Kapitola 12

18. srpna 2012 v 21:38
Čas ubíhal. Vinae upadla do jakéhosi napůl bdělého stavu. Hleděla do šera, občas upadla do dřímoty, občas se pohnula při pokusu získat více pohodlí.
Pak pochodeň zaplápolala a zhasla a rázem se dívka ocitla v úplné temnotě. Přišlo to tak náhle, že sebou trhla.
"Co se děje? Copak někdo nepřijde, aby tu pochodeň vyměnil?"
Jeden z jejích spoluvězňů jí odpověděl: " To by se dost podražilo, holka. Víš, kolik vězňů tady je? Jak rozsáhlé jsou královské kobky?
Je to úplné bludiště a tam, kde končí cely, jsou ještě chodby. Nikdo přesně neví, kam až je možné se těmi chodbami dostat, ale říká se, že po městě jsou stovky tajných vchodů do těchto katakomb."
Kdosi cosi podotkl a pak se chvíli tiše dohadovali, až Vinae začala docházet trpělivost.
Konečně muž opět promluvil: "No, trochu jsem odbočil od tématu. Každopádně se nevyplatí mít všude pochodně, takže ji strážný vymění jen jednou denně, když nese vodu, občas jídlo, ale často to ani neudělá. Dnes byla výjimečná situace kvůli tvému výslechu."
Pak zmlkl a Vinae vycítila, že se už víc nedoví.

Tma, ticho, jen občas tiché capkání, snad kdesi přeběhla krysa. Vinae jakoby se ocitla kdesi v místě, kde neexistuje čas ani život. Jediné, co cítila, byly chladné okovy na rukou a tvrdá podlaha. Občas kdesi zarachotily řetězy, jak se někdo z vězňů pohnul.
Začala pociťovat hlad a žízeň, ale jídlo nedostala a téměř všechnu vodu vylila, když upustila džbán. Teď toho hořce litovala. Žíznivě spolykala těch pár kapek, které ve džbánu zůstaly, ale to zdaleka nestačilo.
Pak uslyšela kroky. Byl to celkem tichý zvuk, ale odrážel se od stěn vězení, a to, jak se tak pravidelně ozýval z temnoty, znělo výhružně.
Potom se kdesi napravo objevila zlatá záře. Světlo zjasnělo, až musela Vinae, jejíž oči přivykly temnotě, zamrkat.
Když oči znovu otevřela, stál u její cely strážný a odemykal dveře. Kousek opodál stál další muž. Byl celkem ohledným, ale jeho oči byly chladné.
Strážný odepnul delší řetěz, kterým byla připoutána ke zdi, chytil její pouta a donutil ji vstát. Vyvedl ji ven z kobky a pryč chodbou. Ten druhý muž je tiše následoval. Bylo to zneklidňující.
Procházeli bludištěm chodeb. Z některých se ozýval nářek, v některých bylo mrtvé ticho. Plápolavé světlo pochodně vrhalo stíny po okolních stěnách a dodávalo jejich cestě ještě více na hrůznosti.
Vinae jen na chvilinku zauvažovala o útěku, ale určitě by nenašla cestu. A navíc, když se ohlédla na muže za sebou, byla si jistá, že by ji chytil, a zdaleka si nebyla jistá, co by jí udělal.
A tak se raději držela u strážného.
Pak se voják zastavil, ten zvláštní muž je předešel a otevřel bytelné dveře na konci chodby.
Vkročili dovnitř. Dívce stačil jediný pohled, aby pochopila, kde jsou.

Vinae fascinovaně hleděla na žhnoucí konec tyče. Nedokázala pohlédnout jinam. Za sebou uslyšela hlas. Přestože ho nenáviděla, zjistila, že má nádherný zvuk.
"Jak se jmenuješ?"
Zaváhala. Žhavý konec se přiblížil.
Proč by to nemohla říct? Co můžou dělat s jejím jménem.
"Vinae, jmenuji se Vinae."
Kat odložil železo k ohni.
"Vida, že to jde. Takhle si budeme rozumět a ani ti nebudu muset ublížit."
Vinae se zachvěla, přestože zde bylo až nepříjemně teplo. Ten krásný, průzračný hlas zněl tak chladně.
Pak přiletěla další otázka: "Kdo tě poslal?"
"Nikdo mě neposlal."
"Kdo jsou tvé spojenci ve městě?"
"Nemám žádné spojence."
Do ruda rozžhavené železo se přiblížilo a dotklo se její odhalené paže. Vzepjala se v poutech, když pocítila žár na kůži, ale řemeny, jimiž byla připoutána, držely pevně.
"Kdo jsou tví spojenci?"
Palčivá bolest jí znemožňovala myšlení.
"Nemám žádné spojence! Prosím, věřte mi!"
Znovu bolest. Jakoby jí celá ruka vzplála.
"Kde bydlí?"
"Vždyť jsem vám říkala, žádné spojence nemám."
"Kde se máte sejít?"
"Heslo?"
"Kde? Co? Jak? Kde? Proč? Kde? Co?"
Otázky padaly jedna za druhou jako rány bičem, ve všech různých obměnách, a Vinae nikdy nedokázala odpovědět a pokaždé přišel trest.
Kolem ní vzplanuly plameny a v nich jako temný stín, jenž se zrodil z nesmírné hrůzy, stál Gerezon, jen oči s úzkými zorničkami se mu leskly.
"Kdo jsou tví spojenci?"
Proč jí nevěří? Přece jim řekla, že žádné nemá. Pak pochopila. Neuvěří jí, dokud jim někoho nejmenuje. V zoufalství vykřikla několik narychlo vymyšlených jmen: "Niriut, Arda, Měďák, Dart, Seun!"
"Kdo je tvým spojencem?"
"Už jsem vám to říkala. Niriut, Arda, Měďák, Dart, Seun."
Nic. Uvěřili jí?
Potom však přišla další otázka a na tu už odpověď nevymyslela. A tak přišla další bolest.
Už ani téměř pro bolest nevnímala.
Náhle zachytila cosi známého. Cosi o Nirke. Kouzelník ji nazýval Nirke Turnal, ale byla to určitě ona.
Co to chtěl vědět? Vinae zoufale potřebovala něco, co by ji alespoň na chviličku zbavilo toho utrpení.
Několik prstů jí kat zlomil nebo vykloubil, tělo měla pokryté popáleninami.
Kde je Nirke? Copak to neví?
"Je mrtvá!"
Nový nával bolesti, plameny se rozrostly.
"Nebylo tam tělo! Kde je?"
"Je to pravda, po smrti se rozpadla na prach."
Tentokrát trest nepřišel, plameny však nepolevily. Dívka cítila, jak jí začínají doutnat vlasy. Uhoří tu!
Z chalup šlehají plameny. Matka křičí. V okně ověnčeném se zjeví plavovlasá hlava. Pak zmizí.
Ten obraz jí vytanul před očima, pak se její zrak vrátil zpět do mučírny, avšak plameny nezmizely, nýbrž šahaly až do výšky dospělého muže.
Chtěla křičet, ale z hrdla se jí už nevydral ani hlásek. Jen krátké zachraptění.
A otázky přišly znovu a ona padala a padala do propasti, kde nečekalo nic, jen nekonečná, sžíravá bolest.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eriona Portraid Eriona Portraid | 19. srpna 2012 v 13:00 | Reagovat

Tak to bylo hustý. Můj obdiv

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama