Mořská panna

2. ledna 2013 v 13:34 | Alvrin |  Povídky
V hlavě mu bolestivě tepalo. Pomalu otevřel oči a posadil se. Nikdy by neřekl, že je to ještě možné, ale bolest hlavy se zhoršila. Chvíli jen tak seděl, snažil se přinutit obsah svého žaludku zůstat tam, kde byl. Pak se rozhlédl, kde to vlastně je.
Něco takového se dalo očekávat. Sklad rumu. Kvůli prevenci krádeží alkoholu tu byly nepevnější dveře a nejlepší zámky. Právě proto ho sem zavřeli. Nebyla šance, že by je prolomil.
Ušklíbl se. Tím, že ho sem zavřeli, se ovšem připravili o možnost chlastat. Zasloužili si to, prevíti.
Věděl, že něco chystají už dlouho. Ten mizera Durmens se tvářil nějak moc spokojeně. Ale co mohl dělat? Těch pár mužů, kteří byli věrní, zdaleka nestačilo na potlačení vzpoury. Budou na tom nejspíš jako on. Nebo jsou mrtví? Ač se nechtěl vzdávat naděje, byl si téměř jistý, že tomu tak je. Tarno, Jean, kterému nikdo neřekl jinak než Jednovokej, Silas. Bůh jim buď milostiv.
Měl Durmense pověsit, dokud měl příležitost. Třeba by to posádku zastrašilo a v prvním přístavu by najal spolehlivější muže. Teď je však už pozdě na takové úvahy. Raději by měl přemýšlet o své situaci. Věděl, co ho čeká. Měl dvě možnosti. Na lodi ho dlouho nenechají, další hladový krk navíc je zbytečný, na hlídání vězně jsou třeba muži, kteří by byli více užiteční na palubě, a mohl by na svou stranu dostat někoho z posádky. Ne, Durmens není žádný hlupák, nebude riskovat, že se něco takového stane. Rozhodně ne, když nemá ještě moc na lodi pevně v rukou.
Takže ho čeká oprátka nebo ostrov. Ne, nový kapitán ho nepověsí. Co kapitán, nemá právo na takové oslovení! Pirát je to a nic jiného. Ale i když je to pirát, nepověsí kapitána, jehož lodi se zmocnil. Některým by se to mohlo nelíbit a pak je tu nepsané pravidlo moře. Jestliže kapitán přijde o svou loď, je stejně už mrtvý, nemá cenu ho věšet. Ztratil svou čest, udělí se mu tedy milost žít, když bude mít štěstí.
Vysadí ho tedy na nějakém ostrově, pokud možno neobydleném. Žij si tam, jak chceš, kapitáne, a užírej se svým ponížením. Stejně se odtamtud nikdy nedostaneš. Rozhlédl se po skladu. Má cenu se pokoušet utéct? K čemu by to bylo. Celá posádka stojí proti němu a navíc, zatím se nedokáže ani postavit. Je rád, že se udrží při vědomí.
Při každém zhoupnutí lodi se mu zvedal žaludek.

Vyvedli ho na palubu. Zamrkal do denního světla. Vítr vonící solí mu příjemně ochlazoval tvář a projasňoval mu myšlení. Všichni na palubě jej pozorovali.
Na tváři se mu objevil lehký úsměšek. Jen se dívejte, bídáci, chvíle vašeho triumfu nastala. Jste jak hejno sardinek, které přemohli žraloka. Jediným vaším úspěchem je to, že jste ho obklopili tak, že jste mu znemožnili pohyb.
Zavedli ho ke kraji lodi. Stál tam Durmens, posměšně si ho měřil těma svýma zelenýma očima.
Kapitán si ho pohrdavě změřil: "Tak, co Durmensi, jak ti líbí vyhlídka na to, že až tě chytí, pověsí tě za zradu a pirátství."
"Být vámi kapitáne, dělám si starosti spíše o sebe než o mně. Já mám jednu z nejrychlejších lodí, co se plaví po moři a s pořádným nákladem v podpalubí a tebe čeká jen tenhle ostrov."
Kapitán pohlédl za napřaženou paží. Tak tohle pro něj tedy vybrali. Nevypadá to tak špatně. I když moc toho z něj neviděl. Pouze kamenitou plášť a pak jakási bujná vegetace. Ale kde jsou rostliny, tam musí být i něco jedlého.
Slezl po provazovém žebříku do člunu. Sotva usedl do člunu i pirát, námořnici zabrali do vesel.
Kameny se otřely o dno lodi a kapitán se ocitl na břehu.
Otočil se k Durmensovi: "Nedal jsi mi zbraň."
Ten se zatvářil ukřivděně: "Jak po mně můžeš chtít zbraň? Vysadil jsem tě na takovém krásném ostrově, to ti nestačí."
"Je to pravidlo moře. Jsi tak naprosto beze cti?"
Pirát se usmál: "Nezáleží mi na tvém mínění. Nic nedostaneš."
Nebude se ho doprošovat. Přesto se mu krev bouřila vzteky. Zbraň mu právem náležela. Byla to milost dávaná zajatcům ve stejné situaci. Člověk nemusel tak dlouze umírat hlady, mohl si prohnat hlavu kulkou a umřít rychle.
"Pak táhni k čertu, Durmensi."
"Třeba se tam potkáme, kapitáne, budete tam dříve nežli já. Ačkoli, raději bych od vás slyšel sbohem."
Kapitán neodpověděl. Odvrátil se od moře a začal stoupat k divoké zeleni. Už se neohlížel za člunem, který mířil k jeho milované Mořské panně. ¨
Když byl chlapcem a sníval o mořských dálkách, hrával se sestrou hru. Představovali si, že musí uprchnout na pustý ostrov, kde se budou skrývat a plánovali, co by si sebou vzali. Zbraně, jídlo, oblíbeného poníka, to navrhovala sestra, křesadlo, svíčky, hřebíky, kladivo, loveckého psa.
Tenkrát ho ani nenapadlo, že se v takové situaci opravdu ocitne, ale nebude mít ani to, na co měl dle zákonů moře nárok.
Nakonec stejně neodolal a otočil se. Hleděl na tu štíhlou, elegantní loď, která při dobrém větru zpívala a ožívala mu pod nohama. Pocítil lítost. Ale musel to udělat, loď se nemohla dostat do nesprávných rukou.
Na palubě Mořské panny vypukl jakýsi shon. Drobné postavičky zmateně pobíhaly po palubě. Pak náhle celá loď vzplála, o chvíli později k němu dolehl zvuk výbuchu.
Stál tam a hleděl na moře ještě tehdy, kdy už na hladině neplavalo nic kromě pár prken.
Lehce si povzdechl: "Mýlil ses Durmensi. Já budu až ten druhý."
Pak se otočil a zmizel mezi stromy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Agricula Agricula | Web | 2. ledna 2013 v 13:52 | Reagovat

Nejdřív jsem byla nadšená (konečně něco inteligentního), ale povídka mě trochu zklamala, jednoduše mě nebavila číst, nějak mě neoslovilo podání příběhu - nevím, tak stane se ;-). No nic, alespoň pochválím originalitu :)

2 Niggi Niggi | Web | 2. ledna 2013 v 14:15 | Reagovat

Náhodou, mně se povídka líbila, hezký začítek i konec. Máš talent :)

3 Eriona Portraid Eriona Portraid | 12. ledna 2013 v 16:44 | Reagovat

Mě se taky líbila, jen je mi ho líto. Četla jsem hodně knížek, tak vím, co taková loď pro kapitána obnáší. Zejímalo by mě, jak na tom ostrově přežil.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama