezamířili v Síni moudrosti k Srdci, nýbrž zahnuli do jedné z mnoha chodeb. Pak se ran zastavil před jedněmi dveřmi a otočil se k Lin: "Teď staneš před radou. Dobře si rozmysli, co odpovíš. Radím ti, abys odpovídala podle pravdy. Pak se nestane, že by ses do svých odpovědí zapletla. Jsi připravená?"
Lin přemýšlela nad tím, že připravená nebude asi nikdy, ale odpověděla kladně. Otálením se situace nijak nezlepší.
Čaroděj vzal za kliku a vstoupili dovnitř.
Místnost nebyla velká a téměř celý její prostor zaujímal velký stůl do tvaru trojúhelníku s uraženou špicí. Podstava trojúhelníku chyběla, místo toho tu stál podlouhlý stůl s jedinou židlí.
Almardon pokynul Linmarie k té židli a sám zamířil k jedinému volnému místu na levém rameni stolu.
Lin roztřeseně došla k židli a sedla si. Podíval se na všechny ty tváře, které na ni hleděly. V čele, dá-li se to říci u trojúhelníku, neboli prostě přímo naproti ní, seděl muž, který vypadal tak křehce, že by ho mohl trochu prudší poryv větru odfouknout a že se Lin divila, jak vůbec může sedět. Ale když se zahleděla do jeho očí, spatřila v nich vědění tak nedozírné, jako hlubiny oceánu.
Po jeho levici seděl hladce oholený muž s nehybnou tváří, další místo pak náleželo Almardonovi. V pravé části spatřila Lin Nieru, která se na ni povzbudivě usmála.
Ostatní tváře Lin neznala, ale všechny si byly podobné svým stářím. Hleděly na ni zkoumavě, až se jí myšlení, dosud nervozitou otupělé, rozběhlo o překot, takže sama nestíhala sledovat své myšlenky.
Pak ten starý muž v čele promluvil: "Vítám tě, Linmario Hergatlod."
Hergatlod? Co je to za jméno? Vždyť nemá žádné příjmení! Je jenom Linmaria, zlodějka z Dolní čtvrti. Pak jí to došlo. Musí to být příjmení jejího otce. Matka jí to měla říct.
Muž však pokračoval v řeči a tak musela dávat pozor: "Jsem Dareon Naarlod, nynější Randon. Předvolali jsme tě, abychom zjistili, zda je příhodné nechat tě studovat na Škole magie.
Takže proč si ukradla tu knihu a co o ní víš?"
Lin sebou trhla, takovouhle otázku nečekala. Ale odpověděla: "Chtěla jsem se naučit magii. Proto jsem se snažila sehnat nějakou knihu, ze které bych mohla čerpat vědomosti."
"Takže jsi nechtěla vzít přesně tuhle knihu?"
Popravdě, když tenkrát Lin brala knihu, cítila se k ní jaksi přitahována. Ale to jim nebude vykládat.
"Ne vzala jsem první, co vypadala, že by mohla obsahovat kouzla a byla nejblíž. Neměla jsem čas vybírat."
"Četla si ji?"
"Ano, ale ne celou, část byla prázdná."
Viděla, jak se jeden z mágů naklonil k tomu vedle něj a cosi mu pošeptal.
A už tu byla další otázka: "Jak ses vlastně dostala k magii? Řekla ti o ní matka?"
Lin zavrtěla hlavou. Dokud za matkou nepřišla s tím, matka ji nijak nenabádala, aby to zkoušela. Pravda, vyprávěla jí příběhy o čarodějích, ale když jí Lin řekla o své schopnosti, snažila se ji od magie spíše odradit.
"Ran Almardon se zmiňoval o tom, že máš nadání po otci i svoje. Předveď nám je. Nejdříve to po otci a pak to své."
Lin roztřeseně vstala. Vítr přišel snadno. Prohnal se místností a rozcuchal všem vlasy. Svitek ležící před Dareonem vzlétl do vzduchu, čeroděj jej však na poslední chvíli zachytil: "To stačí k potvrzení, že máš opravdu moc svého otce. Více nás však zajímá tvé pravé nadání."
Pokynul ženě sedící na konci pravého ramene stolu. Ženiny rty se lehce pohnuly a na Linině stole se k jejímu úžasu objevila miska s jakýmsi šedavým práškem.
"Tohle je velmi hořlavá látka. Snadno chytne i při poměrně nízké teplotě, takže by ti mělo stačit jen malé využití nadání, abys to zapálila."
Lin se tentokrát nebála. Když využíval své pravé nadání, cítila v nitru klid a sílu a navíc, když vítr přišel tak snadno, proč by měl být problém teď.
Nadechla se a vyslala pokyn k moci, kterou v sobě cítila.
Na její zavolání však nepřišla žádná odpověď! Co se děje, proč její moc nereaguje?! Vždyť v parku to bylo úplně snadné! Byla v šoku. Znovu zavolala svou moc. Marně. Pohlédla na mágy před sebou. Už se nedokázala soustředit.
"Ne, nemůžu, já, nejde to," vypravila ze sebe slabým hlasem a beznaděj ji zahalila jako temné mračno.