Dodrž svá slova

24. června 2012 v 12:03 | Alvrin |  Povídky
Přicházejí. Plápolající pochodně ve větru. Jak mírumilovně oproti nim působí hvězdy zářící na jasné obloze. Přicházejí se zbraněmi. Sevře v ruce přívěsek ve tvaru motýla, zavěšený na tenké šňůrce.
"Odpusť Mergien," zašeptá, "nemohu dodržet slib."
Lehce pohladí hlavici meče, potom níže. Prsty obemkne jílec.
Blíží se.
Meč tiše vyklouzne z pochvy, v důvěrně známem pohybu. Čeká.
Už jen pár desítek metrů. Stoupají do kopce. Snaží se jít potichu, přesto slyší až sem jejich dech, občasné zašeptání či uvolněný kamínek pod nohou neopatrného.
Teď. Vyskočí před ně na cestu: "Stůjte!"
Muži se na chvíli zarazí, když spatří postavu v kápi a s taseným mečem, výhružně se lesknoucím ve světle pochodní. Pak jeden z nich vystoupí dopředu: "Ustup nám z cesty. Jdeme jen pro ni. Nechceme s tebou bojovat."
"Pokud jdete pro ni, nic jiného vám nezbývá. Nepustím vás."
"Nedělej to," varuje muž, "přijdeš o život. Uhni nám z cesty, dokud můžeš."
"Nikdy jsem nemohl uhnout. Ne vám, to víš dobře."
"Ale ano, měl si na vybranou. Teď už však je pozdě."
Svist tasených mečů. Pochodně zarážené do země. Muži o krok postoupí, pak se zarazí. Ten, který předtím mluvil, se drží v jejich čele jako vůdce. Teď se ušklíbne: "Copak, bojíte se toho zrádce?"
Jejich protivník čeká. Je klidný. Věří si. Přesto, je jich hodně. Plápolavé, rudě žhnoucí plameny pochodní dodávají situaci strašidelný ráz. Pak vůdce vykročí a jeho muži ho následují.
Čepele se srazí se zazvoněním, které naruší ticho noci.

Kdysi býval osamělým bojovníkem. Pak se stal strážným samotného císaře, když mu jednou zachránil v lesích život. A v tom čase poznal ji. Bylo na misi v Iargatských horách. Chtěl napojit koně u potoka, když tu spatřil ji. Seděla tam na obřím mechovém polštáři, vystavujíce tvář hřejivým paprskům odpoledního slunce.
"Kdo jsi?" vydechl.
Otočila k němu tvář, na níž se na chvíli zračil úlek. Pak se usmála a on rázem propadl jejímu kouzlu.
"Jsem Mergien," pronesla tichým, jemným hlasem.
Tenkrát poprvé nesplnil svou misi. Když zjistil, že ona je tou, kterou má zabít, zděsil se. Nemohl to učinit. Místo toho s ní uprchl pryč a požádal ji o ruku. Žádala po něm jediné: "Již nikdy nevezmi do ruky meč."
Miloval ji a tak to slíbil. Stejně se nemohl vrátit do císařových služeb. Za neuposlechnutí rozkazu byl jediný trest. Smrt.
Vzala si ho. Bál se, že je najdou. On byl zrádce a ona byla označena za cíl. Nikdy mu neřekla proč. Přesto žili šťastně. Narodila se jim dcerka a dali jí jméno Manren. Jeho obavy postupně mizely, jak čas plynul, a nic se nedělo. Pak přišel domů z lovu a našel Manren, klečící u těžce zraněné matky. Z hrdla se mu vydral výkřik: "Mergien!"
Něžně na něj pohlédla: "Pamatuj na to, cos mi slíbil. Tvůj meč je tvé prokletí. Teď však poslouchej. Tenkrát jsem měla zemřít kvůli svému původu. Pocházím z rodu mnohem staršího, než je ten císařův. Říká se, že našimi předky byli samotní bohové, pán větru a paní motýlů Sirvit. Proti mému nároku na trůn by se nikdo nemohl vzepřít, a proto císař neustane, dokud nevyhladí všechny z mého rodu. Teď přišli. Vezmi Manren a utečte do hor k Tuurským vodopádům. Sídlí tam poslední věrní. Ti vás ukryjí. Vezmi si tento přívěsek," stiskla v dlani motýla z tmavého kovu, "tím se jim prokážeš. A hlavně, pamatuj na svůj slib!"
Usmála se: "Teď už můžu zemřít. Řekla jsem ti vše. Miluji vás."
S těmi slovy zavřela oči a vydechla naposled.
Nedokázal potlačit žal, který mu trhal srdce, třebaže věděl, že by měl být silný kvůli své dceři. Přimknula se k němu a společně plakali.
Pak se zvedl. V očích mu znovu vzplál plamen, který v manželství s Mergien uhasínal. Sebral v domě, co se mohlo hodit. Potom něžně uložil mrtvou na lůžko, vzal jí ze ztuhlých prstů šperk, a naposledy se na ní něžně zahleděl, aby si její tvář vryl navždy do paměti. Vypadala tak klidně.
Vyšel ven a hodil zapálenou pochodeň na střechu domu. Dobře vyschlé došky okamžitě chytly.
Když se naposledy ohlédli na vrcholku kopce, byl jejich domov již celý v plamenech.

Neklidně přechází po místnosti. Havraní vlasy, lehce svázané bílou stuhou, jí splývají po zádech až k útlému pasu. V hnědých očích patnáctileté dívky se zračí strach.
"Má paní?" odhrne se závěs a do místnosti vkročí věrná Nalka. Ukloní se: "Volala jste mne?"
Dívka se lehce zachvěje: "Ne, nevolala jsem tě, jen jsem si mluvila pro sebe. Ale," zarazí služku, která se chystá s další úklonou zmizet, "když už tu jsi, zůstaň. Nechci být sama. Noc mne tíží."
"Bojíte se o svého otce?"
"Ano."
Dívka se zahleděla do temné noci a Nalka si povšimla, že se třese. Přikročila blíž a pak zaváhala. Bylo zakázáno dotýkat se těch, jimž kolovala v žilách krev králů, bez jejich dovolení. Potom se však rozhodla. Před ní teď nestála princezna, nýbrž vystrašená dívka, obávající se o osud svůj i svého otce. Lehce se dotkla její paže. Děvče sebou trhlo. Pak se však přivinulo ke služce a nechalo ji, aby ji objala.

Rána za ranou, výhyb, obrat, udeřit, krýt se. Roztančené stíny na okolních skaliskách. Kdyby mohl bojovat s každým zvlášť, zvládl by je porazit. Stojí však proti všem najednou. Přesto bojuje statečně. Ne nadarmo mu kdysi říkali Stínový tanečník. Obratně se vyhýbá útokům, sám zabil již čtyři muže. V tvářích jeho protivníků se zračí respekt a možná troch i strach. V temném vlajícím plášti a čepelí, rudě zbarvenou krví mrtvých mužů působí nadpozemsky a nepřemožitelně. Náhle se mu však objeví ve tváři úlek.
"Mergien?" zašeptá.
Muži se otáčejí, aby viděli, co sleduje, spatří však pouze temné skály a oblohu. Jen on vidí nejasnou, přesto důvěrně známou siluetu.
"Tvůj slib. Proč si ho nedodržel?" ptá se Mergien s bolestí v hlase.
"Musel jsem ochránit naší dceru," brání se tiše.
"Mohl si to dokázat i jinak. Teď už je pozdě. Porušil jsi slib a přivolal tak zkázu na náš rod. Meč tě zahubí, a i kdyby Manren nezemřela, prokletí ji bude pronásledovat. Častokrát to, co se zdá nejlepším, může být špatné. Brzy se setkáme, má lásko, přestože tomu tak nemělo být, kdybys mne uposlechl."
V tu chvíli jej zasáhl do boku meč. Projela jím bolest. Jiný útok. Automaticky zvedl meč, aby se bránil, pak jej však nechal klesnout. Meč jej zasáhl plnou silou. Nohy se pod ním podlomily. Zahleděl se do míst, kde spatřil svou ženu, nic však nespatřil. Oči se mu zakalily a on dopadl na tvrdou zem.
Zrádce! Svého pána i těch, které miloval. Sevře v ruce přívěsek od své milované: "Mergien, Manren, odpusťte!"

"Paní, pohleďte!"
Manren zvedne unavené oči. Cosi bílého se třepotá v temnotě. Na bílých hedvábných křídlech se odráží třpyt hvězd.
Dívka natáhne ruku. Na dlaň jí dosedne obrovský bělostný motýl, jenž se vzápětí promění v kovový šperk.
"Je mrtev," vyklouzne z roztřesených rtů věta, jež nikdy neměla být vyslovena, zatímco se oči zaplaví slzami.
"Musíme prchnout, paní."
Mlčky přikývne. Vyjdou z pokoje a Nalka pokyne skupině mužů, čekajících u připravených ranců. Není třeba dalších slov. Vyjdou z domu a pustí se po úzké stezce vzhůru. Před nimi šumí vodopád. Jsou již téměř na vrcholku, tam, kde proudy vody začínají svůj pád. Náhle Nalka tiše vykřikne. Všichni se otočí.
Po stezce vzhůru rychle kráčí další poutníci. Jejich úmysl však není pokojný. Přišli, aby zabíjeli.
První skupinka se rozběhne po úzké stezce, klopýtají na kamenech. Již jsou u vodopádu, když je pronásledovatelé dostihnou. Manrenini průvodci se otáčí, v rukou se jim objeví dlouhé hole, které až dosud nesli na zádech. Jsou obratní, co však zmůžou proti mečům?
Pak tu stojí už jen dívka a služka. Nepřátelé k nim vykročí. Manrenin zrak zoufale bloudí kolem, hledá, čím by se mohla bránit. Její pohled padne na odhozený meč.
Nalka zachytí směr, kterým se její paní dívá:"Paní, zapřísahám vás, nedělejte to! Zpečetíte svůj osud a zemřete!"
"Nevidíš? Pokud ho nepoužiji, stejně zemřeme!" dívka se vrhne k meči. Jediný okamžik. Noha podklouzne na mokrém kameni. Modrý šat zavlaje. Havraní vlasy se rozlétnou. Dívčin výkřik. Tělo však dole na hladinu nedopadlo. Místo toho vzlétly k nebi tisíce okřídlených stvoření. Bělostní motýli.

Toto je věštba vynesená samotnou Sirvit: "Rod tento ať vládne moudrostí, ne silou. Raději ať přijdou o svou moc, raději ať zemřou, než aby vládli jako bezcitní panovníci. Vezme-li kdo z mých potomků do ruky meč, buď proklet. Přijde o své dědictví a neštěstí jej bude provázet, dokud se nesejde se smrtí. A ta nikdy dlouho neotálí se svým příchodem."
Stará žena namočila brk a napsala poslední větu. Unaveně se narovná v křesle a zahledí se na zapadající slunce. Po smrti Manren zmizeli všichni motýli. Už nerozveselovali kvetoucí zahrady. Bolestně jí chyběli.
Pojednou se cosi lehce dotkne její ruky. Pohlédne dolů a ztuhne. Na její stářím zvrásněné kůži sedí bělostný motýl. Jakoby zdálky uslyšela tichý šepot: "Nalko."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jan Valeš st. Jan Valeš st. | 11. července 2013 v 13:37 | Reagovat

Povídka zvláštní, krásná, zaujala mne ač je z říše pověstí. Ale myšlenka je pravdivá, díky. JV

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama