Kapitola 12

2. června 2012 v 8:13
"Jsi v pořádku, děvče?"
Lin s námahou otevřela oči. Nad ní se skláněla hlava poměrně mladého muže s ustaraným výrazem.
"Co se stalo?"
"Na to jsem se chtěl zeptat já tebe. Takže nevíš, proč tu ležíš?"
Lin se zamyslela. Potom, co odešla Tivae, se chtěla vydat zpět k Almardonovi. Byla tak slabá. Potácela se a každý krok ji stál ohromné úsilí. Niera ji varovala, že čím víc magické síly bude používat, tím unavenější bude. Dá se to zlepšit tréninkem, jenže ona zatím trénovaná nebyla a použila své nadání znovu, přestože poprvé byla tak unavená. Poslední, co si pamatovala, bylo, že si sedla na lavičku, aby si odpočinula.
A pak ji tenhle muž vzbudil.
"Asi jsem použila moc magické energie."
Muž se nepatrně zamračil: "K čemu jsi ji používala? Doufám, že ne k nějaké bitce. Potyčky mezi žáky jsou přece zakázané!"
"To jsem nevěděla."
"Jak to nevěděla? Každý učeň to ví, tak žádné výmluvy. Jak se jmenuješ a v jaké jsi třídě? Jestli si používala magii k boji, budu to muset řešit."
"Totiž, nejsem v žádné třídě. Nechodím do školy. Moje jméno je Linmaria. A kdo jste vlastně vy?"
"Jsem Dorlet Nautoroin, profesor iluzí a magie přeměny. Jak to myslíš, že nechodíš do školy? Jak by ses jinak naučila magii?"
Lin zrozpačitěla. Netoužila tomu muži zrovna vykládat, že pochází z Dolní čtvrti, kde se živila zlodějským řemeslem a co všechno provedla, než se dostala sem.
V tu chvíli se naštěstí muži zablýsklo ve tváři pochopením: "Ty musíš být ta dívka, o které se teď tolik mluví. V tom případě bydlíš u rana Almardona Triofloda. Doprovodím tě tam."
Linmaria by raději šla sama, ale ten muž se jí na nic neptal. A když vykročili, byla přece jen trochu ráda, že jde s ní. Byla slabá a on ji podepřel. Kráčeli pomalu ulicemi Bílé čtvrti.

Lin padla vyčerpaně na postel. Nečekala, že jí magie sebere tolik síly. Sotva se dokázala najíst a vyjít do svého pokoje.
Dorlet Nautoroin se ohledně ní domáhal rozhovoru s Almardonem, že se společně s Nedaril (to, že šla i Nedaril dodala Joan, aby Lin věděla, kde se její matka nachází) odebral do Síně moudrosti kvůli setkání rady. Neví se, kdy se vrátí, ale tahle jednání se vždy protáhnou, takže je zbytečné na něj čekat.
A tak musel profesor zanechat Linmariu v péči služebnictva a nepříliš dobře naladěn odešel, neboť se nesetkal s ranem a nebylo dopřáno ani promluvit si s Lin o tom, co se stalo v parku. Když totiž Joan viděla, v jakém je dívka stavu, nepustila ho za ní.
Během cesty se Dorlet Lin nezeptal, protože byla ráda, že vůbec dokáže jít a teď už nedostal příležitost.
Lin za to byla Joan vděčná. Doplazila se do svého pokoje a během chvilky usnula.
Náhle jí kdosi zatřásl ramenem: "Lin, vstávej, pán už čeká."
Prudce se posadila, čímž naprosto překvapila Joan, která se nad ní skláněla, a tak došlo ke srážce.
"Ach. Promiň, moc se omlouvám."
"To je v pořádku, odpověděla Joan, držíce se za naražený nos, "ale měla by sis pospíšit, pan Almardon vypadal dost netrpělivě."
"Proč, co se děje?" zeptala se Lin udiveně. To už je ráno? A proč na ni Almardon čeká? Pak si uvědomila, co je dnes za den.
Joan na ni starostlivě pohlédla: "Co se děje, děvče? Celá jsi zbledla!"
Dneska mám jít s Almardonem do Síně moudrosti a předstoupit před radu. Bojím se, co po mně budou chtít."
"To bude v pořádku, Lin. Bude tam i pán a ten je vám nakloněn."
Lin přikývla, ale stejně se bála.
Sešla dolů ke snídani, ale mnoho toho nesnědla. Maminka se na ni povzbudivě usmála a stiskla jí ruku: "To zvládneš, Lin. Dokázala jsi vydržet život v Dolní čtvrti. Tohle je proti tomu nic."
"Nemůžeš jít i ty?"
Nedaril zavrtěla hlavou: "Ne, nejde to. Ale rada nemá důvod být proti tobě zaujatá, tak se neboj!"
Almardon si jejich rozhovoru příliš nevšímal. Vypadal zamyšlený. Pak náhle zvedl hlavu, dopil obsah svého hrnku a zvedl se: "Můžeme jít?"
"Ano," Lin stejně už neměla chuť k jídlu.
Tentokrát nezamířili v Síni moudrosti k Srdci, nýbrž zahnuli do jedné z mnoha chodeb. Pak se ran zastavil před jedněmi dveřmi a otočil se k Lin: "Teď staneš před radou. Dobře si rozmysli, co odpovíš. Radím ti, abys odpovídala podle pravdy. Pak se nestane, že by ses do svých odpovědí zapletla. Jsi připravená?"
Lin přemýšlela nad tím, že připravená nebude asi nikdy, ale odpověděla kladně. Otálením se situace nijak nezlepší.
Čaroděj vzal za kliku a vstoupili dovnitř.
Místnost nebyla velká a téměř celý její prostor zaujímal velký stůl do tvaru trojúhelníku s uraženou špicí. Podstava trojúhelníku chyběla, místo toho tu stál podlouhlý stůl s jedinou židlí.
Almardon pokynul Linmarie k té židli a sám zamířil k jedinému volnému místu na levém rameni stolu.
Lin roztřeseně došla k židli a sedla si. Podíval se na všechny ty tváře, které na ni hleděly. V čele, dá-li se to říci u trojúhelníku, neboli prostě přímo naproti ní, seděl muž, který vypadal tak křehce, že by ho mohl trochu prudší poryv větru odfouknout a že se Lin divila, jak vůbec může sedět. Ale když se zahleděla do jeho očí, spatřila v nich vědění tak nedozírné, jako hlubiny oceánu.
Po jeho levici seděl hladce oholený muž s nehybnou tváří, další místo pak náleželo Almardonovi. V pravé části spatřila Lin Nieru, která se na ni povzbudivě usmála.
Ostatní tváře Lin neznala, ale všechny si byly podobné svým stářím. Hleděly na ni zkoumavě, až se jí myšlení, dosud nervozitou otupělé, rozběhlo o překot, takže sama nestíhala sledovat své myšlenky.
Pak ten starý muž v čele promluvil: "Vítám tě, Linmario Hergatlod."
Hergatlod? Co je to za jméno? Vždyť nemá žádné příjmení! Je jenom Linmaria, zlodějka z Dolní čtvrti. Pak jí to došlo. Musí to být příjmení jejího otce. Matka jí to měla říct.
Muž však pokračoval v řeči a tak musela dávat pozor: "Jsem Dareon Naarlod, nynější Randon. Předvolali jsme tě, abychom zjistili, zda je příhodné nechat tě studovat na Škole magie.
Takže proč si ukradla tu knihu a co o ní víš?"
Lin sebou trhla, takovouhle otázku nečekala. Ale odpověděla: "Chtěla jsem se naučit magii. Proto jsem se snažila sehnat nějakou knihu, ze které bych mohla čerpat vědomosti."
"Takže jsi nechtěla vzít přesně tuhle knihu?"
Popravdě, když tenkrát Lin brala knihu, cítila se k ní jaksi přitahována. Ale to jim nebude vykládat.
"Ne vzala jsem první, co vypadala, že by mohla obsahovat kouzla a byla nejblíž. Neměla jsem čas vybírat."
"Četla si ji?"
"Ano, ale ne celou, část byla prázdná."
Viděla, jak se jeden z mágů naklonil k tomu vedle něj a cosi mu pošeptal.
A už tu byla další otázka: "Jak ses vlastně dostala k magii? Řekla ti o ní matka?"
Lin zavrtěla hlavou. Dokud za matkou nepřišla s tím, matka ji nijak nenabádala, aby to zkoušela. Pravda, vyprávěla jí příběhy o čarodějích, ale když jí Lin řekla o své schopnosti, snažila se ji od magie spíše odradit.
"Ran Almardon se zmiňoval o tom, že máš nadání po otci i svoje. Předveď nám je. Nejdříve to po otci a pak to své."
Lin roztřeseně vstala. Vítr přišel snadno. Prohnal se místností a rozcuchal všem vlasy. Svitek ležící před Dareonem vzlétl do vzduchu, čeroděj jej však na poslední chvíli zachytil: "To stačí k potvrzení, že máš opravdu moc svého otce. Více nás však zajímá tvé pravé nadání."
Pokynul ženě sedící na konci pravého ramene stolu. Ženiny rty se lehce pohnuly a na Linině stole se k jejímu úžasu objevila miska s jakýmsi šedavým práškem.
"Tohle je velmi hořlavá látka. Snadno chytne i při poměrně nízké teplotě, takže by ti mělo stačit jen malé využití nadání, abys to zapálila."
Lin se tentokrát nebála. Když využíval své pravé nadání, cítila v nitru klid a sílu a navíc, když vítr přišel tak snadno, proč by měl být problém teď.
Nadechla se a vyslala pokyn k moci, kterou v sobě cítila.
Na její zavolání však nepřišla žádná odpověď! Co se děje, proč její moc nereaguje?! Vždyť v parku to bylo úplně snadné! Byla v šoku. Znovu zavolala svou moc. Marně. Pohlédla na mágy před sebou. Už se nedokázala soustředit.
"Ne, nemůžu, já, nejde to," vypravila ze sebe slabým hlasem a beznaděj ji zahalila jako temné mračno.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama