Únor 2013

Kapitola 3

3. února 2013 v 21:02
Amroth se zakuckal, jak mu víno zaskočilo v krku, když se chtěl napít a zároveň zasmát vtipu jednoho z vojáků. Norda jej poplácal po zádech, až mladík málem narazil hlavou do desky stolu.
"Hele, neudus se nám tu. Měli bysme z toho pěknou polízanici. Zvlášť když máš v rodině pana Nidora."
"On není moje rodina," Amroth si otřel ústa, "a asi by ho dvakrát nemrzelo, kdyby se to stalo. Kromě toho má teď jiné starosti než se zabývat pacholky jako jste vy."
"Tak pacholky jo? Za takový slova si zasloužíš trest," před mladíkem se objevil korbel piva, "a hezky na ex."
"Víš, co jsem ti říkal o pivu."
"Jo, ale tohle je trest. Měl sis líp promyslet, co říkáš."
"Tak do toho," dodal vesele Norda, když viděl, že mladík váhá, "chlapci, povzbuďte ho."
Vojáci se nedali pobízet, začali skandovat a Amroth pochopil, že nemá jinou možnost, než to vypít.
Povzdechl si. Jak jen nesnášel chuť piva. Kdysi ho ochutnal a bohatě mu to stačilo. Nemohl pochopit, jak někdo může pít pivo, když existuje víno. Ale teď neměl šanci, že by se z toho vymluvil a navíc to tak trochu Nordovi dlužil. Když ho vojáci na ulici obstoupili, Norda si ho pamatoval od poslední návštěvy hraběte, to bylo ještě za Arthalonova života, a tak místo toho, aby ho zatkli, byl pozván, aby povečeřel a přespal v kasárnách. Za to se cítil kapitánovi zavázán.
A tak zvedl korbel k ústům, polykal tu břečku, dokud nezbyla ani kapka a pak trochu nejistě postavil korbel na stůl.
Muži propukli v řehot, zatímco se Amrothovi rozostřil pohled.
Jeden z vojáků mu přistrčil džbán s vínem a mladík pil, jen aby zahnal pachuť toho neřádu.
Jak času přibývalo a vína ubývalo, s jeho myslí se dělo cosi zvláštního. Jakoby se stávala čistší, až byla křišťálově průzračná a nic v ní nebylo.

Zavrtěl se, otevřel oči a pak je zase rychle zavřel, jak ho oslepilo světlo ranního slunce. Pomalu se posadil a otevřel oči jen na úzké štěrbinky. Uvědomil si, co ho probudilo. Kdosi zabušil na dveře. Trochu klopýtavě se vydal ke dveřím a otevřel je. Před nimi stál Norda.
"Tak co, jak ti je?" úšklebek na kapitánově tváři prozrazoval, že ví přesně, jak zní odpověď.
"Jo, díky, už mi bývalo líp. Za to může ta vaše hnusná břečka, kterou řadíte na stejnou úroveň s vínem."
"Můžeš si za to sám. Neměls provokovat. Ale chtěl jsem se zeptat, jestli si schopný se jít nasnídat."
"Počkáš chvíli?"
Amroth nalil vodu ze džbánu do umyvadla a pak do ní ponořil hlavu. Zabralo to, trochu se probral a bolest hlavy ustoupila do pozadí.
"Tak můžeme."
Sešli po schodech dolů a usadili se ke stolu, kde už hlučeli ostatní snídající. Amroth věděl, že by Norda mohl snídat v soukromí, kdyby chtěl, ale dával přednost jídlu se svými muži a to mu přinášelo přátelství se svými podřízenými.
Mladík zaslechl pár výkřiků, kterým ho ostatní počastovali, když si nesl jídlo ke stolu.
"Vážně to bylo se mnou tak zlé?"
"No, do postele jsme tě museli dotáhnout a cestou jsme ještě museli udělat jednu dvě zastávky. Cos to člověče jed, nešlo na to koukat."
Amroth si povzdechl: "Dobře, tak toho raději necháme. Navíc, teď snídám a nechci si kazit chuť.
"A co máš vlastně dál v plánu?"
"Chci si najít v Lairmatu nějakou práci."
"Docela daleko, ale to ty možná chceš, co? No každopádně, tam určitě něco seženeš, ale pokud ti záleží na nějakém lepším místě, chtělo by to doporučení? Máš nějaký?"
Mladík přikývl. Sám by si o ně neřekl, nechtěl se Nidora doprošovat, ale poté co mu oznámil, že odjíždí, jeho nepravý bratr mu je sám dal. Vzal je. Hodily se.
"No, doporučoval bych ti nějaký místo v královský stráži, prý jsou dobře placený. Nejlepší místa jsou v leteckých jednotkách, ale tam prý zas berou jen šlechtický synáčky, aby pojistili věrnost králi. Jakoby titul zajišťoval nějakou dobrou povahu. Máš s tím zkušenosti, což?" voják se zasmál.
"Ale co, už jsem toho nakecal dost. U starýho Gerferona se asi stavovat nebudeš, co?"
"Ne, s vévodou Gerferonem nemám zrovna přátelské styky, vždyť víš."
"Jo jo, vím, ale ten tvůj vytříbený jazýček. Kdybys náhodou nemoh sehnat práci, staň se knihovníkem, tam všichni tvou řeč pochopí. Budu muset jít. Tak ať se ti daří. Třeba se ještě někdy potkáme, ty na mě koukneš svrchu a řekneš, uhněte z cesty žebráku a já řeknu, takhle se zdraví lidi, který tě pozvou na večeři a pak to skončí podle toho, jak moc mezitím zpychneš."
Amroth nad tím projevem kroutil hlavou, ještě když už byl kapitán dávno pryč.

Jak Amrothova cesta pokračovala, dny se stávaly delší a teplejší. Přejel přes hranice s Baratharem a lidí putujících po Šedé cestě začalo přibývat. Potkával obchodníky putující do Fiury a z ní, potulné kejklíře a zpěváky, vojáky, dobrodruhy a všelijaké další.
Byly častější také hostince, kde se dalo dobře přespat.
To odpoledne přijel do Orgitu, hlavního města Baratharského vévodství a rozhodl se dnes dál nepokračovat. Nechal Tath v hostinci u Plného poháru a vydal se na tržiště na náměstí. Bylo to příjemné odpoledne. Koupil si několik koblih a pak je, sedíc na obrubě kašny, všechny snědl.
Prohlížel si vystavené zboží na pultech, ale nic ho nezaujalo natolik, aby to koupil. Byly tu pěkné věci, avšak nechtěl zbytečně utrácet, když nevěděl, jakou cestou ho život dál povede. Žádný zlodějíček se mu nepokusil odříznout váček a příjemně se prošel, takže se cítil spokojeně, když v hostinci usedal ke stolu, aby se navečeřel. Hostinec už byl plný lidí a tím pádem i hluku a kouře. K Amrothovi se přitočilo děvče, zřejmě jedna z pomocnic hostinského.
"Co si dáte, pane," zeptala se s koketním úsměvem.
Amroth si objednal jehněčí s mrkví a brambory, které viděl před tím v nabídce visící nad pultem, a víno a opětoval úsměv. Koneckonců, proč ne, dívka byla hezká a za úsměv nic nedá.
I když, pár lidí tady si to zřejmě myslelo. V temnějších koutek, kam světlo dosahovalo jen málo, spatřil pár osob s kapucemi staženými do tváře a také pár takových, které by rozhodně nechtěl naštvat. Když tak čekal na jídlo a pozoroval lidi v místnosti, napadlo ho, jak asi působí on. Luk a toulec si nechal v pokoji, už když se vydával na trhy, ale meč po otci nechtěl odkládat, aby o něj nějakou náhodou, třebaže to bylo silně nepravděpodobné, nepřišel, takže třebaže jej neměl připnutý na zádech kvůli většímu pohodlí, měl ho opřený u stěny, tak aby naň snadno dosáhl, a meč, na který byl zvyklý, nechtěl odkládat pro případ potřeby. Plášť, přestože kvalitní, už po cestě zakusil mnohou nepřízeň počasí a jeho oblečení též.
Přes jeho výzbroj však na něm bylo jasně zřetelné jeho mládí, mnohý by se mohl divit, co je zač.
Přesto nepředpokládal, že by se o něho někdo zvlášť zajímal, neboť se s ničím takovým nesetkal za celou svou cestu a neviděl důvod, proč by tomu zde mělo být jinak. O žádné problémy nestál.
Jenže štěstěna je vrtkavá a málokomu přeje.
Nesnědl ještě ani polovinu večeře, když mu kdosi praštil do stolu, že si málem zarazil vidličku do krku.
"Hele mladej, koukej vodsaď vypadnout, žádný špičatý ucha tu nemaj co dělat."
Amroth vzhlédl k mluvčímu. Byl to chlap jako hora, takový ten typ, co nemá problém s žádnou rvačkou, a za ním stáli dva jemu podobní. Rozhodně ne někdo, koho by chtěl provokovat.
Ale o ni o rvačku zřejmě stáli, jinak by ho bezdůvodně neuráželi. A ani jeho jejich slova moc nechápal. Proč by mělo někomu vadit, že jsou jeho uši špičatější, než bylo obvyklé? Prostě se tak narodil, stejně jako se někdo narodí s křivým nosem. No a co?
"Mám stejné právo tu být jako všichni ostatní a rád bych, abyste mne nechal dovečeřet, pane."
"Žádnej bezvousej tu nemá co pohledávat, tak koukej vypadnout, než mě přejde dobrá nálada."
Rozum Amrotha varoval, že by měl poslechnout a zmizet, ale hrdost mu to nedovolila. Vstal, protože vsedě si připadal příliš podřízeně, když se muž nad ním tyčil, a zahleděl se mu do očí.
Všimnul si, že se k nim lidé obracejí, a zadoufal, že by hostinský mohl zasáhnout, ale ten zřejmě věděl, že je lepší nechat se lidi poprat a pak si od nich nechat zaplatit za škodu, než se jim plést pod nohy a ještě třeba přijít k úrazu.
"Nemáte žádné právo mne urážet a už vůbec ne mne odsud vyhazovat. To vy byste měl odejít."
"Varoval jsem tě, bastarde," Muž vztáhl ruku, pokusil se Amrotha chytit za límec, ale ten něco takového tušil. Mrštně se sehnul a udeřil svého protivníka do břicha. Ten se prohnul, jak mu náraz vyrazil z plic vzduch, jeho druzi se však vrhli na mladíka. Uskočil a tvrdě přitom narazil do hrany stolu. Koutkem oka zahlédl, jak kdosi vyběhl ze dveří. Zřejmě jde zavolat městkou stráž. Skvělé, snad přijdou brzy a zastaví jejich rvačku dřív, než bude úplně zmlácený.
Na přemýšlení mu však nezbýval čas. Uhýbal ranám nebo je rozdával. Byl rychlý, toho využíval i jako malý ve rvačkách s Nidorem, ale nikdy v pěstním souboji nijak nevynikal. Byl dobrý s mečem a v lukostřelbě vynikající, ale když došlo na pěsti, Nidor téměř vždy vyhrál.
Pomalu jej zatlačili do kouta a už schytal pěkných pár ran. Tihle chlápci se očividně rvát uměli a nehodlali jen tak přestat.
Pak se rozletěly dveře a dovnitř vkročili strážní: "Tak co se to tady děje?"
Amroth se po strážných ohlédl a tím získali jeho protivníci čas. Vrhli se na něj a chytili ho. Ten, který rvačku, si otřel zkrvavená ústa, do nichž ho mladík před chvílí praštil a prohlásil: "Tohle zatracený špičatý ucho si myslí, že se tu může producírovat jen tak."
"Ach tak," strážný přikývl. "Tak to je jasný. No, my si ho převezmem. Ale příště to nechte na nás a nevyvolávejte rvačky."
Rázným krokem přikročili k Amrothovi: "Jsi zatčený a radím ti, aby ses nebránil."
"Zřejmě jde o omyl. Tento muž mne začal urážet a já jednal pouze v sebeobraně. Někdo vám to tu určitě dosvědčí."
Rozhlédl se po místnosti. Všichni však uhýbali pohledem. Nikdo si zřejmě nechtěl zadělávat na problémy.
"Tak hele, mladej, já tu nemám na tebe čas. Jdeme."
Z každé strany Amrotha se postavil voják, aby ho vyvedli ven z hostince. Mladík se vzepřel.
"Prosím, počkejte. Jen si musím něco vzít."
Měl na mysli otcův meč, přece ho tu nemohl nechat! Ale vojáci ho nepustili.
"To tak hošánku, to my známe. Sotva tě pustíme, tak nám pláchneš. Takoví už tu byli."
"Ne, jen si musím vzít svůj meč."
"Trochu špatná výmluva, když ho máš u pasu. Tak jdeme."
Snažil se, leč mohl, zatímco očima visel na vzdalujícím se dědictví po otci, ale z železného sevření vojáků se nevykroutil. Vyvlekli ho ven a vedli ho ulicemi, ignorujíce jeho námitky, že má v hostinci věci a koně.
"Stejně je k ničemu potřebovat nebudeš," ušklíbl se jeden z vojáků.
Konečně došli do velké kamenné budovy, základny městských stráží a zároveň vězení. Zde ho strčili do cely a dál se s ním nepárali. Mřížované dveře za ním s prásknutím zapadly a on se ocitl sám v temnotě, pod nohama mu šustila nepříliš čistá sláma.
"To jsem to dopadl," pomyslel si.
"A jenom kvůli hloupé hospodské rvačce. Proč jsem raději nemlčel. Ale kdyby ten strážný byl co k čemu, zatknul by i ty muže, co mě uráželi. Snad mě nechají si promluvit s někým výše postaveným. Ten určitě uzná, že mé zatčení bylo zbytečné."
Nebál se. Pokud byl někdo zatčen za rvačku, stačilo obvykle několik posmalů, aby byl propuštěn. Našel si nejčistší místečko na podlaze, tak aby mohl malým okýnkem zahlédnout alespoň kousíček oblohy, a zabalil se do pláště. Připadal si trochu zvláštně bez meče, který mu zabavili, ale bylo tu celkem ticho, takže se pomalu propadl do říše spánku.