Říjen 2012

Kapitola 16

20. října 2012 v 14:31
Tivae pozorovala tu dívku, jak vychází ze třídy. Takže Linmaria. Její jméno už nezapomene. Kvůli ní má ten pitomý úkol. Co je to za holku? Zachrání ji v parku a pak ji dostane do průšvihu. I když, Tivae si musela přiznat, že ten rozhovor přece začala sama. Ale ta holka ji tak štvala. Přijde si do třídy a učitel ji posadí vedle ní. A potom Tivae ještě jmenoval za její průvodkyni. Jakoby neviděl, jak nespokojeně se Tivae tvářila, když k ní Linmariu posadil.
Když uvažovala o Linmarie, musela uznat, že jí nikdy neudělala nic špatného, teda až na tu hádku, a ještě jí pomohla. Vlastně se k ní chovala pěkně a to Tivae štvalo ještě víc. Kdyby alespoň ta holka byla potvora. Bylo by to jednodušší. Tivae by se nemusela cítit provinile.
Předtím využila situace a vyběhla ze třídy, chtěla se té holky zbavit, ale pak se zarazila. I když byla hrdá, byla čestná.Linmaria nemá šanci se tu sama zorientovat.
Jenou tu povinnost dostala a tak ji splní, i když ji to rozhodně neudělá šťastnou.
Bylo by podlé, nechat tu holku bloudit po škole. Ale může ji alespoň chvíli nechat potrápit. A tak se skryla do chodby za rohem a sledovala, jak Linmaria vychází ze třídy, rozhlíží se a nervózně přešlapuje na místě. Už už chtěla vyjít ze svého úkrytu a ukázat se jí, pak se však zastavila.
K Linamrie se totiž přitočila ona. Holka, která snad nejvíc z celé třídy lezla Tivae na nervy, Naina Avellana. Mezi kluky byla považována za krásnou a také si to pořádně užívala. To by ještě šlo, ale byla to snad nevětší drbna na škole a nevynechala jedinou příležitost dozvědět se nějaké informace. A poté, což Tivae nejvíce vadilo, pokud se í to zrovna hodilo, neváhala tato informace využít ve svůj prospěch.
Tivae už zažila, jaké to je, být u Nainy v nepřízni. Přestože Naina nepocházela z velkých rodů, pouze z rodu nižšího a s nevelkou mocí, dokázala výborně využívat svůj jazyk i vzhled, a také vyhlížet naprosto nevinně, takže se většina lidí dala oklamat. Dívka se dokázala chovat velice mile k těm, které si chtěla naklonit.
Avšak, běda tomu, kdo se jí znelíbil. Pokud by si zamanula, byla by schopná zničit kohokoli se slabší vůlí a těm silnějším alespoň hodně znepříjemnit život.
Byla nebezpečným protivníkem, přesto se Tivae odmítala stát jejím patolízalem a z hloubi duše ji nesnášela.
Pozorovala Nainu, jak vesele švitoří a narůstal v ní hněv, když slyšela, jak se její protivnice vtírá do Linmariiny přízně.
Pak se zarazila. Proč jí to vadí? Proč by mělo? Koneckonců, ať se ty dvě klidně skamarádí. Ale stejně ji to štve. S překvapením si uvědomila, že trochu žárlí. Ona přece potkala Linmariu první. Připadalo jí, i když to byl pošetilá myšlenka, že má na ní výhradní právo. Naina jí ji rozhodně nemůže tak snadno přebrat.
Blbost! Ať si Naina Linmariu klidně nechá. Ať si ji obtočí kolem prstu, ať ji zničí, jestli se jí chce. Az ní vytáhne všechno a dělá si, co chce.
Proč by to Tivae mělo zajímat?
Dívky popošly o pár kroků a ona teď lépe slyšela, o čem se baví. A hněv v ní vypukl nanovo. Naina mluvila o ní a vůbec ne pěkně.
Tivae by nejraději vyskočila ze svého úkrytu a buď (nemohla si vybrat, co se jí zamlouvá víc) jí rozdrápala tu její krásnou tvářičku nebo ji jednoduše uškrtila.
Ale ovládla se.
Poté, co ji Naina pomluvila, zatvářila se nevinně a omlouvala se za to, jak o Tivae mluvila. Vypadala přitom jako úplný svatoušek, ale Tivae co je pod povrchem.
" Ó, jsem tak ošklivá. Neměla bych takhle mluvit," pitvořila se Tivae," co si teď o mně budeš myslet?"
A sama si odpověděla: "Že jsi naprosto pitomá.
Mezitím Naina chytla Linmariu za ruku a rozběhly se pryč. Tivae si uvědomila, že by si také měla pospíšit, aby stihla další hodinu. Otráveně sebrala brašnu ze země a rychlým krokem se vydala chodbami. Do třídy to stihla jen tak tak. Rychle zapadla do lavice a v tu chvíli se rozezněl tón oznamující začátek hodiny.
Linmaria seděla vedle Nainy a tiše se bavily. Nevyrušil je ani zvonění. Teprve, když se dveře otevřely a dovnitř vkročil učitel, zvedly se k pozdravu a umlkly.
Celý den pozorovala Tivae novou spolužačku. Linmaria se příliš nezapojovala do výuky, ale dávala pozor a občas si něco poznamenala. Přestávky trávila s Nainou a spolu i obědvaly. Tivae to štvalo. Přece jenom, ona byla jmenovaná na Linmariinu průvodkyni. Byla v pokušení se k nim rozběhnout a vykřičet to Naině do tváře. Ale čeho by tím dosáhla?
Jedině ztrapnění sebe sama. Linmaria mohla hovořit a přátelit se s kým chtěla.
Přesto, byla Tivae sympatická. Nemůže ji jen tak nechat na pospas Naině. Pak dostala nápad.




Kapitola 15

13. října 2012 v 13:44
Netušila, co ji zastavilo. Hala vypadala celkem příjemně. V rozích stály květináče s rostlinami, podél stěn byly lavičky k sezení a okny po pravé straně dopadalo dovnitř světlo.
Má jít? Ředitel už byl na druhé straně místnosti a chystal se jít dál, když si zřejmě povšiml. Že ho Lin nenásleduje a otočil se: "Pojď! Na co čekáš?"
Dívka zaváhala. Pak už to nevydržela a vyhrkla: "Jak to děláte?"
"Dělám co?"
"Copak nemáte žádný takový divný pocit? Chodíte tu jakoby nic! To vážně nic necítíte? Jako třeba, že vás něco ohrožuje?"
"Není důvod něco cítit. Nemyslíš, že je trochu přehnané myslet si, že jsou po celé škole nastražená nebezpečí? Chodby jsou zcela bezpečné. Nevidím důvod, proč by nebyly. Cítíš se dobře? Není ti něco? Nebo možná máš pocit ohrožení kvůli tomu, jak si dříve žila. Tam jsi musela být ostražitá, ale tady je to bezpečné."
Ano, má pravdu. Proč by ve škole měly být nastraženy nějaké pasti. 5editelova slova zněla rozumně. Lin potlačila obavy a vykročila do haly. Došla až téměř do středu místnosti. Nic. Bála se zbytečně! Zalila ji úleva.
A v tu chvíli pocítila, jak ji cosi chytilo za kotníky. Dříve než se stačila vzpamatovat, podtrhlo jí to nohy a omotalo se i kolem rukou.
V tu chvíli to poznala. Ta rostlina, která ji tenkrát chytila u Almarodonova domu! Arias. Tak se prý jmenuje, řekl jí ran během jedné z jejich hodin.
Co však tahle kytka dělá tady? A jak to, že řediteli se nic nestalo? Musel o tom vědět a nalákal ji sem. Proč?
Teď však, uvědomila si, není čas nad tím přemýšlet. Hlavní je se dostat z větví Ariasu. Ne! Znovu se nenechá uvěznit!
Zoufale vzpomínala na ten minulý případ. Ran ji tenkrát uvolnil z rostliny pomocí kouzla. Ale to jí neprozradil!
Jak to tenkrát bylo? Nemohla si vzpomenout! Taky tenkrát byla téměř v bezvědomí a čarodějovým slovům nerozuměla. Má vůbec šanci?
Kousek od sebe spatřila ředitele, jak ji klidně pozoruje a zjevně se nijak nechystá k tomu jí pomoci.
Co se to tu děje? Kdo to vůbec je? Přece by ji normální ředitel nenechal napospas kouzelné květině? Jestli tu takhle vítají nové studenty, pak je ti něco moc divného.
Bude si muset pomoci sama. Jak jen to Almardon říkal?!
Arias teď byl pevně omotán kolem ní, ale zatím ji nijak netiskl. Hlavně nesmí zpanikařit!
"Nehýbej se a přemýšlej!" nakázala si v duchu.
Ponořila se do sebe, ale slova nepřicházela. Došla k závěru. Jedinou možností, jak si vzpomenout, je znovu si v hlavě přehrát tu situaci.
Zas a zas si v hlavě přehrávala ten okamžik. Nedokázala se však do toho pořádně vžít. Konečně! Mihla se jí hlavou vzpomínka, ačkoli ji nedokázala pevně uchopit. Donutila své myšlenky vrátit se do toho okamžiku. Znovu pocítila dusivé sevření větví ariasu. Vztek, že se jí děti smějí. Strach o život, bezmocnost. Tělo se jí zachvělo. Potlačila nával paniky, který ji naplňoval skrz vzpomínky. Nemůže dýchat! A pak ten hlas pronášející neznámě znějíc slova.
Má to! Nerozuměla těm slovům, ale i tak je mohla jen zopakovat. Soustředila se a pak pronesla slova, která jí sice nedávala smysl a přece ji mohla zachránit: "Zaea - nízn - toe óen evímoe zaean-oivu atvó."
Nic! Proč? Jak to? Byla si téměř jistá, že tohle Almardon řekl. Musela to vyslovit špatně. Zopakovala tu větu znovu, zkoušejíce položit přízvuk na jiné slabiky. Opět a opět. V jednu chvíli se ji zdálo, že jí ředitel chce přijít na pomoc, pak si to však zřejmě rozmyslel. Na sedmý pokus se jí to povedlo. Zelené šlahouny ochably a stáhly se. Pocítila lehký úbytek sil, jakoby použila kouzlo. Ale nevadilo jí to. Byla volná. Vstala a s hněvivou výčitkou v očích se podívala na muže: " Stále tvrdíte, že je to tu zcela bezpečné?"
"Ano, samozřejmě, vždyť se ti nic nestalo. Jen si se zamotala do šlahounů kytky. To se občas stává, když rostliny přerostou. Chyba, že nikdo nedohlédl na to, aby se to nestalo. Budu muset někoho poslat, aby ji zastřihl."
Linmaria naň nevěřícně pohlédla. Řekl to s takovým klidem. Utahuje si z ní nebo opravdu neviděl, co se stalo? Ne, to je nemožné. Nešlo si nevšimnout, a kromě toho, předtím, když ji arias držel ve svých poutech, měla pocit, že na jeho tváři zahlédla lehké pobavení. Jen si s ní hraje!
Její první reakcí byla zloba. Rychle ji však potlačila. Chce si hrát? Pak to dostane!
Nasadila úsměv: "Jsem vám vděčná, že se o to postaráte. Víte, jsem trochu nešikovná a nechtěla bych, aby se mi to stalo znovu. Jste opravdu dobrý ředitel, když se takhle staráte o blaho svých žáků."
"Jsou mým potěšením a vnášejí mi do života veselí. Proto tak činím rád."
"Ano, vypozorovala jsem na vás jistou radost, že se mi nic nestalo, když jsem zakopla. Ale musíte své studenty opravdu milovat, když je váš úlek nad nehodou i jen nového žáka tak velký, že nejste schopen se hnout z místa."
"To jen snaha o to, abych neurazil tvou hrdost, kdybych chtěl pomoci tam, kde to zvládneš sama, mne přinutila zastavit se.
Ale neříkalas, že se těšíš na učení? Pak tedy už neotálejme," a s těmito slovy vykročil z haly. Lin se pustila za ním, zmatené myšlenky se jí rozlétaly jako vyplašení ptáci. Měla pocit, že jí cosi uniklo.
Za dalším rohem se před nimi otevřela dlouhá chodba lemovaná řadou dveří.
Lin se ohlédla zpět a tu zjistila, že v místě, odkud před chvílí vyšla je hladká zeď. Nevěřícně natáhla ruku a dotkla se jí. Pevný šedohnědý kámen s nádechem růžové. Ani stopa po tom, že ještě před chvílí zde byla chodba.
"Tak jdeš?" zaslechla zezadu ředitelův hlas. Stál u jedněch dveří a čekal na ni. Přišla k němu.
"Ta chodba...?" začala, ale on ji nenechal domluvit.
"Darfergol je plný zvláštností, na které si budeš muset zvyknout," zvedl ruku, zaklepal a poté otevřel dveře.

Prvním, co Lin zaregistrovala, byla vůně. Byla slabá, ale přesto se dívce lehce otřela o čichové buňky, když zavanula ze dveří. Byla to vůně neznámá, podmanivá, Linmaria ji nedokázala přirovnat k ničemu, co dosud cítila.
Pak vkročila do třídy. Hledělo na ni asi 20 tváří, v popředí s učitelem, který zavelel: "Třído!"
Všichni žáci povstali a uklonili se. Lin by zajímalo, jak dlouho trvalo, než se tak sehráli.
Pak se narovnali a Lin se náhle cítila středem jejich zájmu, což jí bylo dost nepříjemné.
"Takže tady je ta nová žačka. A já mizím," za ředitelem zapadly dveře dřív, než se dívka stačila vzpamatovat. Byla ponechána sama sobě a třídě, ve které nikoho neznala.
Vlastně ano! Jak se žáci posadili, spatřila vzadu známou tvář, která jí však zrovna na radosti nepřidala. Ta holka z parku. Jak jen se jmenovala? Jo, Tivae. Jenže taková známost je spíš na problémy než na pomoc. Tivaein výraz nebyl zrovna přátelský.
Učitel na Lin krátce pohlédl a pak se obrátil ke třídě: "Tohle je Lin, vaše nová spolužačka. Chovejte se k ní slušně."
Přejel pohledem po lavicích: "takže Lin, sedni si támhle k Tivae. Tivae, Lin je tu nová, tak si ji vezmi na starost a ukaž jí, co potřebuje."
Tivae se prudce postavila: "Ale,..."
"Žádné námitky a sedni si! Uvědom si, v jaké si situaci."
Plavovlasá dívka se vztekle posadila.
Lin pomalu prošla mezi lavicemi a posadila se na volnou židli, zatímco ji všichni sledovali.
"Skvěle," pomyslela si Linmaria trpce, "takže nejenže sedím vedle holky, která mě nesnáší, ale ještě mi má dělat průvodce! Výborně, vítej na škole! Navíc je ředitel tak trochu šílenec a vedle tý holky, co mě nesnáší, sedím v lavici."
Naštěstí v tu chvíli začal učitel hovořit a tak alespoň ty pohledy ostatních spolužáků ustaly.
Ukázalo se, že Nautorie je jazyk a učitel nehodlá mluvit jinak než právě tím jazykem, takže jí ta hodina byla celkem k ničemu. Protože se nemohla zapojit, pozorovala spolužáky. Bylo tu 8 dívek a 12 chlapců. A mezi nimi Lin spatřila další známé tváře. Polilo ji horko. Dva z těch, kteří byli u toho incidentu s Tivae.
Čím dál lepší! A určitě si ji pamatují. Stihla si udělat nepřátele, ještě než sem přišla. Hodila koutkem oka o své sousedce. Tivae svírala ruce v pěst, ale vypadala plně zabraná d výuky.
Nejspíše si však povšimla, že ji Linmaria pozoruje a pohlédla na ni: "Máš nějaký problém?"
"Jo mám. Proč mě tak nesnášíš? Chtěla jsem ti jenom pomoct."
"Už jsem řekla, žádnou pomoc jsem nepotřebovala."
"To se ti mám snad omluvit nebo co?"
"Jo, to by nebylo špatný."
"Cože? To myslíš vážně? Já se mám omlouvat?"
"Sama si to přece navrhla."
Lin zalapala o dechu. Myslela to přece ironicky. Ta holka má neuvěřitelnou drzost! Co si vůbec o sobě myslí!
"To nemyslíš vážně? Rozhodně se ti nebudu omlouvat!"
Všechny hlavy se k ní rázem otočily. Ani jedna z nich si totiž v rozčilení nevšimla, jak zvyšují hlas a teď Linina věta zazněla do ticha vzniklého odmlkou v řeči učitele. Jestliže něco chcete dodat, laskavě se přihlaste. Linmario, ty jsi tu nová, takže ještě neznáš pravidla a proto ti protentokrát prominu, ale dej si pozor.
A ty Tivae, pravidla znáš. Příští hodinu tu chci vidět práci o Liberském pohoří.
A nebude to nijak odbyté.
Dívka seděla s pevně semknutými rty, zatímco ti dva, které viděla Lin tenkrát v parku, se na Tivae ušklíbli.
Zbytek hodiny už proběhl klidně. Tivae seděla, jak nejdále od Lin to šlo a hleděla kamsi do neurčita, jakoby ztracená kdesi v dáli. Lin si pohrávala s pramínkem vlasů a uvažovala, co bude s touhle situací dělat. V rohu u stropu bzučela moucha. Konečně učitel prohlásil: "Tak pro dnešek končíme. Na příště si zopakujte slovíčka z dnešní hodiny."
Žáci bleskurychle sesbírali své věci a během chvilky se třída vyprázdnila. Tivae si hodila tašku přes rameno a vyběhla ke dveřím. Lin se chystala. Že ji bude následovat, když ji učitel zavolal.
"Linmario, pojď sem na chvíli. Potřebuji s tebou něco probrat."
Co jí chce? Seřvat ji za to předtím? Učitel se však choval docela přátelsky. Podal jí knihu: "Tohle je třeba, aby sis prošla a naučila se to. Bude toho víc, ale pro začátek ti to bude stačit. Určitě dostaneš i další věci, které se budeš muset naučit. Kdybys něco potřebovala vysvětlit, můžeš se mě přijít zeptat. Tivae ti řekne, kde mě můžeš najít.
A k tomu dnešku, příště se při hodině nebav. Nemám to rád a pokud se to stane, řeším to zkoušením či, jak si viděla, jinými tresty. Dnes jsi unikla jen proto, že jsi nová, ale nabudu ti to tolerovat věčně. Teď můžeš jít."
Lin uprchla na chodbu a pak si uvědomila, že Tivae využila jejího rozhovoru s učitelem a zmizela.
"Skvěle," pomyslela si, "Jak asi teď najdu třídu?"
Vytáhla rozvrh. Co teď má? Historie a legendy.
Má se vrátit do třídy? Ale jestli se zeptá učitele, ten bude určitě naštvaný na Tivae, protože se o ni měla postarat. A potom už nebude šance se s Tivae usmířit, i kdyby chtěla.
Nervózně přešlápla. Co má dělat? Kolem prošlo několik žáků a dívali se na ni dost podivně. Pak se k ní přitočila drobná pohledná dívka s velikýma očima. Linmaria si matně vzpomínala, že ji viděla někde v předních lavicích.
"Ahoj, ty jsi ta nová, viď? Promiň, zapomněla jsem tvoje jméno. Já jsem Naina."
"Lin."
"Moc toho nenamluvíš, co?" Naina se široce usmála. "Ale co tu děláš takhle sama? Měla bys jít na další hodinu."
No, totiž, netuším, jak se tam dostat," přiznala Lin. Nezmínila se o Tivae, ale Naina to stejně uhádla.
"Tivae tě tu nechala, co? To je jí podobné."
"Jak to myslíš?"
"No jo, ty nevíš jakou má Tivae tady na škole pověst. Je nesnesitelně pyšná a myslí si, že je strašně nezávislá. Vlastně si skoro pořád jen čte a s nikým se tu příliš nebaví."
Lin to poslouchala se smíšenými pocity. Nechtěla si o Tivae myslet nic špatného, ale dívka ji zatím k tomu neustále provokovala a její dosavadní chování přimělo Linmariu dát Naině za pravdu.
"Ale nechci být hnusná. Třeba se někde uvnitř ní skrývá nějaké lepší já. Neměla jsem si tolik pouštět pusu na špacír," Naina se zatvářila omluvně.
"No tak radši pojď, ať stihneme další hodinu."