Kapitola 11

22. července 2012 v 15:57
Ozvěna odrážela zvuk jejího hlasu: "Zarré! Zarré! Ré-é!"
Pak pomalu dozněla. Žádná odpověď nepřišla. Zarré tu nebyla, nebo nemohla odpovědět.
Měla si to uvědomit. Dračí princezna byla tak důležitá, že pro ni přijel samotný královský mág a korunní princ. Nezavřeli by ji do obyčejného vězení.
Proč se ten život musí tak komplikovat! Nestačí, že její rodiče stáli za houby a nemá ani měďák, ještě dostala na starost dračí princeznu, po které šel sám král a momentálně ji chytil.
Vztekle praštila rukou do kamenné podlahy. Nepomohlo to, akorát si odřela klouby.
Oči ji začali podezřele pálit. Hněvivě si je otřela.
Náhle zaslechla tiché zasyknutí. Podívala se po zvuku. Cely byly postaveny do kruhu, takže umožňovaly, pokud to nedostatek světla dovolil, pohled do jiných cel. Zvuk se ozval z jedné z protějších cel, trochu ke straně, takže sloup uprostřed místnosti, zřejmě podpírající strop, dívce nebránil ve výhledu. Snažila se prohlédnout skrz šero, aby viděla do kobky. K jejím mřížím byla přitisknutá postava, v níž konečně rozpoznala jakéhosi muže.
Teď k ní polohlasně promluvil: " Nemá cenu volat. V tomhle oddělení žádná další holka není. A jestli ji má v drápech Gerezon, můžeš se rozloučit s tím, že ji ještě nikdy uvidíš. Nejspíš už bude po ní."
"Co vy o tom víte? Zarré rozhodně není mrtvá! Je pro ně příliš cenná!" vykřikla Vinae. Ale bylo tomu opravdu tak? Vinae si nebyla jistá. Třeba chtěli od dračí princezny jen nějaké informace a až je dostanou, tak ji zabijí. Vinae si přesto byla téměř jistá, že Zarré žije. Měla pocit, že by její smrt cítila. Už dvakrát přece cítila její pocity a smrt by se na jejich spojení musela projevit. Alespoň v to doufala.
"Můžeš mluvit klidně nahlas, stráže sem obvykle přijdou jen jednou za den, ale stejně nemusíš tak řvát. Chtěl jsem tě jenom připravit na nejhorší možnost, aby to pro tebe pak nebyla taková rána, kdyby ses dozvěděla něco o své kamarádce."
"Za takovou přípravu pěkně děkuju. Říkáte vždy všechno tak jemně?"
"Tady není pro jemnost místo. Bylo nás tu dvacet. Za poslední tři dny popravili tři z nás."
Vinae zalapala po dechu: "Proč? Co jste udělali?"
"Vzepřeli se. Proč jsi tu ty? Gerezon si tě vychutnával, podle toho, co jsme slyšeli."
"Přesně nevím," dívka zaváhala. Jsou to vězni, jako ona, ale i tak, má jim říkat o Zarré?
"Utekla jsem s jednou důležitou osobou. Ale nevím, proč mě tu vlastně ještě drží. Tu osobu získali nazpět."
"Takže to byla ta Zarré, kterou jsi volala?"
Vinae přikývla. Pak si uvědomila, že to nemohli vidět: "Ano."
"Jestliže je ta Zarré důležitá osoba, jak říkáš, mohli by z tebe chtít získat o ní nějaké informace. To odůvodňuje i to, že tě sám Gerezon vyslýchal."
"Asi máte pravdu."
Vinae si příliš z výslechu nepamatovala, ale vzpomínala si, že se kouzelník ptal na dračí království a na cosi ohledně dračí moci. Ale už toho řekla dost a chtěla zjistit víc.
"Kvůli čemu jste se vzepřeli?"
"Každý máme své důvody. Ale všichni máme jedno společné. Odpor proti králi a hlavně proti jeho mágovi. Jeho srdce i mysl jsou ještě prohnilejší než královo. Mnozí z nás přišli o své známé, příbuzné, rodiny, o svoji čest i smysl života kvůli němu. Bojujeme proti němu, aby další nedopadli stejně. Král musí být svrhnut, ale hlavní je odstranit Gerezona. Je lstivý a jeho magie je nesmírně mocná."
Ano, to si Vinae uvědomovala. Nirke ji varovala.
"Ale copak nejsou v Getharii nějací jiní mágové? Kdyby se spojili, mohli by přece Gerezona přemoci." Ne, v Getharii se žádní mágové nevyskytují. Lidé v této zemi nedokážou kouzlit. Je tu pár těch, kteří dokážou nějaké drobnosti, jako zesílit účinek bylin nebo zabarvit oheň do jiné barvy, ale jejich síly jsou nepatrné. Královskému kouzelníkovi by byli k smíchu, a možná by mu nestáli ani za ten smích. Ne, my musíme bojovat jinak."
Náhle se ozval zvuk těžkých kroků a mezi cely vpochodovali ozbrojenci. Odemkli dveře jedné z cel a vytáhli z ní muže. Jeho 2 "spolubydlící" se ho snažili bránit, ale stráže je snadno zastavili. Vyvlekli muže ven a zabouchli dveře cely. Pak vzali vězně mezi sebe a odváděli ho pryč.
Jak procházeli kolem Vinaeiny cely, dívka mu pohlédla do tváře. Byla vychrtlá, zarostlá plnovousem, podepsalo se na ní mnohé trápení. Z toho, co se před tím při rozhovoru dozvěděla, se dalo soudit, že ten muž jde na smrt. Přesto, i když byl jeho krok šouravý a pohyby unavené, jeho oči podivně planuly. Ten muž musel mít obrovské odhodlání. Vinae k němu pocítila obdiv.
Pak stráž za ním pokročila kupředu a ona ho ztratila z očí. Celá ta skupinka zmizela v chodbě. Ještě chvíli bylo slyšet zvuk jejich kroků, pak znovu nastalo ticho, přerušované jen občasným zašustěním slámy, když se někdo na ní pohnul. Kdesi kapala voda. Její pravidelné ťukání na kámen dostávalo dívku do podivné malátnosti. Stáhla se do koutku své cely na tu trošku slámy, která tu ležela a stočila se, jak jen jí to umožnily ruce v okovech, do klubíčka.
Neměla už náladu se s někým bavit. Chtěla jen klid. Přemýšlela o tom, že by měla vymyslet, jak se odtud dostat, ale byla příliš unavená. Snad později.

Překrásné komnaty. Temně fialový koberec, modré závěsy, vyšívané zlatou nití, stěny obložené tmavým, lesklým dřevem. Vyřezávané skříně se zrcadly ve dveřích. Vysoké okno s barevnou výplní a s ozdobnou mříží. Naproti oknu nízké lůžko. Světlo pronikající oknem kreslí ornamenty na postavě na tom lůžku ležící. Dlouhé zlaté vlasy spadají z lůžka dolů a rozprostírají se po koberci. Částečně zakrývají i její šat, bílý, s širokými rukávy a zlatou výšivkou. Na hrdle jí, zavěšen na řetízku, spočívá černý kámen.
Udělá několik kroků blíž a pohlédne neznámé do tváře. Vypadala asi na devatenáct let a její tvář byla nesmírně krásná. Bělostná pleť bez jediné chybičky, jemně vykrojená ústa barvy večerních červánků, lehce sešikmené oči stíní dlouhé řasy. Nad bílým čelem zlaté kadeře. Její tvář jí je důvěrně známá, přesto si nemůže vzpomenout, kdo to je, ani odkud ji zná.
Náhle se jí zrak rozostří a má pocit, jakoby viděla skrz její kůži a to vidí, ji zaujme. Jakoby uvnitř té neznámé- známé byly tisíce zlatých potůčků, sbíhajících se u velkého černého jezera. Znovu zaostří pohled. Tím jezerem je černý kámen, který visí na hrdle. Se zaujetím vezme kámen do rukou, aby si ho prohlédla.
V tu chvíli otevře ležící dívka oči a upře na ni překvapený, tázavý pohled. Její oči jsou sytě zelené, narušené pouze úzkými zorničkami.

Vinae sebou prudce trhla. Kamenná podlaha ji studila do zad, jak ve spánku sklouzla ze slámy. Tetování na levé ruce zářilo. Než se stihla zamyslet nad tím, co se právě stalo, spatřila kousek od mříží své cely temnou postavu zahalenou do pláště, s kapucí staženou do tváře.
Projelo jí zděšení. Gerezon! Sledoval ji, zatímco spala? Co když mluvila ze spánku a řekla něco, co neměla?
Pak se však uklidnila. Tohle nebyl Gerezon. Z kouzelníka vyzařovala jakási aura čehosi děsivého. Teď nic takového necítila. A navíc, tenhle člověk měl jinou postavu. Byl docela vysoký a držel se zpříma, podle obrysu, který se rýsoval u jeho boku, měl u sebe meč. Gerezon u sebe meč, alespoň tomu tak bylo vždy, když ho viděla, nenosil.
Ale kdo to tedy je? Neznámý stál nehybně a zjevně ji pozoroval. Obyčejný strážný by s ní neztrácel čas. Kdyby ji chtěl někdo vyslýchat, už by tak učinil. Neměl důvod k tomu tam jenom tak postávat a pozorovat ji.
Tak kdo to je? Chtěla to zjistit. Nebála se, že by mohlo přijít něco horšího, než co ji dosud potkalo a tak vykřikla: "Kdo jsi a co chceš?"
Neznámý stál mlčky. Ani jediným pohybem neprojevil, že by jí slyšel. Dívku to znepokojovalo víc, než kdyby jí vyhrožoval. Je dost nepříjemné, když vás někdo upřeně pozoruje, někdo, o kom nevíte, kdo o to je, a co mu jde.
Na chvíli z toho znervózněla, pak jí však tvář ztvrdla. Opětovala pohled se stejnou zarputilostí, jako neznámý hleděl na ni. Pak přikročil těsně k mřížím, ale jeho tvář stále kryla kapuce. Šepotem, dost tichým na to, aby nedokázala rozlišit pravý zvuk jeho hlasu, ale dost hlasitým na to, aby mu dobře rozuměla, se otázal: "Jak se jmenuješ?"
"K čemu ti bude mé jméno? Neznám tě a nevidím důvod k tomu ti ho říkat."
Zpod kápě se ozval tichý smích: "Myslím, že mě znáš. Alespoň trochu. Přesto pro tebe mám návrh. Ty mi řekneš své jméno a já ti řeknu své. To je poctivé, ne? Jméno za jméno."
"Dobře, ale začneš."
"Nevěříš mi?"
"Ne."
"Chápu. Máš pro to důvod. Jsem Kuma."
"Vinae. Jak si to myslel, že tě znám? V životě jsem tvé jméno neslyšela."
"To není podstatné."
"Jak není podstatné? Chci vědět, kdo jsi, a tvoje jméno mi nic neříká."
"Taky nemá. Co chceš dělat teď, když je tvoje přítelkyně držená královským kouzelníkem?"
"To rozhodně nemám chuť ti říkat."
"Opravdu? Mohlo by tě zajímat, že ta dračí princezna si má vzít korunního prince."
Vinae se zachvěla. Takže to není jen nějaký zvědavec ze stráží. Ví o její situaci a ví toho ještě víc než ona. Co tu chce? Má na ní vyzvědět nějaké informace?
"Odkud to víš?" zeptala se prudce Kumy (jestli to vůbec bylo jeho jméno) a vrhla se k mřížím. Okovy se jí bolestivě zaryly do rukou.
"Mám své zdroje, ale ty si nechám pro sebe. Chci vědět, odkud pocházíš."
Chtějí se k ní dostat přes její rodinu? To mají smůlu. K rodičům nechovala nijak silné city. Popravdě jí byli celkem lhostejní. Ale proč by mu to měla říkat. A tak mlčela.
Chvíli ještě stál u mříží a hleděl dovnitř. Pak se otočil a odešel. Ponechal tak dívku jejím neveselým myšlenkám. Kdo to vlastně byl a co chtěl. Ani z jejich rozhovoru se o něm nic nedozvěděla. Měla je jeho jméno. Kuma. Znělo tak obyčejně.
Vrátila se zpět k tomu, co jí řekl. Opravdu si má Zarré vzít korunního prince? Příliš jí to nedávalo smysl. Proč by někdo chytal dračici, aby si ji vzal? Princ si přece mohl vzít kteroukoli z princezen okolních zemí. I když, v tom snu před Kumovým příchodem, ta dívka byla Zarré. Vinae jasně rozpoznala její rysy a navíc, dračí princezna přece říkala, že má zestárnout na osmnáct nebo devatenáct let. Takže to určitě byla ona. A v tom případě, Zarré byla snad tou nejhezčí na světě. Poté by dávalo smysl, že si ji princ vezme kvůli kráse.
To by sedělo, i podle toho, co se o královské rodině vyprávělo. Vyvolala si v mysli vzpomínky na chvíle, kdy prince spatřila. Byl pohledný, to ano, ale jeho povaha byla otázkou. Pokud však byl schopný unést dívku kvůli její kráse a vzít si ji za ženu jen kvůli tomu, nezeptat se ji na její názor, ani zda ho miluje, nestál zřejmě za nic. Zarré je v nezáviděníhodné situaci. To už i Vinae sama je na tom líp než ona. Alespoň dívka by radši byla ve vězení než si vzít někoho z donucení.
Ale Zarré má přece magii, může vzdorovat.

Jak tak Vinae seděla a přemýšlela, něco jí došlo. Jsou tu s ní přece věznění odborníci na královskou rodinu! Tiše zavolala do šera.
Po chvilce přišla odpověď.
"Co víte o korunním princi?" zeptala se.
Dostalo se jí mnoho odpovědí, z nichž dokázala složit asi tyto informace.
Princ Rastaban je nejstarším synem krále Oktia. Je mu asi dvacet, jeho zvláštní vzhled je zřejmě zaviněn původem jeho matky, o níž však nikdo nic neví. Patří mezi nejoblíbenější syny svého otce, příliš se však nemusí s královým kouzelníkem. Jako nepřítel je nebezpečný a nemilosrdný, rozkazy svého otce plní přesně. Na své muže je tvrdý. Na rozdíl od ostatních princů si příliš nepotrpí na ženy, jeho umění boje je pověstné.
Řekli jí, že o ostatních princích by jí toho dokázali říci mnohem více, ti ji však příliš nezajímali. Chtěla vědět, koho si má Zarré vzít. A když se to alespoň trochu dozvěděla, nebylo jí z toho zrovna lehko u srdce. Bude muset něco udělat. Jenže jak, když trčí ve špinavé kobce s okovy na rukou a chodí ji vyslýchat sám Gerezon. Nejdřív musí utéct. Ale jak?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama