Štědrý den

25. prosince 2012 v 14:20 | Alvrin |  Podivná setkání
Kdo mohl, nevytáhl paty z domu. Hustě sněžilo a foukal ledový, prudký vítr. Přesto vesnice působila útulně. V oknech se svítilo a všechny chalupy byly provoněné vůní lesa a cukroví. Rodiny byly pohromadě, každý si užíval tepla a pohodlí.
Kdyby však někdo pohlédl ven, možná by spatřil drobnou postavičku klopýtající po cestě. Halila se do odraného pláště, oporou proti poryvům větru jí byl obrovský huňatý pes.
Pocestný skláněl hlavu, chráně si oči před sněhovými vločkami. Teď však vzhlédl a při pohledu na přívětivě zářící okna se mu ve tváři mihl radostný výraz. Přidal do kroku.

Matka zrovna stavěla na stůl hrnec horké, z níž se linula libá vůně, když kdosi zaklepal na dveře.
"Kdo to může být, v tomhle nečase? Honzíku, běž se podívat."
Chlapec uposlechl. Otevřenými dveřmi zalétl dovnitř závan studeného vzduchu a chlapec s polekaným výkřikem uskočil od dveří.
Otec se zvedl a šel chlapci na pomoc, i matka se šla podívat, kdo tak strašný to stojí za dveřmi. Zprvu se oba také lekli, do chalupy zíral obrovský černý pes. Ale pak si povšimli postavičky vedle něj. Byl to hoch, sotva desetiletý, tmavé oči na ně hleděly prosebně, málokterá matka by se neslitovala.
"Pojď dál, chlapče, přece nemůžeš být venku v takovém nečase."
Muž hleděl s nevolí na velkého psa, který věrně následoval svého pána, ale manželka jen nesouhlasně zavrtěla hlavou a tak nic neřekl.
Usadili chlapce ke stolu mezi své děti, měli jich pět. O jeden hladový krk méně nebo víc, na tom už nesejde. A dnes byl přece Štědrý den.
Žena se zkoušela chlapce ptát, co dělá venku sám a v takovémhle počasí a jak se jmenuje, ale odpovědi se nedočkala. Chlapec se pouze rozpačitě usmíval a vrtěl hlavou. Daly mu i něco k jídlu pro jeho psa, němým úsměvem jim poděkoval. Neuměl snad mluvit? Děti jej zvědavě pozorovali, ale příliš se k němu nepřibližovali. Jeho pes budil respekt. Uložili ho do kouta, blízko kamen, pes si lehl vedle něj, dával naň pozor.
Děti už spaly, ale jejich rodiče se ve vedlejší místnosti tiše radili. Co je ten chlapec zač? Mohl by někdo vyhnat dítě v takové zimě a tak málo oblečené? A co teď s ním? Nebyli úplně chudí, ale že by jim peníze přebývaly, to také ne. Rozhodně se jim nehodilo živit někoho dalšího. Jedno dvě jídla, proč ne, ale ujmout se ho? To si sotva mohli dovolit. Zvlášť když tu byl ještě ten pes. Kolik toho tak velké zvíře sežere. Určitě ne málo.
Ale kde se tu vůbec vzal? Z vesnice nebyl, to bylo jasné. Znali by ho.
Nedokázali vymyslet řešení. Nakonec se dohodli, že se zítra poptají, zda by o chlapci někdo něco nevěděl.

Ráno žena vstala brzy, chtěla upéci chléb. Sotva vešla do světnice, všimla si prázdného kouta. Kam ten chlapec zmizel? Udělala dobře, když ho sem pustila. Nebyl to jen nějaký zloděj, který je okradl a zmizel? Vzpomněla si na jeho nevinné oči a milý úsměv. Ne, to určitě ne!
Kde ale tedy je? Nakoukla k dětem. Všechny ještě klidně spaly, ale cizí hoch tu nebyl. Vrátila se do kuchyně. Deka s polštářem, které mu půjčili, byly vzorně srovnané. Na polštáři se cosi zalesklo. Přikročila blíž a sehnula se, aby si to prohlédla.
Užasla. Na polštáři se třpytilo několik zlatých mincí. Běžela za manželem a ukázala mu, co našla. Divil se stejně jako ona. Kluk rozhodně nevypadal na to, že by něco takového mohl vlastnit. Vlastně se spíše podobal žebrákovi.
Vyptávali se pak lidí ze vsi, zda ho někdo neviděl nebo o něm něco neví, ale všude se jim dostalo stejné odpovědi. Nikdo nic netušil. Pouze stará Nela prý zahlédla nějakého chlapce s velkým čtyrnohým zvířetem mířit k východu, ale to bylo vše. Chlapce tam už nikdy nikdo nespatřil. Jako jediným důkaz toho, že tu byl, zůstala malá hromádka zlatých mincí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Eriona Portraid Eriona Portraid | 29. prosince 2012 v 15:07 | Reagovat

Doufám, že bude nějaké pokračování

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama