Červenec 2012

7. Kapitola

30. července 2012 v 15:52
Když se probrala byla na ošetřovně. Ležela na bílém lůžku a okolo ní byly zatažené závěsy. Snažila si vzpomenout, jak se sem dostala. Poslední, co si pamatovala bylo, že učitel vešel do třídy a říkal něco o novém žákovi. Ten pak vešel taky, učitel ho představil a pak… Nic. Ne bylo tam ještě něco. Tma, strach, kroky, které se blížili a děs, který z nich šel. Bolest a pak znovu ty modré oči. Známé a podivně uklidňující.
Yae zavrtěla hlavou, aby si ji pročistila. Netušila, co mají ty vzpomínky znamenat.
"Ale, už jsi vzhůru?"
Mladá ošetřovatelka odhrnula závěsy a s laskavým úsměvem se na Yae zadívala.
"Jak se cítíš, bolí tě něco?" Položila dívce na čelo studený obklad a znovu se usmála.
"Je mi… dobře, myslím."
"Co hlava?"
"Trochu mi v ní hučí a motá se mi. Co se stalo?"
"Omdlela jsi při hodině. Stává se ti to často?"
"Ne, myslím že do dneška jsem neomdlela."
"Co jsi měla k jídlu?"
"K snídani rohlík s máslem a čaj."
"Takže slabostí z nedostatku jídla jsi netrpěla, že?" Ošetřovatelka zvedla tázavě obočí a Yae zavrtěla hlavou. "Hm, problémy s tlakem také nemáš?"
"Ne."
"Tak to nevím. Předpokládám, že chudokrevná také nejsi, ne?"
Yae zavrtěla hlavou.
"Tak to já do zprávy napíšu, že se ti udělalo zle. Co říkáš?"
Ošetřovatelka nečekala na dívčin souhlas a začala něco zapisovat do karty, kterou držela v ruce. "Zůstaň ještě ležet. Chceš jít domů, nebo to zvládneš?"
Yae si představila vyděšenou Mily a starostlivého Johna.
"Vydržím to, vlastně už je mi dobře. Můžu už jít?"
"Ještě si odpočiňte. Konec téhle hodiny je za dvacet minut, tak alespoň do té doby zkus ještě spát. Mimochodem, kdo byl ten kluk, co tě sem přinesl? Ještě jsem ho ve škole neviděla."
"Jak vypadal?"
"Vysoký, černé vlasy, modré oči."
Yae se zachvěla.
"To musel být ten nový kluk, Ryuu dneska přišel do naší třídy." Byl to skutečně on? Proč by ji zrovna on nesl na ošetřovnu?
"Hm, nový? No, to je jedno. Ty si teď ještě odpočiň, a pak můžeš jít na vyučování."
Ošetřovatelka odešla a nechala Yae samotnou. Ta zavřela oči a pokusila se uklidnit rozbouřené myšlenky. Nejvíc jí deptalo, kdo ten kluk je. Proč omdlela když promluvil? Proč tak reagovala na jeho hlas? A ty oči. Musela už je někde vidět. Myslela na ten pohled modrých očí a najednou se jí vybavil strach. Tma a strach a také pach dezinfekce a náhlé prudké světlo.
Vzpomínka ztratila tak rychle, jak se objevila a zanechala v Yae nepříjemný pocit.
"Nebuď tak paranoidní" Zašeptala si pro sebe a zvedla se z postele. Už nechtěla ležet.
"Ještě máš čas, klidně ještě odpočívej."
"To je dobré, už radši půjdu."
"Kdyby se ti zase udělalo mdlo, nebo si se necítila úplně dobře, radši zase přijď."
"Děkuji, nashledanou."
Yae za sebou zavřela dveře a pomalu se vydala ke své třídě. Když si představila, co jí bude čekat až se tam vrátí a všichni se budou zajímat o její omdlévání, skoro se otočila a rozběhla pryč. Ale nakonec se ovládla. Když zazvonilo, počkala, až ze třídy odejde učitel, zhluboka se nadechla a vstoupila do třídy. Nebylo to tak hrozné, jak čekala. Zjevně je další nový spolužák rozptýlil natolik, že je její omdlení nezajímalo. Yae ulehčeně vydechla, uvolnila se a zamířila na své místo.
"Co se ti stalo?"
"Nic, Shizuko, udělalo se mi špatně."
"Hmm, to je mi líto. Co říkáš na toho nového kluka?" Shizuka se otočila ke skupině kluků, kteří obklopily Ryuua. Právě se něčemu hlasitě smáli a několik z nich ho poplácávalo po rameni. Ten se také usmíval, ale jeho oči bloudili po třídě. Na chvilku se skupinka kolem něj pohnula a jeho oči se střetly s Yaynými. Ta sebou cukla, ale nemohla od něj odtrhnout pohled. Něco v těch modrých očích ji uklidňovalo a připadalo podivně známé, jen si vzpomenout. V tom se kluci zase pohnuli a Ryuu jí zmizel z očí.
"Haló, Yae, já mluvím s tebou." Shizuka zamávala Yae před očima rukou, aby upoutala její pozornost.
"Cože? Promiň jen jsem se zamyslela. Co jsi říkala?"
"Ptala jsem se tě, co si myslíš o Ryuuovi."
"Nevím. Vypadá mile."
"A krásně, ty oči jsou úžasné. Já myslela, jestli ho třeba neznáš."
"Ne, proč?"
"Protože když jsi omdlela, najednou stál vedle tebe, ani nechápu jak to stihnul, a chytil tě ještě než jsi dopadla na zem. Pak si nechal říct, kde je ošetřovna a než se učitel na něco zmohl, už tě nesl pryč."
"Opravdu ho neznám."
"Tak to je zvláštní, hele, třeba se mu líbíš."
"Nebo ví, že jsem Kannagi a chtěl si šplhnout."
"Všichni lidi nejsou špatní."
"To asi ne, ale bohatství láká ty špatné. Odmala okolo mě byli jen ti, co si mysleli, že jsem kvůli penězům pyšná a ti mě nesnášeli, nebo ti, co se přeze mě snažili dostat k penězům mých rodičů. Věřit ostatním je nebezpečné."
"To je mi líto." Shizuka sklopila oči a zadívala se do podlahy.
"V pohodě. Říkal pak o sobě Ryuu ještě něco?"
"Ne, když se vrátil poté, co tě odnesla na ošetřovnu, poslal ho učitel na místo a jen se zeptal jak ti je. Ryuu říkal, že jsi se ještě neprobrala, ale že ošetřovatelka říkala, že budeš v pořádku a pak začal učitel normálně vykládat."
"Hmm, myslíš, že bych mu mněla poděkovat za pomoc?"
"Asi jo."
"Ach jo." Yae se s ním mluvit nechtělo. Bála se zvuku jeho hlasu a toho, co s ní dělá. Rozhodla se, že mu poděkuje později, až kolem nebude tolik lidí.
Celý den po něm pokukovala a čekala na vhodnou příležitost. Konečně se jí naskytla po poslední hodině. Věděla, že se Ryuu zdržel ve třídě, a tak se vymluvila Shizuce, že si něco zapomněla, poslala ji napřed s tím, že na ni nemá čekat a rozběhla se zpátky do třídy. Když tam doběhla, nikdo v místnosti nebyl. To bylo divné. Byla si jistá, že tam Ryuu byl a že ho nemohla minout. Ven mohl jít jen jednou cestou a to by se museli potkat. Jediná možnost je, že nešel domů, ale nejspíš za nějakým učitelem.
To bylo dost pravděpodobné vzhledem k tomu, že tu byl první den.
Protože ve třídě neměl věci, usoudila, že už se tam nevrátí, a tak nevěděla, co dělat.Mohla by na něj počkat u hlavního vchodu, ale to se jí nechtělo. Tam bylo moc diváků a o ty neměla zájem. Možná by mohla zajít na střechu a rozhlédnout se odtamtud, jestli ho někde neuvidí. Sice by ho už pak nestihla doběhnout než odejde domů, ale alespoň se může kouknout, kterým směrem bydlí. Tedy, ne že by ji to zajímalo, to jen tak aby….
Yae se sama sobě v duchu vysmála a zamířila na střechu. Žákům tam sice byl vstup zakázán, ale ji se stejně nikdo neodváží potrestat.

Kapitola 11

22. července 2012 v 15:57
Ozvěna odrážela zvuk jejího hlasu: "Zarré! Zarré! Ré-é!"
Pak pomalu dozněla. Žádná odpověď nepřišla. Zarré tu nebyla, nebo nemohla odpovědět.
Měla si to uvědomit. Dračí princezna byla tak důležitá, že pro ni přijel samotný královský mág a korunní princ. Nezavřeli by ji do obyčejného vězení.
Proč se ten život musí tak komplikovat! Nestačí, že její rodiče stáli za houby a nemá ani měďák, ještě dostala na starost dračí princeznu, po které šel sám král a momentálně ji chytil.
Vztekle praštila rukou do kamenné podlahy. Nepomohlo to, akorát si odřela klouby.
Oči ji začali podezřele pálit. Hněvivě si je otřela.
Náhle zaslechla tiché zasyknutí. Podívala se po zvuku. Cely byly postaveny do kruhu, takže umožňovaly, pokud to nedostatek světla dovolil, pohled do jiných cel. Zvuk se ozval z jedné z protějších cel, trochu ke straně, takže sloup uprostřed místnosti, zřejmě podpírající strop, dívce nebránil ve výhledu. Snažila se prohlédnout skrz šero, aby viděla do kobky. K jejím mřížím byla přitisknutá postava, v níž konečně rozpoznala jakéhosi muže.
Teď k ní polohlasně promluvil: " Nemá cenu volat. V tomhle oddělení žádná další holka není. A jestli ji má v drápech Gerezon, můžeš se rozloučit s tím, že ji ještě nikdy uvidíš. Nejspíš už bude po ní."
"Co vy o tom víte? Zarré rozhodně není mrtvá! Je pro ně příliš cenná!" vykřikla Vinae. Ale bylo tomu opravdu tak? Vinae si nebyla jistá. Třeba chtěli od dračí princezny jen nějaké informace a až je dostanou, tak ji zabijí. Vinae si přesto byla téměř jistá, že Zarré žije. Měla pocit, že by její smrt cítila. Už dvakrát přece cítila její pocity a smrt by se na jejich spojení musela projevit. Alespoň v to doufala.
"Můžeš mluvit klidně nahlas, stráže sem obvykle přijdou jen jednou za den, ale stejně nemusíš tak řvát. Chtěl jsem tě jenom připravit na nejhorší možnost, aby to pro tebe pak nebyla taková rána, kdyby ses dozvěděla něco o své kamarádce."
"Za takovou přípravu pěkně děkuju. Říkáte vždy všechno tak jemně?"
"Tady není pro jemnost místo. Bylo nás tu dvacet. Za poslední tři dny popravili tři z nás."
Vinae zalapala po dechu: "Proč? Co jste udělali?"
"Vzepřeli se. Proč jsi tu ty? Gerezon si tě vychutnával, podle toho, co jsme slyšeli."
"Přesně nevím," dívka zaváhala. Jsou to vězni, jako ona, ale i tak, má jim říkat o Zarré?
"Utekla jsem s jednou důležitou osobou. Ale nevím, proč mě tu vlastně ještě drží. Tu osobu získali nazpět."
"Takže to byla ta Zarré, kterou jsi volala?"
Vinae přikývla. Pak si uvědomila, že to nemohli vidět: "Ano."
"Jestliže je ta Zarré důležitá osoba, jak říkáš, mohli by z tebe chtít získat o ní nějaké informace. To odůvodňuje i to, že tě sám Gerezon vyslýchal."
"Asi máte pravdu."
Vinae si příliš z výslechu nepamatovala, ale vzpomínala si, že se kouzelník ptal na dračí království a na cosi ohledně dračí moci. Ale už toho řekla dost a chtěla zjistit víc.
"Kvůli čemu jste se vzepřeli?"
"Každý máme své důvody. Ale všichni máme jedno společné. Odpor proti králi a hlavně proti jeho mágovi. Jeho srdce i mysl jsou ještě prohnilejší než královo. Mnozí z nás přišli o své známé, příbuzné, rodiny, o svoji čest i smysl života kvůli němu. Bojujeme proti němu, aby další nedopadli stejně. Král musí být svrhnut, ale hlavní je odstranit Gerezona. Je lstivý a jeho magie je nesmírně mocná."
Ano, to si Vinae uvědomovala. Nirke ji varovala.
"Ale copak nejsou v Getharii nějací jiní mágové? Kdyby se spojili, mohli by přece Gerezona přemoci." Ne, v Getharii se žádní mágové nevyskytují. Lidé v této zemi nedokážou kouzlit. Je tu pár těch, kteří dokážou nějaké drobnosti, jako zesílit účinek bylin nebo zabarvit oheň do jiné barvy, ale jejich síly jsou nepatrné. Královskému kouzelníkovi by byli k smíchu, a možná by mu nestáli ani za ten smích. Ne, my musíme bojovat jinak."
Náhle se ozval zvuk těžkých kroků a mezi cely vpochodovali ozbrojenci. Odemkli dveře jedné z cel a vytáhli z ní muže. Jeho 2 "spolubydlící" se ho snažili bránit, ale stráže je snadno zastavili. Vyvlekli muže ven a zabouchli dveře cely. Pak vzali vězně mezi sebe a odváděli ho pryč.
Jak procházeli kolem Vinaeiny cely, dívka mu pohlédla do tváře. Byla vychrtlá, zarostlá plnovousem, podepsalo se na ní mnohé trápení. Z toho, co se před tím při rozhovoru dozvěděla, se dalo soudit, že ten muž jde na smrt. Přesto, i když byl jeho krok šouravý a pohyby unavené, jeho oči podivně planuly. Ten muž musel mít obrovské odhodlání. Vinae k němu pocítila obdiv.
Pak stráž za ním pokročila kupředu a ona ho ztratila z očí. Celá ta skupinka zmizela v chodbě. Ještě chvíli bylo slyšet zvuk jejich kroků, pak znovu nastalo ticho, přerušované jen občasným zašustěním slámy, když se někdo na ní pohnul. Kdesi kapala voda. Její pravidelné ťukání na kámen dostávalo dívku do podivné malátnosti. Stáhla se do koutku své cely na tu trošku slámy, která tu ležela a stočila se, jak jen jí to umožnily ruce v okovech, do klubíčka.
Neměla už náladu se s někým bavit. Chtěla jen klid. Přemýšlela o tom, že by měla vymyslet, jak se odtud dostat, ale byla příliš unavená. Snad později.

Překrásné komnaty. Temně fialový koberec, modré závěsy, vyšívané zlatou nití, stěny obložené tmavým, lesklým dřevem. Vyřezávané skříně se zrcadly ve dveřích. Vysoké okno s barevnou výplní a s ozdobnou mříží. Naproti oknu nízké lůžko. Světlo pronikající oknem kreslí ornamenty na postavě na tom lůžku ležící. Dlouhé zlaté vlasy spadají z lůžka dolů a rozprostírají se po koberci. Částečně zakrývají i její šat, bílý, s širokými rukávy a zlatou výšivkou. Na hrdle jí, zavěšen na řetízku, spočívá černý kámen.
Udělá několik kroků blíž a pohlédne neznámé do tváře. Vypadala asi na devatenáct let a její tvář byla nesmírně krásná. Bělostná pleť bez jediné chybičky, jemně vykrojená ústa barvy večerních červánků, lehce sešikmené oči stíní dlouhé řasy. Nad bílým čelem zlaté kadeře. Její tvář jí je důvěrně známá, přesto si nemůže vzpomenout, kdo to je, ani odkud ji zná.
Náhle se jí zrak rozostří a má pocit, jakoby viděla skrz její kůži a to vidí, ji zaujme. Jakoby uvnitř té neznámé- známé byly tisíce zlatých potůčků, sbíhajících se u velkého černého jezera. Znovu zaostří pohled. Tím jezerem je černý kámen, který visí na hrdle. Se zaujetím vezme kámen do rukou, aby si ho prohlédla.
V tu chvíli otevře ležící dívka oči a upře na ni překvapený, tázavý pohled. Její oči jsou sytě zelené, narušené pouze úzkými zorničkami.

Vinae sebou prudce trhla. Kamenná podlaha ji studila do zad, jak ve spánku sklouzla ze slámy. Tetování na levé ruce zářilo. Než se stihla zamyslet nad tím, co se právě stalo, spatřila kousek od mříží své cely temnou postavu zahalenou do pláště, s kapucí staženou do tváře.
Projelo jí zděšení. Gerezon! Sledoval ji, zatímco spala? Co když mluvila ze spánku a řekla něco, co neměla?
Pak se však uklidnila. Tohle nebyl Gerezon. Z kouzelníka vyzařovala jakási aura čehosi děsivého. Teď nic takového necítila. A navíc, tenhle člověk měl jinou postavu. Byl docela vysoký a držel se zpříma, podle obrysu, který se rýsoval u jeho boku, měl u sebe meč. Gerezon u sebe meč, alespoň tomu tak bylo vždy, když ho viděla, nenosil.
Ale kdo to tedy je? Neznámý stál nehybně a zjevně ji pozoroval. Obyčejný strážný by s ní neztrácel čas. Kdyby ji chtěl někdo vyslýchat, už by tak učinil. Neměl důvod k tomu tam jenom tak postávat a pozorovat ji.
Tak kdo to je? Chtěla to zjistit. Nebála se, že by mohlo přijít něco horšího, než co ji dosud potkalo a tak vykřikla: "Kdo jsi a co chceš?"
Neznámý stál mlčky. Ani jediným pohybem neprojevil, že by jí slyšel. Dívku to znepokojovalo víc, než kdyby jí vyhrožoval. Je dost nepříjemné, když vás někdo upřeně pozoruje, někdo, o kom nevíte, kdo o to je, a co mu jde.
Na chvíli z toho znervózněla, pak jí však tvář ztvrdla. Opětovala pohled se stejnou zarputilostí, jako neznámý hleděl na ni. Pak přikročil těsně k mřížím, ale jeho tvář stále kryla kapuce. Šepotem, dost tichým na to, aby nedokázala rozlišit pravý zvuk jeho hlasu, ale dost hlasitým na to, aby mu dobře rozuměla, se otázal: "Jak se jmenuješ?"
"K čemu ti bude mé jméno? Neznám tě a nevidím důvod k tomu ti ho říkat."
Zpod kápě se ozval tichý smích: "Myslím, že mě znáš. Alespoň trochu. Přesto pro tebe mám návrh. Ty mi řekneš své jméno a já ti řeknu své. To je poctivé, ne? Jméno za jméno."
"Dobře, ale začneš."
"Nevěříš mi?"
"Ne."
"Chápu. Máš pro to důvod. Jsem Kuma."
"Vinae. Jak si to myslel, že tě znám? V životě jsem tvé jméno neslyšela."
"To není podstatné."
"Jak není podstatné? Chci vědět, kdo jsi, a tvoje jméno mi nic neříká."
"Taky nemá. Co chceš dělat teď, když je tvoje přítelkyně držená královským kouzelníkem?"
"To rozhodně nemám chuť ti říkat."
"Opravdu? Mohlo by tě zajímat, že ta dračí princezna si má vzít korunního prince."
Vinae se zachvěla. Takže to není jen nějaký zvědavec ze stráží. Ví o její situaci a ví toho ještě víc než ona. Co tu chce? Má na ní vyzvědět nějaké informace?
"Odkud to víš?" zeptala se prudce Kumy (jestli to vůbec bylo jeho jméno) a vrhla se k mřížím. Okovy se jí bolestivě zaryly do rukou.
"Mám své zdroje, ale ty si nechám pro sebe. Chci vědět, odkud pocházíš."
Chtějí se k ní dostat přes její rodinu? To mají smůlu. K rodičům nechovala nijak silné city. Popravdě jí byli celkem lhostejní. Ale proč by mu to měla říkat. A tak mlčela.
Chvíli ještě stál u mříží a hleděl dovnitř. Pak se otočil a odešel. Ponechal tak dívku jejím neveselým myšlenkám. Kdo to vlastně byl a co chtěl. Ani z jejich rozhovoru se o něm nic nedozvěděla. Měla je jeho jméno. Kuma. Znělo tak obyčejně.
Vrátila se zpět k tomu, co jí řekl. Opravdu si má Zarré vzít korunního prince? Příliš jí to nedávalo smysl. Proč by někdo chytal dračici, aby si ji vzal? Princ si přece mohl vzít kteroukoli z princezen okolních zemí. I když, v tom snu před Kumovým příchodem, ta dívka byla Zarré. Vinae jasně rozpoznala její rysy a navíc, dračí princezna přece říkala, že má zestárnout na osmnáct nebo devatenáct let. Takže to určitě byla ona. A v tom případě, Zarré byla snad tou nejhezčí na světě. Poté by dávalo smysl, že si ji princ vezme kvůli kráse.
To by sedělo, i podle toho, co se o královské rodině vyprávělo. Vyvolala si v mysli vzpomínky na chvíle, kdy prince spatřila. Byl pohledný, to ano, ale jeho povaha byla otázkou. Pokud však byl schopný unést dívku kvůli její kráse a vzít si ji za ženu jen kvůli tomu, nezeptat se ji na její názor, ani zda ho miluje, nestál zřejmě za nic. Zarré je v nezáviděníhodné situaci. To už i Vinae sama je na tom líp než ona. Alespoň dívka by radši byla ve vězení než si vzít někoho z donucení.
Ale Zarré má přece magii, může vzdorovat.

Jak tak Vinae seděla a přemýšlela, něco jí došlo. Jsou tu s ní přece věznění odborníci na královskou rodinu! Tiše zavolala do šera.
Po chvilce přišla odpověď.
"Co víte o korunním princi?" zeptala se.
Dostalo se jí mnoho odpovědí, z nichž dokázala složit asi tyto informace.
Princ Rastaban je nejstarším synem krále Oktia. Je mu asi dvacet, jeho zvláštní vzhled je zřejmě zaviněn původem jeho matky, o níž však nikdo nic neví. Patří mezi nejoblíbenější syny svého otce, příliš se však nemusí s královým kouzelníkem. Jako nepřítel je nebezpečný a nemilosrdný, rozkazy svého otce plní přesně. Na své muže je tvrdý. Na rozdíl od ostatních princů si příliš nepotrpí na ženy, jeho umění boje je pověstné.
Řekli jí, že o ostatních princích by jí toho dokázali říci mnohem více, ti ji však příliš nezajímali. Chtěla vědět, koho si má Zarré vzít. A když se to alespoň trochu dozvěděla, nebylo jí z toho zrovna lehko u srdce. Bude muset něco udělat. Jenže jak, když trčí ve špinavé kobce s okovy na rukou a chodí ji vyslýchat sám Gerezon. Nejdřív musí utéct. Ale jak?

Sněhurka, co bylo dříve i potom

14. července 2012 v 18:00 | Alvrin |  Povídky
Každý zná pohádku o Sněhurce a zlé královně, kouzelném zrcadlu a sedmi trpaslících. Jak však královna zrcadlo získala a jak to, že si král vzal naskrz prohnilou nevěstu? A vyhrála Sněhurka opravdu nad královnou? Toto je pravda o kouzelném královnině zrcadlu.


Začalo to, když král jedné vzdálené horské říše padl a tíha vládnutí spočinula na ramenech starší ze dvou princezen. Byla silná a moudrá, ale jednu slabinu měla. Její sestra ji nenáviděla, neboť se chtěla zmocnit trůnu. Když jí došly nápady, jak by se mohla své sestry zbavit, vyhledala kouzelnici a ta jí za nesmírnou cenu vyrobila to, co žádala.
Mladší princezna, její jméno bylo Zerden, věnovala jedné ze svých dvorních dam, za veškerou oddanost, se kterou jí sloužila, dar. Nádherné zrcadlo. Dvorní dáma byla nadšená. Nevěděla, že to vše byla jen záminka a Zerden ji ve skutečnosti vybrala kvůli její hrdosti na svou krásu. Zrcadlo totiž nebylo obyčejné, bylo očarováno zlým kouzlem, a jak se v něm dvorní dáma každodenně jí našeptávalo zlé myšlenky a otravovalo srdce. Brzy již nebyl schopná přemýšlet o ničem jiném, než jak vypadat krásně. Tu jí zrcadlo našeptalo, kdo překáží tomu, aby byla nejkrásnější na světě. Královna, mladá a moudrá Zianer. A tu spáchala dvorní dáma ohavný čin. Vkradla se do komnat nic netušící královny a v noci ji probodla.
Zerden vystrojila nádherný pohřeb a svoji sestru na venek hořce oplakávala, v duchu se však smála. Už jí nic nebránilo v cestě k trůnu. Jedno jí však přece nedalo klidu. To, jež slíbila kouzelnici za její služby. Pak už to nevydržela a vydala příkaz, že kdo ji najde a usmrtí, bude štědře odměněn. Lov na kouzelnici začal. Pak se zjevila ve stínech u Zerden v pokoji. Královna zděšením málem omdlela, přesto se jí podařilo přivolat stráže, které kouzelnici přemohly. Nazítří byla kouzelnice popravena, avšak předtím proklela Zerden a ta zmizela přímo před očima všech.
Střídali se panovníci, ale zrcadlo zmizelo z povědomí všech, ukryté hluboko v Zianeřině hrobce. Pak však bylo vyneseno na světlo, a která dívka do něj pohlédla, té mysl byla otrávena zlými myšlenkami. Neboť Zerden byla zakleta v zrcadle a její černé srdce činilo ze zrcadla věc zrádnou a záludnou.
Jednoduchá říkačka, jež pronesla ta, která měla zrcadlo v držení, a tu se v zrcadle objevila krásná tvář a zrcadlo vychvalovalo krásu. Pak, když mělo dostatečnou moc nad svou paní, ukázalo jí její sokyni.
Hnalo ji kupředu a nutilo přinášet jakékoli oběti.

Když zemřela Sněhurčina matka, byly dívce sotva tři a král byl mladý, přestože svou manželku miloval, mohl se znovu oženit. Okouzlila ho princezna z vedlejšího království. Spanilá, něžná a milá, co víc si přát. Princezna se do mladého krále bláznivě zamilovala a následovala svatba.
Princezna však v sobě nesla strach, a jak Sněhurka rostla, strach rostl též. Král totiž ponechal na svém sídle obrazy předchozí královny. Hlavně jako připomínku pro Sněhurku, jaká byla její matka, princezně však připadalo, že je král ztracený ve vzpomínkách, postupně jak Sněhurka rostla, že se upíná hlavně na ni, neboť mu připomíná její matku, a vlastně ji příliš nemiluje. Král si všiml jejího smutku, ale nedokázal zjistit, proč tomu tak je a tak se rozhodl přivézt jí dárek, nevzácnější jaký sežene, aby ji rozveselil. Tak se stalo, že snad náhodou, snad vůli osudu, snad vlivem zrádné mysli Zerdeniny, přivezl své ženě to kouzelné, prokleté zrcadlo.
Brzy znala jeho vlastnosti a plně mu propadla. Kdykoli se jí zazdálo, že něco není mezi ní a králem v pořádku, běžela k zrcadlu a pronesla: "Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější."
A tu ji zrcadlo ujistilo, že: "Ty jsi nejkrásnější má paní," a královna mu uvěřila, neboť člověk snadno uvěří tomu, co touží slyšet, a upokojila se. Dobro v ní bylo zakořeněno hluboko, ale jestliže je někde láska, často právě tam vznikne i nenávist a královna pomalu, ale jistě propadala našeptávajícímu hlasu zrcadla.
Pak král zemřel a zanechal království v rukou své ženy, která upadala stále hloub do moci zrcadla. Začala se zajímat o jedy a černou magii, království začínalo chřadnout.
Jak její adoptivní dcera rostla, krásněla a začala se zajímat o záležitosti kolem vládnutí. Snažila se zlepšit životní podmínky svých poddaných a často kvůli tomu vedla spory s královnou.
A pak zrcadlo znovu projevilo svou krutou mysl. Když k němu královna přišla, aby znovu vyslechla tu příjemnou větu, že je nejkrásnější na zemi, pošeptalo jí zrcadlo sladkým hlasem: "Jsi krásná, má královno, ale Sněhurka je ještě tisíckrát krásnější."
Pak se odehrál příběh, který se dodnes vypráví pod názvem Sněhurka a sedm trpaslíků.
Málokdo však slyšel, co se stalo, když byla královna poražena. Sněhurka zdědila Zerdenino zrcadlo a historie se opakovala. Zerden dál našeptávala zlé myšlenky. Sněhurka však byla silná a než plně podlehla moci zrcadla, hledala způsob, jak se ho zbavit. Ona sama už to nedokázala a nemohla o tom ani nikomu říci, moc zrcadla jí to nedovolila.
Pak jí zrcadlo našeptalo, že tou, která ohrožuje její postavení, je její vlastní dcera. Tu se Sněhurka naposledy vzepřela moci zrcadla a uprchla s ním ze zámku do divočiny. Tam si vzala život, neboť věděla, že by ji zrcadlo nutilo ublížit své dceři, až by nakonec podlehla.
Předtím však ještě sepsala proroctví, že přijde dívka, která se dokáže postavit zrádné Zerdenině mysli postavit a moc kouzelného zrcadla zlomit.