Březen 2013

11.Kapitola

30. března 2013 v 18:39
Ryuu vyšel před školu, nastavil tvář slunci a povzdechl si. Zajímalo by ho, kde Yae je. Po té, co jí nechali zavolat rozhlasem, se už do třídy nevrátila. Doufal, že se jí nic nestalo a že to do večera vyřeší. Jen co pomyslel na večer, začal být nervózní. Bude mu věřit? Jak to přijme? Co udělá? Pomůže mu? A hlavně, neublíží jí to?
Ryuu si vzpomněl na doktora, který ho varoval, že když si člověk po ztrátě paměti náhle vzpomene na nějaké špatné zkušenosti, může mu to ublížit a zanechat na něm trvalé následky. Znovu si povzdechl. Nedokázal odhadnout, jak bude reagovat. Chvílemi se mu zdálo, že je to pořád to ustrašené děvčátko co plakalo v rohu cely, ale hned vzápětí se mu před očima změnila na silnou dívku, kterou nic nerozhází a která je pro něj naprosto cizí.
No, až jí to dnes poví, všechno se ujasní. Ryuu jen doufal, že se Yae nic nestane. Kam jen mohla jít? Do háje, má o ní starost. Měl si jí říct alespoň o číslo.
"Ehm, ty jsi Ryuu?"
"Ano." Ryuu se pátravě zadíval na kluka, co ho oslovil. Vypadal o něco starší, než on. Měl krátké vlasy poněkud rozpačitý výraz v obličeji.
"No, totiž… Mám tu pro tebe hovor." A podával Ryuuovi mobil.
"Cože? Kdo to je?" Ryuu byl opatrný. Napadlo ho hned několik lidí, kdo by mu mohli takhle volat a ani s jedním z nich nechtěl mluvit.
"To je slečna Yae. Prý s vámi musí nutně mluvit."
Ryuu se beze slova natáhl po mobilu. Co se stalo? Navenek to nebylo poznat, ale uvnitř měl starosti. Přece jí nemohli chytit?! Ne, ne to by mu nevolali!
"Haló? Yae? Tady Ryuu."
"Ahoj Ryuu, prosím tě, já se ti strašně omlouvám, já večer nemůžu přijít."
"Cože? Proč?"
"Víš, jak mě dnes volali do ředitelny?"
"Jo."
"Tak mi ředitel řekl, že volali rodiče, že mě venku čeká auto. No, a když jsem nastoupila, zjistila jsem, že jedu do Tokya na večírek a nemám šanci se vrátit."
Ryuu uvažoval rychle.
"Kdo ten večírek pořádá a v kolik?"
"Moji rodiče a začíná v šest večer."
"Dobře, díky."
"Počkej Ryuu, nepokládej to. Já se ti moc omlouvám, ale fakt to není tak, že bych nechtěla přijít. Povíš mi to zítra? Prosím."
"Neboj se." Ryuu zavěsil a podal mobil tomu klukovi, co mu ho půjčil, ovšem až potom, co si opsal Yayino číslo.
Poděkoval a rychle zamířil domů. Cestou vybral číslo v předvolbě. Po prvním zazvonění to někdo vzal.
"Haló Atsushi, tady Ryuu. Potřebuji, abys mi něco zařídil."


Yae svěsila ruku s mobilem. Neboj se. Znamená to, že jí to stejně poví? Určitě ano. Ale vysvětlila mu to pořádně? Měla mu říct, že prostě neměla šanci z toho auta vystoupit. Že nechtěla jet, ale že neměla na vybranou.
Z chmurných úvah ji vyrušil Johnův hlas.
"Jak to dopadlo, smím-li se zeptat."
"Když jsem se ho zeptala, jestli mi to poví, řekl: 'Neboj se.' To znamená, že mi to řekne, ne?"
Yae byla trochu zoufalá. Proč musel být ten pitomý ples zrovna dnes?
"Jsem si jistý, že to znamená, že vám to poví. Jinak by rovnou odmítl. Nebojte se." John se na Yae usmál přes zpětné zrcátko. Yae mu po krátkém zaváhání úsměv oplatila. Přeci jenom byla o něco klidnější.
"Co je to vlastně za večírek?" Zeptala se Yae s pramalým zájmem, jen aby nemusela myslet na Ryuua.
"Nevím, slečno. Vaši rodiče nepodali žádné bližší vysvětlení. Večírek byl oznámen přednedávnem, jako společenská událost."
"Je nějaké téma?"
"Pokud mě paměť neklame, tak italské karnevaly. K šatům tedy patří i maska."
"Já ale nic takového nemám."
"Proto jedeme už teď. Šaty už jsou připraveny, jen je potřeba je přezkoušet a doladit. Vaše maskérky a kadeřnice už na vás čekají. Vaše matka mi kladla na srdce, abych vás přivezl co nejdříve, aby se všechno stihlo.
"To by mě zajímalo, co se tak najednou stalo."
"Dřív jste také chodila na všechny večírky."
"Ano, ale když byly v našem sídle. Bylo by divné, kdybych na ně nepřišla. Na cizích jsem mockrát nebyla. A teď, co bydlím v Kyotu, jsem dost daleko na to, abych tam nemusela být."
John na to neměl co říct. V autě se rozprostřelo ticho. Yae si po chvíli vytáhla z tašky knížku a zabrala se do čtení.
Po několika hodinách byli konečně na místě. Yae vystoupila z auta a zhluboka se nadechla. Stále před obrovskou vilou, která byla několik minulých let jejím domovem. Povzdechla si a zamířila ke dveřím. Ty se před ní otevřely a dívky se hned ujala jedna ze služek, které na ni čekaly.
"Tudy prosím, slečno." A s úklonou jí vyzvala do schodů. Yae si znovu povzdechla. Služebná ji dovedla rovnou do koupelny, kde čekalo několik dalších služek, aby jí pomohli s koupelí. Yae zavřela oči, má vůbec cenu něco říkat? Jo, má! Prudce oči zase otevřela a rázně se otočila k služebným.
"Nebudu vás potřebovat, vykoupu se sama, můžete jít." Služebné se zarazily, ale rychle se vzpamatovaly. Položily, co která zrovna držela, a s úklonou se odešly z pokoje. Yae konečně osaměla. Sedla si na kraj vany a položila ruku do horké vody. Zamyšleně pozorovala proud horké vody, kterým se vana stále napouštěla. Najednou jí přepadla zima. Rychle ze sebe shodila oblečení a ponořila se do horké náruče vody. Vana byla obrovská, spíš jako bazének. Yae v ní mohla udělat několik temp. Ponořila hlavu pod hladinu a vynořila se, až když jí docházel dech. Vypnula vodu a pak se jen pohodlně usadila a relaxovala. Chvíle se jen tak válela, ale pak se dala do mytí. Z poličky plné nepřeberného množství mýdel, gelů a šampónů vylovila své oblíbené s vůní růží a začala si šamponovat vlasy. Když už byla vana plná pěny a voda povážně vychladla, vypustila ji, opláchla se a osušila. Mokré vlasy si zabalila do ručníku, sama si okolo těla jen omotala osušku a vyšla ven.
Vedle koupelny byla maskérna. Yae si lehla do křesla a nechala kadeřnice a kosmetičky, aby dělaly to, co umí nejlépe. Ty se také hned pustily do práce. Rozčesávaly a sušily jí vlasy, plácaly různé masky na obličej a upravovaly nehty. Pracovaly mlčky, jen občas některá prohodila slovíčko. Yae to ticho uspávalo. Líně pozorovala prasklinu na zdi a myšlenky se jí rozutekly.
"Hotovo, slečno. Pojďte se prosím obléknout.
Yae se s trhnutím probrala z dřímoty a rychle se rozhlédla. Pořád napůl ležela v pohodlném křesle, oblečená jen v osušce. Vlasy teď už měla suché a volně jí splývaly kolem obličeje. Pomalu se zvedla a zamířila ke dvěma služkám, které v rukou držely šaty. Yae si je se zájmem prohlédla. Vypadaly nádherně. Byly z tmavě modré, skoro černé lehoučké látky s výšivkami stříbrnou nití. Víc nestihla zaregistrovat a už ji do toho oblékali.
"Tady to přidrž."
"Tohle narovnat."
"Tady to bude chtít malinko utáhnout."
Konečně bylo všechno upraveno a šaty dodělány. Yae otevřela oči, které měla zavřené, aby se nepřipravila o překvapení a podívala se do zrcadla. Ze rtů ji slynulo tiché: "Wow."
Šaty byly prostě dokonalé. Byly z tmavě modrého hedvábí s přiléhavým živůtkem vyšívaným stříbrnou nití. U pasu byla vrchní stříbrná látka rozstříhaná a nařasená tak, že když se Yae pohnula, dlouhé pruhy tmavé látky se okolo ní roztančily a odhalili tak spodní, o několik odstínů světlejší, látku, která tvořila sukni dosahující zhruba ke kolenům. Zatímco tmavá látka dosahovala až na zem, světlejší byla krátká a nařasená tak, že se při každém kroku točila a tvořila spolu s tmavými pruhy nádhernou podívanou.
Šaty neměly rukávy spojené s tělem, ale na pažích, hned pod rameny měla Yae přichycené něco na způsob rukávů. Bylo to vytvořené na stejném principu jako sukně. Horní proužek byl z elastické látky a držel tak na paži zbytek, který tvořily opět dlouhé pruhy látky, stejného odstínu, jako živůtek šatů. Tentokrát ale nebylo nic pod nimi, a tak když Yae zvedla na zkoušku ruku, volně splývaly podél těla a paži měla holou.
Yae mohla na šatech oči nechat. Byly překrásné. Zatočila se přes zrcadlem nadšením a se svítícíma očima sledovala, jak za ní všechno vlaje.
"Páni, ty jsou nádherné."
Služky se usmály. "Ty byly navrženy speciálně pro vás na tenhle večer. Nejdřív nebylo jisté, jestli je stihnou ušít, ale nakonec se to zvládlo."
Yae zpozorněla. Teď by mohla mít šanci něco se o tom večírku dozvědět. Nelíbilo se jí, jak moc rodiče chtějí, aby tu dnes byla.
"Proč se to skoro nestihlo?" Yae se znovu zatočila, aby rozptýlila pozornost služek. Povedlo se. Ta, co se ozvala i předtím, ochotně odpověděla i teď.
"Protože ten večírek byl oznámen teprve před týdnem. Bylo to hodně nahonem."
"A proč to bylo tak rychlé, to se něco stalo?"
"Nevím."
"A jako co se to tedy ohlašuje?"
"Jako společenská událost u příležitosti navázání dobrých vztahů s rodinou Matsuhi."
"Ale vždyť s tou máme dobré vztahy už dávno."
"To my nevíme. Ale pozvaných je strašně moc lidí a prý nikdo neodmítl." Služka trochu ztlumila hlas. "Jedna služka z kuchyně slyšela vaše rodiče, jak se o tom večírku baví, ale když vešla s jídlem, ihned ztichli. Stihla jen zaslechnout, že se zmiňovali o vás a nějakých problémech."
"Hmm." Yae byla zamyšlená. Co tohle znamená? Večírky se vždy oznamovaly dlouho předem, aby lidé ještě neměli něco jiného a aby se stihly všechny přípravy. A navíc večírek na počest rodiny Matsuhi?
Rodina Matsuhi byla obchodním partnerem rodiny Kannagi v mnoha podnicích. Vlastnili banky, továrny, podniky, restaurace a mnoho dalších. Jejich majetek byl jen o něco menší, než impérium Yainých rodičů.
"Do háje, něco mi uniká." Yae se na sebe frustrovaně zamračila do zrcadla.
"Slečno, pojďte sem, musíme vám dodělat make up a vlasy."
Yae si otráveně povzdechla. To ještě neskončili? Sedla si před velké zrcadlo s pultem plným šminek a vlásenek a nechala služky, aby ji dotvořily k obrazu svému.
Když maskérky skoro po hodině přestaly, musela Yae uznat, že své práci skutečně rozumí. Vlasy měla vpředu spletené do množství copánků, které byly v týle spletené do jakési růže. Zbytek vlasů jí volně splýval na záda. Yae se na jeden z copánků podívala blíž. Byly do něj vpletené modré broušené kameny, jak znala rodiče, byly rozhodně pravé.
Dívka se na sebe usmála do zrcadla. Rty měla zvýrazněné a kolem očí jí vedly třpytivé linky. Drahokámky ve vlasech se jí jemně leskly a blýskaly. Yae se to líbilo; třeba to přeci jen bude zábava.
"Slečno, máte jít dolů, večírek už začíná." Do dveří nakoukla další služebná a vytrhla tak Yae ze zamyšlení. Otočila se a chtěla vyjít ven, ale jedna z maskérek ji zadržela.
"Počkejte, ještě tohle." A nasadila Yae na tvář masku. Byla stříbrno-modrá, jak jinak, a zakrývala polovinu tváře. Horní okraj byl zvlněný, ozdobený modrým peřím a kolem očí byly stříbrné třpytky.
Yae se zatočila na místě, šaty kolem ní vlály. Vypadala jako jedna z postav na pravém italském karnevalu. Naposled do sebe mrkla do zrcadla, a pak už vyběhla ze dveří.

Obraz

24. března 2013 v 18:15 | Alvrin |  Povídky
Bílá plocha se pomalu zaplňuje. Štětec se jen míhá. Namáčí jej do barvy a tu nanáší na velkou čtvrtku. Zazvoní. Poslední tah štětcem. Jako ostatní nechává malbu na stolku a balí náčiní. Pak popadne batoh a vyběhne ze třídy.
Učitelka jde a sbírá výkresy. Nad pár jen zakroutí hlavou, nad pár se usměje. Ty jsou těch, kteří jsou osvědčení malíři. Jasní kandidáti na nástěnku. Jejich obrázky tam visí vždy.
Dochází k posledním lavicím a náhle si všimne dívky sedící stále v lavici.
"Co se děje, Eliško? Honem utíkej nebo nestihneš další hodinu."
Děvče neodpovídá. Učitelka k ní dojde a spatří, že před Eliškou leží čistá čtvrtka. Divné. Eliška patří k nejlepším žákům ve třídě, nikdy nezapomene donést úkol, vždy všechno perfektně umí a pečlivě plní zadané úkoly. Kdyby byla více aktivní v hodinách, asi by byla považována za šplhouna, ale ona mluví jen, když musí, a i o přestávkách sedí tiše ve své lavici. Není to však tak, že by ostatními pohrdala, prostě nechce být středem zájmu.
Tak proč Eliška, vždy tak vzorná, nic nenamalovala?
"Co se stalo? Nesedlo ti zadané téma?"
Dívka zavrtí hlavou, na učitelku se však nepodívá. Mlčky hledí kamsi za ni. Učitelka se otočí, aby viděla, kam její pohled směřuje. Tohle místo patří Igorovi. Ten naopak patří mezi nejhorší ve třídě. Ani ve výtvarce, kde obvykle žáci nasbírají známky k vylepšení průměru, se mu nedaří. Jeho výkresy schovává učitelka jen proto, že je žáci na konci školního roku dostávají. Jinak by už dávno letěly do koše. Přestože na něm učitelka pozoruje při hodině jistou snahu, odevzdává jen nevzhledné patlanice.
Tentokrát však učitelka strne překvapením a pochopí Eliščin zájem. Na Igorově lavici leží nádherný obraz.
Otočí se k dívce: "To opravdu kreslil Igor?"
Eliška přikývne. Pak si zřejmě uvědomí, že musí jít, bere si věci a odchází. Učitelka nevěřícně zakroutí hlavou a znovu hledí na obraz. Ano, dole vidí úhledný Igorův podpis, ten si nesplete. Už častokrát uvažovala, jak může mít někdo tak nepořádný tak čistý rukopis.

Eliška hledí na Igorova shrbená záda o dvě lavice více vpředu. Zdá se jí to, nebo dnes vypadá jinak? Učitelé jej ani jednou za celý den nevyvolali. Dokonce češtinář, který má na Igora spadeno, mu dal pokoj.
Chce se k němu dostat a zeptat se na jeho obraz. Byl tak úchvatný. Pozorovala Igora celou hodinu, když ho tvořil, každý jeho tah štětcem, ale stejně má pocit, že nedokázala spatřit celou hloubku té malby. Musí se ho zeptat, jak to dokázal. Vždycky přece kreslil špatně, dokonce bídně. Trochu se zastydí. Párkrát mu radila, jak něco nakreslit, ale přitom by to co on nikdy nedokázala.
Po skončení vyučování rychle nahází věci do tašky a pospíchá za Igorem, ale ten už někam zmizel.
Další den se jí zase nepodaří k Igorovi přiblížit. Jakoby před ní úmyslně prchal. Možná že tomu tak je.
Po druhé hodině se obraz objeví na velké nástěnce.
Mnozí, i ti, kteří si obvykle výtvarné tvorby nevšímají, se zastavují a užasle hledí na překrásnou malbu.

Před obědem vidí Eliška Igora, jak mluví s jakousi pohlednou ženou. Kdo to je? Učitelka určitě ne, Eliška ji tu nikdy neviděla. Že by jeho matka? Ale co dělá tady? Dívka se k nim nenápadně přiblíží.
"Brzy pro tebe přijdeme, Igore."
Má divný přízvuk, takže Igore zní spíš jako Ikare. Pak se žena otočí a pohlédne Elišce přímo do očí. Má zářivé zlaté oči. Chvíli na sebe hledí, pak se žena usměje. Není to však příjemný úsměv.
"Jsi v pořádku?" Helča zamává Elišce rukou před obličejem, "vypadáš jako bys viděla ducha."
"Jo, nic mi není," Eliška překvapeně zamrká. Měla nějaký výpadek, nebo co? Ženu už nikde nevidí, ale ani Igora.
"Hele, neviděla jsi Igora?"
"Jo viděla, před chvílí odešel směrem k šatnám. Ten se teda vybarvil, co? Ten obraz je fakticky..."
Eliška však už vystřelí přes místnost a zanechá trochu uraženou Helenu stát samotnou.
U šaten nebyl, ale viděla, jak kdosi v bílé mikině stoupá po schodech. Takovou měl Igor.
Rozběhne se vzhůru. Škola má čtyři patra. Než doběhne do posledního, je pořádně zadýchaná. Chodba je prázdná a je tu ticho. Všichni jsou na obědě. Ale dveře od kabinetu chemie jsou pootevřené. Opatrně jimi nakoukla dovnitř. Nic, až na další otevřené dveře v protější stěně. Zaváhala. Jestli ji tu chytí, bude mít průšvih. Ale ona musí zjistit, jak je to s Igorem a kromě toho, on tam šel taky. Musí doufat. Projde opatrně mezi regály a vyjde otevřenými dveřmi. Další schody. Otevřeným poklopem k ní zavanul čerstvý vzduch. Vystupuje na poslední schod.
Ocitne se na střeše. Na obzoru se stahují temná mračna. Bude bouřka. Proto je celý den tak dusno. Začínají poryvy větru.
Ano, támhle stojí. Trochu nahrbený, hledí na město. Má odtud dobrý výhled, škola stojí na kopci. "Igore," zavolá Eliška. Chlapec nereaguje. Dívka jde blíž, poryvy větru jí ztěžují chůzi.
"Igore, chtěla jsem se tě zeptat," Eliška je už téměř u něj, přesto jakoby neslyšel. Tu ji cosi napadne.
Zkroutí ústa a napodobí přízvuk, který slyšela od té ženy: "Ikare!"
Igor se bleskově otočí, ve tváři má takový výraz, který dívku vyděsí.
Když vidí Elišku, jeho tvář se trochu uklidní, ale stále zůstává ve střehu.
"Jak jsi to na mě volala?" ptá se ostře.
"Přece Igor, jmenuješ se tak, ne," odpovídá dívka, zmatená z jeho reakce.
Chlapci přelétne přes obličej ulehčení.
"A proč se za mnou kradeš jako stín?"
"Nekradu, jenom jsem se chtěla zeptat na ten obraz. Jak si to dokázal tak nakreslit. Bez urážky, ale tys přece nikdy nekreslil nijak skvěle."
"Á, tohle," usměje se Igor, ale pak se zatváří omluvně.
"Promiň, ale musím jít."
"Tak já tě doprovodím a řekneš mi víc," dívka se otočí ke schodům.
"Promiň, ale to asi nepůjde. Já jdu totiž tudy." Igor se znovu smutně usměje a pokročí ke kraji střechy. Eliška pomyslí na to, jestli byl opravdu vždy tak hezký. Pak jí to však dojde.
"Počkej, co to děláš. Nechceš skočit. To nesmíš!"
Chytí Igora za ruku. Svírá ho vší silou, ten však lehce druhou rukou lehce sundá její křečovitě zaťaté prsty ze své paže.
"Stejně brzy zapomeneš."
"Jak bych asi mohla zapomenout, když se chceš zabít?!"
"Snadno. A neboj se, já neumřu."
"Alespoň doufám," dodal tiše. Pak od ní odstoupil a vrhl se přes okraj střechy.
Dívka vykřikla. Blázen! Proč to udělal!

Potom se vynořil nad okrajem střechy. Vznášel se výš a výš na bílých křídlech, která mu vyrůstala ze zad. Už vypadal jen jako malá bílá tečka. Najednou se za ním pustily tři tmavší tečky. Vypadalo to, že ho honí. Eliška stála, neschopna se pohnout a pozorovala je, dokud se jí neztratily v temných závojích bouřkových mračen.

Potom se otočila, aby sešla dolů. Netušila, co si o tom má myslet. V zamyšlení na cosi šlápla. Pohlédla dolů. Pod její nohou se třepotalo ve větru bělostné péro. Sebrala ho a pak se rozběhla ke dveřím kabinetu. Aby ji tu nezavřeli. Měla štěstí. Dveře byly stále otevřené. Seběhla po schodech do šaten.

Asi bude i pokračování, ale vzhledem k tomu, že teď na tom nejsem s časem zrovna nejlépe a musím ještě dokončit něco jiného, nevím kdy, proto to prozatím umisťuji jako povídku.

Kapitola 4

16. března 2013 v 19:37
Vzbudil ho žalářník, který odemknul dveře jeho cely.
"Dobré ráno," pozdravil ho Amroth slušně, ale nedostalo se mu rovnocenné odpovědi.
"Dobrý? To tak. A zvlášť od tebe to sedí, když dřepíš zavřenej v base."
"Na, tady máš snídani," podal mladíkovi plechovou msku, "musím tě udržet naživu alespoň do doby, než vévoda rozhodne co s tebou."
"Vévoda? Proč se tím on zabývá? Vždyť to byla jen hospodská rvačka, ta se přece vždy řešila pokutou."
"Hele mladej, tak to mně je úplně ukradený. Řekli, že tu budeš sedět, dokud se vévoda nevrátí, takže si určitě zapletenej v něčem většim než jen ve rvačce, a nakonec, proč bych se do toho plet. Záležitosti velkejch pánů mě nezejmaj. Prostě řekli, že tu máš zůstat, tak tu budeš, ať si řikáš, co chceš."
"Chci mluvit s velitelem. Zřejmě došlo k omylu a chci vědět, z čeho mne obviňují, abych mohl vznést protiargumenty."
"Hele, takovýhle vznešený řečičky na mě nezabíraj. S velitelem si budeš moct promluvit, až za tebou přijde, do tý doby máš smůlu."
S těmito slovy zabouchl strážný dveře a už zcela nedbal Amrothových žádostí. Jeho kroky se vzdalovaly a Amroth opět osaměl, až na krysu, která vykoukla z díry v rohu.
"To by mne zajímalo, co to má znamenat. Proč mne zde drží?" řekl si mladík.
"Porušil jsem snad nějaký městský zákon?" v duchu si prošel seznam, který se musel naučit. Ne, žádný neporušil, alespoň ne takový, o kterém by věděl. Ledaže by vydali nějaké nové nařízení, které neznal. Ale stejně to určitě nebylo ono. Kdyby něco takového udělal, mohl to vyřešit někdo níže postavený.
Jestliže se tím zabýval sám vévoda Hernen, muselo jít o něco vážnějšího. Podezřívali ho snad z nějakého spiknutí? Neudělal přece nic, co by tomu nasvědčovalo.
Naopak, zacházeli s ním špatně, ačkoli si to vůbec nezasloužil. To on byl přece napaden. Místo toho, aby se ho zastali, s ním zacházeli jako se zločincem. Ani jej nenechali vzít si své věci. A navíc mu sebrali i to, co měl u sebe.
Měšec s penězi ho obzvlášť mrzel. Mohl by jím podplatit strážného, aby mu zařídil schůzku s nějakým výše postaveným člověkem. Ale právě proto mu ho samozřejmě sebrali.
Čím více o tom přemýšlel, tím více v něm narůstal hněv. Neměli právo s ním takhle zacházet! S ním, schovancem vévody Arthalona. Minimálně měl právo na to vědět, z čeho ho obviňují.
"Neřádi," ulevil si nahlas a pak si všiml, že krysa, která předtím vylezla z díry, ho stále pozoruje.
Připomněla mu učitele etikety. Ten by teď asi vyletěl z kůže.
"Vždy se musíte ovládat," říkával, ačkoli se nad nimi sám často rozčiloval, "ovládat se, držet se etikety a držet na uzdě svůj jazyk. Ne mluvit jako nějaký žebrák."
Nevěděl, že oba mladíci znají daleko horší výrazy, než si vůbec se svou vytříbenou mluvou dokáže představit. Nebylo to úmyslné. Prostě je někde zaslechli, a ačkoliv je nepoužívali, dobře věděli, co znamenají.
"No co koukáš, ty tu nejsi zavřená. Můžeš utéci, kdykoli se ti zachce," Amroth měl vždy sklony mluvit se zvířaty. Když jim pohlédl do očí, viděl v nich rozum, a často mu přišli lepšími přáteli než lidé. Dokonce měl někdy pocit, jakoby mu rozuměli každé slovo. Krysy zrovna nebyla jeho oblíbeným zvířetem, ale co.
Krysa naklonila hlavičku na stranu. Mladík k ní přistrčil misku se snídaní.
"Klidně to sněz, jestli chceš. Já to jíst nebudu."
Ta nevábná kaše neurčité barvy ho rozhodně nelákala. Kryse to však zřejmě nevadilo. Přiběhla k misce, několikrát k jejímu obsahu přičichla a pak se pustila do jídla. S úsměvem sledoval, jak rychle v ní kaše zmizela.
"Tys asi dlouho nejedla, co?" zeptal se, když drobné zvíře dojedlo a zadívalo se na něj korálkovitýma očima, jako by chtělo přídavek.
"Ale já už nic nemám."
Chvíli na něj vyčkávavě hleděla, špičatý čumáček s dlouhými vousky se jí chvěl, pak mu zřejmě uvěřila, neboť se otočila a zmizela ve své díře.
Den plynul pozvolna. Mladík vyzkoušel všechny hry sám se sebou, co ho napadly, dokonce se sám pro sebe odříkával historii, úryvky z knih, které se kdysi musel naučit zpaměti, zákony a šermířské sestavy.
Nic nepomáhalo. Chvílemi podřimoval, chvílemi přemýšlel, jak se dostat z téhle otravné situace. Nebál se, zatím ještě ne. Zato ho trápila nuda.
Jak však den plynul a schylovalo se k večeru, stíny se kradly skrz okno a s nimi přicházely obavy. Přece jenom, vévoda byl správcem jednoho ze 13 částí království, takovýto vlivný muž by se nezabýval maličkostí.
Když se dostavil strážný s chlebem a kouskem salámu k večeři, mladík se nevydržel nezeptat.
"Nevíte alespoň trochu, co mohu očekávat?"
Žalářníkova odpověď ho rozhodně neuklidnila.
"No, podle toho, co jsem zaslech, tě nic pěknýho nečeká. Jeden z chlapů se dokonce zmiňoval o šibenici. Ale proč se mě na to ptáš? Ty bys přece měl vědět nejlíp, cos proved, tak bys taky měl vědět, jakej trest se za to dává."
"Ale já to opravdu nevím."
"Nekecej, každej ví, co udělal, jen tak by tě tu nedrželi."
Muž odešel, ale ten stín, který vložil do Amrothova srdce, zůstal.
Šibenice! Jak hrozně to slovo znělo. Chtějí ho popravit?! Proč? Ne, to přece nejde! Musí odsud pryč. Zalomcoval za kliku. Pevně zajištěná. Tyhle dveře jen tak nepovolí. Byly stavěné, aby udrželi údery vezněných. Přeběhl k oknu, sevřel pruty mřížoví. Zacloumal s nimi. Ani se nehnuly. Nemá to cenu. Bude muset počkat, jak se situace vyvine. Usedl na matraci, přemýšlel, jak by mohl uprchnout.
Náhle zaslechl zašvitoření. Podíval se k oknu. V posledních slunečních paprscích spatřil drobného ptáčka s prostě hnědým peřím a přece krásného. Vrabec. Pohled na něj mu zvedl náladu. Ptáček se na něj pronikavě zadíval, ještě jednou zašvitořil a vzlétl.
"Počkej, neodlítej," vykřikl Amroth, ale vrabec už byl pryč.
Přesto vlil do mladíka novou energii. Uvědomil si, že situace není až tak zoufalá. Baratharský vévoda byl znám jako muž ctící zákony a s Arthalonem měl dobré vztahy, jak jen to při jejich omezených stycích šlo. Určitě uzná, že Amrtoh nic neudělal, mohla by pomoci i jeho známost s pánem Narveru.
Amroth si nejspíš dokonce vévodu Hernena pamatoval z dob, kdy byl ještě malý. Jestli ho paměť neklamala, vévoda byl statný muž se smyslem pro suchý humor a plně oddaný koruně. Teď by mu mělo být něco přes pětapadesát.
Každopádně se není čeho bát. Vévoda je čestný muž, a jakmile si s ním promluví, určitě bude propuštěn. Uklidněn se Amroth opřel o chladné kameny stěn cely a zavřel oči. Musí jen vydržet, strpět toto zacházení a nepodléhat obavám. Vzduch už se ochladil noční tmou, ale čpěl odpadky a špínou. To mu zde opravdu vadilo. Městský vzduch zapáchal a jakoby ztěžoval dýchání.
Postrádal čerstvý chladivý vítr, vonící po trávě a stromech, dešti či slunci, a nádhernou oblohou klenoucí se nad ním, temně modrý samet posetý hvězdami, jemnou modř se zlatým sluncem, divokou krásu západů či východů slunce, šedý smutek dešťových mraků, černé hrozivé hradby bouřky jako armáda připravená k bitvě, nadýchané různotvary oblaků.
Snil o krásách přírody a její rozmanitosti, když ho cosi udeřilo do nosu a vzápětí i do čela. Rozhořčeně otevřel oči. To ho nemůžou nechat vyspat?
Byla noc, mohlo být tak kolem půlnoci. Ale to teď nebylo podstatné, neboť u okna kdosi byl, něco šeptal, ačkoli Amroth nerozuměl ani slovo.
Hlavní však bylo, že mříž v okně byla pryč, místo ní se proti noční obloze rýsovala silueta muže. Teda spíš jen jeho hlavy s dlouhými vlasy a kus ramen.
Neznámý přešel do obecné řeči.
"Honem, pospěš si."
"Co jsi zač?"
Muž netrpělivě zasykl.
"Na to teď není čas. Vyprávět si můžeme později."
"Ale já nikam nepůjdu. Pokud uteču, poštvou ne mě stráže a už těžko dokážu svou nevinu, zatímco teď mi nic nehrozí."
"Jasně, proto tě zavřeli. Nesnažili jsme se jen proto, abys nám oznámil, že nikam nejdeš."
"Je mi líto."
"Tak hele," silueta se pohnula a Amroth spatřil malou kuši mířící mu na hruď, "jestli se do dvou vteřin nehneš, tohle ti odtud pomůže stejně rychle. Věř, že tahle maličká je silnější, než vypadá a pokud tu chceš zůstat, stejně bys zemřel."
Mladík už neváhal. Bylo bláznovstvím utéci s cely, když věděl, jak se odtud dostat lepší cestou, ale ještě větším bláznovství by bylo neuposlechnout toho, kdo vám míří zbraní na srdce. Vyhoupl se do okna a prolezl úzkým otvorem.
Ocitl se na malém nádvoří, naproti okénku se tyčila vysoká masivní zeď, vedle byla o stěnu opřená vysazená mříž.
"Kouzla?" pohlédl Amroth směrem k ní.
"Ale ne, obyčejná žíravina," ušklíbl se, alespoň podle toho, co mohl mladík v šeru rozeznat, jeho podivný zachránce, "jdeme, stráže se za chvíli střídají."
Amroth nadskočil, když se ze stínu pod oblouky vynořily dvě temné postavy a připojily se k nim. Vůbec si jich nevšimli.
Neznámí ho vedli chodbami, v kterých by se sám nikdy nevyznal, a kráčeli naprosto bezhlučně. V jedné chvíli se zarazili, ten, který s ním mluvil v cele, ho zatáhl za roh, zatímco druzí dva pokračovali v cestě. Po chvíli se ozval tichý zvuk, jako když kdosi zalapá po dechu, potom se jeden z tajemných průvodců vrátil a pokynul jim, aby pokračovali. Vydali se tedy dál a Amroth spatřil posledního z jejich společníků. S hrůzou si uvědomil, že to co právě odvlekl do výklenku a zakryl zatáhnutím závěsu, byl mrtvý voják i se svým druhem.
Dokázali zabít stráž naprosto neslyšně, jak? Amroth s nedůvěrou pohlédl na své průvodce. Jsou to snad nějací nájemní vrazi? Prošli ještě kolem dvou tří mrtvých strážných a pak se zastavili u prostých, v zákoutí ukrytých dvířek. Jeden z mužů u nich chvíli cosi kutil, poté otevřel. Vyšli ven na tichou ulici. Amroth se s požitkem nadechl nočního vzduchu. V úzkých chodbách byl vzduch těžký a nehybný.
Kráčeli ulicemi, jeho kroky byli tím nejsilnější zvukem v celém okolí, jen občas zaslechli řev z nějaké hospody nebo zaštěkal pes, před ním se tiše kradli postavy v tmavých pláštích.
Několikrát se museli skrýt před přecházející noční hlídkou, ale jinak jejich cestu nic nenarušilo.
Dorazili na břeh stoky, byla špinavá a páchla, ale neznámí do ní seskočili bez sebemenšího zaváhání, a tak je následoval, snažíc se přinutit žaludek, aby zůstal v klidu.
Snažil se jít po rozbahněných okrajích, nešlapat do vody, ale břehy byly kluzké. A nakonec se tou stejně nevyhnul. Dostali se totiž do míst, kde se stoka nořila do tunelu, byly blízko hradeb. Muži před ní vešli dovnitř, avšak mladík zaváhal. Opravdu se má brodit touhle páchnoucí břečkou, jen kvůli tomu, že ho vytáhli z vězení? Neměl by se raději vzdát této pochybné společnosti a zmizet? Ale když se podíval na muže za sebou, lesknoucí se oči v tváři skryté stínem kapuce a v nich varování, poznal, že to není zrovna nejlepší nápad.
Vešel tedy do temnot tunelu, šátraje rukou po stěně, aby udržel rovnováhu. Chlad vody mu vnikl do nohou, jak si špinavá kapalina našla cestu skrz jeho boty.
Kráčeli temnotou, jediným jeho vodítkem a zároveň důkazem, že tu neznámí stále ještě jsou, bylo šplouchání před ním a za ním. Konečně se před nimi objevila trochu světlejší skvrna a během chvilky už stáli na venku na břehu, za nimi se tyčily městské hradby.
Amroth přemýšlel, co za nedbalost je, že v odpadní stoce chybí mříž zabraňující přesně tomu, co oni teď udělali, totiž nekontrolovaný průchod do města a z něj, ačkoli, asi nebylo mnoho lidí, kteří by chtěli využívat zrovna tento způsob, když zaslechl tiché, avšak dobře známé zařehtání. Tenhle koňský hlas dokázal rozeznat ode všech. Ignorujíc své společníky, vykročil do tmy, odkud hlas vyšel. Tři tmavé obrysy, jeden trochu světlejší.
"Tath?" zavolal do tmy.
Klisnička k němu přiběhla. Pohladil ji po stříbrném čumáku a pak pohlédl zpět na tři temné postavy halících se do svých plášťů. Co byli zač? Proč ho zachraňovali?
Nedali mu však čas na otázky. Vyhoupli se na své koně a vyjeli. Sotva nasedl na Tath, pustila se za nimi, jakoby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě a on jí nebránil. Koneckonců, kam by se teď měl vydat.

Pár okamžiků

5. března 2013 v 10:28 | Alvrin |  Povídky
Nebylo to snadné, ale Carol věděla, že to musí udělat. Neměla na výběr. Musela zachránit Orlanda. To proto jim padla do rukou. Utéci mohl jenom jeden. A ona nebyla ta důležitá. Ona mohla zemřít.
Už jenom pár hodin a přijdou pro ni. Sledovala kapky vody stékající po stěně. Vypadaly jako slzy, ve světlě pochodní se leskly. "Ty jsi zřejmě jediná, kdo pro mě pláče," zašeptala stěně.
Hlavou se jí mihl život, který měla dříve. Bohatě vybavení zámku, sloužící, čekající jen na to, aby jí splnily každé přání, její otec, vládce země. To bylo, než přišlo vojsko Araharů.
Potom následovalo skrývání se u věrných vesničanů, zoufalá snaha dostat se do jiné země, kde bylo ještě bezpečno. Nejdříve dostali matku, potom otce. Jednoho bratra ztratili na útěku, mohli jen doufat, že je v pořádku. Nakonec zbyli jen oni dva, Carol a její bratr Orlando, korunní princ.
Za zamřížovaným oknem se objevily první sluneční paprsky. Věděla, co ji čeká. Brzy pro ni přijdou a ona zemře. Ale nedá se tak snadno. Neprohledali ji dost důkladně. Stále u sebe měla svou dýku, ukrytou pod šaty.
Už slyší jejich kroky. Strážný přichází. Opravdu se jí bojí tak málo, že poslali jen jednoho´? Nevidí výraz strážného, jako obvykle ho má skryt pod maskou.
Stačilo jediné bodnutí, dříve než stačil promluvit. Nečekala, že to půjde tak snadno. Sejme masku, aby se podívala, koho to vlastně zabila. Zoufale vykřikne. Tvář mrtvého je tvář jejího bratra. Přišel ji zachránit.