Srpen 2012

Kapitola 14

23. srpna 2012 v 20:58
Ležela na chladné zemi. Věděla, že by se alespoň měla pokusit dostat se na slámu v koutě, ale nebyla schopna se pohnout.
Kdyby mohla, svíjela by se bolestí, ale každý pohyb bolest jen zhoršoval a tak se snažila nehýbat, zatínala zuby, aby nekřičela, když se náhodou pohnula a po tvářích jí stékaly slzy. Byla jí zima, přestože jí rány pálily a třásla se po celém těle.
Jakoby zdálky vnímala stráže, jak vyvádějí jednoho z vězňů. Kousek od ní stál nový džbán s vodou. Trápila ji strašná žízeň, přesto nedokázala své tělo přimět, aby se k němu přiblížilo.
A tak jen tak ležela, zmučená, zlomená. Pak začala potichoučku odříkávat text písně, kterou ji jako malou naučil jeden kupec. Byla to balada a měla přes deset slok, ale Vinae se ji naučila celou, neboť jí přišla překrásná.
Teď ze sebe vyrážela její slova, tichými, třaslavými, trhanými vzlyky. Došla k poslední sloce a začala znovu od začátku. Omílala to znovu a znovu, jako jakousi modlitbu, chraptivým šepotem, až jí hlasivky vypověděly službu.
Teprve pak si uvědomila, že je zde nezvykle jasno. Slyšela hluk, a když opatrně otočila hlavu, spatřila, jak toho muže, kterého předtím odvedli, vrací zpět do cely.
Vězeň nebyl schopen jít sám a tak ho kat táhl za sebou. Připnul mu okovy a ponechal ho ležet na zemi. Poté vzal z držáku pochodeň a odešel.
Vinae chvíli hleděla do temnot směrem, kde ležela cela toho muže, pak sebrala síly a začal se plazit k místu, kde viděla džbán. Každý pohyb jí vhrknul do očí nové slzy bolesti, několikrát zastavila a potlačovala křik, než byla znovu schopná pokračovat, přesto vytrvala, neboť si byla jistá, že jestli se teď nenapije, nebude už nikdy mít dost síly to udělat.
Konečně narazila šmátrající rukou na hladký povrch džbánu. Donutila své ztýrané tělo, aby se posadilo a své ruce, aby zdvihly džbán k ústům. První doušek byl úžasný, druhý též, pak se jí žaludek obrátil naruby.
Sotva stačila postavit džbán, aby nevylila drahocennou vodu a již přišla další vlna nevolnosti. Nemohla dělat nic, jen lapat po dechu, když se jí žaludek vzedmul a vyzvracela, vše, co obsahoval. Pak už neměla, co zvrátit, přestože se jí vnitřnosti stále stahovaly v křeči, částečně z bolesti, částečně ze zápachu, který to zavinilo. Zhroutila se kousek dál od té nechutné hromádky, před očima se jí dělaly mžitky, hlava se jí točila. Nedokázala by určit, na které straně je stěna, k níž je přidělán řetěz jejích okovů.
Minuty, hodiny, dny, týdny? Netušila, kolik času uběhlo a ani se o to nestarala. Takhle zle jí bylo snad jen jednou, když snědla v lese nějakou neznámou, zcela určitě jedovatou rostlinu a pak jí zrudla kůže a vyrašily na ní pupínky. Tenkrát měla štěstí, že přežila. Teď však přemýšlela o smrti jako o vykoupení. Stačil by jí i spánek, ale ten nepřicházel.
Dvakrát se pokusila napít a dvakrát to vyzvracela. Teprve napotřetí se jí podařilo v sobě něco udržet, ačkoli jen málo, neboť při prvním náznaku rychle odložila džbán.
Potom už se nedokázala zvednout, aby se napila.
Chvílemi se třásla zimou, chvílemi ji polévalo horko a stále tu byla ta nikdy neutuchající bolest.

Světlo. Přikrčila se. Přišli pro mě! Zase mi chtějí ublížit! Ne, už ne, ať si nejdou pro mě!
Ta barva však byla jiná! Tohle nebylo jasné, oranžové světlo pochodně. Tohle bylo rudé a trochu tlumené. Co je to zač?
Pak do kruhové místnosti mezi celami vpadlo několik postav v tmavých pláštích. Rozdělily se a zamířily ke dveřím cel. Ozvalo se zacinkání klíčů a dveře několika cel se otevřely. Postavy vnikly dovnitř a pak vyšly ven s osvobozenými vězni.
Jedna z osob v plášti se zastavila i před Vinaeinou celou.
Dívka na ni hleděla netečně, nějak jí nedocházelo, že by mohla poprosit o pomoc, o vysvobození.
Neznámý tiše zavolal na jednoho ze svých společníků a ten přiběhl.
"Co s ní? Vezmem ji sebou?"
Druhý na ni zkoumavě pohlédl a zřetelně sebou trhl: "Vinae?"
Teď sebou trhla pro změnu dívka. Kdo to je, že zná její jméno? Ten hlas jí byl povědomý, ale nedokázala si ho přiřadit a neznámý měl tvář zahalenou, takže ji nemohla spatřit.
"Jo, bereme ji sebou."
Neznámý otevřel dveře její cely a uvolnil její ruce z pout.
Když viděl, v jakém je stavu, ani se neptal, jestli dokáže jít. Co nejjemněji ji zdvihl a vynesl ven.
Ostatní muži se zatím shlukli doprostřed místnosti a zachránci chvatně rozdali vězňům stejné pláště, jako měli sami.
Když k nim neznámý přikročil s Vinae v náručí, jeden z osvobozených mužů se zatvářil nespokojeně:
"Tahle zradila Ardu. Kvůli tomu, že ho jmenovala, takhle dopadl."
"Podívej se na ni. Myslíš, že jmenovala Ardu, aby mu ublížila? Spíš to bylo ze zoufalství. Jen aby je uspokojila a oni už nepokračovali.
Chceš ji tu nechat a mít ji na svědomí? Vystavit ji dalšímu setkání s Gerezonem?"
Muž se neklidně zavrtěl. Teď, když mu jeho oponent předestřel tohle, bylo jasné, že musí dívku vzít sebou, přestože mu to nebylo po chuti. Bylo jasné, že nemůže dívku nechat napospas dalším kouzelníkovým ukrutnostem.
"A navíc," dodal dívčin zastánce, "mám osobní důvody pro to vzít ji sebou."
Jeden z temnopláštníků, muž urostlé postavy, k němu natáhl ruce: "To stačí, vezmu ji, ať jsme rychlejší."
Zabalily Vinae do jednoho z plášťů a ten muž ji vzal do náručí. Další podepřel Ardu a vyrazili.
Putovali spletí chodeb. Vinae cestu příliš nevnímala. Cesta její stav rozhodně nezlepšila a navíc přemýšlela, kdo je ten člověk a co po ní chce. Zná její jméno! A osobní důvody? Jaké?
Znovu si v hlavě přehrávala ten hlas, zatímco bez hlesu spěchali chodbami. Potom jí to došlo. Už ví, odkud ten hlas zná!
Když došla k tomuhle zjištění, začala věnovat trochu pozornosti cestě a tu si uvědomila, že téměř jistě nestoupají k východu, nýbrž míří stále hlouběji do podzemního bludiště.
Její zachránci určitě vědí, co dělají, ujišťovala se v duchu. Ale byla tu ještě jedna věc a tak tiše zavolala to jméno, nad kterým tak dlouho přemýšlela: "Feare!"
Vyšlo to spíše jao neslyšné vydechnutí, než zavolání, ale její nosič to zřejmě slyšel, neboť přivolal neznámého, který teď byl už známým.
"Feare, musíme vysvobodit Zarré."
"Koho že?"
"Zarré, Nirke příbuznou, tu zlatou. Gerezon ji někde drží."
"Už vím, koho myslíš. Je to však nemožné, teď musíme co nejrychleji zmizet."
Sotva že domluvil, zase se vzdálil a nedal tak dívce možnost protestovat.

Kapitola 13

21. srpna 2012 v 18:00
Úzkost. Volala o pomoc. Přicházela, avšak zase zmizela. Pak ji ten zlý očaroval a ona se probrala do tohoto světa. A ona tu byla. Spolu uprchly a skryly se u Bílé princezny Nirke, té, která je ztracená. A pak přišla smrt. A jediná, kterou kdy ze svého národa poznala, zmizela. Bolest jí projela jako nůž a probrala ji k životu.
Nad ní se klenul strop pokrytý temně modrou látkou, připomínal oblohu. Kde to je? Posadila se a uvědomila si, že se cítí větší. V zrcadle na protější stěně spatřila svůj odraz. Bledá tvář s velkýma očima a vlasy zlatými jako její šupiny. Ano, už dosáhla své zralosti.
Na sobě měla jakési bílé šaty. Kdo jí je oblékl? A kde to tedy je? Přepychový pokoj, na oknech však byly mříže. Náhle pocítila závan nebezpečí. Ohlédla se. U dveří spatřila muže. Jeho oči byly stejné jako její. Ne, už ji nepřemůže.
Pak se znovu propadla do světa snů a bloudila ve vzpomínkách.
Tolik vědomostí, síla Bílé princezny ji zaplavila. Náhle znala tolik, máločemu z toho rozuměla. Avšak ta, která ji zachránila, ji chytila za ruku a odvedla do hlubin lesa, tam, kde panuje stálé šero. Byla tak nervózní.
Noc, ve své dračí podobě, v temnotě a v dešti se roztřásla, když se vzpomínky na smrt Bílé princezny vrátily a dolehly na ni s nečekanou silou. Pak se jí dotkla dívka, která ji zachránila a ona se uklidnila. Úsvit, zlaté slunce nad obzorem, ranní mlhy. Hádka se zachránkyní a pak rozhovor s ní. Teď už chápala více.
Její zachránkyně se jmenovala Vinae. Byla to hezká dívka. S tmavší pletí než měla ona, ale to v téhle zemi zřejmě všichni. Mluvili spolu o Nirke a také o její zemi. Trpce si přitom uvědomovala, jak zoufale málo toho o své vlasti ví.
Nirke ji předala hlavně znalost magie a jazyků, schopnost číst a psát, počítat a mnoho dalších věcí, které věděla, ale zdaleka jí nedala dost o její rodné zemi.
Na chvíli se ztratila v mysli Bílé princezny a spatřila pár jejích vzpomínek. Pohledný mladík stojící mezi stromy, ten samý člověk s vyděšenou tváří. Oblíbené místo u vodopádu.
Zastyděla se, že tak sleduje cizí myšlenky a vrátila se do bližší minulosti.
Zastávka u potoka. A pak to stvoření. Bylo obrovské a děsivé. Marně pátrala v Nirkeiných vzpomínkách. Nic takového tam nebylo. Prchaly. Cítila z té bytosti hněv, ale také strach, strach o své mládě. Pak se proměnila a její vnímání věcí se změnilo. Vrhla se proti tomu stvoření. Ačkoli mu nechtěla ublížit, ohrožoval je a musela ho zastavit. Pak ji odmrštilo a ona spatřila Vinae, jak se proti tomu zvířeti rozbíhá.
Magie, boj proti tomu, jenž byl téměř jako ona a přece ne. Bála se ho, přesto bojovala. Vinae jí pomohla, dodávala jí sílu.
Pak se jí však mihla hlavou myšlenka, která nabyla její a ona polevila a prohrála. Myšlenku však zpátky nepřivolala.
Gerezon a vedle něj jakýsi mladík, podle toho, co věděla, princ. Kouzelník cosi vytváří. Vyzařuje to nebezpečí. Zkoušela se proměnit a povedlo se jí to, avšak nikterak jí to nepomohlo. Příliv bolesti. A pak už nic. Prázdno. Nedokázala si vybavit nic.
Přeskočila poslední vzpomínku, aby znovu nezakoušela tu bolest, a vrátila se k okamžiku boje. Znovu a znovu si přehrávala ten okamžik. Nabyla jistoty. Ta myšlenka patřila Nirke a měla cosi společného s Gerezonem.
Už ji skoro měla, když náhle pocítila, jak se jí cosi dotklo. Jakoby někdo nebo něco odstranilo z její hrudi tíhu, kterou však doposud nevnímala. Otevřela oči. Nad sebou spatřila Vinae. Bylo s ní však cosi v nepořádku, neboť skrz ni bylo vidět okno s ozdobnou mříží a vlajícími závěsy. Pak ten přelud zmizel.
Zarré však díky tomu pocítila, co ji tíží. Byl to ten černý kámen na jejím krku. Cítila, jak z ní vysává sílu. Zvedla ruce a nahmatala zapínání řetízku, na kterém kámen visel. Chvíli s ním zápasila, pak povolilo a ona jej rychle odhodila do kouta.
Najednou se cítila volnější a jakoby se jí zostřily smysly. Prohlížela si pokoj. Vypadal jako pro princeznu. Ale nakonec, ona je princezna. Přesto, tenhle pokoj byl podezřelý. Ať se snažila, jak chtěla, nevzpomněla si, jak se sem dostala. Byla tu jen černá díra. Jasné však je, že je zpět v paláci. Takže, musí co nejrychleji zmizet. Vstala, přešla k oknu, otevřenému dokořán a pohlédla ven. Byla vysoko, zřejmě ve věži. Stará tradice, zavírat princezny do věží. Alespoň podle toho, co jí předala Nirke za znalosti o lidských pohádkách.
Ale v pohádkách nebyly princezny dračicemi. Taková výška jí nebude dělat problém. Zalomcovala mříží. Nic, držela pevně.
Dobrá, zkusím to jinak. Povolala magii, přišla, přestože pomalu a zdráhavě. Nebyla to ta radostná, plná energie, kterou použila tenkrát proti Gerezonovi. Ale stačila a to bylo hlavní. Odstranit mříž pak byla v celku hračka.
Zarré se vyhoupla na okenní parapet a pohlédla dolů. Stačí jeden skok a bude volná.

Kapitola 12

18. srpna 2012 v 21:38
Čas ubíhal. Vinae upadla do jakéhosi napůl bdělého stavu. Hleděla do šera, občas upadla do dřímoty, občas se pohnula při pokusu získat více pohodlí.
Pak pochodeň zaplápolala a zhasla a rázem se dívka ocitla v úplné temnotě. Přišlo to tak náhle, že sebou trhla.
"Co se děje? Copak někdo nepřijde, aby tu pochodeň vyměnil?"
Jeden z jejích spoluvězňů jí odpověděl: " To by se dost podražilo, holka. Víš, kolik vězňů tady je? Jak rozsáhlé jsou královské kobky?
Je to úplné bludiště a tam, kde končí cely, jsou ještě chodby. Nikdo přesně neví, kam až je možné se těmi chodbami dostat, ale říká se, že po městě jsou stovky tajných vchodů do těchto katakomb."
Kdosi cosi podotkl a pak se chvíli tiše dohadovali, až Vinae začala docházet trpělivost.
Konečně muž opět promluvil: "No, trochu jsem odbočil od tématu. Každopádně se nevyplatí mít všude pochodně, takže ji strážný vymění jen jednou denně, když nese vodu, občas jídlo, ale často to ani neudělá. Dnes byla výjimečná situace kvůli tvému výslechu."
Pak zmlkl a Vinae vycítila, že se už víc nedoví.

Tma, ticho, jen občas tiché capkání, snad kdesi přeběhla krysa. Vinae jakoby se ocitla kdesi v místě, kde neexistuje čas ani život. Jediné, co cítila, byly chladné okovy na rukou a tvrdá podlaha. Občas kdesi zarachotily řetězy, jak se někdo z vězňů pohnul.
Začala pociťovat hlad a žízeň, ale jídlo nedostala a téměř všechnu vodu vylila, když upustila džbán. Teď toho hořce litovala. Žíznivě spolykala těch pár kapek, které ve džbánu zůstaly, ale to zdaleka nestačilo.
Pak uslyšela kroky. Byl to celkem tichý zvuk, ale odrážel se od stěn vězení, a to, jak se tak pravidelně ozýval z temnoty, znělo výhružně.
Potom se kdesi napravo objevila zlatá záře. Světlo zjasnělo, až musela Vinae, jejíž oči přivykly temnotě, zamrkat.
Když oči znovu otevřela, stál u její cely strážný a odemykal dveře. Kousek opodál stál další muž. Byl celkem ohledným, ale jeho oči byly chladné.
Strážný odepnul delší řetěz, kterým byla připoutána ke zdi, chytil její pouta a donutil ji vstát. Vyvedl ji ven z kobky a pryč chodbou. Ten druhý muž je tiše následoval. Bylo to zneklidňující.
Procházeli bludištěm chodeb. Z některých se ozýval nářek, v některých bylo mrtvé ticho. Plápolavé světlo pochodně vrhalo stíny po okolních stěnách a dodávalo jejich cestě ještě více na hrůznosti.
Vinae jen na chvilinku zauvažovala o útěku, ale určitě by nenašla cestu. A navíc, když se ohlédla na muže za sebou, byla si jistá, že by ji chytil, a zdaleka si nebyla jistá, co by jí udělal.
A tak se raději držela u strážného.
Pak se voják zastavil, ten zvláštní muž je předešel a otevřel bytelné dveře na konci chodby.
Vkročili dovnitř. Dívce stačil jediný pohled, aby pochopila, kde jsou.

Vinae fascinovaně hleděla na žhnoucí konec tyče. Nedokázala pohlédnout jinam. Za sebou uslyšela hlas. Přestože ho nenáviděla, zjistila, že má nádherný zvuk.
"Jak se jmenuješ?"
Zaváhala. Žhavý konec se přiblížil.
Proč by to nemohla říct? Co můžou dělat s jejím jménem.
"Vinae, jmenuji se Vinae."
Kat odložil železo k ohni.
"Vida, že to jde. Takhle si budeme rozumět a ani ti nebudu muset ublížit."
Vinae se zachvěla, přestože zde bylo až nepříjemně teplo. Ten krásný, průzračný hlas zněl tak chladně.
Pak přiletěla další otázka: "Kdo tě poslal?"
"Nikdo mě neposlal."
"Kdo jsou tvé spojenci ve městě?"
"Nemám žádné spojence."
Do ruda rozžhavené železo se přiblížilo a dotklo se její odhalené paže. Vzepjala se v poutech, když pocítila žár na kůži, ale řemeny, jimiž byla připoutána, držely pevně.
"Kdo jsou tví spojenci?"
Palčivá bolest jí znemožňovala myšlení.
"Nemám žádné spojence! Prosím, věřte mi!"
Znovu bolest. Jakoby jí celá ruka vzplála.
"Kde bydlí?"
"Vždyť jsem vám říkala, žádné spojence nemám."
"Kde se máte sejít?"
"Heslo?"
"Kde? Co? Jak? Kde? Proč? Kde? Co?"
Otázky padaly jedna za druhou jako rány bičem, ve všech různých obměnách, a Vinae nikdy nedokázala odpovědět a pokaždé přišel trest.
Kolem ní vzplanuly plameny a v nich jako temný stín, jenž se zrodil z nesmírné hrůzy, stál Gerezon, jen oči s úzkými zorničkami se mu leskly.
"Kdo jsou tví spojenci?"
Proč jí nevěří? Přece jim řekla, že žádné nemá. Pak pochopila. Neuvěří jí, dokud jim někoho nejmenuje. V zoufalství vykřikla několik narychlo vymyšlených jmen: "Niriut, Arda, Měďák, Dart, Seun!"
"Kdo je tvým spojencem?"
"Už jsem vám to říkala. Niriut, Arda, Měďák, Dart, Seun."
Nic. Uvěřili jí?
Potom však přišla další otázka a na tu už odpověď nevymyslela. A tak přišla další bolest.
Už ani téměř pro bolest nevnímala.
Náhle zachytila cosi známého. Cosi o Nirke. Kouzelník ji nazýval Nirke Turnal, ale byla to určitě ona.
Co to chtěl vědět? Vinae zoufale potřebovala něco, co by ji alespoň na chviličku zbavilo toho utrpení.
Několik prstů jí kat zlomil nebo vykloubil, tělo měla pokryté popáleninami.
Kde je Nirke? Copak to neví?
"Je mrtvá!"
Nový nával bolesti, plameny se rozrostly.
"Nebylo tam tělo! Kde je?"
"Je to pravda, po smrti se rozpadla na prach."
Tentokrát trest nepřišel, plameny však nepolevily. Dívka cítila, jak jí začínají doutnat vlasy. Uhoří tu!
Z chalup šlehají plameny. Matka křičí. V okně ověnčeném se zjeví plavovlasá hlava. Pak zmizí.
Ten obraz jí vytanul před očima, pak se její zrak vrátil zpět do mučírny, avšak plameny nezmizely, nýbrž šahaly až do výšky dospělého muže.
Chtěla křičet, ale z hrdla se jí už nevydral ani hlásek. Jen krátké zachraptění.
A otázky přišly znovu a ona padala a padala do propasti, kde nečekalo nic, jen nekonečná, sžíravá bolest.

8. Kapitola

3. srpna 2012 v 7:59
Když otevřela dveře na střechu, prohnal se kolem ní průvan a rozcuchal jí vlasy. Rychle za sebou zavřela a zamířila rovnou k zábradlí. Nahnula se přes něj a pohlédla na dvůr. Lidé pod ní byli malí a sevření ve skupinkách a Yae zapochybovala, jestli mezi množstvím lidí vůbec Ryuua najde.
"Ahoj, co tady děláš?"
Yae nadskočila leknutím a prudce se otočila. Tam na střeše nad dveřmi seděl Ryuu. Nohy měl přehozené přes okraj a vesele se a Yae usmíval.
"Fuj, to jsem se lekla."
"Omlouvám se." Ryuův úsměv se rozšířil. Yae najednou nevěděla, co říct. Náhlé objevení chlapce ji vykolejilo a myšlenky se jí rozutekly. Teď je začala rychle sbírat a hledat slova.
"Hledala jsem tě. Chtěla jsem ti poděkovat, že jsi mě vzal na ošetřovnu."
"Nemáš zač." Ryuu se usmál. "Nechceš jít sem?"
Yae zmateně postoupila směrem k Ryuuovi. "Jak ses tam dostal?"
"Z druhé strany je žebřík. To nevíš?"
"Jsem tu poprvé. Sem se totiž nesmí, víš?"
"Nevěděl jsem, ale tušil jsem to, když byly dveře zamčené."
Yae se zarazila s nohou na prvním stupni žebříku a pohlédla nahoru, do tváře Ryuua, který se na ni ze shora díval.
"Zamčeno? A jak ses sem tedy dostal?"
Ryuu se zazubil. "Odemkl jsem si."
"Jak?"
"Paklíčem."
Yae na něj zůstala civět.
"Tak vylezeš sem, nebo ne?"
Yae mechanicky dávala jednu nohu nad druhou až vylezla nahoru. Ryuu jí podal ruku a pomohl na stříšku. Dívka se kolem rozhlédla. Stáli na střeše, která byla nad dveřmi a schodištěm asi dva metry nad úrovní střechy. Pod nimi byla střecha školy a ještě níž lidé.
"Proč sis otvíral paklíčem? To tě nenapadlo, že když je zamčeno, tak se sem nesmí?"
Ryuu se usmál. "Napadlo."
"Tak proč jsi sem šel?"
"Proč jsi sem šla ty?"
"Já se ptala první."
"Dobře, šel jsem sem, protože je tu klid a krásný výhled. Teď jsi na řadě ty."
"Chtěla jsem se odtud rozhlédnout."
"A co jsi chtěla vidět?"
"Nic určitého."
Ryuu na to nic neřekl. Jen se usmál a zadíval na nebe. Na střeše se rozprostřelo ticho. Yae nevěděla, co říct. Prohlížela si Ryuův ostrý profil a přemýšlela, o tom, proč jí připadá tak známý.
"Nepotkali jsme se už?" Z Yae ta otázka vypadla dřív, než se stačila rozmyslet. Sotva ta slova vypustila z úst, už je chtěla vzít zpět. Znělo to tak hloupě, už s tím ale nemohla nic dělat. Po očku se podívala na Ryuua. Ten se k ní otočil a zamyšleně se na ní zadíval.
"Ty jsi ztratila paměť, viď." To nebyla otázka, ale Yae i tak přikývla.
"Hm, takže to nevíš jistě, že mě znáš, viď." Yae se podívala Ryuuovi do očí, trhla sebou, když rozluštila jeho výraz. V očích měl spoustu smutku a ještě něco. Yae se snažila ten pohled vyluštit, tu ale Ryuu mrkl a všechno bylo pryč.
"Tak potkali jsme se už?"
"Kdo ví, Ryuu se zazubil. Třeba si jednou vzpomeneš, co jsi zapomněla a zjistíš, že jsme se nikdy nepotkali, nebo naopak, že jsme byli kamarádi. Kdybych ti to řekl, nebylo by to pak překvapení."
Yae začala být rozzlobená.
"Řekni mi to." To byl rozkaz od někoho, kdo byl zvyklý je rozdávat. Oči jí ztvrdly a hlas nabyl na ostrosti. Yae nebyla zvyklá, že by jí někdo odporoval.
"A když nebudu chtít?" I Ryuu byl vážný.
"Pak toho budeš litovat. Nezapomeň, kdo jsem. Mohu zařídit, aby tě vyhodili ze školy a tvoje rodiče z práce. Stačí slovo a všichni se jen přetrhnou, aby mi vyhověli."
"Opravdu bys to udělala, jen abys dosáhla svého?"
"Proč ne."
"V tom případě, měj se." Ryuu se otočil a seskočil za stříšky, aniž by o Yae jen zavadil pohledem. Dopadl lehce na nohy, otočil se a zmizel za dveřmi dřív, než se Yae stihla vzpamatovat. Teď stála nahoře a vztek v ní pomalu utichal. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Už litovala, že se nechala tak unést a že mu vyhrožovala. Ale ona tak moc chtěla vědět, jestli se už někdy předtím nesetkali. Cítila, že ten nový kluk by mohl být klíčem k jejím vzpomínkám a chtěla to vědět hned. Nebyla příliš trpělivá, konec konců, nikdy to nepotřebovala. Povzdechla si a zamířila k žebříku. John už bude mít starost a jestli si nepospíší, přijde pozdě na gymnastiku.
U vrcholu žebříku se na chvíli zarazila, pak se zamračila a rovnou seskočila dolů. Když to dokáže Ryuu, tak ona taky. Dopad na zem byl tvrdší, než si představovala. Nohy jí zabrněly až ke kolenům a měla co dělat, aby neupadla. Podívala se nahoru. Bylo to výš, než si myslela. Asi měla náraz trochu ztlumit, ale teď už je to jedno. Znovu si vzpomněla na Johna a rozběhla se pryč.



"Dneska jdete později." John otevřel dveře a Yae nastoupila. Už zase jezdila nablýskanou černou limuzínou. Teď, když už všichni věděli, kdo je to bylo jedno a navíc limuzína byla pohodlnější a měla klimatizaci.
"Bavila jsem se se spolužákem, což mi připomíná, Johne, sežeň mi všechno co dokážeš o klukovi jménem Ryuu Tanaka. Chci úplně všechno, co jen půjde. Hlavně by mě zajímalo jeho dětství."
"A na co to potřebujete, smím-li se zeptat?"
"Nesmíš."
John mlčel, dobře Yae znal a věděl, kdy je lepší mluvit a kdy mlčet. Teď to byl ten druhý případ. Mlčky dojeli na místo, John vysadil Yae u vchodu a s přáním příjemné gymnastiky odjel hledat místo k zaparkování.
Yae si povzdechla. Vůbec se nemohla soustředit na cvičení. Pořád myslela na Ryuua a na jejich rozhovor. Snažila se přijít na to, co svými slovy myslel, a tak nedávala úplně pozor, co jim učitelka říká.
"Yae, co je to dneska s vámi?"
"Co? Omlouvám se." Yae si rychle stoupla tam, kam měla a snažila se dávat pozor. I tak se jí myšlenky občas rozutekly, a tak byla ráda, když jí gymnastika skončila a ona se mohla převléknout a jít domů.
Tam zamířila rovnou do svého pokoje a k počítači. Rozhodla se, že se pokusí sehnat si něco o Ryuuovi už teď. Zatím co se počítač zapínal, přemýšlela, kde bude hledat. Jako první jí napadla škola. Tam by mělo být poměrně dost základních informací, od kterých se bude moct odpíchnout při dalším pátrání. Navíc nepředpokládala, že by mněla nějaké zvláštní potíže s tím, hacknout se ho systému školy. Yae, která od malička žila v podstatě sama bez přátel, nebo někoho, s kým by trávila čas, a tak strávila u počítače spoustu času a věděla o nich první poslední. Ještě nikdy se jí nestalo, že by se někam nedokázala hacknout. Napíchla se do stránek školy a rychle procházela údaje žáků. Konečně našla Ryuuovu složku a rychle ji rozklikla.
Čekalo ji však zklamání. Kromě adresy bydliště a datumu přestoupení tam nic nebylo. Žádné osobní údaje, posouzení z minulé školy, nebo cokoliv jiného. To bylo zvláštní. Yae zkusmo rozklikla vedlejší složku, což byla nějaké prvačka Haruki Suzami. Ta měla složku úplně jinou. Byly tam všechny osobní údaje, adresa, jména jejích rodičů a jejich zaměstnání a dokonce i lékařská zpráva z poslední lékařské prohlídky. Další složka byla stejná. Yae se zamyslela. Že by to zkoušela moc brzy, když přestoupil teprve dneska? Možná ještě nestihli jeho složku kompletně doplnit. Samozřejmě nepočítala s tím, že tam bude jeho lékařská zpráva. Tu tam nemá ani ona, protože lékařská prohlídka se dělala v září, a to na škole ještě nebyla, ale přeci jenom myslela, že to bude kompletnější. Že by to zkoušela moc brzy, když přestoupil teprve dneska. Možná ještě nestihli jeho složku kompletně doplnit. Samozřejmě nepočítala s tím, že tam bude jeho lékařská zpráva. Tu tam nemá ani ona, protože lékařská prohlídka se dělala v září, a to na škole ještě nebyla, ale přeci jenom myslela, že to bude kompletnější.
Yae vypnula stránky školy a na okamžik zauvažovala, jestli němá zkusit hledat ještě třeba na matrice. Ale pak to zavrhla.
Lehla si na postel a zadívala se do stropu. Už aby byl zítřek. Odchytí Ryuua ve škole a pořádně ho vyzpovídá. Když se mu pořádně omluví za dnešek, tak jí snad odpoví.
Ale další den se jí s Ryuuem promluvit nepodařilo. Nikdy se jí nepovedlo zastihnout ho samotného. Pořád byl obklopen lidmi a vždy, když k němu Yae zamířila, najednou zmizel.
Když jim končila škola, měla toho Yae právě dost. Zvedla se a zamířila za Ryuuem, který právě opouštěl třídu. V tom ji ale do cesty vstoupilo několik lidí a než se dostala ke dveřím, byl Ryuu už na konci chodby. Yae chvátala, co nejvíc mohla, ale Ryuua už nedohnala. Zklamaně si povzdechla a dveře limuzíny za sebou zabouchla prudčeji, než bylo nutné. V první chvíli si nezaregistrovala papíry, které jí John podával, ale když si jich všimla, hned pochopila.
"Mockrát děkuji Johne, to bylo rychlé." Yae se na Johna široce usmála. S části z vděčnost, zčásti jako omluvu za to, že na něj byla včera tak příkrá.
"Nejsem si jistý, jestli si vaši chválu zasloužím. Tak rychlé to bylo hlavně proto, že nešlo nic najít."
"Jak to?"
"Spíš jsem měl říct, že ani nebylo co najít. Ten kluk, Ryuu, žije sám, rodiče jsou v jiném městě kvůli práci a proto, že se i něj neměl kdo starat, poslali ho sem, kde mají nějaké známé, kteří ho občas zkontrolují. Jinak nejsou moc zajímaví. Jeho matka je sestřička a jeho otec lékař v nějaké soukromé, nedávno založené nemocnici. Ryuu je obyčejný, osmnáctiletý kluk. Adresu jeho bytu tam máte, zdá se, že žije sám. Přistěhoval se minulý týden, takže sousedé o něm nic neví. A to je celkem všechno, co se dalo zjistit. Žádní sourozenci ani další příbuzní. Jenom…"
"Jenom co?"
"Když jste o něj projevila zájem, proklepnul jsem si ho opravdu pečlivě. A když jsem pátral v místě jeho předchozího bydliště, zjistil jsem, že to míst neexistuje."
"Jak, neexistuje?"
"No to místo je,ale je to jen kus lesa, a žádný dům, nebo něco, kde by se dalo bydlet."
"Myslíš, že může jít o omyl??"
"Nevím, ale nejspíš ne. Všechny ostatní údaje jsou naprosto v pořádku. Tohle je jediná věc, co na něm nesedí."
"To je divné, netušíš, proč to tak je?"
"Kdybych se na to díval s předpokladem, že je s ním špatně víc věcí, ale on je skryl, řekl bych, že tohle nebylo z opomnění ale..
"Ale schválně." Dokončila za něj Yae. "Ale proč by to dělal? To skoro vypadá, jako kdyby chtěl, abychom na to přišli."
"Třeba nepočítal s tím, že se v tom někdo bude vrtat."
"To se mi nezdá. Kdyby to byl úplně obyčejný kluk, tak by tam nebyla neexistující adresa. Johne, mohl by jsi se pokusit dozvědět o něm víc? Také jestli jsou tyhle všechny informace pravdivé?"
"Jistě, udělám co bude v mých silách."
"Děkuji." Yae se usmála do zpětného zrcátka a začetla se do složky, která jí ležela na klíně. Bylo tam v podstatě to, co jí John před chvílí sám říkal. Jen s několika podrobnostmi navíc, plus adresa Ryuua a jeho rodičů. Byla tam i adresa jejich předchozího bydliště spolu s několika fotkami místa, kde by ten dům měl údajně být. Byl to jen velký kus lesa, uprostřed něhož bylo něco, co vypadalo, jako nějaká rozpadlá stavba. Jen několik kusů betonu a cihel.
Yae si ty fotky prohlížela a v tom ji jeden snímek úplně uhodil do očí. Dívka na ten obrázek zírala a snažila se vzpomenout, kde už to místo viděla. Měla nepříjemný neodbytný pocit, že už tam někdy byla.
"Děje se něco, slečno?"
"Ne, nic, všechno je v pořádku, Yae se znovu zadívala na tu fotku. Ne, není možné, aby už někdy na tom místě byla. Nejspíš jí to jen připomíná nějaké jiné místo. Nic víc. Rychle fotky založila a znovu se začetla do složky. Když přijeli domů, měla ji celou prošlou a zapamatovanou. Otázky, které teď chtěla Ryuuovi položit, se jí docela rozmnožily.