Kapitola 2

28. září 2012 v 16:44
Mladík si vesele pohvizdoval, zatímco kopyta jeho kobylky pravidelně dopadala na dlážděnou cestu. Kdysi jeden z králů nechal vydláždit cesty ze všech 13 velkých panství do hlavního města, kvůli pohodlnějšímu cestování šlechty i jeho, když je pod záminkou vladařských povinností navštěvoval.
Podle toho, co se učiteli podařilo do něj dostat, si Amroth vzpomínal, že to byl Loire III., jež říši povznesl a zvelebil. Cesty však nedokončil, protože zemřel při pádu ze svého oblíbeného hřebce během lovu. Cesty pak dokončil až jeho vnuk Iurden Zlatohlavý.
Amroth zatřepal hlavou. Proč se mu teď motá do myšlení historie, když si může užívat cesty a krásného odpoledne. Čas od času se mu tohle stávalo. Jejich učitel zastával přesvědčení, že v nich musí udržet i tu nejmenší špetičku vědomostí.
"Nikdy nevíte, kdy se vám to bude hodit," říkával. A tak je budil uprostřed noci či na ně vypálil otázku během nejlepší části hostiny.
Naneštěstí se tohle zalíbilo i bojovému mistru Arnalovi, takže ten nápad převzal. Štěstím v neštěstí však bylo, že Arnal rád spal, takže jeho přepady byly méně časté. Přesto Amroth nikdy nezapomněl zkontrolovat, zda má meč při ruce, když usínal, po pár nocích, kdy jej mistr vytáhl do deštivé noci a nemilosrdně mu uštědřoval rány plochou stranou meče, dokud se nevzmohl na odpor.
Náhle zachytil koutkem oka jakýsi pohyb. Ze skalisek po jeho pravici vyskočili tři muži a zastoupili mu cestu. Ani jeden z nich se netvářil nijak přátelsky a jeden z nich na něj mířil nabitou kuší. Mladík si je změřil a pronesl, přestože mu bylo jasné, co jsou zač: "Pánové, mohli byste mi uhnout z cesty? Nebo po mně něco potřebujete?"
Během řeči nepatrně pootočil hlavu, aby viděl dozadu. Za ním stáli další dva. Nic moc šance. Zvláště ta kuše mu nebyla po chuti. Byla to těžká kuše, ta která prorazí jeho lehkou kroužkovou zbroj jako nic. Na druhou stranu, dlouho se nabíjí. Bleskurychle vyhodnotil situaci. Nikdo z těch mužů nevypadal na to, že by uměl nějak dobře bojovat. Kromě toho s kuší měli dva z nich meče a tomu poslednímu visel od pasu lovecký tesák.
" Jo, tvoje prachy a taky tvýho koně. Když nebudeš dělat problémy, necháme tě jít."
"Vážně, jak ušlechtilé od vás. Ale udělali jste pár zásadních chyb. Zaprvé, pokoušeli jste se o loupežinu na panství vévody Arthalona, zadruhé, chtěli jste mého koně a zatřetí," muži k němu výhružně pokročili a on se na chvíli zarazil v řeči, "ale vždyť je to jedno, pánové. Určitě se nějak domluvíme."
"Slez dolů," poručil mu podmračeně muž, který mluvil i předtím, zřejmě vůdce bandy, "a nemel hubou."
Amroth poslušně seskočil a dal si záležet, aby to vypadalo neohrabaně. Kuše mířící přímo na jeho srdce byla dostatečně přesvědčivá.
"Tak si pojďte vzít mého koně, ale tamti jezdci mi ho stejně za chvíli vrátí zpátky."
Muž se ohlédl jen nepatrně, ale to stačilo. Plesknutí do Tathina zadku a kobylka se vyřítila přímo muži s kuší, zatímco meč jejího pána se svistem vyjel z pochvy.
Muž překvapeně vykřikl a uskočil, střela z kuše vyletěla kamsi do oblak, pak jej síla rozběhlého koně srazila k zemi. Amroth se jediným skokem se ocitl u mužů vzadu, blyštivá čepel proletěla vzduchem. Jeho protivník ani nestačil zvednout zbraň na obranu, když mu meč vyryl přes hruď hluboký šrám. Amroth se nezastavil, nýbrž pokračoval k druhému lupiči. Ten meč sice zvedl, avšak vzápětí už jen nechápavě hleděl na prázdnou ruku, zatímco jeho zbraň odlétla mezi kameny.
Mezitím se zbylí dva muži vzpamatovali a přiřítili se k Amrothovi. Situace se ztížila, ale Amroth byl od malička učen bojovému umění, zatímco tihle dva byli jasně nepříliš dobří samouci. Mladík mezi nimi tancoval a zasazoval jim lehké, zato mnohé rány, oni však nebyli schopni ho zranit.
Pak naň vyrazili všichni najednou, kromě toho, kterého zasáhla kobylčina kopyta, a mladík utržil první ránu. Uvědomil si, že i když je dobrým šermířem, jsou naň čtyři a nebudou váhat ho zabít. Jestliže chce přežít, bude je muset předstihnout. Musí být tvrdší. Nesmí váhat je těžce zranit nebo i zabít.
Byl rychlejší než oni, v tom byla jeho výhoda.
Jednoho sekl do boku, druhému do nohy. Zbývali dva. Nechtěl je zabít. Použil znovu svůj trik a vyrazil vůdci zbraň z ruky. Už jen jediný. Ten ucouvl, na chvíli zaváhal a pak se dal na útěk.
Mladík si ulehčeně vydechl.
Prudce se otočil a muž pocítil na krku chladnou ocel jeho meče. Dýka mu vypadla z prstů.
"Tou třetí chybou bylo, že jste nedbali varování. Myslíte, že snad svoje zbraně nosím jen pro parádu? A teď zmiz."
Muž s chutí uposlechl, ani o své kumpány se nestaral
Amroth zapískal a Tath, která se doteď popásala opodál, přiběhla. Amroth se vyhoupl do sedla a bez jediného ohlédnutí se znovu vydal na cestu. Byl rád, že to tak dobře dopadlo.

Dalších několik dní proběhlo v klidu a Amroth byl rád. Netoužil po dalším takovém setkání. Blížil se k hranicím Narveru a Fiury , kraji, který, přestože malý, byl bohatý díky množství diamantů, které se zde každoročně nacházelo.
Těšil se na to, až tam dorazí. Na hranicích, u Královské cesty, která se nazývala také Šedá podle barvy kamene, jímž byla vydlážděna, se nalézalo městečko. A to znamenalo postel a pořádné jídlo, které si nebude muset sám vyrábět.
Spaní v přírodě mu zas tak nevadilo, ale přece jenom je postel mnohem pohodlnější.
"Tak co tomu říkáš, Tath? Brzy budeš mít útulnou stáj. Ale tobě je asi víc po chuti čerstvá travička, co?
Kobylka si odfrkla jakoby na souhlas.
"Tak vidíš, jak to dopadám. Jsem už skoro jak ten chlapík včera. Povídám si se svým koněm. A to mi přišel k smíchu."
Předchozího dne se totiž setkal s mužem, jehož chování bylo značně zvláštní. Do rytmu chůze si cosi povídal, brumlal a brblal. Když ho Amroth míjel, zvednul hlavu a krátce ho pozdravil, potom dál pokračoval ve své promluvě.
Mladík zaslechl část jeho samomluvy.
"Tak co, kde zastavíme? Ta cesta už mne unavuje." A sám si hned odpověděl: "Ještě hodinku, dvě a pak si najdeme nějaké místečko, kde si budete chudinky nožičky moct odpočinout."
Amroth nad tím zavrtěl hlavou a na tváři mu to vyvolalo úsměv.
Ale teď si uvědomil, že to zřejmě byl jen mnohomluvný člověk, který již dlouho cestoval a prostě jen postrádal možnost si s někým promluvit, tak si povídal alespoň sám se sebou.
"Má to tu výhodu, že se člověk se sebou málokdy pohádá," pomyslel si vesele Amroth. "Ještě že mám Tath, jinak bych se neměl při mluvení na co vymlouvat. Možná bych za dalších pár dní samoty dopadl stejně jako ten muž."

Slunce zapadalo, když Amroth vyjel ze záhybu cesty a spatřil před sebou hraniční městečko Fern. Popohnal Tath do cvalu. K hranicím dorazili právě včas. Stráže u brány se ji již chystaly zavřít, když si ho povšimly. Měl dosti drahý oděv a ušlechtilého koně, známka toho, že je šlechtic nebo alespoň někdo majetný.
Proto posečkali, dokud k nim nedorazil.
"Přálo vám štěstí. Kdybyste přijel o chvilku pozdějc, taky byste mohl strávit noc venku.
"Jsem rád, že jsem to stihnul, venku bych spal značně nerad. Ale máte tu nějaký dobrý hostinec?"
Což o to, hospody by tu byly, ale ty, co byste chtěl, asi ne. Víte, tady se teď dějou divný věci. Oba lepší hostince lehly popelem. Ale já si říkám..."
Starší voják mu skočil do řeči: "Tohle mladého pána určitě nezajímá. Slušný ubytování tu nabízí ještě Bord, řeknu vám, jak se k němu dostanete."
"Ale ten má plno, zrovna dneska k večíru jsem potkal jeho mladýho a ten si stěžoval, kolik má práce. Zabydleli se u nich ty obchodníci. Zbejvá jedině Kachna."
"A Zlatý kanec?" zeptal se Amroth na hostinec, kde se kdysi několikrát zastavil.
"Vždyť vám povídám, že nóbl hostince lehly popelem. Ale Zlatej kanec, toho stihl jinačí osud. Hostinský prostě jednoho dne sebral peníze a odešel, hospoda nehospoda.
"Prostě mu řekni, jak se dostane ke Kachně a nech toho tlachání."
Mladší strážný ukřivděně pohlédl na svého kolegu.
"Nepotřebuji žádné speciality. Stačí mi dobrá stáj a čistá postel," uklidňoval Amroth situaci.
Voják mu popsal cestu, a když mladík odjížděl, zaslechl ještě, jak si starší strážný zabrumlal: "Tak čistou postel! Pochybuju. Starej Douba nic takového ani nemá a možná ani slovo čistý nezná. Ale koneckonců, pán chtěl ubytování, pán ho dostane. Co na troše špíny."
Voják znal Doubu dobře, jak se brzy mohl mladík přesvědčit. Nechápal, jak se hostinský vůbec mohl uživit. Dům vypadal neútulně, toulavý pes cosi požíral z hromady smetí. Amroth seskočil z Tath a pak se zarazil. Vejít do tohohle domu ho vůbec nelákalo. Kdoví, co by tu mohl chytit. Tady přespává tak chudina. Nepovažoval se za mnoho víc než oni, ale tady spát nebude. Ne, když má peníze na to, aby si zaplatil slušnější nocleh. Zkusí se někoho zeptat na cestu k tomu Bordovi, snad pro něj něco najde, když mu nabídne slušné peníze. A když ne, někdo ho u sebe nechá přespat, když zaplatí.
Vydal se na cestu, vedouce kobylku za sebou. Začínalo se však stmívat.
Ulice byly prázdné, jen jednou spatřil kohosi na konci ulice, kterou procházel, dříve však, než k němu došel, se neznámý ztratil kdesi ve spleti domů a ulic.
Mladík začínal uvažovat, že zaklepe na dveře nějakého slušně vypadajícího domu, když zaslechl hluk kroků a sotvaže zabočil za roh, spatřil skupinku vojáků kráčejících k němu. Dva z nich nesly pochodně, jimiž si svítily na cestu. Již byly téměř u něho, když jeden z nich zvolal: "Stůj. Co se tu potuluješ, takhle v noci!"
Amroth uposlechl a vojáci jej výhružně obstoupili...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lenka Lenka | E-mail | 12. října 2012 v 6:11 | Reagovat

Díky.Dobrá práce.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama