Stará Daig

25. prosince 2012 v 12:34 | Eriona Portraid |  Povídky
Všichni ji znali, všichni ji viděli, všichni ji už potkali, ale přesto nikdo z nich netušil, kdo je. Jednoho dne se ukázala u nich ve vesnici. Sehnutá postava s obličejem zakrytým dlouhými zacuchanými vlasy oděná v hadrech s bosýma, špínou pokrytýma nohama. Začala žebrat, chodila dům od domu s mlčky nastavenou dlaní a skloněnou hlavou, Děti se jí báli, dospělí se jí vyhýbali. Nikdo nechtěl mít nic společného se starou Daig, jak jí začali říkat.
Nikdo ji nikdy neslyšel říct ani slovo a nikdo netušil, jak vypadá. Lidé jí dávali jídlo, ale jen proto, aby už šla o dům dál a ona nikdy ani slůvkem nepoděkovala. Jen si vždy stoupla před domovní dveře s nastavenou dlaní a čekala. Jenou ji jeden sedlák nechtěl nic dát a stará Daig tam stála den a noc s mlčky nastavenou dlaní a skloněnou hlavou. Lidé kolem chodili a ani se nesnažili tlumit hlas, když mluvili o neodbytné žebračce. Ale Daig nakonec vyhrála. Sedlák se začal bát a dal jí kus chleba do nastavené dlaně. Daig mlčky svěsila ruku a šla dál. Od toho dne se již nikdy nikdo nesnažil upřít staré Daig, oč žádala.
Po létě přišla zima. Onoho roku byla zvláště krutá a lidé nechodili ven, jen když nutně museli. Stará Daig však každý den šla na svou obvyklou obchůzku kolem domů, nedbajíc na sníh a třeskutý mráz. Někteří lidé, přemoženi soucitem darovali Daig kromě jídla i něco na sebe. Staré a nepotřebné oblečení, potrhané a záplatované, ale takové, co by ji mohlo zahřát. Jiní naopak doufali, že ji kruté mrazy zahubí a oni nebudou muset každý den dávat jídlo té staré ubožačce. Když jednoho dne Daig nepřišla, mysleli si, že je již po smrti, ale další den po úsvitu opět stála na zápraží mlčky a s nastavenou dlaní. Tak to šlo celou zimu. Každý den stála Daig na zápražích domů a ruku promodralou zimou měla nataženou v němé prosbě o jídlo.
Po zimě přišlo jaro a sníh pomalu roztával. Vesnice ožívala, cesty do města již nebyly zavalené sněhem a zprávy ze zbytku království se pomalu dostávaly i do vesničky, kde žila stará Daig. Po celé zemi se šuškalo o staré čarodějnici a její krásné dceři, která odmítla ruku samotného krále i o krutém trestu, který na ně uvrhl. Lidé si z hrůzou šeptali o tom, jak král přikázala zohavit dívku, která pohrdla láskou vládce země i o mučení, které uvalil na její matku, jenž se pokoušela svou dceru chránit magií. Staré ženy, co se scházely na návsi, přemýšlely, co se stalo se dvěma uprchlicemi, kterým se podařilo uniknout vězení a přelstít královské stráže.
Spolu se zvěstmi, začali do vesnice přijíždět i lidé. Obchodníci, kteří nabízeli své pestré zboží, poutníci, směřující za vzdáleným cílem, i neholení muži v rozedraných šatech a nablýskanými zbraněmi.
Jednoho dne přijel i mladík na koni. Měl staré, ale čisté oblečení a i na koni bylo vidět, že už není nejmladší. Zamířil rovnou k hospodě a objednal si pivo.
"Nepřijel sem někdy před zimou někdo nový? Nebo možná jen projížděli, byly dvě a jedna byla zraněná." Muž se se džbánkem opřel o pult a pátravě se zadíval na hostinského.
"Nikdo nový tu není. Vlastně počkejte, stará Daig. Ta se tu objevila, už to bude docela dlouho. Ale ta je sama, a tu určitě nehledáte, věřte mi." Krčmář ztišil hlas do dramatického šepotu. "Říká se o ní, že je to čarodějnice. Všichni se jí tu bojí. Radím vám dobře, vůbec si jí nevšímejte."
"Kde žije?"
"Někde v lese za vesnicí. Nikdo to přesně neví. Děti se několikrát snažili sledovat, ale vždy jim zmizela. Jak říkám, je to čarodějnice."
Muž jen přikývl, zaplatil za pivo a odešel. Venku nasedl na koně a odjel směrem k lesu. Nikdy ho už ve vesnici neviděli. A ani stará Daig už nepřišla žebrat. Den po dni vesničané čekali, kdy se zase objeví stará žebračka s nataženou dlaní a mlčky bude prosit o jídlo, ale když ani po měsíci nepřišla, vesnice na ni zapomněla.
Jen jednou se znovu rozběhly po vesnici drby a dohady o staré Daig a okolnostech, za kterých zmizela. To bylo, když jednou našly děti, když byly na houbách v lese, opuštěné stavení z větví a kusů dřeva spojených hlínou. Uvnitř bylo jen několik plesnivějících pokrývek a kusů oblečení, ve kterých někdo poznal věci, které dali v zimě staré Daig. Uprostřed místnosti pak ležela paruka zcuchaných, špinavých vlasů. Nic jiného po staré žebračce nezůstalo, a když lidem ve vesnici došla látka k drbání, postupně všechny řeči a dohady utichly.

Nikoho nenapadlo, že rodina, která se usídlila v nejodlehlejším koutě království, by mohla mít něco společného se starou Daig, ani by nemohlo, protože tam ji nikdo neznal.
Jednoho dne se do vesničky jménem Šedá ráň přistěhoval mladý pár s matkou dívky. Nikdo netušil, že je to dívka, která kvůli mladému tesaři, kterého milovala, odmítla nabídku samotného krále. Ani že ta žena, která sotva chodila, je mocná čarodějnice, která se dceru pokoušela chránit a draze za to zaplatila. To vše už ale bylo pryč. Tesař svou krásku našel.
Hledal ji po celém království a poznal i v staré paruce a špinavých hadrech. Spolu s matkou, o kterou dívka celou dobu pečovala, se přestěhovali do míst, kde je nikdo neznal, a kde jim nic nehrozilo. Ve vesnici byl tesař potřeba, a tak rychle zapadli. A když se dívce narodilo první dítě, nebylo v celém království pyšnějšího muže a šťastnější ženy, než byly ti dva.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama