Bílý sen

24. června 2012 v 21:09 | Alvrin |  Povídky
Už je to dlouho, co odešel. Přesně pět let. Naposledy překontroluje svůj vzhled v zrcadle. Ozdobná čelenka ladí s rudými šaty, náhrdelník od Terda to vše vhodně doplňuje. Je se svým vzhledem spokojená. Neudělá bratovi ani svým rodičům ostudu. Sestupuje po schodech dolů, přidržuje si lem dlouhé sukně, aby si na ni nešlápla. Nenápadnými dveřmi proklouzne do sálu. Ihned si jí povšimne mladý pohledný muž a přispěchá k ní: "Vypadáte báječně, Jorin. Zatančíte si se mnou?"
"Ano, Urte," ladně se ukloní a již se tančí spolu s dalšími mnoha páry. Jorin tančí a zářivě se usmívá, mnohem raději by však byla někde jinde. Tam na skále, kde sedávali s Terdem a vymýšleli neuvěřitelné historky.
Střídá partnery, ale nejčastěji tančí s Urtem. Pak hudba ztichne a její otec pozve všechny ke stolu. Jídlo je dobré, kuchaři si dali záležet. Před hlavním chodem otec povstane: " Jak jistě všichni víte, má dcera dnes dosáhla 19- i let. Vyzývám vás, abyste připili na její zdraví a také na zdraví Urta von Salvary, který je jejím snoubencem."
Ozve se potlesk, který je náhle přerušen zvukem tříštícího se skla, když sklenice s vínem dopadla na zem. Rudá kaluž vína se rozlévá po podlaze u nohou Jorin, jenž tu stojí s bledou tváří. Chvíli zírá se zoufalstvím v očích na svého otce, pak uteče z místnosti.
Chvíli se v sále rozhostí ticho, pak se mezi hosty rozproudí živá konverzace.

Jorin vyběhne ze dveří a spěchá do stráně. V lehkých střevíčcích pro tanec a dlouhé sukni se běží špatně. Cvrčkové umlkají, když se k nim přiblíží. Konečně je nahoře. U jejích nohou se svah prudce svažuje a vytváří sráz. Dole v hlubině duní příboj, rozbíjející se o strmě stoupající skalní stěnu. Divoké poryvy větru jí rozevlávají rudou látku šatů, rozcuchávají pečlivě a zdlouhavě vyrobený účes. Tomu však Jorin nevěnuje pozornost.
"Proč si odešel?" její křik zaniká ve větru, který jí osušuje náhle vlhké tváře.
"Já tě potřebuji! Co na našich dětských snech, když si mám vzít Urta! A ani se mě nezeptali! Já ho nemiluji! Vrať se! Terde!"
Potom náhle sundá z nohou střevíčky, vykasá si sukně a skočí. Kdyby ji někdo pozoroval, myslel by si, že spáchala sebevraždu.
Není tomu však. Už jako malí objevili s bratrem výstupek, na kterém pak často sedávali. Dostane se naň jen ten, kdo má dost odvahy, neboť je třeba skočit a dopadnout na uzoulinkou cestičku, která k výstupku vede. Přivázali tam s Terdem lano kvůli větší bezpečnosti. Lze se jej při dopadu zachytit.
Dlouho už na výstupku neseděla. Pravda, chodila na útes, ale dbala na svoje povinnosti dámy. Teď však potřebovala skrýš, kde by se mohla uklidnit.
Dopadne a zachytí se provazu. Pak zpuchřelý provaz povolí. V úleku vykřikne a snaží se čehokoli zachytit. Nic nenahmatá a již nedoufá. V očekávání pádu zavře oči.
Náhle si uvědomí, že nepadá. Pevná ruka svírá tu její a zabraňuje jejímu pádu.

Hosté odešli brzy. Nechtělo se jim po té události zůstávat. Zvláště mladí muži, když oslavenkyně Jorin,která byla nekrásnější z přítomných dívek, neměli příliš důvodů déle zde setrvat.
Chvíli poté, co odjel poslední host, a rozzlobený šlechtic začal uvažovat, zda nemá začít hledat svou dceru, se Jorin objevila ve dveřích. Střevíčky měla špinavé a vlasy rozcuchané, tváře ještě trochu pobledlé, ale už nevypadala zoufale. Vlastně, jak si povšimla její matka, která ji byla nejblíže, zahlédla v jejích očích jakoby jiskřičky radosti.
"Proč si utekla? Urazila jsi naše hosty a nejvíce pana Urta von Salavariho!" spustí rozhněvaně šlechtic.
"Odpusťte, otče, už se to nestane. Promiňte mi prosím můj nedostatek dobrého vychování. To jen, že mne zaskočila zpráva o mém zasnoubení, neboť jsem o tom až do této chvíle nevěděla."
Kdyby v Jorinině hlase nebylo tolik pokory, možná by to znělo ironicky, takto to však sklopené oči a tichý hlas zmírňují. Zdá se, že na otce to zabírá. Uklidňuje se, přesto však dodává: "Dobře tedy, zítra přijdou švadleny, aby ti ušili šaty. Urt se těší na sňatek a nechce zbytečně otálet. Budeš s ním šťastná, opravdu po tobě touží. Doufám, že ses ponaučila a už nebudou žádné problémy."
Dívka nereaguje.
"Jorin, slyšela jsi?"
"Ano, otče, slyšela."

Jorin pohlédla na bělostné šaty. Švadleny odvedly pozoruhodnou práci. Byly nádherné, nadýchané, z mnoha vrstev slabounké látky, s jemnou výšivkou na živůtku. Vedle ležela perlová čelenka se závojem, který jako by byl utkán z ranní mlhy. Za chvíli se setmí a bude moci vyrazit.

Když dorazila na útes, byla tma. Cesta nahoru jí trvala dlouho, potmě se šlo špatně a ranec na zádech byl těžký.
Trhla sebou, když se vedle ní ozval tichý hlas: "Jordin?"
"Terde?"
"Ano, to jsem já. Dej mi ten ranec."
Jorin mu jej podala.
"Nabalila sis toho dost."
Věděla, že jen žertuje, přestože ve tmě neviděla jeho úsměv. Znala ten tón jeho hlasu. Pak se k němu náhle přitiskla: "Bojím se, co když to nevyjde?"
Pevně ji sevřel v náručí: "Jorin, copak už mi nevěříš?"
Samozřejmě že mu věřila. Věřila mu vždycky. Už odmala pro ni starší bratr byl hrdinou, tím, který je odvážný, ten, který ji dokáže vždy ochránit. Jeho chybou se to nezkazí. Ale stejně se bála. Může se to pokazit i jinak.
Ne, určitě se to podaří. Je to přece její silný bratr, který dokázal odejít z domova a najít to, o čem vždy oba snili. On ji nezklame.
Když přebíhala přes zahradu a kradla se po schodech do svého pokoje, ruce se jí třásly nervozitou, aby ji nechytily. Měla štěstí. Ulehla do postele a vmžiku usnula.

Slunce nádherně svítí. Hudba vyhrává. Jorin čeká v hale. Na zdech jsou připevněna lesklá zrcadla. Přestože přes závoj nevidí tak dobře, jako normálně, vidí v nich svůj odraz. Připadá jí, jakoby tu nebyla. Jakoby z oblohy spadl malý bílý obláček a stál tu místo ní. Kéž by tomu tak bylo.
Ruce v rukavičkách se jí třesou.
"Ach Jorin, jsem tak šťastná," matka se nadšeně usmívá. Zřejmě jí nijak nevadí, že její dcera její ten názor nesdílí.
Začal hrát pochod a Jorin vykročila ze dveří po cestičce posypané okvětními plátky bílých růží.
Blíží se k místu, kde stojí muž, který se dnes má stát jejím manželem. Urt má světlé dlouhé vlasy hladce učesané, je oděný v zelené, barvě ženichů. Sluší mu to. Kdyby ho milovala, byla by nesmírně šťastná. Ale není tomu tak. Rozhlédne se. Tolik hostů. Ještěže má závoj, alespoň nikdo nevidí její tvář. Prozradila by jí. Už jen pár metrů. Terde, kde jsi? V panice zpomalí svůj krok a vypadne z rytmu hudby. Diváci se neklidně zavrtí.
Náhle uslyší zašumění obrovských křídel a výkřiky z davu. Před ní dosedne na velký bělostný kůň, po stranách jeho hřbetu se k nebi vzpínají křídla. Seskočí z něj mladý muž: "Jorin, pospěš si!"
Chvíli stojí jako očarovaná. Ten, o němž vždycky snila, stojí před ní!
"Jorin!"
Probere se a běží k Terdovi. Ten ji popadne a vysadí na pegasův hřbet. Pak naskočí za ni a zvolá: "Leť Nursie, leť!"
Obrovská křídla se pohnou a najednou se Jorin ocitne ve vzduchu. Rychle stoupají. Pod nimi zmateně pobíhají malé postavičky, ale to dívce nevadí. Vítr jí zavane do tváří a ona se radostně, bláznivě rozesměje.
Pegas je nese dlouho. Potom se snese v malém zastrčeném údolí. Zafrkáním pozdraví další dva svého druhu. Terd pomůže Jorin dolů. Od potoka přichází mladík podobného věku jako dívčin bratr.
"Jorin, tohle je můj přítel Gúd. Pomohl mi, společně s několika dalšími, najít pegase a souhlasil, že se mnou poletí, když jsem se vydal pro tebe."
"Ráda vás poznávám, pane Gúde," Jorin provede drobnou úklonu, jak je z domova zvyklá.
Gúd se pobaveně usměje, ale též se ukloní, třebaže trochu neohrabaně: "Také mne těší, sličná Jorin."
Dívka trochu zrudne. Naštěstí ji zachrání bratr, který jim do toho vstoupí: "Chci ti představit ještě někoho."
Dovede ji k pegasům, kteří zvednou hlavy. Jorin znovu žasne nad jejich vznešeností.
"Nursia už znáš. Tohle," ukáže Terd na trochu popelavě zbarveného pegase, "je Úlver, na tom létá Gúd. A tohle je Mintake, klisnička pro tebe."
Ještě cosi dodává, ale Jorin už neposlouchá. Je zcela ztracena ve velkých,tmavých, něžných očích bílé klisny.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama