Prosinec 2012

Štědrý den

25. prosince 2012 v 14:20 | Alvrin |  Podivná setkání
Kdo mohl, nevytáhl paty z domu. Hustě sněžilo a foukal ledový, prudký vítr. Přesto vesnice působila útulně. V oknech se svítilo a všechny chalupy byly provoněné vůní lesa a cukroví. Rodiny byly pohromadě, každý si užíval tepla a pohodlí.
Kdyby však někdo pohlédl ven, možná by spatřil drobnou postavičku klopýtající po cestě. Halila se do odraného pláště, oporou proti poryvům větru jí byl obrovský huňatý pes.
Pocestný skláněl hlavu, chráně si oči před sněhovými vločkami. Teď však vzhlédl a při pohledu na přívětivě zářící okna se mu ve tváři mihl radostný výraz. Přidal do kroku.

Matka zrovna stavěla na stůl hrnec horké, z níž se linula libá vůně, když kdosi zaklepal na dveře.
"Kdo to může být, v tomhle nečase? Honzíku, běž se podívat."
Chlapec uposlechl. Otevřenými dveřmi zalétl dovnitř závan studeného vzduchu a chlapec s polekaným výkřikem uskočil od dveří.
Otec se zvedl a šel chlapci na pomoc, i matka se šla podívat, kdo tak strašný to stojí za dveřmi. Zprvu se oba také lekli, do chalupy zíral obrovský černý pes. Ale pak si povšimli postavičky vedle něj. Byl to hoch, sotva desetiletý, tmavé oči na ně hleděly prosebně, málokterá matka by se neslitovala.
"Pojď dál, chlapče, přece nemůžeš být venku v takovém nečase."
Muž hleděl s nevolí na velkého psa, který věrně následoval svého pána, ale manželka jen nesouhlasně zavrtěla hlavou a tak nic neřekl.
Usadili chlapce ke stolu mezi své děti, měli jich pět. O jeden hladový krk méně nebo víc, na tom už nesejde. A dnes byl přece Štědrý den.
Žena se zkoušela chlapce ptát, co dělá venku sám a v takovémhle počasí a jak se jmenuje, ale odpovědi se nedočkala. Chlapec se pouze rozpačitě usmíval a vrtěl hlavou. Daly mu i něco k jídlu pro jeho psa, němým úsměvem jim poděkoval. Neuměl snad mluvit? Děti jej zvědavě pozorovali, ale příliš se k němu nepřibližovali. Jeho pes budil respekt. Uložili ho do kouta, blízko kamen, pes si lehl vedle něj, dával naň pozor.
Děti už spaly, ale jejich rodiče se ve vedlejší místnosti tiše radili. Co je ten chlapec zač? Mohl by někdo vyhnat dítě v takové zimě a tak málo oblečené? A co teď s ním? Nebyli úplně chudí, ale že by jim peníze přebývaly, to také ne. Rozhodně se jim nehodilo živit někoho dalšího. Jedno dvě jídla, proč ne, ale ujmout se ho? To si sotva mohli dovolit. Zvlášť když tu byl ještě ten pes. Kolik toho tak velké zvíře sežere. Určitě ne málo.
Ale kde se tu vůbec vzal? Z vesnice nebyl, to bylo jasné. Znali by ho.
Nedokázali vymyslet řešení. Nakonec se dohodli, že se zítra poptají, zda by o chlapci někdo něco nevěděl.

Ráno žena vstala brzy, chtěla upéci chléb. Sotva vešla do světnice, všimla si prázdného kouta. Kam ten chlapec zmizel? Udělala dobře, když ho sem pustila. Nebyl to jen nějaký zloděj, který je okradl a zmizel? Vzpomněla si na jeho nevinné oči a milý úsměv. Ne, to určitě ne!
Kde ale tedy je? Nakoukla k dětem. Všechny ještě klidně spaly, ale cizí hoch tu nebyl. Vrátila se do kuchyně. Deka s polštářem, které mu půjčili, byly vzorně srovnané. Na polštáři se cosi zalesklo. Přikročila blíž a sehnula se, aby si to prohlédla.
Užasla. Na polštáři se třpytilo několik zlatých mincí. Běžela za manželem a ukázala mu, co našla. Divil se stejně jako ona. Kluk rozhodně nevypadal na to, že by něco takového mohl vlastnit. Vlastně se spíše podobal žebrákovi.
Vyptávali se pak lidí ze vsi, zda ho někdo neviděl nebo o něm něco neví, ale všude se jim dostalo stejné odpovědi. Nikdo nic netušil. Pouze stará Nela prý zahlédla nějakého chlapce s velkým čtyrnohým zvířetem mířit k východu, ale to bylo vše. Chlapce tam už nikdy nikdo nespatřil. Jako jediným důkaz toho, že tu byl, zůstala malá hromádka zlatých mincí.

Stará Daig

25. prosince 2012 v 12:34 | Eriona Portraid |  Povídky
Všichni ji znali, všichni ji viděli, všichni ji už potkali, ale přesto nikdo z nich netušil, kdo je. Jednoho dne se ukázala u nich ve vesnici. Sehnutá postava s obličejem zakrytým dlouhými zacuchanými vlasy oděná v hadrech s bosýma, špínou pokrytýma nohama. Začala žebrat, chodila dům od domu s mlčky nastavenou dlaní a skloněnou hlavou, Děti se jí báli, dospělí se jí vyhýbali. Nikdo nechtěl mít nic společného se starou Daig, jak jí začali říkat.
Nikdo ji nikdy neslyšel říct ani slovo a nikdo netušil, jak vypadá. Lidé jí dávali jídlo, ale jen proto, aby už šla o dům dál a ona nikdy ani slůvkem nepoděkovala. Jen si vždy stoupla před domovní dveře s nastavenou dlaní a čekala. Jenou ji jeden sedlák nechtěl nic dát a stará Daig tam stála den a noc s mlčky nastavenou dlaní a skloněnou hlavou. Lidé kolem chodili a ani se nesnažili tlumit hlas, když mluvili o neodbytné žebračce. Ale Daig nakonec vyhrála. Sedlák se začal bát a dal jí kus chleba do nastavené dlaně. Daig mlčky svěsila ruku a šla dál. Od toho dne se již nikdy nikdo nesnažil upřít staré Daig, oč žádala.
Po létě přišla zima. Onoho roku byla zvláště krutá a lidé nechodili ven, jen když nutně museli. Stará Daig však každý den šla na svou obvyklou obchůzku kolem domů, nedbajíc na sníh a třeskutý mráz. Někteří lidé, přemoženi soucitem darovali Daig kromě jídla i něco na sebe. Staré a nepotřebné oblečení, potrhané a záplatované, ale takové, co by ji mohlo zahřát. Jiní naopak doufali, že ji kruté mrazy zahubí a oni nebudou muset každý den dávat jídlo té staré ubožačce. Když jednoho dne Daig nepřišla, mysleli si, že je již po smrti, ale další den po úsvitu opět stála na zápraží mlčky a s nastavenou dlaní. Tak to šlo celou zimu. Každý den stála Daig na zápražích domů a ruku promodralou zimou měla nataženou v němé prosbě o jídlo.
Po zimě přišlo jaro a sníh pomalu roztával. Vesnice ožívala, cesty do města již nebyly zavalené sněhem a zprávy ze zbytku království se pomalu dostávaly i do vesničky, kde žila stará Daig. Po celé zemi se šuškalo o staré čarodějnici a její krásné dceři, která odmítla ruku samotného krále i o krutém trestu, který na ně uvrhl. Lidé si z hrůzou šeptali o tom, jak král přikázala zohavit dívku, která pohrdla láskou vládce země i o mučení, které uvalil na její matku, jenž se pokoušela svou dceru chránit magií. Staré ženy, co se scházely na návsi, přemýšlely, co se stalo se dvěma uprchlicemi, kterým se podařilo uniknout vězení a přelstít královské stráže.
Spolu se zvěstmi, začali do vesnice přijíždět i lidé. Obchodníci, kteří nabízeli své pestré zboží, poutníci, směřující za vzdáleným cílem, i neholení muži v rozedraných šatech a nablýskanými zbraněmi.
Jednoho dne přijel i mladík na koni. Měl staré, ale čisté oblečení a i na koni bylo vidět, že už není nejmladší. Zamířil rovnou k hospodě a objednal si pivo.
"Nepřijel sem někdy před zimou někdo nový? Nebo možná jen projížděli, byly dvě a jedna byla zraněná." Muž se se džbánkem opřel o pult a pátravě se zadíval na hostinského.
"Nikdo nový tu není. Vlastně počkejte, stará Daig. Ta se tu objevila, už to bude docela dlouho. Ale ta je sama, a tu určitě nehledáte, věřte mi." Krčmář ztišil hlas do dramatického šepotu. "Říká se o ní, že je to čarodějnice. Všichni se jí tu bojí. Radím vám dobře, vůbec si jí nevšímejte."
"Kde žije?"
"Někde v lese za vesnicí. Nikdo to přesně neví. Děti se několikrát snažili sledovat, ale vždy jim zmizela. Jak říkám, je to čarodějnice."
Muž jen přikývl, zaplatil za pivo a odešel. Venku nasedl na koně a odjel směrem k lesu. Nikdy ho už ve vesnici neviděli. A ani stará Daig už nepřišla žebrat. Den po dni vesničané čekali, kdy se zase objeví stará žebračka s nataženou dlaní a mlčky bude prosit o jídlo, ale když ani po měsíci nepřišla, vesnice na ni zapomněla.
Jen jednou se znovu rozběhly po vesnici drby a dohady o staré Daig a okolnostech, za kterých zmizela. To bylo, když jednou našly děti, když byly na houbách v lese, opuštěné stavení z větví a kusů dřeva spojených hlínou. Uvnitř bylo jen několik plesnivějících pokrývek a kusů oblečení, ve kterých někdo poznal věci, které dali v zimě staré Daig. Uprostřed místnosti pak ležela paruka zcuchaných, špinavých vlasů. Nic jiného po staré žebračce nezůstalo, a když lidem ve vesnici došla látka k drbání, postupně všechny řeči a dohady utichly.

Nikoho nenapadlo, že rodina, která se usídlila v nejodlehlejším koutě království, by mohla mít něco společného se starou Daig, ani by nemohlo, protože tam ji nikdo neznal.
Jednoho dne se do vesničky jménem Šedá ráň přistěhoval mladý pár s matkou dívky. Nikdo netušil, že je to dívka, která kvůli mladému tesaři, kterého milovala, odmítla nabídku samotného krále. Ani že ta žena, která sotva chodila, je mocná čarodějnice, která se dceru pokoušela chránit a draze za to zaplatila. To vše už ale bylo pryč. Tesař svou krásku našel.
Hledal ji po celém království a poznal i v staré paruce a špinavých hadrech. Spolu s matkou, o kterou dívka celou dobu pečovala, se přestěhovali do míst, kde je nikdo neznal, a kde jim nic nehrozilo. Ve vesnici byl tesař potřeba, a tak rychle zapadli. A když se dívce narodilo první dítě, nebylo v celém království pyšnějšího muže a šťastnější ženy, než byly ti dva.

Kapitola 20

21. prosince 2012 v 19:18
"Než ti tohle povím, chci, abys mi slíbila, že to nebudeš nikomu vyprávět, ledaže by nebylo zbytí."
"Jak to mám slíbit, když nevím o co se jedná?"
"Budeš mi prostě muset věřit, že je důležité o tom nemluvit."
"Dobře," přikývla Lin po krátkém zaváhání, "slibuji."
"Asi bych měla začít tím, že nepocházím z tohohle ostrova. Jako mladá jsem se o něm dozvěděla a jelikož jsem měla dar magie, chtěla jsem tenhle ostrov najít a věnovat se plně jejímu studiu. Nakonec se mi přes mnohé překážky podařilo Orontu najít a dokonce se i dostat do Bílé čtvrti. Váhavě mě přijali mezi sebe a tady jsem poznala tvého otce, okouzlujícího, pohledného Zirana Hergatloda. Byl členem jednoho z Velkých rodů, a přestože nebyl prvorozený a tedy dědic rodu, byl příliš dobrou partií pro dívku, která sice vládla magií, ale jejíž původ nikdo neznal.
Pravidla však málokdy dokážou zabránit lásce a my jsme byli stvořeni jeden pro druhého.
Avšak sotva rok po tom, co jsme se vzali, k tomu došlo.
Každý z Velkých rodů má určitý typ Nadání a k Ziranově rodině, která odvozovala svůj původ od třetího syna Zakladatelů Hergata, vždy patřila schopnost ovlivňovat myšlení druhých. Svou schopnost však skrývaly kvůli místním zákonům. Na počátku vzniku tohoto města totiž byl po pár špatných zkušenostech se zneužitím tohoto typu magie stanoven zákaz používání magie na jakékoli zasahování do mysli jiných.
Do kategorie, kam se řadí tento zákon, spadá i zákaz oživování mrtvých, z toho si asi dokážeš vyvodit, jak přísný zákaz to je.
Proto trénovali své ovládání magie a vydávali jiná kouzla za svá nadání, přesto platili za nejslabší rod z Velkých, protože je téměř nemožné dosáhnout takové dokonalosti v ovládnutí určitého typu magie, jako dává Nadání.
Ale Ziranův otec, člen rady, nechtěl být slabým. Nestačilo mu skrývat své nadání a věnovat svůj um studiu jiné magie. Porušil zákon a společně se svým starším synem Roodem využily rodové dědictví k získání moci. Svou moc používali skrytě a podařilo se jim ovládnout i část rady. To však nemohlo zůstat bez povšimnutí a ve zbytku rady rostlo podezření. Nastala válka, která se však odehrávala v tichosti a ve skrytu. Neumíralo se za velkých činů a hrdinských skutků. Ne, umíralo se tiše, ve svých postelích či v temných chodbách, magií, jedem či dýkou v srdci.
Nakonec se v Hvězdné věži setkali stoupenci Hergatlodů i jejich protivníci.
"Hvězdné věži?"
"Určitě sis jí všimla, je to ta černá věž vedle Síně moudrosti."
"Ano, už vím. Promiň, že jsme tě přerušila. Pokračuj prosím."
"Tak tedy, zde se setkali a utkali se tam. Nad věží se tenkrát blýskalo a mnozí na to hleděli s údivem, neboť málokdo věděl, co se děje. Většina těch, kteří to věděli, tam totiž bojovala o své životy. Členové rady proti členům rady, šlechtici a přátelé bojovali mezi sebou.
Umřel tam také Almardonův starší bratr se svou ženou, tak se o tom před ním moc nezmiňuj. Nakonec byl Ziranův otec poražen a členové rodu Vergallodů opravili veškeré poškození věže, takže se téměř nikdo nic nedozvěděl. Ziranův otec v té bitvě zemřel a Rood měl být popraven, avšak zmizel beze stopy.
Tvému otci se nakonec podařilo dokázat, že nijak nepodporoval plán svého otce a tak mohl zůstat na ostrově, hrozili mu totiž vyhnanství, ale přesto jej mnozí dál podezřívali a také jej obviňovali z toho, že dopomohl svému bratru k útěku. To však Ziran neudělal. O bitvě v Hvězdné věži věděl, přesto tam nešel. Věděl, že jeho otec musí být poražen, přesto nemohl bojovat proti své rodině.
Po úmrtí zbytku rodiny zdědil celé rodové sídlo. A pak jsme v zastrčeném oddělení knihovny objevili knihu. Na první pohled nevypadala nijak zvláštně, ale když jsme odhalili znaky na jejích deskách, zjistili jsme, že je to dílo sepsané samotnými Zakladateli, Randonem a Eldonou. A když jsme se pustili do jejího zkoumání, zjistili jsme zajímavou věc. Kniha měnila svůj obsah a velikost podle toho, kdo ji četl. Když jsme ji ukázali starému sluhovi Aianovi, který sloužil v rodině už desítky let a přesto neměl ani špetičku kouzelnického nadání, viděl jen prázdné stránky.
Věděl o ní Ziranův otec? To jsme netušili. Ale teď byl mrtvý a Roodovi o ní nejspíš neřekl, jinak by tu něco tak cenného nenechal.
Teď však byla v našem držení, a když jsme ji pročítali, stránku po stránce, řádek po řádku, kapitolu po kapitole, dozvídali jsme se neuvěřitelné věci. Několikrát jsme uvažovali, zda bychom ten nález neměli oznámit radě, ale vždy nás něco zdrželo zpátky. A pak jsme našli něco, co jsme nevěděli, že je možné a přece po tom tvůj otec v hloubi srdce toužil. Rituál, jak někoho zbavit Nadání. Ziran své nadání nenáviděl, bál se, že mu podlehne. Nechtěl ovlivňovat myšlení svých blízkých, učinit z nich pouhé otroky své vůle. Ale pokušení bývá tak silné. Proč nezjistit, zda mu jsou jeho milí stále věrní a co kdyby zjistl, že nejsou?
Proto se chtěl svého Nadání zbavit a objevení tohoto rituálu pro něj bylo zázrakem.
Ale nebylo to tak snadné. Museli jsme sehnat a zařídit spoustu věcí a mezítím vyvstal další problém. Ziran musel dokázat, že má jiné nadání než jeho otec a bratr a že od něj nehrozí stejné nebezpečí jako od nich. Jestliže by se jím neprokázal, nebyl by schopen dosáhnout důvěry zbytku čarodějů.
Byly to těžké časy. Zoufale jsme hledali, jak nastálou situaci řešit. A pak, když jsme již počítali s tím, že odejdeme z ostrova, pokud by nás ovšem, pustili, jsme to našli. Kouzlo, jak předat svou magii jinému. Mé nadání nikdo neznal, nebyla jsem odtud. Bylo tu řešení. Ziran to nepřál, nechtěl mne připravit o mé nadání, ale já trvala na svém. V tajnosti jsme provedli oba rituály. Ziran prokázal své Nadání větru a vypadalo to, že je vše v pořádku.
Ale nebylo. Stále tu byli tací, kteří nám nevěřili. Projevovalo se to pomalu, zpočátku skoro neznatelně.
Mezitím ses narodila ty a byla jsi naším nejcennějším pokladem. Ale jak jsi rostla a nenávist lidí k nám se projevovala silněji, znovu na nás dolehl strach. Nebáli jsme se o sebe, dokázali bychom umřít, ale báli jsme se o tebe.
Jednou jsi na tři dny zmizela a my tě nebyli schopni najít. Hledali jsme dnem i nocí, ale nikde jsi nebyla. Potom si se najednou objevila na ulici před naším domem.
Od té doby jsme tě drželi doma, a jestliže jsi přece jen šla ven, tak jedině s jedním z nás. Nedůvěřovali jsme v tom nikomu, ani chůvě, ani Aianovi.
Přesto jsi za námi jednou přišla, v ruce kouzelnou hračku, prý ti to někdo moc milý dal, ale nebylas schopná ho popsat. Někdo cizí se musel dostat k nám do zahrady.
Došli jsme k závěru, že tě musíme nějak ochránit a to tak, že se budeš schopná bránit sama. Zinar se svého nadání vzdal, ale pořád tu byla magie, kterou ti mohl předat. Byl to risk, dát sotva sedmiletému dítěti takovou moc, ale museli jsme to udělat.
Provedli jsme rituál, který jsme už jednou dělali, a přece se tentokrát cosi pokazilo. Když jsme skončili, Ziran zjistil, že ti nepředal pouze větrné nadání. Předal ti svou celou svou magickou moc. Nebyl schopen udělat jediné slaboučké kouzlo.
Jak dlouho to mohl utajit? I když neměl místo v radě, které mu jako zástupci jednoho z Velkých rodů náleželo a bylo mu upřeno pouze kvůli tomu, co udělala jeho rodina, přesto byla magie součástí jeho života.
Navíc, každý plně vycvičený čaroděj ovládající své schopnosti dokáže vycítit magii. Bylo jasné, že se Ziran nemohl naučit za jedinou noc svou moc tak dokonale skrývat a přece z něj nešlo vycítit vůbec nic.
Než však mohl nastat problém s odhalením tohoto faktu, kdosi v našem domě založil požár.
Zbytek už znáš. Otec mne a tebe dostal ven a pak se vrátil dovnitř pro Aiana, kterého jsme neviděli a mysleli jsme, že zůstal v domě, a také pro knihu. Šla bych s ním, mohla jsem mu pomoci, ale byla jsi tu ty, moje malá vyděšená dceruška, která mě potřebovala, a také tu bylo moje zranění. V tomhle stavu jsem se vzmohla akorát na to, abych nekřičela bolestí a tak tě ještě více nevyděsila.
Aian se za chvíli objevil, podařilo se mu z hořícího domu uniknout svými silami, ale Ziran nikde. Čekala jsem a čekala, Aian se mě snažil přemluvit, aby se mi alespoň mohl podívat na popáleniny, ale já jen zírala do plamenů, a zoufale prosila, ať už Ziran přijde. Pak se dům zhroutil."
Po tváři matky stékaly slzy a skapávaly jí na šaty, kde vytvářely tmavé skvrny. Lin si uvědomila, že se neovladatelně třese.
"Tvůj otec se neobjevil. Kéž by ještě měl svou magii, mohl se zachránit. Ale tak se nestalo. Zůstal tam. Nevěděla jsem, co dál. Komu věřit? Pak jsem si to uvědomila. Nenáviděla jsem je všechny. Zabili mého milovaného Zirana.
Aian, který kromě nás jediný přežil, nás odvedl z Bílé čtvrti. Byla noc. Sehnal pro nás úkryt a lékaře. Neměli jsme téměř nic. Byl starý a nic nám nedlužil, přesto si našel práci a pečoval o nás. Po jeho smrti jsme se odstěhovali do domku v Dolní čtvrti, bydleli jsme tam až do Almardonova příchodu.
A teď jsme zpátky! Zpátky mezi těmi, kteří mne svou záští připravili o všechno. Nenechám se připravit ještě o tebe. Proto buď opatrná. Nikomu neříkej své celé jméno. Bojím se, že ti, kteří zabili tvého otce, jsou stále ochotni nenávidět každého z jeho rodu.
Almardon nám pomůže. Kdysi byl Ziranovým přítelem. Ale přesto musíš být opatrná a pečlivě vybírat, komu budeš důvěřovat. Všichni si mysleli, že jsme mrtví a nejlepší bude, když to tak zůstane. Kdyby se tě někdo ptal na tvůj původ, narodila ses v Dolní čtvrti. Odmalička jsi zlodějka. Rozumíš?"
"Chceš po mně, abych lhala?"
"Musíš to udělat. Je to pro tvoje dobro!"
"Musím si to promyslet. Můžeš mě teď nechat o samotě?"
Nedaril se zvedla. Na prahu dveří se ještě na chvíli zarazila, jakoby chtěla, něco říct,ale pak za sebou tiše zavřela dveře a s hlavou plnou starostí se vydala chodbou do svého pokoje.


Kapitola 19

15. prosince 2012 v 15:43
Linmaria se unaveně vlekla ulicí a přemýšlela, co ji čeká., až přijde domů. Teda jestli se její bydlení u Almardona dalo nazvat domovem.
Nebylo to nic radostného. Bude muset zasednout k učení. Na chvilku zauvažovala, zda nebylo lepší, když byla zlodějkou. Kromě obstarání potravy neměla žádné povinnosti.
Ale jestli to, že musí dřepět u učení, vede k lepšímu ovládnutí magie, nemá s tím problém. Musí se ovládnout a vydržet. To by ještě scházelo, aby si už druhý den školy stěžovala. Může se učit magii a má zajištěné bydlení i jídlo u Almardona. To je víc, než kdy měla jako zlodějka.
"Ale měla jsi svobodu," zahlodla hlásek v jejím nitru.
"Jo svobodu. Byl to boj o přežití. Krom toho, ukradla jsem tu knihu, takže kdyby se Almardon nezachoval tak, jak se zachoval, mohla jsem být bez ruky nebo taky mrtvá."
"Ale stejně, zajímalo by mě, co je t kniha vůbec zač," zamyslela se Lin. "Almardon třebaže je čaroděj s vysokým postavením, si pro ni došel až do Dolní čtvrti a rada se na ni taky ptala."
Z myšlenek ji vytrhl veselý hlas: "Ahoj Lin, jak ses dneska měla ve škole?"
"Maminko? Co tu děláš?"
"Ale, šla jsem se projít, nebaví mě pořád vysedávat v domě."
Na matčině rameni seděl riru, který ji poslední dobou provázel téměř pořád. Hlas Nedaril zněl vesele a rty se usmívaly, ale Lin ji dobře znala a postřehla v její tváři cosi, co ji přinutilo se zeptat: "Stalo se něco?"
Matka se na chvíli zarazila, pak se unaveně usmála: "Před tebou nic neschovám, co? Měla jsem na to být připravená. Reakce jsou tu stejné jako v Dolní čtvrti. Možná horší. V Dolní čtvrti jsem nebyla tak nápadná."
"Co to bylo dnes?"
"Jen pár vyděšených dětí a jedna služka. Prostě si příště vezmu plášť."
Lin se zamračila. Nesnášela to. Častokrát se s tou reakcí na matčin vzhled setkala. Lidé se báli nebo se pošklebovali. Copak za to maminka může?
Pokud mohla, snažila se je odehnat. Ale vždy to nešlo. Jako třeba dnes. Nemohla být s matkou pořád.
"To je v pořádku, Lin. Nemůžeš mě pořád ochraňovat. Zvládnu to sama. Už jsem si zvykla. A kdyby hrozilo něco vážnějšího, pořád mám magii."
Dívku to příliš neuspokojilo. Před posměšky se přece magií bránit nelze.
Ale bylo zřejmé, že to Nedaril nechce dál řešit a tak na ni dál netlačila.
"Ještě jsi mi neodpověděla, jak ses měla ve škole."
"Jo, skvěle."
"Vážně? Moc nadšeně to nezní."
"Dobře, tak skvělé to zase nebylo. Vlastně, nebylo to skvělé vůbec. Holka, která se ke mně včera chovala přátelsky, dneska nepřišla na místo, kde jsme měly sraz a vlastně ani vůbec nepřišla do školy.
Pohádala jsem se s holkou, která mě nesnáší od první chvíle, co mne spatřila a úplně bez důvodu, a navíc jsem porušila školní řád, když jsem na ni použila magii."
"Tys použila ve škole magii?"
"Jo, požila, ale ta holka si začala."
"Dobře, věřím, že tě vyprovokovala. Ale Lin, musíš se lépe ovládat. Nesmíš na sebe tolik upozorňovat."
Během rozhovoru vstoupili do domu a došli až ke dveřím Lin pokoje, nevšímajíce si sloužících, kteří je zvědavě pozorovali.
"No tak jsem porušila školní řád. Nevěděla jsem o tom," Lin začínala mít pocit, že se musí před matkou obhajovat a bylo jí to pěkně nepříjemné.
"Není to jenom o tom. Slyšela jsem, že jsi v parku použila magii na nějaké kluky. Tohle musí přestat. Začíná o tobě vědět příliš mnoho lidí. Možná jsme měly zůstat v Dolní čtvrti. Bylo to tam bezpečnější."
"Proč bezpečnější? Bylo tam přece spousta zlodějů a opilců. 5ekla bych, že to tam mi hrozilo nějaké nebezpečí, ale tady?"
"Nemůžeš pochopit... "
"Ano, nemůžu a už mě to nebaví. 5ekni mi pravdu, čeho se pořád tolik bojíš? Souvisí to nějak s mým otcem? Vím, že jsi něco takového zmiňovala tenkrát v Síni moudrosti. Už mne nebaví nic nevědět. Mám právo na to, abys mi to řekla."
Nedaril si povzdechla: "Ano, máš. Pojď, řeknu ti to, ale v soukromí."
"To můžeme mít hned," Lin zatáhla matku do svého pokoje a posadily se na postel
"Tak mluv."
Matka chvíli seděla, nevidoucí oči upírala do neurčita, jakoby tam hledala odpovědi. Váhala. Lin ji už už chtěla popohnat, když matka promluvila.

Tivae ji sledovala celý den. Cítila trochu škodolibé potěšení nad tím, jak jí to při tréninku s mečem nešlo.
Postupně její hněv trochu opadl, ale ne zcela. Snažila se jí pomoct a ona jí připomene to, na co se už tak dlouho snaží zapomenout.
Nemohla si pomoci, musela zareagovat, tak jak zareagovala. Věděla, že porušuje školní řád, ale tohle nemohla nechat být.
Před očima se jí vybavila tvář, tvář se zářícíma očima a rozpustilým úsměvem.
Proč jí to ta Linmaria musela připomínat!
A přesto, byla jí podobná. Postavou, stylem chůze, občasným výrazem tváře. A i ona skočila Naině na lep.
Neměla se pokoušet o to jí pomáhat. Má dost svých vlastních starostí. Zrovna teď, jak asi rodičům vysvětlí porušení školního řádu? Což o to, neřekne jim to, ale u rodinné tabule bude těžké skrýt pavouka na hřbetu ruky, znamení, že porušila školní pravidla. Fedran si jistě neodpustí nějak poznámku.
A rodiče jí nejsou zrovna příznivě nakloněni potom, co přišla domů promáčená a s rudým slepencem místo vlasů. Musela je znovu a znovu odstřihávat a nechat narůst. Byla tak vyčerpaná, že nebyla další den schopná jít do školy. To lepidlo muselo být zpracováno nějakým kouzlem, šířilo se po vlasech jako mokrá skvrna po ubruse, a ona musela být rychlejší, než jakou rychlostí se to šířilo. Zajímalo by ji, kde to ti pitomci sebrali, oni přece kouzlit neuměli. Nejspíš v nějaké horší části města.
Když pak přišla do školy, samozřejmě, že se pošklebovali. Ale uměla si poradit, stačilo se zmínit o pochybném původu lepidla.
Horší to bylo s rodiči.
Její rodiče nedokázali u svých dětí snést jedinou chybu. Byli členy jednoho z Velkých rodů, měli velkou moc, a i kdyby nebyli dokonalí, chtěli se tak jevit.
Jejich syn, starší bratr Tivae, s tím neměl problém. Dokonale praktický, se skvělým hodnocením ve škole, dobře vypadající, ovládající své nadání.
Ale Tivae ho znala dobře. Možní na veřejnosti vypadal dokonale, ale pro ni to byl odpad, který si klidně mohl podat ruce s Nainou. Přestože vždy mluvil uhlazeně, pokud mluvil s někým pod svou úroveň, čišelo z jeho slov i způsobu řeči pohrdání. Nesnášel slabost a chudobu.
Dříve se Tivae občas styděla, že ho nedokáže milovat jako bratra, ale vždy ji to rychle přešlo. Považovala ho za neschopného lásky, jak by někoho takového mohla mít ráda? On se ostatně netajil tím, že ji považuje za ostudu rodiny.
Častokrát toužila po tom, aby měla bratra, který by jí byl přítelem. Který by se jí zastal, který by ji chránil. Tím Fedran rozhodně nebyl a Tivae se časem naučila bránit sama.
Musela se smát pošetilosti dívek, které obdivně vzdychaly nad jejím bratrem. Ona pro něj neměla víc než opovržení a lítost.
Jediným milým blízkým členem rodiny byl dědeček. I když, oslovení dědeček se po něj jaksi nehodilo. Byl členem rady a velice důstojnou osobou. Ale také prvním (tedy kromě babičky, ta však už byla po smrti), kdo jí pomohl se zvládnutím jejího nadání, když se u ní předčasně projevilo, a kdo ho uznal. On sám byl nazýván Nereucius, což znamenalo silný kámen, jeho schopností totiž bylo dát vzrůst jakémukoli kameni.
Toto nadání patřilo k jejich rodině odjakživa. Generace jejího rodu, odvozujícího svůj původ od Vergalla, využívaly své nadání a fantazii, aby daly vzniknout honosným sídlům, dnešním příbytkům šlechty. To proto byla většina domů přímo součástí hory, na níž město stálo.
Zilkar Nereucius byl obzvláště mocným potomkem rodu Vergallodů, proto jeho přízvisko.
Zato jeho vnučka jakoby do rodu vůbec nepatřila, Sice ovládala růst, ale pouze svých vlasů. Přestože se nadání obvykle projevovalo až kolem dvanáctého, třináctého roku života, ona ten dar objevila už v sedmi.
Zpívala si, píseň se slovy, která jí zrovna přišla na jazyk a která nic neznamenala, když náhle ucítila na zádech pohyb.
Její babička seděla na zahradě, když za ní malá Tivae přiběhla: "Babi, objevila jsem kouzelnou písničku, koukej!"
Začala zpívat a Ardfen užasle sledovala, jak se vlny vlasů její vnučky dávají do pohybu a rostou, až dívenku zahalily jako zlatý závoj a pokryly zem okolo jemným zlatým kobercem.


Kapitola 18

9. prosince 2012 v 7:19
O nějakou dobu později se ocitla v pokoji s velkou vanou, naplněnou teplou vodou. Její průvodce ji zavedl do kuchyně, kde několik žen cosi vyrábělo. Jedna z nich se k nim obrátila s hněvivým výrazem ve tváři: "Co ta tady dělá?"
"Uklidni se, Nartalo. Byla dlouho zavřená dole. Měla by se umýt, pak ji někam uklidíme."
Vinae se otřásla. Uklidíme. Znělo to tak necitelně.
"Já bych věděla, kam s ní. Zpátky tam, odkud přišla."
Vinae průvodce se dvěma rychlými kroky octil před ní: "Přemýšlej víc o tom, co říkáš. Nemáš právo někoho posílat do královských kobek. Ty nevíš, jaké to tam je. Nikdy jsi tam nebyla. Nikdo si nezaslouží tam být."
"Tír, postaráš se o ni?"
Drobná mladá žena přikývla a vzala Vinae za paži: "Tak pojď."
A tak tu teď Vinae stála a hleděla na vanu. Tír jí tu nechala čisté šaty, mýdlo hřeben a ručník a odešla.
Dívka si povzdechla a svlékla se. Pak se ponořila do horké vody. Tohle potřebovala. Nechala se teplou vodou uklidňovat a přemýšlela. Podle toho, co říkal její strážce, se do té místnosti v podzemí už nevrátí. Nijak toho nelitovala. Nebylo tam co dělat a těžko by odtamtud utekla. Ale co by měla udělat teď? Utéct a pokusit se zachránit Zarré? Pokud je pravda, to co říkala Tera, a Vinae tomu věřila, pak nemá šanci, že by ji nechytili už ve městě. A i kdyby se nějakým zázrakem dostala do paláce, jak by mohla Zarré zachránit? Všude bude spousta stráží. Co zmůže sama, ona, prostá dívka z vesnice? Ale musí se o to pokusit. Nemůže tam Zarré nechat.
Chvíli ale počká, třeba se jí podaří promluvit si s Faerem a přemluvit ho. Navíc se musí trochu uschopnit. Takhle by se mohla zhroutit, ani by to za ni nemuseli dělat.
Takže zaprvé, musí se dát do pořádku a nasbírat co nejvíce informací. Vinae se uvědomila, že vlastně ani netuší, jak dlouho byla v podzemí. Na to se musí někoho zeptat. Ale ztratila už určitě dlouho času.
Druhý úkol, zachránit Zarré.
Zatřetí, pomoci jí dostat se do Dračí země.
Zní to strašně jednoduše, ale vůbec to tak není. Jak to udělá, až, spíše jestli, ale dívka si nechtěla připustit neúspěch, se dostanou z paláce? Kam prchnou? Zpátky do lesa? Minule to dopadlo špatně. Do podzemí? Neztratily by se tam a nemřely hlady? Je tu také přístav, ale který kapitán by vzal na loď dvě uprchlice bez peněz? Situace vypadala dost zoufale. Mohly by se skrýt ve městě a počkat, až se přežene největší pátrání, ale kam by šly. A navíc, byly by strašlivě nápadné. Své vlasy by mohla ukrýt pod šátek nebo nějakou jinou přikrývku hlavy, ale s Zarré to byla jiná. Krása dračí princezny, její bílá pleť a zlaté vlasy, to nešlo ukrýt.
Kde najít úkryt, když Vinae tohle město vůbec nezná. Bylo tak nesmírně velké a ona byla jen vesnická dívka. Děsilo ji. Náhle jí začala být i v teplé vodě zima. Už neměla chuť v ní déle zůstávat.
Vstala a pečlivě se vysoušela. Přitom spatřila v zrcadle stojícímu u stěny celé své tělo. Když vstupovala do vody, příliš se neprohlížela, ale teď viděla, že její kůži pokrývají na mnoha místech světlejší místa. Památky na mučení. Je už navždy zohavená. A jenom kvůli jednomu kouzelníkovi, který se vyžívá v bolesti druhých. Pocítila k němu tak prudký nával nenávisti, až ji to samu překvapilo. Kolik lidí ještě kvůli němu bude trpět a umírat?
Pohlédla znovu do zrcadla. Přesto, čekala by, že ty jizvy budou výraznější. Zahojily se jí opravdu dobře. A ještě jeden zvláštní jev, ruka s tetováním od Nirke nenesla jedinou známku po mučení. Proč? Působila tu snad dračí magie? No, to se nedoví, leda tak od Zarré. Oblékla si čisté šaty a uvědomila si, že v životě na sobě neměla nic tak pěkného. Látka měla pouze jednu barvu, ale měly elegantní střih a okraje rukávů i výstřihu pokrývala kvalitní výšivka. Tyhle šaty musely být dost drahé, Vinae věděla, že výšivky a krajky se cení nesmírně vysoko.
Proč jí dali něco tak drahého? Podle výrazu žen předtím tu přece nebyla nijak oblíbená. No co, nebude to řešit. Udělali to, tak to tak nechá.
Rozčesala si vlhké vlasy, naposledy zkontrolovala svůj vzhled v zrcadle a tu jí něco došlo. Rukávy jí zakrývaly jen paže, zbytek ruky od lokte dolů nechávaly odkryté a právě v tom byl ten problém. Teď, když se umyla, zářilo její tetování jako, jako... Vinae nedokázala najít vhodné přirovnání. No prostě příliš. Nešlo si ho nevšimnout. A každému, kdo ho viděl, muselo dojít, že to není způsobené přirozenou cestou, že v tom hraje roli magie.
A jestliže je málo kouzelníků, bude to budit podezření. Budou jí důvěřovat ještě méně než doposud. Vinae si povzdechla. Proč život nemůže být jednodušší?
No, bude muset dělat, jakože je s ní vše v pořádku, jakoby tam to tetování nebylo. Složila věci na hromádku a pak zaváhala. Co s nimi? Má je tu nechat nebo někam odnést?
Vykoukla na chodbu, zda tam náhodou někdo není. K jejímu údivu tam Tír stále čekala. I když, došlo jí, to není zas ta divné. Nedůvěřují mi a tak mě někdo musí mít pořád na očích.
"Už jsi hotová?"
"Ano, ale nevím co udělat s věcmi."
"Vezmi je sebou. Vzhledem k tomu, že tu zřejmě nějak dobu zůstaneš, ti to tu trochu ukážu."
Tír ji zavedla nejprve do malé místnosti, která sloužila jako prádelna.
"Sem dej ty své špinavé šaty, někdo je vypere s ostatními věcmi. Zatím jsi slabá, ale jen co se ještě trochu zotavíš, budeš si svoje věci prát sama.
Vinae odložila věci do proutěného koše. Náhle ji její společnice chytla za ruku tak rychle, že nestačila ucuknout a vyhrnula jí rukáv.
"Co je tohle?" zírala na dívčino tetování, "jsi čarodějnice?"
"Ne, nejsem. Vůbec neumím kouzlit."
"Tak kde jsi k tomu přišla? Nelži, určitě jsi kouzelnice! Tohle muselo být vytvořené magií. Nespíš si Gerezonův špeh. A my si tě přivedli do domu!"
"Nejsem ničí špeh! Myslíš, že bz Gerezon mučil svého špeha?"
"Klidně, nikdo by tě pak nepodezíral. A navíc, matka se zmiňovala, že se ti rány zahojily nějak rychle. Co si Fear myslel, že tě sem přivedl!"
"Matka? Počkej, Tera je tvoje matka?" Mělo jí to dojít dřív, podobný obličej, podobná jména. Ale proč by si je měla spojovat.
"Myslíš, že to budu vykládat někomu, kdo je spřáhnutý s Gerezonem?!"
"Hele, já s ním vážně spřáhnutá nejsem. Fear se mnou kdysi mluvil a zřejmě mě v tom vězení poznala a zachránil. Kdyby to neudělal, umřela bych tam. A myslíš si snad, že Gerezon plánoval záchranu vašich lidí z vězení? Kdyby jo, nebyli by tu už náhodou dávno vojáci? Nezdá se ti to trochu na hlavu?"
"Možná." Tír trochu znejistěla.
"A nemyslíš, že kdybych se chtěla mezi vás vetřít, zamaskovala bych to tetování?"
"Mohla jsi nato zapomenout nebo se z toho nějak vymluvit," namítla mladá žena, ale neznělo to moc přesvědčeně.
"Myslíš?" Vinae se ušklíbla. "Ne, tomu sama nemůžeš věřit."
"Dobře, ale co teda jsi? Chodíš si tady s magickým tetováním na paži a navíc, ty tvoje vlasy, nikdo z našeho národa takové nemá. Rozhodně s tebou není něco v pořádku."
Vina se povzdechla: "Mohla bys mi prosím něco dát na schování té ruky?"
"Proč bych měla?"
"Jaká bude asi reakce ostatních, když byla voje takováhle?"
Tír sáhla do jednoho koše s čistým oblečením a hodila jí pár dlouhých rukavic.
"Na, navlíkni si to. A teď mi řekni, co jsi zač!"
"To se těžko vysvětluje."
" Já si počkám."
"Nemůžeš to prostě nechat být. Jediné, co teď potřebuji, je promluvit si s Fearem. Musí mi pomoct."
"Pomoci s čím?"
Vinae na chvíli zaváhala. Má jí to říct. Ještě před chvílí ji obviňovala se spojenectví s Gerezonem a ještě teď vidí v jejích očích podezřívavost.
" Gerezon má mou kamarádku."
"Chceš říci měl! Nemůžeš si být jistá, jestli ještě žije! Dostali jsme tě z vězení před třemi týdny. Za tu dobu se toho stane hodně."
Tři týdny?! Dívka zděšeně zalapala po dechu. Tolik vyplýtvaného času. Ale ovládla se.
"Ne, vím, že žije. Gerezon ji potřebuje. A navíc, viděla jsem ji ve snu."
"Sny! Jak můžeš věřit snům?!"
"Snadno. Oni mě za ní dovedli."
"Dovedly? Takže přece jenom jsi čarodějnice."
"Ne, copak to nechápeš?"
"Ale ano, chápu to skvěle. Prostě jsi někdo, s kým nechci nic mít, ať si Fear říká, co chce. Pošlu pro něho, ale ne kvůli tobě. Kvůli tomu, ab si tě odvedl někam jinam."
Vinae odevzdaně pokrčila rameny. Tu ženu před sebou zřejmě nepřesvědčí. Mrzelo ji to, ale alespoň se setká s Fearem. Koneckonců, to mohla očekávat, zavinila smrt někoho z nich, a kdyby tenkrát, když ještě žila ve své rodné vesnici, potkala někoho, jako je ona dnes, také by mu nedůvěřovala. Náhle se jí zastesklo po klidném životě na vesnici, kde měla přinejmenším jisté bydlení. A také stráňku, kde sedávala, zatímco se jejich koza Šmouha popásala na svěží trávě. Vinae milovala ten klid, který tam byl. Žádné příkazy, co má dělat, žádné posměšky či nadávky.
Občas se sem donesl nějaký zvuk z vesnice, ale většinou byl slyšet jen zpěv ptáků, bzučení hmyzu a šumění stromů ve větru.
Těmito vzpomínkami se zaobírala, zatímco kráčela za Tír, která neřekla víc, než opravdu musela. Dívka se dozvěděla, kde je jídelna, kuchyně (tam jen tak mimochodem Tír podotkla, že zde bude muset pomáhat), vstup do zahrady, pokoje ostatních, co tu bydleli.
Pak jí Tír ukázala malou místnost s matrací a nízkým stolkem, odkud vedlo jediné okno do zahrady.
"Protože tu zůstaneš jen krátce, nepotřebuješ nic většího. Stejně nic nemáš, takže nepotřebuješ ani skříň. Dneska si odpočiň, ale zítra, pokud tu ještě budeš, očekáváme, že ráno budeš v kuchyni, abys s něčím pomohla. Jo, a nechoď k oknům do ulice. Někdo by tě mohl zahlédnout."
Pak za ní klaply dveře a Vinae osaměla. Přehlédla pokoj. Tír měla pravdu, že nic nemá, ale přesto, pokoj nepůsobil příliš útulně. Vyhlédla ven z okna. Zahrada působila mnohem přátelštěji a Vinae se už tak stýskalo po pouhém bytí v plném denním světle. Seběhla po schodišti, propletla se několika chodbami. Ano, zapamatovala si to dobře. Tady je vstup do zahrady. Vyšla ven, procházela mezi stromy dál do zahrady, až si byla jistá, že ji z domu nemůže nikdo vidět. Pak rozpřáhla ruce a jen tak stála, užívajíce si čerstvého vzduchu, a nechávala se objímat teplými slunečními paprsky.
Pak usedla do trávy. Chtěla přemýšlet o tom, jak se situace vyvíjí, co řekne Feareovi a o těch třech zbytečných týdnech, ale únava a teplý vzduch ji přemohli. Ulehla do trávy a oči se jí samy zavřely.

Kapitola 17

1. prosince 2012 v 16:02
Další dny uběhly jeden jako druhý. Vinae spala a jedla, spala, a když se probudila, jen tak ležela nebo zase jedla. Zpočátku jí musela Tera pomáhat i jen se posadit, ale postupně se dívce vracely síly. Dostala nové šaty, věc, za kterou byla dívka opravdu vděčná. Žena jí je přinela, sotvaže se byla alespoň trochu bez pomoci hýbat a Vinae, přestože jí projížděly záchvěvy bolesti, ze sebe svlékla staré šaty a oblékla ty nové. Pak se podívala na ty, jež teď ležely na podlaze. Po cestě lesem a hlavně po pobytu z vězení z nich zbyly jen cáry a dívka se v nich styděla i v příšeří pokoje.
I přes nové šaty však začínalo Vinae být značně nepohodlně. Nudila se, ale Tera s ní moc dlouhé rozhovory nevedla. Netušila, co s ní zamýšlejí. Několikrát se zeptala na Feara, ale vždy dostala zápornou odpověď a tak to vzdala.
Jednoho dne se odhodlala a zeptala se na Ardu. Chtěla se zeptat už dlouho, ale bála se Teřiny reakce, protože Ardovo mučení byla její vina. To ona ho přece jmenovala jako svého spojence.
Když položila tuhle otázku, Teřina ruka ztuhla uprostřed pohybu a přes ženinu tvář se mihl stín. Pak dokončila pohyb, jakoby se nic nestalo, odložila na stolek poslední kousek jídla a bezvýrazným hlasem pronesla: "Zemřel."
Poté se otočila a odešla, bez jediného slova, které by dívce řeklo víc.
Zemřel! Vinae bylo, jakoby ji někdo praštil palicí. Je vinná smrtí toho muže, o němž věděla jen to, jak se jmenuje. Kvůli její hrozné chybě ten muž zemřel!
Už vůbec neměla hlad. Přepadlo ji zoufalství a vztek na sebe samu. Zklamala Nirké, Zarré a ještě kvůli ní umírají lidé. K čemu je ona vůbec na světě dobrá? Proč přežila zrovna ona a ne ten muž. Vždyť není nijak výjimečná. Nikdy neudělala nic pořádného. A přesto je to vždy ona, kdo vyvázne. Proč?
Nikdy o to nestála. Vždyť vlastně do toho všeho byla zatažená. Jediné, co udělala, že se šla podívat do paláce a to zřejmě stejně byla chyba.
Po tvářích se jí začaly koulet slzy.
"Už se zase lituješ," pomyslela si zlobně, "A zrovna teď, když na tom nejsi tak špatně. Mělas víc důvodů ve vězení. Proč jsi nebrečela tam," posmívala se sama sobě.
"Přestaň!" nakázala si rozzlobeně a zaryla nehty do dlaně.
"Jestliže jsi až do teď byla zbytečná, je na čase udělat něco pořádně. Musíš zachránit Zarré!"
Pomalu se zvedla z postele a opatrnými krůčky přešla ke dveřím. Až doposud se jí podařilo udělat jen pár kroků, ale to se mnoho nesnažila, protože jí Tera radila, aby nechala rány pořádně dohojit a také chtěla nabrat síly, až přijde čas na pokus o něco většího.
Teď ta chvíle přišla. Už nedokázala nečinně sedět. Musí něco udělat!
Vzala za kliku a potichu pootevřela dveře. Už dříve si všimla, že za sebou Tera nikdy nezamyká a teď zjistila proč. Nebylo to potřeba. Sotvaže udělala první krok ze dveří, odlepila se z výklenku ve zdi tmavá postava a zahradila ji cestu.
"Kampak?"
Vinae zvažovala možnosti. Muž před ní nebyl žádná křehotinka. Rozhodně by ho nepřemohla.
"Chtěla jsem se projít. Vevnitř není nic, co dělat a já si potřebuju protáhnout nohy." Tak tohle jí asi neprojde. Jenže co lepšího mohla vymyslet?
"Dobře," muž kupodivu přikývl. "Chvíli počkej, vezmu si lampu."
Sehnul se do výklenku, chvíli tam něco kutil a pak se narovnal s lampou v ruce: "Můžeme jít."
Vinae ho pomalu následovala a žasla nad spletí chodeb, kudy jí vedl. Jak dlouho by jí asi trvalo se tu zorientovat? Vzpomněla si na to, co říkal ten muž tenkrát ve vězení, že se pod městem nachází nesmírné množství chodeb. Úžasné místo pro vzbouřence proti králi. Muselo to být tak. I přece tenkrát ve vězení říkali, že bojují proti králi. Jestli se dostali až do královských kobek, jakou moc asi mají? Jak rozsáhlá to musí být organizace. Vinae netušila, kolik lidí je třeba na takovouhle organizaci, ale určitě to není malá skupina.
Náhle se jí na chvilku zamotala hlava a ona se zapotácela, ale nespadla. Její hlídač a zároveň průvodce ji zachytil.
"Opatrně. Zotavovala ses ze svých zranění dlouho, tak se nepřetěžuj. Můžeš jít dál, už jen kousek a dorazíme někam, kde se budeš moci umýt a převléct do něčeho čistého."
Vinae přikývla.
Musela se zeptat. Potřebovala vysvětlení.
"Proč tohle děláš?"
"Dělám co?"
"Chováš se mile. Neměl bys mě," Vinae se na chvíli zarazila, to slovo jí nešlo přes rty snadno, " nenávidět?"
"Proč?"
"Proč?! Zavinila jsem přece smrt jednoho z vás!"
"Já to tak neberu. Byla jsi vystavena Gerezonově výslechu. Mnozí silní muži už jím byli zlomeni, tys vydržela. Jestli chceš někoho vinit z Ardovy smrti, viň Gerezona. To on ho zabil, ne ty."
"Sotva mě znáš a přece mě neodsuzuješ? Co jsi to za muže?"
"Právě proto, že tě neznám, tě nemůžu soudit. Ale viděl jsem tvé rány. Musela jsi hodně trpět. Až tě poznám, udělám si na tebe názor. Ale Gerezon by si našel někoho jiného, i kdybys nikoho nejmenovala. On se vyžívá v krutostech. Jak bych tebou mohl pohrdat kvůli tomu, že jsi řekla jméno, které ti zrovna přišlo na jazyk."
"Děkuji," zašeptala Vinae.
Ale v tu chvíli otevřel muž nějaké dveře ve stěně chodby a radostně prohlásil: "Tak a jsme tady."
Prošli dveřmi a ocitli se v malé místnůstce s nízkým stropem. Nebylo tu nic kromě pár sudů, dveří, kterými sem přišli a úzký záhyb schodiště vedoucího vzhůru.
Její průvodce opatrně stoupal po schodech, jedna otočka, druhá, třetí, a pak malá dvířka. Vinae netušila, jak se mohlo podařit dostat ty sudy dolů. Ale nějak to zřejmě jít muselo, jinak by tam nebyly.
Když vykročila ze dveří a narovnala se, musela zamrkat. Bylo tu příliš světla. Protřela si oči a rozevřela víčka pouze na malé štěrbinky.
Viděla, jak muž cosi přenáší a slyšela ho čímsi šramotit za svými zády. Konečně si oči zvykly a mohla je úplně otevřít. Nalézali se v útulně zařízeném pokoji, u zdi naproti oknu stálo lůžko, podlahu pokrýval koberec.
"Můžeme jít."
Otočila se k muži a zjistila, že dveře, kterými sem přišli, zmizely. Polovinu stěny teď zakrýval gobelín. Nezakrýval jen pár centimetrů nad zemí, ale ani tam nebyla jediná známka toho, že jsou tu dveře.
Její průvodce však nehodlal čekat, až to krytí prozkoumá.
"Tak jdeme," postrčil ji ke dveřím.
Vyšli na prostornou chodbu. Vinae ihned poznala, že tohle musí být dům někoho majetného. Z chodby vedly nejméně patery další dveře a končila širokým schodištěm.