Listopad 2012

Kapitola 18

25. listopadu 2012 v 12:57
Lin se marně snažila přinutit své nadání, aby ohřálo oblečení a usušilo jej. Vůbec neodpovídalo.
Byla unavená a mrzutá.
Poté, co jim Niera důkladně seřvala, poslala Tivae zpátky na hodinu, ale Lin ještě na chvíli zdržela.
"Myslela jsem, že jsi rozumnější než abys hned druhý den školy porušovala školní řád. Měla bys být ráda, že tě sem rada pustila. Místo toho, aby ses chovala slušně, tě najdu takhle. Co sis myslela?"
Lin stála mlčky. Co by taky na to měla říct?
Maga trochu zmírnila hlas: "Přišla jsem, abych se tě zeptala, jak ses rozhodla. Za necelé dva týdny začne svátek Zakladatelů, a při té příležitosti bude probíhat slavnostní jmenování mistrů a učňů a také nových čarodějů. Pokud se rozhodla, že mě za mistra nechceš, musíme do té doby pro tebe najít někoho jiného. Máš výhodu oproti ostatním, ti si vybírat nemohou. Jsi zvláštní případ. Kvůli tvému původu a mezerám ve vzdělání ti nemůžeme přidělit kohokoli. Takže, jak ses rozhodla?
Souhlasila a Niera ji dovedla na hodinu. Spolužáci po nich vrhali zvědavé pohledy, ale dokud tu byla Niera byla, neodvážili se vyptávat.
Lin si jích příliš nevšímala, byla plně zabraná do uvažování o svém rozhodnutí. Rozhodla se dobře? Nevěděla. Souhlasila, co jí nakonec zbývalo. Neznala zdejší čaroděje, jak by si mohla vybírat. Teď už jen musí doufat, že to vyjde. I když, po dnešní události Nieřino mínění o ní asi nebude zrovna vysoké.
Z neveselých myšlenek ji vytrhl hlas učitele: "Jak se jmenuješ?"
"Linmaria."
Až pozdě ji napadlo, že měla říci i příjmení. Jenomže donedávna jej nepoužívala, takže naň nebyla zvyklá. Učiteli to zřejmě nevadilo.
"Takže Linmario, vezmi si tenhle meč a zařaď se."
Lin poslechla.
Následující pád si pak připadala jako naprostý idiot. Učitel zadal ostatním řadu cvičení a pak stál u ní a učil ji základy boje s mečem. Byla ráda, že jí to řekl, ale připadala si nesmírně trapně, když znovu a znovu kazila to, co jí řekl, zatímo ostatní vykonávali mnohem složitější pohyby. Meče byly jen dřevěné, ale z tvrdého dřeva, a ji začínaly pořádně bolet ruce. Konečně učitel nařídil pauzu.
S úlevou upustila meč na zem.
Okamžitě ucítila tvrdou ránu.
"Základní pravidlo, nikdy nepouštěj zbraň z ruky, pokud někdo se zbraní stojí za tebou. Teď ten meč seber a ukliď ho."
Učinila, jak řekl a pak se posadila k ostatním. Přestože seděla na stejných lavičkách, bariéra mezi ní a spolužáky byla jasně zřetelná. Jakoby se mezi ní a ostatními tyčila neviditelná stěna. Překvapilo ji to. Očekávala spíše dotazy. Nevěděla, jestli za to má být ráda nebo ne. Bylo jí příjemné, že nemusí zodpovídat všetečné dotazy, na druhou stranu, pokud se jí neptají, neznamená to, že je úplně vyčleněná z kolektivu?
Rozhlédla se. Nainu nikde neviděla. Tivae seděla na druhé straně třídy, zjevně se snažila být co nejdále od ní.
Lin znovu napadlo, jak se Tivae povedlo zbavit toho lepidla. Její dlouhé vlasy nenesly jedinou známku toho, že byly rudě nabarvené a slepené. Má snad nějaký speciální přípravek na mytí vlasů?
Pak si uvědomila, co na ni předtím Tivae použila za schopnost. Jestliže si může takhle nechat narůst vlasy a ovládat je, pak má nejspíš i nějakou specialitu na lepidlo.
Jak pozadu asi je? Co za kouzla už ostatní ovládají? Ale jestli nějaká ovládají, proč je Tivae na ni předtím nepoužila?
Zvláštní, bude se na to muset někoho zeptat. Nejspíš Nainy, jestli někdy přijde do školy. Proš vlastně nepřišla?
Učitel na ně zavolal a přešli na jakousi zeleně přikrytou plochu. Žáci se pustili do shrnování přikrytí. Lin se sice snažila zapojit, ale nevěděla, jak přesně se to má dělat a nechtěla to ostatním kazit, takže tomu moc nedala. Po odkrytí se objevila jakási navrchu měkká hmota, pod ní však bylo tvrdé podloží.
Všichni si posedali u kraje této plochy a tak se Lin zařídila podle jejich příkladu.
Učitel vyvolal dvě jména. Vstala drobná dívka, Lusiana, a druhá, vyhublá, Sarien.
Přiložili pravou ruku k hrudi, uklonily se a pak se pustili do boje. Učitel je na chvíli zastavil a opravil nějaké jejich pohyby a hmaty, ale jinak do zápasu nezasahoval.
Potom Lusiana učinila pár prostých hmatů, které Lin nepostřehla a Sarien se ocitla zemi.
Učitel Lusianu pochválil a pak se dívky posadil. Zeptal se na několik otázek ohledně toho, co dívky udělaly špatně či dobře.
Lin si nemohla nevšimnout, že nejvíce toho věděl jeden z těch z parku. Věděla i jeho jméno, Torm.
Poté vyvolal učitel další dvě dvojice a během těchto zápasů se Lin odvážila přisednout si k jedné dívce a zeptat se na to, co je tohle zač.
Dívka se sice na chvíli zarazila, překvapená, že ji Linmaria oslovila, ale pak odpověděla.
"Tohle? To je přece Nore - ol?"
"No, ale co to je?"
"Nevidíš? Bojové umění,"
"Tak jsem to nemyslela, co je zač?"
"Myslím, že pochází ze Sithoru. Tam je rozšířenější, tady ho vyučuje pouze mistr Núer a to ještě jen dvakrát do týdne*, i když si u něj jde domluvit soukromé lekce. Je to hlavně o sebeobraně, pro případ nouze, ostatně jako všechna tahle cvičení. Ale mně to přijde dost zbytečné, máme přece magii, ne?"
"Dík za informace..."zarazila se. "Promiň, nevím jak..."
"Aia Nestra. Není zač." Dívka na chvíli zaváhala.
"Víš, na škole se o tobě hodně mluví. Nikdo o tobě vlastně nic neví. Říká se, že jsi z Dolní čtvrti, ale jiní tvrdí, že patříš mezi členy samotné Velké jedenáctky."
"Velké jedenáctky?"
"To vážně nevíš? V tom případě tam určitě nepatříš. Kdyby ano, nemohla by ses takhle ptát! Velká jedenáctka jsou šlechtické rody odvozující svůj původ přímo od zakladatelů, Randona a Eldony. Jsou to tu ty nejváženější rody vůbec. Chápeš?"
Lin přikývla. Sice příliš nechápala, ale nechtěla se dál vyptávat. Aia o těch věcech mluvila jako o naprosté samozřejmosti a ona nechtěla vypadat jako ještě větší hlupák.
Pak začal trénink a na bavení už nezbýval čas. Byla ráda, že zvládala jakž takž plnit učitelovy příkazy. Příliš na něj však neviděla a tak se musela řídit podle toho, co odkoukala od ostatních. Na konci hodiny za ní přišel a dal jí nějaké rady, jak co dělat, ale pochybovala, že toho bude schopná. Tenhle jediná den ji stačil dokonale přesvědčit o tom, jak pozadu za ostatními je.

*Týden na Orontu trvá deset dní.


10. Kapitola

16. listopadu 2012 v 20:16
"Dobré ráno, Yae."
"Dobré Mily, co je dobrého?"
"Tady máš tousty a kakao."
"Díky Mily." Yae do sebe naházela snídani, popadla batoh, oběd co jí podala Mily a vyběhla ven. I když věděla, že když bude chvátat, čas rychleji neuteče, nemohla si pomoct. Před domem už čekal John s limuzínou. Yae si vesele nastoupila a už se nemohla dočkat, až bude ve škole.
Dnešní den byl k nepřečkání. Protože si Yae všechno pamatovala a nemusela se nic učit, brzy se na hodinách nudila. Škola nebyla tak zábavná jako na začátku, když pro ni byla něčím novým a neobvyklým. Dneska to bylo ještě horší tím, že se těšila na večer a hodiny se jí nekonečně vlekly.
"Co to s tebou dneska je, Yae?" Shizuka si všimla, jak Yae neustále pokukuje po hodinách. Naklonila se z lavice a pozorovala učitele u tabule, zatímco se šeptem bavila s kamarádkou.
"Co? Ne, nic, jen se dneska těším domů."
"Jo to já taky, ale ještě mám dnes kroužek. Jaký sis vlastně nakonec vybrala ty?"
"Počítačový." Yae to opatrně zašeptala, protože učitel se pátravě zahleděl směrem k nim.
"A jo, to jsi vlastně říkala, ale moc tam nechodíš, ne?" Shizuka musela počkat až se učitel otočí, než mohla odpovědět.
"Moc ne, mám ten den jiný kroužek ve městě. A navíc si tam jen pár kluků chodí na počítač hrát hry, tak mě to tam nebaví."
"Dámy, jestli máte něco k tématu, tak to řekněte nehlas. Jinak bych uvítal, kdyby jste si mluvení nechali po hodině." Učitel byl zjevně naštvaný, že nedávají pozor na jeho přednášku na téma dýchací ústrojí savců, což pokládal za nebetyčnou drzost. Ještě jednou se na Yae zle podíval a pak se opět věnoval pohyblivému modelu plic, na kterém právě něco ukazoval, než ho šepot vyrušil. Yae až do konce hodiny koukala z okna, duchem nepřítomna.
"Haló, Yae, už zvonilo."
"Co-cože?" Yae rychle vyskočila a rozhlížela se. Právě byla přestávka na oběd a většina lidí se zvedala a šla do jídelny. Jen pár z nich vyndávalo obědy z domova. Kuronské stření byla prestižní škola kam chodily bohatší děti, jejichž rodiče raději platily obědy v jídelně, než aby jim je museli každý den připravovat.
Yae popadla svou krabičku s jídlem a šla s ní na školní zahradu. Venku se pořádně rozhlédla a hledala Ryuua. Po chvíli si musela zklamaně přiznat, že ho nenajde. Všude byly hloučky obědvajících studentů, byl slyšet smích a křik a najít tu někoho bylo nemožné, pokud by Yae nechtěla všechny obcházet jednoho po druhém.
Dívka si s povzdechem sedla pod strom, kde předešlý den jedla s Ryuuem. Napůl doufala, že tu bude, ale místo bylo prázdné. Znovu si povzdechla a pustila se do jídla.
"Ahoj Yae."
Dívka se prudce otočila. Vůbec Ryuua neslyšela přicházet, a tak se docela lekla. Viník se pobaveně usmíval, jak se mu povedlo Yae vyděsit a v klidu si sedal naproti Yae s balíčkem jídla v rukou.
"Kde jsi byl? Ve třídě ani tady jsem tě neviděla." Yae se rychle uklidnila a znovu se pustila do jídla.
"Byl jsem tady." Ryuu uchopil hůlky a zamyšleně se podíval do krabičky, jakoby se rozmýšlel, co si dá první.
"Kde, tady? Vždyť tu nikdo nebyl."
"Ale jo." Ryuu si vybral kousek papriky a začal kousat.
"Kde jsi byl?" Yae už nejedla. Sledovala Ryuua jak pomalu kousá rýži a natahuje se po dalším soustu.
"Na stromě." Ryuu si znovu ukousl. Yae na něj zaraženě zírala.
"Cos prosím tě dělal na stromě?"
"Vyhlížel tě. Napadlo mě, že bys mohla jít jíst ven a chtěl jsem se přidat."
Yae bezmocně zavrtěla hlavou a znovu se pustila do jídla. Tenhle kluk byl nad její chápání.
"Kde bydlím předpokládám víš, že." To nebyla otázka, Yae ale přesto odpověděla.
"Ano, zjistila jsem si to."
"Tak to se dneska večer těším."
"Já taky." Tím skončil rozhovor na toto téma. Zbytek polední přestávky si povídali o škole, učitelích, kroužcích do kterých chodí a o dalších věcech. Yae se s černovláskem povídalo dobře, hodně se nasmála cítila se s ním příjemně.
Ryuu zrovna vyprávěl nějakou historku, za svého předchozího života, když mu zazvonil mobil. Ryuu se koukl na displej a na čele se mu vytvořilo několik vrásek.
"Ano…u telefonu…ne, ještě ne…ne, nemohu se vrátit. Nějak si poraďte sami….ne, zavolám později."
"Kdo to byl?"
"To? To byli…rodiče. Nechtějí, abych žil takhle daleko, ale mě se tu líbí a chci tu zůstat."
"Jo, to znám. Moji rodiče se k tomu staví stejně."
"To bude asi úděl rodičů, věčně se strachovat o děti."
"Starat? Jo, to možná." Yae věděla svoje. Některé myšlenky se jí nejspíš odrazily ve výrazu obličeje, protože Ryuu se na ni pátravě zadíval.
"Ehm." Yae vyskočila. "Za chviličku zvoní, měli bychom jít."
"Jasně, už běžím." Ryuu popadl prázdnou krabičku a s úsměvem vstal. Nadhodil obyčejné téma k rozhovoru a Yae se ho vděčně chytila.
"…a potom jsme-" Yae zrovna vstupovala s Ryuuem do třídy, když jejich rozhovor přerušil zvuk školního rozhlasu. Po úvodní melodii se ozval něčí hlas.
"Prosím Yae Kokimichi, aby se i se svými věcmi neprodleně dostavila do ředitelny. Opakuji, prosím Yae Kokimichi, aby se i se svými věcmi neprodleně dostavila do ředitelny."
/Páni, co od tebe můžou chtít?" Shizuka dohnala Yae ve dveřích do třídy. "Není zrovna běžné, aby si ředitel někoho volal. Ty jsi něco provedla?"
"Ne, jasně, že ne. Já ti to pak řeknu." Yae si rychle vzala věci a zamířila k řiditelně. Co po ní může ředitel chtít? Stalo se něco?
"Dále." Ozvalo se když Yae zaklepala. Opatrně otevřela dveře a vešla do místnosti. Naproti dveřím seděl za stolem pan ředitel. Byl k Yae otočený zády a díval se z okna. TeĎ, když klaply dveře, se otočil směrem k příchozí a usmál se.
"Dobrý den, Yae."
"Dobrý den."
"Právě mi telefonovali tvoji rodiče." Ředitel se odmlčel a zadíval se na Yae. Ta se ani nepohnula. Co asi tak mohli chtít? Přece ji nenechali vyloučit, že ne!
"Říkají, že máte okamžitě přijet, že venku čeká auto. Nemáte se nikde zdržovat a rovnou jít. Tak prosím."
"Co…cože? Ale já mám ještě vyučování."
"Prý je to opravdu naléhavé a auto na vás čeká."
"Děkuji. Nashledanou." Yae se uklonila a odešla. Vyběhla ze školy a zamířila si to rovnou k autu.
"Ahoj Johne, co se děje?"
John podržel Yae dveře auta a pak nastoupil sám. S odpovědí si dával načas.
"Volali vaši rodiče."
"No, a co chtěli?"
"Dnes večer pořádají velký ples a vy nesmíte chybět."
"Cože? Dnes? Ale… já nemůžu! Mám něco nutného! Nemůžu tam jít."
"Je mi líto, ale mám rozkaz dovézt vás do Tokya."
"Johne, okamžitě zastav. Já opravdu nemůžu."
"Proč ne? Je to jen další večírek. Už jste byla na tolika. Tohle je jen jeden z nich. Brzy skončí a vy se sem zase vrátíte."
"Johne, já mám schůzku s Ryuuem. Chce mi říct o mé minulosti, on mě zná!" Tak a tajemství bylo venku. John se zarazil a auto zpomalilo, jako kdyby chtělo zastavit. Pak ale zase přidal.
"V kolik je ta schůzka?"
"V šest."
"Je mi líto, ale to je nemožné." Yae se zhroutila do sedačky. To snad ne. Vždyť jí Ryuu říkal, že když nepřijde, že jí to nikdy neřekne. Byla tak ztracená v myšlenkách, že nejdřív přeslechla Johnův tichý hlas.
"…a pak zavolat."
"Cože? Promiň, zamyslela jsem se."
"Říkal jsem, že bychom mu mohli dát vědět. Vy na něj předpokládám nemáte číslo."
"Ne, nemám." Yae si za to v duchu vynadala. Vždyť dneska před ní telefonoval. Proč se ho jen nezeptala na číslo!
"Můžu například zavolat Kanovi, a ten počká na Ryuua před školou a řekne mu, co se stalo. Taky mu na tebe může dát kontakt."
"Výborně. Já hned Kanovi zavolám a řeknu mu, co má dělat. Máš na něj číslo?"
John podal Yae svůj služební mobil a ta si rychle našla číslo, které potřebovala.

9. Kapitola

4. listopadu 2012 v 12:28
"Ahoj, Ryuu." Yae se konečně povedlo Ryuua odchytit. Byla přestávka na oběd a Ryuu seděl na školní zahradě pod košatým stromem. Před sebou měl rozložené jídlo a- což bylo nejdůležitější- byl sám.
"Ahoj Yae." Ryuu se zářivě usmál. "Copak bys ráda?"
"Můžu se najíst s tebou?" Yae pozvedla ruku, ve které držela krabičku s jídlem. A tázavě se na Ryuua zadívala.
"Ale jistě, mě to nevadí."
Yae si sedla na zem kousek od chlapce a pustila se do jídla.
"Jak to, že nejíš v jídelně?"
"Jak to, že v jídelně nejíš ty?"
"Já se ptala první, ale to je jedno. Nejím ráda v jídelně, protože tam na mě zírá spousta lidí a navíc, tady je krásně."
"Jo, já tu jím ze stejného důvodu. Je příjemné mít na chvíli klid."
Dál jedli mlčky, Yae přemýšlela, jak začít rozhovor. Nakonec se rozhodla, že se do toho prostě pustí a nějak to dopadne.
"Chtěla jsem se ti omluvit za to, jak jsem se chovala posledně. Mrzí mě to."
"Omluva se přijímá, asi je to částečně i moje chyba. Neměl jsem tě tak dráždit."
"Ale já se neměla nechat. Chtěla jsem se tě zeptat, jestli bys mi popravdě neodpověděl na několik otázek."
"Tak se zeptej." Ryuuovi čtverácky blýsklo v očích. Jo, neměl by jí tak dráždit, ale když ona je to taková zábava. Yae se prudce nadechla, ale pak si to rozmyslela, pomalu zase vydechla a uvolnila se.
"Dobře. Odpovíš mi prosím popravdě na několik otázek?" Její hlas byl rezervovaný a klidný.
"Záleží na tom, jaké budou, ale budu se snažit."
"Výborně. Takže za prvé. Potkali jsme se už někdy předtím, než jsi nastoupil sem na školu?"
"Ano."
"Kde?"
"Další otázka."
"Neříkal jsi, že se budeš snažit?"
"Já se snažím, ale když na tebe naráz všechno vybalím, mohlo by se ti něco stát."
"O mě se nestarej a prostě mi odpověz."
"Potkali jsme se v Rimungu."
"Co je to?"
"Místo, kde jsme se poprvé setkali."
"To mi taky došlo, ale co je to za místo? Kde je?"
"Skus si vzpomenout. Prosím, vzpomeň si na mě, na nás na všechny." Ryuův hlas byl náhle naléhavý a upíral na Yae oči, ve kterých se zračila němá prosba. Dívka byla tím pohledem úplně vyvedená z míry. Na koho si to má vzpomenout? Na nás všechny? Na koho všechny? A co to jméno? Rimung. Měla z něj strach. Prý ho zná. Ale odkud? Určitě už to někdy slyšela, ale kde? Když si už, už myslela, že to má, odpověď jí utekla. Netušila co je to zač, nebo kde to je.
"Promiň, nedokážu to." Yae ta slova skoro zašeptala. Ryuu posmutněl. Na okamžik se mu zaleskly oči, ale než si toho Yae stačila všimnout, Ryuu několikrát zamrkal a usmál se.
"To je jedno, dalo se to čekat, když máš tu ztrátu paměti. Co bys chtěla vědět dál?"
"Kdy to bylo, co jsme se poprvé potkali, víš datum?"
"Ne, nevím."
"Ani přibližně?"
"Myslím že někdy v září."
"Který rok?"
Ryuu se na Yae dlouze zadíval jakoby zvažoval jestli jí má říct pravdu. Dívka neodvracela pohled a nehnutě čekala na odpověď. Ať Ryuu viděl v jejích očích cokoli, rozhodl se.
"Ten rok, co tě unesli."
Yae zalapala po dechu. Čekala to, ale stejně ji to překvapilo.
"Takže je to pravda. Ty víš kdo mě unesl a kam? Pověz mi to prosím." Yae visela Ryuuovi na rtech. Konečně se snad dozví pravdu. Ryuu se rozhlédl a pak se otočil k Yae.
"Tady není dobré místo. Rozmysli se, jestli chceš opravdu všechno vědět. Jestli ano, přijď zítra v šest večer ke mně domů. Jestli nepřijdeš, nic se nedozvíš. A už ti to nikdy neřeknu."
"Přijdu." Yae se ani nemusela rozmýšlet. Ryuu se usmál, když uslyšel její rychlé rozhodnutí. Yae chtěla ještě něco říct, ale její slova přerušil zvonek.
"A do háje. Musíme na hodinu."
Dívka s chlapcem se rozhlédli po prázdném dvoře. Pak se podívali na sebe a rozběhli se do třídy. Udýchaní vrazili do učebny. Naštěstí to stihli včas. Učitel tam ještě nebyl. Yae si oddechla a rychle zamířila na své místo. Shizuka se k ní hned otočila a už už otvírala pusu, když do třídy vstoupil učitel. Shizuka musela mlčet, a tak alespoň celou hodinu vrhala po Yae zvědavé pohledy. Ta si toho byla vědoma, a tak hned po zazvonění vyskočila, popadla věci a vyběhla co nejrychleji ze třídy.
Nikde se nezdržovala a hned naskočila k Johnovi do auta.
"Dneska máte dobrou náladu." Konstatoval John, když pohlédl do Yaina rozzářeného obličeje.
"Hmm? Jo, škola byla dneska príma."
"To jsem rád." John se na Yae usmál a zbytek cesty uběhl rychle.
Po kroužku bojových umění byla Yae unavená a celá rozbolavěná. Doma se složila na postel a nechtělo se jí pohnout. Teprve až když jí přišla říct služka, že se podává večeře, se zaúpěním se zvedla, rychle se převlékla a seběhla dolů do jídelny.
Večeře už byla v plném proudu. Služebnictvo sedělo u dvou velkých stolů a při jídle se všichni živě bavili. Yae si sedla na své místo u okna a počkala, než jí Mily nandá jídlo a s poděkováním se do něho pustila.
Když do sebe nasoukala i salát, byla úplně plná. Ostatní už také dojedli a teď jen seděli a odpočívali po dalším dlouhém dni. I hlasy teď byly tišší. Yae se do rozhovorů zaposlouchala.
"…kdepak, Kano, tam by se těm růžím nedařilo. Dáme je do severního rohu. Tam je velký kus záhonu prázdný a těm růžím to tam bude slušet…"
"…. A pak jsem se zeptala, co tím myslel, ale on mi jen odsekl, že to mě nemusí zajímat a když jsem na něj naléhala, tak…"
"….Jo, vím. Taky jsem tam při té slevě byla. Koupila jsem si tam takové červené šaty. Vážně moc pěkné. Mají hrozně široké rukávy a takový ozdobný ornament tady a…"
Yae zaklonila hlavu a usmála se. Tady v Kyotu byl takový klid a pohoda. I služebnictvo tu bylo mnohem příjemnější a uvolněnější, než jaké bylo v Tokyu. Tam ji u jídla obsluhoval její osobní sluha, což byl postarší zkostnatělý chlap, který uměl říct jenom: 'Ano, paní,' nebo 'Ne, paní' a se kterým vůbec nevycházela.
"Nechceš ještě přidat, drahoušku?" Starostlivý hlas vytrhl Yae ze vzpomínek.
"Ne, díky Mily, ale jsem úplně plná. Bylo to výborné."
"Děkuji, jsem ráda, že ti chutnalo. Jaký byl oběd?"
Yae rychle zapátrala v paměti, co že to vlastně k obědu měla?
"Oběd byl výborný. Hlavně ta omeleta a ty rajčátka. To bych si dala i zítra."
"Dobře, já ti něco připravím."
"Díky." Yae se zvedla a zamířila do svého pokoje. Chvíli se věnovala úkolům a když měla všechno hotové, sedla si k počítači a do vyhledávače zadala jediné slovo. Rimung.
'Hledanému výrazu neodpovídají žádné výsledky.'
"Co? Jak to, že ne?" Yae poprvé v životě její milovaný počítač zklamal. Nevěděla, co by jiného měla do okénka zadat. Nic kromě toho jména neznala a netušila, čeho se to místo, či co to bylo, týká.
Po chvíli přemýšlení to vzdala a zapnula si novinky. Yae byla ráda informovaná. Konec konců, byla tak vychovaná a věděla, že informace znamenají sílu. Stalo se několik bouraček, ale to Yae tak nezajímalo. Najela na politiku a pak na společenský život. Tam bylo vždy dost drbů na její rodinu a na ostatní slavné a bohaté lidi. Většina z toho byly bláboly, ale Yae uměla číst mezi řádky a ty lidi osobně znala z různých večírků a jiných akcí.
S úsměvem si přečetla, že Mio Sarobi čeká další dítě.
Mladá zpěvačka, která letos vydala již třetí album v řadě, dnes ohlásila, že jí do rodiny přibude další přírůstek. Její manžel Masamune Sarobi (35) se nechal slyšet, že to pojedou oslavit na dovolenou do Evropy. Tento herec, který se proslavil zvláště rolí Shira Ataky ve filmu 'Noční lovec' se s Mio Sarobi před deseti lety oženil poté, co prorazil se svým debutovým filmem 'Od A do Z' Od té doby se jim narodili již dvě děti. Curi (8) a Kai (6). Na otázku, jestli další dítě bude on, nebo ona, odpověděla Mio s úsměvem: To se ještě neví, ale já i Masamune se chceme nechat překvapit. Zatím ještě nemáme ani vymyšlená jména. Každý chceme jiné.'
Yae dál nečetla vzala si mobil a vyťukala číslo. Mobil stihl zazvonit jen jednou, když ho někdo zvedl a ozval se mladý hlas.
"Dobrý den, dovolali jste se do hlasové schránky Mii Sarobi. Po pípnutí zanechte vzkaz. Píp."
"Ahoj Mio, tady Yae. Takhle se zbavuješ všech těch otravných gratulantů?"
"Ahoj Yae, strašně ráda tě slyším. Máš pravdu. Dneska mi v jednom kuse zvoní telefon. A já to ani nemůžu vypnout, abych někoho neurazila, a tak pořád jen poslouchám, jak mi to všichni přejí, jak mi drží palce a tak dále. Taky jsem tak zavalena dopisy fanoušků, že už to ani nestíhám číst. Snad to brzy poleví."
"Tak to ti snad radši ani gratulovat nebudu, abys mi s tím nepráskla, viď?"
"Raději ne. Poslouchej Yae, kam jsi to vlastně zmizela? Na posledním večírku byla zatracená nuda."
"Odjela jsem do Kyota. Máme tady sídlo. Chtěla jsem chodit do školy a doufala jsem, že mě tady nepoznají."
"Jo, s těmi tvými bílými vlasy je jít na zapřenou skvělý nápad."
Yae se zasmála. Sarkasmus a Mio byli nerozlučitelní
"Já věděla, že to dlouho nevydrží, ale aspoň teď můžu chodit do školy a na kroužky, na které chci. S domácím učitelem byla nuda."
"Tak to ti přeji, ale stejně je mi líto, že už se mnou nechodíš na večírky."
"Ty tam teď taky nebudeš, ne? Když odjíždíš do Evropy."
"Příští týden, moc se na to těším. Projedeme Francii, Itálii a další. Už se těším, jak budu nakupovat."
"Musíš mi přivézt nějaké suvenýry."
"Po něčem se ti podívám, slibuju. A jaké je to vůbec ve škole?"
"Po dalších třiceti minutách Yae zavěsila a usmála se. Bylo příjemné, popovídat si zase po dlouhé době s kamarádkou.
Ještě chvíli si četla na počítači, ale pak ji pohled na hodiny donutil zvednout se, vykoupat a jít spát.
Když Yae vycházela z koupelny, zívala na celé kolo. Ani si nevysušila vlasy a zalehla. Po několika minutách se pokojem rozléhalo její pravidelné oddechování.

Kapitola 17

4. listopadu 2012 v 12:19
Ten den byl druhým dnem, kdy chodila do školy. Toho dne neměli normální výuku. Alespoň jí to tak Naina vysvětlila, když se jí ptala na poznámky v rozvrhu. Místo tam jako včera se měli sejít kdesi vzadu na školním pozemku.
Protože se Lin obávala, že by to vzhledem k rozlehlosti školního areálu nemusela najít, domluvili si s Nainou místo setkání.
Jenže když Linmaria dorazila na místo schůzky, Naina nikde. Čas ubíhal a dívka se neustále dívala na časoměr. Tohle byla jedna z vymožeností světa čarodějů, se kterou se Lin musela seznámit. Dokud byla zlodějkou, nepotřebovala měřit čas a ani ji to nezajímalo. Ale čarodějové používali měření času téměř pořád a hlavně, rozvrh školy se řídil podle času. Nebylo možné jej dodržet bez možnosti určit, jaký je čas. A tak Linmaria dostala od Almardona jakousi krabičku na řetízku. Nechápala, jak to funguje, naštěstí jí to vysvětlil. Bylo tu deset trubiček, každá rozdělená na sedm částí. Den se dělil na 20 částí, takzvané pády, a každý pád se dělil na 70 chvil. Potom se každá chvíle dělila na mžiky, ale ty už časoměr neukazoval.
Jednotlivé sloupečky udávaly pády a oddělení v nich 10 chvil.
"Není to příliš podrobný časoměr, ale bude ti stačit," řekla jí Almardon při vysvětlování tohoto systému, "Samozřejmě, že ty větší jsou mnohem podrobnější, ale taky mají obrovskou cenu. Ani tyhle malé nejsou zrovna nejlevnější."
Lin se zarazila nad jednou věcí. Jestliže má den 20 pádů, proč má časoměr jen deset sloupců?
"To proto, že až do deseti pádů se sloupce postupně plní podle uplynulého času tekutinou. Když se naplní všechny, tedy v 10 pádů, začínají se zase vyprazdňovat a čas se v nich počítá pozpátku."
Také se dozvěděla, že kapalina v časoměru může mít různé barvy a některé, jako třeba v tom jejím, jsou upravené i na noční režim, tedy tak, že kapalina ve tmě slabě světélkuje.
Přišlo jí to zajímavé, ačkoli přemýšlela, jak pracné muselo být něco takového vyrobit. Trochu se jej bála používat, aby je nešťastnou náhodou nerozbila.
Teď jí však přišel vhod. Neustále se naň koukala, ale to, co jí ukazoval, ji vůbec nepotěšilo. Zbávalo už jen 10 chvil, než začne hodina a Naina nikde.
Náhle se jí za zády ozvalo: "Na co tu čekáš?"
Prudce se otočila. Za ní stála Tivae, dlouhé vlasy jí vyklouzávaly z rozcuchaného copu. Zvědavě na ni hleděla.
Lin se automaticky obrnila proti hádce, ale pak si uvědomila, že zlatovlasá dívka nevypadá na to, že by se chtěla přít. Prostě ji to jen zajímalo. Přesto odpověděla nepříliš mile, protože si vzpomněla na to, co se mezi nimi odehrálo předtím.
"Do toho ti nic není!" a v duchu si přála, aby se dívka cítila uražená jejím tónem i odpovědí a odešla. Ta ji však zřejmě nehodlala nechat na pokoji.
"Samozřejmě že je. Jestli si vzpomínáš, učitel Zarhashen mi nařídil, abych tě provedla p škole a já to chci splnit. Dneska máme hodinu vzadu, tak ti ukážu cestu."
"Že ses včera starala o to, abys mě provedla," neodpustila si jedovatost Linmaria.
" Nijak si tím očividně netrpěla. Našla sis někoho jiného, takže si mě nepotřebovala," nedala se Tivae vyvést z míry.
"A jestli chceš stihnout hodinu, tak pojď se mnou. Jestli tu ale míníš stát celý den, já tu trčet nebudu. Nemůžu si to dovolit a ani se mi nechce. Takže jdeš nebo ne?"
Lin zaváhala a pohlédla na časoměr. Za pět chvil začne výuka. Nechtěla ztratit nově získanou kamarádku, jen protože neměla trpělivost čekat, ale na druhou stranu, dál už čekat nemohla. Má při´jmout pomoc od dívky, která na ní byla do teď akorát tak protivná?
"Tak co?" pobízela ji netrpělivě Tivae, "jdeš?"
"Tak dobře," přikývla Lin.
"Tak honem," vyrazila spolužačka rychlým krokem, "máme málo času."
Chvíli kráčeli mlčky, Lin měla co dělat, aby dívce stačila.
"Čekalas na Nainu?" ta otázka přišla nečekaně, ale Lin přikývla. Za takovou odpověď nic nedá.
Jenže Tivae se s tím nespokojila: "Tak to ještě že jsem přišla. Taky bys tam mohla stát ještě po konci světa."
"Co tím myslíš?" otázala se Lin, přestože nechtěla slyšet odpověď.
"Samozřejmě to, co z toho vyplývá. Že by ses taky Nainy nemusela dočkat."
"Naina by přišla, slíbila mi to."
"Vážně? 6e se teda ještě neukázala."
"Něco ji muselo zdržet," sama cítila, že e to velice chabá výmluva a štvalo jí, že té holce nedokáže říci něco lepšího na obhajobu své kamarádky. Přestože byla trochu upovídaná, byla také první, která se k ní zachoval mile a ona se jí ani nedokáže pořádně zastat.
A Tivae, která se k ní od začátku chovala hnusně, teď má kecy i o její kamarádce. Přešla do protiútoku.
"A co je ti vůbec do toho? Není ti nic do mě ani do mých kamarádek."
Tivae, kráčející pár kroků před ní se prudce otočila: "Snažila jsem se tě jenom varovat. Naina tě zradí, pokud se jí zachce. Je to podlá mrcha."
Lin se roztřásla vzteky. Už toho má vážně dost. Tahle holka ji uráží od chvíle, kdy se poprvé potkaly a teď se ještě bezdůvodně naváží do její přítelkyně. Ne, to si nenechá líbit.
"Ty," zavrčela vztekle, "to ty jsi podlá mrcha. Jak jen jsem ti mohla věřit, že mi chceš pomoct. Jdi mi z cesty."
"Prosím," pronesla posměšně dívka, "nikdo tě tu přece nedrží."
"Ještě aby," Lin prošla vztekle kolem ní a přes rameno ještě utrousila: "Nestojíš ani za pohled, ty špinavá ..."
Nedořekla. V tu chvíli ji totiž cosi chytilo za kotníky a podtrhlo nohy. Naštěstí instinktivně nastavila ruce, jinak by jí kamínky na cestě rozedraly obličej. Takhle to odnesly jen lokty a kolena. Zlostně se zvedla. Tak tohle přehnala!
Pohlédla na svou protivnici. Tivae stála nakročená a její zlaté vlasy už nebyly spletené do copu, nýbrž divoce kroutily kolem její hlavy. A pak se ty vlasy divoce rozlétly k ní. Ve chvilce byla chycená v zlaté spleti. Prameny vlasů ji přitáhly ruce k tělu a znemožnily pohyb.
Tivae si ji prudce přitáhla k sobě: "Nikdo, dokonce ani takový hlupák jako ty, mi nebude nadávat, když se mu snažím pomoct."
Lin jí pohrdavě pohlédla do očí a pak povolala nadání.
Spatřila na tváři dívky úlek, jak se vzduch prudce ochladil, ale pak Tivae pronesla: "Myslíš si, že jsem stejný strašpytel jako Merlemova parta? Nějaká zima mě nezastraší."
Lin se ušklíbla. Ještě neskončila. Uvědomila si, že zvolila špatnou taktiku. Zima vlasům neublíží, zato horko ano! Převrátila sílu nadání. Chvíli se nedělo nic.
"Co?!"
Sevření vlasů povolilo. Bylo to jen na okamžik, ale to stačilo.
"Otče, dej mi svou sílu," zaprosila v duchu Lin a přitlačila na nadání větru. Náhle se ocitla několik metrů ve výši. To nečekala. Chtěla jen nadskočit, ne vzletět.
Neměla však čas na údiv. Zlaté prameny za ní okamžitě vyrazily. Na okamžik polevila v soustředění a už letěla k zemi.
Náhle se ozvalo rázné: "Tak to by stačilo!"
Lin dopadla do čehosi mokrého a studeného, avšak poměrně měkčího než čekala.
Zvedla se na nohy, voda z ní kapala a podívala se, kdo to promluvil. Mezi ní a Tivae se zdvihala vodní stěna a stála tu Niera, jíž z očí šlehaly blesky.