Kapitola 9

30. června 2012 v 6:46
"Kdysi se často stávalo, že členové královského rodu na sebe brali lidskou podobu a navazovali úzké vztahy s lidmi. Dračí dívky a muži připadali lidem krásní a tak se častokrát narodili z těchto svazků děti. Byli krásnější než obyčejní lidé a nadaní neobyčejnou magií. Ale draci, přestože zajistili, aby se jejich lidským potomkům vedlo dobře, nebyli se svými lidskými druhy ani družkami dlouho, brzy po narození potomky je opouštěli a nacházeli si druhy či družky svého druhu. Pak se však stalo, podle vyprávění asi tak před dvěma sty lety, že se dračí královně narodila mezi jinými i princezna. Měla bělostné šupiny, na nichž se odráželo světlo slunce i měsíce v tisících záblesků, takže kdykoli vzlétla, vypadalo to, jakoby celé její tělo zářilo. I mezi draky byla považována za nesmírně krásnou a mnohý mladý drak ji toužil pojmout za svou družku, avšak ta dračice neprojevila o žádného z nich zájem. Pak se začala chovat samotářsky. Někdy odlétala pryč na celé dny, a když se vracívala, její oči barvy slunce bývaly zasněné. Králi a královně však bylo divné, proč si bílá princezna nevybírá žádného z dračích nápadníků, každý z nich přece toužil po její ruce, a kam to stále častěji odlétá. I pověřil král jednoho, aby jeho dceru sledoval a oznámil mu, kam a proč bílá dračice létá.
Pověřený drak se vrátil se zprávou, která krále příliš nepotěšila a tak se připravil na to, že si se svou dcerou, až se vrátí, důkladně promluví. Ta si všimla toho, že ji někdo sledoval a tak se domů vracela se strachem. Měla totiž nápadníky nejen mezi draky, ale i mezi lidmi. Totiž, byl jenom jeden, nikomu jinému z lidí se neukázala. Jednou když se ocitla v potížích, to byla zrovna v lidské podobě, jí jeden mladík pomohl, a od té doby se scházeli. Princezna se do něj postupně zamilovala a on do ní také. Proto odmítala všechny nápadníky. Vyšlo najevo, že to s tím mladíkem, přestože to byl jen chudý lovec, princezna myslí vážně. Ať už se její rodiče snažili sebevíc, nic s ní nehnulo. Nepomohlo přemlouvání, sliby ani výhružky. Princezna byla odhodlaná. Svého vyvoleného miluje a vezme si ho. Věděl o jejím původu a byl ochoten ji přijmout takovou, jaká byla. Nakonec to museli panovníci přijmout, avšak princeznin bratr společně s jedním z nápadníků se pokusili mladého lovce zabít. Chtěli tím dosáhnout toho, aby si princezna vzala někoho ze své rasy, neboť lidské plemeno pokládali za podřadné. Šťastnou náhodou jim mladík unikl, avšak když se o tom bílá dračice dozvěděla, neměla již klidu. Rozloučila se s rodiči, vzala si část jmění, které bylo pro ni určeno jako věno, a vyhledala lovce. Vzdala se dračí podoby a uprchla společně se svým milým z dračí země. A přestože ji hledali, nenašli jich více."
Chvíli bylo ticho. Pak jej Vinae přerušila: "Takže Nirke byla tou dračicí z legendy? Krásný příběh. Ale jedna věc mi v něm nesedí. Nirke vypadala tak na padesát a ty jsi říkala, že se to odehrálo před 200 lety. Přece už by Nirke nemohla být naživu."
"Mohla, my draci žijeme dlouho. Kdyby Nirke nezabili, mohla klidně žít ještě dalších sto let."
Vinae chvíli zírala na dívku s otevřenou pusou, ale pak raději přešla k další otázce. Pomalu si na ty neuvěřitelnosti začínala zvykat.
"Ještě jedna věc mne zajímá. Co to Nirke řekla, když se mne dotkla?"
"Dala ti nové jméno v dračí řeči, Irestion Nergelthirde. Podej mi levou ruku!"
Vinae uposlechla. Zarré jí vyhrnula rukáv. Celá Vinaeina ruka byla pokryta jakýmsi stříbrným žilkováním, otrocké znamení zlatě zářilo. Zarré jí lehce přejela přes ruku dlaní. Tu se zlaté paprsky kolem otrocké květiny začaly stahovat. Znamení bledlo, až zcela zmizelo a ze zlatých paprsků se vytvořil jakýsi malý zkroucený ornament. Stříbrné žilky zjasněly. Vinae se vytrhla Zarré a vyhrnula rukáv, jak nejvíce mohla. Stříbrné propletence se táhly po paži až k rameni. Dole končily na hřbetě ruky tenkým proužkem, který se postupně zužoval, až zcela zmizel u kořene prostředníčku.
"Tohle je co?!"¨
Nirke nejen že tě pojmenovala v dračí řeči, dala ti i tento dar. Tohle tetování dává všem jasné znamení, že si přítelem draků. Až se dostaneme do mé země, mohlo by se ti to dost hodit."
"Ale nemohla to udělat jinak? Samozřejmě jsem jí za to vděčná a ne, že by tohle nebylo krásné, ale je to trochu moc výrazné."
"Teď už s tím nic nenaděláme. Ale jestli tě to trochu uklidní, nejsi sama," Zarré vyhrnula rukávy haleny. Mimochodem, Vinae netušila, kde mohla dračí princezna vzít oblečení, ale raději to už neřešila.
"Podívej, mám taky jedno, i když menší," na Zarréině rameni se stáčelo tetování. Jeho tvar byl však jiný a jeho barva byla zlatá.
"Máš ho ale o dost menší."
"Zatím. V lidské podobě značí mou příslušnost ke královskému rodu, ale jestliže použiji magii, objeví se další a je dost možné, že mi časem pokryje celé tělo."
"Nevím, jestli je to výhoda, nebo prokletí. Pokud budeš stále tak krásná, možná ti to jen dodá lesku."
"Ano, a pak se budu chtít někde schovat a místo toho vytvořím ukazatel, kde jsem, sotva na mne dopadne slunce."
"Alespoň tě už znova nebudu muset hledat po stopách. Zas tak dobrá v tom nejsem."
Chvíli ještě hovořili a žertovali o svých kladech i nedostatcích. Pak se slunce schovalo do mraků a Vinae náhle pocítila závan strachu.

Kráčeli tmavým lesem, na některých místech dopadalo na zem porostlou mechem, šlahouny popínavých rostlin, trsy kapradin, jehličím a spadlými listy. Vinae se honili hlavou nejrůznější myšlenky. Připadalo jí, že pozoruje sama sebe zvenčí. Prostě nějaká holka. Co se může stát. Asi to byl obranný reflex. Nevnímala příliš okolí. Byla hluboko uvnitř svojí mysli.
Zarré kráčela před ní klidně, jen občas se po ní tázavě ohlédla. Zajímalo by ji, o čem Vinae přemýšlí, ale pochopila, že bude lepší nechat ji, ať se se svými myšlenkami sama vypořádá.
Panovalo teď mezi nimi jakési křehké příměří. Popravdě, ani jedna z nich nevěděla, co má od té druhé očekávat. A tak šli mlčky a soustředily se jen na chůzi. Vinae přemýšlela, jestli mladší dívka vůbec ví, kam jde. Ale protože sama v tomhle lese, na jehož zem nejspíše nikdy kvůli hustým větvím nedopadly sluneční paprsky, nedokázala určit, kudy by měly jít nebo snad dokonce světové strany, šla za Zarré bez námitek. Nešlo tu ani určit, jaká denní doba vlastně je. Avšak žaludek se nedal oklamat nedostatkem orientace. Vinae začínala uvažovat o tom, že navrhne Zarré, aby zastavily na oběd, pokud teď byl zrovna čas oběda, když ji zarazil zvuk. Nedokázala přesně určit, co za zvuk to je, ale nějak jí sem nesedl. Les byl podivuhodně tichý, byl tu slyšet jen šumot všudypřítomného a přece neviditelného hmyzu, jen občas se kdesi ozval pleskot ptačích křídel, tlukot datla, nebo ptačí volání.
Během posledních okamžiků byl slyšet také tichý zurčivý zvuk, který dívka zprvu neregistrovala, nyní však, když se zastavila, si ho uvědomila. Ten však její mysl nezburcoval. Tohle byl jiný zvuk. Teď znovu něco zaslechla. Zmateně se rozhlédla. Předtím měla pocit, že to přichází zezadu, teď si však byla téměř jistá, že to slyšela zepředu.
Zarré mezitím zmizela mezi stromy. Vinae na ni chtěla zavolat, pak si to však rozmyslela. Jestli je tu něco nebezpečného, nebude dobré, když na sebe budou upoutávat pozornost hlukem. Takže se rozběhla, aby dračí princeznu dohnala. Ta na ni čekala o kousek dál.
"Co se stalo? Myslela jsem, že jdeš za mnou a najednou jsem zjistila, že jdu sama."
"Zdálo se mi, že slyším nějaké divné zvuky. Ale asi to nic nebylo," Vinae tím uklidňovala i sama sebe. Ale teď doopravdy nic neslyšela.
"No, zastavila jsem kvůli tomu, že jsem ti chtěla ukázat ten potůček a zeptat se, jestli si chvilku neodpočineme," Zarré ukázala dopředu. Opravdu, mezi stromy se blýskala voda. Odtud pocházel ten zurčivý šumot.
"Zrovna jsem ti chtěla navrhnout, abychom si daly oběd. A u potoka to bude dobré, můžeme se o trochu opláchnout a napít se."
Prošli mezi několika stromy a byli u potoka. Stromy zde byli trochu řidší, takže tu a tam slunce proniklo mezi větvemi a vytvořilo tak na tmavé vodě malé blýskající se ostrůvky. Vinae shodila s úlevou z ramen batoh a začala se v něm přehrabovat. Vyhrábla v látce zabalený chleba a kus sýra. Podala kus sýra a chleba zelenooké dívce a sama se s chutí zakousla do svého přídělu.
Zarré jí chvíli pozorovala, ale nejedla.
Vinae se zamyslela. Předtím jí to nenapadlo, ale jak to vůbec mají draci s jedením normálního jídla.
Zeptala se na to Zarré.
"Ne, není to tak, že bych to nechtěla jíst. Jen jsem se zamyslela? Neměla bych ti pomoct s tím batoh. Celou dobu ho neseš ty. Není to nespravedlivé?"
"No, jestli se ti to chce nést, můžu ti ho pak na chvíli dát, ale mně to nijak zvlášť nevadí. Jsem na to zvyklá a ty určitě ne. A navíc jsem starší a větší."
Popravdě už Vinae napadlo, že by batoh mohla nést Zarré, ale když se podívala, jak křehce a jemně vypadá, nedokázala si to představit. A doopravdy jí zas tak nevadilo nést ten ranec. Byla zvyklá na těžkou práci, takže jí to nijak nepřišlo.
"Přesto, trvám na tom, že ti pomůžu. Až vyrazíme, vezmu ho."
"Opravdu nemusíš..."
"Ne, chci to."
"Dobře, jak myslíš."
Vinae se natáhla do trávy: "Myslím, že jsme šli dost dlouho. V tomhle lese nás tak snadno nenajdou. Můžem si určitě chvíli odpočinout."
Zarré přikývla. Seděla s koleny pod bradou a zadumaně pozorovala tekoucí vodu.

"Vinae, Vinae vstávej," hlas Zarré byl slabý a se trochu chvěl. Vinae se prudce posadila. Musela usnout.
"Co se...?" začala a vtom to spatřila. Kousek od nich stál medvěd. A nebyl to ledajaký medvěd. Vinae viděla medvěda dvakrát v životě. Jednou za kruté zimy, kdy se při shánění potravy přiblížil k vesnici, podruhé když vesnicí projížděli komedianti. Ani jeden z nich nebyl zrovna malý, proti tomuhle by však vypadali jako trpaslíci. Oči se mu hrozivě leskly a kýval hlavou s pootevřenou tlamou, plnou bílých hrozivých zubů. Za medvědem spatřila dívka malou hnědou kuličku. Medvídě. Takže to před nimi je medvědice, rozhodnutá bránit své mládě před nepřítelem za každou cenu a je za nepřítele zřejmě považuje. Vinae horečně uvažovala. Co mají udělat? Slyšela spoustu historek, co nedělat, když potkáš medvěda, ale za nic si nemohla vzpomenout, co tedy při setkání a hlavně když se jedná o setkání s pořádně rozzuřeným medvědem, dělat.
Utéct? Medvědice je určitě mnohem rychlejší.
Vylézt na strom? Ještě horší! Stromy jsou daleko, nejspíš by na ně stejně nedokázaly vylézt a neumí náhodou medvědi lézt po stromech?
Lehnout si na zem a nehýbat se? Kdo zaručí, že je medvědice bude považovat za mrtvé a nechá je být, a že je nerozsápá na kousky?
Pomalu, pomaloučku vstala a koutkem oka se podívala na Zarré. Dívčina tvář byla ještě bledší než obvykle, zelené oči široce rozevřené. Co teď? Pomalu ustupovaly. Nebyl v tom žádný plán, jen instinkt.
Pak se proti nim medvědice rozběhla. Obě zpanikařily, otočily se a pustily se na úprk proti proudu potoka. Náhle Vinae cosi napadlo.
"Nemůžeš, nemůžeš," lapala po dechu, "nemůžeš se proměnit?"
Zarré se s překvapením zarazila, pak jí přeběhl přes tvář lehký úsměv a otočila se k medvědici. V mžiku oka tu stála zlatá dračice, která pohlédla na Vinae a pak se rozběhla vstříc rozzuřenému zvířeti. Dívka zastavila a sledovala to. Rázem se v ní probudila naděje, že to Zarré zvládne. Jak se však k sobě dračice s medvědicí blížily, uvědomila si Vinae, jak je dračí princezna drobná. Sice byla mnohem větší než při jejich prvním setkání, měřila v kohoutku něco přes sáh, ale pořád byla oproti zvířeti strašně malá.
V posledním okamžiku, než se srazily, Zarré vzlétla. Medvědice prudce zabrzdila, až jí od tlap odletovalo jehličí a hlína. V zemi po tom zůstaly hluboké brázdy. Zarré zaútočila na její nechráněná záda a pak se prudce vznesla do výšky, když ji málem zasáhla tlapa s dlouhými drápy. Tmavě hnědá medvědice mručivě zařvala a vztyčila se na zadní. Takhle vztyčená musela měřit přes pět sáhů a vypadala děsivě. Zarré se kolem ní míhala jako zlatý blesk a snažila se zaútočit. Kdyby měla protivníka ve vzduchu, dokázala by ho porazit, avšak pro boj zblízka, s někým, kdo se kolem sebe ohání nebezpečnými tlapami, byla příliš velká. Snažila se, způsobila medvědici pár drobných zranění, ale tím ji spíše rozdráždila. Potom se pokusila o větší útok. Podařil se, medvědice zaskučela, když jí dračí spár rozpáral bok, ale Zarré nepočítala s medvědí mrštností. Těžká tlapa ozbrojená ostrými drápy ji zasáhla a odhodila pár sáhů opodál. Medvědice se k ní vydala, pysky ohrnuté tak, že ukazovaly rudé dásně, žluté oči svítily.
V tom okamžiku zasáhl Vinae stejný pocit souznění jako tenkrát v zahradě. Náhle cítila vše co Zarré. Bolest v pravém křídle, strach z medvěda, ale přesto odhodlanost vyhrát. Na chviličku viděla očima dračí princezny. Pak to zmizelo, ale vlilo to do Vinaeiných žil odhodlání. Musí jí pomoci! Slíbila Nirke, že ji ochrání a zatím ji nechává samotnou bojovat. Ale jak se může postavit tak obrovskému medvědovi. Dýku nechala v batohu. Do háje. V panice na ranec zapomněla a teď ležel zcela mimo její dosah. Nemůže váhat. Za chvíli bude medvědice u Zarré. Raději nepřemýšleje o tom, co dělá, popadla ze země klacek a s divokým výkřikem se rozběhla na to velké, huňaté, stvoření. Medvědice se k ní otočila, v očích jí zasvítilo. Chvíli se na dívku strnule dívala, jakoby nemohla uvěřit tomu, že se ta malá bytost na ni odvažuje pouze s kusem dřeva v ruce, pak zabručela a rozběhla se proti ní.
"Takže teď tě buď roztrhá na kousky, nebo zavalí," napadlo Vinae, přesto donutila nohy pokračovat v běhu. Zahnala ty myšlenky a soustředila se jen na to, aby se neotočila a neutíkala přesně na druhou stranu.
"Zarré tě potřebuje! Zarré tě potřebuje!" opakovala si v duchu a medvědice se zatím blížila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama