8. Kapitola

3. srpna 2012 v 7:59
Když otevřela dveře na střechu, prohnal se kolem ní průvan a rozcuchal jí vlasy. Rychle za sebou zavřela a zamířila rovnou k zábradlí. Nahnula se přes něj a pohlédla na dvůr. Lidé pod ní byli malí a sevření ve skupinkách a Yae zapochybovala, jestli mezi množstvím lidí vůbec Ryuua najde.
"Ahoj, co tady děláš?"
Yae nadskočila leknutím a prudce se otočila. Tam na střeše nad dveřmi seděl Ryuu. Nohy měl přehozené přes okraj a vesele se a Yae usmíval.
"Fuj, to jsem se lekla."
"Omlouvám se." Ryuův úsměv se rozšířil. Yae najednou nevěděla, co říct. Náhlé objevení chlapce ji vykolejilo a myšlenky se jí rozutekly. Teď je začala rychle sbírat a hledat slova.
"Hledala jsem tě. Chtěla jsem ti poděkovat, že jsi mě vzal na ošetřovnu."
"Nemáš zač." Ryuu se usmál. "Nechceš jít sem?"
Yae zmateně postoupila směrem k Ryuuovi. "Jak ses tam dostal?"
"Z druhé strany je žebřík. To nevíš?"
"Jsem tu poprvé. Sem se totiž nesmí, víš?"
"Nevěděl jsem, ale tušil jsem to, když byly dveře zamčené."
Yae se zarazila s nohou na prvním stupni žebříku a pohlédla nahoru, do tváře Ryuua, který se na ni ze shora díval.
"Zamčeno? A jak ses sem tedy dostal?"
Ryuu se zazubil. "Odemkl jsem si."
"Jak?"
"Paklíčem."
Yae na něj zůstala civět.
"Tak vylezeš sem, nebo ne?"
Yae mechanicky dávala jednu nohu nad druhou až vylezla nahoru. Ryuu jí podal ruku a pomohl na stříšku. Dívka se kolem rozhlédla. Stáli na střeše, která byla nad dveřmi a schodištěm asi dva metry nad úrovní střechy. Pod nimi byla střecha školy a ještě níž lidé.
"Proč sis otvíral paklíčem? To tě nenapadlo, že když je zamčeno, tak se sem nesmí?"
Ryuu se usmál. "Napadlo."
"Tak proč jsi sem šel?"
"Proč jsi sem šla ty?"
"Já se ptala první."
"Dobře, šel jsem sem, protože je tu klid a krásný výhled. Teď jsi na řadě ty."
"Chtěla jsem se odtud rozhlédnout."
"A co jsi chtěla vidět?"
"Nic určitého."
Ryuu na to nic neřekl. Jen se usmál a zadíval na nebe. Na střeše se rozprostřelo ticho. Yae nevěděla, co říct. Prohlížela si Ryuův ostrý profil a přemýšlela, o tom, proč jí připadá tak známý.
"Nepotkali jsme se už?" Z Yae ta otázka vypadla dřív, než se stačila rozmyslet. Sotva ta slova vypustila z úst, už je chtěla vzít zpět. Znělo to tak hloupě, už s tím ale nemohla nic dělat. Po očku se podívala na Ryuua. Ten se k ní otočil a zamyšleně se na ní zadíval.
"Ty jsi ztratila paměť, viď." To nebyla otázka, ale Yae i tak přikývla.
"Hm, takže to nevíš jistě, že mě znáš, viď." Yae se podívala Ryuuovi do očí, trhla sebou, když rozluštila jeho výraz. V očích měl spoustu smutku a ještě něco. Yae se snažila ten pohled vyluštit, tu ale Ryuu mrkl a všechno bylo pryč.
"Tak potkali jsme se už?"
"Kdo ví, Ryuu se zazubil. Třeba si jednou vzpomeneš, co jsi zapomněla a zjistíš, že jsme se nikdy nepotkali, nebo naopak, že jsme byli kamarádi. Kdybych ti to řekl, nebylo by to pak překvapení."
Yae začala být rozzlobená.
"Řekni mi to." To byl rozkaz od někoho, kdo byl zvyklý je rozdávat. Oči jí ztvrdly a hlas nabyl na ostrosti. Yae nebyla zvyklá, že by jí někdo odporoval.
"A když nebudu chtít?" I Ryuu byl vážný.
"Pak toho budeš litovat. Nezapomeň, kdo jsem. Mohu zařídit, aby tě vyhodili ze školy a tvoje rodiče z práce. Stačí slovo a všichni se jen přetrhnou, aby mi vyhověli."
"Opravdu bys to udělala, jen abys dosáhla svého?"
"Proč ne."
"V tom případě, měj se." Ryuu se otočil a seskočil za stříšky, aniž by o Yae jen zavadil pohledem. Dopadl lehce na nohy, otočil se a zmizel za dveřmi dřív, než se Yae stihla vzpamatovat. Teď stála nahoře a vztek v ní pomalu utichal. Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Už litovala, že se nechala tak unést a že mu vyhrožovala. Ale ona tak moc chtěla vědět, jestli se už někdy předtím nesetkali. Cítila, že ten nový kluk by mohl být klíčem k jejím vzpomínkám a chtěla to vědět hned. Nebyla příliš trpělivá, konec konců, nikdy to nepotřebovala. Povzdechla si a zamířila k žebříku. John už bude mít starost a jestli si nepospíší, přijde pozdě na gymnastiku.
U vrcholu žebříku se na chvíli zarazila, pak se zamračila a rovnou seskočila dolů. Když to dokáže Ryuu, tak ona taky. Dopad na zem byl tvrdší, než si představovala. Nohy jí zabrněly až ke kolenům a měla co dělat, aby neupadla. Podívala se nahoru. Bylo to výš, než si myslela. Asi měla náraz trochu ztlumit, ale teď už je to jedno. Znovu si vzpomněla na Johna a rozběhla se pryč.



"Dneska jdete později." John otevřel dveře a Yae nastoupila. Už zase jezdila nablýskanou černou limuzínou. Teď, když už všichni věděli, kdo je to bylo jedno a navíc limuzína byla pohodlnější a měla klimatizaci.
"Bavila jsem se se spolužákem, což mi připomíná, Johne, sežeň mi všechno co dokážeš o klukovi jménem Ryuu Tanaka. Chci úplně všechno, co jen půjde. Hlavně by mě zajímalo jeho dětství."
"A na co to potřebujete, smím-li se zeptat?"
"Nesmíš."
John mlčel, dobře Yae znal a věděl, kdy je lepší mluvit a kdy mlčet. Teď to byl ten druhý případ. Mlčky dojeli na místo, John vysadil Yae u vchodu a s přáním příjemné gymnastiky odjel hledat místo k zaparkování.
Yae si povzdechla. Vůbec se nemohla soustředit na cvičení. Pořád myslela na Ryuua a na jejich rozhovor. Snažila se přijít na to, co svými slovy myslel, a tak nedávala úplně pozor, co jim učitelka říká.
"Yae, co je to dneska s vámi?"
"Co? Omlouvám se." Yae si rychle stoupla tam, kam měla a snažila se dávat pozor. I tak se jí myšlenky občas rozutekly, a tak byla ráda, když jí gymnastika skončila a ona se mohla převléknout a jít domů.
Tam zamířila rovnou do svého pokoje a k počítači. Rozhodla se, že se pokusí sehnat si něco o Ryuuovi už teď. Zatím co se počítač zapínal, přemýšlela, kde bude hledat. Jako první jí napadla škola. Tam by mělo být poměrně dost základních informací, od kterých se bude moct odpíchnout při dalším pátrání. Navíc nepředpokládala, že by mněla nějaké zvláštní potíže s tím, hacknout se ho systému školy. Yae, která od malička žila v podstatě sama bez přátel, nebo někoho, s kým by trávila čas, a tak strávila u počítače spoustu času a věděla o nich první poslední. Ještě nikdy se jí nestalo, že by se někam nedokázala hacknout. Napíchla se do stránek školy a rychle procházela údaje žáků. Konečně našla Ryuuovu složku a rychle ji rozklikla.
Čekalo ji však zklamání. Kromě adresy bydliště a datumu přestoupení tam nic nebylo. Žádné osobní údaje, posouzení z minulé školy, nebo cokoliv jiného. To bylo zvláštní. Yae zkusmo rozklikla vedlejší složku, což byla nějaké prvačka Haruki Suzami. Ta měla složku úplně jinou. Byly tam všechny osobní údaje, adresa, jména jejích rodičů a jejich zaměstnání a dokonce i lékařská zpráva z poslední lékařské prohlídky. Další složka byla stejná. Yae se zamyslela. Že by to zkoušela moc brzy, když přestoupil teprve dneska? Možná ještě nestihli jeho složku kompletně doplnit. Samozřejmě nepočítala s tím, že tam bude jeho lékařská zpráva. Tu tam nemá ani ona, protože lékařská prohlídka se dělala v září, a to na škole ještě nebyla, ale přeci jenom myslela, že to bude kompletnější. Že by to zkoušela moc brzy, když přestoupil teprve dneska. Možná ještě nestihli jeho složku kompletně doplnit. Samozřejmě nepočítala s tím, že tam bude jeho lékařská zpráva. Tu tam nemá ani ona, protože lékařská prohlídka se dělala v září, a to na škole ještě nebyla, ale přeci jenom myslela, že to bude kompletnější.
Yae vypnula stránky školy a na okamžik zauvažovala, jestli němá zkusit hledat ještě třeba na matrice. Ale pak to zavrhla.
Lehla si na postel a zadívala se do stropu. Už aby byl zítřek. Odchytí Ryuua ve škole a pořádně ho vyzpovídá. Když se mu pořádně omluví za dnešek, tak jí snad odpoví.
Ale další den se jí s Ryuuem promluvit nepodařilo. Nikdy se jí nepovedlo zastihnout ho samotného. Pořád byl obklopen lidmi a vždy, když k němu Yae zamířila, najednou zmizel.
Když jim končila škola, měla toho Yae právě dost. Zvedla se a zamířila za Ryuuem, který právě opouštěl třídu. V tom ji ale do cesty vstoupilo několik lidí a než se dostala ke dveřím, byl Ryuu už na konci chodby. Yae chvátala, co nejvíc mohla, ale Ryuua už nedohnala. Zklamaně si povzdechla a dveře limuzíny za sebou zabouchla prudčeji, než bylo nutné. V první chvíli si nezaregistrovala papíry, které jí John podával, ale když si jich všimla, hned pochopila.
"Mockrát děkuji Johne, to bylo rychlé." Yae se na Johna široce usmála. S části z vděčnost, zčásti jako omluvu za to, že na něj byla včera tak příkrá.
"Nejsem si jistý, jestli si vaši chválu zasloužím. Tak rychlé to bylo hlavně proto, že nešlo nic najít."
"Jak to?"
"Spíš jsem měl říct, že ani nebylo co najít. Ten kluk, Ryuu, žije sám, rodiče jsou v jiném městě kvůli práci a proto, že se i něj neměl kdo starat, poslali ho sem, kde mají nějaké známé, kteří ho občas zkontrolují. Jinak nejsou moc zajímaví. Jeho matka je sestřička a jeho otec lékař v nějaké soukromé, nedávno založené nemocnici. Ryuu je obyčejný, osmnáctiletý kluk. Adresu jeho bytu tam máte, zdá se, že žije sám. Přistěhoval se minulý týden, takže sousedé o něm nic neví. A to je celkem všechno, co se dalo zjistit. Žádní sourozenci ani další příbuzní. Jenom…"
"Jenom co?"
"Když jste o něj projevila zájem, proklepnul jsem si ho opravdu pečlivě. A když jsem pátral v místě jeho předchozího bydliště, zjistil jsem, že to míst neexistuje."
"Jak, neexistuje?"
"No to místo je,ale je to jen kus lesa, a žádný dům, nebo něco, kde by se dalo bydlet."
"Myslíš, že může jít o omyl??"
"Nevím, ale nejspíš ne. Všechny ostatní údaje jsou naprosto v pořádku. Tohle je jediná věc, co na něm nesedí."
"To je divné, netušíš, proč to tak je?"
"Kdybych se na to díval s předpokladem, že je s ním špatně víc věcí, ale on je skryl, řekl bych, že tohle nebylo z opomnění ale..
"Ale schválně." Dokončila za něj Yae. "Ale proč by to dělal? To skoro vypadá, jako kdyby chtěl, abychom na to přišli."
"Třeba nepočítal s tím, že se v tom někdo bude vrtat."
"To se mi nezdá. Kdyby to byl úplně obyčejný kluk, tak by tam nebyla neexistující adresa. Johne, mohl by jsi se pokusit dozvědět o něm víc? Také jestli jsou tyhle všechny informace pravdivé?"
"Jistě, udělám co bude v mých silách."
"Děkuji." Yae se usmála do zpětného zrcátka a začetla se do složky, která jí ležela na klíně. Bylo tam v podstatě to, co jí John před chvílí sám říkal. Jen s několika podrobnostmi navíc, plus adresa Ryuua a jeho rodičů. Byla tam i adresa jejich předchozího bydliště spolu s několika fotkami místa, kde by ten dům měl údajně být. Byl to jen velký kus lesa, uprostřed něhož bylo něco, co vypadalo, jako nějaká rozpadlá stavba. Jen několik kusů betonu a cihel.
Yae si ty fotky prohlížela a v tom ji jeden snímek úplně uhodil do očí. Dívka na ten obrázek zírala a snažila se vzpomenout, kde už to místo viděla. Měla nepříjemný neodbytný pocit, že už tam někdy byla.
"Děje se něco, slečno?"
"Ne, nic, všechno je v pořádku, Yae se znovu zadívala na tu fotku. Ne, není možné, aby už někdy na tom místě byla. Nejspíš jí to jen připomíná nějaké jiné místo. Nic víc. Rychle fotky založila a znovu se začetla do složky. Když přijeli domů, měla ji celou prošlou a zapamatovanou. Otázky, které teď chtěla Ryuuovi položit, se jí docela rozmnožily.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama