Kapitola 13

9. června 2012 v 13:07
Seděla v místnosti osvětlené uklidňujícím žlutým světlem kouzelné lampy. Pohovka pod ní byla příjemně měkká a nadýchaná, z jemného materiálu. Stěny byly omítnuty světlou barvou, visely na nich umně tkané rohože.
To vše by normálně působilo velmi uklidňujícím dojmem, avšak teď se Lin uklidnit nemohla. Poté, co se jí nezdařilo povolat svou sílu, kladli jí ještě mnoho otázek, týkajících se její minulosti, přání do budoucnosti, její rodiny i vědomostí.
Ptali se, na co se ze svého dětství pamatuje. Odpověděla, že na nic. Byla to v celku pravda. Kromě pár zastrčených vzpomínek, které byli důležité jen pro ni, si nevzpomínala na nic. Matka si dala záležet.
Proč chce studovat na Škole magie?
Sdělila jim jen polovinu pravdy. Chce umět zacházet s magií, ve které našla zalíbení. Řekla to s tak nevinnou tváří, jak jen dokázala, aby skryla to, co jim neřekla. Že její touhou je pomstít otce.
Když se jí vyptali, na co chtěli, poslali ji do vedlejší místnosti, aby se mohli rozhodnout. Vůbec jí to nevadilo. Vlastně byla ráda. Konečně měla trochu klidu a mohla si utřídit myšlenky. Když ji ponechali samotnou, zjistila, že se vlastně nebojí, jak rozhodnou. Její mysl bouřilo něco úplně jiného. Proč, proč ji její síla neuposlechla? Udělala něco špatně. Ne, určitě ne, věděla by o tom. Možná, že včera použila příliš magie. Ne, v tom to také není. Nebylo to v tom, že by neměla sílu. Byla tam, cítila ji v sobě. Jen ji prostě nedokázala ovládnout. Niera měla pravdu, bude muset hodně trénovat. K čemu by jí bylo, že má sílu, když fungovala jenom někdy.
V zamyšlení stáčela pramínek vlasů kolem prstu. Všimla si, že před ní na malém stolku leží připravené nějaké jídlo a uvědomila si, jaký má hlad. Nevěděla, kolik času tam strávila, ale muselo to být hodně.
Jak asi rozhodnou o jejím osudu?. Nedokázala jim ani předvést své nadání. Znovu pocítila náznak hořkosti. Proč to včera šlo a dneska ne? Alespoň, že Niera může potvrdit její nadání.
Lin si uvědomila, že přes všechno, co si o čarodějích myslí i přes všechny její plány o studium na Darfergolu, jak se škola magie nazývala, opravdu stojí. Chtěla vědět víc a nejen o své síle a magii. O všem vůbec, o světě, o lidech. Chtěla poznat někoho jejího věku, se kterým by se mohla bavit o magii i o všedních věcech a kdo by se stal jejím přítelem. Toužila po vědění.
V Dolní čtvrti měla šanci dozvědět se maximálně, jak přežít Limaar, jak někoho nejlépe oloupit či dokonce zabít.
Převážná většina se soustředila na holé přežití. Všechny děti z dolní čtvrti měly dost svých starostí na to, aby s někým navazovali přátelství.
Jediným, s kým se Linmaria trochu sblížila, byl Luki. Luki byl sirotek, o pár let mladší než Lin. Kvůli zlodějině přišel už o tři prsty. Přesto se jako jeden z mála v Dolní čtvrti dokázal usmívat. Vážila si ho i proto, že se stranil nahwy, nápoje, který otupoval smysly, a který byl tak často využíván Dolňočtvrťáky k utlumení pocitu hladu a zimy.
Občas se spolu rozdělili o úlovek, dařilo-li se jim obzvláště dobře. To Luki ukázal Lin místo, odkud se dal nejlépe pozorovat západ slunce. Ona ho na oplátku naučila, jak se po akci skrýt v davu a splynout s ním. Vzpomněla si na jeho zelené, zářivé oči. Jak na tom asi je. Ona si je tady v pohodlí a on trčí někde ve svém špinavém koutku, který považoval za domov.
Byl trochu něco jako její mladší bratr. Ale jejich vztah neměl takovou hloubku. V Dolní čtvrti to nebylo možné. Platilo zde pravidlo. Na nikoho se příliš nevaž nebo jeden z vás zemře.
Nebylo zde místo pro velké city. Nemohli spolu sdílet hlad ani zimu. Linmaria měla matku, o kterou se starala.
I když teď, když o tom přemýšlela, uvědomila si, že tu bylo něco víc, než jen její kořist. Matka jí musela nějakým způsobem pomáhat.
V tu chvíli se otevřely dveře vedoucí do místnosti, kde zasedala rada a Linmaria provinile pohlédla na talířek a stolku. Zbyly tu už jen drobky. Ani si neuvědomila, že při přemýšlení polyká jeden koláček za druhým.
Ve dveřích stála žena ta samá žena, která předtím vykouzlila misku na Linině stole: "Pojď dovnitř," její tichý hlas se hodil k jemným rysům. Lin ji následovala do vedlejší místnosti.

Almardon stál na ochozu vedoucím kolem stěn knihovny. Kde jen ta kniha může být? Většinou našel to, co chtěl, rychle. Ve své knihovně se vyznal. Žádný div, vzhledem k tomu, že zde prožil více než polovinu svého dosavadního života.
Proto bylo divné, že tentokrát knihu nemohl najít. Ale možná to bylo tím, že se v myšlenkách zabýval něčím úplně jiným.
Vrátil se zpátky k dnešnímu setkání rady. Niera stála zcela na jeho straně a Dareon v celku taky. Ostatní se rozdělili. Pár členů rady se obávalo, v co by se mohla situace rozvinout. Linmaria byla dcerou ne zrovna oblíbených rodičů. Nedaril, rebelky s neznámým původem, a hlavně Zirana Hergatlod, syna nejstaršího a přece zrádného rodu. Tenkrát zašli daleko.
Jak se zachová dcera Hergatlodů? Bude chtít pomstít svého otce i matku a kolik zrádné krve jí koluje v žilách? Co ví o minulosti svých předků a co jí řekla její matka? Má její krádež Mellercandonu nějakou spojitost s tím, co se tenkrát událo či to je jen náhoda?
Čím je Linmaria, dcera Hergatlodů, pro Tallantos? Je hrozbou nebo je neškodná?
Nebyli si jisti ani po promluvě (nebo spíš výslechu) s ní. Shodli se však, že nejlepším řešením bude nechat ji studovat na škole. Dívka vypadala nevinně, podle jejího druhého pokusu zřejmě nijak perfektně své nadání neovládá a na Darfergolu bude alespoň pod dohledem.
Xinurius sice namítl, že by mohlo být nebezpečné vyučit dívku magii, a pár lidí s ním na chvíli souhlasilo, nakonec se však rozhodli, jak si Almardon tajně přál. Nepovažovali zatím dívku za nějak nebezpečnou nebo mocnou.
Almardon se spokojeně usmál. Jaksi se v radě zapomněl zmínit o tom, jakou paseku (a to téměř doslova) Lin zanechala v jeho zahradě. Nepotřebovali to vědět, jen by je to přimělo více přemýšlet o tom, zda se rozhodli správně.
Nakonec, trochu to dlužil Ziranovi i Nedaril. Byl jejich přítelem a už byl tenkrát v radě, přesto nedokázal zabránit sílící zášti k nim ani událostem, které následovaly.
Cítil pocit viny i za to, že po požáru nehledal déle. Ale tenkrát se našla tři ohořelá těla, jedno menší než zbylá dvě. Koho by napadlo, že patří někomu jinému než těm, kdo v domě bydlí?
Každopádně, to nejmenší, co teď mohl pro Nedaril udělat, bylo dopomoci její dceři ke studiu a nechat ji u sebe bydlet.
Vzpomněl si, jak se Linmarie viditelně třásly ruce, když vstoupila do místnosti. Musela být strašlivě nervózní, avšak zřejmě to částečně dopomohlo k tomu, aby si rada myslela, že z její strany nic nehrozí.
Možná se mýlili. Minimálně měla cit pro magii. Projevovalo se to v jejím nadšení pro ni. Jak jí zazářily oči, když jí Dareon oznámil rozhodnutí rady. Ano, ta dívka se určitě stane dobrým mágem. Zdědila sílu svých rodičů.
Spatřil v horní polici knihu o správné tloušťce i velikosti a natáhl se pro ni. Spokojeně z ní odfoukl prach. Ano, byla to ta, kterou hledal.

Lin vzala do ruky vyšívanou, nadýchanou brašnu, z bělostné látky, pošitou malými bílými mušličkami. Prostě nádhera. Ohlédla se po Almardonovi. Čaroděj stál a čekal, zřejmě ho příliš nezajímalo, co si dívka vybere. Dovolí jí si koupit něco takového? Určitě to stojí celé jmění.
Pohlédla na Joan, která stála vedle ní a obhlížela vyložené zboží se snad ještě větším zájmem než ona: "Joan, myslíš, že to není moc drahé?"
Joan se usmála: "Myslím, že cena by nevadila. Ale pokud vám můžu doporučit, radila bych jinou barvu. Bílá se lehko ušpiní. A asi i něco jednoduššího. Ve škole přijdou věci snadno k úhoně. To víte, když se sejde parta dětí..."
Lin se nepatrně zamračila. Joan trvala na to, že ji na veřejnosti bude oslovovat, jak se patří. Pouze v soukromí souhlasila s tím, že ji bude oslovovat jménem. Dívka si stále nemohla zvyknout na to, že se k ní někdo chová jako k paní. Celý její život tomu tak nebylo a teď najednou žije v bohatém domě a má vlastní služku.
S povzdechem vrátila brašnu na pult. Bylo jich tu spousta dalších. Jak si má vybrat? Za celý život toho tolik nenakoupila jako za dnešek.
Almardon řekl, že musí mít vše potřebné do školy a tak vyrazili na trh. Že budou nakupovat na trhu, prosadila Neadril, ačkoliv s nimi sama nešla. Řekla, že jí bolí hlava a potřebuje klid.
Ale chtěla, aby se Lin zase dostala z Bílé čtvrti do města a tohle byla ideální záminka.
Almardon šel kvůli placení a radě, co vše Linmaria potřebuje, ale nijak se nechtěl zaobírat tím, která z věcí stejného druhu vypadá líp. Proto sebou vzali i Joan, jako člověka, který má v nakupování praxi.
"Co tahle?" Joan držela v ruce brašnu z tmavě modré, poměrně těžké látky. Z jednoho rohu se rozbíhaly zvlněné čáry, připomínající paprsky, vyšité zlatou nití, ve druhém byl ten samý motiv, avšak z nitě stříbrné.
Lin se líbila. Sice ne tolik, jako ta bílá, ale i tak, byla krásná.
"Má to tu výhodu, že se vám bude hodit k oficiálnímu oblečení. Je pro učně přece světle modré," přidala Joan důvod, proč zrovna tuhle. Dívka přikývla. Proč ne. Almardon, vida, že něco vybraly, přikročil blíž a zeptal se na cenu.
Obchodník, nadšen zákazníkem, který se zřejmě nijak zvlášť nezajímal o výši částky, jim nabídl váček na peníze ladící s brašnou. Almardon vzal i to a pak rychle odešel, než jim rozjařený muž stihnul nabídnout něco dalšího.
Lin si zavěsila brašnu přes rameno a přendala do ní část věcí, které nakoupili, a které až do teď nesla Joan.
Kráčeli podél stánků a koukali se, co by se ještě mohlo hodit. Náhle přeběhl po Almardonově tváři závan radosti. Obrátil se a zamířil ke stánku s nádherně vonícími nupkami, pečiva do tvaru hvězdy a s náplní.
Linmaria jej sledovala, když vtom pocítila v tašce lehký záškub. Blesku rychle zareagovala a už svírala ruku drobného zlodějíčka, kterému dnes nepřálo štěstí.
Potom však zaváhala. Sama byla pět let zlodějkou. Nemůže ho přece předat strážím.
Hoch, asi 10-letý sebou mrskl a pokusil se jí vytrhnout. V tu chvíli spatřila Lin jeho obličej, jí tak známý: "Luki?!"
Kluk jí nedůvěřivě pohlédl do tváře: "Lin? Co to máš na sobě? A kde jsi byla?"
"To je nadlouho. Pojď, sedneme si tímhle ke kašně a popovídáme si."
Jste si jistá, slečno, že je to dobrý nápad? Přece jenom, je to zloděj."
Luki vyprskl. "Tak ty si teď slečna? To si děláš srandu. Tak slečna, jo?" po tvářích mu tekly slzy veselí.
"Klid Luki."
Linmaria se konejšivě dotkla ženiny ruky: "Vím, že je zloděj, ale to já byla taky a Luki je můj kamarád. Chci si s ním jenom promluvit."
Joan se zamračila, ale nijak jim nebránila.
"Řeknu to pánovi," otočila se a vydala se za čarodějem, zatímco se Lin s Lukim prodírali davem ke kašně.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama