Kapitola 1

16. září 2012 v 19:08
Amroth spěchal chodbami hradu Zinar´e a přemýšlel o událostech posledních dnů. Otec, do nedávna se těšící skvělému zdraví, náhle onemocněl a lékaři nebyli schopni nic udělat.
A teď mu sluha oznámil, že se otci přitížilo a tak se má dostavit do jeho komnat. Vévoda Arthalon ve skutečnosti nebyl Amrothovým pravým otcem, ale vychoval jej společně se svým synem a vždy se k němu choval jako k vlastnímu. Amroth svého pravého otce neznal a i když mu to úplně nesedlo, chtěl muži, který proň tolik učinil, udělat radost tím, že ho bude nazývat svým otcem.
Konečně byl u dveří do šlechticových komnat. Zaklepal, tiše otevřel dveře a vkročil dovnitř.
U otcova lůžka klečel mladý muž, Nidor. Jednou rukou svíral ruku svého otce, zatímco druhou si podpíral hlavu. Dlouhé světlé vlasy mu padaly přes obličej a zcela tak zakrývaly jeho výraz, ale nebylo třeba jej vidět. Zoufalství šlo zcela dobře vyčíst z celého jeho nahrbení těla.
Nikde však žádní sloužící, kteří by měli pečovat o svého pána. Když se Amroth podíval do tváře nemocného, pochopil. Zde již nebylo třeba žádných služeb. Bledá tvář Kedara Arthalona připomínala sochu. Zavřená víčka se ani nezachvěla a hruď se nezvedla v nádechu. Muž, který se o chlapce 16 let staral, byl mrtev.
Amroth pokročil kupředu, ale zarmoucený mladík zaslechl zavrzání podlahy a zvedl hlavu. Když poznal příchozího, jeho modré oči zablýskly hněvem tak nenávistným, že si Amroth rozmyslel svůj předchozí záměr a tiše opustil místnost.
Jeho první kroky vedly do stájí. Potkával různé sloužící, ale nevšímal si jich a oni to respektovali. Vůně sena a koní byla uklidňující. Grošovaná kobylka Tath přivítala svého mladého pána tichým zaržáním. Amroth zabořil tvář do její hřívy a nechal smutek, aby jej přemohl. Posléze se však uklidnil a také kobylku to již přestalo bavit. Zafrkala a strčila do něj hlavou, až ztratil rovnováhu a napůl dosedl, napůl dopadl na balík sena, který naštěstí stál za ním. Dopad na kamennou podlahu by bolel trochu víc.
Amroth zůstal sedět a zamyslel se nad svou situací. Teď, když je lord mrtvý, nemá cenu zůstávat. Pánem hradu se stane Nidor a chlapec neměl zrovna chuti být odkázán na někoho, s kým se nemohl vystát. A tím Nidor rozhodně byl.
Co se Amroth pamatoval, nikdy si nerozuměli. Když byli mladší, často se pošťuchovali, rvačky nebyly výjimkou a při učení spolu soupeřili. S věkem přerostla nesnášenlivost v chladnou odtažitost, se kterou příliš nezmohl ani vévoda Arthalon. Oba mladíci se ke všem ostatním chovali uctivě i laskavě, jen spolu nedokázali vyjít.
Takže na hradě nezůstane. Ovšem kam by mohl jít a co by mohl dělat? Dokud byl lord naživu, Amrotha nenapadlo, že by měl přemýšlet o budoucnosti. Ale co teď? Hlavně odtud musí pryč a to co nejdříve. Nehodlá zůstat tam, kde poroučí Nidor. Pak dostal nápad. Pojede do hlavního města. Tam už snad sežene nějakou práci. Počká do pohřbu a pak vyrazí.
A jak se rozhodl, tak také udělal. Když svůj plán oznámil Nidorovi, ten mu jej nijak nevymlouval. Amroth si povšiml, jak unaveně vypadá. Samozřejmě, všechna odpovědnost teď nečekaně přešla na něj. Na chvíli mu skoro přišlo Nidora líto. Ale opravdu jen skoro.
Den před pohřbem si Amroth sbalil těch pár věcí, které vlastnil a rozloučil se svými přáteli na hradě. Následujícího dne, hned jak bylo tělo hradního pána s poctami uloženo do rodinné hrobky, vyzvedl si ze svého pokoje ranec s věcmi, přehodil přes rameno luk a toulec s šípy, připnul si k pasu meč a vydal se do stájí. Jaké bylo jeho překvapení, když u Tathina stání spatřil stát známou postavu.
"Nemáš náhodou být na smuteční hostině?"
Nidor na něj upřel ledově modrý pohled: "Ano, a taky tam za chvíli půjdu. Nejdřív ale musím splnit přání svého otce. Odkázal ti tohle," podal Amrothovi těžký, naditý měšec.
"A taky tohle," zvedl předmět, opřený o přepážku boxu. Amroth jej s údivem převzal. Byl to meč. Vytáhl jej z jednoduše zdobené, přesto nádherné pochvy. Ostří se zalesklo. Mladík takový meč v životě neviděl a to jich za svůj krátký život viděl dost. Čepel byla lehce zakřivená, záštita zpracovaná do podoby letícího dravce. Navíc se meč zdál lehčí, než bylo obvyklé.
"Meč? Vždyť už jeden mám a ještě k tomu, takovýhle typ jsem ještě neviděl, natož abych s ním bojoval."
"To vím moc dobře, ale otec chtěl, abych ti ho předal. Prý je to dědictví po tvém otci. Ale jestli ho nechceš, klidně ho vrátím do zbrojnice, ať ho tam leží, dokud neskončí všechny věky světa.Na hradě není nikdo, kdo by s takovýmhle mečem uměl bojovat líp než s normálním."
"Ne, nechám si ho," vyhrkl rychle Amroth. První věc, která nějak odkazuje na jeho původ. Rozhodně se o ni nenechá připravit.
"Neříkal tvůj otec o mých rodičích ještě něco?" zadíval se s nadějí na Nidora.
Ten zavrtěl hlavou: "Ne. A teď, když mne omluvíš, hosté čekají."
Na odchodu se však ještě zastavil a otočil se: "Ať tě Sarben provází."
Pak vyšel rychlým krokem ze stájí.
"To mělo být co?" ušklíbl se Amroth, když sedlal Tath, "že by Nidor dokázal být i milý? Možná, že měl jen takovou radost, že odcházíme."
Vyvedl Tath ze stáje a elegantně se vyšvihl do sedla. Ne, že by se o to nějak snažil, ale měl to v krvi a taky tu hrála roli léta výcviku. Kývnutím se rozloučil se strážemi v bráně a pustil se dolů po cestě. Pak, když vyjel z městečka, které se táhlo okolo šlechtického sídla, na chvíli ještě zastavil a naposledy pohlédl na hrad tyčící se na vrcholu kopce, který mu byl 16 let domovem. Pocítil lítost, měl zde přátele. Kdo ví, zda se sem ještě někdy vrátí. Nebe jakoby s ním soucítilo a rozplakalo se. Z nebe začaly padat kapky deště, ala Amroth na to nedbal, pouze si nasadil kapuci a přitáhl plášť těsněji k tělu, a jel dál až do noci. Poté se ubytoval v hostinci U vypasené slípky, kde si dal pozdní večeři. Občas se zde zastavili, když jel Arthalon na lov, takže hostinský mladíka znal a snažil se s ním zapříst rozhovor, jenže ten na to neměl náladu a odpovídal pouze jednoslabičně. Hostinský nakonec pochopil a vzdal to, třebaže to nesl nelibě. Jeho hospoda sloužila hlavně jako stanice pro rychlé posly a výčep pro sedláky, kteří zrovna měli peníze na to, aby mohli popíjet a bydleli dostatečně blízko.
Panství vévody Arthalona byl zastrčený kout království. Bylo zde příliš pusto na to, aby zde žilo větší množství majetných lidí, kteří by obstarali větší provoz mezi Arthalonovým panstvím a jinými částmi království a zase příliš mírumilovně na to, aby to dobrodruhům stálo za návštěvu.
Hostinský doufal, že se dozví něco víc o vévodově úmrtí z úst někoho, kdo žil na hradě a tím pádem měl nejžhavější novinky a byl zklamán, že se tak nestalo. Amroth byl promoklý, unavený a neměl zrovna sdílnou náladu. Koneckonců, opouštěl vše, co znal a vydával se do neznáma, nevěda, co jej čeká.
Do hlavního města vedla cesta, takže věděl, jak se tam dostat, ale naposledy tam byl, když mu bylo 8.
Dokud žila vévodkyně Marnez, občas do města jezdila, ale Amroth s ní nikdy nejel. Někdy sebou vzala Nidora, aby se naučil chovat ve vybrané společnosti. Pravda, měli sice učitele, ale vévodkyně chtěla, aby si to její syn vyzkoušel v praxi. Zpočátku toužil Amroth jet s nimi, ale časem byl rád, že mohl zůstat doma. Raději než v hlučných ulicích pobýval v přírodě.
Pak Marnez zemřela a návštěvy hlavního města zcela ustaly. Vévoda Arthalon si neliboval ve společenském životě městské šlechty. Asi jednou do roka odjížděl, aby si zařídil neodkladné záležitosti, ale jinak raději zařizoval potřebné záležitosti na dálku.
Tím pádem strávil Amroth většinu svého života na hradě a v blízkém okolí a z návštěvy hlavního města si pamatoval jen málo, takže byl celkem zvědav, jak to tam teď vypadá.
Po večeři ještě zašel za Tath, zkontroloval, že je o ni dobře postaráno a pocuchal jí světlou hřívu.
Když se pak ukládal ke spánku, přemýšlel o Nidorově chování. Opravdu, že by se ho nějak dotkla otcova smrt? Normálně spolu prohodili jen těch pár nezbytných slov, jinak se okázale ignorovali. A teď mu Nidor dokonce popřál Sarbenovu ochranu. To bylo obzvláště podivné. Sarbenově ochraně se svěřovali jen členové rodiny a Nidor vždy dával najevo, že Amroth do té jeho rozhodně nepatří. Když usínal, stále o tom přemýšlel.

Ráno, když se opláchl v kovovém umyvadle, se podíval, kolik to vlastně od svého adoptivního otce dostal. Přes 300 posmalů. Z toho mohl dost dlouho spokojeně žít. Amroth pocítil vděčnost k tomu muži, který se o něj staral nejen během svého života, ale i po smrti.
Schoval měšec s penězi a vytáhl z pochvy meč od Nidora. Už ve stáji si všiml, že na čepeli jsou jakési runy, ale bylo tam příliš málo světla. Teď, v denním světle si je důkladně prohlédl. Nijak nenarušovaly celistvost zbraně a byly napsány zvláštním písmem. To písmo Amroth neznal. Bylo zaoblenější než normální písmo, ale líbila se mu jeho elegance a uhlazenost. Zajímalo by ho, co tam je napsáno, co když to značí něco důležitého o jeho otci. A vůbec, co byl otec zač, že vlastnil takovýhle podivný a drahý meč? Nemohl to být žádný chudák, rozhodně ne nějaký sedlák. S povzdechem si Amroth připjal meč na záda. Momentálně to bylo jediné místo, kdy jej mohl mít. Chtěl jej mít u sebe, přece jen to prý bylo rodinné dědictví, co kdyby se něco stalo, a u pasu už měl svou normální zbraň, na kterou byl zvyklý a kterou potřeboval, kdyby musel bojovat. Připadal si teď jako nějaký válečník, na zádech meč, u pasu dýku a meč, k Tathinu sedlu připjal luk s toulcem.
Ten den bylo krásné počasí, a když Amroth po lehké snídani vyjel, slunečné jitro mu zvedlo náladu. Popohnal Tath a ta, plná energie, se pustila do cvalu. Hnali se tak pěknou chvíli, míjejíce nádhernou zeleň stromů kolem cesty. Pak však Amroth přiměl Tath zpomalit, přestože kobylka dávala najevo, že by klidně a ráda běžela dál. Cesta plynula bez potíží. K večeru se utábořil opodál od cesty u potůčku. Kvůli zastrčenosti Narveru, Arthalonově panství, a vzhledem k tomu, kolik lidí tudy ročně projelo, nestálo podél cesty mnoho hostinců. Byly až dál, poblíž hlavního města. Amrothovi však nijak nevadilo nocovat v přírodě. Naopak, rád spával pod širým nebem. Kdyby pršelo, bylo by to horší, avšak byla jasná noc. Tenoučký srpek měsíce bíle svítil a kolem něj, jako ovce kolem pastýře, které se rozprchly po nekonečné pláni, na temném nebi zářily hvězdy. Našel několik známých souhvězdí. Jižní drak, Ruardenova koruna, Nevěsta, Dva bojovníci, Jednorožec. Součástí toho posledního byla jeho oblíbená hvězda, Nirtilis. Zářila na vrcholku Jednorožcova rohu a pohled na ni vždy Amrotha uklidňoval. Naposledy zkontroloval, že má meč připravený vedle sebe a zachumlal se do pláště, sedlo pod hlavou místo polštáře. Jak tak usínal, hledě na hvězdnou oblohu, slyšel tiché zurčení potůčku a občasné odfrknutí Tath, pasoucí se opodál. Kdesi zpíval pták svou noční píseň.

Vzbudil se brzy ráno. Bylo chladno a vlhko, neboť padla rosa. Na východě pomalu jasněl úsvit dalšího dne. Na ohništi z včerejšího dne rozdělal zkřehlými prsty malý ohníček. Včera prozíravě uschoval pár větviček do sucha, takže s tím neměl přílišný problém. Častokrát rozdělával oheň, když byli s vévodou na výpravě nebo když se prostě jen sám vydal ven. Zavěsil kotlík nad plameny a čekal. Během několika minut voda začala vřít a on do ní přihodil několik listů.
Chvíli seděl u ohně a popíjel horký čaj, zatímco se svět kolem něj probouzel. Pak uhasil oheň, uklidil kotlík a osedlal Tath. Brzy už byl znovu na cestě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama