Kapitola 14

23. června 2012 v 6:29
Lin vztekle práskla dveřmi. Jak mohl?! Není její otec ani poručník. Pravda, nechává ji u sebe bydlet, ale ona ho o to neprosila!
Neměl právo tohle udělat!
Ozvalo se zaklepání na dveře. Ne, nikoho tu nechce! Jenže v tu chvíli už Nedaril vstoupila dovnitř a pomalu za sebou zavřela.
"Jdi pryč! Chci být sama!"
Matka neuposlechla. Sedla si vedle Lin na postel.
"Co se stalo?" zeptala se tiše. V očích měla starost, kterou však dívka nepostřehla. Na to byla příliš rozčilená.
"Chceš vědět, co se stalo? Proč se nezeptáš pana Triofloda, mocného rana?!"
"Protože to chci slyšet od tebe. Jsi přece moje dcera."
"Tak já ti teda řeknu, co se stalo," zaječela, "ten blbý čaroděj mě přinutil opustit mého přítele a jít bezmocně sem! Chápeš to? Úplně ignoroval to, co jsem mu říkala, a použil na mě magii. Nemohla jsem dělat nic, dokonce se ani s Lukim rozloučit. Prý, že se nemůžu stýkat se zloději! Copak jsem ještě před týdnem nebyla stejný zloděj? Tak ať se se mnou taky nestýká, když se mu chudoba tolik hnusí! Ať mě vrátí tam, kde jsme byly. Bylo mi tam dobře. Alespoň jsem měla svobodu!"
Lin rozezleně rázovala po pokoji. Vzteky téměř brečela. Znovu pocítila tu bezmoc, když ji donutil, aby odešla od Lukiho. Kdyby mu alespoň mohla dát něco k jídlu. Byl bledý a zelené oči už mu tak nezářily. Jasná známka toho, že se mu v poslední době příliš nedařilo.
Matka vstala a objala ji. V tu chvíli se vztek v Lin zlomil a vytryskly slzy. Bylo to tak příšerné. Nemoci dělat nic proti kouzlu, které na ni čaroděj použil. Nenáviděla ten pocit bezmoci. Teď se uvolnilo vše, co v ní bylo za poslední dny nashromážděno a slzy to odplavovaly pryč. Postupně se uklidnila.
Potom matka promluvila: "Almardon to neudělal dobře, Lin, ale musíš si uvědomit, jaké vztahy mezi čaroději a ostatními panují. Almardon je členem jednoho z jedenácti nejvýše postavených rodů v Tallantu a navíc i členem rady, takže jedno z nejvyšších postavení vůbec. Nemůžeš si myslet, že bude nadšený stykem s chudinou. Jeho postavení to neodpovídá. A ne tebe, jako někoho pod jeho ochranou, se to vztahuje taky.
Také si musíš uvědomit, že Almardon nás nechal u sebe bydlet a pomohl ti k tomu, abys mohla chodit do školy, a nic za to nechtěl. Proto by ses k němu, měla chovat s úctou a respektovat jeho přání.
Ne, nic nenamítej, je to tak. Almardon je moudrý člověk, a i když v tomhle dělá chybu, úctu si zaslouží.
Živí tě a dává ti mnohé, co potřebuješ, tak ho poslouchej. Je to pro tvé dobro. A já si s ním o tomhle promluvím."
Po této řeči maminka Linmariu opustila. Dívka seděla klidně na posteli, ale podle rukou, které svírala v pěst, by mohl pozorovatel poznat, že v ní zuří boj, který rozpoutala matčina slova.
Opravdu by to měla jen tak přejít? Přece ji pořád nemůže vláčet, kam se mu zachce! Na druhou stranu, přestože se Lin do toho nechtělo, musela přiznat, že má matka pravdu. Almardon po ní nic nepožadoval kromě poslušnosti v této věci a přitom ji dával bydlení, stravu a hlavně vědomosti. Měla by mu být vděčná.
Jenže ona na něj měla vztek! Do háje! Proč to nemůže být jednodušší. Co má asi teď dělat? Má se zachovat rozumně nebo trucovat? To druhé bylo lákavější. Lin zjistila, že se ve svém vzteku trochu vyžívá.
Seděla na posteli ještě dlouho. Když pro ni Joan přišla, aby šla jíst, odmítla. Měla trochu vztek i na ni. Proč jen to musela Almardonovi říct?
Po dlouhém spánku však hněv opadl a Linmaria se ovládla. Jakoby nic sešla k snídani a choval se k Almardonovi jako obvykle, možná jen s trochou více odměřené zdvořilosti.

Lin kráčela ulicí. Čím více se blížila k Darfergolu, tím více rostl počet dětí ubírajících se stejným směrem a také její obavy.
Almardon jí popsal cestu, ale řekl, že nemá čas, aby ji do školy doprovázel a Nedarilin doprovod Linmaria odmítla. První, co by mohla udělat, aby ji to uvedlo ve špatnou pověst, bylo přijít do školy v doprovodu matky.
Počáteční strach, že školu nenajde, opadnul, hned jak zjistila, kolik lidí tram směřuje. Avšak ty ostatní obavy tím víc vypluly na povrch.
Jaké to bude? Jak ji přijmou spolužáci i profesoři? A co učení, bude těžké?
Prošla honosnou branou a blížila se k velké budově, která stála v popředí.
První překážka byla před ní. Teď musí najít kancelář, kde oznámí svůj příchod. Almardon už předem informoval mistra kouzelníka, který spravoval Darfergol o jejím příchodu, ale nijak se nezabýval tím, jak Linmaria najde kancelář. Na její otázku, jak to má udělat, odpověděl, že se přece může někoho zeptat. Dívka přemýšlela, jestli měl Almardon někdy problém s tím, že by se styděl. Pravdou je, že si ho Lin nedokázala představit jako dítě. Ten snad byl vždy moudrý a uznávaný, trochu povýšený čaroděj.
Linmaria proklouzla dveřmi společně se skupinkou mladších dětí a pak zůstala rozpačitě stát.
Byla v obrovské hale, ze které se rozbíhaly mnohé chodby. Přímo před ní se tyčilo mohutné schodiště. Všichni žáci zmizeli v chodbách. Nikdo však nezamířil ke schodišti, jako by bylo zakleté.
Pokud Lin nechtěla být nápadná, musela se rozhodnout rychle.
Přidat se jakoby nic k ostatním žákům, kde hrozilo nebezpečí, že se rozejdou do tříd a ona zůstane ztracená v chodbách, dokud nenarazí na někoho, kdo jí pomůže ven, nebo se vydat vzhůru po těch zakletých schodech, které sice můžou vést do kanceláře spíše nežli všechny ty chodby, stejně tak ji však můžou zavést do zhouby. Proč by se jim jinak všichni vyhýbali.
Linina fantazie se už už chystala rozběhnout na plné obrátky, ale dívka ji rychle zarazila, a dříve, než si to mohla rozmyslet, přešla přes halu a dotkla se nohou prvního schodu. Náhle pocítila jakýsi pocit ohrožení a ohlédla se. Téměř všichni, kdo byli v hale, ji pozorovali. Co to udělala? Měla jít raději některou z chodeb!
Jenže teď se otočit by bylo možná ještě horší než pokračovat. A tak se rychle vydala do shcodů, snažíce se nevnímat pohledy, které se jí zabodávaly do zad.
Schody se jí zdály nekonečné, přestože vedly jen do prvního poschodí. Konečně byla nahoře.
Přímo před ní byl další sál, třebaže menší než hala dole, stále dost rozlehlý. Na obě strany se táhla chodby s řadou dveří. Lin se rozhodla pro stranu levou. Podle pověr, které kolovaly v Dolní čtvrti, levá strana přinášela štěstí. Dívka pověrám sice příliš nevěřila, ale co kdyby náhodou. Štěstí se vždycky hodí.
První dveře. Vysoké, z tmavého dřeva a nad nimi znak. To to bylo vážně tak lehké? Nad dveřmi bylo znamení Nargúta, velkého mořského dravce, jenž podle Almardonova výkladu, značil vedoucí postavení. Zvedla ruku, aby zaklepala a tu se dveře před ní otevřely. Vkročila dovnitř s pozdravem na rtech.
Na chvíli ji oslepilo světlo proudící z okna přímo naproti dveřím. Zamrkala a na chvíli pohlédla k zemi, aby ochránila oči před tím jasem. Na zemi ležel rudohnědý koberec.
Zvedla pohled. Překvapilo ji, jak je místnost vzhledem ke své velikosti prázdná.
Na každé z bočních stěn visel gobelín s výjevem krajiny. Na konci místnosti, před oknem s lomeným obloukem a velice zajímavou strukturou výplně, podél něhož visel z každé strany obraz, stál dlouhý, vysoký stůl. A za ním, v pozici, jež vyjadřovala naprostou znuděnost, napůl seděl, napůl ležel, asi třicetiletý muž a pohrával si s psací tyčinkou.
Lin udělala pár kroků ke stolu. Muž se narovnal a zadíval se na ni zkoumavým pohledem.
"Nová žákyně, že? Linmaria Hergatlod. Takže to nebudeme zdržovat. Tady máš rozvrh," natáhl ruku přes stůl, ale dál seděl, takže dívka musela chtě nechtě přikročit blíž.
Když však byla již téměř u stolu, na podlaze ji cosi zarazilo. Jakýsi nepříjemný pocit. Zpomalila krok a zahleděla se na to místo pozorněji.
Sama nevěděla, čím ji tak upoutalo. Bylo to mistrně ukryto, přesto, pokud se člověk podíval pozorněji, mohl si toho všimnout. Lehký pokles čtvercového výměru v podlaze. Bylo to jen nepatrné.
Zaváhala, má to obejít? Pokud to udělá, může se jí vysmát kvůli tomu, že obešla jen nějaký poklop v podlaze. Na druhou stranu, mohla to být nějaká past. Lin se za svůj život naučila (i když možná přílišné, ale častokrát se jí to vyplatilo) obezřetnosti.
Náhle se rozhodla. Těsně před místem, které se jí nezdálo, se odrazila a skočila. Přistála přímo před stolem a popadla rozvrh z mužovy ruky.
Viděla, jak se mu v temných očích něco zablesklo, ale nedokázala určit, co to bylo.
"Promiňte, že jsem se tak ukvapila. Jen mne vážně zajímalo, co budu mít za předměty. Moc se totiž na učení těším a tak jsem zapomněla na dobré chování," Lin se na muže provinile usmála. Byla to první výmluva, která ji napadla a dívka věděla, e to není nic moc, ale muž to kupodivu vzal.
"Tak to si ze zdejších studentů nejspíš jediná," ušklíbl se ředitel, " alespoň to tak vypadá, podle těch jejich řečí."
Že to je ředitel, dívka jen hádala. Neměla takové zkušenosti s řediteli, aby to mohla tvrdit s určitostí. Ale každopádně to byl někdo, kdo ji očekával a věděl, jak to s ní je.
"Tak když se tak moc těšíš," muži znovu přelétl přes tvář pobavený úšklebek, "nebudeme to odkládat. Jdeme, zavedu tě do tvé třídy. Právě mají hodinu nautorie."
Lin netušila, co nebo snad kdo ta nautorie je, takže jí jí ta informace byla celkem k ničemu, ale poslušně se vydala za čarodějem, alias ředitelem, který se kdoví jak už dostal ke dveřím a čekal na ni.

Lin se začínala ztrácet. Jak daleko to ještě půjdou? Jestli je celá škola takhle spletitá, dokáže se vůbec dostat ven? Tolikrát už zahnuly, že by nejspíš netrefila zpátky do kanceláře. Měla štěstí, že ji našla tak snadno.
Párkrát během téhle cesty, kdy kráčela za ředitelem, který jí od rozhovoru v kanceláři neřekl ani slovo, se jí stalo, že v místech, kudy ředitel bez problémů prošel, pocítila nebezpečí. Snažila se tomu vyhnout pokud možno nenápadně, koneckonců řediteli se nic nestalo, a asi by se jí vysmál, kdyby mu řekla, že má z těch míst divný pocit a proto se jim vyhýbá. Někdy se to tušení upnulo k podlaze, jindy ke stěnám. Nemohla si pomoci, aby na něj nezareagovala. Snažila se, aby ji čaroděj neviděl, přece jen, bylo jí to trapné.
Jednou však, zrovna když se sehnula kvůli dojmu, že jestli půjde normálně, narovnaná, něco ji praští po hlavě, se ředitel otočil. Dokončila krok a rychle se narovnala.
Chvíli si ji prohlížel s nevyzpytatelným výrazem ve tváři, poté se otočil a pokračoval dál, jakoby mu nepřišlo divné, že Linmaria divže neleze po chodbě po čtyřech.
Pak došli do míst, kde se chodba rozšiřovala do jakési haly, odkud vedly další tři cesty. Tu Lin ucítila tak výraznou přítomnost čehosi silného, že se zastavila.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama