Kapitola 16

15. září 2012 v 10:23
Byla opět malou holčičkou. Seděla v trávě naproti světlovlasému chlapci. Usmíval se na ni a jí bylo dobře. Náhle se však odkudsi vynořili jezdci, popadli hocha a odváželi jej pryč. Chtěla běžet za nimi, ale nemohla. Nohy ji neposlouchaly a nemohla ani křičet. Jediné, co mohla, bylo sedět, zatímco jí po tvářích stékaly slzy, neboť cítila, že ji opouští cosi nevýslovně drahého.
Scéna se změnila. Matka s otcem stáli na břehu velikého jezera či moře, zatímco ona odplouvala na jakési lodi do dáli, neschopna proti tomu cokoli udělat.
Kolem ní se mihlo zlaté tělo, vedle ní stála Zarré v lidské podobě. Ale pak se kol ní obtočil had a začal ji dusit. Dívka lapala po dechu, zatímco se Vinae marně snažila ocelové závity hadova těla ze své přítelkyně.
Záhyby jeho těla, pokryté bílými šupinami, se neúprosně stahovaly čím dál více, až se v Zarré cosi s křupnutím zlomilo. Na chviličku spatřila Vinae v její tváři bolest a pak se Zarré rozpadla na zlatý prach, který odnesl vítr.
Loď pod jejíma nohama se rozpadla a ona se propadla do chladných, temných vln jezera. Topila se. Potom hlas šeptající ve tmě. Blížící se žhavé železo. Plameny. Oči s úzkými zorničkami v krásné, kruté tváři. A všude žár. Neutuchající. Zničující.
Matka k ní natahuje ruku. Pokročí k ní. Tu ji matka udeří. Selhalas! Náhle tu stojí Nirke a pozoruje ji vyčítavým pohledem. Po jejím boku kapitán Freghe: "Copak holčičko, teď jsi moje, zklamalas přece své přátele."
A znovu Gerezon, upírá na ni svůj zlatohnědý pohled a pokřiveně se usmívá. Spíš je to úšklebek než úsměv: "Zarré je moje a ty taky. Neodporuj mi."
Jeho ruce se změní v drápy, jeho tělo se zvětší. Proměna je blesková. Teď je to drak. Odfrkne si, jakoby ji pokládal za zcela nicotnou a pak na ni vychrlí proud ohně. Její tělo hoří!
Vykřikne.
Zpoza plamenů přistupuje obrovský medvěd. Natáhne tlapu do plamenů a drásá její tělo. Z chřípí mu vychází kouř a oči má rudé.
Pak se okolo ní rozprostře zlatá záře. Pohlédne na své ruce. Plameny uhasly. Zlaté světlo je uklidňující. Přestože je ticho, má pocit, že ten zlatý jas jemně cinká.
Pociťuje pokoj. Všude kolem je jen to zlaté světlo a čas tu zřejmě neexistuje, přesto se nebojí.
Potom přichází sen. Uprostřed místnosti stojí Zarré, zlaté vlasy vyčesané do složitě zapleteného účesu, zahalena do jemně žluté látky, obklopená ženami, které látku sešpendlují a klevetí.
Tvář Zarré je však jakoby vytesána z mramoru. Stojí nehybně, pouze lehce pootevřené rty se jí chvějí a oči jsou bez života, když zvedá ruce či se otáčí, jak ji ženy požádaly.
Sen zmizel, ale Vinae stále cítila ten tichý zármutek vyzařující z princezniny tváře.

Zlaté světlo ji konejšilo a pohupovalo, posléze však se začínalo pomalu vytrácet a na jeho místo nastupovala tma.
Uvědomila si, že má oči pevně zavřené. To proto je tu taková tma.
Rozevřela víčka. Bylo to podivně namáhavé. Nad ní se klenul strop z velkých kamenných kvádrů, na němž byla zavěšena velká lucerna, vrhající na celou místnost bledé světlo.
Zpanikařila. Je zpět ve vězení! Ta záchrana byla jen sen!
Chtěla se zvednout, ale cosi ji pevně drželo a jak napnula svaly, celým tělem jí projela pronikavá bolest, až se jí z hrdla vydral výkřik.
Tu se vedle ní kdosi pohnul a výhled na lampu jí zakryla hlava nějaké ženy. Její pleť byla vrásčitá, ale spíše to byly vrásky trápení, přestože zrovna mladá ta žena také nebyla.
Upřela na ni hnědé oči a zřejmě poznala Vinae zděšení, na ni promluvila konejšivě: "Neboj se, tady jsi v bezpečí. Žádné útrapy vězení už ti nehrozí."
Vinae se pokusila promluvit, ale z úst jí vyšlo jen zachraptění.
Žena se sehnula a pak jí k ústům přiložila pohárek: "Pij, tohle ti udělá dobře."
Vinae poslechla. V ústech měla sucho a voda krásně chladila. Po pár locích však žena pohárek odundala a začala cosi kutit dál na Vinae těle.
"Co to děláte?"
"Rozvazuji pruhy látky, kterými si byla přivázaná k posteli. Hrozně jsi sebou házela, teak jsme tě museli přivázat, aby sis znova a znova neotvírala rány. Ale teď jsi při vědomí, takže už to není potřeba. Pokud se ale budeš moc hýbat," žena na dívku přísně pohlédla, "zase tě přivážeme. Nejdřív se musíš uzdravit."
Vinae nevěděla, co na to říct, ale v duchu přemýšlela, jak na tom asi je. Určitě tu nezůstane. Vypadá to tu jako ve vězení. Ale bude vůbec schopná se hýbat?
"Jak dlouho jsem...?"
"V bezvědomí? Nevědělas sobě celý týden. Naštěstí se nám podařilo dostat to tebe něco málo vody, ale stejně je zázrak, že jsi ještě naživu. Mysleli jsme si, že už se tě nepodaří zachránit. Je zázrak, že jsi přežila."
"Týden," uvažovala ohromeně Vinae: "Tak dlouho! Co se asi zatím stalo se Zarré?"
"Kdo jste a kde to vlastně jsem?"
Jsem Tera. Jsi v jedné z mnoha podzemních chodeb. Přinesl tě sem Fear. Nemohli jsme tě ukrýt v žádném domě. Město je rozbouřené, plné hledajících královských mužů."
Kdo je to my? Přestože jste mi řekla vaše jméno, nic o vás nevím. Chci mluvit s Fearem.
Bohužel, Fear teď má nějakou práci a kdo jsme my, ti prozatím neřeknu.
Teď prosím klidně lež donesu ti něco k jídlu. Bylo by dobré, kdyby se ti podařilo něco sníst."
S těmito slovy Vinae opustila.
Sotva za ní zapadly dveře, pokusila se dívka zvednout. Tělem jí projelo zachvění a pak se prohnula v křeči, jak ji bolest pohlcovala. Chvíli ležela, lapala po dechu a pak to zkusila znovu. Marně.
Dobrá. Zatím tedy není schopná utéct po svých. Bude tu muset ještě chvíli vydržet. Kde to vůbec je?
Poslední, co si pamatovala, že zastavili v nějaké podzemní místnosti. Položili ji na zem a muži kolem se tiše radili, ačkoliv jejich slovům nedokázala porozumět.
Že ji sem přinesl Fear? Ano, věří jim, ale teď tu není a prý nemůže přijít, a ona nemá potuchy, co je tenhle úkryt zač.
Ano, ošetřili ji, tvrdí, že ji ukrývají a i ta žena nevypadá nepřátelsky, ale proč jí neřekne, co jsou zač?
Na druhou stranu, nejspíše se jen bojí prozrazení. Jestliže jsou královi vojáci všude, jak Tera tvrdila, bude lepší, když jí nic neřeknou, aby v případě dopadení nemohla nic, třeba i jen neúmyslně, vyzradit. Gerezon umí být velice přesvědčivý, vyzkoušela si to na vlastní kůži (a to doslova), takže se není čemu divit.
Jedině, že by to byla nějaká kouzelníkova lest a ona je stále ve vězení. Musí být obezřetná.
Ale zase ne moc. Pokud jsou to slušní lidé, bylo by ostudné je urazit, když ji zachránili a postarali se o ni.
Takže se bude chovat, jakoby nic a uvidí podle vývoje situace. Přesto však musí být stále připravená na útěk.
Zatím však nemohla dělat nic a tak jen klidně ležela a přemýšlela, čekajíce na příchod Tery.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama