1. Kapitola

13. ledna 2013 v 13:45
Eriona ležela stočená do klubíčka na vlhké zemi. Na tvářích měla zaschlé slzy a v ústech stále cítila kamínky a nepříjemnou pachuť hlíny. Hořké vzpomínky se jí znovu přehrávaly v hlavě.
Sledovala skupinu dětí z jejich vesnice. Nechtěla dolézat. Byla jen zvědavá, kam se takhle všichni vydali a bála se, aby neobjevili její místo v lese, kde si z větví postavila přístřeší, a kde měla skované svoje poklady.
Už si byla skoro jistá, kam jdou, ale tu udělala tu hloupou chybu. Chtěla je na chvilku zahlédnout, aby viděla, kam odbočí. Už tušila, kam jdou, ale nechtělo se jí věřit, že by opravdu šli do zakázaného lomu. Udělala několik rychlých kroků. Ta hloupá větev! Musela ležet zrovna tam? Křupla opravdu hlasitě, ale naštěstí se zdálo, že nikdo ze skupinky nic neslyšel přes hluk, který dělali sami. Jak se lekla a rychle přešlápla, křupla větev ještě trošičku. Úplně ztuhla a chvíli stála strnule na místě, neodvažujíce se pohnout.
Opravdu to vypadalo, jakoby ji zaslechli, neboť skupinka dětí zastavila a ztichla. Eriona se neodvažovala ani pohnout, ale naštěstí se zase rozpovídali a šli dál.
Dívka s mokrými šmouhami na špinavých tvářích se hořce usmála. Jak byla hloupá, že za nimi šla dál. Kráčela po cestě tak, aby jim byla z dohledu a docela se bavila. Bylo to celkem vzrušující a napínavé.
Natahovala krk, aby viděla pořádně dopředu a zároveň dávala pozor, aby nešlápla na další větev, když tu na ni zezadu skočili dva chlapci.
Když šla kolem, tak je neviděla, nejspíš se museli schovat mezi mladými smrčky, které tam rostly. Na chvíli ztuhla leknutím, ale vzápětí se o to prudčeji začala prát. Zmítala sebou škrábala, kousala a snažila se za sevření vykroutit. Chlapci ale byli dva a oba silnější než ona.
Jeden z nich, Silbo, zakřičel na ostatní.
"Dělejte, pojďte sem! Máme ji, ale škube sebou."
Záhy k nim dolehl dupot, jak se všichni snažili být u svého vůdce a jeho kořisti co nejdříve.
"Vždyť je to Eriona."
Zmítající se dívka prudce vzhlédla, když uslyšela opovržení v hlase staršího děvčete. Její oči metaly blesky a tváře jí zrudly zlobou.
"Co tady děláš? Proč nás špehuješ?" Silbův hlas byl rozzlobený a sám Silbo se tvářil, jako by chtěl Erionu zmlátit. Koneckonců nebylo by to poprvé.
"Co je ti do toho?" Eriona bojovně vystrčila bradu.
"Hodně. Není mi jedno, že se za mnou plíží taková malá krysa. Chtěla jsi žalovat, co?"
"Ani náhodou." Eriona už neřekla, že ten výprask, co by pak od nich dostala by jí za tu trochu potíží, které by jim tím způsobila, nestál.
"To ti tak budu věřit."
"Tak co s ní uděláme?" To opět promluvila ta starší dívka. "Za to, že se za námi takhle plížila, by si zasloužila pořádně dostat."
"Mám lepší nápad." Silbo se škodolibě zasmál. "Chtěla jít za námi. Tak teď půjde před námi. Hodíme ji do lomu a pak půjdeme žalovat. Co tomu říkáš, Eriono?"
"To neuděláš, vždyť mě zabiješ!"
"Neboj se. Jižní svah je převážně porostlý trávou a těm pár kamenům, co tam jsou, se jistě lehce vyhneš."
Ostatní se zasmáli. Všichni dobře věděli, jak je Eriona mrštná. Často jim díky své ohebnosti a rychlosti vyklouzla. Teď mají šanci ji pořádně potrápit.
"To ne, do lomu se nesmí. Jestli se to dozví Leoo, tak vás přetrhne."
"Nás ne, ale tebe asi jo." Tak o tom nebylo pochyb. Majitel sirotčince Erionu nesnášel.
"Ne, nedělejte to. Já vážně nechtěla žalovat."
"Tak proč ses za námi plížila?"
"Já…jen jsem chtěla vědět, kam jdete."
"No, tak teď to uvidíš a dokonce tam i půjdeš."
Eriona se vzdala. Svěsila hlavu a uvolnila ruce. Silbo a Harko, kteří ji drželi vykročili, a ona poslušně klopýtala mezi nimi.
Už byli skoro u lomu a chlapci, uklidněni dívčinou povolností, nevědomě povolili stisk. Na to ale ona čekala. Prudce zvedla ruce nahoru a Haruko ji pustil, ale Silbo ji instinktivně stiskl pevněji a udržel. Eriona prudce trhla uvězněnou paží dolu a ani Silbova zaskočená ruka ji už nebránila v útěku. Ona ale neutekla. Místo toho se prudce otočila a vrazila Silbovi ruku do žaludku.
Chlapec se zhroutil do kleku, Eriona mu položila nohu na záda, odrazila se a dopadla kus za něj. Teď se teprve rozběhla pryč. Kolem té starší dívky, co ji předtím urazila.
Natáhla ruku a uhodila ji do tváře.
Tato malá pomsta však Erioně příliš neprospěla. Moc pozdě si uvědomila, že svým kouskem dala ostatním čas se vzpamatovat a zasáhnout. Několik chlapců po ní skočilo. Eriona se sehnula podběhla pod rukou prvního, vyhnula se druhému, ale pak je zezadu popadly čísi ruce, zkroutily jí paže za zády, až jí bolestí vhrkly slzy do očí.
"Copak, tobě se u nás nelíbí, Eriono Nikdo?" Silbův hlas byl jízlivý a jeho nohsledi se rozesmáli.
Eriona byla jediná, která nevěděla o svém původu. Ostatní se do sirotčince dostali po smrti svých rodičů, ale jí našli na jeho schodech když byla ještě miminko.
Tahle nadávka ale byla to nejhorší, co si na Erionu vymysleli. Nesnášela, když si z ní kvůli tomu utahovali a smáli se, že jí rodiče nechtěli. Dívka se rozzuřila. Pokrčila nohu a kopla Silba vší silou do rozkroku.
Chlapec se prudce nadechl, pustil Erionu a jeho ruce zamířily na postižené místo. Bolest ho přiměla klesnout na kolena a skrčit se do klubíčka.
"Dělejte, chyťte ji, vy pitomci."
Několik rukou srazilo Erionu k zemi a drželo ji tam. Silbo s námahou vstal.
"Podej mi tamten klacek." Sotva ho držel v rukou přistoupil ke zmítající se dívce, (aby jim neutekla, seděli ji na rukou a na nohou čtyři děti) rozpřáhl se a udeřil.
"To máš pro to, aby ses jednou provždy odnaučila nás otravovat!" Každé slovo pro větší účinnost doprovodil ránou klackem. Erioniny výkřiky byly ztlumené hlínou, ve které měla zabořený obličej. Silbo ji ještě jednou přetáhl.
"To tě naučí." Otočil se. "Pojďte pryč, už nás sledovat nebude."
Ostatní šli zamlkle za ním. Přemýšleli, jestli to nebylo přeci jenom moc. Dívka ležela na zemi a nehýbala se. Haruko do ní strčil nohou. Ani se nepohnula.
"Určitě to jenom dělá. Pojďte, ještě máme něco na práci." Všichni šli za Silbem. Po chvíli se zase rozproudil hovor a nikdo už se o osud ležící dívky nestaral.

Eriona se pomalu a namáhavě zvedla. Celé tělo ji strašně bolelo. Potlačila zúpění, ale slzy hněvu, bolesti a ponížení zastavit nedokázala. Vyplivla hlínu s trochou krve a vydala se do své skrýše. Každý krok ji bolel a cesta se jí zdála nekonečná. Konečně se dostala do svého království. Tam, mezi větvemi čtyř smrků, kde bylo trochu místa, si postavila přístřešek. Od nejbližší cesty byl dosti vzdálený a obklopený mladými smrčky stojícími těsně vedle sebe. Tajnou stezičku mezi nimi znala jen Eriona. Zdálky vypadal jako hromada větví, ale z blízka byl docela pěkný. Byla to malá stavbička se třemi stěnami vyrobená z klacků a větví svázaných trávou a tu a tam kouskem lana.
Eriona v ní měla schované svoje poklady. Na malé poličce, vyrobené z prkýnek, která vyžebrala u truhláře, leželo pár lesklých kamínků z potoka, barevná ptačí pírka a vyřezávaná figurka koně.
Eriona se doplahočila dovnitř a stočila se do klubíčka na podlaze z udusané hlíny. Hlavou se jí začaly honit hořké vzpomínky.

Stmívalo se. Slunce už skoro zapadlo a tma se hlásila o svůj nárok. Ptáci přestávali zpívat a ochladilo se. Eriona se pomalu zvedla. Bolavá záda jí ztuhla a narovnat se dosti bolelo. Vydala se zpátky do sirotčince. Jestli zůstane přes noc venku a někdo si toho všimne, bude mít dost problémů. Když dorazila do vesnice, byla už tma. Vesnice byla malá, tvořil ji shluk asi čtyřiceti domů obklopených nízkými hradbami, vyrobenými z navršené hlíny a kůlů, které nesloužili k ochraně vesnice, ale měli pouze zabránit liškám, aby nechodili krást slepice.
Eriona proklouzla zadním vchodem, který zůstával otevřený. Ve vesnici se nekradlo, a tak nebylo třeba zamykat.
Celý dům již spal. To nebylo nic neobvyklého. Lidé chodili brzy spát a časně vstávali, aby obstarali zvířata. Dokonce i sirotčinec vlastnil dvě krávy, ze kterých měli mléko.
Dívka se tiše proplížila kolem zavřených dveří. Dívčí ložnice byla asi uprostřed chodby naproti pokoji Leoa, majitele sirotčince. Naštěstí měl, jak Eriona věděla z předchozích zkušeností velmi tvrdý spánek. Proto v klidu otevřela dveře do dívčího pokoje. Chovala se potichu, aby nikoho nevzbudila. V pokoji byly čtyři postele, ve kterých spalo pět dívek. Eriona si jich nevšímala. Ona se s nějakou jinou holkou na posteli mačkat nemusí. V rohu místnosti stálo několik skříní s věcmi dívek. Eriona je kdysi pracně přešoupala tak, že z nich vytvořila dvě stěny s malým průchodem kolem zdi, kterým teď vklouzla dovnitř. Na zemi měla jednu pokrývku na které ležela a jednu, kterou se přikrývala. V rohu, kde se dotýkaly dvě skříně měla v šátku zavázané náhradní šaty, hřeben a pár dalších věcí. To byl celý její majetek.
Teď se schoulila do klubíčka, přetáhla přes sebe přikrývku, uvolnila bolavá záda a pomalu se ponořila do neklidného spánku, rušeného jen občasným bolestným zasténáním. Teď ve spánku se dívčiny mladé rysy uvolnili, ale i tak bylo vidět smutně prohnutý koutek plných rtů v malém obličeji.
Eriona se vzbudila do kalného, studeného rána. Slunce již vyšlo, ale bylo schované za mraky.
"To snad ne!" Dívka rychle vyskočila. Prudká bolest v zádech jí připomněla včerejší den. Eriona si toho nevšímala, v rychlosti si pročísla vlasy a vyběhla z pokoje. Na dvorku si rychle opláchla obličej v sudu dešťové vody a běžela do chléva. Před snídaní musí obstarat a podojit krávy. Dívka popadla lopatu a začala poklízet. Hromada s hnojem byla hned za chlévem, ale i tak se dost naběhala, než měla hotovo. Ještě rozestlala trochu nové slámy a do žlabu nanosila vodu, pak si vzala stoličku a vědro a začala dojit. Na to, že krávy byly jen dvě, měli v sirotčinci mléka dost. Tedy, ne, že by mléko pily děti, to mohli jen dospělí a i ti si ho přidávali jen do čaje a to velmi poskrovnu. Mléko se používalo hlavně na vaření a zbytek se prodával.
Eriona měla to štěstí, že krávy dojila, a tak si sem tam hustého mléka lokla. Teď na to však neměla ani pomyšlení. Zaspala a musela hodně chvátat, aby stihla všechno před snídaní. Jinak by nedostala najíst.
Konečně měla nadojeno. Vlekla těžká vědra do kuchyně a poslouchala, jestli neuslyší volání k snídani. Zatím nic, takže to snad stihne. Dvě plná vědra nechala stát v kuchyni a běžela do jídelny. Výborně, stihla to. Většina dětí už seděla uvnitř, ale ještě ne všichni. Ani Leoo neseděl na svém místě. Eriona rychle proklouzla mezi stolem a zdí a sedla si na druhý konec dlouhého jídelního stolu, než seděli ostatní. Dospělí měli sami malý stůl na druhé straně místnosti. Eriona seděla tiše na svém místě a koukala kolem. Místnost byla obdélníková se dvěma dveřmi naproti sobě. Jedny sem vedly z chodby a druhé z kuchyně. Těmi právě procházela objemná kuchařka, která nesla velký tác s krajíci chleba namazanými máslem.
U dlouhého stolu už byli všechny děti a hladově čekaly na jídlo. Bylo to šest dívek, i s Erionou, a osm chlapců. U druhého stolu seděl Leoo se svou ženou a šestnáctiletou dcerou Bianou.
Kuchařka položila tác na stůl a děti se na něj hladově vrhly. Eriona ukořistila velký krajíc s velkou vrstvou másla a hladově se do něj zakousla. Chleba byl čerstvý a krásně voněl. Za chvíli už na tácu nic nezbylo.
Když Eriona dojedla, vyskočila od stolu a rozběhla se ven. Dneska neměla službu na nádobí, ani na uklízení, a tak měla před sebou volné dopoledne. Ještě nevěděla, co bude dělat, asi se jen tak potloukat po lese.
Když vyšla ze sirotčince, venku se zrovna rozpršelo. Drobné kapky dopadaly všude kolem a jemně zvonily na střechách domů. Eriona se usmála. Milovala déšť. Jak šeptá ve větvích, voní vodou a čistotou a smývá prach a smutek. Jak jí kapky kloužou po tvářích a objímají ji.
Zatočila se na místě a rozběhla se k lesu, rovnou na malou loučku, kterou objevila už když byla malá a kde trávila spoustu času. Loučka byla nepravidelně kulatá a stáčel se kolem ní potůček, ve kterém si za horkých dnů Eriona brouzdala nohy, stavěla přehrady, nebo jen tak ležela a poslouchala jeho zurčení.
Teď se však točila uprostřed deště a její šťastný smích zněl všude kolem.
Přestávalo pršet. Eriona ležela na zemi s tváří nastavenou kapkám a zavřenými víčky. V takovýhlech chvílích zapomněla na všechno, co ji trápí.
Déšť však netrval dlouho. Slunko vysvitlo zpoza mraků a rozzářilo kapičky deště do tisíců barevných diamantů. Eriona otevřela oči a byla jako vždy zasažena krásou třpytivé podívané.
Ležela tak dlouho. Ležela a snila s otevřenýma očima o tom, že je bohatá, třeba princezna, má spoustu šatů, šperků, koně, hromadu přátel, dobré jídlo a úplně všechno po čem toužila a co neměla.
Když podle slunka poznala, že se blíží poledne, vstala a rozběhla se zpět do sirotčince.
Eriona přišla akorát na oběd. Rychle si umyla ruce a stoupla si do fronty na jídlo. Dostala talíř s několika bramborami s tvarohem a čerstvou petrželkou. Sedla si na své obvyklé místo a hned z kraje si vyslechla několik vtipů na své mokré oblečení, které si nestihla převléct. Rychle do sebe naházela jídlo, dala talíř na hromadu na umytí a odběhla se převléknout. Když dala mokré oblečení uschnout a oblékla si suchou sukni a halenu, zamířila do místnosti, kde už většina dívek seděla na svých místech u tkalcovských stavů, paličkovacích herdulí a rámů na vyšívání. Tady trávily dívky spoustu odpolední a vyráběly látky, krajky, šily, paličkovaly, nebo vyšívaly. Co vyrobily, to se prodávalo na trzích, které se pořádaly jednou za půl roku, nebo kupcům, co každoročně přijížděly do vesnice, aby prodali své zboží a nakoupili, co zase prodají jinde. Výdělek pak financoval sirotčinec. Samo o sobě by to nestačilo, ale děti ještě celý rok pomáhali různě na polích a v domácnostech a dostávali za to jídlo, nebo nějaké peníze. Lidé z vesnice navíc pomáhali, když bylo třeba.
Eriona si sedla k paličkování. Měla hbité prsty a uměla vytvářet nádherné krajky.
Děvčata si spolu vesele povídala o chlapcích, kteří pracovali venku, o oblečení a podobných holčičích věcech. Eriona je poslouchala, ale sama se k hovoru nepřidala. Kdysi to zkusila, ale vlna jedovatých poznámek, kterou tím vyvolala, ji rychle umlčela. Místo toho jako snad ž po sté přemýšlela, proč ji ostatní tak nesnášejí. Hledala důvod, ale nenacházela jej. Jen věděla, že tomu tak bylo vždycky. Možná, že to bylo tím, že je trochu jiná, než ostatní. Například jako jediná ve vesnici měla zlaté vlasy. Všichni ostatní měli vlasy hnědé, až černé. Možná to taky bylo tím, že... Myšlenka zůstala nezformovaná. Hlasy dívek náhle ztichly, a tak byl y z venku slyšet výkřiky.
"Hoří! Hoří!"
Eriona přiskočila k oknu a vyhlédla ven. Ze západního konce městečka se blížil oblak kouře a křik spolu s houfem ječících a panikařících lidí. To už ji ale od okna vytlačovaly ostatní zvědavé holky, které také chtěli vědět, co se děje.
"Hoří, hoří, hoří." Poplašné mumlání se rychle rozšířilo mezi děvčaty, které na sebe zmateně koukaly, nevědíce, co dělat.
"Dělejte, běžte pomoct hasit!" To byl hlas Leoa, zaznívající z nižšího poschodí. "Jestli se oheň rozšíří, celé to tu lehne popelem!" Všichni se rázem rozeběhly ke dveřím, dolů po schodech a ven. Cestou popadli nádoby, co jim zrovna přišly do cesty, a vyběhli směrem k požáru. Cestou se k nim přidávali další a další vesničané, v rukou džbery, džbány a konve. Každý, kdo mohl, běžel pomáhat hasit, aby byl oheň zažehnán, dokud je ještě čas.
Od studny byly vytvořeny řetězy a lidé si podávali rukou do rukou nádoby s vodou. Děti ze sirotčince doběhly a smísily se s ostatními, pomáhajíce, jak mohly. Eriona sama tahala těžký džbán s vodou od sudu k ohni, jak nejrychleji mohla.
Zrovna vychrstla vodu na hořící stěnu domu, když uslyšela hrozivé zapraskání. Vzhlédla. Nad hlavou se jí ulomil kus střechy a začal padat dolů. Čas jakoby se zastavil. Eriona vnímala všechno kolem sebe do nejmenších detailů.
Kolem ní zpocení a špinaví lidé lili vodu na hořící dům, oheň, jakoby se jejich činnosti bál, natahoval plamenné ruce na další dům, dál od šplíchající vody. Vítr, jako kdyby se mu spoušť líbila, rozdmýchával oheň a přenášel jiskry na blízké střechy, kde z nich rozfoukával malé plamínky. Poplašený křik lidí se sléval do halasného víru slov beze smyslu. Hořící trámy se blížily. Dívka cítila na tváři jejich žár. Věděla, že musí utéct, ale strachy se nedokázala ani pohnout.
"Uskoč!" Ječivý výkřik se jí zařízl do bubínků a probral ji z transu. Napnula se a skočila. Dopadla do trávy a za ní se s hlukem složila střecha. Trámy halasně zapraskaly, jako by se zlobily, že jim vyhlédnutá kořist utekla.
"To jsi měla o fous. Příště dávej větší pozor." Jakási žena se na ni poplašeně koukala.
"Díky, nevěděla jsem, co dělat." Eriona se za řeči zvedla a pokusila se setřít si z oblečení bláto. Žena zavrtěla hlavou a vidouce, že dívce nic není, otočila se, popadla překocené vědro a rozběhla se k nejbližšímu sudu s dešťovou vodou.
Eriona se podívala zpátky, na rozsypané došky. Nebyl to jen strach, co jí přimrazilo na místě. V tom ohni něco bylo. Nevěděla co, ani jak na to přišla, byl to jen takový pocit. Strnule koukala na skomírající plamínky, které již strávili všechno hořlavé, a teď pomalu pohasínaly. Ten divný pocit byl pryč.
Dívka zatřepala hlavou, jakoby se snažila všechno setřást a zapomenout na to.
"Chytla další střecha!" Výkřiky se množili. Eriona popadla džbán a běžela pomoct.
Naštěstí po předešlém dešti bylo vše ještě nasáklé vodou a oheň šel najednou uhasit mnohem rychleji, jako by ztratil vůli škodit. Dokonce i vítr ztichl a přestal dál a dál roznášet jiskřičky a mařit tak práci zoufalých obránců, snažících se zachránit si střechy nad hlavou.
Konečně poslední plamínek uhasl.Lidé si vyčerpaně posedali na zem a oddychovali. Vedle ohořelých trosek klečela v blátě žena, objímala malé dítě a plakala. Vedle ní stál muž a zamračeně koukal do země.
Byl to jejich dům, co shořel a oni nestihli nic zachránit. Oheň začal hořet znenadání a rychle se rozšířil tak, že měli co dělat, aby zachránili holé životy.
"Jak začalo hořet?" Zeptal se někdo. "Spadla vám svíčka, nebo z krbu vypadlo polen?"
"Ne." Mužův hlas byl stejně naštvaný a bezmocný, jako jeho obličej. "Oheň začal hořet zvenčí, my jsme byli uvnitř a plameny byly náhle všude kolem. A jinde než v kuchyni předtím oheň nebyl, ještě je světlo."
"To chceš říct, že vám dům někdo zapálil schválně? Někdo z nás?"
"Ne, já jen říkám, co vím."
"To je nesmysl. Nikdo by nezapálil tvůj dům schválně. Nevím o nikom, kdo by ti chtěl ublížit a navíc, nebezpečí, že by se oheň rozšířil a spálil i jeho dům by bylo příliš velké. Proč by to vůbec někdo dělal?"
Hlasy začali být naštvané. Lidé měli za sebou prožitou hrůzu a takové obvinění by urazilo každého.
"Já nikoho neosočuju." Muž zařadil zpátečku. "Já jen říkám, že oheň přišel zvenčí."
Lidé se rozpovídali. Nikomu se nechtělo věřit, že by oheň někdo založil schválně.
Děti, které řeči a spekulace dospělých tolik nezajímaly, se pomalu vytrácely, za hrami plných hořících hradů a zoufalých princezen. I děti ze sirotčince se vrátily do práce. Dívky se umyly od bahna a jiné špíny, aby neumazaly krajky a vyšívání a znovu si posedali do kroužku a vzrušeně si povídali o přestálé pohromě.
"A prý to někdo zapálil schválně!"
"A taky ho prý viděli, jak to zapaluje."
"Jasně, jedna paní říkala, že byl celý v černém a když dům zapálil, tak zmizel, najednou byl prostě pryč."
Takové a jiné řeči. Plno dohadů a domněnek. Každá z dívek si ještě něco přidala, aby bylo její vyprávění zajímavější a ostatní ji víc obdivovali.
Jen Eriona neposlouchala a seděla stranou. Byla hluboce zamyšlená, takže ani vzrušené hlasy dívek nevnímala. Snažila si co nejvíc připomenout podivný povit, co měla z ohně. Teď jí to přišlo k smíchu a i by se zasmála, kdyby to nebylo tak děsivé. Eriona cítila, že není něco v pořádku. Vyhlédla z otevřeného okna. Na západě se skvěl krvavě rudý kotouč, klesající za hory. Povzdechla si a znovu se pustila do práce, snažíc se vytěsnit si z hlavy děsivé představy.
Byl už večer. Eriona stála na svém lůžku a snažila se zakroutit hlavu tak, aby si viděla na záda. Moc jí to nešlo, ale tam, kam si viděla, měla černé modřiny a podlitiny. Povzdechla si. Už to moc nebolelo, pokud se toho nic nedotklo, nebo si nelehla na záda, ale stejně. Nechat se takhle zbít a nepomstít se. To bolelo víc, než ten výprask. No, snad na něco přijde zítra.
Lehla si, stočila se do klubíčka a rukama si objala kolena. Najednou ji přepadla smutná nálada. Mimoděk si vzpomněla na příběh dvou bratří, který kdysi zaslechla. V tom příběhu se starší chlapec pro svého malého brášku obětoval a zemřel, aby ho zachránil.
Erioně se zalesklo po tváři několik slz.
"Taky bych chtěla mít někoho, kdo by mě měl rád." Zašeptala si pro sebe.
Zmožená únavou usnula. Zítra bude mít dost práce, a tak se na ní musí vyspat.

"Je to ona. Jsem si jistý, že jsme ji našli."
"To doufám, Další omyl je nepřípustný. Čas se krátí. Zajměte ji a přiveďte co nejdříve."
"Jak poroučíš, pane, a ta vesnice?"
"Srovnejte ji se zemí. Nikdo ať nepřežije."
"Ano, pane."
"Nezapomeň, selhání je nepřípustné."
Spojení se přerušilo. Muž vstal, oprášil se a shrnul si z očí tmavé vlasy.
"Zítra zaútočíme." Pronesl směrem ke skupině tmavě oděných postav, sedících kolem ohně. Několik z nich přikývlo, ostatní dál zírali do plamenů.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ajalon ajalon | E-mail | 19. ledna 2013 v 19:18 | Reagovat

wooow, moc pěkná povídka!!
Jo a slovo herdule je dokonalý, ani jsem nevěděla, že se tomu tak říká.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama