Kapitola 4

16. března 2013 v 19:37
Vzbudil ho žalářník, který odemknul dveře jeho cely.
"Dobré ráno," pozdravil ho Amroth slušně, ale nedostalo se mu rovnocenné odpovědi.
"Dobrý? To tak. A zvlášť od tebe to sedí, když dřepíš zavřenej v base."
"Na, tady máš snídani," podal mladíkovi plechovou msku, "musím tě udržet naživu alespoň do doby, než vévoda rozhodne co s tebou."
"Vévoda? Proč se tím on zabývá? Vždyť to byla jen hospodská rvačka, ta se přece vždy řešila pokutou."
"Hele mladej, tak to mně je úplně ukradený. Řekli, že tu budeš sedět, dokud se vévoda nevrátí, takže si určitě zapletenej v něčem většim než jen ve rvačce, a nakonec, proč bych se do toho plet. Záležitosti velkejch pánů mě nezejmaj. Prostě řekli, že tu máš zůstat, tak tu budeš, ať si řikáš, co chceš."
"Chci mluvit s velitelem. Zřejmě došlo k omylu a chci vědět, z čeho mne obviňují, abych mohl vznést protiargumenty."
"Hele, takovýhle vznešený řečičky na mě nezabíraj. S velitelem si budeš moct promluvit, až za tebou přijde, do tý doby máš smůlu."
S těmito slovy zabouchl strážný dveře a už zcela nedbal Amrothových žádostí. Jeho kroky se vzdalovaly a Amroth opět osaměl, až na krysu, která vykoukla z díry v rohu.
"To by mne zajímalo, co to má znamenat. Proč mne zde drží?" řekl si mladík.
"Porušil jsem snad nějaký městský zákon?" v duchu si prošel seznam, který se musel naučit. Ne, žádný neporušil, alespoň ne takový, o kterém by věděl. Ledaže by vydali nějaké nové nařízení, které neznal. Ale stejně to určitě nebylo ono. Kdyby něco takového udělal, mohl to vyřešit někdo níže postavený.
Jestliže se tím zabýval sám vévoda Hernen, muselo jít o něco vážnějšího. Podezřívali ho snad z nějakého spiknutí? Neudělal přece nic, co by tomu nasvědčovalo.
Naopak, zacházeli s ním špatně, ačkoli si to vůbec nezasloužil. To on byl přece napaden. Místo toho, aby se ho zastali, s ním zacházeli jako se zločincem. Ani jej nenechali vzít si své věci. A navíc mu sebrali i to, co měl u sebe.
Měšec s penězi ho obzvlášť mrzel. Mohl by jím podplatit strážného, aby mu zařídil schůzku s nějakým výše postaveným člověkem. Ale právě proto mu ho samozřejmě sebrali.
Čím více o tom přemýšlel, tím více v něm narůstal hněv. Neměli právo s ním takhle zacházet! S ním, schovancem vévody Arthalona. Minimálně měl právo na to vědět, z čeho ho obviňují.
"Neřádi," ulevil si nahlas a pak si všiml, že krysa, která předtím vylezla z díry, ho stále pozoruje.
Připomněla mu učitele etikety. Ten by teď asi vyletěl z kůže.
"Vždy se musíte ovládat," říkával, ačkoli se nad nimi sám často rozčiloval, "ovládat se, držet se etikety a držet na uzdě svůj jazyk. Ne mluvit jako nějaký žebrák."
Nevěděl, že oba mladíci znají daleko horší výrazy, než si vůbec se svou vytříbenou mluvou dokáže představit. Nebylo to úmyslné. Prostě je někde zaslechli, a ačkoliv je nepoužívali, dobře věděli, co znamenají.
"No co koukáš, ty tu nejsi zavřená. Můžeš utéci, kdykoli se ti zachce," Amroth měl vždy sklony mluvit se zvířaty. Když jim pohlédl do očí, viděl v nich rozum, a často mu přišli lepšími přáteli než lidé. Dokonce měl někdy pocit, jakoby mu rozuměli každé slovo. Krysy zrovna nebyla jeho oblíbeným zvířetem, ale co.
Krysa naklonila hlavičku na stranu. Mladík k ní přistrčil misku se snídaní.
"Klidně to sněz, jestli chceš. Já to jíst nebudu."
Ta nevábná kaše neurčité barvy ho rozhodně nelákala. Kryse to však zřejmě nevadilo. Přiběhla k misce, několikrát k jejímu obsahu přičichla a pak se pustila do jídla. S úsměvem sledoval, jak rychle v ní kaše zmizela.
"Tys asi dlouho nejedla, co?" zeptal se, když drobné zvíře dojedlo a zadívalo se na něj korálkovitýma očima, jako by chtělo přídavek.
"Ale já už nic nemám."
Chvíli na něj vyčkávavě hleděla, špičatý čumáček s dlouhými vousky se jí chvěl, pak mu zřejmě uvěřila, neboť se otočila a zmizela ve své díře.
Den plynul pozvolna. Mladík vyzkoušel všechny hry sám se sebou, co ho napadly, dokonce se sám pro sebe odříkával historii, úryvky z knih, které se kdysi musel naučit zpaměti, zákony a šermířské sestavy.
Nic nepomáhalo. Chvílemi podřimoval, chvílemi přemýšlel, jak se dostat z téhle otravné situace. Nebál se, zatím ještě ne. Zato ho trápila nuda.
Jak však den plynul a schylovalo se k večeru, stíny se kradly skrz okno a s nimi přicházely obavy. Přece jenom, vévoda byl správcem jednoho ze 13 částí království, takovýto vlivný muž by se nezabýval maličkostí.
Když se dostavil strážný s chlebem a kouskem salámu k večeři, mladík se nevydržel nezeptat.
"Nevíte alespoň trochu, co mohu očekávat?"
Žalářníkova odpověď ho rozhodně neuklidnila.
"No, podle toho, co jsem zaslech, tě nic pěknýho nečeká. Jeden z chlapů se dokonce zmiňoval o šibenici. Ale proč se mě na to ptáš? Ty bys přece měl vědět nejlíp, cos proved, tak bys taky měl vědět, jakej trest se za to dává."
"Ale já to opravdu nevím."
"Nekecej, každej ví, co udělal, jen tak by tě tu nedrželi."
Muž odešel, ale ten stín, který vložil do Amrothova srdce, zůstal.
Šibenice! Jak hrozně to slovo znělo. Chtějí ho popravit?! Proč? Ne, to přece nejde! Musí odsud pryč. Zalomcoval za kliku. Pevně zajištěná. Tyhle dveře jen tak nepovolí. Byly stavěné, aby udrželi údery vezněných. Přeběhl k oknu, sevřel pruty mřížoví. Zacloumal s nimi. Ani se nehnuly. Nemá to cenu. Bude muset počkat, jak se situace vyvine. Usedl na matraci, přemýšlel, jak by mohl uprchnout.
Náhle zaslechl zašvitoření. Podíval se k oknu. V posledních slunečních paprscích spatřil drobného ptáčka s prostě hnědým peřím a přece krásného. Vrabec. Pohled na něj mu zvedl náladu. Ptáček se na něj pronikavě zadíval, ještě jednou zašvitořil a vzlétl.
"Počkej, neodlítej," vykřikl Amroth, ale vrabec už byl pryč.
Přesto vlil do mladíka novou energii. Uvědomil si, že situace není až tak zoufalá. Baratharský vévoda byl znám jako muž ctící zákony a s Arthalonem měl dobré vztahy, jak jen to při jejich omezených stycích šlo. Určitě uzná, že Amrtoh nic neudělal, mohla by pomoci i jeho známost s pánem Narveru.
Amroth si nejspíš dokonce vévodu Hernena pamatoval z dob, kdy byl ještě malý. Jestli ho paměť neklamala, vévoda byl statný muž se smyslem pro suchý humor a plně oddaný koruně. Teď by mu mělo být něco přes pětapadesát.
Každopádně se není čeho bát. Vévoda je čestný muž, a jakmile si s ním promluví, určitě bude propuštěn. Uklidněn se Amroth opřel o chladné kameny stěn cely a zavřel oči. Musí jen vydržet, strpět toto zacházení a nepodléhat obavám. Vzduch už se ochladil noční tmou, ale čpěl odpadky a špínou. To mu zde opravdu vadilo. Městský vzduch zapáchal a jakoby ztěžoval dýchání.
Postrádal čerstvý chladivý vítr, vonící po trávě a stromech, dešti či slunci, a nádhernou oblohou klenoucí se nad ním, temně modrý samet posetý hvězdami, jemnou modř se zlatým sluncem, divokou krásu západů či východů slunce, šedý smutek dešťových mraků, černé hrozivé hradby bouřky jako armáda připravená k bitvě, nadýchané různotvary oblaků.
Snil o krásách přírody a její rozmanitosti, když ho cosi udeřilo do nosu a vzápětí i do čela. Rozhořčeně otevřel oči. To ho nemůžou nechat vyspat?
Byla noc, mohlo být tak kolem půlnoci. Ale to teď nebylo podstatné, neboť u okna kdosi byl, něco šeptal, ačkoli Amroth nerozuměl ani slovo.
Hlavní však bylo, že mříž v okně byla pryč, místo ní se proti noční obloze rýsovala silueta muže. Teda spíš jen jeho hlavy s dlouhými vlasy a kus ramen.
Neznámý přešel do obecné řeči.
"Honem, pospěš si."
"Co jsi zač?"
Muž netrpělivě zasykl.
"Na to teď není čas. Vyprávět si můžeme později."
"Ale já nikam nepůjdu. Pokud uteču, poštvou ne mě stráže a už těžko dokážu svou nevinu, zatímco teď mi nic nehrozí."
"Jasně, proto tě zavřeli. Nesnažili jsme se jen proto, abys nám oznámil, že nikam nejdeš."
"Je mi líto."
"Tak hele," silueta se pohnula a Amroth spatřil malou kuši mířící mu na hruď, "jestli se do dvou vteřin nehneš, tohle ti odtud pomůže stejně rychle. Věř, že tahle maličká je silnější, než vypadá a pokud tu chceš zůstat, stejně bys zemřel."
Mladík už neváhal. Bylo bláznovstvím utéci s cely, když věděl, jak se odtud dostat lepší cestou, ale ještě větším bláznovství by bylo neuposlechnout toho, kdo vám míří zbraní na srdce. Vyhoupl se do okna a prolezl úzkým otvorem.
Ocitl se na malém nádvoří, naproti okénku se tyčila vysoká masivní zeď, vedle byla o stěnu opřená vysazená mříž.
"Kouzla?" pohlédl Amroth směrem k ní.
"Ale ne, obyčejná žíravina," ušklíbl se, alespoň podle toho, co mohl mladík v šeru rozeznat, jeho podivný zachránce, "jdeme, stráže se za chvíli střídají."
Amroth nadskočil, když se ze stínu pod oblouky vynořily dvě temné postavy a připojily se k nim. Vůbec si jich nevšimli.
Neznámí ho vedli chodbami, v kterých by se sám nikdy nevyznal, a kráčeli naprosto bezhlučně. V jedné chvíli se zarazili, ten, který s ním mluvil v cele, ho zatáhl za roh, zatímco druzí dva pokračovali v cestě. Po chvíli se ozval tichý zvuk, jako když kdosi zalapá po dechu, potom se jeden z tajemných průvodců vrátil a pokynul jim, aby pokračovali. Vydali se tedy dál a Amroth spatřil posledního z jejich společníků. S hrůzou si uvědomil, že to co právě odvlekl do výklenku a zakryl zatáhnutím závěsu, byl mrtvý voják i se svým druhem.
Dokázali zabít stráž naprosto neslyšně, jak? Amroth s nedůvěrou pohlédl na své průvodce. Jsou to snad nějací nájemní vrazi? Prošli ještě kolem dvou tří mrtvých strážných a pak se zastavili u prostých, v zákoutí ukrytých dvířek. Jeden z mužů u nich chvíli cosi kutil, poté otevřel. Vyšli ven na tichou ulici. Amroth se s požitkem nadechl nočního vzduchu. V úzkých chodbách byl vzduch těžký a nehybný.
Kráčeli ulicemi, jeho kroky byli tím nejsilnější zvukem v celém okolí, jen občas zaslechli řev z nějaké hospody nebo zaštěkal pes, před ním se tiše kradli postavy v tmavých pláštích.
Několikrát se museli skrýt před přecházející noční hlídkou, ale jinak jejich cestu nic nenarušilo.
Dorazili na břeh stoky, byla špinavá a páchla, ale neznámí do ní seskočili bez sebemenšího zaváhání, a tak je následoval, snažíc se přinutit žaludek, aby zůstal v klidu.
Snažil se jít po rozbahněných okrajích, nešlapat do vody, ale břehy byly kluzké. A nakonec se tou stejně nevyhnul. Dostali se totiž do míst, kde se stoka nořila do tunelu, byly blízko hradeb. Muži před ní vešli dovnitř, avšak mladík zaváhal. Opravdu se má brodit touhle páchnoucí břečkou, jen kvůli tomu, že ho vytáhli z vězení? Neměl by se raději vzdát této pochybné společnosti a zmizet? Ale když se podíval na muže za sebou, lesknoucí se oči v tváři skryté stínem kapuce a v nich varování, poznal, že to není zrovna nejlepší nápad.
Vešel tedy do temnot tunelu, šátraje rukou po stěně, aby udržel rovnováhu. Chlad vody mu vnikl do nohou, jak si špinavá kapalina našla cestu skrz jeho boty.
Kráčeli temnotou, jediným jeho vodítkem a zároveň důkazem, že tu neznámí stále ještě jsou, bylo šplouchání před ním a za ním. Konečně se před nimi objevila trochu světlejší skvrna a během chvilky už stáli na venku na břehu, za nimi se tyčily městské hradby.
Amroth přemýšlel, co za nedbalost je, že v odpadní stoce chybí mříž zabraňující přesně tomu, co oni teď udělali, totiž nekontrolovaný průchod do města a z něj, ačkoli, asi nebylo mnoho lidí, kteří by chtěli využívat zrovna tento způsob, když zaslechl tiché, avšak dobře známé zařehtání. Tenhle koňský hlas dokázal rozeznat ode všech. Ignorujíc své společníky, vykročil do tmy, odkud hlas vyšel. Tři tmavé obrysy, jeden trochu světlejší.
"Tath?" zavolal do tmy.
Klisnička k němu přiběhla. Pohladil ji po stříbrném čumáku a pak pohlédl zpět na tři temné postavy halících se do svých plášťů. Co byli zač? Proč ho zachraňovali?
Nedali mu však čas na otázky. Vyhoupli se na své koně a vyjeli. Sotva nasedl na Tath, pustila se za nimi, jakoby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě a on jí nebránil. Koneckonců, kam by se teď měl vydat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama