Září 2012

Kapitola 2

28. září 2012 v 16:44
Mladík si vesele pohvizdoval, zatímco kopyta jeho kobylky pravidelně dopadala na dlážděnou cestu. Kdysi jeden z králů nechal vydláždit cesty ze všech 13 velkých panství do hlavního města, kvůli pohodlnějšímu cestování šlechty i jeho, když je pod záminkou vladařských povinností navštěvoval.
Podle toho, co se učiteli podařilo do něj dostat, si Amroth vzpomínal, že to byl Loire III., jež říši povznesl a zvelebil. Cesty však nedokončil, protože zemřel při pádu ze svého oblíbeného hřebce během lovu. Cesty pak dokončil až jeho vnuk Iurden Zlatohlavý.
Amroth zatřepal hlavou. Proč se mu teď motá do myšlení historie, když si může užívat cesty a krásného odpoledne. Čas od času se mu tohle stávalo. Jejich učitel zastával přesvědčení, že v nich musí udržet i tu nejmenší špetičku vědomostí.
"Nikdy nevíte, kdy se vám to bude hodit," říkával. A tak je budil uprostřed noci či na ně vypálil otázku během nejlepší části hostiny.
Naneštěstí se tohle zalíbilo i bojovému mistru Arnalovi, takže ten nápad převzal. Štěstím v neštěstí však bylo, že Arnal rád spal, takže jeho přepady byly méně časté. Přesto Amroth nikdy nezapomněl zkontrolovat, zda má meč při ruce, když usínal, po pár nocích, kdy jej mistr vytáhl do deštivé noci a nemilosrdně mu uštědřoval rány plochou stranou meče, dokud se nevzmohl na odpor.
Náhle zachytil koutkem oka jakýsi pohyb. Ze skalisek po jeho pravici vyskočili tři muži a zastoupili mu cestu. Ani jeden z nich se netvářil nijak přátelsky a jeden z nich na něj mířil nabitou kuší. Mladík si je změřil a pronesl, přestože mu bylo jasné, co jsou zač: "Pánové, mohli byste mi uhnout z cesty? Nebo po mně něco potřebujete?"
Během řeči nepatrně pootočil hlavu, aby viděl dozadu. Za ním stáli další dva. Nic moc šance. Zvláště ta kuše mu nebyla po chuti. Byla to těžká kuše, ta která prorazí jeho lehkou kroužkovou zbroj jako nic. Na druhou stranu, dlouho se nabíjí. Bleskurychle vyhodnotil situaci. Nikdo z těch mužů nevypadal na to, že by uměl nějak dobře bojovat. Kromě toho s kuší měli dva z nich meče a tomu poslednímu visel od pasu lovecký tesák.
" Jo, tvoje prachy a taky tvýho koně. Když nebudeš dělat problémy, necháme tě jít."
"Vážně, jak ušlechtilé od vás. Ale udělali jste pár zásadních chyb. Zaprvé, pokoušeli jste se o loupežinu na panství vévody Arthalona, zadruhé, chtěli jste mého koně a zatřetí," muži k němu výhružně pokročili a on se na chvíli zarazil v řeči, "ale vždyť je to jedno, pánové. Určitě se nějak domluvíme."
"Slez dolů," poručil mu podmračeně muž, který mluvil i předtím, zřejmě vůdce bandy, "a nemel hubou."
Amroth poslušně seskočil a dal si záležet, aby to vypadalo neohrabaně. Kuše mířící přímo na jeho srdce byla dostatečně přesvědčivá.
"Tak si pojďte vzít mého koně, ale tamti jezdci mi ho stejně za chvíli vrátí zpátky."
Muž se ohlédl jen nepatrně, ale to stačilo. Plesknutí do Tathina zadku a kobylka se vyřítila přímo muži s kuší, zatímco meč jejího pána se svistem vyjel z pochvy.
Muž překvapeně vykřikl a uskočil, střela z kuše vyletěla kamsi do oblak, pak jej síla rozběhlého koně srazila k zemi. Amroth se jediným skokem se ocitl u mužů vzadu, blyštivá čepel proletěla vzduchem. Jeho protivník ani nestačil zvednout zbraň na obranu, když mu meč vyryl přes hruď hluboký šrám. Amroth se nezastavil, nýbrž pokračoval k druhému lupiči. Ten meč sice zvedl, avšak vzápětí už jen nechápavě hleděl na prázdnou ruku, zatímco jeho zbraň odlétla mezi kameny.
Mezitím se zbylí dva muži vzpamatovali a přiřítili se k Amrothovi. Situace se ztížila, ale Amroth byl od malička učen bojovému umění, zatímco tihle dva byli jasně nepříliš dobří samouci. Mladík mezi nimi tancoval a zasazoval jim lehké, zato mnohé rány, oni však nebyli schopni ho zranit.
Pak naň vyrazili všichni najednou, kromě toho, kterého zasáhla kobylčina kopyta, a mladík utržil první ránu. Uvědomil si, že i když je dobrým šermířem, jsou naň čtyři a nebudou váhat ho zabít. Jestliže chce přežít, bude je muset předstihnout. Musí být tvrdší. Nesmí váhat je těžce zranit nebo i zabít.
Byl rychlejší než oni, v tom byla jeho výhoda.
Jednoho sekl do boku, druhému do nohy. Zbývali dva. Nechtěl je zabít. Použil znovu svůj trik a vyrazil vůdci zbraň z ruky. Už jen jediný. Ten ucouvl, na chvíli zaváhal a pak se dal na útěk.
Mladík si ulehčeně vydechl.
Prudce se otočil a muž pocítil na krku chladnou ocel jeho meče. Dýka mu vypadla z prstů.
"Tou třetí chybou bylo, že jste nedbali varování. Myslíte, že snad svoje zbraně nosím jen pro parádu? A teď zmiz."
Muž s chutí uposlechl, ani o své kumpány se nestaral
Amroth zapískal a Tath, která se doteď popásala opodál, přiběhla. Amroth se vyhoupl do sedla a bez jediného ohlédnutí se znovu vydal na cestu. Byl rád, že to tak dobře dopadlo.

Dalších několik dní proběhlo v klidu a Amroth byl rád. Netoužil po dalším takovém setkání. Blížil se k hranicím Narveru a Fiury , kraji, který, přestože malý, byl bohatý díky množství diamantů, které se zde každoročně nacházelo.
Těšil se na to, až tam dorazí. Na hranicích, u Královské cesty, která se nazývala také Šedá podle barvy kamene, jímž byla vydlážděna, se nalézalo městečko. A to znamenalo postel a pořádné jídlo, které si nebude muset sám vyrábět.
Spaní v přírodě mu zas tak nevadilo, ale přece jenom je postel mnohem pohodlnější.
"Tak co tomu říkáš, Tath? Brzy budeš mít útulnou stáj. Ale tobě je asi víc po chuti čerstvá travička, co?
Kobylka si odfrkla jakoby na souhlas.
"Tak vidíš, jak to dopadám. Jsem už skoro jak ten chlapík včera. Povídám si se svým koněm. A to mi přišel k smíchu."
Předchozího dne se totiž setkal s mužem, jehož chování bylo značně zvláštní. Do rytmu chůze si cosi povídal, brumlal a brblal. Když ho Amroth míjel, zvednul hlavu a krátce ho pozdravil, potom dál pokračoval ve své promluvě.
Mladík zaslechl část jeho samomluvy.
"Tak co, kde zastavíme? Ta cesta už mne unavuje." A sám si hned odpověděl: "Ještě hodinku, dvě a pak si najdeme nějaké místečko, kde si budete chudinky nožičky moct odpočinout."
Amroth nad tím zavrtěl hlavou a na tváři mu to vyvolalo úsměv.
Ale teď si uvědomil, že to zřejmě byl jen mnohomluvný člověk, který již dlouho cestoval a prostě jen postrádal možnost si s někým promluvit, tak si povídal alespoň sám se sebou.
"Má to tu výhodu, že se člověk se sebou málokdy pohádá," pomyslel si vesele Amroth. "Ještě že mám Tath, jinak bych se neměl při mluvení na co vymlouvat. Možná bych za dalších pár dní samoty dopadl stejně jako ten muž."

Slunce zapadalo, když Amroth vyjel ze záhybu cesty a spatřil před sebou hraniční městečko Fern. Popohnal Tath do cvalu. K hranicím dorazili právě včas. Stráže u brány se ji již chystaly zavřít, když si ho povšimly. Měl dosti drahý oděv a ušlechtilého koně, známka toho, že je šlechtic nebo alespoň někdo majetný.
Proto posečkali, dokud k nim nedorazil.
"Přálo vám štěstí. Kdybyste přijel o chvilku pozdějc, taky byste mohl strávit noc venku.
"Jsem rád, že jsem to stihnul, venku bych spal značně nerad. Ale máte tu nějaký dobrý hostinec?"
Což o to, hospody by tu byly, ale ty, co byste chtěl, asi ne. Víte, tady se teď dějou divný věci. Oba lepší hostince lehly popelem. Ale já si říkám..."
Starší voják mu skočil do řeči: "Tohle mladého pána určitě nezajímá. Slušný ubytování tu nabízí ještě Bord, řeknu vám, jak se k němu dostanete."
"Ale ten má plno, zrovna dneska k večíru jsem potkal jeho mladýho a ten si stěžoval, kolik má práce. Zabydleli se u nich ty obchodníci. Zbejvá jedině Kachna."
"A Zlatý kanec?" zeptal se Amroth na hostinec, kde se kdysi několikrát zastavil.
"Vždyť vám povídám, že nóbl hostince lehly popelem. Ale Zlatej kanec, toho stihl jinačí osud. Hostinský prostě jednoho dne sebral peníze a odešel, hospoda nehospoda.
"Prostě mu řekni, jak se dostane ke Kachně a nech toho tlachání."
Mladší strážný ukřivděně pohlédl na svého kolegu.
"Nepotřebuji žádné speciality. Stačí mi dobrá stáj a čistá postel," uklidňoval Amroth situaci.
Voják mu popsal cestu, a když mladík odjížděl, zaslechl ještě, jak si starší strážný zabrumlal: "Tak čistou postel! Pochybuju. Starej Douba nic takového ani nemá a možná ani slovo čistý nezná. Ale koneckonců, pán chtěl ubytování, pán ho dostane. Co na troše špíny."
Voják znal Doubu dobře, jak se brzy mohl mladík přesvědčit. Nechápal, jak se hostinský vůbec mohl uživit. Dům vypadal neútulně, toulavý pes cosi požíral z hromady smetí. Amroth seskočil z Tath a pak se zarazil. Vejít do tohohle domu ho vůbec nelákalo. Kdoví, co by tu mohl chytit. Tady přespává tak chudina. Nepovažoval se za mnoho víc než oni, ale tady spát nebude. Ne, když má peníze na to, aby si zaplatil slušnější nocleh. Zkusí se někoho zeptat na cestu k tomu Bordovi, snad pro něj něco najde, když mu nabídne slušné peníze. A když ne, někdo ho u sebe nechá přespat, když zaplatí.
Vydal se na cestu, vedouce kobylku za sebou. Začínalo se však stmívat.
Ulice byly prázdné, jen jednou spatřil kohosi na konci ulice, kterou procházel, dříve však, než k němu došel, se neznámý ztratil kdesi ve spleti domů a ulic.
Mladík začínal uvažovat, že zaklepe na dveře nějakého slušně vypadajícího domu, když zaslechl hluk kroků a sotvaže zabočil za roh, spatřil skupinku vojáků kráčejících k němu. Dva z nich nesly pochodně, jimiž si svítily na cestu. Již byly téměř u něho, když jeden z nich zvolal: "Stůj. Co se tu potuluješ, takhle v noci!"
Amroth uposlechl a vojáci jej výhružně obstoupili...

Kapitola 1

16. září 2012 v 19:08
Amroth spěchal chodbami hradu Zinar´e a přemýšlel o událostech posledních dnů. Otec, do nedávna se těšící skvělému zdraví, náhle onemocněl a lékaři nebyli schopni nic udělat.
A teď mu sluha oznámil, že se otci přitížilo a tak se má dostavit do jeho komnat. Vévoda Arthalon ve skutečnosti nebyl Amrothovým pravým otcem, ale vychoval jej společně se svým synem a vždy se k němu choval jako k vlastnímu. Amroth svého pravého otce neznal a i když mu to úplně nesedlo, chtěl muži, který proň tolik učinil, udělat radost tím, že ho bude nazývat svým otcem.
Konečně byl u dveří do šlechticových komnat. Zaklepal, tiše otevřel dveře a vkročil dovnitř.
U otcova lůžka klečel mladý muž, Nidor. Jednou rukou svíral ruku svého otce, zatímco druhou si podpíral hlavu. Dlouhé světlé vlasy mu padaly přes obličej a zcela tak zakrývaly jeho výraz, ale nebylo třeba jej vidět. Zoufalství šlo zcela dobře vyčíst z celého jeho nahrbení těla.
Nikde však žádní sloužící, kteří by měli pečovat o svého pána. Když se Amroth podíval do tváře nemocného, pochopil. Zde již nebylo třeba žádných služeb. Bledá tvář Kedara Arthalona připomínala sochu. Zavřená víčka se ani nezachvěla a hruď se nezvedla v nádechu. Muž, který se o chlapce 16 let staral, byl mrtev.
Amroth pokročil kupředu, ale zarmoucený mladík zaslechl zavrzání podlahy a zvedl hlavu. Když poznal příchozího, jeho modré oči zablýskly hněvem tak nenávistným, že si Amroth rozmyslel svůj předchozí záměr a tiše opustil místnost.
Jeho první kroky vedly do stájí. Potkával různé sloužící, ale nevšímal si jich a oni to respektovali. Vůně sena a koní byla uklidňující. Grošovaná kobylka Tath přivítala svého mladého pána tichým zaržáním. Amroth zabořil tvář do její hřívy a nechal smutek, aby jej přemohl. Posléze se však uklidnil a také kobylku to již přestalo bavit. Zafrkala a strčila do něj hlavou, až ztratil rovnováhu a napůl dosedl, napůl dopadl na balík sena, který naštěstí stál za ním. Dopad na kamennou podlahu by bolel trochu víc.
Amroth zůstal sedět a zamyslel se nad svou situací. Teď, když je lord mrtvý, nemá cenu zůstávat. Pánem hradu se stane Nidor a chlapec neměl zrovna chuti být odkázán na někoho, s kým se nemohl vystát. A tím Nidor rozhodně byl.
Co se Amroth pamatoval, nikdy si nerozuměli. Když byli mladší, často se pošťuchovali, rvačky nebyly výjimkou a při učení spolu soupeřili. S věkem přerostla nesnášenlivost v chladnou odtažitost, se kterou příliš nezmohl ani vévoda Arthalon. Oba mladíci se ke všem ostatním chovali uctivě i laskavě, jen spolu nedokázali vyjít.
Takže na hradě nezůstane. Ovšem kam by mohl jít a co by mohl dělat? Dokud byl lord naživu, Amrotha nenapadlo, že by měl přemýšlet o budoucnosti. Ale co teď? Hlavně odtud musí pryč a to co nejdříve. Nehodlá zůstat tam, kde poroučí Nidor. Pak dostal nápad. Pojede do hlavního města. Tam už snad sežene nějakou práci. Počká do pohřbu a pak vyrazí.
A jak se rozhodl, tak také udělal. Když svůj plán oznámil Nidorovi, ten mu jej nijak nevymlouval. Amroth si povšiml, jak unaveně vypadá. Samozřejmě, všechna odpovědnost teď nečekaně přešla na něj. Na chvíli mu skoro přišlo Nidora líto. Ale opravdu jen skoro.
Den před pohřbem si Amroth sbalil těch pár věcí, které vlastnil a rozloučil se svými přáteli na hradě. Následujícího dne, hned jak bylo tělo hradního pána s poctami uloženo do rodinné hrobky, vyzvedl si ze svého pokoje ranec s věcmi, přehodil přes rameno luk a toulec s šípy, připnul si k pasu meč a vydal se do stájí. Jaké bylo jeho překvapení, když u Tathina stání spatřil stát známou postavu.
"Nemáš náhodou být na smuteční hostině?"
Nidor na něj upřel ledově modrý pohled: "Ano, a taky tam za chvíli půjdu. Nejdřív ale musím splnit přání svého otce. Odkázal ti tohle," podal Amrothovi těžký, naditý měšec.
"A taky tohle," zvedl předmět, opřený o přepážku boxu. Amroth jej s údivem převzal. Byl to meč. Vytáhl jej z jednoduše zdobené, přesto nádherné pochvy. Ostří se zalesklo. Mladík takový meč v životě neviděl a to jich za svůj krátký život viděl dost. Čepel byla lehce zakřivená, záštita zpracovaná do podoby letícího dravce. Navíc se meč zdál lehčí, než bylo obvyklé.
"Meč? Vždyť už jeden mám a ještě k tomu, takovýhle typ jsem ještě neviděl, natož abych s ním bojoval."
"To vím moc dobře, ale otec chtěl, abych ti ho předal. Prý je to dědictví po tvém otci. Ale jestli ho nechceš, klidně ho vrátím do zbrojnice, ať ho tam leží, dokud neskončí všechny věky světa.Na hradě není nikdo, kdo by s takovýmhle mečem uměl bojovat líp než s normálním."
"Ne, nechám si ho," vyhrkl rychle Amroth. První věc, která nějak odkazuje na jeho původ. Rozhodně se o ni nenechá připravit.
"Neříkal tvůj otec o mých rodičích ještě něco?" zadíval se s nadějí na Nidora.
Ten zavrtěl hlavou: "Ne. A teď, když mne omluvíš, hosté čekají."
Na odchodu se však ještě zastavil a otočil se: "Ať tě Sarben provází."
Pak vyšel rychlým krokem ze stájí.
"To mělo být co?" ušklíbl se Amroth, když sedlal Tath, "že by Nidor dokázal být i milý? Možná, že měl jen takovou radost, že odcházíme."
Vyvedl Tath ze stáje a elegantně se vyšvihl do sedla. Ne, že by se o to nějak snažil, ale měl to v krvi a taky tu hrála roli léta výcviku. Kývnutím se rozloučil se strážemi v bráně a pustil se dolů po cestě. Pak, když vyjel z městečka, které se táhlo okolo šlechtického sídla, na chvíli ještě zastavil a naposledy pohlédl na hrad tyčící se na vrcholu kopce, který mu byl 16 let domovem. Pocítil lítost, měl zde přátele. Kdo ví, zda se sem ještě někdy vrátí. Nebe jakoby s ním soucítilo a rozplakalo se. Z nebe začaly padat kapky deště, ala Amroth na to nedbal, pouze si nasadil kapuci a přitáhl plášť těsněji k tělu, a jel dál až do noci. Poté se ubytoval v hostinci U vypasené slípky, kde si dal pozdní večeři. Občas se zde zastavili, když jel Arthalon na lov, takže hostinský mladíka znal a snažil se s ním zapříst rozhovor, jenže ten na to neměl náladu a odpovídal pouze jednoslabičně. Hostinský nakonec pochopil a vzdal to, třebaže to nesl nelibě. Jeho hospoda sloužila hlavně jako stanice pro rychlé posly a výčep pro sedláky, kteří zrovna měli peníze na to, aby mohli popíjet a bydleli dostatečně blízko.
Panství vévody Arthalona byl zastrčený kout království. Bylo zde příliš pusto na to, aby zde žilo větší množství majetných lidí, kteří by obstarali větší provoz mezi Arthalonovým panstvím a jinými částmi království a zase příliš mírumilovně na to, aby to dobrodruhům stálo za návštěvu.
Hostinský doufal, že se dozví něco víc o vévodově úmrtí z úst někoho, kdo žil na hradě a tím pádem měl nejžhavější novinky a byl zklamán, že se tak nestalo. Amroth byl promoklý, unavený a neměl zrovna sdílnou náladu. Koneckonců, opouštěl vše, co znal a vydával se do neznáma, nevěda, co jej čeká.
Do hlavního města vedla cesta, takže věděl, jak se tam dostat, ale naposledy tam byl, když mu bylo 8.
Dokud žila vévodkyně Marnez, občas do města jezdila, ale Amroth s ní nikdy nejel. Někdy sebou vzala Nidora, aby se naučil chovat ve vybrané společnosti. Pravda, měli sice učitele, ale vévodkyně chtěla, aby si to její syn vyzkoušel v praxi. Zpočátku toužil Amroth jet s nimi, ale časem byl rád, že mohl zůstat doma. Raději než v hlučných ulicích pobýval v přírodě.
Pak Marnez zemřela a návštěvy hlavního města zcela ustaly. Vévoda Arthalon si neliboval ve společenském životě městské šlechty. Asi jednou do roka odjížděl, aby si zařídil neodkladné záležitosti, ale jinak raději zařizoval potřebné záležitosti na dálku.
Tím pádem strávil Amroth většinu svého života na hradě a v blízkém okolí a z návštěvy hlavního města si pamatoval jen málo, takže byl celkem zvědav, jak to tam teď vypadá.
Po večeři ještě zašel za Tath, zkontroloval, že je o ni dobře postaráno a pocuchal jí světlou hřívu.
Když se pak ukládal ke spánku, přemýšlel o Nidorově chování. Opravdu, že by se ho nějak dotkla otcova smrt? Normálně spolu prohodili jen těch pár nezbytných slov, jinak se okázale ignorovali. A teď mu Nidor dokonce popřál Sarbenovu ochranu. To bylo obzvláště podivné. Sarbenově ochraně se svěřovali jen členové rodiny a Nidor vždy dával najevo, že Amroth do té jeho rozhodně nepatří. Když usínal, stále o tom přemýšlel.

Ráno, když se opláchl v kovovém umyvadle, se podíval, kolik to vlastně od svého adoptivního otce dostal. Přes 300 posmalů. Z toho mohl dost dlouho spokojeně žít. Amroth pocítil vděčnost k tomu muži, který se o něj staral nejen během svého života, ale i po smrti.
Schoval měšec s penězi a vytáhl z pochvy meč od Nidora. Už ve stáji si všiml, že na čepeli jsou jakési runy, ale bylo tam příliš málo světla. Teď, v denním světle si je důkladně prohlédl. Nijak nenarušovaly celistvost zbraně a byly napsány zvláštním písmem. To písmo Amroth neznal. Bylo zaoblenější než normální písmo, ale líbila se mu jeho elegance a uhlazenost. Zajímalo by ho, co tam je napsáno, co když to značí něco důležitého o jeho otci. A vůbec, co byl otec zač, že vlastnil takovýhle podivný a drahý meč? Nemohl to být žádný chudák, rozhodně ne nějaký sedlák. S povzdechem si Amroth připjal meč na záda. Momentálně to bylo jediné místo, kdy jej mohl mít. Chtěl jej mít u sebe, přece jen to prý bylo rodinné dědictví, co kdyby se něco stalo, a u pasu už měl svou normální zbraň, na kterou byl zvyklý a kterou potřeboval, kdyby musel bojovat. Připadal si teď jako nějaký válečník, na zádech meč, u pasu dýku a meč, k Tathinu sedlu připjal luk s toulcem.
Ten den bylo krásné počasí, a když Amroth po lehké snídani vyjel, slunečné jitro mu zvedlo náladu. Popohnal Tath a ta, plná energie, se pustila do cvalu. Hnali se tak pěknou chvíli, míjejíce nádhernou zeleň stromů kolem cesty. Pak však Amroth přiměl Tath zpomalit, přestože kobylka dávala najevo, že by klidně a ráda běžela dál. Cesta plynula bez potíží. K večeru se utábořil opodál od cesty u potůčku. Kvůli zastrčenosti Narveru, Arthalonově panství, a vzhledem k tomu, kolik lidí tudy ročně projelo, nestálo podél cesty mnoho hostinců. Byly až dál, poblíž hlavního města. Amrothovi však nijak nevadilo nocovat v přírodě. Naopak, rád spával pod širým nebem. Kdyby pršelo, bylo by to horší, avšak byla jasná noc. Tenoučký srpek měsíce bíle svítil a kolem něj, jako ovce kolem pastýře, které se rozprchly po nekonečné pláni, na temném nebi zářily hvězdy. Našel několik známých souhvězdí. Jižní drak, Ruardenova koruna, Nevěsta, Dva bojovníci, Jednorožec. Součástí toho posledního byla jeho oblíbená hvězda, Nirtilis. Zářila na vrcholku Jednorožcova rohu a pohled na ni vždy Amrotha uklidňoval. Naposledy zkontroloval, že má meč připravený vedle sebe a zachumlal se do pláště, sedlo pod hlavou místo polštáře. Jak tak usínal, hledě na hvězdnou oblohu, slyšel tiché zurčení potůčku a občasné odfrknutí Tath, pasoucí se opodál. Kdesi zpíval pták svou noční píseň.

Vzbudil se brzy ráno. Bylo chladno a vlhko, neboť padla rosa. Na východě pomalu jasněl úsvit dalšího dne. Na ohništi z včerejšího dne rozdělal zkřehlými prsty malý ohníček. Včera prozíravě uschoval pár větviček do sucha, takže s tím neměl přílišný problém. Častokrát rozdělával oheň, když byli s vévodou na výpravě nebo když se prostě jen sám vydal ven. Zavěsil kotlík nad plameny a čekal. Během několika minut voda začala vřít a on do ní přihodil několik listů.
Chvíli seděl u ohně a popíjel horký čaj, zatímco se svět kolem něj probouzel. Pak uhasil oheň, uklidil kotlík a osedlal Tath. Brzy už byl znovu na cestě.

Kapitola 16

15. září 2012 v 10:23
Byla opět malou holčičkou. Seděla v trávě naproti světlovlasému chlapci. Usmíval se na ni a jí bylo dobře. Náhle se však odkudsi vynořili jezdci, popadli hocha a odváželi jej pryč. Chtěla běžet za nimi, ale nemohla. Nohy ji neposlouchaly a nemohla ani křičet. Jediné, co mohla, bylo sedět, zatímco jí po tvářích stékaly slzy, neboť cítila, že ji opouští cosi nevýslovně drahého.
Scéna se změnila. Matka s otcem stáli na břehu velikého jezera či moře, zatímco ona odplouvala na jakési lodi do dáli, neschopna proti tomu cokoli udělat.
Kolem ní se mihlo zlaté tělo, vedle ní stála Zarré v lidské podobě. Ale pak se kol ní obtočil had a začal ji dusit. Dívka lapala po dechu, zatímco se Vinae marně snažila ocelové závity hadova těla ze své přítelkyně.
Záhyby jeho těla, pokryté bílými šupinami, se neúprosně stahovaly čím dál více, až se v Zarré cosi s křupnutím zlomilo. Na chviličku spatřila Vinae v její tváři bolest a pak se Zarré rozpadla na zlatý prach, který odnesl vítr.
Loď pod jejíma nohama se rozpadla a ona se propadla do chladných, temných vln jezera. Topila se. Potom hlas šeptající ve tmě. Blížící se žhavé železo. Plameny. Oči s úzkými zorničkami v krásné, kruté tváři. A všude žár. Neutuchající. Zničující.
Matka k ní natahuje ruku. Pokročí k ní. Tu ji matka udeří. Selhalas! Náhle tu stojí Nirke a pozoruje ji vyčítavým pohledem. Po jejím boku kapitán Freghe: "Copak holčičko, teď jsi moje, zklamalas přece své přátele."
A znovu Gerezon, upírá na ni svůj zlatohnědý pohled a pokřiveně se usmívá. Spíš je to úšklebek než úsměv: "Zarré je moje a ty taky. Neodporuj mi."
Jeho ruce se změní v drápy, jeho tělo se zvětší. Proměna je blesková. Teď je to drak. Odfrkne si, jakoby ji pokládal za zcela nicotnou a pak na ni vychrlí proud ohně. Její tělo hoří!
Vykřikne.
Zpoza plamenů přistupuje obrovský medvěd. Natáhne tlapu do plamenů a drásá její tělo. Z chřípí mu vychází kouř a oči má rudé.
Pak se okolo ní rozprostře zlatá záře. Pohlédne na své ruce. Plameny uhasly. Zlaté světlo je uklidňující. Přestože je ticho, má pocit, že ten zlatý jas jemně cinká.
Pociťuje pokoj. Všude kolem je jen to zlaté světlo a čas tu zřejmě neexistuje, přesto se nebojí.
Potom přichází sen. Uprostřed místnosti stojí Zarré, zlaté vlasy vyčesané do složitě zapleteného účesu, zahalena do jemně žluté látky, obklopená ženami, které látku sešpendlují a klevetí.
Tvář Zarré je však jakoby vytesána z mramoru. Stojí nehybně, pouze lehce pootevřené rty se jí chvějí a oči jsou bez života, když zvedá ruce či se otáčí, jak ji ženy požádaly.
Sen zmizel, ale Vinae stále cítila ten tichý zármutek vyzařující z princezniny tváře.

Zlaté světlo ji konejšilo a pohupovalo, posléze však se začínalo pomalu vytrácet a na jeho místo nastupovala tma.
Uvědomila si, že má oči pevně zavřené. To proto je tu taková tma.
Rozevřela víčka. Bylo to podivně namáhavé. Nad ní se klenul strop z velkých kamenných kvádrů, na němž byla zavěšena velká lucerna, vrhající na celou místnost bledé světlo.
Zpanikařila. Je zpět ve vězení! Ta záchrana byla jen sen!
Chtěla se zvednout, ale cosi ji pevně drželo a jak napnula svaly, celým tělem jí projela pronikavá bolest, až se jí z hrdla vydral výkřik.
Tu se vedle ní kdosi pohnul a výhled na lampu jí zakryla hlava nějaké ženy. Její pleť byla vrásčitá, ale spíše to byly vrásky trápení, přestože zrovna mladá ta žena také nebyla.
Upřela na ni hnědé oči a zřejmě poznala Vinae zděšení, na ni promluvila konejšivě: "Neboj se, tady jsi v bezpečí. Žádné útrapy vězení už ti nehrozí."
Vinae se pokusila promluvit, ale z úst jí vyšlo jen zachraptění.
Žena se sehnula a pak jí k ústům přiložila pohárek: "Pij, tohle ti udělá dobře."
Vinae poslechla. V ústech měla sucho a voda krásně chladila. Po pár locích však žena pohárek odundala a začala cosi kutit dál na Vinae těle.
"Co to děláte?"
"Rozvazuji pruhy látky, kterými si byla přivázaná k posteli. Hrozně jsi sebou házela, teak jsme tě museli přivázat, aby sis znova a znova neotvírala rány. Ale teď jsi při vědomí, takže už to není potřeba. Pokud se ale budeš moc hýbat," žena na dívku přísně pohlédla, "zase tě přivážeme. Nejdřív se musíš uzdravit."
Vinae nevěděla, co na to říct, ale v duchu přemýšlela, jak na tom asi je. Určitě tu nezůstane. Vypadá to tu jako ve vězení. Ale bude vůbec schopná se hýbat?
"Jak dlouho jsem...?"
"V bezvědomí? Nevědělas sobě celý týden. Naštěstí se nám podařilo dostat to tebe něco málo vody, ale stejně je zázrak, že jsi ještě naživu. Mysleli jsme si, že už se tě nepodaří zachránit. Je zázrak, že jsi přežila."
"Týden," uvažovala ohromeně Vinae: "Tak dlouho! Co se asi zatím stalo se Zarré?"
"Kdo jste a kde to vlastně jsem?"
Jsem Tera. Jsi v jedné z mnoha podzemních chodeb. Přinesl tě sem Fear. Nemohli jsme tě ukrýt v žádném domě. Město je rozbouřené, plné hledajících královských mužů."
Kdo je to my? Přestože jste mi řekla vaše jméno, nic o vás nevím. Chci mluvit s Fearem.
Bohužel, Fear teď má nějakou práci a kdo jsme my, ti prozatím neřeknu.
Teď prosím klidně lež donesu ti něco k jídlu. Bylo by dobré, kdyby se ti podařilo něco sníst."
S těmito slovy Vinae opustila.
Sotva za ní zapadly dveře, pokusila se dívka zvednout. Tělem jí projelo zachvění a pak se prohnula v křeči, jak ji bolest pohlcovala. Chvíli ležela, lapala po dechu a pak to zkusila znovu. Marně.
Dobrá. Zatím tedy není schopná utéct po svých. Bude tu muset ještě chvíli vydržet. Kde to vůbec je?
Poslední, co si pamatovala, že zastavili v nějaké podzemní místnosti. Položili ji na zem a muži kolem se tiše radili, ačkoliv jejich slovům nedokázala porozumět.
Že ji sem přinesl Fear? Ano, věří jim, ale teď tu není a prý nemůže přijít, a ona nemá potuchy, co je tenhle úkryt zač.
Ano, ošetřili ji, tvrdí, že ji ukrývají a i ta žena nevypadá nepřátelsky, ale proč jí neřekne, co jsou zač?
Na druhou stranu, nejspíše se jen bojí prozrazení. Jestliže jsou královi vojáci všude, jak Tera tvrdila, bude lepší, když jí nic neřeknou, aby v případě dopadení nemohla nic, třeba i jen neúmyslně, vyzradit. Gerezon umí být velice přesvědčivý, vyzkoušela si to na vlastní kůži (a to doslova), takže se není čemu divit.
Jedině, že by to byla nějaká kouzelníkova lest a ona je stále ve vězení. Musí být obezřetná.
Ale zase ne moc. Pokud jsou to slušní lidé, bylo by ostudné je urazit, když ji zachránili a postarali se o ni.
Takže se bude chovat, jakoby nic a uvidí podle vývoje situace. Přesto však musí být stále připravená na útěk.
Zatím však nemohla dělat nic a tak jen klidně ležela a přemýšlela, čekajíce na příchod Tery.

Kapitola 15

9. září 2012 v 11:47
Odrazila se. Teď! Nic se však nestalo. Co se děje? Jak to, že se nemůže změnit do své pravé podoby? Letěla vzduchem a nemohla nic dělat. Zabije se!
Náhle však ucítila slabý náraz a pak začala pomalu stoupat. Když byla ve výši okna, spatřila v něm Gerezonovu tvář. Natáhl k ní ruku a vtáhl ji oknem dovnitř.
"Myslela si, že utečeš, Malá dračice? Nebo ses chtěla zabít? Co by mi asi král řekl, kdybych mu sdělil, že nevěsta pro jeho nejstaršího syna je mrtvá? Málem jsi mi způsobila značnou nepříjemnost, Malá dračice. Už to nikdy nedělej!"
Jeho zorničky se náhle zúžily a Zarré v nich spatřila tak obrovskou zlobu a nenávist, že ji hrůza téměř ochromila. Dost ji rozhodilo i zjištění, že se nedokázala proměnit. Ale ovládla se.
"Co si to se mnou provedl, polokrevný?" otázala se. Ano, byl polokrevný. Ty oči to dokazovaly Ale poznala by to i bez toho i bez Nirke rady. Měl v sobě krev jejího národa, ale také v něm cítila teplo rudé, lidské krve. Nebyl člověk ani drak a jeho povaha byla tak zkažená, že se jí z jejího pachu dělalo špatně.
"To tolik závidíš, že je moje krev stříbrná, že jsi mi musel sebrat moji pravou podobu?" ¨
Kouzelník se ušklíbl: " Vida. Už se mi po těch vašich dračích vytříbených řečičkách stýskalo. Myslel jsem, že se to musíte učit, ale vy to umíte od narození. Alespoň se nebudeš muset učit dvorské mluvě. Ale měl bych ti odpovědět na tvou otázku, že, Malá dračice? Koneckonců, bude z tebe za chvíli královna."
Ne, rozhodně se královnou nestane. Ne proti své vůli a ne tak, že si vezme někoho odtud, koho nebude milovat.
"Pokud se stanu královnou, tak ve své zemi, polokrevný."
"Myslet si to můžeš, ale myslím, že pravdu mám já, princezno. Ale stále jsem ti neodpověděl a nechci se dopustit takové nezdvořilosti, že bych tě nechal čekat na odpověď. Je to kouzlo, samozřejmě. Bylo by krajně nemístné, kdyby ses proměnila v dračici během svatby nebo snad dokonce o svatební noci. Chudák princ, co by si asi počnul. Pokud by místnost byla malá, taky by se mohlo stát, že bys ho rozmáčkla. I když, mě osobně by t zas tak nemrzelo. Je to spratek. Ale stálo mě nemálo námahy to kouzlo vytvořit, takže doufám, že se ho nechystáš brzo zlomit. Potom bych se asi opravdu rozzlobil a známe naše síly, že, Malá dračice."
Zarré se otřásla. Vyhrožuje jí. Jaká drzost, jí královské dceři vyhrožuje polokrevný. A jeho výhružka není planá! Alespoň minule ji porazil.
"Zesílila jsem! Neporazil bys mě tak snadno! A neoslovuj mne tak!
"Opravdu?" Gerezon na ni pohlédl s hraným zájmem, "ne, jsi pořád slabá. Nemáš ani dost síly na to, abys mne pobavila. A navíc, tentokrát tu nebudeš mít tu svou přítelkyni, aby ti pomohla, Malá dračice."
Vinae! Dostali ji? Horečně vzpomínala. Ano, chytli je obě, když byla poražena. A přestože v to doufala, nemyslela si, že by se Vinae podařilo utéct. Ne, zcela jistě ji má v drápech Gerezon, který ji tak škodolibě pozoruje.
"Kde je? A co s ní bude?"
Ta otázka z ní vylétla, než si to stačila promyslet. Bála se o svou zachránkyni. Dlužila jí svobodu.
"V jedné z našich útulných kobek. Ale neboj se, bude o ni dobře postaráno. Jako každého špeha ji podrobíme výslechu a protože je z tvé země, mohl bych jí věnovat obzvláštní péči. A potom jí ušetříme starosti s uvažováním, kdy zemře, protože to vybereme za ní. Tak a už se o ni nemusíš bát, když jsem ti objasnil, jak dobře se má."
"Ale ona není z mé země. Ušetři ji, nic neví."
Výraz polokrevného ztvrdl: "Myslíš, že mě oklameš? Má na sobě dračí tetování. Tetování dračího špeha."
"Ne, opravdu nic neví. Pusť ji, polokrevný," krev začínala Zarré divoce vřít a ona povolala magii.
Té jakoby se však nechtělo. Přicházela ještě lenivěji než předtím. A bylo jí zoufale málo.
Přesto ji Zarré vrhla proti kouzelníkovi. Snadno ji odrazil.
"Víc nesvedeš? S tímhle mě chceš porazit? Ukážu ti, co je pravá magie."
Přikročil k ní. Ucouvla. Upřel na ni své zlatohnědé oči a pak náhle stála na okraji propasti. Vítr jí šlehal do tváří a divoce rozevlál její vlasy. Najednou byla dračicí. Zatoužila vzlétnout, ale na jejích tlapách byly okovy a její křídla kdosi uřezal. Okraj zmizel a ona padala, ale pod ní už nebyla propast, ale řeka žhavé lávy. Má pravá podoba mne ochrání, pomyslela si.
Dopadla na malý ostrůvek ztuhlé horniny a byla zase dívkou. Kolem ní se valily horké masy a kůže ji začínala nepříjemně pálit. Tu spatřila Gerezona, jak k ní kráčí po lávě. Žár, který z ní vystupoval, mu zřejmě nevadil. A uslyšela jeho hlas, zněl celým tím prostorem, třebaže nevěděla, jak je velký a zněl i v její hlavě, tak silně, až jí připadalo, že hlava pukne.
"Co uděláš teď, Malá dračice bez křídel a bez magie."
Zadívala se na něj. Kdyby to bylo jen na ní, bojovala by, měla tu povinnost, ale byl tu také dluh a ten musí být splacen.
"Pusť ji, polokrevný!"
"Nemám důvod, jen jí prospěje, když umře, a mně z toho nic nekyne."
Zaváhala. Jestliže to udělá, nebude už cesty zpět. Ale nemůže v tom Vinae nechat.
"Pokud ji pustíš, nebudu bojovat proti svatbě s princem."
Nejspíš ani nevěděl, čeho se tím vzdává.
"Nemám důvod přijmout, mám tě ve své moci."
Nahmatala ten plamen, který byl v jejím nitru, dříve než potkala Vinae, dříve než rozbila skořápku a dostala se na svět. Ruka jí vzplála zářivým zlatým světlem.
"Už si slyšel o dračím plameni? Mám magii a tou dokážu ještě jednoho zabít, člověka, draka, polokrevného, na tom nezáleží. Nedokážeš to zastavit žádnou magií, kterou na mě použiješ.
A já nebudu váhat to použít, pokud ji nepustíš." Mluvila vážně a on to věděl.
"Dobrá, v den tvé svatby s princem bude volná."
Zarré na něj chvíli nevěřícně hleděla. Přece jenom nečekala, že bude souhlasit tak rychle, ale byla ráda.
Ocitli se zpátky v pokoji. Gerezon chytil její ruku. Nebylo to příjemné. Užuž se chtěla vyškubnout, když promluvil: "Povídali jsme si dost dlouho, Malá dračice. Teď je čas spát. Poslední slova už slyšela jen zdálky. Její tělo se zhroutilo k zemi a on jej zachytil.
Gerezon připnul dračí princezně zpět na krk černý kámen a pak se spokojeně usmál. Nikdo neřekl, jak musí tu špehounku propustit.