Kapitola 14

23. srpna 2012 v 20:58
Ležela na chladné zemi. Věděla, že by se alespoň měla pokusit dostat se na slámu v koutě, ale nebyla schopna se pohnout.
Kdyby mohla, svíjela by se bolestí, ale každý pohyb bolest jen zhoršoval a tak se snažila nehýbat, zatínala zuby, aby nekřičela, když se náhodou pohnula a po tvářích jí stékaly slzy. Byla jí zima, přestože jí rány pálily a třásla se po celém těle.
Jakoby zdálky vnímala stráže, jak vyvádějí jednoho z vězňů. Kousek od ní stál nový džbán s vodou. Trápila ji strašná žízeň, přesto nedokázala své tělo přimět, aby se k němu přiblížilo.
A tak jen tak ležela, zmučená, zlomená. Pak začala potichoučku odříkávat text písně, kterou ji jako malou naučil jeden kupec. Byla to balada a měla přes deset slok, ale Vinae se ji naučila celou, neboť jí přišla překrásná.
Teď ze sebe vyrážela její slova, tichými, třaslavými, trhanými vzlyky. Došla k poslední sloce a začala znovu od začátku. Omílala to znovu a znovu, jako jakousi modlitbu, chraptivým šepotem, až jí hlasivky vypověděly službu.
Teprve pak si uvědomila, že je zde nezvykle jasno. Slyšela hluk, a když opatrně otočila hlavu, spatřila, jak toho muže, kterého předtím odvedli, vrací zpět do cely.
Vězeň nebyl schopen jít sám a tak ho kat táhl za sebou. Připnul mu okovy a ponechal ho ležet na zemi. Poté vzal z držáku pochodeň a odešel.
Vinae chvíli hleděla do temnot směrem, kde ležela cela toho muže, pak sebrala síly a začal se plazit k místu, kde viděla džbán. Každý pohyb jí vhrknul do očí nové slzy bolesti, několikrát zastavila a potlačovala křik, než byla znovu schopná pokračovat, přesto vytrvala, neboť si byla jistá, že jestli se teď nenapije, nebude už nikdy mít dost síly to udělat.
Konečně narazila šmátrající rukou na hladký povrch džbánu. Donutila své ztýrané tělo, aby se posadilo a své ruce, aby zdvihly džbán k ústům. První doušek byl úžasný, druhý též, pak se jí žaludek obrátil naruby.
Sotva stačila postavit džbán, aby nevylila drahocennou vodu a již přišla další vlna nevolnosti. Nemohla dělat nic, jen lapat po dechu, když se jí žaludek vzedmul a vyzvracela, vše, co obsahoval. Pak už neměla, co zvrátit, přestože se jí vnitřnosti stále stahovaly v křeči, částečně z bolesti, částečně ze zápachu, který to zavinilo. Zhroutila se kousek dál od té nechutné hromádky, před očima se jí dělaly mžitky, hlava se jí točila. Nedokázala by určit, na které straně je stěna, k níž je přidělán řetěz jejích okovů.
Minuty, hodiny, dny, týdny? Netušila, kolik času uběhlo a ani se o to nestarala. Takhle zle jí bylo snad jen jednou, když snědla v lese nějakou neznámou, zcela určitě jedovatou rostlinu a pak jí zrudla kůže a vyrašily na ní pupínky. Tenkrát měla štěstí, že přežila. Teď však přemýšlela o smrti jako o vykoupení. Stačil by jí i spánek, ale ten nepřicházel.
Dvakrát se pokusila napít a dvakrát to vyzvracela. Teprve napotřetí se jí podařilo v sobě něco udržet, ačkoli jen málo, neboť při prvním náznaku rychle odložila džbán.
Potom už se nedokázala zvednout, aby se napila.
Chvílemi se třásla zimou, chvílemi ji polévalo horko a stále tu byla ta nikdy neutuchající bolest.

Světlo. Přikrčila se. Přišli pro mě! Zase mi chtějí ublížit! Ne, už ne, ať si nejdou pro mě!
Ta barva však byla jiná! Tohle nebylo jasné, oranžové světlo pochodně. Tohle bylo rudé a trochu tlumené. Co je to zač?
Pak do kruhové místnosti mezi celami vpadlo několik postav v tmavých pláštích. Rozdělily se a zamířily ke dveřím cel. Ozvalo se zacinkání klíčů a dveře několika cel se otevřely. Postavy vnikly dovnitř a pak vyšly ven s osvobozenými vězni.
Jedna z osob v plášti se zastavila i před Vinaeinou celou.
Dívka na ni hleděla netečně, nějak jí nedocházelo, že by mohla poprosit o pomoc, o vysvobození.
Neznámý tiše zavolal na jednoho ze svých společníků a ten přiběhl.
"Co s ní? Vezmem ji sebou?"
Druhý na ni zkoumavě pohlédl a zřetelně sebou trhl: "Vinae?"
Teď sebou trhla pro změnu dívka. Kdo to je, že zná její jméno? Ten hlas jí byl povědomý, ale nedokázala si ho přiřadit a neznámý měl tvář zahalenou, takže ji nemohla spatřit.
"Jo, bereme ji sebou."
Neznámý otevřel dveře její cely a uvolnil její ruce z pout.
Když viděl, v jakém je stavu, ani se neptal, jestli dokáže jít. Co nejjemněji ji zdvihl a vynesl ven.
Ostatní muži se zatím shlukli doprostřed místnosti a zachránci chvatně rozdali vězňům stejné pláště, jako měli sami.
Když k nim neznámý přikročil s Vinae v náručí, jeden z osvobozených mužů se zatvářil nespokojeně:
"Tahle zradila Ardu. Kvůli tomu, že ho jmenovala, takhle dopadl."
"Podívej se na ni. Myslíš, že jmenovala Ardu, aby mu ublížila? Spíš to bylo ze zoufalství. Jen aby je uspokojila a oni už nepokračovali.
Chceš ji tu nechat a mít ji na svědomí? Vystavit ji dalšímu setkání s Gerezonem?"
Muž se neklidně zavrtěl. Teď, když mu jeho oponent předestřel tohle, bylo jasné, že musí dívku vzít sebou, přestože mu to nebylo po chuti. Bylo jasné, že nemůže dívku nechat napospas dalším kouzelníkovým ukrutnostem.
"A navíc," dodal dívčin zastánce, "mám osobní důvody pro to vzít ji sebou."
Jeden z temnopláštníků, muž urostlé postavy, k němu natáhl ruce: "To stačí, vezmu ji, ať jsme rychlejší."
Zabalily Vinae do jednoho z plášťů a ten muž ji vzal do náručí. Další podepřel Ardu a vyrazili.
Putovali spletí chodeb. Vinae cestu příliš nevnímala. Cesta její stav rozhodně nezlepšila a navíc přemýšlela, kdo je ten člověk a co po ní chce. Zná její jméno! A osobní důvody? Jaké?
Znovu si v hlavě přehrávala ten hlas, zatímco bez hlesu spěchali chodbami. Potom jí to došlo. Už ví, odkud ten hlas zná!
Když došla k tomuhle zjištění, začala věnovat trochu pozornosti cestě a tu si uvědomila, že téměř jistě nestoupají k východu, nýbrž míří stále hlouběji do podzemního bludiště.
Její zachránci určitě vědí, co dělají, ujišťovala se v duchu. Ale byla tu ještě jedna věc a tak tiše zavolala to jméno, nad kterým tak dlouho přemýšlela: "Feare!"
Vyšlo to spíše jao neslyšné vydechnutí, než zavolání, ale její nosič to zřejmě slyšel, neboť přivolal neznámého, který teď byl už známým.
"Feare, musíme vysvobodit Zarré."
"Koho že?"
"Zarré, Nirke příbuznou, tu zlatou. Gerezon ji někde drží."
"Už vím, koho myslíš. Je to však nemožné, teď musíme co nejrychleji zmizet."
Sotva že domluvil, zase se vzdálil a nedal tak dívce možnost protestovat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama