6. kapitola

14. června 2012 v 20:01
Běžela dlouhou, nekonečnou chodbou. Běžela dál a dál, vzduch jí váznul v plicích a
podlamovaly se jí nohy.
"Stůj!" Výkřik se odrážel od stěn a místo aby utichal, zněl čím dál tím hlasitěji a
hlasitěji.
Yae běžela dál. Kolem hlavy jí vlály nepřirozeně bílé vlasy a z hrdla se jí draly vzlyky.
Znovu zazněl výkřik. Tentokrát dlouhý a bolestný, který postupně přešel v kašlání. Chodba
se otřásla a Yae vykřikla. Strop se zachvěl, když kdesi za ní zazněl výbuch a okolo utíkající
dívky se přehnala vlna horkého vzduchu a prachu.
Strop se znovu zachvěl. Velký kus betonu, který se z něj uvolnil, dopadl necelý metr od
Yae. Znovu vykřikla. Chodba se zdála nekonečná, ale ona nezastavovala. Do nohy jí udeřil
kámen a pak další. Yae se pokusila zrychlit.
Běžela dál, ale chodba stále neměla konec. Pak se ozvala další detonace. Strop se
začal propadat i před Yae. Běžela teď deštěm kamenů a prachu, který ji nutil ke kašli. Pak
se uvolnil velký kus betonu a padal rovnou na ni. Už nemohla utéct. Zavřela oči a čekala na
úder, který musel přijít.
Yae se s výkřikem probudila. Seděla na posteli a prudce oddechovala, tělo měla zalité
potem a oblečení se na ni lepilo.
Po chvíli se zklidnila a přestala se třást. Svalila se zpět do peřin a dívala se do stropu.
Úporně se snažila na ten sen nemyslet, ale nedařilo se jí to. Pořád ji pronásledovala vidina
dlouhé, nikde nekončící chodby a pocit svíravého strachu. Tenhle sen se jí nezdál poprvé.
Zdál se jí rok co rok v tomhle období vždy několikrát za sebou a potom zase dlouho nic.
Navzdory tomu, kolikrát se jí zdál, ještě nikdy se nedostala dál, než do chvíle, co na ní padal
ten beton. Už se několikrát vzbudila dřív, to ano, ale ještě nikdy se nedostala dál.
"Ach jo, už by mě zajímalo, co se stalo dál." Yae se kašlavě zasmála. Převalila se na
bok a zavřela oči. Ihned se před ní znovu otevřela ta temná chodba. Rázem oči otevřela.
Yae se zadívala na budík. Už by měla vstávat, aby nepřišla pozdě do školy. Zvedla se,
protáhla se a zívla. Byla unavená, protože se po tom se bála usnout, aby se jí nezdál znovu, a
tak byla většinu noci vzhůru. Povzdechla si. Bude mít co dělat, aby dnes ve škole neusnula.
Zvlášť druhou a třetí hodinu. To měli dvouhodinovku občanky s paní Taniamou a ta vedla
celou dobu dlouhé a nudné monology, jak zjistila minulý týden. Pamatuje na to, vypila Yae
k snídani dva hrnky silné kávy a doufala, že alespoň trochu pomůžou.

"Co se děje, Yae, jsi unavená?" Shizuka se zadívala na kamarádku.
Yae znovu zívla než odpověděla.
"Nemohla jsem v noci spát, ale ráno jsem vypila spoustu kávy a už je to dobré."
"To já jsem celý víkend pomáhala mamce mýt okna a plít záhonky. Večer jsem pak byla
pokaždé tak unavená, že jsem spala jako zabitá."
"Já jsem v sobotu čistila s Kanem zahradní jezírko. To bylo skvělé."
"Kane? Kdo to je?"
"To… je jeden můj známý."
"Jo? A kolik mu je?"
"Dvacet, myslím."
"Páni, dvacet. A je hezký?"
Yae přemýšlela o odpovědi, když tu jí vyrušilo náhlé ticho, které se rozhostilo ve třídě.
Vzhlédla, aby zjistila, co se stalo. Všichni její spolužáci se dívali směrem ke dveřím. Yae
sledovala jejich pohledy, ale neviděla nic zvláštního. V tom jí to došlo, ve dveřích stál kluk,
který do její třídy nepatřil.
Měl uniformu upnutou až ke krku, pečlivě učesané vlasy a velké brýle. Celkem vypadal
sympaticky, ale nějak upjatě. Na chvíli se zastavil mezi dveřmi, rozhlédl se po třídě, a pak
zamířil rovnou k Yae.

"Ahoj, Yae, rád tě poznávám. Já jsem Nowaki Ichida."
"Ahoj. Co potřebuješ?" Yae byla nervózní. Celá třída sledovala jejich rozhovor
s napjatým očekáváním. Všichni chtěli vědět, co u nich Nowaki chce.
"Jsem prezident studentské rady a přišel jsem se tě zeptat, jestli by ses nechtěla přidat
k nám."
Po tomto prohlášení všichni ztuhly a zírali, mnozí s otevřenou pusou na Yae. I ta
ztuhla a hlavou jí blesklo. "On to ví! Co teď?" Rychle se snažila vzpamatovat. Zhluboka se
nadechla a soustředila se. Musí toho předsedu vypoklonkovat dřív, než stihne odhalit kdo je.
"Děkuji ti, ale já bych radši odmítla. Už jsem si vybrala počítačový kroužek a nemyslím
si, že bych se hodila do studentské rady a navíc bych na to ani neměla čas."
"Tak o tom alespoň popřemýšlej, prosím. Udělalo by mi opravdu velkou radost, kdybys
mou nabídku přijala. Místo místopředsedy je volné a já bych tě tam rád uvítal. Popřemýšlej o
tom prosím."
S těmi slovy se Nowaki rozloučil a odešel. Ve třídě bylo ještě chvíli zaražené ticho, ale
pak se rozezvučela.
"Co to mělo znamenat?"
"Viděli jste to?"
"Nowaki Ichida?"
"Proč zrovna Yae?"
"A jako místopředseda?"
"Vždyť nikdy místopředsedu nesháněl. Co tak najednou?"
"Yae, proč chtěl zrovna tebe?" Zeptala se Shizuka.
"Já…" Yae nevěděla jak odpovědět. Nechtěla je klamat a oni by se to stejně dozvěděli a
pak by ji nařkli ze lži. Neměla na výběr. Tohle bylo přesně to, čeho se bála a co nechtěla.
"Asi to bylo kvůli mým rodičům." Yae teď mluvila potichu, ale celá třída ji stejně
slyšela.
"Kvůli rodičům? Proč?" Aoi se k Yae zaujatě naklonila.
"Oni…jsou majitelé firmy Kannagi zaibetsu."
"Cože? To je přece největší firma v Japonsku! A rodina Kannagi je jedna z nejbohatších
na světě!"
"Ano."
"Ale ty se přece jmenuješ Kokimichi."
"To je moje druhé jméno. Vlastně se jmenuji Yae Kokimichi Kannagi."
"Ty bláho a co děláš tady?"
"Jak, tady?"
"No, myslím na Kuronu a v Kyotu, nežijí tvoji rodiče v Tokyu?"
"Žijí, ale my jsme tu měli dům a v Tokyu mě znali, tak bych ve škole nemohla žít
normálně. Proto jsem se přestěhovala sem, a doufala, že mě nepoznáte."
"Hele, nebyli tvoji předci daimyo?" (japonský vyšší šlechta)
"Ano, byli."
"Páni. A je pravda, že tě v dětství unesli?"
Yae v duchu zasténala. Tohle se jí nechtělo rozebírat, ale věděla že se tomu nevyhne.
"Je to pravda. Bylo mi tenkrát něco přes sedm let. Ale nic si z toho nepamatuju. Doktoři
říkali, že je to ránou do hlavy."
"Vůbec nic si nepamatuješ?"
"A proč tě unesli?"
"Udělali ti něco?"
Otázky na Yae ze všech stran jen pršely.
Nowaki, já tě přerazím. Zaúpěla Yae v duchu a podívala se na hodiny. Znovu zaúpěla do
začátku hodiny zbývalo ještě něco přes deset minut.

"Opravdu si vůbec nic nepamatuju, život předtím to ano, ale pak už nic. Vůbec netuším,
proč mě unesli, nebo jak jsem se odtamtud dostala."
"Takže žádná žádost o výkupné nepřišla?" Několik kluků ji začalo vyslýchat a
spekulovat o tom, co asi stalo.
"Ne, nic takového."
"A nemá tvoje rodina nějaké nepřátele?"
"Ve světě obchodu jsou nepřátelé skoro všichni, alespoň se to říká."
"Měli jste nějaký tip? Bylo by to pro někoho výhodné, kdyby dcera rodiny Kannagi
zmizela?"
"To by ji snad zabili, ne?"
"To je asi pravda."
"Jak dlouho jsi byla pryč?"
"Něco přes půl roku."
Všichni ztuhli a zírali na Yae. Ta dobře věděla, co jim asi tak honí hlavou. Kdo by
někoho unášel na půl roku? Co s ní dělali? Díky jejímu nízkému věku nejspíš vyloučili
znásilnění, za což jim byla vděčná. Zvědavost jim z očí přímo křičela, několik kluků se začalo
mezi sebou dohadovat o různých důvodech, proč by ji někdo unášel.
"A na co přišla policie?"
"Na to, že netuší, co se stalo. Tedy, oni to řekli trochu jinak, ale vyšlo to nastejno."
"A na co přišli doktoři?"
Tato otázka nepřišla od nikoho určitého a nikdo se k ní nehlásil, ale všichni chtěli znát
odpověď.
"Na nic. Řekli, že mi nic není a že se mi nic nestalo. Jen jsem měla na hlavě bouli a
ztracenou paměť."
"A když…"
"Třído, pozor!" Do třídy vešel učitel a všichni se rychle vrátili na místa. Přesto Yae
celou hodinu cítila pohledy a slyšela, jak si všichni kolem šeptají. Z celé hodiny si nic
nepamatovala a zbytek třídy na tom byl podobně.
"Další přestávku se k vyptávání už nevrátili. Yae se trochu divila, ale spíš byla
ráda. Ostatní na ni ale nezapomněli. Zpráva, že do třídy 2-1 chodí Yae Kannagi se rychle
rozletěla o celé škole a brzy stály kolem třídy zástupy lidí, kteří nakukovali dovnitř ve snaze
zahlédnout dceru nejbohatších lidí v Japonsku.
I u sebe ve třídě Yae zjistila že se vše změnilo. Dřív o přestávce seděla s kamarádkami,
povídali si, smáli se, ale teď, když k nim přišla hned zmlkli a nervózně po ní pokukovali.
Když šla po chodbě, všichni lidi se zastavovali, pokukovali po ní šeptali si a vyhýbali se
jejímu pohledu. Yae byla šťastná, když konečně skončila poslední hodina a ona mohla jít
pryč, pryč ode všech pohledů a šeptání.
"Co se stalo, slečno?" John se zatvářil vyplašeně, když Yae uviděl. Přiběhla k němu,
sotva dechu popadala, na tvářích slzy a zoufalý výraz.
"Přišli na to, že jsem Kannagi."
"Rozumím."
"Johne, je to strašné, co mám dělat! Všichni se na mě dívají, jak na nějaký exponát, jsem
pro ně atrakce a bojí s mě."
"Nebojte se, to je jen teď ze začátku, určitě se to uklidní."
"Myslíš?"
"Určitě. Teď je to pro ně novinka, ale pak si zvyknou."
"Doufejme." Yae popotáhla a zadívala se na Johna. Seděl v klidu za volantem, díval se
na cestu a jemně se usmíval. Yae si otřela slzy a pomalu se uklidnila.
"Co bude k obědu?"
"Mily dělá nějakou rybu s rýží. Říkala, že už dlouho nedělala žádné tradiční jídlo."

Yae se usmála.Mily s Johnem byli ze západu a Mily dělala často jídla ze své domoviny.
"Půjdete zítra do školy?"
"Ano, proč?"
"Nechcete zůstat raději doma? Věřte mi, bude to lepší. Dneska se všichni pochlubí
doma, že s vámi chodí do školy a rodiče a sourozenci jim řeknou všechno, co o Kannagi ví,
Co kdy slyšeli a co si kdy mysleli. Potom ještě půjdou na internet a budou si zjišťovat další
a další klepy. Zítra si to budou navzájem vyprávět, a pak vás s novými poznatky srovnávat.
Kdežto když pár dní nepřijdete, utichne to rychleji."
"To máš asi pravdu, myslíš, že dva dny budou stačit? Když budu chybět déle, nebude
potom víc drbů?"
"To asi bude, myslím, že dva dny budou málo, ale na druhou stranu, kdybyste chyběla
déle, mohlo by to přinést více škody, než užitku."
Yae se zamyslela, teď, když se uklidnila a přemýšlela, nepřišlo jí to tak zlé. Konec
konců, s něčím takovým počítala, jen to přišlo dříve, než myslela. Však ona to vydrží a holky
se s ní budou zase normálně bavit.
Mily jí doma politovala a ujistila, že všechno dobře dopadne. Yae s plným žaludkem
zdálo vše lepší, zvedla se jí nálada a na všechno se dívala optimističtěji.
Ty dva dny uběhly rychle a ve čtvrtek ráno Yae zamířila do školy. Byla trochu nervózní,
ale těšila se na Aoi, Shizuku a na ostatní holky. Dokonce i na učení. Ale už když šla chodbou,
začala ztrácet sebevědomí. Všichni ji pozorovali a šeptali si. Yae to bylo nepříjemné, ale
zatnula zuby a vstoupila do třídy.
První reakce moc uspokojivá nebyla. Všichni ztichli a upřeně se na ní zadívali. Yae
se nervózně rozhlédla a úplně nevěděla, co by měla udělat. Pak na ní ale Shizuka vesele
zamávala a zavolala:
"Ahoj Yae, jak se máš? Když jsi nepřišla, bála jsem se, že jsi nemocná. Co ti bylo?"
Po této uvolněné reakci se všichni zase rozpovídali a přestali si Yae všímat. Jen občas
po ní někdo pokukoval, ale nebylo to tak hrozné.
"Tak co ti bylo?" Shizuka se k Yae otočila z vedlejší lavice, tak, jak to dělala vždycky.
"Nebylo mi úplně dobře. Přišla jsem o něco?"
"Ani ne, dám ti poznámky, aby sis je mohla opsat. Abys mohla mít bezchybný test jako
vždycky."
Děvčata kolem Yae se zasmála. Za minulý týden psali čtyři testy a navzdory tomu, že
Yae byla nová, vždy je měla bez chyby.
"Díky, to ti budu zavázána."
"Nemáš za co, hele, zítra píšeme z matiky a dějepisu. Na to poznámky ještě máš. To, co
jsme probírali včera tam nebude."
"Dík, stalo se ještě něco."
"Asi už nic důležitého. To, že se Aoi líbí zase někdo nový asi moc velká novinka není,
že?"
"To asi ne. Každý den básní o někom jiném."
Potom vešel do třídy učitel a všichni se začali věnovat jemu. Zbytek dne proběhl
v pohodě, až na to, že k nim do třídy co chvíli nakukoval někdo jiný, vypadalo vše zase jako
dřív.
Změnu, která se udála se ale Yae uvědomila v několika dalších dnech. Lidé se rozdělili
na několik skupin. Část se k ní snažila chovat jako dřív, ale jednali s přehnanou srdečností a
příliš se smáli. Druhá část s ní nemluvila a když Yae na někoho z nich promluvila, sklopili
oči, odpovídali potichu a zjevně nevěděli, jak se chovat. Třetí část Yae povětšinou ignorovala,
ale našli se i tací, Yae je zařadila do pomyslné čtvrté skupiny, kteří ji zjevně nesnášeli.
Yae našla několikrát ve své skříňce vzkazy, z nich zdaleka nejpřátelštější byl: "Vrať se
odkud jsi přišla, tady o tebe nikdo nestojí!"

Tahle čtvrtá skupina dělala Yae trochu starosti, ale dokud jen psali vzkazy, bylo to
v pohodě.
Změna chování byla nejvíc patrná v její třídě. Většina z nich patřila do první skupiny,
ale několik jich bylo i ze druhé a třetí. Ze čtvrté nebyl nikdo, alespoň nikdo, o kom by Yae
věděla.
Yae mrzelo, že se k ní chovají jinak. Myslela, že za ten týden by si mohli všimnout, že
je stejná jako oni. Co Yae nejvíc mrzelo bylo, že několika z nich se zjevně líbili její peníze
víc, než ona sama. Holky po ní chtěli aby je zvala na jídlo a na nákupy a když odmítla, šeptali
si něco o sobcích a škudlilech právě tak nahlas, aby je slyšela.
I s učiteli se udála změna. Ne všechny ředitel informoval, kdo Yae je a ti se také
rozdělili do několika skupin. Jedni, co se cítili ukřivděně a na Yae si zasedli. Ti jí zkoušeli
kdy jen to šlo, dávali jí těžké a záludné otázky a byli rozzlobení, když odpověděla správně a
s úsměvem. Pak tu byla druhá skupina. Ti se k ní chovali jako k jiným žákům tam byli všichni
ti, co o ní věděli od začátku a pak ti poslední, co jí nadržovali a doufali, že tím něco získají.
Naštěstí se všechno více, či méně ustálilo a po dvou týdnech už bylo vše zaběhnuté a
stereotypní. Lidé přestali na Yae tak zírat a rozruch odezněl. Yae teď zase bavilo chodit do
školy, povídat si se svými, někdy možná až příliš přátelskými spolužáky, učit se a dokonce i
psát testy.
A tak, když Yae ve čtvrtek přišla do školy, bylo vše jako dřív. Když jim učitel rozdal
písemky, nahnula se Shizuka k Yae jako obvykla a spustila svou obvyklou litanii.
"Zase. Jak to děláš? Jak to že to máš vždycky bez chyby? Vždyť tohle učitel snad ani
neříkal."
"Ale jo, v sešitu jsem to měla. Třeba sis to jenom nezapsala."
"Nejspíš, ale sejně, jak dlouho se to učíš?"
"Jak kdy. Mám dost času, takže většinou do té doby, než to umím perfektně."
"Já se to učím celé odpoledne a pak to stejně pokazím."
"Hmm, co máme další hodinu?"
"Dějepis, nezkouší náhodou?"
"Asi jo, ale já už jsem byla, tak je to v pohodě."
"Není, já nebyla a minulou písemku jsem měla špatnou."
"Neboj, to zvládneš. Hele, pan Oda už je tady."
Žáci si stoupli a uklonili se. Pan učitel si stoupl za katedru a odkašlal si.
"Rád bych vám představil nového spolužáka." Pak pokynul ke dveřím a do třídy
vstoupil nějaký kluk. Byl vysoký, štíhlý s širokými rameny. Měl černé vlasy a na tváři úsměv.
Yae zaujatě vzhlédla. Ty vlasy a úsměv jí něco připomínali. Kdyby tak věděla, jaké má oči,
ale z té dálky to nebylo vidět.
"Toto je Ryuu Tanaka"
Ryuu předstoupil před třídu a zářivě se usmál.
"Ahoj, já jsem Ryuu a právě jsem se přistěhoval z.."
"Yae, co je vám?" Učitelův hlas zněl vyplašeně.
Když Ryuu promluvil, Yae se na něj zrovna dívala a snažila se zjistit barvu jeho očí.
V tom ji jeho hlas přibil na místě. V hlavě se jí rozezvučel, pronikal do všech koutů a působil
neuvěřitelnou bolest. Vyskočila chytila se za spánky, vykřikla a její oči s střetly a pohledem
černovlasého kluka. I do mdlob ji provázel obraz jeho zářivě modrých očí a zvuk jeho hlasu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vera Vera | Web | 14. června 2012 v 21:04 | Reagovat

No, i když jsem měla sem tam problém přečíst ty japonský jména...:D ale jinak to bylo fajn!! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama